ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4112.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4112/2019-362
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně L. V. , bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti žalované L. Ch. , bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 342/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2019, č. j. 49 Co 93/2018-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2019, č. j. 49 Co 93/2018-299, a rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 5. 3. 2018, č. j. 33 C 342/2014-264, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Brně – venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 49 Co 93/2018-299, potvrdil rozsudek ze dne 5. 3. 2018, č. j. 33 C 342/2014-264, jímž Okresní soud Brno-venkov určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí „pozemku p. č. XY, ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, o výměře 21 m 2 , pozemku p. č. XY, zahrada, způsob ochrany zemědělský půdní fond, o výměře 1598 m 2 , pozemku p. č. XY, zahrada, způsob ochrany zemědělský půdní fond, o výměře 1232 m 2 , pozemku p. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 522 m 2 , jehož součástí je stavba XY č. p. XY, bydlení, vše v k. ú. XY, obec XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako dárkyně uzavřela dne 13. 4. 1993 s žalovanou jako obdarovanou smlouvu, kterou jí darovala ideální ½ nemovitostí specifikovaných v žalobě. Dopisem doručeným dne 7. 11. 2014 žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů, které shledávala v tom, že žalovaná o nemovitosti nepečuje, chová se vůči ní a její pravnučce vulgárně, neřeší svou špatnou ekonomickou situaci, kterou si sama přivodila, v důsledku čehož jí narůstají finanční závazky a následně probíhají exekuční řízení; ty pak dlouhodobě zatěžují nemovitosti sloužící k uspokojení potřeby bydlení žalobkyně a způsobují její existenční nejistotu. Odvolací soud uzavřel, že ze skutků vymezených jako důvod pro vrácení daru, bylo v řízení prokázáno, že žalovaná přes vědomost, že její závazky jsou exekučně vymáhány a nemovitosti, které do dubna 2017 s žalobkyní obývala, navštěvují exekutoři, a že žalobkyně za ni dluhy z exekucí platí v obavě o další osud nemovitostí, svou ekonomickou situaci dlouhodobě neřeší. Dovodil, že opakující se exekuční vymáhání závazků žalované v žalobkyni - s přihlédnutím k jejímu věku i tomu, že pečuje o osiřelou pravnučku - vyvolávalo existenční nejistotu, přestože exekucemi je zatížen pouze spoluvlastnický podíl žalované. V řízení zjištěné závadové chování žalované vůči žalobkyni, které trvalo delší dobu a bylo završeno 29. 12. 2011, kdy byl vydán poslední exekuční příkaz k prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitostech, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotil jako hrubě rozporné s dobrými mravy, které je důvodem k vrácení daru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce naplnění skutkové podstaty §630 obč. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, sp. zn. 33 Cdo 445/2013 a sp. zn. 33 Cdo 3222/2016), i v otázce počátku promlčecí doby pro vrácení daru (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3776/2012, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, sp. zn. 33 Cdo 4040/2015 a sp. zn. 33 Cdo 3746/2017). Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že skutečnost, že zatížila darovaný spoluvlastnický podíl na nemovitostech exekucí, resp. že náležitě neřešila vlastní dluhy, což vedlo k jejich exekučnímu vymáhání, nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů vůči dárci, které zakládá nárok na vrácení daru. Je přesvědčena, že její jednání zásadně neohrožovalo postavení žalobkyně jako spoluvlastníka, ani výrazně nevybočuje z běžného způsobu života. Nadále má rovněž za to, že právo žalobkyně dar odvolat je promlčeno.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud správné rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud ho shledal přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky naplnění skutkové podstaty §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Z citovaného zákonného ustanovení plyne, že domáhá-li se dárce vrácení daru, musí uvést, jaké chování obdarovaného shledává vůči němu či členům jeho rodiny hrubě porušující dobré mravy. Nejvyšší soud ve svých početných rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „hrubý rozpor s dobrými mravy“. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení mravů značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §630 obč. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003).
K zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností: a) hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a b) jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Naplnění předpokladů pro vrácení daru je proto nutné zkoumat pouze ve vztahu k těm konkrétním skutečnostem, které dárce ve výzvě k vrácení daru obdarovanému vytkl a v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů, tedy důvod pro vrácení daru (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 1499/2005), jestliže byly v řízení prokázány.
V posuzovaném případě jde o posouzení, zda zatížení darovaného spoluvlastnického podílu na nemovitostech exekucí, resp. lehkomyslný přístup žalované (obdarované) k řešení svých dluhů (jiné vytýkané chování nebylo prokázáno), naplňuje skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák.
Lze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že v řízení prokázané chování žalované (obdarované) je třeba hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů vůči žalobkyni (dárkyni). Chování žalované spočívající v tom, že dlouhodobě neřeší své dluhy, což vede k tomu, že její spoluvlastnický podíl na darovaných nemovitostech je zatížen exekucí, není sice v souladu s obecně uznávaným míněním, že závazky se mají plnit, a svědčí o její lehkomyslnosti, nicméně samo o sobě do stávající majetkové sféry žalobkyně nezasáhlo, natož v rozsahu či intenzitě jak vyžaduje ustálená judikatura dovolacího soudu k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru. Žalobkyně totiž bez ohledu na počínání žalované zůstává spoluvlastnicí nemovitostí s právem je užívat. Jde pouze o to, zda spoluvlastnicí nemovitostí zůstane žalovaná či nikoli (v této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že případné vrácení daru by poškodilo věřitele žalované a mohlo by proto být samo považováno za příčící se dobrým mravům). Řečeno jinak, exekuce mohou postihnout pouze spoluvlastnický podíl žalované a jeho případné zpeněžení v exekučním řízení nemůže ohrozit vlastnictví žalobkyně, ani její bytovou potřebu, kterou ji její spoluvlastnický podíl zajišťuje. Žalobkyní vytčené a v řízení prokázané chování žalované tak objektivně nesměřuje vůči žalobkyni. To, že žalobkyně žalované opakovaně pomáhala s úhradou dluhů, resp. že za ni tyto dluhy věřitelům hradila ve snaze, aby žalovaná svůj spoluvlastnický podíl nepozbyla, odviselo zcela od její vůle. Nebyla k tomu povinována, ani tím nechránila svůj majetek či vlastní zájmy. Z dikce ustanovení §630 obč. zák. vyplývá, že nestačí, aby chování obdarovaného bylo obecně vzato nemravné, tzn. aby neodpovídalo společensky uznávaným pravidlům slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi. Aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, přičemž musí dosáhnout buď značné intenzity (dojde k němu např. fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod.) nebo musí jít o porušování soustavné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1326/2012). Podstatné je, že jde o vztah mezi obdarovaným a dárcem (popř. členy jeho rodiny). Skutečnost, že se žalobkyně jako matka ve své dceři (žalované) tzv. „zklamala“, popř. že jí lehkomyslné chování dcery trápí, nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani rozsahu „závadnosti", a nevypovídá nic o hlubokém narušení vzájemného vztahu; je kritériem subjektivního názoru dárce.
Uzavřel-li odvolací soud za daného skutkového stavu, že byly splněny předpoklady pro vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami žalované – napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Soudy jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu