ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4316.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4316/2019-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, proti žalované AutoESA a. s. , se sídlem v Praze 10, K Učilišti 170, identifikační číslo 256 27 538, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, o zaplacení 75.486 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 444/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 11 Co 344/2018-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 5.372,40 Kč k rukám JUDr. Roberta Kučery, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 11 Co 344/2018-157, potvrdil rozsudek ze dne 28. 3. 2018, č. j. 15 C 444/2016-116, ve znění usnesení ze dne 30. 5. 2018, č. j. 15 C 444/2016-126, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o zaplacení 75.486 Kč se specifikovaným příslušenstvím, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 39.905,80 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na nedostatečnost údajů o přípustnosti dovolání a na to, že dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů a správností zjištěného skutkového stavu věci. Navrhla proto dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Požadavek uvedený v §241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
Žalovaný své povinnosti řádně (v intencích §237 o. s. ř.) vymezit přípustnost dovolání nedostál, neboť se v dovolání vyjadřuje k jeho přípustnosti pouze obecně, a to tak, že „odvolací soud založil napadené rozhodnutí na posouzení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo které již dovolací soud částečně ve své rozhodovací praxi řešil“ , aniž by uvedl odkazy na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud měl podle jeho názoru odchýlit, nebo označil, která konkrétní právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Na řešení otázek, které v úvodu dovolání formuluje (tj. rozložení, resp. rozsah důkazního břemene ve sporu z odpovědnosti za vady mezi spotřebitelem a dodavatelem při prodeji opotřebovaného spotřebního zboží, důsledky „ částečného zpochybnění domněnky vadnosti “ ze strany prodávajícího a jeho povinnost prokázat celkovou bezvadnost věci v době převzetí a nikoli jen neexistenci konkrétní tvrzené vady), rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro jejich řešení tudíž nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016, z 5. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2919/2018, z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 978/2017, z 16. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1519/2018, a z 28. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1803/2019).
Přípustnost dovolání pak nemohou založit výhrady ke skutkovým zjištěním, z nichž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci, kdy oproti zjištění odvolacího soudu žalobce prosazuje, že zakoupený vůz trpěl vytýkanými vadami již při převzetí a nešlo o vady způsobené jeho stářím. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci (zde závěru, že žalobci nevznikl nárok z odpovědnosti za vady ve smyslu §2165 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, dále jen „o. z.“), vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Správnost, popř. úplnost skutkových zjištění, nelze v dovolacím řízení regulérně napadnout; dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem.
Stejně tak polemika dovolatele s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že ojeté vozidlo, které od žalované koupil, netrpělo při převzetí vadami, které se projevily až po uzavření smlouvy a že šlo o komplexní opotřebení jednotlivých dílů vozu zapříčiněné dobou jeho provozu; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu