ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.917.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 917/2019-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) S. S. a b) S. S. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované UNISTAV a.s., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby: 005 31 766, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o zaplacení 186 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 243 C 210/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2018, č. j. 49 Co 326/2016-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 503 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Ostrouchova, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2016, č. j. 243 C 210/2010-148, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 63 700 Kč se specifikovanými úroky z prodlení od 15. 10. 2009 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednomu z žalobců zaniká povinnost vůči druhému žalobci (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 122 850 Kč a zákonného úroku z prodlení od 15. 10. 2009 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 49 Co 326/2016-193, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. ohledně částky 4 550 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 10. 2009 do zaplacení potvrdil, ve zbývající části výroku II. rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, částku 118 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 10. 2009 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jako kupující uzavřeli dne 5. 12. 2007 s žalovanou jako prodávající smlouvu o převodu nemovitostí - bytové jednotky č. XY v budově č.p. XY na pozemku parc. č. XY včetně souvisejícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, v k. ú. XY, obec XY, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán 7. 12. 2007. Žalovaná se ve smlouvě zavázala předat kupujícím předmět převodu s novým bezpečnostním zámkem a kompletní sadou šesti klíčů k bytové jednotce do deseti pracovních dnů od podání návrhu na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí s tím, že o předmětu převodu bude sepsán samostatný předávací protokol podepsaný oběma smluvními stranami, v němž budou zapsány veškeré vady a nedodělky bytové jednotky i ostatních nemovitostí a stav měřičů médií u bytové jednotky. Pro případ, že lhůtu pro předání nedodrží, zavázala se uhradit kupujícím smluvní pokutu ve výši 0,05 % kupní ceny za každý započatý týden prodlení. Lhůta k předání nemovitostí uplynula dne 21. 12. 2007; k předání došlo dne 30. 9. 2008. Žalované byla pravomocně uložena povinnost zaplatit žalobcům smluvní pokutu za porušení povinnosti předat předmětné nemovitosti za období od 30. 6. do 30. 9. 2008, zbývalo tudíž rozhodnout o období od prosince 2007 do 30. 6. 2008. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že v uvedeném období žalovaná nesplnění povinnosti předat předmětné nemovitosti nezavinila, neboť jejich předání bránilo, že byt byl na základě smlouvy o nájmu „obsazen“, odvolací soud dovodil, že existence nájemního vztahu objektivně předání nemovitostí nebrání, přičemž nebylo prokázáno, že by k předání nedošlo z důvodu na straně žalobců. Neopodstatněnou shledal též obranu žalované, že ke splnění uvedené povinnosti došlo okamžikem uzavření smlouvy a že žalovaná nebyla k předání nemovitostí vyzvána. Důvodnou neshledal ani její námitku, že žalobci uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Žalobci sice uzavřeli smlouvu za situace, kdy věděli, že převáděné nemovitosti užívá jako nájemce třetí osoba na základě nájemní smlouvy uzavřené do 31. 12. 2007, žalovaný však dobu nájmu bez vědomí žalobců prodloužil do 30. 6. 2008. Požadavek na smluvní pokutu za tuto dobu tak není v rozporu s dobrými mravy, uplatnili-li žalobci současně i nárok na nájemné za dobu, kdy již byli vlastníky. V rozporu s dobrými mravy neshledal odvolací soud ani výši sjednané smluvní pokuty 0,05 % za každý započatý týden prodlení, tj. 2,6 % ročně z kupní ceny dotyčných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení doposud v rozhodování dovolacího soudu neřešené otázky „posouzení zavinění žalované jako předávající při prodlení s předáním bytové jednotky za situace, kdy způsob předání sjednaný ve smlouvě o převodu nebylo (bez zavinění žalované jako předávající) možné uskutečnit ve sjednané lhůtě“ . Odvolacímu soudu vytýká, že se otázkou zavinění opomněl zabývat, ač soud prvního stupně absenci zavinění shledal. Argumentuje, že k nepředání bytové jednotky v termínu uvedeném ve smlouvě o převodu došlo na základě souhlasného jednání obou stran v souvislosti s prodloužením doby nájmu sjednané v nájemní smlouvě; prodlení s předáním bytové jednotky, jež bylo znemožněno užíváním bytové jednotky nájemcem i absencí součinnosti žalobců tudíž nezavinila. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování „ nepřihlédl ke všem okolnostem případu, jež způsobují, že uplatnění smluvní pokuty v daném období je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná po celou dobu trvání nájmu podle nájemní smlouvy v dobré víře předpokládala, že termín pro předání byl posunut do doby ukončení nájmu, a to z důvodu ochrany zájmů žalobců, aby jim bylo umožněno řádně prohlédnout při předání vyklizenou bytovou jednotku a zjistit veškeré vady a nedodělky (…). Jelikož žalobci po celou dobu trvání nájmu nezpochybnili prodloužení doby nájmu, resp. platnost dodatku nájemní smlouvy, a předání bytové jednotky se nedomáhali, je jejich požadavek na smluvní pokutu zjevně v rozporu s dobrými mravy, navíc za situace, kdy obdrželi nájemné. “ Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž z hlediska úvah, zda je požadavek na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, jsou rozhodné i okolnosti, jež nastaly až po sjednání smluvní pokuty, jimiž se však odvolací soud vůbec nezabýval. Akcentuje, že žalobcům v období od 29. 12. 2007 do 30. 6. 2008 objektivně nevznikla žádná škoda, naopak obdrželi za tuto dobu zisk z nájmu bytové jednotky vyšší než 240 000 Kč, proto „ je smluvní pokuta ve výši 118 300 Kč uplatněna v rozporu se zákonem, což způsobuje její neplatnost “.
Žalobci se vyjádřili k jednotlivým námitkám žalované a navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), dále jen „obč. zák.“, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §544 odst. 2 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle §545 odst. 3 obč. zák. nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Námitka žalované, že se odvolací soud opomenul zabývat otázkou zavinění žalovaného, přípustnost dovolání nezakládá. Krom toho, že se odvolací soud uvedenou otázkou zabýval (srov. odstavec 23 odůvodnění rozsudku), žalovaná nesprávnost právního posouzení uvedené právní otázky buduje na své skutkové verzi odlišné od toho, co zjistil odvolací soud, tvrdí-li, že „ k nepředání bytové jednotky v termínu uvedeném ve smlouvě o převodu došlo na základě souhlasného jednání obou stran v souvislosti s prodloužením doby nájmu sjednané v nájemní smlouvě “, resp. že „ se žalovaný s žalobci dohodl na předání bytové jednotky způsobem uvedeným ve smlouvě po skončení nájmu dle nájemní smlouvy “. Odvolací soud vyšel jednak z toho, že sama existence nájemního vztahu předání nebránila a nebylo prokázáno (žalovaná v průběhu celého řízení netvrdila), že by k předání nedošlo z důvodů na straně žalobců. Tvrdí-li oproti tomu žalovaná nyní v dovolání, že se s žalobci dohodla na předání bytové jednotky po skončení nájmu, přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Nadto je třeba poznamenat, že otázka zavinění nesplnění ujednání o sjednané povinnosti zajištěné smluvní pokutou, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již mnohokrát řešena (kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 386/2006), takže nejde o otázku, jak dovozuje dovolatelka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Platí, že při rozhodování o nároku na smluvní pokutu je třeba posoudit, zda byla splněna zákonná podmínka vzniku povinnosti k zaplacení smluvní pokuty obsažená v ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. (to jen za předpokladu, že z dohody účastníků nevyplývá něco jiného). Povinnost zaplatit smluvní pokutu je ze zákona vázána na zaviněné porušení povinnosti povinným subjektem, přičemž zavinění povinného subjektu se předpokládá. Důkazní břemeno o nedostatku zavinění pak spočívá na povinném subjektu. Z hlediska ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. postačuje k naplnění podmínky zavinění nedbalost nevědomá, která představuje psychický vztah povinného subjektu k porušení povinnosti charakterizovaný tím, že povinný subjekt nechtěl, aby k porušení povinnosti došlo, a ani nevěděl, že způsob zabezpečení jejího splnění, který zvolil, není dostačující a ke splnění povinnosti nevede, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003).
Ze zjištění učiněných soudy obou stupňů nevyplývá, že (například odmítnutím poskytnutí součinnosti uživatelem dotyčného bytu) bylo předání dotyčných nemovitostí fakticky znemožněno. Nelze rovněž přehlédnout, že žalovaná se k povinnosti předat byt zavázala v době, kdy věděla, že je v pronájmu, který sama nejen sjednala, ale posléze i bez vědomí žalobců prodloužila. Samo tvrzení, že dotyčná bytová jednotka byla pronajata, proto nelze považovat za skutečnost odůvodňující závěr, že k nepředání dotyčných nemovitostí došlo bez zavinění žalované. Stále přitom platí, že vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani přesvědčení žalované, že vymáhání smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy.
Především vyvozuje-li dovolatelka z přednesené argumentace, podle níž je uplatnění práva na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy, též závěr, že samo ujednání o smluvní pokutě je neplatné, pak zjevně přehlíží rozdíl mezi důsledky plynoucími z posouzení, zda je v rozporu s dobrými mravy samotné ujednání o smluvní pokutě, a posouzení, zda je výkon práva na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy.
Zásadně je nutno uvést, že účelem smluvní pokuty – právního prostředku zajištění závazků – je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění smluvní povinnosti. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné pohledávky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pojem dobrých mravů činí z §3 odst. 1 a §39 obč. zák. právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejíž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017).
Obdobně i pro posouzení otázky, zda je v konkrétním případě výkon práva v rozporu s dobrými mravy, platí, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013).
S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011).
V rozhodované věci se odvolací soud možným rozporem výkonu práva na smluvní pokutu zevrubně zabýval a dospěl k závěru, že zde nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by ospravedlnily tak intenzivní zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva na smluvní pokutu. Jestliže se odvolací soud při dodržení výše popsaných kritérií takového posouzení s otázkou slučitelnosti nároku na smluvní pokutu s dobrými mravy náležitě vypořádal, jevilo by se nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení toliko přezkumné instance) jeho úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením. Navíc dovolatelka zpochybnění posouzení uvedené právní otázky opět zakládá na své vlastní skutkové verzi, že „ termín pro předání bytové jednotky byl posunut “. Argumentace, že žalobci prodloužení doby trvání nájmu nezpochybnili, je rovněž bez významu, neboť odvolací soud vyšel ze zjištění, že k prodloužení nájmu žalovanou došlo bez jejich vědomí. Odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1947/2014, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015 a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5198/2015, jsou pro jejich skutkovou odlišnost nepřiléhavé.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu