ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1098.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1098/2020- 1032
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2020 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 To 84/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 146/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 3 T 146/2018, byl obviněný P. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod I.) a přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I.
v období od 2. 1. 2012 do 10. 7. 2017 v Písku, okres Písek, jednaje se zištným záměrem pobírat dávku příspěvek na bydlení, na kterou neměl dle právních předpisů nárok, postupně předkládal orgánu státní správy Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Českých Budějovicích, kontaktní pracoviště Písek, IČ: 72496991, za účelem čerpání příspěvku na bydlení ve vztahu k bytu na adrese XY, jehož měl být nájemcem, v pravidelných čtvrtletních intervalech padělky výdajových pokladních dokladů dokumentující údajné měsíční platby nájemného, falzum nájemní smlouvy k výše uvedenému bytu datované k 1. 1. 2012 a falza jejích údajných dodatků datovaných ke dni 31. 12. 2013, ke dni 1. 7.2015 a ke dni 31. 12. 2016, na jejichž podkladě mu byl následně přiznán a posléze vyplacen příspěvek na bydlení
- v období od 14. 2. 2012 do 14. 1. 2013 ve výši 3 540 Kč měsíčně,
- v období od 13. 2. 2013 do 13. 1. 2014 ve výši 3 835 Kč měsíčně,
- v období od 13. 2. 2014 do 13. 1. 2015 ve výši 4 005 Kč měsíčně,
- v období od 13. 2. 2015 do 14. 1. 2016 ve výši 3 890 Kč měsíčně,
- v období od 12. 2. 2016 do 13. 1. 2017 ve výši 3 973 Kč měsíčně,
- v období od 14. 2. 2017 do 14. 6. 2017 ve výši 3 927 Kč měsíčně,
kdy předmětné písemnosti předkládal přesto, že mu bylo známo, že obsahují falza podpisů M. P., nar. XY, vlastníka předmětné bytové jednotky, a že úhrada nájmu nebyla jeho osobou ve skutečnosti realizována,
a poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajská pobočka v Českých Budějovicích, Kontaktní pracoviště Písek, nábřeží 1. máje 2259, 397 01 Písek, IČ: 72496991, tak způsobil škodu v celkové výši 250 551 Kč.
II.
v období od měsíce června 2015 do 31. 12. 2016 a následně od měsíce června 2017 do 23. 1. 2018 v místě svého bydliště v XY, okres XY, ani nikde jinde, úmyslně neplnil jako otec svou zákonnou vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři AAAAA (pseudonym), nar. XY, nyní studentce Střední zdravotnické školy v XY, ačkoli mu tato povinnost vyplývala z §910 a násl. občanského zákoníku a výše měsíčního příspěvku mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 11. 11. 2004 č. j. Nc 222/2004-18, pravomocným dne 14. 2. 2005, a to v částce 600 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 14. dne v měsíci předem k rukám M. P., nar. XY, matky této nezletilé, přičemž tato částka byla pro předmětné období na základě jeho dohody s M. P. zvýšena na částku 1 200 Kč při zachování pravidel splatnosti stanovených citovaným rozsudkem,
a ačkoliv o existenci a výši své vyživovací povinnosti věděl a bylo v jeho možnostech výživné i řádně hradit, za uvedené období tak dluží na výživném částku v celkové výši 32 400 Kč.
2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud ve Strakonicích obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Dále bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a aby podle svých sil plnil vyživovací povinnost a řádně platil běžné výživné a uhradil i dlužné výživné.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným České republice – Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Českých Budějovicích, Kontaktní pracoviště Písek, nábřeží 1. máje 2259, 397 01 Písek, IČ: 72496991, částku 90 651 Kč a M. P., nar. XY, trvale bytem XY, dlužné výživné (§43 odst. 1 tr. ř.) v částce 16 200 Kč (na výživné nezletilé AAAAA, nar. XY).
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 3 T 146/2018, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 To 84/2020, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkající se M. P. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř uložil povinnost zaplatit AAAAA, nar. XY, bytem XY, dlužné výživné ve výši 16 200 Kč. V ostatním (ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody týkající se České republiky – Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Českých Budějovicích, kontaktní pracoviště Písek) zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 To 84/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně jsou založena na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
6. Obviněný především nesouhlasí s tím, že by úhrada nájmu nebyla realizovaná, když platby prováděl a úhrady doložil. Veškeré příspěvky od úřadu práce použil výhradně k úhradám předmětného bytu, na což soud prvního stupně nijak nereflektoval. Podle názoru obviněného se tak nejedná o trestné jednání, když příspěvek na bydlení nebyl použit k jinému účelu. Dovolatel dále předestírá, že není zakázáno hradit nájemné zápočtem vůči dluhu pronajímatele a současně poukazuje na významný rozpor svědkyně P. v jejích výpovědích, když výpověď poškozené považuje za nepravdivou, účelovou a nelze uvěřit, že by si svědkyně nepamatovala, na co částku 308 000 Kč použila. Poukazuje i na rozpor mezi podáním vysvětlení touto svědkyní a na její následující výpověď. Ve vztahu k neevidování krátkodobé ani dlouhodobé pohledávky vůči svědkyni v účetních dokladech obchodní korporace PROFI SERVIS CZ, s. r. o., uvádí, že tato skutečnost nevyvrací jeho tvrzení, že půjčka svědkyni P. byla poskytnuta a zjevně se tak jedná o chybu v účetnictví. Stran neoprávněnosti bydlení zdarma v předmětném bytě, když podle soudu druhého stupně dovolatel jako osoba odlišná od údajného věřitele nemohl v takovém případě z tohoto profitovat, dovolatel předestírá, že soud se nezabýval vztahem mezi ním a obchodní společností a nevylučuje to skutečnost, že k faktickému předání finanční hotovosti P. došlo, když bylo prokázáno, že svědkyně skutečně tuto částku v hotovosti na svůj účet vložila.
7. Dovolatel dále nesouhlasí s nepravdivým tvrzením P., že neviděla a ani nepodepsala pokladní doklady ve výši 3 600 Kč a 4 200 Kč ze dnů 4. 8. 2015, 8. 4. 2016, neboť znalecký posudek z oboru písmoznalectví potvrdil podepsání těchto dokumentů svědkyní P. Za situace, kdy tuto skutečnost nevyloučil ani soud prvního stupně, měl soud v případě pochybností postupovat v jeho prospěch a odečíst tyto částky od způsobené škody. Dále rozporuje rozhodnutí soudu ohledně nájemní smlouvy na byt č. 5 na adrese XY v XY. Dovolatel zdůrazňuje, že zaplatil kauci na byt a nájemné za 4 měsíce (celkem 25 513 Kč), avšak uvedená částka mu nebyla odečtena z celkové výše způsobené škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce ČR.
8. V případě nehrazení výživného konstatuje, že byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti, pobíral pouze dávky hmotné nouze, a proto nebylo v jeho objektivních možnostech hradit výživné. Celou záležitost se snažil aktivně řešit i v době, kdy výživné objektivně nebyl způsobilý hradit. Namítá, že v inkriminované době byl v konkursu a snažil se uhradit dlužné výživné z konkurzní podstaty, proto se obrátil na správce konkurzní podstaty, neboť majetek v konkurzní podstatě činil 2 miliony korun. Správce konkurzní podstaty výživné nezaplatil. Svědkyni P. nabídl odečtení dlužného výživného z půjčky, kterou jí poskytl, což bylo odmítnuto.
9. Dovolatel rovněž namítá podjatost soudu, neboť svědkyně P. působí jako soudkyně Okresního soudu v Písku a z tohoto titulu má kontakty v justici, a proto považuje trestní řízení za tendenční, a odkazuje na osobu JUDr. Jiřího Šťastného, který byl v minulosti předsedou Okresního soudu v Písku a době projednávání věci obviněného byl předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích.
10. Obviněný dále dovozuje porušení práva na obhajobu, neboť nemohl klást otázky svědkům a vyjadřovat se k důkazům. Nesouhlasí ani s postupem policejního orgánu, když dne 17. 10. 2017 podal trestní oznámení, které ovšem nebylo řádně policejním orgánem prošetřeno, protože bylo podáno na osobu soudkyně. Navíc trestní oznámení prověřovala stejná osoba (p. J.), která řešila jeho trestní stíhání. Namítá, že podal stížnost u příslušnému orgánu, avšak na tuto výzvu nebylo reagováno.
11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265k odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby, popř. po zrušení napadených rozhodnutí přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Dovolatel následně zaslal Nejvyššímu soudu doplnění dovolání ze dne 14. 9. 2020 spočívající v doložení lékařských zpráv a potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 1 NZO 897/2020, nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a uplatněnou argumentaci dovolatele, přičemž následně uvádí, že dovolatel uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Konstatuje, že dovolatel nepopřel, že podepsal doklady prokazující úhrady nájmu za P., když i rozvedl, proč tak činil. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že soud prvního stupně zjistil, že hotovostní platby nepocházejí z půjčky poskytnuté obchodní společností PROFI SERVIS CZ, s. r. o., P. Z účetnictví uvedené společnosti totiž nebylo zjištěno, že by byla evidována krátkodobá ani dlouhodobá pohledávka, mezi něž by patřila i pohledávka vůči P. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že i v případě existence půjčky P., by měla být půjčka splácena uvedenému věřiteli a dovolatele by neopravňovala funkce statutárního orgánu k bydlení zadarmo. Státní zástupkyně nezpochybňuje skutečnost, že obviněný hradil domovní a bytové správě města XY zálohy za vodné a stočné, hradil i platby do fondu oprav a poplatky související se svozem komunálního odpadu a zálohy dodávek energie. Platby nájemného ve výši min. 3 500 Kč P. však hrazeny nebyly. Jednání obviněného tak lze považovat za podvodné, protože obviněný předkládal úřadu práce pro přiznání příspěvku na bydlení doklady s pravidelnými měsíčními platbami i za nájemné, které ovšem nehradil a proto na příspěvek na bydlení nárok neměl.
14. Ve vztahu k právní kvalifikaci §196 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupkyně konstatuje, že byť byl obviněný v pracovní neschopnosti a trpí psychickým onemocněním, jeho pracovní způsobilost v rozhodném období tímto omezena nebyla. Psychická kondice obviněného byla komplikovaná tím, že znalcem bylo shledáno škodlivé užívání alkoholu, když byl ohrožen i vznikem syndromu závislosti. Bylo ovšem pouze v dispozici obviněného uvedené hrozbě čelit abstinencí, popř. dobrovolnou léčbou. V případě, že by se obviněný vzdal alkoholu, disponoval by dostatečnými zdroji na pravidelnou úhradu příspěvku na výživu svého dítěte.
15. Současně státní zástupkyně poukazuje na řízení o dovolání, které nenabízí možnost přezkumu vyhrazenému řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni v řízení před soudem. Zdůrazňuje, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Dále poukazuje na skutečnost, že obviněný zvolil argumentaci prakticky výlučně zabývající se pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily důkazy. Podle jejího názoru skutkové závěry byly náležitě podpořeny výsledky provedeného dokazování. Proto takto uplatněné námitky nenaplňují zvolený dovolací důvod.
16. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně uvedla, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek je třeba především uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto se jeho obhajobou zabývaly a reagovaly na ni. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
23. Bez ohledu na shora naznačený závěr, lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
24. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil (viz body 19. – 21. rozsudku soudu prvního stupně), když všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že obviněný ani nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, nýbrž toliko způsob hodnocení provedených důkazů. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výpověď P., V. st., V., znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru písmoznalectví se specializací na ruční písmo, lékařské zprávy, nájemní smlouva, dodatky k nájemní smlouvě, příjmové doklady, dopisy obviněného, sdělení Domovní a bytové zprávy města XY, dohoda o skončení nájmu bytu, přehled předpisů a plateb, příjmové pokladní doklady, údaje k SIPO, doklady o výši čtvrtletního příjmu, rozhodnutí o přijetí na školu, rozsudky Okresního soudu v Písku o úpravě výchovy a výživy k nezl. AAAAA, přehled hrazení výživného, zprávy a sdělení úřadu práce s přehledem volných míst, aj.). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný, jak již bylo naznačeno, uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněného (viz body 10. – 26. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
25. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
26. Bez ohledu na výše uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Stran námitek ohledně realizace úhrad nájemného a jejich doložení považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že mezi obviněným a poškozenou k uzavření nájemní smlouvy, jejich dodatku, ale především platbám nájemného nedošlo. Obviněný v podstatě vyjadřuje přesvědčení, že nájem fakticky platil, když byly prokázány platby jeho osobou spojené s užíváním bytu. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že tuto skutečnost nezpochybňuje ani soud druhého stupně (viz body 17. – 18. rozsudku soudu druhého stupně), ovšem tuto skutečnost nelze interpretovat tak, že by se obviněný nedopustil žádné trestné činnosti. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný směšuje platby spojené s užíváním bytu a platby nájemného. Obecně se nájemné považuje za úplatu za užívání pronajatého bytu nájemcem (§2246 občanského zákoníku, do 31. 12. 2013 - §686 zákona č. 64/1964 Sb.). Vedle nájemného může být nájemce povinen hradit i jiné platby - např. za služby spojené s užíváním bytu (např. dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod atd.), pokud to je mezi pronajímatelem a nájemcem (§2247 občanského zákoníku) dohodnuto. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný hradil služby spojené s užíváním bytu jako vodu, odvoz popelnic, platby do fondu oprav apod. byť s jistými problémy, když byt, který byl ve výlučném vlastnictví svědkyně P., užíval k uspokojování své bytové potřeby a tato v bytě nebydlela. Služby za užívání bytu obviněný hradil DBS XY. Obviněný ovšem prokazatelně nehradil nájemné za užívání bytu, které mělo být podle jím předložené nájemní smlouvy a jejich dodatků hrazeno k rukám P. jako majitelce předmětného bytu podle falza nájemní smlouvy a jejích dodatků. Zde je třeba pro stručnost odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně tvrzení obviněného, že nájemní smlouva a její dodatky mezi ním a svědkyní P. byly skutečně uzavřeny a že předmětné doklady včetně výdajových pokladních dokladů opatřil podpisy svědkyně na základě jejího souhlasu a že fakticky nájemné hradil tím, že si nájemné započítával na úhradu dluhu, který měla uvedená svědkyně podle jeho tvrzení vůči firmě PROFI SERVIS CZ, s. r. o. S těmito skutkovými závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, těmito je vázán a není povinností Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení opětovně rozvádět jednotlivé provedené důkazy a jaké skutečnosti z nich vyplývají. Současně je nezbytné zdůraznit, že podvodné jednání obviněného spočívalo v tom, že předložil Úřadu práce České republiky – Krajské pobočce v Českých Budějovicích, kontaktní pracoviště Písek nájemní smlouvu, dodatky této nájemní smlouvy a padělané příjmové doklady o hrazení nájemného, ačkoliv žádná nájemní smlouva v předmětném období uzavřena nebyla a nájemné nehradil. Jinak řečeno, trestná činnost obviněného spočívala v tom, že nepravdivě uváděl, že má uzavřenou platnou nájemní smlouvu, tedy že předmětný byt užívá na základě nájemní smlouvy, ačkoliv žádnou nájemní smlouvu uzavřenou neměl a nájemné nehradil a ani nemusel hradit, když toliko hradil služby spojené s užíváním bytu. Z pohledu námitek obviněného je nezbytné uvést, že z vyjádření Úřadu práce České republiky je nepochybné, že možnost přiznání příspěvku na bydlení byla vázána na existenci nájemní smlouvy [§24 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění zákona č. 222/2017 Sb.]. Jinak řečeno, pokud obviněný neměl nájemní smlouvu, popř. nebyl vlastníkem předmětného bytu, neměl na příspěvek na bydlení nárok (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 4 Ads 132/2011, obdobně rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 38 Ad 6/2013) a to bez ohledu na to, že hradil služby spojené s užíváním bytu. Skutečnost, že hradil služby spojené s užíváním bytu je tedy pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného nepodstatná.
27. Z pohledu námitky obviněného, že započtení vzájemných pohledávek je možné, je třeba zdůraznit, že tato je založena na zcela jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a jako taková tato není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž fakticky setrvává na své obhajobě, kterou ovšem soudy nižších stupňů považují za zcela vyvrácenou provedenými důkazy. Nejvyšší soud dodává, že provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoliv pochybností vyvráceno tvrzení obviněného ohledně údajného dluhu svědkyně P. vůči jeho osobě, potažmo jeho společnosti PROFI SERVIS CZ, s. r. o. Zde je třeba akcentovat, že soud druhého stupně k této otázce dokonce dokazování doplnil, přičemž z účetních dokladů uvedené společnosti zjistil, že v žádném výkazu ze dříve uvedených let není evidována ani krátkodobá a ani dlouhodobá pohledávka, mezi něž by nepochybně půjčka poskytnutá fyzické osobě patřila. Vložení částky 308 000 Kč na svůj účet svědkyně P. věrohodně a přesvědčivě vysvětlila, když z pohledu námitek obviněného je vhodné zmínit, že svědkyně popřela, že by částka 308.000 Kč, kterou vložila na svůj účet, byla půjčka od společnosti PROFI SERVIS CZ, s. r. o., či obviněného, když ovšem připustila, že tuto částku vložila na svůj účet na základě žádosti obviněného, když se jednalo o peníze související s prodejem bytu svědka V. Jinak vyjádřeno, na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že ve výpovědi této svědkyně nejsou žádné podstatné rozpory, když svědkyně po celou dobu probíhajícího trestního řízení připouští, že částku 308.000 Kč mohla dostat od obviněného, ale že se nejednalo o půjčku vůči její osobě, nýbrž o peníze, které vložila na svůj účet na základě žádosti obviněného a které souvisely s prodejem bytu svědka V. a které posléze na základě žádosti obviněného postupně vybrala a obviněnému předala. Pokud obviněný odkazuje na obsah úředního záznamu, tak je třeba obecně uvést, že úřední záznam o podaném vysvětlení nemá povahu důkazů s výjimkou postupu podle §211 odst. 6 tr. ř., který ovšem v dané věci nebyl aplikován, když P. byla u hlavního líčení slyšena. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že skutečnost, že si snad svědkyně nebyla schopna ihned přesně vybavit, z jakého důvodu částku na svůj účet uložila a k čemu byla použita, je jistým způsobem pochopitelná, když nelze pominout odstup času mezi vložením předmětné částky na účet svědkyně a okamžikem, kdy byla na tuto skutečnost poprvé dotázána.
28. K námitce obviněného, že od škody Úřadu práce měla být odečtena částka 25.513 Kč, kterou složil jako kauci při pronájmu bytu, je třeba uvést, že i tato námitka směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr je možno uvést, že částka 25. 513 Kč, kterou složil obviněný jako kauci, se vůbec nevztahovala k bytu ve vlastnictví svědkyně P., ve vztahu k němuž byl neoprávněně vyplácen příspěvek na bydlení. Navíc obviněný v době, kdy si pronajal byt, ohledně kterého zaplatil kauci, nadále neoprávněně čerpal příspěvek na bydlení v bytě svědkyně P. Za takové situace složená kauce nemůže mít vliv na výši způsobené škody, ale ani na nárok na náhradu škody. Zároveň je nezbytné uvést, že z provedených důkazů je nepochybné, že kauce byla použita na úhradu dluhu za byt, ke kterému se předmětná kauce vztahovala.
29. Ve vztahu ke skutku právně kvalifikovanému jako přečin zanedbání povinné výživy, obviněný namítá, že výživné nebyl schopen hradit, neboť byl v pracovní neschopnosti a požádal o úhradu výživného správce konkurzní podstaty. I tato námitka směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněný byl schopen výživné v uvedené výši hradit. Nejvyšší soud v tomto směru pro stručnost odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (bod 21. rozsudku soudu prvního stupně, body 23. – 24. rozsudku soudu druhého stupně), se kterými se zcela ztotožnil. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že z provedených důkazů je evidentní, a to zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že obviněný byl v předmětném období schopen práce, takže si mohl, a to alespoň brigádně zajistit takový příjem, ze kterého mohl výživné řádně hradit, když nelze ani pominout výši výživného, která byla spíše symbolická vzhledem k věku a potřebám vyživované osoby. Navíc nelze přehlédnout, že mu byl v tomto období i neoprávněně vyplácen příspěvek na bydlení, byl mu vyplácen i příspěvek na živobytí, přičemž z těchto příjmů mohl obviněný nepochybně hradit výživné na nezletilou dceru. Zde se sluší připomenout, že ani skutečnost, že by byl obviněný na hranici životního minima nebo existenčního minima (srov. §2 a §5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za neplnění této povinnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011). O takový případ se v dané věci navíc nejednalo, když skutečně nelze pominout, že obviněný neoprávněně v předmětném období pobíral příspěvek na bydlení, navíc každodenně zneužíval alkohol, za který nepochybně musel vynaložit určité finanční prostředky, které by jinak mohl použít na hrazení výživného, takže obviněný upřednostnil své zájmy a potřeby nad povinností řádně hradit výživné vůči své dceři. Obecně je nutno konstatovat to, že má-li obviněný vyživovací povinnost ke své studující dceři připravující se na své budoucí povolání, pak je jeho povinností snažit se řádně hradit výživné a v tomto směru vyvinout maximální snahu o zajištění plnění této povinnosti, jako např. i výkonem pracovních činností mimo svou profesi, které jsou na trhu práce v nabídce volných pracovních míst nabízeny, popř. jak již bylo naznačeno, i brigádnickou činností. Pokud obviněný namítá, že žádal o úhradu výživného správce konkursní podstaty, tak nelze pominout, že společnost nebyla v konkursu, nýbrž od roku 2013 zrušena s tím, že vstupuje do likvidace. Navíc vyživovací povinnost měl obviněný, nikoliv tato právnická osoba, když nelze ani pominout, že na žádost obviněného o úhradu výživného nebylo nijak reagováno, takže obviněný ani nemohl předpokládat, že výživné bude hrazeno společností PROFI SERVIS CZ, s. r. o. K námitce stran údajného uhrazení části výživného na základě příjmových dokladů ze dnů 4. 8. 2015, 8. 4. 2016 je třeba uvést, že se jedná o jistou vlastní intepretaci těchto dokladů ze strany obviněného, která má vyznít v jeho prospěch. Především je třeba uvést, že ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví se specializací na ruční písmo je zřejmé, že nelze vyloučit, že se jedná o vlastnoruční podpisy P. Jinak vyjádřeno znalec netvrdí, že se jedná určitě o vlastnoruční podpisy P. Současně je nezbytné zdůraznit, že v případě příjmového dokladu na částku 4.200 Kč je výslovně uvedeno, že se jedná o zálohu na dlužné výživné, takže je nepochybné, že se jedná o platbu dluhu na výživném, který již vznikl před rozhodným obdobím. V případě platby z téhož dne na částku 3.600 Kč nelze skutečně pominout, že na příjmovém dokladu je nejprve uvedeno, že se jedná o platbu na výživném za období od IV.-VI. do 2015, a ačkoliv na řádku bylo dost místa, je teprve pod tímto údajem uveden další údaj, že se má dále jednat o platby za období měsíců VII.-VIII., IX. Zde je třeba zdůraznit, že platba ve výši 3.600 Kč odpovídá platbě dohodnutému výživnému ve výši 1.200 Kč (platba za měsíce IV.-VI.), takže je třeba mít za to, že příjmový doklad byl následně upraven. Pokud za takové situace soudy uvěřily výpovědi svědkyně P., že skutečně výživné v celém žalovaném období nebylo hrazeno, jedná se o otázku posouzení její věrohodnosti, když skutečnost, že obviněný zcela běžně a dlouhodobě padělal podpisy této svědkyně, nepochybně zvyšuje věrohodnost její výpovědi.
30. Stran námitky obviněného ohledně tvrzeného porušení práva na obhajobu, neboť nemohl klást svědkům otázky a vyjadřovat se k důkazům, musí Nejvyšší soud konstatovat, že se jedná o procesní námitku a nadto argumentaci lichou. Z protokolů o hlavním líčení je patrno, že obviněnému bylo umožněno vyjádřit se k výpovědím svědků, jakož i reagovat na provedené důkazy, přičemž ze strany obviněného nedošlo ani k návrhu na doplnění dokazování. Nadto je nutné dodat, že námitkou odepření klást vyslýchaným osobám dotazy se zabýval již soud druhého stupně a Nejvyšší soud na jeho odůvodnění odkazuje (srov. bod 10. rozsudku soudu druhého stupně).
31. Ve vztahu k argumentaci o podjatosti soudu Nejvyšší soud uvádí následující. V prvé řadě takto vznesená námitka obviněného nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka by nebyla podřaditelná ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který ovšem ani obviněný výslovně neuplatňuje. Je tomu tak proto, že citovaný dovolací důvod upravuje vyloučení orgánu, který ve věci rozhodoval. Pokud se v daném ustanovení hovoří o vyloučení orgánu, tak se tím myslí nikoliv soud jako celek, nýbrž orgán, který ve věci meritorně rozhodoval, který je prezentován konkrétní fyzickou osobou či osobami, které konkrétní rozhodnutí napadené dovoláním učinily. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že vyloučení orgánu upravuje §30 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Současně je třeba zdůraznit, že jednou z podmínek pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že tato okolnost nebyla dovolateli již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze tedy zároveň dovodit, že předpokladem použití tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že podjatost senátu, samosoudce či předsedy senátu byla v případě varianty, že se skutečnost možného vyloučení neobjevila až dostatečně po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, před soudy nižších stupňů namítnuta zákonným postupem a ve věci bylo vydáno rozhodnutí podle §30 tr. ř. Jinak vyjádřeno platí, že námitka podjatosti musela být obviněným řádně uplatněna v předchozím řízení před soudy nižších stupňů podle §31 odst. 1 tr. ř., popř. že o podjatosti rozhodoval soud sám z úřední povinnosti. Tedy v řízení před soudy nižších stupňů muselo být rozhodováno podle §30 odst. 1 tr. ř. nebo byla námitka podjatosti namítnuta nezpochybnitelným způsobem a soud porušil svou povinnost a o takové námitce nerozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud si je vědom ustanovení §31 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud rozhoduje i bez návrhu, pokud zjistí důvody pro vydání rozhodnutí o podjatosti. V takovém případě by se ovšem uplatnila varianta, že obviněnému nebyla taková skutečnost známa, a proto by mohl tuto námitku uplatnit po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, protože by se o ní dověděl dodatečně a nemohl ji uplatnit v původním řízení.
32. Z pohledu shora naznačených závěrů je nezbytné především zdůraznit, že JUDr. Jiří Šťastný meritorně ve věci obviněného nerozhodoval. Jinak řečeno, nečinil ve věci obviněného meritorní rozhodnutí. Bez ohledu na shora naznačený závěr je nezbytné zdůraznit, že podjatost soudců rozhodujících v projednávané věci by ani nebylo možno dovodit z pouhého faktu, že předsedou soudu druhého stupně, který rozhodoval o podaném odvolání obviněného, měl být v té době JUDr. Jiří Šťastný, který měl v minulosti působit na stejném soudu jako svědkyně P. V absurdních mezích pak dovolatel říká, že jeho věc měla být souzena jiným místně příslušným soudem, neboť svědkyně pracuje na soudě, na němž působil dříve i jeden ze soudců, který byl předsedou odvolacího soudu, který byl místně a věcně příslušný o tomto odvolání rozhodnout, když ovšem tento soudce nebyl členem senátu, který o podaném odvolání meritorně rozhodoval. Obviněný současně nikterak blíže nevysvětlil, jak mělo dojít k ovlivnění rozhodnutí v projednávané věci ze strany JUDr. Jiřího Šťastného. Zde je na místě uvést, že profese soudce sebou nese atributy mimo jiné nestrannosti a nepodjatosti. Nestrannost vykonavatelů soudní moci je zakotvena napříč právním řádem České republiky, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či §79 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Současně platí, že vážnost funkce soudce, resp. nezbytnost nestrannosti, však není omezena pouze na prostor jednací síně či budovu soudu, nýbrž přesahuje i do sféry soukromého života soudce [např. §80 odst. 1 zákona o soudech a soudcích ve spojení s odst. 2 písm. f) zákona o soudech a soudcích přímo stanovuje povinnost soudce se nejen při výkonu funkce, ale i ve svém občanském životě zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. ). Je tedy nepochybné, že pouhá justiční funkce soudkyně na Okresním soudě v Písku svědkyně P. a funkce předsedy soudu JUDr. Šťastného na Krajském soudě v Českých Budějovicích není relevantní argumentací pro údajnou podjatost soudu. Pouhá dřívější pozice soudce JUDr. Šťastného na totožném soudě jako svědkyně P. neopodstatňuje sebemenší nedůvěru v nestrannost a nepodjatost daného soudce. Osoba soudce představuje uznávané a důvěryhodné nahlížení na výkon profese soudce, a proto pouhé kolegiální působení na týmž okresním soudě, tím spíše dřívější působení obou soudců ve stejný okamžik na stejném soudě nežli v době rozhodování ve věci obviněného, nelze považovat za narušení nestranného a nepodjatého soudu. Navíc je nezbytné uvést, že tuto námitku nelze, jak již bylo naznačeno, podřadit ani pod výslovně zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod jiný dovolací důvod. Obecně je třeba uvést, že otázka vyloučení celého odvolacího soudu by mohla být ze strany obviněného případně řešena postupem podle §25 tr. ř., tj. delegaci z důvodu vhodnosti, přičemž takový návrh nebyl ze strany obviněného v době, kdy rozhodovaly soudy nižších stupňů podán.
33. Pokud obviněný dále zpochybňuje postup policejního orgánu ve vztahu k vyřízení jeho trestního oznámení policejním orgánem, lze stručně uvést, že toto trestní oznámení není předmětem nyní projednávané věci, a proto tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Stručně lze toliko uvést, že případné stížnosti na postup policejního orgánu je možno řešit žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu adresované příslušnému státnímu zastupitelství.
34. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
35. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu