ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.438.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 438/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného S. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 222/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 91 T 222/2009, byl obviněný S. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od března 2008 do 26. 10. 2009, kdy převzal sdělení podezření, v B. ani jinde neplnil vyživovací povinnost na svoji dceru N. K. a na svého syna S. K., ačkoli mu tato povinnost vyplývala nejen ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ale i z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. 22 Nc 188/96, který nabyl právní moci dne 13. 2. 1998, na základě kterého měl povinnost přispívat na výživu dcery N. částkou 1.200,- Kč a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč, a to vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. K., které tak za uvedené období dluží na výživném částku 44.000,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný S. H. odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 91 T 222/2009, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově sám rozhodl tak, že obviněného opět uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ovšem na podkladě odlišných skutkových zjištění, která spočívala v tom, že v době od března 2008 do října 2009 včetně, v B. ani jinde ničím nepřispěl na výživu svých dětí N. K. a S. K., ačkoli mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1997, sp. zn. 22 Nc 188/96, který nabyl právní moci dne 13. 2. 1998, dle kterého je povinen přispívat na výživu dcery N. částku 1.200,- Kč a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dětí J. K., přičemž obviněný byl po celé uvedené období evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, kvůli svému zdravotnímu stavu měl omezené možnosti zaměstnání a výdělku a od Úřadu městské části Brno-Slatina pobíral dávky sociální pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí) ve výši 4.206,- Kč měsíčně a od dubna 2009 z důvodu neplacení výživného na děti pouze ve výši 2.020,- Kč měsíčně, byl tedy schopen přispívat na výživu svých dětí alespoň částkou 300,- Kč měsíčně na každé dítě a dluží tedy za uvedené období na výživném celkem 12.000,- Kč, z toho 7.800,- Kč k rukám matky J. K. a 4.200,- Kč k rukám dcery N. K. za dobu od dosažení její zletilosti.
Za to odvolací soud obviněného odsoudil podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 3 To 182/2010, podal následně obviněný S. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítá, že o trestný čin zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 tr. zák. jde pouze tehdy, jestliže vyživovací povinnost není plněna zaviněně anebo při vyhýbání se plnění takové povinnosti, které však nadto musí být soustavné a trvat po delší dobu. Obviněný zpochybnil svoji schopnost výživné plnit z důvodu špatného zdravotního stavu, poukázal na to, že trpí řadou nemocí a že z důvodu nepříznivého zdravotního stavu dokonce nedostával od úřadu práce ani doporučenky do zaměstnání, takže si nemohl finanční situaci prostřednictvím pracovního zařazení zlepšit. Obviněný projevil nesouhlas s právním závěrem nalézacího soudu o tom, že je jeho chybou, že se nepokusil zvýšit si vlastní příjem nad rámec sociální podpory, a to ani formou brigád. Rovněž zpochybnil výši vyživovací povinnosti, kterou v rámci posouzení trestnosti jeho jednání vzal za podklad svého rozhodnutí soud odvolací. Vzhledem k uvedeným okolnostem je obviněný toho názoru, že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť v posuzované době nebyl vůbec schopen s ohledem na svoji zdravotní indispozici výživné plnit, a to ani v rozsahu, který jako podklad svého rozhodnutí vzal za prokázaný Krajský soud v Brně jako soud odvolací.
Obviněný v podaném dovolání zpochybnil také výrok o trestu a poukázal na jeho nepřiměřenou tvrdost.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost včetně rozsahu výživného stanovena. Závěr odvolacího soudu, že obviněný byl schopen přispívat na výživu svých dětí pouze částkou 300,- Kč měsíčně na každé z nich, je zcela rozdílný od závěru nalézacího soudu, který rozhodl, že obviněný je povinen přispívat na výživu dcery N. částkou 1.200,- Kč měsíčně a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč měsíčně. Soudy obou stupňů tak zjevně odlišným způsobem posuzovaly a zvažovaly osobní a sociální situaci obviněného, neboť odlišně hodnotily, že jde o osobu, která je v hmotné nouzi a má zdravotní omezení, která brání tomu, aby se na trhu práce zařadil do zaměstnání. Pokud obviněný pobíral příspěvek na živobytí ve výši 4.206,- Kč, tento příspěvek do března 2009 včetně zohledňoval i výši výživného, která byla obviněnému stanovena soudním rozhodnutím. Poté, co Úřad Městské části Brno-Slatina zjistil, že obviněný výživné nehradí, byl mu příspěvek na živobytí snížen na částku existenčního minima, tedy na částku 2.020,- Kč. Je tedy zřejmé, že v době od března 2008 do března 2009 včetně byl obviněný schopen výživné plnit. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že odpovídající za posuzovanou dobu byla částka 300,- Kč na každé z nezaopatřených dětí, rozhodl tak výrazně ve prospěch obviněného. Pro dobu od dubna 2009 do října 2009 je třeba přihlédnout k tomu, že obviněný se sám připravil o možnost výživné z příspěvku na živobytí hradit a ve smyslu zásady potencionality příjmů byl bezesporu schopen výživné v minimální výši stanovené odvolacím soudem hradit. Obviněný byl tedy schopen v posuzovaném období výživné na své dvě děti hradit a pokud Krajský soud v Brně jako soud odvolací stanovil tuto jeho povinnost ve výši 300,- Kč měsíčně na každé z dětí, zohlednil tak maximálně osobní, zdravotní a sociální situaci obviněného. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného S. H.
Trestného činu zanedbání povinné výživy se podle ustanovení §213 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Objektem daného trestného činu, který může být po subjektivní stránce spáchán úmyslně i z nedbalosti, je nárok na výživu, pokud je založena na ustanoveních zákona o rodině. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. V rámci rozhodování o tomto trestném činu musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně tohoto, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu (§96 odst. 1 zákona o rodině). Nestačí pouze zjištění, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu.
Podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině §96 při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Co se týče možností a schopností povinného, konkrétně je nutno zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální zralost nebo nezralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu a pod.
Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný S. H. byl odsouzen z úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 odst. 1 tr. zák. Je pravdou, jak uvedla již státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, že soudy obou stupňů rozhodující ve věci dospěly k odlišným skutkovým závěrům, kdy soud prvního stupně rozhodl tak, že obviněný je povinen přispívat na výživu dcery N. částkou 1.200,- Kč měsíčně a na výživu syna S. částkou 1.000,- Kč měsíčně s tím, že neprojevoval dostatečnou snahu pracovat, neboť po celé žalované období nebyl zaměstnán, takže se vlastním přičiněním připravil o možnost výživné hradit. Naproti tomu odvolací soud rozhodl, že obviněný je schopen přispívat na výživu svých dětí pouze částkou 300,- Kč měsíčně na každé z nich s tím, že od 16. 10. 2006 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadě práce Brno-město, nevznikl mu nárok na podporu v nezaměstnanosti a po celé sledované období byl odkázán na sociální dávky, a to ve výši 4.206,- Kč do března 2009 a od dubna 2009 ve výši 2.020,- Kč, přičemž sociální dávky mu byly úřadem Městské části Brno-Slatina sníženy právě z důvodu neplacení výživného na své děti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž poukázal na nepříznivý zdravotní stav obviněného.
Je třeba zdůraznit, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry obviněného v příslušném období ho nemohou zbavit odpovědnosti za výživu svých dětí.
Obviněný byl ze strany oprávněných orgánů posouzen jako osoba nacházející se v hmotné nouzi ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., tj. osoba (příp. rodina), která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost, přičemž současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit, tedy zvýšit vlastní prací, uplatněním nároků a pohledávek, prodejem nebo využitím majetku a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. Obviněný v dané době pobíral příspěvek na živobytí, který je základní dávkou pomoci v hmotné nouzi, kdy nárok na tento příspěvek vzniká osobě nebo rodině, pokud po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje příjem této osoby či rodiny částky živobytí, která je stanovena pro každou osobu individuálně a odvíjí se od částek životního a existenčního minima.
Částka živobytí u osoby, která dluží na výživném pro nezletilé dítě částku vyšší než trojnásobek stanovené měsíční splátky nebo která nepředloží na výzvu individuální akční plán vypracovaný úřadem práce, činí částku existenčního minima. Obviněný pobíral příspěvek na živobytí ve výši 4.206,- Kč a tento příspěvek do března 2009 včetně zohledňoval i výši výživného, která byla obviněnému stanovena soudním rozhodnutím. Poté, co Úřad Městské části Brno-Slatina zjistil, že obviněný výživné nehradí, byl mu příspěvek na živobytí snížen na částku existenčního minima, tedy na částku 2.020,- Kč. Je tedy zřejmé, že v době od března 2008 do března 2009 včetně byl obviněný schopen výživné plnit. V době od dubna 2009 do října 2009 je třeba přihlédnout k tomu, že obviněný se sám připravil o možnost výživné z příspěvku na živobytí hradit.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není pochyb o tom, že obviněný byl schopen v posuzovaném období výživné na své dvě děti hradit a pokud Krajský soud v Brně jako soud odvolací stanovil tuto jeho povinnost ve výši 300,- Kč měsíčně na každé z dětí, zohlednil tak maximálně osobní, zdravotní a sociální situaci obviněného.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný S. H. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného S. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal