ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1209.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1209/2020- 201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného O. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2020 č. j. 11 To 190/2020-167, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 78/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2020 č. j. 3 T 78/2019-144 byl obviněný O. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 23. 8. 2017 kolem 14:40 hodin v Hradci Králové v ulici XY na jízdním kole značky Rock Machine vjel z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, a to z prostoru parkoviště před hotelem XY, na společnou stezku pro chodce a cyklisty označenou svislou dopravní značkou „Cesta pro chodce a cyklisty společná“, která vede rovnoběžně s ulicí XY a po které se pohyboval K. V., narozený XY, který jel na pánském jízdním kole značky Favorit ve směru od XY k budově XY, tomuto nedal přednost v jízdě, když došlo ke střetu obou jízdních kol a k pádu K. V. na zem, v důsledku čehož utrpěl zlomeninu čtvrtého žebra vpravo ve střední pažní čáře, zlomeninu posledního článku palce levé ruky a nalomení baze páté záprstní kosti pravé ruky s dobou léčení do pěti týdnů, a svým jednáním O. V. porušil ustanovení §4 písm. a) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů“. Za to byl obviněný podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši dvaceti denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 20.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil nalézací soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, se sídlem Štefánikova 992/16, Ústí nad Labem, částku 1.370 Kč. Poškozeného K. V., nar. XY, trvale bytem XY, pak podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 8. 2020 č. j. 11 To 190/2020-167 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Předmětné usnesení odvolacího soudu napadl obviněný O. V. následně dovoláním , v němž odkázal na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Míní, že rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném právním posouzení. Soudu prvního stupně předně vytkl, že nezajistil účast poškozeného K. V. v hlavním líčení, přestože obhajoba o jeho předvolání či předvedení žádala opakovaně. Tato procesní nedůslednost měla za následek flagrantní porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Měl totiž v úmyslu poškozenému položit otázku, proč se svými zraněními, která údajně utrpěl po pádu z kola, navštívil lékaře až s poměrně dlouhým časovým odstupem. Tato skutečnost podle něj budí pochybnosti o tom, že k poruše zdraví u poškozeného došlo právě v příčinné souvislosti s posuzovanou nehodou. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že soudy dospěly ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním, majícím základ „ve zcela povrchním“ znaleckém posudku z oboru silniční a městské dopravy, vypracovaném Ing. Josefem Jírovcem. V posudku se totiž nepravdivě tvrdí, že stezka pro chodce a pro cyklisty je z obou směrů jízdy označena svislou dopravní značkou C 9a, ačkoli realita je taková, že ze směru jízdy od XY, v němž se pohyboval poškozený, je opatřena dělenou příkazovou značkou C 10a. Uvedené značení poškozený při jízdě zjevně nerespektoval, neboť se pohyboval v pravém pruhu vymezeném pouze pro chodce. Zákonný příkaz mu přitom velel držet se na stezce na levé straně. Pokud by jej dodržel, ke střetu s obviněným by vůbec nedošlo. Byl to tedy on, kdo porušil zákon a způsobil dopravní nehodu, a nikoli dovolatel. Ten nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, prezentovaným v bodě 35. odůvodnění napadeného usnesení, podle nějž evidentní porušení zákona ze strany poškozeného není v dané trestní věci relevantní. Odvolací soud tuto úvahu po jeho výtce nijak nezdůvodnil a vydal tak překvapivé a zcela nepřezkoumatelné rozhodnutí. Dovolatel odmítl i dílčí skutkový závěr soudů, že na stezku pro cyklisty vjel těsně před střetem s poškozeným. Trvá na tom, že se na stezce již pohyboval a nepozorný poškozený do něho najel. Sám poškozeného navíc přes vzrostlý živý plot vůbec neviděl, neboť ten jel na kole skloněný „na beranech“, a to v místě, kde neměl co dělat. Pokud by poškozený respektoval dopravní značení a jel v pruhu určeném pro cyklisty, tak by se pouze minuli. Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2020 č. j. 11 To 190/2020-167 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2020 č. j. 3 T 78/2019-144 zrušil a rozhodl o zastavení jeho trestního stíhání. Zároveň požádal, aby až do skončení dovolacího řízení bylo rozhodnuto o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že soudy obou stupňů posoudily jednání obviněného věcně správně. Vyjádřil souhlas s názorem odvolacího soudu, podle nějž nebylo podstatné, po jaké straně cyklostezky se pohyboval poškozený. Uvedené stanovisko podle jeho poukazu odpovídá znění §23 odst. 1 zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a ani v praxi nebývá zpochybňováno, že přednost v jízdě má například i takové vozidlo na hlavní pozemní komunikaci, které nejede vpravo, protože právě předjíždí nebo objíždí jiné vozidlo nebo se vyhýbá nějaké překážce. Totéž pak platí například i u chodců jdoucích po přechodu. Ti jsou sice také ze zákona povinni pohybovat se po přechodu pro chodce vpravo, ovšem pokud tuto povinnost poruší, neznamená to, že pozbývají ochrany, která je jim zde poskytována. Podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. 6 Tdo 1025/2013 je totiž chodec jdoucí po přechodu chráněn v celém jeho vymezení daném dopravní značkou V 7 a povinnost řidiče motorového vozidla ho neohrozit se vztahuje na celou šíři přechodu. Předmětné stanovisko lze podle přesvědčení státního zástupce přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovanou dopravní situaci. Nevidí totiž žádný rozumný důvod k tomu, aby bylo jinak postupováno u cyklistů majících přednost na cyklostezce. Jinými slovy, jestliže se poškozený nacházel na takové pozemní komunikaci, měl přednost v jízdě bez ohledu na to, zda jel vlevo, uprostřed či vpravo. I on se mohl vyhýbat nějaké překážce, jinému cyklistovi či chodci, aniž by při tomto manévru ztrácel přednost před obviněným. Potud tedy argumentace dovolatele nemá opodstatnění.
Na další dovolací námitku, že soud nezajistil předvedení poškozeného jakožto svědka k hlavnímu líčení, je podle státního zástupce nutno nahlížet i ve světle vývoje obhajoby obviněného. Ten zpočátku zavinění nehody doznával, poškozenému se na místě omluvil a byl ochoten mu nahradit vzniklou škodu. Po zahájení trestního stíhání pak své zavinění doznával skutkově (tj. že poškozenému vjel do jízdní dráhy) avšak nikoli právně. U hlavního líčení dne 11. 12. 2019 souhlasil s tím, aby byla výpověď poškozeného přečtena podle §211 odst. 6 tr. ř., a pokud už obhajoba navrhovala doplnění dokazování, pak pouze o výslech lékaře a opatření znaleckého posudku z oboru dopravy. O poškozeném se v návaznosti na tyto důkazní návrhy zmínila státní zástupkyně, která podotkla, že pokud by jim soud vyhověl, měl by vyslechnout i jeho. Obhájce obviněného k tomu předsedkyni senátu toliko „poradil“, že by za takových okolností bylo možno poškozeného předvést. Teprve v dalším hlavním líčení dne 1. 6. 2020 pak těsně před skončením dokazování advokát uvedl, že obhajoba „navrhuje předvedení poškozeného pana V., který se vyhýbá jednání“. Nic z toho však nenaznačuje, že by zároveň výpovědi poškozeného před soudem přikládal nějaký podstatný důkazní význam. Jinými slovy, předvolání poškozeného navrhla státní zástupkyně a obhajoba se zabývala spíše jen formou, jak jeho účast u jednání zajistit. Ve svém odvolání se pak obviněný o absenci výslechu poškozeného nezmínil vůbec a teprve nyní tvrdí, že otázkami na poškozeného by mohlo být zpochybněno jeho tvrzení, že svá zranění utrpěl při inkriminované nehodě. Soud prvního stupně navíc právě v posledním hlavním líčení do protokolu zdůvodnil, proč provedení výslechu K. V. pokládá za nadbytečné, takže nelze hovořit o tom, že by daný důkaz opomněl a řízení zatížil vadou, kterou by bylo nutno odstranit v dovolacím řízení. Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby věc byla projednána v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal soud prvního stupně obhájci obviněného, který k němu zaujal písemné stanovisko v podání ze dne 2. 11. 2020. V něm odmítl argumentaci státního zástupce jako zcela zavádějící a snažící se odvrátit pozornost od skutečného právního základu posuzovaného problému. Znovu zopakoval, že poškozený při jízdě nerespektoval dopravní značení a pokud by tak učinil, oba cyklisté by se minuli a k jejich srážce nedošlo. Byl to tedy on, kdo nehodu zavinil porušením vlastní povinnosti. Kromě toho není pravdou, že by k jejich střetu došlo v momentě, kdy obviněný teprve najížděl na stezku pro chodce a cyklisty. Obviněný se na stezce již pohyboval a poškozený do něho najel v místě, kde se vůbec neměl pohybovat. Pokud takovou skutečnost označil státní zástupce za nerozhodnou, dopustil se právního nihilismu rozleptávajícího právní řád. V uvedené souvislosti si obhájce položil otázku, k čemu jsou vlastně vynakládány finanční prostředky na nákup dopravních značek dělených, určených k označení stezek pro chodce a cyklisty a vymezujících pohyb těchto účastníků silničního provozu na daných komunikacích ve dvojím provedení. Stejně tak setrval na svém stanovisku, že absence výslechu poškozeného v hlavním líčení byla závažnou procesní vadou, jíž byla obviněnému odňata možnost se účinně hájit a která tak nabyla ústavněprávního rozměru. Zájem na předvolání poškozeného obhajoba projevila jasně. Že mu obviněný chtěl klást otázky, pak implicitně vyplynulo ze samotného návrhu na jeho předvedení.
Obviněný O. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, jimiž brojil proti procesu shromažďování důkazů a jejich následnému hodnocení soudy. Potud svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil zřetelně na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a to námitkami, které obecně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Právní relevanci by jim bylo možno přiznat pouze při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, neboť ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí (k tomu viz přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky mohou založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud nicméně nezjistil , že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Dovolateli předně nelze přisvědčit potud, že by mu soud prvního stupně upřel možnost v řízení navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládal za potřebné k uplatnění své obhajoby, anebo tyto návrhy zcela ignoroval. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 12. 2019 vyplývá, že obviněný navrhl doplnění dokazování o výslech praktického lékaře poškozeného K. V. a o znalecký posudek z oboru dopravy pro účely specifického vymezení charakteru a dopravního režimu pozemní komunikace, na níž došlo ke střetu obou cyklistů. Zatímco druhému z obou návrhů samosoudkyně vyhověla, o mechanismu vzniku zranění poškozeného neměla žádných pochyb a jasně dala najevo, že v tomto směru považuje další dokazování za nadbytečné. I proto v dalším hlavním líčení dne 1. 6. 2020 zamítla návrh obhajoby na předvedení poškozeného. Konstatovala tehdy, že obě procesní strany souhlasily s přečtením jeho výpovědi učiněné do protokolu o podaném vysvětlení, a znovu zdůraznila, že jeho opětovný výslech považuje v dané věci za nadbytečný. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je přitom patrné, že skutkové zjištění o původu zranění poškozeného učinila na podkladě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který považovala za naprosto dostačující důkaz. Na tomto místě je vhodné připomenout, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat, a s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posoudil, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v nynější trestní věci bezesporu naplněn byl. Z hlediska dovolacího přezkumu je pak podstatné, že okresní soud žádný důkaz v řízení neopomněl .
Jako ryze procesní (irelevantní) a nadto věcně nedůvodnou námitku vyhodnotil dovolací senát i poukaz obviněného na „nepravdivé“ dílčí tvrzení obsažené v posudku z oboru dopravy silniční a městské, vypracovaného Ing. Jiřím Jírovcem, které mělo v konečném důsledku vést k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obhajoba při ní poněkud tendenčně vytrhla z kontextu ne právě šťastnou formulaci obsaženou na str. 4 předmětného posudku a tím se snažila zpochybnit jeho důkazní hodnotu jako celku. Účelově přitom odhlédla od skutečnosti, že otázce dopravního značení cyklostezky, včetně příkazové znaky C 10a, jíž se měl při jízdě řídit poškozený, se znalec podrobně věnoval v dalších pasážích posudku (str. 18 a 19). Není tedy pravdou, že posudek obsahoval zavádějící informace a jako takový nemohl a neměl sloužit za podklad pro skutková zjištění a navazující právní závěry soudu. Okresní soud navíc znalce k obsahu posudku znovu vyslechl v hlavním líčení dne 1. 6. 2020. Při tomto výslechu byl i díky aktivitě obhajoby kladen hlavní důraz právě na dopravní značení kritického úseku cyklostezky a na zodpovězení otázky, v jakém koridoru se na ní měl pohybovat poškozený, pokud byl směr jeho jízdy regulován značkou C 10a. Potud tedy nevznikly o režimu používání cyklostezky žádné pochybnosti a soud měl o něm při svém rozhodování naprosto jasno.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně výhradou, že skutek ani v podobě, jak byl soudy zjištěn, nebylo možno právně kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť on sám žádnou (natož pak důležitou) povinnost danou mu zákonem neporušil a byl to naopak K. V., kdo nerespektováním dopravního značení a jízdou v nesprávném koridoru cyklostezky zavinil jejich vzájemný střet a tím i následek v podobě poškození vlastního zdraví. Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal žádné opodstatnění.
Primárně bylo nutno odmítnout argument dovolatele, že se při jízdě na kole nedopustil žádného porušení zákona. Na tomto místě je vhodné připomenout jeho vlastní obhajobu prosazovanou od počátku trestního řízení, podle níž před vjezdem na cyklostezku neměl přes vzrostlé keře dostatečný výhled na celou šíři dané komunikace, přičemž zejména na levou stranu, kam hodlal odbočit, „viděl hůře“. Nezbývá než konstatovat, že takové výhledové poměry by ohleduplného cyklistu, který důsledně dbá toho, aby svou jízdou neohrozil jiné účastníky silničního provozu, měly přimět k úplnému zastavení kola, tak aby se před odbočením mohl spolehlivě přesvědčit, že zamýšleným manévrem nepřekříží cestu ani cyklistům ani pěším, kteří by se teoreticky mohli pohybovat právě těsně za živým plotem, kam opravdu nebylo ze směru jízdy dovolatele prakticky vidět (viz fotodokumentace založená na č. l. 109 spisu). Dovolatel ovšem namísto toho pouze přibrzdil a podle svých slov se „postavil na kole, aby se podíval, zda se na cyklostezce někdo nepohybuje“. Zjevně si tedy byl vědom své povinnosti dát přednost každému, kdo by se po dané pozemní komunikaci blížil směrem ke kritickému místu, a ačkoli nemohl s jistotou vyloučit, že se za křovím pohybuje například běžec či chodec nižšího vzrůstu nebo rozběhnuté malé dítě, rozhodl se v jízdě pokračovat a úsek projet takříkajíc „na náhodu“. Na cyklostezku navíc najížděl v místě bezprostředně u okraje vzrostlého živého plotu, takže i on sám byl do poslední chvíle zcela skryt zraku poškozeného, jemuž v podstatě nedal šanci jakkoli odvrátit střet obou kol. Takové počínání nelze vnímat jinak než jako hazardní kousek a tedy pravý opak toho, co dovolateli ukládá zákon o silničním provozu v ustanovení §4 písm. a), podle nějž je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, a své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Rovněž není sporu o tom, že poškozený K. V. měl před dovolatelem přednost v jízdě bez ohledu na to, v jakém pruhu cyklostezky se pohyboval. Ustanovení §23 odst. 1 věty první zákona o silničním provozu jednoznačně stanoví, že při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci musí dát řidič přednost jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech jedoucím na pozemní komunikaci, nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty jdoucím po pozemní komunikaci. Přednost v jízdě podle citované zákonné normy rozhodně není definována tak, že jí má pouze ten účastník silničního provozu, který se po pozemní komunikaci pohybuje na „správné straně“. Dovolatel navíc při prosazování myšlenky, že nehodu zavinil výhradně poškozený tím, že jel v rozporu s dopravním značením C 10a po cyklostezce v červeném pruhu, kde „neměl co dělat“, odhlíží od skutečnosti, že cyklista jedoucí v kritickém úseku tento pruh ve skutečnosti za určitých okolností použít může, a to tehdy, jestliže se vyhýbá jinému cyklistovi, chodci nebo jiné překážce. Z hlediska zavinění dovolatele je tato skutečnost významná potud, že před najetím na cyklostezku mohl a měl počítat i s touto alternativou aktuální dopravní situace za vzrostlým křovím. Tudíž úvahu, podle níž poškozený v danou chvíli nebyl chráněn předností v jízdě a dovolatel naopak neměl povinnost mu ji dát a zákon proto neporušil, akceptovat nelze.
Nejvyšší soud se zabýval i otázkou, zda deliktní jednání obviněného, které bylo nesporně podstatnou příčinou řešené kolize obou cyklistů a vzniklého následku, bylo namístě kvalifikovat jako „porušení důležité povinnosti“, které je zákonným znakem přisouzeného přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Za porušení důležité povinnosti dané zákonem obecně není možno mechanicky považovat jakékoli porušení právní normy, ale jen takové, které má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro zdraví nebo lidský život. V dopravě půjde zejména o takové porušení povinností účastníka silničního provozu, které může mít za následek vážnou dopravní nehodu. Taxativní výčet všech důležitých povinností účastníka silničního provozu v podstatě možný není. Význam porušení té či oné povinnosti je totiž vždy přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Závěr o naplnění uvedeného znaku v jednání pachatele lze učinit především tehdy, je-li zákonem předvídaný následek způsoben jeho bezohledným, riskantním nebo jinak výrazně nezodpovědným chováním. Takové parametry jízda dovolatele, jak bylo rozvedeno výše, zcela jistě splňovala, takže i z tohoto úhlu pohledu užitá právní kvalifikace jednoznačně obstojí. Nejvyšší soud dospěl k uvedenému závěru i s přihlédnutím k možnému částečnému zavinění nehody na straně poškozeného, který - pokud opravdu bez zjevné příčiny použil k jízdě pravý (červeně vyznačený) pruh cyklostezky - vskutku nerespektoval tamní dopravní značení. Avšak ani tato okolnost obviněného trestní odpovědnosti zbavit nemohla. Případné pochybení, resp. spoluzavinění na straně poškozeného totiž svou povahou ani zdaleka nedosáhlo takového významu a míry závažnosti, jaké lze přikládat fatální chybě v podobě nedání přednosti v jízdě při najíždění na pozemní komunikaci, a to navíc v krajně nepřehledném a tudíž nebezpečném úseku.
Lze tak prohlásit, že část námitek obviněného O. V. nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů a jeho ostatní výhrady z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jím předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, tudíž aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Pokud jde o podnět obviněného k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. v posuzované trestní věci neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu