ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.391.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 391/2020-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání obviněné M. P. , dříve S., nar. XY, trvale XY, okres Trutnov, toho času bytem XY, XY, na mateřské dovolené, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 11 To 415/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 94/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 16 T 94/2018, byla obviněná M. P. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka), uznána vinnou ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
v období od 10. 12. 2015 do 12. 9. 2017 v XY, XY, ve XY, ani nikde jinde, záměrně ničím, ani nižšími částkami či jiným náhradním způsobem, nepřispěla na výživu své dcery N. P., narozené XY, v té době studující, přestože byla podle §910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, povinna po dobu, co její dcera nebyla schopna se sama živit, přispívat na její výživu ve výši přiměřené svým schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům a také s ohledem na odůvodněné potřeby své dcery a její majetkové poměry, když vzhledem ke svým příjmovým možnostem v rozhodném období, kdy její průměrná čistá měsíční mzda za toto období činila 18 208 Kč, byla schopna přispívat na výživu dcery částkou ve výši 2 500 Kč měsíčně, a takto si počínala přesto, že jí byla její vyživovací povinnost dobře známa, výživné neplatila prostřednictvím insolvenčního správce, kterému neoznámila, že její dcera s ní nebydlí ve společné domácnosti a dosud studuje, a veškerou starost o její výživu a další zaopatření ponechala na U. P. – J. a jejím synovi R. B., u nichž její dcera bydlela, proto za uvedené období dluží k rukám N. P., narozené XY, bytem XY, XY, okres Náchod, částku ve výši 52 500 Kč.
2. Za uvedený přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku uložil Okresní soud v Náchodě obviněné podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon trestu odnětí svobody obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku soud obviněné uložil, jako přiměřenou povinnost směřující k tomu, aby vedla řádný život, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila dlužné výživné.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněné současně uložil povinnost nahradit poškozené N. P. , nar. XY, bytem XY, XY, okres Náchod, škodu způsobenou trestným činem (dlužné výživné) ve výši 47 500 Kč .
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 16 T 94/2018, podala obviněná odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 11 To 415/2019, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítnul.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 11 To 415/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje obviněná v tom, že neplacením výživného na zletilou dceru nespáchala posuzovaný přečin, neboť soudy posuzovaly věc příliš formalisticky podle trestního práva a nezohlednily občanskoprávní okolnosti případu. Podle obviněné soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe, a to s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3080/16. Obviněná je toho názoru, že poté co zletilá dcera přestala doma plnit své povinnosti, přestala dovolatelku respektovat a odešla z domu, oprávněně neplatila výživné, neboť dcera po ní výživné nikdy nepožadovala. Zdůrazňuje, že pokud by poškozená uplatňovala nárok na výživné v civilním řízení takto pozdě a zpětně, byl by tento návrh občanskoprávním soudem zamítnut. V případě včasného uplatnění nároku na výživné prostřednictvím civilních soudů pak dovolatelka uvádí, že by měla aspoň s ohledem na zásadu spravedlivého procesu možnost se bránit, a to prostřednictvím námitky porušení dobrých mravů poškozenou. Obviněná vyjadřuje názor, že občanskoprávní vztah mezi ní a poškozenou již neexistuje, s odkazem na §922 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého lze výživné mezi zletilými přiznat jen od podání civilního návrhu, přičemž k tomuto návrhu nedošlo a nelze jej suplovat trestním oznámením. Poukazuje na to, že limitem pro přiznání výživného na nezletilé dítě je podle ustanovení §857 odst. 1 občanského zákoníku povinnost dítěte dbát svých rodičů, a současně §2 odst. 3 občanského zákoníku: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Obviněná k tomuto uzavírá, že její vyživovací povinnost vůči poškozené zanikla, neboť poškozená nemá pro rozpor s dobrými mravy nárok na výživné. Obviněná rovněž namítá porušení zásady legálního očekávání. K tomuto opětovně uvádí, že dcera od ní odešla, a současně, že ji nerespektovala jako rodiče. Dovolatelka je toho názoru, že výživné by v občanskoprávním řízení poškozené přiznáno nebylo, neboť vyživovací povinnost ke zletilé dceři v daném případě neexistuje, a proto ani nenahlásila vyživovací povinnost insolvenčnímu správci. Navíc ani poškozená se sama do insolvenčního řízení nepřihlásila. Má také za to, že výživné mezi zletilými lze soudně upravit jen od podání obžaloby a že výživné nelze přiznat zpětně. S odkazem na tuto skutečnost pak obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu.
7. Obviněná napadá s ohledem na již uvedené i výrok v adhezním řízení. Poukazuje na to, že pokud výživné nelze zpětně přiznat z hlediska civilního řízení, není správné jej přiznávat v adhezním řízení v rámci trestního řízení.
8. V závěru dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 11 To 415/2019, v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 107/2020 nejprve uvádí, jaký uplatnila obviněná dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K uplatněné dovolací argumentaci obviněné státní zástupce konstatuje, že námitky obviněné po obsahové stránce zásadně pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit, a částečně se jedná o námitky důvodné, pokud jde o výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. o přiznání nároku na náhradu způsobené škody.
10. Státní zástupce zdůrazňuje, že vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z §910 odst. 1 a násl. občanského zákoníku, a proto její vznik není podmíněn právním úkonem (návrhem na přiznání výživného a stanovení jeho výše), jak se obviněná snaží dovodit. Označuje rovněž za nesprávný názor dovolatelky, podle něhož přiznat výživné zpětně i za dobu nejdéle tří let ode dne zahájení soudního řízení nelze dětem zletilým, ale pouze nezletilým, neboť takový postoj obviněné neodpovídá znění příslušných zákonných ustanovení (srov. §922 odst. 1 občanského zákoníku), právní doktríně a soudní praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1604/2017). Podle státního zástupce byla obviněná povinna vyživovat poškozenou, a to i přes zletilost poškozené, neboť poškozená se soustavně připravovala na své budoucí zaměstnání studiem na střední škole, a proto splňovala podmínku §911 občanského zákoníku, podle které lze výživné přiznat, pokud oprávněný není schopen se sám živit. Poukazuje také na skutečnost, že v předmětné době byla obviněná objektivně schopna poškozenou vyživovat a zaopatřovat. Skutečnost, že výše výživného nebyla v dané době stanovena rozhodnutím soudu, na povinnosti obviněné plnit svou zákonnou vyživovací povinnost vůči poškozené nic nemění, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 859/2010.
11. Ve vztahu k námitkám obviněné, týkající se zániku její vyživovací povinnosti vůči poškozené s ohledem na porušení dobrých mravů poškozenou, státní zástupce uvádí, že trestněprávní soudní praxe připouští možnost vyloučení trestní odpovědnosti za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 123/2013. V předmětné věci však podle státního zástupce nejsou dány důvody pro závěr, že vyživovací povinnost obviněné vůči poškozené zanikla s ohledem na požadavky vyplývající z postulátu dobrých mravů, přičemž v tomto směru státní zástupce odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 16 rozsudku soudu prvního stupně, bod 38 usnesení soudu druhého stupně). Současně k této argumentaci obviněné uvádí, že pokud dovolatelka namítá, že se k ní poškozená chovala v rozporu s dobrými mravy, jedná se o námitky, které jsou ve své podstatě pouhou polemikou se správností skutkových zjištění soudů obou stupňů, a proto se jedná o námitky, které pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Za takové situace nemůže obstát ani odkaz obviněné na zásadu subsidiarity trestní represe a odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. 415/14.
12. Jako právně relevantní státní zástupce posoudil námitky obviněné, týkající se otázky přiznání nároku na náhradu škody v podobě dlužného výživného, neboť takovýto postup soudu odporuje ustálené rozhodovací praxi. Jak totiž vyplývá z dosud použitelného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1968 sp. zn. Prz 3/68, „Dluh pachatele trestného činu podle §213 tr. zákona (nyní §196 tr. zákoníku), spočívající v nezaplaceném výživném, není dluhem ze škody způsobené trestným činem, nýbrž dluhem z nesplněné zákonné povinnosti, jejíž porušení je samo trestným jednáním, nikoli – jako u škody – následkem trestného jednání.“ Z uvedeného důvodu tudíž nemůže výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost ve vztahu k poškozené „nahradit škodu způsobenou trestným činem (dlužné výživné) ve výši 47.500 Kč“ , s ohledem na svou zjevnou nesprávnost obstát. Proto státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněné lze zčásti podřadit pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a současně se jedná, pokud jde o namítané vady výroku o přiznání nároku na náhradu škody, o dovolání částečně důvodné.
13. Proto státní zástupce navrhnul, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2020, č. j. 11 To 415/2019-393 v části, v níž bylo tímto usnesením jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné podané proti výroku rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 10. 2019, č. j. 16 T 94/2018-375 o přiznání nároku na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř., a dále aby zrušil též samotný výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 10. 2019. č. j. 16 T 94/2018-375, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby sám podle §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. rozhodl o odkázání poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
14. Následně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém doplnění vyjádření ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 107/2020 uvedl, že přestože ve svém dřívějším podání označil část námitek obviněné směřující do výroku o přiznání nároku na náhradu škody za důvodné, v důsledku čehož učinil odpovídající procesní návrh, tak doplňuje své podání tak, že s ohledem na novelizované znění ustanovení §43 odst. 1 tr. ř., podle kterého: „Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§196 trestního zákoníku), rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné.“ , nově označuje námitky obviněné směřující do výroku o přiznání nároku na náhradu škody za zcela zjevně neopodstatněné.
15. V závěru svého doplnění vyjádření státní zástupce pak navrhl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
3.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
4.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitku stran existence vyživovací povinnosti k poškozené a předpokladu přiznání výživného, neboť obviněná namítá nesprávnou aplikaci jiného hmotněprávního předpisu (občanského zákoníku), dále porušení zásady subsidiarity trestní represe a námitky směřující do výroku o přiznání nároku na náhradu způsobené škody. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za vhodné uvést, že obviněná fakticky v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na její obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
21. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud z pohledu právně relevantně zvolené argumentace, považuje za nutné zdůraznit následující.
22. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda ve vymezeném období existovala vyživovací povinnost obviněné vůči poškozené podle §910 a 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník). Obviněná totiž zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, konkrétně existenci její vyživovací povinnosti vůči poškozené. Předně je zde na místě zopakovat to, co obviněné sdělily již soudy nižších stupňů, tedy že podle uvedených ustanovení občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost, přičemž výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit. Vznik vyživovací povinnosti rodičů a jí odpovídající právo na výživné dítěte vzniká společně se vznikem statusového poměru rodič – dítě (narozením dítěte u matky, uplatněním jedné z domněnek otcovství u otce, právní mocí rozhodnutí o osvojení dítěte u osvojitelů). Vyživovací povinnost a jí odpovídající právo na výživné je právem a povinností mezi rodiči a dětmi ryze majetkové povahy, i když vycházející vždy z určitého osobního statusu. Jejich vznik a zánik úzce souvisí se statusovým poměrem rodič – dítě, bez ohledu na zletilost či svéprávnost těchto subjektů a bez ohledu na fakt, zda rodiče mají rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu nebo zda jsou v ní omezeni, zbaveni či je jim pozastaven její výkon (srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 824.). Vyživovací povinnost rodiče vůči dětem tedy vyplývá přímo ze zákona, a jak již bylo naznačeno ze samé podstaty statusového poměru mezi rodičem a jeho dítětem, tedy ze samé podstaty právního vztahu rodičovství (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3909/2010). Vznik vyživovací povinnosti vůči dítěti proto není podmíněn podáním návrhu na přiznání výživného a stanovení jeho výše, jak obviněná dovozuje. Ostatně taková je i rozhodovací praxe dovolacího soudu: „Pokud soud v civilním řízení rozsudkem nestanovil výživné, neznamená to, že povinného nezatěžuje žádná vyživovací povinnost podle občanskoprávních předpisů.“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1604/2017). Je tedy zjevné, že skutečnost, že obviněné nebyla civilním soudem stanovena povinnost platit poškozené výživné v určité výši, nemění nic na skutečnosti, že dovolatelka byla v dané době povinna plnit vůči poškozené svou zákonnou vyživovací povinnost. V tomto směru lze označit za přiléhavé rozhodnutí, na které odkazuje ve svém vyjádření státní zástupce, podle kterého, pokud ve věci existuje pravomocný rozsudek civilního soudu, kterým byla pachateli určena výše výživného, může k němu orgán činný v trestním řízení při svém rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele za citovaný trestný čin přihlédnout a hodnotit ho jako jiný důkaz podle §2 odst. 6 trestního řádu; přitom ovšem může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, aniž by byl vázán pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu o této otázce, neboť se jedná o posouzení viny pachatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 859/2010).
23. Ze znění zákona, konkrétně z ustanovení §859 občanského zákoníku, je rovněž zřejmá nezávislost trvání vyživovací povinnosti na nabytí zletilosti či svéprávnosti oprávněné osoby. To souvisí s již výše zmiňovaným ustanovením §911 občanského zákoníku, podle kterého lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit. Z uvedeného je patrno, že v předmětném případě poškozená splňovala podmínky pro přiznání výživného, a to i přesto, že již nabyla zletilosti, neboť poškozená se podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v posuzované době soustavně připravovala na budoucí povolání – studiem na Střední škole informatiky a služeb Dvůr Králové nad Labem, kdy maturitní vysvědčení obdržela dne 16. 9. 2017. Je tedy nepochybné, že vzhledem k řádnému dennímu studiu nebyla schopná se samostatně živit. V tomto směru dovolací soud rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 842/2016, jehož právní věta zní tak, že: „Trestní odpovědnost pachatele za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je u vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti (§910 odst. 3 o. z.) dána i tehdy, pokud je dítě zletilé a má soustavnou snahu se studiem připravovat na své budoucí povolání“. Z dokazování sice rovněž vyplynulo, že poškozená si přivydělávala prostřednictvím brigád, které vykonávala o víkendech a svátcích, avšak peníze, které si tak vydělala, nepokrývaly její náklady, a proto ji finančně podporoval její někdejší přítel (svědek R. B.) a jeho rodina. Tato skutečnost však nezbavovala obviněnou její vyživovací povinnosti vůči poškozené, neboť poškozená se objektivně nebyla schopna sama živit a primárně je povinnosti rodiče vyživovat dítě [§910 odst. 1 občanského zákoníku]. Zde je na místě také zdůraznit, že poškozená nestudovala pouze formálně, ale skutečně se věnovala studiu na střední škole, které úspěšně dokončila složením maturitní zkoušky.
24. Ve vztahu k další argumentaci obviněné ohledně možnosti přiznat výživné zletilé poškozené, pak Nejvyšší soud, k již uvedenému dodává, že podle §922 odst. 1 občanského zákoníku lze sice výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, avšak u výživného pro děti lze výživné přiznat i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. Zde je nezbytné akcentovat, že zákon nerozlišuje možnost tohoto zpětného přiznání výživného pro zletilé a nezletilé děti, jak se mylně domnívá obviněná. Nová právní úprava navazuje při ochraně dětí, ať už zletilých či nezletilých, na předchozí úpravu ve znění pozdějších novel. Úprava vyživovací povinnosti klade důraz na ochranu slabší strany, kterou je vyživovaný člověk, v jehož prospěch je jinému zákonem stanovena vyživovací povinnost. Ochrana slabší strany, kterou představují nezletilé, ale i zletilé děti, které nejsou schopny se samostatně živit, je vyjádřena možností soudu upravit výživné pro děti zpětně (srov. HRUŠÁKOVÁ, Milana; KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka; WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1139).
25. Pokud dovolatelka dále argumentuje tím, že poškozená neměla vzhledem k §2 odst. 3 občanského zákoníku nárok na výživné, a to pro rozpor přiznání výživného s dobrými mravy, kdy obviněná poukazuje na chování poškozené v době, kdy ještě bydlela u dovolatelky a podle jejího názoru nerespektovala své rodiče, dělala si co chtěla, nepomáhala v domácnosti a následně z domu odešla, pak dovolací soud považuje za nezbytné uvést, že z provedeného dokazování sice vyplývají jisté vztahové problémy mezi poškozenou a obviněnou, přičemž jejich vzájemné vtahy lze označit za určitým způsobem komplikované, doprovázené řadou vzájemných konfliktů, avšak žádný z jejich konfliktů nelze označit za natolik extrémní, aby mohl mít z hlediska dobrých mravů vliv na zánik vyživovací povinnosti obviněné vůči poškozené. Ke korektivu dobrých mravů se přistupuje za zcela výjimečných okolností (např. pokud se oprávněná osoba dopustí vůči povinné osobě zavrženíhodného jednání nebo by své postavení zneužívala). V předmětné věci však žádné takové okolnosti zjištěny nebyly. V podrobnostech dovolací soud odkazuje na náležité odůvodnění soudu prvního stupně (viz bod 16. rozsudku) a soudu druhého stupně (viz bod. 34. usnesení) a ve stručnosti pouze uvádí, že poškozená pouze využila svého ústavně zaručeného práva činit, co není zákonem zakázáno, a po nabytí zletilosti se odstěhovala od matky ke svému příteli, dokončila střední školu a o víkendech a svátcích si na své potřeby vydělávala brigádami. Zde je také třeba akcentovat, že samotná poškozená připouští, že měla v minulosti určité problémy (užívala drogy), avšak z provedeného dokazování je nepochybné, že celý problém měla snahu řešit a také skutečně vyřešila. Na chování poškozené rozhodně nelze nahlížet jako na závadné, spíše jako na chování související s problémy s dospíváním, když nakonec o snaze poškozené vést řádný život a o zodpovědném přístupu poškozené k životu svědčí řádné ukončení studia a skutečnost, že si nepochybně snažila prostředky k obživě zajistit i vlastní prací. Současně je zde na místě zdůraznit, že námitka obviněné, že se vůči ní poškozená dopouštěla jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy, a proto jí zanikla vyživovací povinnost vůči poškozené, je námitka skutkového charakteru. Jedná se tedy o námitku, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
26. S ohledem na uvedené je tedy nepochybné, že v posuzované době existovala zákonná vyživovací povinnost obviněné vůči poškozené. Podstata jednání obviněné spočívala v tom, že v době od 10. 12. 2015 do 12. 9. 2017 v XY, XY, ve XY ani na jiném místě si neplnila svoji vyživovací povinnost vůči dceři, ačkoliv jí tato povinnost vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přestože její dcera se vzhledem k prezenční formě středoškolského studia nebyla schopna sama živit a obviněná si byla vědoma této vyživovací povinnosti, neboť jí bylo známo, že dcera pokračuje ve studiu a bylo jí také známa vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi, když její bývalý manžel ji platil na děti výživné. Přesto svoji vyživovací povinnost neplnila a ani existenci této vyživovací povinnost neoznámila insolvenčnímu správci. Pokud obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, tak její argumentace je založena na tom, že nebyla povinna výživné hradit vzhledem k chování poškozené a tomu, že tato nepodala návrh na stanovení výživného v občanskoprávním řízení. Ve své podstatě se jedná o námitky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Přesto je třeba zdůraznit, že přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná úmyslně neplnila svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, přičemž soud prvního stupně v bodě 20. dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, s čím se následně ztotožnil i soud druhého stupně (viz bod 37. usnesení) a Nejvyšší soud na jejich úvahy pro stručnost odkazuje.
27. Ve vztahu k dovolací argumentaci týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněná při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že poškozená nárok na výživné neuplatnila občanskoprávní cestou. Současně obviněná zmiňuje, že výživné mezi zletilými lze uplatnit soudně jen od zahájení soudního řízení podle §922 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud tedy poškozená nepodala u civilního soudu návrh na přiznání výživného, žádný soudně přiznatelný nárok podle dovolatelky neexistuje. Následně uvádí, že pokud zákonodárce nepřiznává takovému vztahu občanskoprávní soudní ochranu nelze ji přiznat ani v linii trestněprávní. Obviněná také zdůrazňuje, že poškozená nemá s ohledem na její předchozí chování vůči ní nárok na výživné, a to pro rozpor tohoto jejího jednání s dobrými mravy. Jinak vyjádřeno obviněná částečně ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe uplatňuje totožné námitky jako ve vztahu k naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty.
28. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
29. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
30. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
31. Jestliže obviněná v době od 10. 12. 2015 do 12. 9. 2017 neplnila svoji zákonem stanovenou vyživovací povinnost vůči dceři, ačkoliv jí tato povinnost vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pak s ohledem na délku takového jednání, která výrazně přesahovala dobu uvedenou ve skutkové podstatě posuzovaného přečinu, s ohledem na faktický nezájem o dceru a s tím související absenci snahy o vyřešení situace je nepochybné, že jednání obviněné, nelze než považovat za typický, běžný případ trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Je sice možné připustit, že neuplatnění nároku na výživné v občanskoprávním řízení ze strany poškozené je skutečnost, která se v případě daného trestného činu zcela běžně nevyskytuje, avšak jak je již uvedeno výše, uplatnění nároku na výživné občanskoprávní cestou není podmínkou pro vznik tohoto nároku, neboť vyživovací povinnost pro obviněnou vyplývala přímo ze zákona a trestní zákoník nevyžaduje, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím civilního soudu, a současně poškozená si může zvolit, jakým způsobem uplatní svůj nárok. Obecně nelze poškozené vytýkat, že svůj nárok neuplatnila občanskoprávní cestou, a to i s ohledem na skutečnost, že poškozená byla blízka věku mladistvých. Rovněž je třeba poukázat na skutečnost, že poškozená řádně studovala, střední školu úspěšně zakončila složením maturitní zkoušky, při studiu pracovala, aby si na své potřeby alespoň částečně vydělala sama, je tedy zjevné, že se již v takto mladém věku a za těchto neideálních okolností snažila postavit na vlastní nohy, přičemž však stále zůstávala dítětem, vůči kterému měla obviněná vyživovací povinnost. Zde je nezbytné opětovně zdůraznit, že právní úprava výživného (občanskoprávní i trestněprávní) slouží především k ochraně slabší strany, kterou představují děti, a to jak zletilé či nezletilé, které nejsou schopny se samostatně živit (jako v případě poškozené). Nelze rezignovat na ochranu nároku dítěte na výživu jen proto, že vyživovací povinnost na dítě nebyla matce stanovena rozhodnutím soudu, když ostatně toto ani není podmínkou pro kvalifikaci jednání pachatele jako trestného činu zanedbání povinné výživy. Zde je na místě zdůraznit, že obviněná věděla, že poškozená pokračuje ve studiu, přičemž sama připouští, že po ní v prosinci 2015 chtěla poškozená výživné ve výši 500 Kč, což odmítla, protože ji vyhrožovala soudním řízením. Lze tedy uzavřít, že v posuzovaném případě jsou dány všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a na straně obviněné nejsou dány takové okolnosti, který by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by jednání obviněné neodpovídalo typickým případům tohoto trestného činu. Proto v tomto směru nelze uplatněné námitce obviněné přisvědčit.
32. Z pohledu dovolací argumentace ve vztahu k přiznání nároku na náhradu škody v podobě dlužného výživného je třeba uvést, že podle §43 odst. 1 tr. ř., jeho poslední věty: „Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§196 trestního zákoníku), rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné“. S oudy nižších stupňů tedy správně určily výši náhrady škody podle dlužného výživného, respektive poškozené přiznaly nárok na náhradu škody ve výši, se kterou se připojila do adhezního řízení, přičemž reálný dluh obviněné na výživném byl vyšší než tato částka. Soudy tedy rozhodovaly o nároku na náhradu škody v souladu se zásadou „ne ultra petita partium“, tedy že soud je při rozhodování o nároku na náhradu škody vázán návrhem poškozeného potud, že nemůže poškozenému přiznat více, než bylo požadováno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 522). Ve vztahu k argumentaci, že dlužné výživné lze přiznat pouze ode dne zahájení soudního řízení, neboť zpětně lze výživné přiznat pouze nezletilým dětem dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že ustanovení §922 odst. 1 občanského zákoníku nerozlišuje možnost zpětného přiznání výživného pro zletilé a nezletilé děti, jak se snaží naznačit obviněná. V posuzovaném případě tedy soudy mohly stanovit výši dlužného výživného za dobu tří let zpětně ode dne zahájení řízení (návrh na potrestání byl u soudu podán dne 24. 9. 2018), tedy ode dne 24. 9. 2015, přičemž celé vymezené období páchání trestné činnosti následuje po tomto dni. Proto lze konstatovat, že námitky obviněné směřující do výroku o přiznání nároku na náhradu způsobené škody jsou zjevně neopodstatněné.
33. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnou sice částečně uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným.
34. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu