ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.776.2020.1
4 Tdo 776/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného T. P. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 192/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. P. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 1 T 192/2019, byl obviněný T. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1. „dne 30.8.2019 v době od 00:01 do 00:08 hodin, na pozemní komunikaci č. 239/21, směrem od obce XY do obce XY, okres Kladno, řídil osobní vozidlo tovární značky VW Passat 3B, registrační značky XY, přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 4 T 53/2018-36 ze dne 19.7.2018, který nabyl právní moci dne 8.11.2018 uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců,
2. dne 9.9.2019 v době kolem 10:12 hodin, na pozemní komunikaci XY - XY, okres Kladno, řídil osobní vozidlo tovární značky Audi A4, registrační značky XY, přičemž v úseku u benzínové čerpací stanice XY – XY, v ulici XY do jeho vozidla nabouralo z dosud nezjištěných příčin protijedoucí vozidlo tovární značky Renault Fluence, registrační značky XY a došlo ke střetu, kdy během řešení dopravní nehody bylo zjištěno, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 4 T 53/2018-36 ze dne 19.7.2018, který nabyl právní moci dne 8.11.2018 uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. P. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §73 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 20 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 1 T 192/2019, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání proti výroku o trestu, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný T. P. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019, podal následně obviněný T. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že mu napadeným rozsudkem nebyl uložen souhrnný trest, ačkoli pro to byly splněny podmínky. V této souvislosti uvedl, že v relevantním období proti němu byla u Okresního soudu v Kladně souběžně vedena tři trestní řízení. Ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 192/2019 bylo vedeno řízení pro skutky spáchané ve dnech 30. 8. 2019 a 9. 9. 2019, pravomocně ukončené rozsudkem vyhlášeným dne 19. 12. 2019. Pod sp. zn. 26 T 145/2019 bylo vedeno řízení pro skutek spáchaný dne 10. 10. 2019, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 21. 11. 2019 a nabyl právní moci dne 27. 11. 2019. Konečně ve věci sp. zn. 2 T 189/2019 bylo řízení vedeno pro skutky ze dne 6. 10. 2019 a 10. 10. 2019, kdy v tomto řízení byl vyhlášen rozsudek soudem prvního stupně dne 17. 12. 2019 a ke dni 23. 12. 2019 nabyl právní moci.
Dále dovolatel citoval ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku a uvedl, že z přehledu souběžně vedených řízení je zřejmé, že jednotlivé dílčí útoky naplňují znaky opakování, ne-li pokračování trestného činu. Rozsudek ve věci sp. zn. 2 T 189/2019 byl vyhlašován v době, kdy již byl pravomocný rozsudek ve věci sp. zn. 26 T 145/2019. Správně proto „rozsudek 2 T“ zrušil „rozsudek 26 T“ a uložil souhrnný trest. Rozsudek ve věci sp. zn. 1 T nemohl zrušit, neboť nebyl v době vyhlášení rozsudku ve věci sp. zn. 2 T 189/2019 v právní moci. Odvolací soud si měl podle dovolatele připojit trestní spisy, přinejmenším rozsudek ve věci sp. zn. 2 T 189/2019, ze kterých by zjistil časovou souvztažnost. Veřejné zasedání měl odročit a vyčkat nabytí právní moci rozsudku ve věci sp. zn. 2 T 189/2019, zrušit výrok o trestu z tohoto rozsudku a „za všechny 3 rozsudky uložit souhrnný trest“. Dále obviněný nejasně a nekonkrétně uvedl, že si je vědom možnosti upuštění od souhrnného trestu, pokud se však rozhodl odvolací soud postupovat tímto způsobem, měl by svoje úvahy náležitě zdůvodnit. To se však v dané věci nestalo. Rovněž uvedl, že při naplnění veškerých znaků pokračování měl odvolací soud uložit společný trest podle §45 tr. zákoníku, což však nemění nic na skutečnosti, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ustanovení tr. zákoníku.
V další části dovolání obviněný vytkl nepřiměřenost uloženého trestu spáchanému trestnému činu, osobě obviněného a jeho rodinným a majetkovým poměrům. Současně dovodil, že tyto námitky lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tento dovolací důvod nelze vykládat restriktivně a je vždy nutno mít na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody. Odvolací soud podle názoru obviněného nepřihlédl k polehčujícím okolnostem spočívajícím v doznání, upřímné lítosti obviněného a složení finanční částky na dobročinné účely.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky týkající se nepřiměřené přísnosti trestu a nezohlednění polehčujících okolností samy o sobě žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů neodpovídají. Námitky směřující proti přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze uplatňovat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Další námitky však lze dle jeho názoru považovat za relevantně uplatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl k nim následující.
Pokud dovolatel zmiňuje možnost uložení společného trestu, je tato námitka nedůvodná. Útoky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl dovolatel uznán vinným v jednotlivých jím uváděných trestních věcech, sice vykazují některé znaky pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, dovolatel však zcela pomíjí účinky §12 odst. 11 ve spojení s §314b odst. 1 tr. ř. Ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, vyplývá, že návrh na potrestání zřejmě musel být obviněnému doručen v druhé polovině září 2019, tj. ještě před spácháním dílčích útoků stíhaných v dalších trestních věcech obviněného, kterých se dovolatel dopustil v průběhu října 2019. Tyto dílčí útoky tedy zakládaly ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. nový skutek a uložení společného trestu ve vztahu k těmto dílčím útokům nepřicházelo ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 192/2019 v úvahu.
Pokud se týká podmínek uložení trestu souhrnného, kterého se domáhá dovolatel, pak podle §43 odst. 2 věty první tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (tj. podle zásad pro ukládání úhrnného trestu), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Údaje dovolatele, které jinak odpovídají skutečnosti, jsou v tomto směru neúplné. Dovolatel totiž nezmiňuje, že ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 192/2019 byl již dne 23. 9. 2019 vydán trestní příkaz. Tento trestní příkaz ovšem byl následně zrušen na základě odporu podaného dne 26. 9. 2019 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Kladně a doručeného do datové schránky Okresního soudu v Kladně téhož dne.
Ze spisového materiálu, který má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nelze zjistit, zda a kdy byl trestní příkaz obviněnému doručen, popř. zda se tak stalo ještě před jeho zrušením na základě podaného odporu státního zástupce. Lze proto konstatovat pouze tolik, že pokud obviněnému byl doručen ještě nezrušený trestní příkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 1 T 192/2019, jsou námitky dovolatele nedůvodné, neboť trestné činy spáchané následně v říjnu 2019 nebyly ve vícečinném souběhu s trestným činem stíhaným ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 192/2019, jehož poslední dílčí útok byl spáchán dne 9. 9. 2019.
Pro případ, že trestní příkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. 1 T 192/2019 nebyl obviněnému doručen s účinky §314e odst. 7 tr. ř., je však nutno považovat námitky dovolatele za důvodné. V tomto případě byl totiž prvním vyhlášeným odsuzujícím rozsudkem až rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. 1 T 192/2019. V době rozhodování soudu odvolacího dne 19. 12. 2019 se situace vyvinula tak, že existoval nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. 2 T 189/2019, kterým byl uložen souhrnný trest za část ve vícečinném souběhu spáchaných trestných činů. Za této situace měl podle jeho názoru odvolací soud postupovat přiměřeně podle dosud plně použitelných závěrů rozhodnutí publikovaného pod R 27/1971 – III. Odvolací soud tedy měl vyčkat právní moci odsuzujícího rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 189/2019 a poté za všechny trestné činy uložit souhrnný trest.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství alternativně navrhl:
- pro případ, že trestní příkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. 1 T 192/2019 byl obviněnému P. doručen s účinky vyhlášení odsuzujícího rozsudku, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
- pro případ, že obviněnému nebyl uvedený trestní příkaz doručen nebo mu byl doručen trestní příkaz již zrušený, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (měl by být uveden rozsudek) Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019 a podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V kontextu výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel se věnoval správnosti závěru soudu o sbíhající se a pokračující trestné činnosti obviněného, přičemž tyto námitky uplatnil relevantně.
Nejvyšší soud proto (když nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř.) přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. shora citovaná rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání i řízení předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi znaky:
a) útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislosti).
Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. V rámci společného trestu za pokračování v trestném činu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Podle §12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Toto ustanovení určuje, že mezníkem, který ukončuje skutek při pokračujícím jednání, je sdělení obvinění. To má zásadní význam pro trestné činy trvající a hromadné a pro pokračování v trestném činu, které z hlediska tuzemského trestního práva hmotného tvoří jeden trestný čin a zásadně i jeden skutek. Sdělením obvinění se zde přitom rozumí okamžik, kdy bylo dotyčné podezřelé osobě obvinění skutečně sděleno, tedy až moment, kdy je podezřelému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Bylo-li ve věci konáno zkrácené přípravné řízení, je skutek ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. (s ohledem na dikci §314b odst. 1 věta druhá tr. ř.) ukončen doručením návrhu státního zástupce na potrestání osobě, proti níž se trestní řízení vede. Z uvedeného se podává, že postup podle §45 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu jen tehdy, když pokračující trestný čin (skutek) nebyl ukončen sdělením obvinění ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. Jakmile došlo ke sdělení obvinění pro trestný čin a obviněný poté spáchá další útok (či útoky) naplňující znaky téhož trestného činu, přičemž by jinak byly splněny podmínky §116 tr. zákoníku, jde již o další trestný čin (příp. opět pokračující), u kterého není použití ustanovení §45 tr. zákoníku namístě.
V návaznosti na výše stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že z trestního spisu vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 1 T 192/2019 a z trestních spisů vedených Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 26 T 145/2019 a sp. zn. 2 T 189/2019, je evidentní, že trestné činnosti dne 6. 10. 2019 a dne 10. 10. 2019 se obviněný dopustil až poté, co mu bylo ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. sděleno obvinění (resp. doručen návrh na potrestání) pro nyní posuzovanou trestnou činnost. Především je třeba zdůraznit, že ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 192/2019 byl obviněnému dne 4. 10. 2019 doručen společně s předvoláním jmenovaného soudu ze dne 1. 10. 2019 též návrh na potrestání. Se zřetelem k tomu dnem 4. 10. 2019 nastaly účinky sdělení obvinění. Za této situace nemohou být útoky obviněného, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 26 T 145/2019, resp. rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 2 T 189/2019, součástí jednoho pokračujícího trestného činu, ale jedná se nutně o trestné činy (skutky) samostatné. Pokud se tedy obviněný ve svém dovolání domáhal posouzení jednání spáchaných dne 30. 8. 2019 a 9. 9. 2019, jako spáchaných společně se dvěma dalšími dílčími útoky v podstatě jako jeden pokračující trestný čin a tedy jeden skutek, pak tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká uložení trestu souhrnného, jak se domáhal obviněný ve svém dovolání, Nejvyšší soud uvádí následující.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
O souběh trestných činů se jedná za předpokladu, že mezi časově prvním a časově posledním trestným činem nebyl ohledně téhož pachatele vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek, resp. obviněnému doručen trestní příkaz (§314e odst. 7 tr. ř.), a to ohledně jakéhokoli trestného činu. Došlo-li k vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. k doručení trestního příkazu obviněnému, pak trestné činy spáchané po tom nejsou v souběhu s trestnými činy spáchanými před tím. Mezi oběma skupinami trestných činů není vztah souběhu, ale pozdější trestné činy jsou spáchány za podmínek recidivy a tím se ocitají mimo dosah ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu.
Pro vyšší přehlednost Nejvyšší soud v dalším textu konstatuje časovou posloupnost trestných jednání obviněného a jednotlivých odsuzujících soudních rozhodnutí, z nichž vyplyne, zda dovolací argumentace obviněného je důvodná, nebo naopak není:
1) ve dnech 30. 8. 2019 a 9. 9. 2019 spáchal obviněný 2 skutky, které jsou předmětem posuzované trestní věci a o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 1 T 192/2019 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019). Je třeba uvést, že v posuzované trestní věci Okresního soudu v Kladně vedené pod sp. zn. 1 T 192/2019 byl dne 23. 9. 2019 vydán trestní příkaz, přičemž tento trestní příkaz byl následně zrušen na základě odporu podaného státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Kladně dne 26. 9. 2019 (doručeného do datové schránky Okresního soudu v Kladně téhož dne, tj. 26. 9. 2019). Obviněnému T. P. byl tento trestní příkaz doručen dne 2. 10. 2019,
2) dne 21. 11. 2019 byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 26 T 145/2019, který nabyl ve vztahu právní moci dne 27. 11. 2019, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal dne 10. 10. 2019,
3) dne 17. 12. 2019 byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 189/2019, který nabyl právní moci dne 23. 12. 2019, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal dne 6. 10. 2019 a 10. 10. 2019, přičemž mu byl za tyto přečiny uložen podle §45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest za současného zrušení výroku o vině, výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 26 T 145/2019, jakož i ve výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Podle §314e odst. 7 tr. ř. trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
Pro posouzení podmínek pro ukládání souhrnného trestu je tedy rozhodující moment, kdy byl poprvé za některý z obviněným spáchaných trestných činů podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyhlášen odsuzující rozsudek.
Podle judikatury Nejvyššího soudu je okamžik doručení trestního příkazu obviněnému určující pro uložení souhrnného trestu jen za předpokladu, že v době jeho doručení obviněnému nebyl trestní příkaz již zrušen, např. v důsledku včas podaného odporu ze strany státního zástupce. Doručení předtím již zrušeného trestního příkazu obviněnému nemá účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku ve smyslu §314e odst. 7 tr. ř. Doručení trestního příkazu obviněnému poté, co byl ze zákona zrušen, nemá žádný právní význam, neboť v okamžiku doručení obviněnému trestní příkaz již neexistuje, a tudíž nemohou s ním být spojovány jakékoli právní účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2018 sp. zn. 7 Tdo 1357/2018).
V nyní posuzované věci byl trestní příkaz Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 1 T 192/2019, obviněnému doručen dne 2. 10. 2019, avšak v době tohoto doručení již byl podaným odporem státního zástupce zrušen, proto nemohl vyvolat právní účinky ve smyslu §314e odst. 7 tr. ř. Proto byl prvním vyhlášeným odsuzujícím rozsudkem až rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 1 T 192/2019. Všechny trestné činy podle §337 odst. 1 písm. a) tr. ř. byly spáchány ještě před tímto datem a byly tedy ve vztahu vícečinného souběhu. Vzhledem k tomu, že ke dni 22. 10. 2019 neexistovalo ještě žádné jiné odsuzující rozhodnutí (neboť trestní věc vedená pod sp. zn. 2 T 189/2019 napadla u Okresního soudu v Kladně dne 18. 10. 2019 a trestní věc vedená pod sp. zn. 26 T 145/2019 napadla u téhož soudu dne 23. 10. 2019), nebylo možné uložit soudem prvního stupně souhrnný trest.
Jiná situace však nastala v době rozhodování odvolacího soudu dne 19. 12. 2019, neboť v této době již existoval nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 2 T 189/2019, kterým jímž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal dne 6. 10. 2019 a 10. 10. 2019, přičemž mu byl za tyto přečiny uložen podle §45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest za současného zrušení výroku o vině, výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 26 T 145/2019, jakož i ve výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Z výše uvedeného je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen a lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele. Dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele musí být pravomocný, není proto podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Jestliže tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím do doby, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (srov. rozhodnutí č. 27/1971-III Sb. rozh. tr.).
Při rozhodování o odvolání tedy měl odvolací soud vyčkat právní moci odsuzujícího rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Kladně vedené pod sp. zn. 2 T 189/2019, a poté za všechny trestné činy uložit souhrnný trest. Za tohoto stavu věci bylo třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí trpí vadou v podobě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a v tomto smyslu a ve výše uvedeném rozsahu bylo dovolání důvodné.
Z dovolání obviněného je dále zřejmé, že namítá nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, když podle jeho názoru odvolací soud nepřihlédl dostatečně k polehčujícím okolnostem na straně obviněného. K tomu Nejvyšší soud s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (pozn. nyní podle §39 a násl. tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. Je tak zřejmé, že námitky obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídají žádnému důvodu dovolání.
To, že námitky ohledně přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem, je dáno vzájemným vztahem ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., které stanoví obecný hmotněprávní dovolací důvod, a ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř., které stanoví zvláštní hmotněprávní dovolací důvod týkající se jen výroku o uložení trestu. Z tohoto vztahu obou dovolacích důvodů vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden z hmotněprávních pozic, může se tak stát zásadně pouze prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu. Výklad, který by připouštěl námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by byl nelogický, protože by činil ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by při takovém výkladu bylo vždy „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. l písm. h) tr.ř. by nedávalo žádný smysl.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [konaném v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019 a současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Uvedený soud tedy bude povinen znovu rozhodnout ve vztahu k obviněnému T. P. o trestu tak, aby bylo odstraněno výše popsané pochybení. Přitom bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Obviněný T. P. od 28. 4. 2020 vykonává trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 11 To 364/2019 a Nejvyšší soud k dovolání napadený rozsudek zrušil. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. v takovém případě rozhodne Nejvyšší soud zároveň o vazbě. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby podle §67 tr. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu