ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.785.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 785/2020- 218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 105/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 9 T 105/2019, byl obviněný P. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ), uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 13. 9. 2018 v 7.50 hodin v ulici XY v XY jako řidič vozidla tov. zn. Škoda Octavia Combi, RZ: XY, nejprve velmi pomalou jízdou projížděl okolo poškozené L. Z., která šla sama po chodníku do zaměstnání, a na tuto staženým okénkem vozidla volal a gestikuloval, poté jel za poškozenou rychlostí její chůze po ulici XY a při předjíždění poškozené na ni opět volal a ukazoval vztyčený palec směrem vzhůru, následně s vozidlem zastavil v XY ulici při okraji vozovky a v okamžiku, kdy poškozená vozidlo míjela, zahlédla staženým oknem, že obžalovaný sedí s obnaženým penisem a masturbuje, což poškozenou vyděsilo,
a takto jednal, ačkoli byl za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 6. 2012, č. j. 3 T 206/2009-302“.
Za tento přečin výtržnictví byl odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně dne 10. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020, zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění podaného dovolání uvedl, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním, respektive hmotněprávním posouzení jeho jednání, protože bylo založeno na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž toto nesprávné posouzení odvolací soud výrokem napadeného usnesení nenapravil, ale naopak potvrdil.
Obviněný je toho názoru, že soudy obou stupňů v rámci svého postupu porušily ustanovení §358 tr. zákoníku. Příčinu porušení hmotného práva spatřuje v tom, že odvolací soud neopodstatněnou a nezákonnou akceptací skutkových zjištění soudu prvního stupně zatížil své rozhodnutí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, respektive z nich vyvozenými právními závěry, přičemž takový nesoulad měl za následek poručení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu, jak je zakotven v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 1 Ústavy ČR. V napadaném rozhodnutí odvolací soud formalisticky konstatuje, že neshledal žádná procesní pochybení nalézacího soudu, která by ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. mohla vést ke zrušení odvoláním napadaného rozsudku, přičemž toto se týká i rekognice podle fotografií, a dále že hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a ústí do správných skutkových zjištění a následně do správných právních závěrů o vině. Obviněný je přesvědčen, že extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými, resp. právními závěry obou soudů je dán.
Dovolatel má za to, že řízení, které vydání rozsudku předcházelo, je stiženo podstatnými vadami spočívajícími v porušení příslušných procesních ustanovení, a to zejména pokud jde o nezákonnost provedené rekognice. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestná činnost byla spáchána tak, jak je popsáno ve výroku o vině, neboť z tohoto jednání je usvědčován výpovědí svědkyně L. Z., která jej identifikovala jako pachatele. Provedená rekognice je však důkazem nepoužitelným a neúčinným, neboť nebyla provedena v souladu s dotčenými procesními předpisy. Poznávací řízení podle fotografií má být provedeno v případě, že není možné ukázat osobu, která má být poznána. Je tedy zřejmé, že rekognice podle fotografií má subsidiární povahu. Tato podmínka nebyla splněna. Obviněný se nemohl úkonu dne 18. 12. 2018 zúčastnit z objektivních důvodů, neboť byl v pracovní neschopnosti. Uvádí, že policejní orgán požádal o stanovení nového termínu a k žádosti připojil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem. Tuto žádost předal k přepravě dne 14. 12. 2018 a byla doručena dne 17. 12. 2018. Nalézací soud mu však neodůvodněně klade k tíži, že zásilka byla doručena v uvedený den v čase 16:17, tudíž na jeho žádost nemohlo být reagováno. Má za to, že lze polemizovat se soudem uvedeným časem doručení, neboť zásilka měla být doručována v čase 8:23. Obviněný má za to, že rekognice in natura mohla být provedena, tudíž zákonná podmínka pro rekognici podle fotografií nebyla splněna. Za situace, kdy orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s trestním řádem, není možno informace z takovéto rekognice přičítat k jeho tíži. Pro úplnost uvádí, že ani označení jeho osoby v průběhu hlavního líčení nemůže obstát, neboť takto byl označen poté, co společně se svědkyní čekal na chodbě soudu na zahájení hlavního líčení. Takovéto označení má nulovou důkazní hodnotu.
Pokud by nebyla vzata do úvahy rozporovaná rekognice, neexistují jiné důkazy, které by byly způsobilé dostatečně odůvodnit závěr o totožnosti pachatele s jeho osobou obviněného tak, že o něm nejsou žádné důvodné pochybnosti. Nelze souhlasit se závěry obou soudů, že je usvědčován výpovědí poškozené. Stejně tak nesouhlasí se soudem prvního stupně, že jeho vina vyplývá i z dalších důkazů, a to znaleckého posudku a výpovědi znalkyně. Má za to, že jeho vina není tímto důkazním prostředkem prokázána.
Vzhledem k uvedenému má za to, že se v daném případě jedná o extrémní rozpor, když skutková zjištění o totožnosti pachatele byla učiněna na základě důkazu získaného nezákonným způsobem z hlediska procesních norem, čímž v průběhu trestního řízení došlo k popření základních požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu a v příčinné souvislosti s uvedeným pak k chybné aplikaci zmiňovaného ustanovení §358 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 9 T 105/2019, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který má za to, že dovolací argumentaci nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve spojení s obviněným označeným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Užitá argumentace nesměřuje vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, který předpokládá nápravu právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo v jiných skutečnostech hmotného práva. Žádné takové vady nejsou obviněným namítány. Obviněný svoji argumentaci směřuje do oblasti dokazování a skutkových zjištění, kde spatřuje rozhodné závady. K takto uplatněným argumentům však v dovolacím řízení nelze zásadně přihlížet, ledaže by bylo možno na jejich základě dovodit vady v podobě extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, vadu opomenutých důkazů či jiná pochybení zakládající zásah do základních lidských práv obviněného.
Státní zástupce však žádný takový zásah neshledal. Rekognice dle fotografií netrpí žádnými podstatnými vadami. Nepochybně se jednalo o úkon neodkladný, přičemž právě ta skutečnost, že obviněný se z důvodu své tvrzené pracovní neschopnosti k němu nemohl dostavit, vyloučila možnost provedení rekognice in natura. Pakliže se obviněný ohrazuje proti tomu, že byl poškozenou poznán též v hlavním líčení, konstatoval, že se nejedná o postup, který by byl závadný. Opakované poznání pachatele při hlavním líčení je jako důkazní prostředek využitelné, což vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu. Není žádný důvod, proč v řešené kauze agnoskaci odmítnout.
Státní zástupce na závěr svého vyjádření uvedl, že naznačuje-li obviněný porušení zásady in dubio pro reo, případně tvrdí, že co do závěru o vině panují extrémní rozpory, lze odkázat především na výpověď poškozené, protokol o rekognici, znalecký posudek a výpověď znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, či rozsudky, jimiž byl obviněný v minulosti uznán vinným typově shodným jednáním. Poukázat lze i na skutečnost, že při páchání trestné činnosti bylo užito vozidlo, jehož je obviněný provozovatelem. Vina obviněného byla podle názoru státního zástupce zjištěna bezpečně, bez důvodných pochybností.
Státní zástupce shrnul, že námitky uplatněné obviněným nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit a nelze je podřadit ani pod jiný zákonný dovolací důvod. Nejsou důvodné ani v obecné rovině.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 6 To 10/2020, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení, fakticky se však ve své argumentaci opírá o námitky výlučně skutkové povahy. Namítá, že orgány činné v trestním řízení provedly nezákonnou rekognici, čím bylo další řízení zatíženo podstatnou vadou, soudy následně nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a učinily vadná skutková zjištění (v tomto směru namítl extrémní nesoulad). Z této argumentace vyvozuje závěr o naplnění hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V posuzované věci však extrémní nesoulad není dán.
Je totiž zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy (nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěl. Je přitom zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
Zákonná úprava rekognice podle fotografií je obsažena v §104b odst. 4 tr. ř: „Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.“ Rekognice provedená podle fotografie nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Tím má být garantována objektivita a důkazní hodnota rekognice prováděné ukázáním osoby (PÚRY, František. §104b [Rekognice]. In: ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1537.)
K výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že Policie ČR přistoupila k rekognici podle §104b odst. 4 tr. ř., tedy k rekognici pomocí fotografie, až poté, co se pokusila provést rekognici in natura. Rekognice byla provedena jakožto neodkladný úkon podle §158a tr. ř., neboť zde bylo nebezpečí zmaření důkazu a nebylo tak možné čekat s jejím provedením. Obviněný se nedostavil na stanovený termín rekognice, když sice zaslal omluvu, tato však nebyla dostatečná, neboť v ní není uvedeno, z jakého konkrétního důvodu se nemůže úkonu účastnit. Obviněný byl k tomuto úkonu řádně předvolán, omluvu zaslal pouhé dva pracovní dny předem prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb a neuvedl důvod, pouze obecně konstatoval, že je v pracovní neschopnosti, což doložil kopií lékařské zprávy o neschopnosti práce. Tato skutečnost však nutně neznamená, že by se nemohl rekognice zúčastnit. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že policisté provádějící úkon rekognice se obviněného pokusili v den jejího provedení opakovaně kontaktovat, a to na telefonním čísle, které uvedl jako své kontaktní číslo sám obviněný. Přes opakované pokusy obviněný příchozí hovor nepřijal.
Z výše uvedeného je zřejmé, že k zmaření provedení rekognice in natura přispěl sám obviněný. V případě, že by se této zúčastnil, byla by provedena in natura. Rekognice podle §104b odst. 4 tr. ř. podle fotografií byla provedena, protože nebylo možno ukázat osobu, která má být poznána. Rekognice byla provedena jako neodkladný úkon, neboť její oddalování či opoždění provedení by hrozilo zmaření účelu trestního řízení. Rekognice fotografií je v trestním právu přípustným postupem, a to za splnění zákonných podmínek. Tento názor potvrdil nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 256/01: „Nelze mít pochybnosti o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě toho plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému již pouze ve stručnosti uvádí, že v daném případě se jedná o rekognici provedenou v souladu s procesními předpisy. Rekognice byla provedena jako neodkladný úkon, když jejím oddalováním by mohlo dojít k zmaření jejího účelu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu