ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.877.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 877/2020-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. S. , nar. XY v XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 7 To 14/2020-291, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 152/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 T 152/2018-271 byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 26. 8. 2017 v době kolem 5:30 hodin v katastrálním území města B., v trati zvané Z., na kraji remízku zastřelil volně pobíhajícího psa plemenné rasy krátkosrstý německý ovčák jménem César, stáří 6 let, barvy černá s pálením, s obojkem na krku, který je zařazen do skupiny ovčáckých plemen, v době, kdy se majitel tohoto psa P. B., narozen XY, trvale bytem XY, nacházel asi ve vzdálenosti 20 m od tohoto psa na druhé straně remízku a při venčení psa jej v těchto místech pustil z vodítka, čímž majiteli psa způsobil škodu ve výši 5.500 Kč“. Za to byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 250 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. B. na náhradě škody částku 5 500 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. 7 To 14/2020-291, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný V. S. následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Ten podle jeho názoru nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin už proto, že jednal v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, tedy za okolnosti vylučující protiprávnost. V uvedené souvislosti dovolatel uvedl, že po německém ovčákovi vystřelil v situaci, kdy pes vyběhl z remízku a chystal se na něho zaútočit. Tento útok nešlo zastavit jiným „méně devastujícím“ způsobem. Sám byl počínáním psa bezprostředně ohrožen na zdraví a z tohoto pohledu odvracel nebezpečí vzniku daleko závažnějšího následku, než jaký způsobil usmrcením zvířete. Jeho jednání tedy naplňovalo i předpoklady subsidiarity a proporcionality. Hrozilo mu nebezpečí, které nebyl povinen snášet. Tato jeho obhajoba přitom nebyla v dosavadním řízení spolehlivě vyvrácena. Závěry balistické zprávy a částečně i odborného vyjádření znalce Ing. Bezděka ji naopak potvrdily. Vyplynulo z nich totiž, že pes byl zastřelen zepředu ze vzdálenosti cca 20 až 250 cm od ústí hlavně flinty. Je tedy zřejmé, že jemu neznámý ovčák se k němu přibližoval vysokou rychlostí a on měl důvod se ho obávat. Pes mu vzhledem ke své tělesné konstituci mohl způsobit závažná zranění. Ve chvíli, když již bylo jisté, že útočí, logicky reagoval tak, že po něm vystřelil. Podle dovolatele přitom není podstatné, jak by se pes nakonec zachoval a zda by ho například v konečné fázi tzv. „nechal na pokoji“. Postačilo, že v něm vzbudil důvodnou obavu o jeho zdraví. Pokud se soudy přiklonily k jiné variantě skutkového děje, rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatel rovněž míní, že soudy při právním posouzení věci vycházely z nesprávně zjištěné ceny zastřeleného psa, která ve skutečnosti nedosahovala ani 5 000 Kč. Nebyl tak naplněn znak objektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. I kdyby nejednal v krajní nouzi, měl být delikt řešen nejvýše jako přestupek a věc měla být postoupena k projednání příslušnému správnímu orgánu. Pokud takto postupováno nebylo, došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Hodnota usmrceného psa byla v řízení stanovena znaleckým posudkem na 4 250 Kč. Tato částka v sobě zahrnovala pořizovací cenu štěněte a cenu za jeho socializaci, ale současně v ní bylo zohledněno i stáří zvířete. Soudy však do tohoto znaleckého ocenění zasáhly zcela nepřípustným a neodůvodnitelným způsobem a k tíži dovolatele částku bez potřebné odborné erudice svévolně navýšily tak, aby uměle založily svoji pravomoc o věci rozhodnout. Dovolatel jejich postup označil za jistou formu odplaty za jeho předchozí úspěšné dovolání, kdy Nejvyšší soud jednoznačně stanovil, že v rozhodné době nejednal jako úřední osoba. Je přesvědčen, že soudy cítily potřebu odsoudit ho za každou cenu pro jakýkoli trestný čin a k tomu účelu byly ochotny „překroutit“ i jednoznačný výsledek znaleckého zkoumání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, č. j. 7 To 14/2020-291, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 11. 2019, č. j. 2 T 152/2018-271 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že obviněný v něm měl správně uplatnit také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., protože tvrzenou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku netrpí napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž rozsudek soudu prvního stupně. K námitce vztahující se k nesprávnému určení výše škody uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídá. Pokud totiž obviněný zpochybňoval naplnění znaku škody nikoli nepatrné ve smyslu §228 odst. 1 tr. zákoníku, učinil tak na základě nesouhlasu se skutkovými závěry soudů. Státní zástupce nepřehlédl, že znalec určil cenu zastřeleného psa částkou 4 250 Kč, ovšem na straně druhé nesouhlasí s obhajobou potud, že soudy stanovily konečnou škodu svévolně a „uměle“. Naopak zastává názor, že již okresní soud podrobil znalecký posudek kritickému zhodnocení a tento svůj postup náležitě vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Určením výše škody se zabýval podrobně a dospěl k relevantnímu závěru, že v případě škody vzniklé usmrcením dospělého socializovaného psa nelze bez dalšího aplikovat větu první ustanovení §137 tr. zákoníku a její výši stanovit tzv. cenou obvyklou. V daném případě se jednalo o individuálně určené a svým způsobem jedinečné zvíře, ohledně kterého v podstatě nelze dovodit existenci relevantního trhu, jak by tomu mohlo být například u štěňat. Soud tedy důvodně postupoval podle věty druhé posledně uvedeného zákonného ustanovení. Při určení jednotlivých částek tvořících hodnotu psa přitom striktně vycházel ze znaleckých závěrů a nadto výrazně ve prospěch obviněného, když nezohlednil všechny v úvahu přicházející náklady na veterinární péči a výživu zvířete od štěněte. Námitku, že obviněný v rozhodný moment jednal proti útočícímu ovčákovi v krajní nouzi, označil státní zástupce za nepřípustnou. V uvedené souvislosti připomněl, že obviněný ji uplatnil již v předchozím dovolání ve věci, Nejvyšší soud se jí zabýval a vyhodnotil ji jako vystavěnou na odlišných skutkových základech, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Ve vztahu k vyloučení krajní nouze přitom v rámci následného nového projednání věci nedošlo ve skutkových zjištěních k žádnému posunu. Námitka tedy již jednou byla v dovolacím řízení vypořádána. Jako právně relevantní z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vnímá státní zástupce tu část dovolání, v níž se obviněný domáhal použití zásady subsidiarity trestní represe s odkazem na jen mírně překročenou hranici škody nikoli nepatrné, kterou způsobil svým jednáním. Jeho argumentaci však zároveň považuje za nedůvodnou. Poukázal na způsob provedení činu, při němž si obviněný počínal bezohledně a dopustil se jej přesto, že je zároveň příslušníkem myslivecké stráže a tedy osobou, u níž lze oprávněně předpokládat vyšší standard znalostí a respektu k právním předpisům upravujícím chování k psům pohybujícím se v honitbě. Ke svému jednání přitom ani následně neprojevil žádnou sebereflexi, kterou by bylo možno považovat za předpoklad jeho nápravy. Tento jeho postoj úvahu o aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku spíše vylučoval. Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný V. S. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovanou věc, je zřejmé, že ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, podle níž jednal v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, tedy za okolnosti, která vylučovala závěr o protiprávnosti jeho činu. Přestože formálně vzato šlo o výhradu hmotněprávní, obviněný ji podpořil argumentací, jejímž prostřednictvím se primárně domáhal významné revize skutkových zjištění ve svůj prospěch, resp. prosazoval vlastní verzi skutkového děje zcela odlišnou od té, k níž na základě provedeného dokazování dospěly předchozí soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části fakticky uplatnil na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.), a to námitkami, které obecně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Právní relevanci by jim bylo možno přiznat pouze při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení se podle ustálené judikatury Ústavního soudu řadí případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy jejich svévolného hodnocení bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu viz přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Vyjadřujícímu státnímu zástupci je nicméně nutno přisvědčit potud, že obviněný zakomponoval shora uvedenou procesní argumentaci také do svého prvního dovolání ve věci a Nejvyšší soud se s ní vypořádal v usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 628/2019. Již tehdy jí přitom z pohledu deklarovaného hmotněprávního dovolacího důvodu nepřiznal žádnou relevanci. Jasně a zřetelně dal najevo, že obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění nepovažuje za produkt neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů a že úvahám a způsobu, jakým se soudy vypořádaly s opakovaně předestřenou skutkovou verzí obviněného, podle níž se pouze bránil před bezprostředně hrozícím útokem agresivního zvířete na svoji tělesnou integritu, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho podstatného vytknout. Na tomto závěru nemá dovolací senát důvod cokoli měnit ani v nynějším stádiu řízení.
Mimo rámec deklarovaného důvodu dovolání uplatnil obviněný také námitku „nesprávně zjištěné ceny psa“. I v tomto směru totiž soudům obou stupňů vytkl primárně nesprávné hodnocení důkazu - znaleckého posudku MVDr. Lubomíra Širokého, který podle jeho poukazu stanovil „definitivní objektivní hodnotu“ usmrceného zvířete pouze na částku 4.250 Kč.
Dovolatel se zároveň v podaném dovolání pokusil prosadit myšlenku, že soud má (zjednodušeně řečeno) vždy bezvýhradně vycházet z toho, co je v posudku uvedeno, protože na rozdíl od jeho zpracovatele sám není vybaven potřebnou odbornou erudicí k posouzení příslušné otázky či problematiky. Obhajobě je jistě známo, že taková idea jednak odporuje zákonné zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) i tomu, že stanovení hodnoty vlčáka, resp. škody, která vznikla P. B. jeho usmrcením, nebylo ve své podstatě otázkou znaleckou, nýbrž otázkou právní a tedy právě úkolem soudu. Ten je oprávněn a současně povinen vždy podrobit znalecký posudek kritickému hodnocení a prověrce jeho korektnosti tak, jako u každého jiného provedeného důkazu. Obsah posudku a v něm obsažené závěry pro něj nepředstavují dogma, od kterého by se za žádných okolností nesměl odchýlit. Posouzení, zda obviněný svým úmyslným jednáním naplnil i znak „způsobení škody nikoli nepatrné“ ve smyslu §228 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu poškození cizí věci, se nižší soudy obou stupňů věnovaly s maximální pečlivostí. Odůvodnění obou rozhodnutí byla v tomto směru poměrně podrobná a v nich prezentované úvahy dostatečně transparentní a zejména zcela přesvědčivé. Argument obhajoby, že nepřezkoumatelné určení výše škody zastřelením německého ovčáka (zničením cizí věci) bylo z jejich strany aktem pouhé svévole a touhy obviněného odsoudit „za každou cenu“, nemá oporu v realitě. Nejvyšší soud se zároveň plně ztotožňuje se závěry obsaženými v bodě 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který věcně správně odmítl na daný případ aplikovat pravidlo zakotvené v §137 větě první tr. zákoníku, podle nějž se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává, ale škodu stanovil podle kritéria obsaženého ve větě druhé citovaného zákonného ustanovení, tj. podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci. Okresní soud zde příznačně postihl specifickou povahu „poškozené resp. zničené věci“ (dospělého psa), která nebývá běžným obchodním artiklem a jejíž hodnotu nelze automaticky ponižovat o její stáří. Tak by mohlo být teoreticky postupováno jen za předpokladu, že by konkrétní pes mohl být vnímán čistě jako „pracovní nástroj“ k plnění zvláštních úkolů (např. hlídání objektů, odhalování pašeráků narkotik, vyhledávání obětí přírodních či jiných katastrof), jehož pracovní kvality, schopnosti, výkonnost a tím i „specifická užitečnost“ se v důsledku stárnutí snižují. To ovšem neplatí u psa chovaného čistě pro potěchu majitele, vnímaného jako součást rodiny a navyklého a citově vázaného na její členy. Takové vlastnosti ho výrazně odlišují od klasických spotřebních předmětů, jejichž hodnota klesá úměrně s mírou jejich opotřebení, jako jsou automobily, domácí spotřebiče, elektronika, mobilní telefony, nábytek, šatstvo apod. U těch má obhajobou tolik akcentovaná „amortizace“ při stanovení hodnoty věci svou logiku, u dospělého psa na vrcholu sil, který mohl svému majiteli přinášet ještě mnoho radosti, ale nikoliv.
Právě posledně zdůrazněná skutečnost (specifická povaha a vlastnost zničené věci) měla zásadní význam i pro posouzení v podstatě jediné právně relevantní námitky obviněného, podle níž byl jeho skutek v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) zbytečně kriminalizován. Tuto výhradu Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Použití reklamované zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Takovými výjimečnými okolnostmi nicméně agresivní jednání dovolatele, spočívající v usmrcení živého tvora, doprovázeno nebylo. Přestože hodnota zastřeleného německého ovčáka opravdu výrazně nepřesáhla hranici škody nikoli nepatrné (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), nebylo možno přehlédnout chladnokrevnost a bezohlednost počínání obviněného, který navíc konkrétní zvíře znal, věděl, že nejde o toulavého psa, jakož i to, kdo je jeho majitelem a že ten se pohybuje někde v jeho blízkosti a musel počítat mimo jiné i s tím, že poškozeného P. B. ztráta psa raní i po citové stránce. O jeho necitlivém až cynickém přístupu k celé věci svědčí jeho bezprostřední vyjádření po střelbě, kdy nejprve poškozenému bez emocí sdělil „máte po něm“, k jeho dotazům, proč psa zastřelil, suše opakoval, že pes byl v honitbě „na volno“ a neměl náhubek, celou konverzaci pak ukončil arogantním povelem, aby si poškozený psa zakopal, a následně z místa bez známek lítosti odešel. Při těchto zjištěních je i podle názoru dovolacího senátu uplatnění trestněprávní odpovědnosti vůči obviněnému zcela namístě.
Lze tedy uzavřít, že obviněný V. S. své v pořadí druhé dovolání ve věci zdůvodnil jednak námitkami, které z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakoukoli relevanci, a jednak výhradou, které nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je proto (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu