ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.912.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 912/2020- 718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. F. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 3/2020, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 57 T 6/2019, byl obviněný V. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“ ), uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea 2, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák., účinný do 31. 12. 2009 [bod 1) rozsudku], trestným činem znásilnění dle §241 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák., účinný do 31. 12. 2009 [bod 2) rozsudku], jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) v přesně nezjištěné době od začátku ledna 2007 do srpna 2007, v bytě na adrese XY, který užíval společně s B. K., nar. XY, k níž poškozená, tehdy nezletilá AAAAA (pseudonym), nar. XY, jezdila na návštěvy, v době, kdy B. K. odešla z bytu, a obžalovaný měl na poškozenou dohlížet, využil svého postavení vyplývající z jeho převahy jako dospělé autority, a využívaje závislosti poškozené, opakovaně poškozenou objímal, pokoušel se jí líbat a sahal jí na zadek a prsa přes oblečení, přičemž jí říkal, aby se nebála, že se to nikdo nedozví, a že se jí to bude líbit, přičemž postupně poškozené sahal i pod oblečení na obnažená prsa a přirození, ačkoli mu poškozená opakovaně říkala, že si nepřeje, aby to dělal, a pokoušela se mu odstrčit ruku, na což obžalovaný nijak nereagoval, a pokračoval v osahávaní poškozené jak přes oblečení, tak i na nahém těle včetně intimních partií, kdy tohoto jednání se dopustil, ačkoli věděl, že poškozená dosud nedovršila věku patnácti let;
2) v přesně nezjištěné době od září 2007 do prosince 2007, v bytě na adrese XY, který užíval společně s B. K., nar. XY, k níž poškozená, tehdy nezletilá AAAAA, nar. XY, jezdila na návštěvy, v době, kdy B. K. odešla z bytu, přistoupil ke gauči v obývacím pokoji, na kterém ležela na zádech pošk. tehdy nezletilá AAAAA, nar. XY, která se již připravovala ke spaní, odkryl peřinu, kterou byla přikrytá, nalehl na ni celou vahou svého těla tak, že se poškozená nemohla hýbat, kdy si současně stáhl kalhoty a trenýrky, a následně poté, co poškozené roztáhl nohy, vnikl bez jejího souhlasu a proti její vůli svým ztopořeným penisem do její vagíny a počal s ní souložit, kdy poškozená po celou dobu plakala a pokoušela se bránit, což se jí s ohledem na velkou fyzickou převahu obžalovaného nedařilo, následně obviněný vstal z gauče, a odešel do jiného pokoje bytu, kdy poškozená poté, co obžalovaný odešel, se šla osprchovat, neboť v důsledku shora uvedeného jednání obžalovaného krvácela z přirození, přičemž shora uvedeného jednání se obžalovaný dopustil, ačkoliv věděl, že poškozená dosud nedovršila věku patnácti let."
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §241 odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb., tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, za použití §35 odst. 1 téhož tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 300 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 3/2020. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek částečně zrušuje, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč za způsobené duševní útrapy. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění podaného dovolání nejprve uvádí, co je považováno za jiný způsob pohlavního zneužití, následně co je považováno za naplnění znaku zneužití závislosti. Dále obviněný konstatoval, že poškozená ve své výpovědi uvedla, že byla osahávána ve třech, maximálně pěti případech, a to ještě víceméně přes šaty. Poškozená k tomuto dále uvedla, že sice nechápala důvod této činnosti obviněného, nicméně vždy se jí podařilo obviněného odstrčit. Toto považuje za důležité i z hlediska kvalifikace trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. Zde se také domnívala, že obviněného odstrčí, čím měl být údajný pokus znásilnění dle jejich slov odvrácen. Poškozená sama uvedla, že odstrčením obviněného ustane jeho útok na právem chráněný zájem poškozené. Tvrdí, že jeho popsané jednání, pokud k němu mělo dojít, nemělo takovou vyžadovanou intenzitu. Dále uvádí, co je považováno za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. a za co je třeba pokládat soulož.
Obviněný má za to, že poškozená minimálně ve své prvotní výpovědi dne 17. 1. 2019 nepopsala průnik penisu do vaginy ani pokus o tento průnik. Neustále opakovala, že na ni poškozený naléhal, což ale nemuselo nutně vést k pohlavnímu styku ani pokusu o něj, když nalehnutí není možné kvalifikovat jako pokus o znásilnění a už vůbec ne jako znásilnění. Ve své výpovědi ani nebyla schopna uvést, zda to bylo penisem. Poškozená se měla v rámci svého výslechu odvolávat na odbornou literaturu a svoji výpověď zasadit do jejich závěrů. Ke znásilnění samotnému uvedla, že počítala s tím, že odsouzeného odstrčí a tím bude jeho jednání ukončeno. To znamená, že tímto odstrčením poškozená myslela svůj akt nesouhlasu, po kterém ale obviněný od dalšího svého jednání upustil.
Dále se obviněný věnuje údajnému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu. K tomuto poukazuje na výpověď P. B., která poškozenou vyšetřovala v roce 2012: „Podle vyšetření se zdá, že hymen je zachován“. Z tohoto dovozuje, že pět let poté, co mělo dojít ke znásilnění, měla poškozená zachovanou panenskou blánu. Současně však uvádí, že si je vědom toho, že situace, kdy je panenská blána zachována i po styku, může nastat, avšak je přesvědčen, že se tak v žádném případě nemůže stát při sexuálním kontaktu s dospělým a zkušeným mužem, k němuž navíc mělo dojít násilně. Obviněný podotýká, že závěry vyšetření nekorespondují s tím, že poškozená uvedla, že po styku krvácela. To, že poškozená po styku krvácela, by nutně muselo naznačovat na porušení hymenu, ten ale dle zjištění gynekoložky byl zachován. Obviněný dále uvedl, že svědkyně R. K., učitelka poškozené na střední škole, vypověděla, že ačkoliv se jí poškozená svěřovala se svými psychickými stavy, nikdy se jí nezmínila o tom, že by ji v minulosti někdo fyzicky atakoval. Ohledně její věrohodnosti zjistila, že si poškozená některé věci vymýšlí.
Závěrem uvádí, že dovolatel již v obsahu svého odvolání uvedl, že extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních spočívá rovněž ve skutečnosti, že se v tomto případě jedná o tvrzení proti tvrzení, ale jinak neexistuje jediný důkaz, že by k uvedeným jednáním mělo dojít.
Ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů konstatoval, zrušil ohledně obviněného dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze, stejně tak rozsudek Vrchního soudu v Praze, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na oba rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“ ). Uvedla, že obviněný vznesl převážně námitky, které uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, protože se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. Vyjádřil jimi především nesouhlas se závěry soudů a prosazoval svoji verzi skutkového děje. Platí to především ke skutku uvedeném pod bodem 2) rozsudku. Obviněný ve svém dovolání zpochybňuje, že by mezi ním a poškozenou došlo přímo k násilné souloži a teprve poté nárokuje odlišnou právní kvalifikaci trestným činem vydírání podle §235 tr. zák. Ze skutkových zjištění Městského soudu v Praze však zjevně vyplývá, že v době, kdy bylo poškozené deset let, když byla u obviněného a jeho přítelkyně a byl s ní sám doma, nalehl na ni vahou svého těla, čímž byl paralyzován její pohyb, poté, co se obnažil, roztáhl poškozené nohy a začal s ní souložit, kdy poškozená po celou dobu plakala a snažila se bránit. Násilí ze strany obviněného je tak přímo ve skutkové větě výroku rozsudku zaneseno a zcela oprávněně na něj reagovala i zvolená právní kvalifikace. Je bez jakýchkoliv pochyb, že nalehnutí dospělého muže na desetileté dítě je násilným jednáním, stejně tak, jako uskutečněná soulož přes jeho zjevný odpor. Tvrzení o tom, jak poškozená vypovídala, je zavádějící, neboť z její výpovědi, tak jak byla reprodukována v odůvodnění rozsudku sodu prvého stupně, vyplývá, že poškozená tvrdila, že do ní obviněný vstoupil penisem a začal ji znásilňovat, přičemž činil pohyby nahoru a dolů.
S jistou dávkou tolerance je možné za námitku právní označit pochybnosti obviněného vzhledem k právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, pokud tvrdil, že jeho jednání nemělo požadovanou intenzitu, aby mohlo jít o pohlavní zneužití, přičemž měl využít její závislosti. I zde dovolatel překrucuje skutkový děj. Není pravdou, že by poškozenou osahával pouze přes oděv. Obviněný poškozenou objímal, pokoušel se ji líbat, sahal jí na zadek a prsa přes oblečení, přičemž postupně jí sahal i pod oblečení na nahá prsa a přirození, a to i přes důrazný nesouhlas poškozené a ve svém jednání i přes tento nesouhlas pokračoval. Právní kvalifikace jeho trestného jednání je i v tomto případě plně skutkově podložena.
Pokud obviněný namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani ten nebyl v posuzované trestní věci dán. Nelze dospět k závěru, že by soudy hodnotily důkazy svévolně, tedy že by odůvodnění jejich rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování a že by došlo k deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Soudy vyšly v rámci formování skutkového děje z výpovědi poškozené, avšak důkazní situace v dané trestní věci jim v tom nebránila. Ohledně věrohodnosti poškozené byl vypracován znalecký posudek, kterým byla poškozená shledána jako obecně specificky věrohodná. Znalkyně upozornily na markanty projevu poškozené, které svědčily o tom, že ve své výpovědi reprodukovala skutečně odžité zážitky. Nebyl rovněž detekován žádný motiv, pro který by poškozená chtěla obviněnému ublížit. Tvrzení obviněné podporuje šest svědků, kterým se v různých fázích svého následujícího života s tímto zážitkem svěřila. Pokud soudy na základě takto pojatého dokazování dospěly k závěru o vině obviněného, nelze jim vytýkat svévoli. Soudy svá rozhodnutí náležitě a pečlivě zdůvodnily a v odpovídajícím rozsahu se rovněž vypořádaly s obhajobou obviněného, který konstantně jednání, pro které byl odsouzen, popírá.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r dost. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 3/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotněprávním posouzení, fakticky se však ve své argumentaci opírá téměř výlučně o námitky skutkové povahy. Především napadá věrohodnost výpovědi poškozené, když má za to, že nepopsala s dostatečnou přesností především skutek pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, na základě čehož předkládá vlastní verzi skutkového děje. Obviněný se v podstatné části svého dovolání věnuje definicím pohlavního zneužití, závislost, násilí a soulože. Tyto akademické úvahy však nemají žádný význam pro rozhodnutí o dovolání. Dále obviněný namítá extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních, který zakládá na výpovědi svědkyně P. B., výpovědi svědkyně R. K. a skutečnosti, že se v daném případě jedná o „tvrzení proti tvrzení“.
Pokud se týká námitek, které obviněný vznesl ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, tyto nelze pod uplatněný ani jiný dovolací důvod podřadit. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku ohledně kvalifikace trestného činu pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, tedy trestného činu pohlavního zneužívání, když obviněný tvrdí, že jeho jednání nemělo požadovanou intenzitu a nevyužil závislosti poškozené. Této jeho námitce však nelze přisvědčit, neboť již ve výroku rozsudku je uvedeno, že „využil svého postavení vyplývající z jeho převahy jako dospělé autority, a využívaje závislosti poškozené“ a „postupně poškozené sahal i pod oblečení na obnažená prsa a přirození“ . V posuzované věci není pochyb, že jednání poškozeného bylo natolik intenzivní, že bylo jak po formální, tak po materiální stránce označeno za jiný způsob pohlavního zneužití osoby mladší 15 let, přičemž tak činil na jedenáctileté poškozené, na níž měl dohlížet. Právní kvalifikace trestného činu je tak v daném případě dostatečně podložena.
Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad . O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V posuzované věci však extrémní nesoulad není dán.
Je totiž zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy (nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěl. Je přitom zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
Dovolatel vyvozuje extrémní nesoulad ze skutečnosti, že svědkyně P. B. uvedla při hlavním líčení, že: „Podle vyšetření se zdá, že hymen je zachován“ , když obviněný má za to, že situace, kdy je panenská blána zachována i po styku, nemůže nastat při sexuálním kontaktu s dospělým a zkušeným mužem. Z těchto svých tvrzení zřejmě dovozuje, že se předmětného činu uvedeného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně nemohl dopustit. Zde lze odkázat na svědeckou výpověď gynekologa L. T., že je možné, aby panenská blána u dívek zůstala neporušena i po pohlavním styku. Dále se obviněný snaží dovodit extrémní nesoulad ze skutečnosti, že svědkyně R. K. měla při hlavním líčení uvést, že „ poškozená si některé věci vymýšlí, případně jí sděluje něco a její kolegyni, také učitelce na gymnáziu, které se poškozená svěřovala, pravý opak“. K věrohodnosti svědkyně se vyjadřuje soud prvního stupně v bodě 29. svého rozsudku, kdy s tímto se ztotožnil i soud odvolací. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že svědkyně doslovně vypověděla, že poškozená „Nelhala v žádných důležitých věcech, ale vymýšlela si.“ . Tvrzení obviněného, že se jedná o „tvrzení proti tvrzení“ a neexistují žádné další důkazy, se nezakládá na pravdě. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, viz bod 27. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu