ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.940.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 940/2020- 562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2020 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2020 č. j. 4 To 296/2020-479, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 57/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2020 č. j. 4 To 296/2020-479 a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 12. 2019 č. j. 5 T 57/2019-448 zrušují .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Strakonicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 12. 2019 č. j. 5 T 57/2019-448 byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že „dne 21. 10. 2018 v době od 17.35 do 17.37 hodin na místní komunikaci v katastru obce Krty - Hradec, okres Strakonice, jako řidič vlastního traktoru tovární značky Zetor 6711, registrační značky XY, s připojeným vlastním rypadlem typ DHO 115, ve směru jízdy do obce Krty - Hradec v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ač si byl vědom, že v jeho směru jízdy zapadá slunce a s ohledem na to nelze vyloučit oslnění při jízdě a v souvislosti s tím rovněž i omezený rozhled na komunikaci před ním, nepřizpůsobil svoje chování této povětrnostní podmínce a nedostatečně sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a přehlédl v protisměru přijíždějící poškozenou cyklistku M. M., narozenou XY, která v rozporu s ustanovením §18 odst. 1 citovaného zákona nepřizpůsobila rychlost jízdy na jízdním kole svým schopnostem, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a klesajícímu profilu komunikace, v důsledku čehož poškozená M. M. narazila do projíždějícího traktoru obžalovaného a došlo minimálně k tečnému kontaktu levé přední vidlice dámského kola značky Eska, výrobní číslo XY, zelené barvy, do levého předního kola traktoru a pravděpodobně vlivem tohoto kontaktu k vychýlení předních kol traktoru řízeného obžalovaným doleva, na což však obžalovaný v důsledku nedostatečného sledování situace v provozu nebyl schopen zareagovat, vyjel vlevo mimo komunikaci a při kontaktu těla poškozené s převracejícím se pracovním strojem, případně s traktorem jedoucím ve směru pohybu soupravy do místa konečné polohy, v důsledku čehož poškozená M. M. utrpěla smrtelné poranění více pro život důležitých orgánů, na jejichž následky zemřela téhož dne v 17:55 hodin“. Za to soud prvního stupně obviněného podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na tři léta. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl též o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný a v jeho neprospěch pak státní zástupkyně a poškození J. M., V. Ch., H. Ch., A. Ch., M. Ch., V. H., J. H. a P. H. Z podnětu všech těchto opravných prostředků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 6. 2020 č. j. 4 To 296/2020-479 podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadené rozhodnutí okresního soudu zrušil v celém rozsahu. Postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného znovu uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na částečně revidovaném skutkovém základě, že obviněný „dne 21. 10. 2018 v době od 17.35 do 17. 37 hodin na místní komunikaci v katastru obce Krty - Hradec, okres Strakonice, jako řidič vlastního traktoru tovární značky Zetor 6711, registrační značky XY, s připojeným vlastním rypadlem typ DHO 115, ve směru jízdy do obce Krty - Hradec v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ač si byl vědom, že v jeho směru jízdy zapadá slunce a s ohledem na to nelze vyloučit oslnění při jízdě a v souvislosti s tím rovněž i omezený rozhled na komunikaci před ním, nepřizpůsobil svoje chování této povětrnostní podmínce a nedostatečně sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a pro přehlédnutí opomenul včas reagovat na v protisměru přijíždějící poškozenou cyklistku M. M., narozenou XY, která navzdory svému intenzivnímu brzdění tečně narazila levou přední vidlicí dámského kola značky Eska, výrobní číslo XY, zelené barvy, do jedoucího levého předního kola traktoru, když obžalovaný těsně před střetem vychýlil přední kola traktoru doleva, vyjel vlevo mimo komunikaci a při kontaktu těla poškozené s převracejícím se pracovním strojem, případně s traktorem jedoucím ve směru pohybu soupravy do místa konečné polohy, poškozená M. M. utrpěla smrtelné poranění více pro život důležitých orgánů, na jejichž následky zemřela téhož dne v 17:55 hodin “. Za to odvolací soud obviněnému podle §143 odst. 2 tr. zákoníku uložil jednak trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce třiceti měsíců, a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku znovu i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na tři léta. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil i povinnost zaplatit na náhradě škody nebo náhradě nemajetkové újmy způsobené přečinem poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sady 5. května 59, Plzeň, částku 2.120 Kč, J. M., nar. XY, částku 700.000 Kč, V. Ch., nar. XY, částku 500.000 Kč, A. Ch., nar. XY, částku 400.000 Kč, M. Ch., nar. XY, částku 600.000 Kč, K. Š., nar. XY, částku 100.000 Kč, V. H., nar. XY, částku 400.000 Kč, J. H., nar. XY, částku 600.000 Kč a P. H., nar. XY, částku 400.000 Kč. Vyjma poškozeného J. M. byli ostatní poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození M. N., nar. XY, a H. Ch., nar. XY, byli podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na občanskoprávní řízení v celém rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. M. následně dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění soudům obou stupňů (a zejména pak krajskému soudu) vytkl, že z hlediska spoluzavinění nedostatečně zohlednily způsob jízdy poškozené M. M. a v důsledku nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věc vadně posoudily i po stránce hmotněprávní. Obviněný především míní, že skutek, tak jak byl v konečné podobě popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu, nebyl prokázán. Příslušné skutkové závěry v provedených důkazech neměly potřebnou oporu a byly s nimi v tzv. extrémním nesouladu, který odůvodňuje dovolací přezkum. Odvolací soud navíc svůj postup zatížil i vadou spočívající v opomenutí důkazu, když se téměř vůbec nezabýval znaleckým posudkem z oboru silniční doprava, vypracovaným Ing. Jiřím Pechem. Tento znalec přitom dospěl k podstatným závěrům, podle nichž měl zcela zásadní podíl na nehodovém ději způsob jízdy poškozené, která na kole tzv. „řízla“ zatáčku po levé straně, aby si tak zmenšila rádius a měla větší rychlost do kopce, který následoval ve směru její jízdy. Traktor obviněného přitom viděla po celou dobu od jejího vyjetí z oblasti zakrytého výhledu, snažila se mu i vyhnout, ovšem to už nestihla a narazila mu do levého předního kola, které „vyosila“ z jeho trajektorie a tím pádem obviněný sjel z meze na přilehlou louku. Samotný střet nebylo možno odvrátit ani tehdy, pokud by obviněný traktor zcela zastavil, protože sama poškozená již nebyla schopna zastavit bicykl. Vzhledem ke svým výhledovým možnostem jela totiž technicky nepřiměřeně vysokou rychlostí. Daleko větší šanci zabránit nehodě by měli oba její účastníci tehdy, pokud by se poškozená při odbočovacím manévru pohybovala při pravém kraji vozovky. Odvolací soud kromě toho po výtce obviněného v mnohém vůbec nepochopil nehodový děj a dospěl k naprosto zavádějícím a nepodloženým závěrům. Nelze pochopit, jak mohl například dospět k tomu, že poškozená v daném případě nárazem do levého kola traktoru nezměnila jeho trajektorii. Za ryzí domněnku, a navíc nepravdivou, pokládá dovolatel i tvrzení obsažené v odsuzujícím rozsudku, že na poškozenou reagoval pozdě a právě stočením kol doleva místo brzdění, čímž zapříčinil vlastní střet. Nesouhlasí ani s názorem, že není zaviněním poškozené, pokud nezastavila, přestože jí podle Ing. Uttla bezpečné projetí kolem traktoru neumožňoval profil pozemní komunikace. Zde dovolatel zdůraznil, že §20 zákona o silničním provozu ji takovou povinnost naopak ukládal, přičemž neměla právo vjíždět do zúžené vozovky, pokud nemohla bezpečně pokračovat v jízdě. Pokud tedy poškozená sama porušila zákon, mělo být její selhání promítnuto do posouzení otázky zavinění a tedy i do celkového výsledku řízení. Soud druhého stupně dále chybně interpretoval pojem „rycí stopa“. Omylem dospěl k závěru, že cyklistka zanechala tuto stoupu v délce 9,3 m, což ovšem není pravdou. Zjevně tak došlo k dezinterpretaci znění odstavce 2.2 posudku znalce Ing. Uttla, ze kterého odvolací soud vycházel a v němž se uvádí, že na počátku křižovatky je stopa smyková (od zadního kola), ta je pak přerušena a po ní – o 9,3 m dále – následuje stopa rycí. Ta navíc nebyla zadokumentována bezprostředně po nehodě, ale až den poté, čehož si odvolací soud rovněž nepovšiml, přestože ohledně jejího vzniku došlo i k rozporu mezi znalci samotnými. Zatímco Ing. Uttl ji považoval za stopu pocházející z nehody, Ing. Pech za stopu způsobenou pohybem osob na místě při odstraňování jejích následků (klacek, sanitka apod.). Jestliže se ve skutečnosti nepodařilo prokázat její původ, mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo a soud měl vzít v úvahu tu verzi, která byla pro obviněného příznivější. Namísto toho však mylně uzavřel, že obviněný několik sekund neviděl na cestu a pokračoval v jízdě zcela oslněný, cyklistka naproti tomu jela pokojně po krajnici, resp. 9,3 m smykem (což je v jejím věku spíše nepředstavitelné), doufaje, že se traktoru vyhne, a obviněný najednou vybočil ze směru jízdy a srazil ji. Pravdou však podle dovolatele je, že neměl žádný časový prostor na poškozenou reagovat, neboť ta sjela z kopce naprosto nepřiměřenou rychlostí, zkrátila si zatáčku protisměrem a narazila do traktoru, který přehlédla, neboť se zřejmě ujišťovala, zda po silnici nejede jiné vozidlo. Krajský soud podle poukazu obhajoby nijak nevysvětlil ani své přesvědčení, že dovolatel těsně před střetem s poškozenou prudce zabočil doleva. Z rozsudku není jasné, proč by to dělal, když neměl žádný rozumný důvod „jen tak“ sjíždět do pole. Logičtější je, že tam sjel až po nárazu, kterým poškozená vychýlila jeho kolo do strany. To potvrdila prověrka na místě činu a názorné otočení kol doleva prostým dotykem ruky, kterou však odvolací soud rovněž v rozporu se zásadou in dubio pro reo jakožto empiricky prokázanou skutečnost zcela ignoroval. Naopak nesmyslně dovodil, že obviněný před střetem zabočil doleva namísto doprava ve snaze se poškozené vyhnout. Tím zcela znehodnotil detailní a pečlivou snahu soudu prvního stupně zjistit, co se na místě samém opravdu stalo. Nezvážil okolnosti, které svědčily pro významnou míru zavinění cyklistky M. M., která při odbočování na křižovatce nedbala zvýšené opatrnosti, jak jí ukládalo ustanovení §21 zákona o silničním provozu. V opačném případě by totiž musela poškozená přijíždějící traktor nejen slyšet, ale i vidět. Stejně tak porušila §20 citovaného zákona, který jí jednak ukládal povinnost vyhýbat se protijedoucímu vozidlu vpravo a dále – pokud se nemohla traktoru bezpečně vyhnout, dát mu přednost jako ten z účastníků silničního provozu, na jehož straně byla komunikace zúžena. V posuzovaném případě totiž najížděla z rozšířené části vozovky (napojení na asfaltovou zatáčku) do části zúžené, kde s traktorem jel a zabíral celý prostor obviněný. Ten se přitom nepohyboval rychlostí nepřiměřenou tehdejším povětrnostním podmínkám. Slunce mu sice svítilo do tváře, nicméně ho konstantně neoslňovalo. Jel velmi pomalu a k jeho nečekanému oslnění došlo jen nakrátko a nejspíše z důvodů, které nemohl předem předpokládat. Aby vyčkával, až slunce zapadne, je předpoklad až přepjatě formalistický, který neodpovídá ani rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Dovolatel v uvedené souvislosti znovu zopakoval, že jel po prašné polní cestě přiměřenou rychlostí 10 km/h, do dané křižovatky měl dostatečný rozhled a nemohl objektivně předpokládat, že se k ní naopak zcela nepřiměřenou rychlostí blíží cyklistka, která navíc nejede po své straně cesty ale v protisměru. Odvolací soud podle něho patřičně nevysvětlil, proč dospěl k závěru, že se dostatečně nevěnoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a opomenul na ni včas reagovat. Dovolatel naopak tvrdí, že logicky předpokládal dodržení povinností i ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích a nebylo po něm možno opodstatněně požadovat, aby předvídal, že mu do cesty vjede z ulice, do které neviděl, poškozená, která svým stylem jízdy naopak ustanovení zákona naprosto nerespektovala. S ohledem na výše rozvedené důvody proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2020 č. j. 4 To 296/2020-479 i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 12. 2019 č. j. 5 T 57/2019-448 zrušil a aby soudu prvního stupně věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že část argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím namítl vady v hodnocení důkazů soudy a existenci extrémního rozporu mezi jejich obsahem a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Předně odporuje realitě námitka dovolatele, že soudy opomenuly hodnotit jako důkaz i znalecký posudek vypracovaný Ing. Pechem. Tímto posudkem se zabývaly a v něm obsažené dílčí závěry nepovažovaly za správné. Za této situace jim tedy nebylo možno vytýkat, že primárně vycházely z jiného posudku znalce Ing. Uttla. Pokud pak dovolatel namítl, že to byla poškozená a nikoli on, kdo porušil ustanovení zákona o silničním provozu, a jeho jednání tak nebylo neseno potřebnou formou nedbalostního zavinění ve vztahu k posuzovanému deliktu, státní zástupce podotkl, že tato jeho námitka do jisté míry vychází z jeho vlastní představy o skutkových zjištěních, které však nejsou v souladu s těmi, k nimž dospěly soudy. Rozhodný pro právní posouzení skutku byl závěr, že se plně nevěnoval situaci ve směru své jízdy, nechal se oslnit sluncem, a to nikoli jen na okamžik ale na relativně delší dobu, na poškozenou tak reagoval až v době 0,5 sekundy před střetem, a to ještě nevhodným prudkým vybočením doleva. V důsledku tohoto manévru traktorem s podvalem došlo k tažení cyklistky a k jejímu přimáčknutí či přejetí. Ta pak utrpěla zranění neslučitelná se životem, přičemž lze předpokládat, že při jejím prostém pádu z bicyklu po nárazu do předního kola traktoru by takový následek nenastal. Příčinou smrti poškozené byla jednoznačně neadekvátní pozdní reakce obviněného a o spoluzavinění dopravní nehody poškozenou nelze hovořit. Podle státního zástupce bylo nutno odmítnout i úvahu obviněného, že nemohl předpokládat náhlé oslnění zapadajícím sluncem. S ním naopak jako dospělý člověk počítat mohl a měl. Subjektivní stránka trestného činu v podobě vědomé nedbalosti tak v jeho jednání naplněna byla. Soudy dostatečně identifikovaly i zákonnou povinnost, kterou svým jednáním porušil. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Pro úplnost zbývá dodat, že k dovolání obviněného se nad rámec řízení podle §265h tr. ř. vyjádřili prostřednictvím svého zmocněnce také poškození J. M., V., A. a M. Ch., V. H., P. H. a J. H. Ti rovněž označili skutkové závěry odvolacího soudu a jím zvolenou právní kvalifikaci jednání obviněného za správné a navrhli, aby Nejvyšší soud jeho opravný prostředek odmítl.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nicméně určitý průlom do výše rozvedených obsahových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Ve světle výše uvedených ústavněprávních kautel byla posuzována námitka dovolatele, podle níž odvolací soud ve výroku napadeného odsuzujícího rozsudku poměrně významným způsobem korigoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, aniž by tuto klíčovou změnu patřičně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, a v návaznosti na tom zcela odlišným způsobem posoudil hmotněprávní otázku spoluzavinění poškozené M. M. na dopravní nehodě. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že již v této části je dovolání nejen právně relevantní, ale i důvodné . Nepřehlédl totiž, že Krajský soud v Českých Budějovicích v dané trestní věci nerespektoval procesní mantinely pro vlastní meritorní rozhodování ve věci ve smyslu §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Citovaná zákonná úprava apelačního rozhodování v odvolacím řízení výslovně stanoví, v jakých případech se soud druhého stupně může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem nalézacím. Tyto limity nesmí žádným způsobem překročit. V podstatě jde o to, že odvolací soud může ve věci rozhodnout sám rozsudkem, jestliže ve veřejném zasedání buď znovu provedl některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl takové důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly. Dané procesní pravidlo je pak obdobně vyjádřeno i v ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle nějž z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které sám provedl ve veřejném zasedání, a tyto důkazy pak hodnotí v návaznosti na důkazy provedené v hlavním líčení. Přitom je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně. Tato povinnost je výrazem zásad přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň jsou tím posílena ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13).
Jak už bylo zmíněno výše, krajský soud výše uvedená pravidla evidentně ignoroval. Bez toho, aby sám provedl jakýkoli důkaz (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 474 a násl. spisu), poměrně významným způsobem modifikoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v tom směru, že z něj de facto vypreparoval a odstranil původně zjištěnou okolnost, podle níž se poškozená M. M. na vzniku nehodového děje spolupodílela porušením ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále znovu jen „zákon o silničním provozu“), a to tím, že nepřizpůsobila rychlost jízdy na kole svým schopnostem, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a jejímu klesajícímu profilu. Přestože se tento jeho zásah nepromítl do samotného právního posouzení jednání obviněného, našel v jeho neprospěch zásadní výraz nejen ve zpřísnění uloženého podmíněného trestu odnětí svobody ale také ve výroku o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy pozůstalým poškozeným. Takový nezákonný procesní postup akceptovat nelze a již tato vada sama o sobě byla dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
Dovolateli je nutno zároveň přisvědčit potud, že odvolací soud „vlastní“ skutkové závěry v odůvodnění rozsudku namnoze spíše jen konstatoval, než že by je řádným, pečlivým a tudíž přezkoumatelným způsobem i zdůvodnil. Odlišné hodnocení důkazů stran průběhu a příčin nehodového děje oproti soudu prvního stupně vysvětlil toliko mechanickým odkazem na závěry znaleckého posudku Ing. Milana Uttla. Přitom opomněl, že okresní soud byl oprávněn a současně povinen podrobit tento posudek kritickému hodnocení a prověrce jeho korektnosti tak jako každý jiný provedený důkaz. Obsah znaleckého posudku a v něm obsažené závěry pro soud obecně nepředstavují dogma, od kterého by se za žádných okolností nesměl odchýlit. To by odporovalo základní procesní zásadě zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř., kterou nalézací soud svým postupem nikterak neporušil.
Okresnímu soudu ve Strakonicích je však též nutno vytknout ne zcela přesvědčivé úvahy při právním posouzení náležitě zjištěného skutkového stavu věci. Zde je namístě připomenout, že přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona (dále jen „důležitá povinnost“). Dovolatel se měl podle skutkových závěrů nalézacího soudu dopustit uvedeného trestného činu (zkráceně) tím, že při jízdě traktorem na místní komunikaci, ač si byl vědom, že v jeho směru jízdy zapadá slunce a nelze tak vyloučit jeho oslnění i omezený rozhled na komunikaci před ním, nepřizpůsobil způsob jízdy této specifické povětrnostní podmínce a nedostatečně sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci. Proto přehlédl v protisměru jedoucí poškozenou, která však rovněž nepřizpůsobila styl své jízdy na jízdním kole svým schopnostem, stavebnímu a dopravně technickému stavu a klesajícímu profilu pozemní komunikace, v důsledku čehož narazila do projíždějícího traktoru. Tak došlo minimálně k tečnému kontaktu levé přední vidlice dámského kola a levého předního kola traktoru a „pravděpodobně“ k vychýlení předních kol traktoru doleva, na což obviněný v důsledku nedostatečného sledování situace v provozu nebyl schopen zareagovat, vyjel mimo komunikaci a při kontaktu těla poškozené s převracejícím se traktorem nebo za něj připojeným pracovním strojem poškozená utrpěla poranění vícero pro život důležitých orgánů, na jejichž následky zemřela.
Jednou z klíčových právních otázek, kterou bylo nutno v rámci právní kvalifikace jednání obviněného zodpovědět, bylo to, zda popsaným způsobem porušil důležitou povinnost uloženou podle zákona. Co je takovou důležitou povinností, přitom trestní zákoník nijak nedefinuje. Je tedy vždy věcí soudu, aby v každém konkrétním případě uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti ovšem není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Při provozu na pozemních komunikacích půjde zejména o takové porušení povinností řidiče, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít a zpravidla mívá za následek vážnou dopravní nehodu. Taxativní výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla v podstatě možný není. Význam porušení té či oné z nich je totiž přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Mezi typické případy, kdy závadné jednání řidiče lze bezpochyby považovat za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, lze zcela jistě zařadit především řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, dále jízdu řidiče, který se v důsledku své nedisciplinovanosti plně nevěnuje řízení, jízdu hrubě nepřiměřenou rychlostí, řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede způsobem, při němž vozidlo nezvládne, nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, v jejímž důsledku se vozidlo dostane do protisměru, nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují, porušení předpisů o zastavení, zmírnění rychlosti jízdy před vjezdem na hlavní silnici, železniční přejezd, nebo před nepřehlednou zúženou zatáčkou, jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem, apod.
Nejvyšší soud se při své rozhodovací praxi poměrně často setkává s tendencí soudů nižších stupňů mechanicky ztotožňovat porušení důležité povinnosti s porušením jakéhokoli ustanovení zákona o silničním provozu řidičem motorového vozidla, jestliže v příčinné souvislosti s jeho pochybením dojde k ublížení na zdraví či usmrcení jiného účastníka silničního provozu. Hlubší a strukturovanější úvahy k tomu, zda porušení povinnosti, jež je zpravidla chápána jako důležitá povinnost, má v konkrétním případě skutečně tak závažné rysy, aby bylo možno o naplnění uvedeného znaku trestného činu uvažovat, v jejich rozhodnutích mnohdy zcela chybí. Jak plyne z výše rozvedeného příkladmého výčtu typizovaných případů, je namístě hovořit o porušení důležité povinnosti řidičem motorového vozidla tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního nebo jinak výrazně nezodpovědného chování pachatele , které má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Zvlášť obezřetně a citlivě je třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy si původce dopravní nehody počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým řidičským povinnostem beze zbytku dostát, a porušení pravidel silničního provozu je důsledkem jeho selhání spočívajícího např. v mylném vyhodnocení dopravní situace nebo povětrnostních podmínek, v přehlédnutí dalšího účastníka silničního provozu nebo v nedostatečně rychlém vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod. V takových případech – byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích – nelze z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Ten zásadně nesmí mít charakter presumpce, ale musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a současně musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 6 Tdo 92/2014 nebo též usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1070/2013 či usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 4 Tdo 155/2019 aj.).
Z tohoto hlediska se však soud prvního stupně jednáním dovolatele důsledně nezabýval. Ačkoli v odůvodnění svého rozsudku v bodě 38 (str. 12) mimo jiné konstatoval, že „… prvotní příčinou dopravní nehody je nepřizpůsobení rychlosti jízdy, rozhledovým poměrům, stavu a povrchu komunikace a svým schopnostem ze strany poškozené M. M. …“ , a na jiném místě v bodě 40 (str. 14) při úvahách k adheznímu výroku určil míru jejího spoluzavinění fatální kolize na 50%, zaměřil se posléze již jen na detailní rozbor pochybení, kterých se jako řidič dopustil dovolatel. V podstatě mu vytkl, že pokud byl oslněn zapadajícím sluncem, které mu v danou chvíli ztěžovalo či přímo znemožňovalo výhled až na kritickou křižovatku, měl tomu „přizpůsobit své chování, plně se věnovat řízení a sledovat situaci na pozemní komunikaci“ . V návaznosti na tom pak uzavřel, že „pokud by obviněný neporušil tuto povinnost a sledoval by situaci na pozemní komunikaci před sebou na vzdálenost, na kterou mohl i proti zapadajícímu slunci vidět, viděl by, že proti němu vyjela cyklistka, že došlo k nárazu cyklistky do jeho levého předního kola, a prostým pevným držením volantu, případně reagováním na vzniklou situaci korigováním vychýlení kol přední nápravy doleva mohl udržet traktor v přímém směru a zastavit na pozemní komunikaci“. Následně se pak soud již jen omezil na poněkud strohé konstatování, že obviněný „měl dostatek času přizpůsobit své chování zapadajícímu slunci a možnost plně se věnovat řízení vozidla“ , a proto považuje porušení jeho povinnosti specifikované v §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu za porušení důležité povinnosti uložené zákonem.
Takový krajně zjednodušující argumentační přístup však posledně uvedený dílčí právní závěr činí minimálně předčasným. Jak bylo rozvedeno výše, nalézací soud měl hodnotit nikoli pouze to, zda by dovolatel při maximální koncentraci na dopravní situaci před sebou mohl korigovat následky střetu s poškozenou a nemuselo tak dojít k jeho sjetí z komunikace, ale i to zda styl jeho jízdy či řidičské chování v danou chvíli bylo či nebylo možno charakterizovat jako bezohledné, hazardní či riskantní. Nebylo zohledněno, že obviněný se po úzké polní cestě pohyboval poměrně nízkou rychlostí a s největší pravděpodobností hodlal dodržet své řidičské povinnosti (z napadených rozhodnutí alespoň nijak nevyplývá, že by byla v tomto směru jeho obhajoba vyvrácena), a především, že podle znaleckého posudku z oboru doprava Ing. Uttla poškozená jela takovou rychlostí, že ani po intenzivním brzdění již nebyla schopna zastavit své jízdní kolo před místem střetu a sama tak porušila povinnost stanovenou v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Zcela bez významu není ani fakt, že z hlediska viditelnosti či slyšitelnosti je podstatný rozdíl v možnosti zpozorovat automobil, zde dokonce traktor, na straně jedné a výrazně menší a v podstatě nehlučné vozidlo, jakým je bicykl, na straně druhé.
Jinými slovy, nalézací soud prozatím právní závěr, že jednání dovolatele mělo také charakter porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku a v příčinné souvislosti s ním zároveň došlo k zákonem předvídanému následku v podobě usmrcení poškozené, odpovídajícím způsobem nezdůvodnil.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 6. 2020 č. j. 4 To 296/2020-479 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 12. 2019 č. j. 5 T 57/2019-448 zrušil a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu ve Strakonicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Věc se tím vrací do stadia, kdy se jí bude opětovně zabývat soud prvního stupně. Ten bude v dalším řízení vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby znovu a ze všech shora naznačených hledisek důsledně zvážil, zda řidičské selhání dovolatele bylo svou povahou do té míry flagrantním pochybením, aby zakládalo jeho trestní odpovědnost i podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Při novém právním posouzení skutku přihlédne se stejnou pozorností ke všem, a nikoli pouze k vybraným specifikům daného případu. Nejvyšší soud jej zvlášť upozorňuje i na své judikované stanovisko obsažené v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (publ. pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), podle nějž je k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Z tohoto hlediska se prozatím předchozí soudy věcí nezabývaly vůbec.
V novém řízení před soudem prvního stupně tak bude potřeba veškeré dosud provedené důkazy opětovně zhodnotit, případně ještě před tím dokazování doplnit o důkazy nové, dosud neprovedené, popř. již existující důkazy zopakovat, a teprve poté bude možné rozhodnout o vině obviněného J. M. a o jeho případném potrestání. V návaznosti na výsledek tohoto rozhodnutí pak teprve bude možné rozhodnout i o případných nárocích poškozených na náhradu škody či náhradu nemajetkové újmy. Zde je Nejvyšší soud povinen upozornit, že soudy rozhodující o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody či náhradu nemajetkové újmy musí mezi těmito nároky rozlišovat. To znamená, že z jednotlivých výroků, jimiž konkrétním poškozeným tu kterou náhradu přiznávají, resp. obviněného zavazují k povinnosti poškozeným nahradit vzniklou škodu či nemajetkovou újmu v určité finanční částce, musí být jednoznačně patrné, o jaký nárok a tím i o jaký právní titul se jedná. To mj. vyplývá z ustanovení §43 tr. ř., §228 tr. ř. a §229 tr. ř. Nelze tedy rozhodovat způsobem, jakým to učinily oba soudy nižších stupňů v předchozím řízení v této věci. Dále je třeba zmínit, že obviněný bude moci v tomto opakovaném řízení v rámci obhajoby uplatnit své názory a výhrady k dosavadním závěrům soudů nižších stupňů vtělené mj. do podaného dovolání, na něž pochopitelně soud prvního stupně, a v případě vyvolání odvolacího řízení i soud druhého stupně, budou muset patřičně reagovat. Tyto soudy musí mít rovněž na paměti, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 10. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu