ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1104.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1104/2020-717
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný Z. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 To 27/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 12/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 To 27/2020.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 34 T 12/2018, byl obviněný Z. N. uznán vinným přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč, a pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nevykonal, mu krajský soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému bylo umožněno podle §68 odst. 5 tr. zákoníku peněžitý trest hradit v měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč s tím, že výhoda splátek odpadá, pokud dílčí splátku nezaplatí včas. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 2 let. Současně soud rozhodl v adhezním řízení tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou N., se sídlem XY, IČ: XY (nyní N., v likvidaci, dále též „N.“), s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Obviněný byl odsouzen za trestnou činnost, které se ve stručnosti dopustil tím, že ačkoli byl jednatelem a vlastníkem 50% obchodního podílu N., jejíž předmět podnikání spočíval ve výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dne 6. 3. 2017 při vědomí snadné zaměnitelnosti názvů obchodních firem, na úkor N., založil obchodní společnost N., IČ: XY (dále též „N.“), se sídlem na stejné adrese jako sídlo poškozené a se zcela totožným předmětem činnosti, stal se jejím jediným společníkem i jednatelem, v září 2017, kdy byl stále jednatelem v obou uvedených obchodních společnostech, obviněný využil objednávky na dodání speciálních mýdel v hodnotě 155 538 Kč, která byla dne 21. 9. 2017 zaslána obchodní společností BAT MARKETING, s. r. o., a adresována N., jako výhradnímu dodavateli tohoto typu zboží pro český a slovenský trh, obviněný ji realizoval jménem N., poté, co bylo objednané zboží obchodní společností N., dodáno do konsignačního skladu BAT MARKETING, s. r. o., obviněný vystavil faktury na celkovou částku 155 538 Kč, kterou BAT MARKTETING, s. r. o., uhradil postupně ve dnech 15. 11. 2017 a 14. 3. 2018 na bankovní účet N., neboť si zpočátku nevšiml záměny obchodních firem obou obchodních společností, dodávka byla již distribuována odběratelům, a tak došlo k naplnění obchodního vztahu původně směřovaného k jinému dodavateli, čímž obchodní společnost N., získala neoprávněný prospěch na úkor N.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl řádným opravným prostředkem obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 To 27/2020, částečně zrušil rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §255a odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 100 Kč, tj. v celkové výši 50 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě obviněný nevykonal, mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku vrchní soud obviněnému uložil také trest zákazu činnosti, který vymezil naprosto shodně jako krajský soud v napadeném rozsudku. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu byl podle obviněného naplněn tím, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací konal dne 13. 5. 2020 veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli společně se svojí omluvou soudu sdělil, že na své účasti trvá, avšak brání mu v ní omluvitelný důvod ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Musel totiž pečovat o svého 14 letého syna trpícího ADHD, jak vyplývá z lékařských zpráv a sdělení školského poradenského zařízení, které obviněný přiložil ke svému dovolání. Vrchní soud v Olomouci však nepřijal důvody omluvy obviněného, projednal podaná odvolání, čímž obviněný nemohl uplatnit svá práva v odvolacím řízení.
6. Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřoval v tom, že skutek vymezený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku, nejde ani o žádný jiný trestný čin. Obviněný nejprve zpochybnil závěr orgánů činných v trestním řízení, který převzal soud do popisu skutku ve výroku o vině, a který se týká snadné zaměnitelnosti obchodních firem obou obchodních společností, a to N., a N. Pokud rejstříkový soud provedl zápis N., do obchodního rejstříku, nepovažoval jeho obchodní firmu za podobnou jakékoli jiné. Z opatrnosti obviněný doplnil, že pokud by tato výhrada měla skutkový charakter, ocitla se v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. K dalšímu ze znaků základní skutkové podstaty přečinu zneužití postavení v obchodním styku obviněný uvedl, že nalézací soud staví naroveň výhodu sjednanou pro N., a prospěch pro něho jako fyzickou osobu. Navíc obviněný postrádá v rozsudku soudu prvního stupně adekvátní odůvodnění jeho úmyslu opatřit sobě tento prospěch. Obchodní společnost N., z dodávky zboží taktéž žádnou výhodu neobdržela, musela zboží za své vlastní prostředky nakoupit a marže, kterou z prodeje získala, byla využita na její provozní činnost. Dále obviněný zpochybnil, že by s BAT MARKETING, s. r. o., za N., uzavřel jakoukoli smlouvu, pouze „vyřídil“ objednávku, což je však bez právního významu na proces kontraktace a zejména pro naplnění objektivní stránky tohoto přečinu. Obviněný nesouhlasil s použitím pojmu „vyřídit objednávku“ v tzv. skutkové větě výroku o vině, neboť nezakládá uzavření smlouvy jako nezbytného kvalifikačního momentu objektivní stránky skutkové podstaty přečinu, za něž byl odsouzen. Rovněž odmítl, že by jednal „na úkor“ N. K tomu vyslovil tezi, podle níž by se předmětný obchod mezi BAT MARKETING, s. r. o., a N., neuskutečnil, nebýt jeho angažovanosti prostřednictvím N. Tím by došlo k narušení dodavatelsko-odběratelského vztahu mezi prvními jmenovanými obchodními společnostmi a v neposlední řadě by utrpělo i „dobré jméno“ N. Obviněný dále konstatoval, že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení vytýkané jednání nedosahuje takové společenské škodlivosti, aby bylo nutné použít trestní právo.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a aby sám rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
8. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a základní dovolací námitky obviněného. K jeho argumentaci, kterou podřadil důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu podotkla, že obviněný svoji neúčast u veřejného zasedání dne 13. 5. 2020 sice omluvil, ale soudu nijak nedoložil onemocnění syna. Dále státní zástupkyně citovala z judikatury Nejvyššího soudu, podle které je nezbytné nepřítomnost u soudního jednání omluvit natolik konkrétním a objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr, že obviněnému v účasti u veřejného zasedání bránily skutečně vážné důvody. Ztotožnila se s tvrzením vrchního soudu, podle něhož z práva na účast při soudním jednání nevyplývá současně povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníků řízení. Je přitom na orgánech činných v trestním řízení, aby rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou dány závažné důvody, natolik významné, že by odložení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, například dalšího z obviněných, jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, uveřejněném pod č. 106 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Státní zástupkyně rovněž upozornila na to, že obviněný byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn, nikoli předvolán, což s sebou nese poučení pro obviněného, že soud nepovažuje jeho přítomnost za nezbytnou. Záleželo pouze na uvážení obviněného, zda se dostaví, navíc v žádné ze svých žádostí nevznesl požadavek na provedení konkrétních důkazů v odvolacím řízení. Státní zástupkyně je přesvědčena, že obviněný mohl své osobní záležitosti přizpůsobit tak, aby se mohl zúčastnit a dodala, že diagnóza 14letého syna obviněného u něho způsobuje pouze rozptýlenou pozornost, a dovodila, že by se o sebe po dobu nezbytně nutnou sám postaral. Omluvu obviněného proto státní zástupkyně nepovažuje za řádnou.
9. K druhé skupině námitek podřazené dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupkyně poukázala na skutková zjištění soudů, podle nichž je zřejmé, že obviněný dal popud k uzavření smlouvy na úkor N., již tím, že z pozice jediného jednatele zaslal nabídku nové smlouvy o spolupráci za N., přestože v té době působil současně jako společník a jednatel v N. Tato skutečnost však ve skutkové větě není dostatečně zdůrazněna, soudy považovaly za určující moment využití omylu BAT MARKETING, s. r. o., jehož měl obviněný zneužít k vyřízení objednávky jménem N., a k přijetí platby za dodané zboží. Skutek obsažený ve výroku o vině tak podle státní zástupkyně spíše odpovídá právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, která je však pro obviněného méně příznivá, než přečin podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že přečin, z jehož spáchání je vyvozována trestní odpovědnost obviněného se řadí mezi tzv. předčasně dokonané delikty, byl v posuzovaném případě dokonán již nabídkou N., na spolupráci, a tím dal za účelem opatření výhody nebo prospěchu popud k uzavření smlouvy na úkor obchodní společnosti N. Bylo přitom zcela irelevantní, zda byl takový kontrakt smluvními stranami skutečně uzavřen, rozhodující je, že obviněný jeho uzavření inicioval. Státní zástupkyně nesouhlasila s další námitkou obviněného proti vadnému použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle jejího názoru v posuzované trestní věci byla dána potřebná společenská škodlivost pro to, aby čin mohl být posouzen podle norem trestního práva. Ze soudy zjištěného jednání je zřejmé, že obviněný N., připravil o zisk, kterého tato obchodní společnost mohla dosáhnout v případě realizace předmětné zakázky. Z nabídky uzavření „nové“ smlouvy o výhradním prodeji mezi N., a BAT MARKETING, s. r. o., dokonce státní zástupkyně dovodila snahu obviněného získat i výhodu jediného a výhradního dodavatele zboží s nanomateriálem pro český a slovenský trh namísto N.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
c) Replika obviněného
11. Obviněný využil svého práva repliky k vyjádření státní zástupkyně, ve které zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Vzhledem k tomu, že se s názory státní zástupkyně neztotožnil, ve stručnosti znovu zopakoval svou dovolací argumentaci i návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Současně Nejvyšší soud požádal, aby podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon rozsudku do doby rozhodnutí o jeho dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán tehdy, pokud bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
14. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Stejně tak vada v jiném hmotněprávním posouzení může spočívat jen v tom, že určitá norma mimo oblast trestního práva, která je však významná pro trestní odpovědnost obviněného a pro právní posouzení stíhaného skutku, byla soudy použita nesprávně. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho představy. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, nebo v jakém rozsahu provedly dokazování, apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
15. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval výhradami, které obviněný Z. N. uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, a jímž vytýkal porušení svého práva být přítomen veřejnému zasedání konanému o podaných odvoláních. Přitom se Nejvyšší soud přiklonil k části argumentace obviněného, a shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadené dovoláním bylo vydáno přes vytýkané porušení práva obviněného zúčastnit se osobně veřejného zasedání. Nejvyšší soud nabyl přesvědčení, že v posuzované věci soud druhého stupně nezohlednil veškeré relevantní skutečnosti, jež mohly mít vliv na posouzení možnosti konání veřejného zasedání bez účasti obviněného.
17. Právem obviněného, které je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, které se ho týkají. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce, resp. obhájce požádá o jeho odložení, event. odročení). Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutné vztáhnout na řízení před všemi instancemi, tj. nejen pro hlavní líčení, ale též pro řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána (srov. dále též nálezy ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, uveřejněný pod č. 28 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 419 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Přestože účast obviněného ve veřejném zasedání konaném o odvolání nemá tak striktní pravidla jako účast u hlavního líčení (srov. §234 a §202 tr. řádu), je při hodnocení zachování spravedlivého procesu nutné vždy zkoumat, zda již při nařízení veřejného zasedání dal soud druhého stupně najevo, že považuje přítomnost obviněného za nezbytnou. V takových případech soud obviněného předvolá k veřejnému zasedání, jinak postačí jej pouze vyrozumět, čímž soud ponechává na vůli obviněného, zda se veřejného zasedání účastní, nebo svého práva nevyužije. Podle platné judikatury však zásadně platí, že pokud byl obviněný podle §233 odst. 1 tr. řádu pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, avšak zaslal soudu řádnou omluvu s žádostí o odročení (resp. odložení) veřejného zasedání, sdělil, že na své účasti trvá a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti, je třeba obviněnému účast na veřejném zasedání umožnit. Postupem soudu nerespektujícím tento princip je porušeno právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, uveřejněný pod č. 156 ve svazku 54 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné pod T 621 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Uvedená zásada však neplatí bezpodmínečně, a to zejména v případech tzv. obstrukčního jednání ze strany obviněného, které směřuje k opakovanému zmaření projednání řádného opravného prostředku a neopírá se o skutečně závažné důvody, pro něž by se obviněný nemohl veřejného zasedání zúčastnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a rozhodnutí č. 6/2013 Sb. rozh. tr.).
18. Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že dne 23. 4. 2020 bylo nařízeno veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného i státního zástupce podaného v jeho neprospěch na 13. 5. 2020 v 9:00 hod. Obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn, čímž dal soud najevo, že na jeho osobní účasti netrvá a že může být jednáno v jeho nepřítomnosti. Ačkoli soudu nebyl poštovním přepravcem vrácen doklad o převzetí této zásilky obviněným, vycházel soud z domněnky, že se obviněný o nařízeném jednání dozvěděl nejpozději dne 5. 5. 2020. Tento den totiž obviněný prostřednictvím své obhájkyně telefonicky požádal o odročení veřejného zasedání o jeden měsíc z důvodu péče o syna v době vyhlášeného nouzového stavu (srov. č. l. 589 trestního spisu). Jeho žádosti nebylo ze strany předsedy senátu vrchního soudu vyhověno, o čemž byla vyrozuměna obhájkyně následující den 6. 5. 2020. Poté dne 7. 5. 2020 obviněný zaslal písemně svou omluvu se žádostí o odročení nařízeného jednání soudu (srov. č. l. 591 trestního spisu), v ní zdůraznil, že má zájem účastnit se veřejného zasedání osobně, avšak nedovolují mu to závažné rodinné problémy a zdravotní stav nezletilého syna. Ani tomu však nebylo soudem vyhověno, o čemž byla informována obhájkyně obviněného dne 11. 5. 2020 s tím, že pokud se obviněný v nařízeném termínu k veřejnému zasedání nedostaví, bude konáno v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 592 a 593 trestního spisu).
19. V rámci konaného veřejného zasedání dne 13. 5. 2020 po konstatování dodržení zákonných lhůt u všech osob, předseda senátu umožnil procesním stranám vyjádřit se k nepřítomnosti obviněného. Obhájce v substituci obhájkyně obviněného zopakoval, že se obviněný chtěl zúčastnit, ale neumožnily mu to omluvitelné rodinné důvody, předložil současně listiny [vyjádření obviněného, doplnění odvolání a další dokumenty, které se vztahují k projednávanému odvolání (srov. č. l. 598 a násl. trestního spisu)], a požádal o jejich provedení k důkazu. Pro případ jednání soudu v nepřítomnosti obviněného obhájce vznesl námitku porušení práva na spravedlivý proces. Navzdory výhradám obhajoby byly podle intervenujícího státního zástupce podmínky pro konání veřejného zasedání splněny. Nakonec bylo po tiché poradě senátu podle §202 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Poté byla projednána obě podaná odvolání bez doplnění dokazování a vyhlášen rozsudek, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušen odsuzující rozsudek ve výroku o trestu a obviněnému soud uložil nový, přísnější trest, jak bylo popsáno v bodě 3. tohoto usnesení.
20. Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění napadeného rozsudku snažil podrobně vyložit důvody, které jej vedly k provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (srov. body 8. až 10. rozsudku). Přestože je možné některým z uvedených argumentů přisvědčit, a to včetně výkladu o zachování lhůty k přípravě u obviněného, který se opírá o datum první telefonické žádosti obviněného o odročení (odložení) termínu nařízeného veřejného zasedání, chybí poměrně zásadní okolnost, kterou je podání odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněného v rozsahu výroku o trestu. V rámci úvah mezi respektováním práva obviněného být přítomen veřejnému zasedání a realizovat osobně svou obhajobu a zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení totiž Vrchní soud v Olomouci pominul důsledek podání odvolání v neprospěch obviněného, jemuž tak hrozilo zpřísnění trestu uloženého soudem prvního stupně. Nakonec právě takový výsledek odvolacího řízení skutečně nastal, neboť vrchní soud odvolání státního zástupce vyhověl a uložil obviněnému přísnější trest. Právě v očekávání takového způsobu rozhodnutí bylo v posuzovaném případě vhodné, aby obviněnému byla poskytnuta možnost osobně vystoupit před soudem a případně jej přesvědčit o nevyhovění návrhu státního zástupce. Ačkoli se obviněný k veřejnému zasedání osobně nedostavil, svoji účast předem opakovaně omlouval a dožadoval se odložení na pozdější termín, současně dal najevo svou vůli zúčastnit se veřejného zasedání. Jeho žádost zopakoval ještě před zahájením veřejného zasedání substituent obhájkyně obviněného, který soudu předložil i listiny, které však senát k důkazu neprovedl (srov. bod 19. tohoto usnesení). Soud druhého stupně ani u veřejného zasedání nezměnil svůj předešlý postoj k žádosti obviněného, nepovažoval jeho omluvu za dostatečnou pro odložení či odročení veřejného zasedání na jiný termín a rozhodl o podaných odvoláních. Tímto procesním postupem bylo porušeno právo osobní účasti obviněného u soudního jednání, které patří mezi ústavně zaručená práva, a to takovou měrou, že bylo třeba zrušit pravomocné rozhodnutí vydané soudem druhého stupně v řízení zatíženém uvedenou vadou.
21. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo možné vytýkanému pochybení předejít, pokud by bylo veřejné zasedání na základě žádosti obviněného odloženo, a obviněnému by byla poskytnuta možnost zajistit své rodinné záležitosti tak, aby v dalším termínu se již mohl k soudu osobně dostavit. Je sice možné připustit, že obviněný nedoložil dostatečným způsobem skutečnosti, na nichž založil svou žádost, a to ani v dokumentech zaslaných v příloze svého dovolání, přičemž soudu druhého stupně nepředložil žádnou lékařskou či jinou zprávu o zdravotním stavu syna (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, a ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004). Na druhé straně ale požadavek obviněného neodpovídal obstrukčnímu chování s cílem oddálit konání odvolacího řízení. Ze strany obviněného šlo o první omluvu a žádost o změnu termínu konání veřejného zasedání, nedoložil sice soudu žádný dokument potvrzující jeho neschopnost zajistit si osobní účast, ale ani v předchozím stadiu trestního řízení nečinil obstrukce v průběhu projednávání věci v hlavním líčení. Jak ale bylo již zdůrazněno, výrazným momentem pro vyhovění jeho žádosti bylo nejen projevení vůle být u soudu osobně přítomen, ale zejména očekávání zpřísnění trestu uloženého obviněnému soudem prvního stupně. Dále je vhodné připomenout, že soud druhého stupně nebyl povinen o řádném opravném prostředku obviněného (ani státního zástupce) rozhodnout v krátké zákonem stanovené lhůtě, jako by tomu bylo například ve vazebních věcech podle §72 odst. 3 tr. řádu, v nichž musí soud pečlivě sledovat včasnost vydání rozhodnutí bez projevení liberálního postoje k případným požadavkům obhajoby.
22. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud shledal důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu za naplněný, neboť v řízení u Vrchního soudu v Olomouci jako soudu druhého stupně bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání, vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž bylo dotčeno též právo obviněného na spravedlivý proces ve stadiu odvolacího řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto nemohl obstát a Nejvyšší soud rozhodl o jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu ke konání nového odvolacího řízení. Závěrem Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že bude záležet na dalším přístupu obviněného k využití jeho zákonných práv v trestním řízení včetně osobní účasti na soudním jednání. Pokud bude znovu vyrozuměn o konání veřejného zasedání, dá tím soud najevo, že nepovažuje jeho osobní účast za nutnou, tudíž bude na obviněném, zda si uspořádá své rodinné záležitosti tak, aby se mohl zúčastnit veřejného projednávání, či nikoli.
c) K ostatním námitkám obviněného
23. Vzhledem ke kasačnímu výroku tohoto usnesení bude ve věci konáno nové veřejné zasedání, ve kterém bude vrchní soud znovu posuzovat obě podaná odvolání. Obviněný tak bude moci přednést či doplnit své výhrady proti rozsudku soudu prvního stupně i k odvolání státního zástupce. Je tudíž předčasné vypořádat se kategoricky s dalšími dovolacími námitkami, kterými obviněný napadl správnost právního posouzení skutku, za který byl odsouzen. Navíc většina jeho argumentů podřazených dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemá hmotněprávní základ, kromě použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se k nim tedy jen stručně vyjádří.
24. Dosavadní skutková zjištění soudu prvního stupně nevyvolávají podle přesvědčení Nejvyššího soudu zásadní pochybnosti o tom, že obviněný naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný byl od založení obchodní společnosti N., tj. od 25. 8. 2011 jedním z jejích dvou společníků a jednatelů, tím druhým se stal svědek M. B. Dne 6. 3. 2017 založil obviněný jako jediný společník novou obchodní společnost N., v níž zastával funkci jednatele až do 12. 6. 2020. Podle výpisů z obchodního rejstříku je naprosto jasné, že obě tyto obchodní společnosti měly zapsán stejný předmět činnosti, a to výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, tudíž byly v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. rozhodnutí č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Konkrétní podnikatelská činnost obchodní společnosti N., od počátku spočívala v nákupu tzv. nanovýrobků od polského dodavatele, s nímž uzavřela exkluzivní smlouvu na dovoz tohoto druhu zboží do České a Slovenské republiky. Jedním z dlouhodobých odběratelů byla obchodní společnost BAT MARKETING, s. r. o., která rovněž uzavřela s obchodní společností N., smlouvu o výhradním odběru s konkurenční doložkou. První z nich byla ze dne 17. 9. 2012 a k uzavření nové smlouvy prakticky totožného obsahu došlo dne 15. 3. 2017, podepsaná je za dodavatele svědkem M. B. a za odběratele J. Z. Právě tento svědek potvrdil, že v průběhu roku 2017 se dozvěděl o neshodách mezi obviněným a svědkem M. B. V srpnu 2017 se na něj obviněný obrátil s nabídkou uzavření „nové“ smlouvy o výhradním prodeji, podle níž se výhradním dodavatelem tzv. nanovýrobků měla stát obchodní společnost N. Svědek se obával možných sankcí za porušení konkurenční doložky podle výše citované smlouvy s N., vyjádřil se tak, že si oba společníci musí sami vyřešit své problémy v podnikání, a odmítl odběr od nové obchodní společnosti obviněného. Následně dne 21. 9. 2017 svědek J. Z. učinil objednávku zboží, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a to prostřednictvím e-mailové adresy XY , kterou až dosud pro komunikaci s N., využíval. Obviněný tedy v podstatě zneužil své stávající adresy pro kontakty se zákazníky N., přijal objednávku, aniž by svědka informoval, že tak činí jménem N., a dodal poptávané zboží podle zvyku do konsignačního skladu, odkud již bylo rozprodáváno objednatelem. Až po zaslání faktury za dodávku svědek J. Z. zjistil, že zboží dodala nová obchodní společnost obviněného, avšak musel fakturované částky uhradit a splnit platební povinnost, neboť většina výrobků byla již rozprodána.
25. Tyto skutkové okolnosti ve stručnosti shrnují jednání obviněného, které v sobě bezpochyby zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodně je třeba odmítnout zpochybnění smluvního vztahu mezi BAT MARKETING, s. r. o., jako objednatelem zboží a N., jako dodavatelem, jak podrobněji vysvětlil krajský soud v bodech 10. a 21. svého rozsudku. K jeho úvahám nemá Nejvyšší soud v podstatě jakoukoli připomínku. Je nesporné, že požadavek na dodávku nanovýrobků učinil svědek směrem ke svému dosavadnímu dodavateli, tedy N., obviněný ji jménem své nové obchodní společnosti přijal, zboží dodal a vystavil fakturu, která byla uhrazena skutečnému dodavateli, tedy obchodní společnosti N. Snad lze souhlasit s výhradou obviněného proti použití výrazu „vyřídit objednávku“ v tzv. skutkové větě výroku o vině, jistě by bylo možné najít přiléhavější výraz, nicméně nejde o takovou chybu, která by mohla změnit obsah a smysl tohoto sousloví. Každý rozumně uvažující člověk chápe „vyřízení objednávky“ jako vyhovění žádané dodávky zboží či služeb oslovenou stranou, to znamená, že dodavatel souhlasil, akceptoval poptávku a zavázal se objednané zboží či službu dodat. V tomto ohledu nelze souhlasit s výhradou obviněného.
26. Skutečnost, že posuzovaným jednáním obviněný způsobil úkor obchodní společnosti N., je rovněž naprosto zřejmá. Tato obchodní společnost se měla podle dlouhodobých smluvních ujednání stát jediným dodavatelem nanovýrobků pro obchodní společnost BAT MARKETING, s. r. o., to znamená i ve sporném případě v září 2017, k čemuž v důsledku zásahu obviněného nedošlo. Sjednáním smlouvy a její realizací jménem obchodní společnosti N., bez vědomí objednatele, nemohla tuto obchodní transakci provést N., přišla tím logicky o výhody z toho vyplývající, zejména o svůj podnikatelský zisk. Ten pak plynul ve prospěch obchodní společnosti N., jejímž jediným společníkem, resp. vlastníkem obchodního podílu, byl právě obviněný Z. N. Potud lze uvažovat i o jeho vlastním prospěchu i při respektování zásady oddělenosti majetku mezi právnickou osobou a vlastníky obchodního podílu, resp. akcionáři (srov. rozhodnutí č. 41/2010 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 970/2019). V této souvislosti obviněný v dovolání tvrdil, že utržený zisk neužil pro vlastní potřebu, ale vložil jej do dalšího podnikání. Taková poznámka je však zcela nepodstatná, neboť způsob využití podnikatelského zisku může následovat až po jeho opatření, a to je obviněnému v posuzované věci vytýkáno. Jak s přijatým ziskem obviněný dále naložil ve prospěch obchodní společnosti N., záleželo čistě na jeho úvaze a nemělo žádný vliv na jeho trestní odpovědnost v posuzované věci.
27. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli předjímal nové rozhodnutí ve věci, které musí znovu učinit soud druhého stupně, považuje za nutné reagovat na námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybňoval správnost posouzení subjektivní stránky přečinu podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. K tomu je třeba připomenout právě shora stručně shrnutý způsob spáchání přečinu, který v zásadě vylučuje jinou formu zavinění, než přímý úmysl obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Již soud prvního stupně v rámci svého právního hodnocení skutku pod bodem 21. rozsudku správně vyhodnotil zjištěné skutkové okolnosti a dospěl k tomuto správnému právnímu posouzení zavinění obviněného též ve vztahu k úmyslu přesahujícímu objektivní stránku (tzv. druhému úmyslu, někdy též obmyslu), tj. k opatření prospěchu sobě nebo jinému. Obviněný ze svého postavení chtěl [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] uzavřít smlouvu s BAT MARKETING, s. r. o., ačkoli věděl, že skutečně osloveným dodavatelem byla obchodní společnost N., jíž tím způsobil úkor, využil shodné adresy pro komunikaci, to vše se záměrem získat prospěch pro N. Nakonec sám obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění absentuje vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. V otázce zavinění proto neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení soudu prvního stupně.
28. Pokud jde o obviněným vytýkané vyjádření o snadné „zaměnitelnosti“ obchodních firem N., a N., nebylo vůbec předmětem trestního stíhání obviněného. Význam by zaměnitelnost mohla mít například pro trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 tr. zákoníku. Přestože oba názvy mohou vyvolat dojem zaměnitelnosti, neměla tato skutečnost žádný vliv na vznik trestní odpovědnost obviněného přečinem zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec též svědek J. Z. jasně prohlásil, že jeho zájmem bylo neporušit závazek vyplývající ze smlouvy o výhradním odběru nanovýrobků s N., proto objednával u této obchodní společnosti, ale fakticky mu nezáleželo na případné změně dodavatele, pokud by se na ní obviněný domluvil se svědkem M. B.
29. Jedinou námitkou opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, která by byla způsobilá ho naplnit, je tvrzení obviněného o nesprávném použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě vychází při výkladu této zásady především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jeho závěry lze stručně shrnout tak, že takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku), je tudíž třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V případě méně závažných trestných činů je možná korekce tohoto formálního pojetí trestného činu použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zakotvení této zásady a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam též interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není sice zákonným znakem trestného činu, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
30. Protože Nejvyšší soud zrušil tímto usnesením rozsudek soudu druhého stupně, a to z jiných důvodů, bude znovu záležet na úvaze vrchního soudu, jaký závěr přijme v rámci aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Lze jen poznamenat, že z trestního spisu dosud nejsou patrné žádné skutečnosti, které by věc obviněného činily natolik výjimečnou, aby z hlediska společenské škodlivosti neodpovídala alespoň běžně se vyskytujícím případům podobné povahy.
IV. Závěrečné shrnutí
31. Nejvyšší soud na základě shora uvedených skutečností rozhodl podle §265k odst. 1 tr. řádu o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 To 27/2020, podle §265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
32. O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání.
33. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného bylo bezpředmětné rozhodovat o žádosti obviněného o odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu. Věc se vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude muset projednat obě podaná odvolání, přitom je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem (§265s odst. 1 tr. řádu), pokud nedojde k situaci předpokládané v ustanovení §250 odst. 4 tr. řádu a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu