ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.319.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 319/2020-2912
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovolání, které podala obviněná obchodní společnost P., IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 8 To 299/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 95/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné obchodní společnosti P., odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 58 T 95/2018, byla obviněná obchodní společnost P., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako „P.“), uznána vinnou zločinem pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin jí byl uložen podle §257 odst. 2 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“), peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výši 4 000 000 Kč. Podle §21 odst. 1, 3 ZTOPO byl obviněné obchodní společnosti P. uložen trest zákazu plnění veřejných zakázek a účasti na veřejné soutěži na 3 roky.
2. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná obchodní společnost P. a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 2 . 10. 2019 rozsudkem, sp. zn. 8 To 299/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal znovu vinnou týmž trestným činem a uložil jí za něj podle §257 odst. 2 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, 2 ZTOPO peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výši 5 000 000 Kč. Podle §21 odst. 1, 3 ZTOPO byl obviněné obchodní společnosti P. uložen trest zákazu činnosti účastnit se zadávacích řízení ve veřejných zakázkách a uzavírat smlouvy ve veřejných zakázkách na 3 roky. Odvolání obviněné právnické osoby P. podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Uvedeného zločinu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se podle rozsudku odvolacího soudu obviněná právnická osoba dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. V období od 2. 2. 2017 do 21. 3. 2017 v XY v sídle obviněné právnické osoby, případně i na jiných místech, v souvislosti se zadáním veřejných zakázek v otevřeném řízení podle §27 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy účinném znění, J. M., nar. XY, jako jediný jednatel obviněné právnické osoby, která podala řádně a včas nabídku do těchto veřejných zakázek, opakovaně kontaktoval svědka T. Z., nar. XY, IČ: XY, který byl dalším uchazečem v uvedených veřejných zakázkách, s žádostmi o odstoupení z účasti v uvedených zadávacích řízení. Konkrétně dne 2. 2. 2017 za toto odstoupení nabídl navýšení stávající odměny vyplacené mu za provádění revizí zařízení SANIJET v období následujících 5 let. Dále dne 7. 2. 2017 mu nabídl budoucí spolupráci podloženou blíže neurčenou formou smluvního vztahu, v němž měl T. Z. figurovat jako zástupce obžalované právnické osoby v projektech týkajících se Armády České republiky, za kterou mu byla přislíbena odměna formou provizí ze zisku z těchto zakázek. Jednatel obviněné J. M. činil vše s úmyslem dosáhnout výběru nabídek obviněné právnické osoby ve shora uvedených zadávacích řízeních jako nejvhodnějších, a opatřit tak obviněné právnické osobě prospěch ve výši nejméně 4 727 459 Kč.
II. Dovolání obviněné
4. Uvedený rozsudek Městsk ého soudu v Praze napadla dovoláním spolu s žádostí o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí obviněná právnická osoba. Za dovolací důvod označila §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nesprávné právní posouzení zakládající chybný výrok o vině i trestu spatřovala obviněná v chybné právní kvalifikaci jejího jednání jako zločinu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zejména pokud jde o posouzení jejího zavinění. Dále namítla, že došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, čímž současně došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Obviněná poukázala na místní nepříslušnost soudu prvního stupně, který rozhodoval také o návrzích orgánů činných v trestním řízení o povolení odposlechu telekomunikačních hovorů, neboť k trestněprávně relevantnímu jednání mělo docházet v sídle obviněné v místě působnosti Okresního soudu Praha-západ a nikoliv v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 6, kde se nacházelo sídlo zadavatele předmětných veřejných zakázek. Namítla také nezákonnost důkazů, jež byly nařízeným odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu opatřeny, neboť o těchto návrzích podle §88 odst. 1 tr. řádu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu rozhodoval rovněž soudce Obvodního soudu pro Prahu 6. Tím došlo k porušení práva na zákonného soudce.
6. Obviněná zejména zpochybnila věrohodnost hlavního svědka T. Z. a zákonnost a přípustnost audiovizuálních nahrávek, které tento svědek pořídil při jednání s jednatelem obviněné J. M. Obviněná namítla, že šlo o snahu obejít §88 odst. 1 a násl. tr. řádu a o pochybení orgánů činných v trestním řízení (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 143/06, že soukromě pořízený audiovizuální záznam jiné osoby opatřený bez jejího vědomí a souhlasu může sloužit pouze jako podpůrný důkaz). Z toho důvodu namítala též tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými závěry soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Namítla také v této spojitosti, že mohlo dojít ze strany svědka T. Z. k nekalosoutěžnímu jednání ve smyslu §248 tr. zákoníku a křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku.
7. Obviněná dále namítla, že nelze jednoznačně uzavřít, že byly naplněny znaky zločinu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť svědek T. Z. od počátku nedisponoval potřebnými předpoklady pro účast na předmětných veřejných zakázkách. Navíc nebyly dostatečně zjištěny ani všechny okolnosti týkající se výše prospěchu, kterého měla obviněná tímto trestným činem dosáhnout. Podle ní měl být ve věci vypracován znalecký posudek. Odvolací soud zohlednil pouze část nákladů obviněné a nikoliv další druhy nákladů (na propagaci, katalogizaci, přípravu podkladů, návodů na obsluhu a údržbu etc.), jež byly vyjádřeny i ve znaleckém posudku zpracovaném obchodní společností Equity Solutions Appraisal, s. r. o., který obviněná navrhovala provést v odvolacím řízení jako důkaz, avšak odvolací soud tento návrh zamítl jako nadbytečný.
8. Podle obviněné není možné její nabídku učiněnou svědkovi T. Z. týkající se navýšení servisního poplatku vnímat jako nabídku protiprávní, neboť toto navýšení mělo reflektovat obchodní rozhodnutí obviněné v rámci navazování dlouhodobé spolupráce se jmenovaným a s ohledem na svou výši cca 30 000 Kč za rok nemohlo představovat kompenzaci za odstoupení T. Z. z předmětné veřejné zakázky s potencionálním ziskem z této zakázky ve výši cca 6 000 000 Kč, kterého by mohl hypoteticky dosáhnout. Především ale obviněná již v době údajné nabídky provize věděla, že svědek T. Z. nesplňuje požadavky na účast ve veřejné zakázce.
9. Rovněž uložený peněžitý trest a trest zákazu činnosti považovala obviněná za zcela nepřiměřený povaze a závažnosti činu a poměrům pachatele, zejména ve vztahu k uvažovanému údajnému prospěchu, o který ve veřejné zakázce usilovala. Poukázala též na tzv. likvidační charakter uloženého trestu.
10. Ze shora uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám rozhodl tak, že obviněnou obchodní společnost zprostí obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
11. Obviněná poté podáním ze dne 31. 3. 2020 doplnila své dovolání o argumentaci k nesprávnému právnímu posouzení, pokud jde o výši prospěchu, kterého měla svým protiprávním jednáním dosáhnout, zejména „v návaznosti na současnou situaci výskytu onemocnění COVID-19 v České republice“. Namítla, že odvolací soud nesprávně vyčíslil výši prospěchu a nesprávně stanovil výši nákladů a opomněl odečíst i náklady na propagaci a pořádání veletrhů, zejména pokud jde o propagaci výrobků Cristianini. Podle přesvědčení obviněné byly tak náklady na propagaci a pořádání veletrhů způsobilé a relevantní k zahrnutí do tohoto výpočtu. Připomenula, že soudy nižších stupňů nepřisvědčily ani námitce obviněné poukazující na snahu vybavit Armádu České republiky způsobilými prostředky k dekontaminaci, což se projevilo jako potřebné zejména v souvislosti s nynějším výskytem onemocnění COVID-19. V další části poukázala znovu na nepřiměřenost trestu i v souvislosti s dalšími kauzami, neboť podle ní nebyl zachován princip individualizace a personality trestu, neboť došlo k uložení stejného druhu trestu ve stejné výměře ve dvou diametrálně odlišných případech, což se mu zdá přinejmenším disproporcionální.
12. Ze shora uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a aby sám rozhodl tak, že obviněnou obchodní společnost zprostí obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce bylo možno námitky obviněné podřadit pod uplatněný dovolací důvod jen s jistou dávkou benevolence, avšak šlo o zjevně neopodstatněné námitky.
14. Státní zástupce připomněl, že v rámci tohoto dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy nižších stupňů podle něj v dané věci řádně zjistili skutkový stav věci podle §2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem případu, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech podle zásad formální logiky ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Dále odmítl námitky obviněné týkající se věrohodnosti svědka T. Z. a jeho usvědčující výpovědi jako klíčového důkazu k prokázání viny obviněné, stejně tak i námitky ohledně výše zamýšleného neoprávněného prospěchu či namítaného procesního pochybení orgánů činných v trestním řízení, neboť stály mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupce neshledal ani porušení práva obviněné na spravedlivý proces.
15. K námitce obviněné ohledně zákonnosti a procesní použitelnosti svědkem T. Z. pořízených audiovizuálních záznamů schůzek se zástupcem obviněné v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v bodě 31.). Jako zjevně neopodstatněnou označil i námitku údajné místní nepříslušnosti soudu, jehož soudce v přípravném řízení rozhodl o vydání příkazů podle §88 odst. 1 tr. řádu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vybraných účastnických stanic, jakož i soudu, který posléze ve věci rozhodoval v prvním stupni, neboť za místo spáchání zločinu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou, je podle názoru státního zástupce nutné považovat i místo, kde došlo k porušení objektu tohoto trestného činu, tedy kde byl zasažen celospolečenský zájem tímto trestněprávně právním ustanovením chráněný, což podle jeho názoru může být i místo sídla vyhlašovatele veřejné zakázky, která byla jednáním pachatele dotčena. Odmítl také námitku neprovedení navrhovaného znaleckého posudku pro nadbytečnost, v němž obviněná rovněž spatřovala porušení práva na spravedlivý proces.
16. Formálně bylo možno podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku obviněné, jejímž prostřednictvím obviněná s poukazem na objekt trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 tr. zákoníku dovozovala nemožnost naplnit znaky tohoto trestného činu, protože svědek T. Z. jako tzv. ovlivněná osoba od počátku nesplňoval předpoklady pro účast v předmětných zakázkách. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v bodě 12.). V této souvislosti uvedl, že obviněná zpochybnila i naplnění znaku základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu v podobě „nabídnutí majetkového prospěchu jinému za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení“. Tuto námitku odmítl jako neopodstatněnou s odkazem na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů (soudu prvního stupně v bodě 40. a 41. a odvolacího soudu v bodě 12.).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však podle státního zástupce nenaplňují námitky obviněné směřující výlučně do výroku o trestu, jemuž obviněná vytýkala jeho nepřiměřenost. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání totiž úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Nadto zdůraznil, že argumentace obviněné neměla ani jakékoliv věcné opodstatnění, neboť odvolací soud se důsledně řídil všemi zákonnými hledisky pro ukládání trestu a své úvahy pečlivě rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodě 13. a 14.).
18. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněné obchodní společnosti P. bylo jako celek zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
22. Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) Námitky obviněné neodpovídající dovolacímu důvodu
23. Obviněná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány především v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, resp. užitím důkazů nezákonných. Obviněná označila zjištěný skutkový stav za neúplný a nesprávný, neboť nebyl proveden jí navrhovaný znalecký posudek, a za tzv. extrémně rozporný s obsahem zákonným způsobem provedených důkazů, neboť do značné míry vycházel z důkazů nezákonných, které neměly být v trestním řízení připuštěny (což se týkalo především soukromých audiovizuálních nahrávek pořízených svědkem T. Z., jakož i dalších zvukových záznamů získaných na základě příkazu soudce okresního soudu, který k takovému úkonu nebyl místně příslušný).
24. Obviněná především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházela ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
25. Dovolatelka se tak vlastně pouze formálně domáhala změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jí prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014) . Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
26. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
27. Obviněná ve svém dovolání opětovně uvedla takové námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí její obhajoby v hlavním líčení i základem její odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně.
28. To se týká zejména procesních výhrad obviněné, podle nichž byly důkazy proti ní ve formě audiovizuálních nahrávek svědkem T. Z. zajištěny nezákonně. K této výhradě (nad rámec výše uvedeného, že tato námitka obecně není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod) může Nejvyšší soud uvést následující. V obecné rovině platí, že podle §89 odst. 2 tr. řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, trestní řád pak uvádí demonstrativní výčet důkazních prostředků (zejména jde o výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání). Trestní řád zapovídá především důkazy získané donucením nebo hrozbou takového donucení, ledaže by byly použity jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila (§89 odst. 3 tr. řádu). Judikatura i teorie pak nepřipouští stanovit skutkové závěry též na základě důkazů absolutně a relativně neúčinných (v případě druhých nebyla-li vada odstraněna). O takové případy se zde ovšem nejde. Z provedeného dokazování vyplývá, že předmětné audiovizuální nahrávky ze schůzek se zástupci obviněné právnické společnosti ze dne 13. 12. 2016 a 2. 2. 2017 byly v této trestní věci jako důkazy pořízeny svědkem T. Z. v sídle obviněné obchodní společnosti. Soud prvního stupně, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (v bodě 31. na str. 18-20), se s těmito námitkami vypořádal tak, že rozhodl o jejich přípustnosti a legitimnosti, protože svědek T. Z. neměl v daném momentu možnost využít jakýkoliv šetrnější prostředek, který by prokázal průběh jednání a zajištění své ochrany, a svým jednáním nepochybně nesledoval účel neoprávněného poškození nahrávaných osob, nejednalo se ani o jakoukoli provokaci s cílem donucení nahrávaných osob ke spáchání trestné činnosti. Soud také řádně odůvodnil, proč tyto nahrávky vedle jeho výpovědi považoval za významný důkaz sloužící k objasnění skutkového stavu věci. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 10., str. 6). Lze tedy konstatovat, že soudy v projednávané trestní věci oprávněně využily audiovizuální nahrávky a výsledky záznamu telekomunikačního provozu a v souladu se zákonnou úpravou je použili jako jeden z podkladů svého odsuzujícího výroku o vině. Takové závěry nejsou ani v rozporu s dosavadní uznávanou judikaturou, jak ostatně vyplývá z přesvědčivých pasáží odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, na něž je možno plně odkázat.
29. Obviněný dále zpochybnil přípustnost dalších důkazů v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť příkaz k nim měl být vydán nepříslušným soudem. Ani v tomto případě nejde o námitku způsobilou naplnit uplatněný či jiný dovolací důvod, nicméně nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud uvést, že ani v tomto směru nelze dát obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit s vysvětleními soudů nižších stupňů i státního zástupce ve vyjádření k dovolání. Je nepochybné, že příkaz byl vydán příslušným soudem, jehož příslušnost byla určena v souladu s ustanovením §18 odst. 1 tr. řádu ve spojitosti s §26 tr. řádu (ve smyslu uznávané recentní judikatury Ústavního soudu, zejména plenárního nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, který byl dne 22. 6. 2016 publikován pod č. 201/2016 Sb.), neboť za místo spáchání činu je třeba považovat jak místo, kde došlo k jednání, tak i místo, kde došlo k následku, tj. kde došlo k porušení či ohrožení chráněného právního statku (objektu trestného činu), jímž se v daném případě rozumí zájem státu na řádném a zákonném provedení zadání veřejné zakázky nebo provedení veřejné soutěže. K takovému následku pak pochopitelně může dojít tam, kde sídlí zadavatel veřejné zakázky nebo pořadatel veřejné soutěže.
30. Ani námitka, že odvolací soud nevyhověl důkaznímu návrhu obviněné na doplnění dokazování znaleckým posudkem zhotovitele Equity Solution Appraisals na stanovení výše prospěchu, neodpovídá uplatněnému či jinému dovolacímu důvodu. V trestním řízení (podobně jako v jiných soudních řízeních) závisí na rozhodnutí soudu, který z vyhledaných, předložených a navržených důkazních prostředků provede a jaký bude rozsah dokazování, z povahy věci nemůže být odkázán v tomto směru na vůli stran. To vyplývá též z ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky zakotvujícího princip nezávislosti soudů. To však neznamená úplnou libovůli soudu při takovém rozhodování. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce též vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „Sb. nál. a usn.“). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněné na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který je obviněné kladen za vinu. Není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit – viz k tomu bohatou judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům (např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn.). Těmto svým povinnostem však soudy nižších stupňů dostály a přesvědčivě svůj procesní postup zdůvodnily, jak vyplývá zčásti již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho bod 41.), tak především z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 10.), který zamítl návrh na provedení znaleckého posudku.
31. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani ty námitky obviněné, kterými brojí proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména pokud jde o tvrzenou nevěrohodnost svědka T. Z. Jak již bylo uvedeno, k hodnocení důkazů je povolán ten orgán činný v trestním řízení, který jej provedl.
32. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení zásady presumpce neviny či práva na spravedlivý proces, jak obviněný ve svém podání též naznačoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. nál. a usn.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního a následně i druhého stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
33. Obviněná v rámci dovolacího důvodu také namítla, že jí byl uložen zcela nepřiměřený trest, pokud jde o uložený peněžitý trest a trest zákazu činnosti, které jsou pro obchodní společnost údajně likvidační. Jde opět o opakovanou námitku, se kterou se již náležitě vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud k tomu (ve shodě s názorem státního zástupce obsaženým v jeho vyjádření k dovolání) připomíná, že nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ani jiným důvodem dovolání upraveným v §265b odst. 1 tr. řádu. S amotný výrok o trestu z hmotně právních pozic lze v dovolacím řízení napadat zásadně jen z důvodu, že byl uložen nepřípustný druhu trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu – srov. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání.
c) K trestnému činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži
podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
34. Valná většina námitek obviněné tak nebyla způsobilá naplnit obviněnou uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Jen s určitou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněné, jimiž zpochybňovala naplnění znaků zločinu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zejména pokud jde o naplnění znaku objektu sledovaného trestného činu. Naopak další námitky týkající se znaku zavinění, okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby či protiprávnosti jednání ve skutečnosti nebyly námitkami právními, ale skutkovými, protože jimi obviněná žádala, aby Nejvyšší soud aplikoval hmotněprávní úpravu na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (v tomto směru tak lze odkázat na výše uvedené, že dovolací soud zásadně vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů).
35. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že zločin pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky nebo s veřejnou soutěží tím, že jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži a tento čin spáchá v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
36. Obviněné obchodní společnosti bylo konkrétně kladeno za vinu, že se dopustila pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky tím, že její jednatel v zájmu obviněné právnické osoby jinému nabídl majetkový prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení, a to v úmyslu opatřit této právnické osobě značný prospěch.
37. Důvodem, proč podle obviněné neměl být naplněn jednáním jejího jednatele objekt sledovaného trestného činu, měla být nezpůsobilost ovlivňované osoby, T. Z., řádně se účastnit veřejných zakázek, protože k tomu nedisponovala potřebnými předpoklady. Ani to ovšem není samo o sobě důvodem nemožnosti naplnit znaky uvedeného trestného činu, neboť takovou podmínku ve vztahu k dalšímu soutěžiteli trestní zákoník v uvedeném ustanovení §257 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví. Rozhodné je, zda pachatel (v daném případě fyzická osoba, jejíž jednání se přičítá právnické osobě podle §8 odst. 1 a 2 ZTOPO) se v projednávané variantě dopustí pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky tím, že jinému nabídne majetkový prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení, a zda jsou jednání a další objektivně-deskriptivní i normativní znaky této skutkové podstaty kryty úmyslným zaviněním. V daném případě bylo dokazováním provedeným před soudy nižších stupňů jednoznačně prokázáno, že jednatel obviněné v jejím zájmu nabídl majetkový prospěch svědku T. Z., aby se vzdal účasti na předmětných veřejných zakázkách, z čehož by obviněná profitovala tím, že by se zbavila konkurenta ucházejícího se o tutéž veřejnou zakázku a že by jako vítěz pak měla z takové veřejné zakázky zisk. Byť by se později ukázalo, že by ovlivňovaný uchazeč o veřejnou zakázku byl se svou nabídkou stejně neúspěšný či by dokonce jeho nabídka byla vyřazena z formálních důvodů pro nesplnění zákonných požadavků nebo požadavků zadavatele, přesto by bylo možno dopustit se trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, a to i dokonaného. Právě ve sledované variantě postihující korupci při zadání veřejné zakázky (nebo v souvislosti s veřejnou soutěží) jde ve své podstatě o tzv. předčasně dokonaný trestný čin, protože k ovlivnění zadání veřejné zakázky (resp. veřejné soutěže) vůbec nemusí dojít, dokonce se ani nežádá, aby tzv. aktivním úplatkářstvím pachatel přiměl jiného (ovlivňovaného uchazeče o veřejnou zakázku) zdržet se účasti v zadávacím řízení (nebo veřejné soutěži), neboť postačí pouhé nabídnutí či slíbení úplatku se záměrem přimět jiného zdržet se takové účasti, aniž by bylo třeba, aby taková nabídka či slib byly druhou stranou akceptovány. Pachateli se tak ani nemusí podařit přesvědčit uchazeče o veřejnou zakázku k rozhodnutí zdržet se takové účasti, nežádá se ani, aby ovlivňovaný uchazeč se skutečně vzdal účasti na veřejné zakázce. Obviněná přitom jednoznačně nabídla ovlivňovanému uchazeči o veřejnou zakázku T. Z. majetkový prospěch v podobě navýšení odměny vyplácené mu za provádění revizí zařízení SANIJET v následujících pěti letech a též budoucí další spolupráci a provize ze zisku u dalších projektů. K jeho poskytnutí též vůbec nemusí dojít, protože pro naplnění uvedené varianty skutkové podstaty daného trestného činu postačí i pouhé nabídnutí takového prospěchu, tj. návrh na jeho budoucí poskytnutí. Shodně k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2630-2631.
38. Jádrem ostatních námitek zpochybňujících naplnění znaků skutkové podstaty sledovaného trestného činu vlastně byly výtky týkající se zjištěného skutkového stavu, obviněná nežádala aplikovat ustanovení hmotného práva na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, ale na vlastní verzi skutkového děje. Takové námitky ovšem, jak již bylo shora opakovaně vysloveno, nenaplňují žádný dovolací důvod. To se týkalo jak zpochybnění úmyslného zavinění, tak i výše prospěchu, kterého obviněná chtěla dosáhnout. S těmito výhradami obviněné se navíc již zcela vypořádaly soudy nižších stupňů.
39. Zjevně neopodstatněnou námitkou obviněné je též její výhrada ohledně způsobu výpočtu prospěchu, kterého by mohla dosáhnout, pokud by získala předmětné veřejné zakázky. I v tomto ohledu se s námitkami obviněné dostatečně vypořádal již soud druhého stupně v odůvodnění vlastního rozsudku (viz bod 11. na str. 6-7), na nějž lze odkázat. Nejvyšší soud v tomto směru souhlasí s jeho názorem, že není jakýkoliv důvod snižovat předpokládaný výnos z veřejné zakázky, jímž je určována výše prospěchu, k němuž má trestný čin směřovat, o částky vynaložené ještě před samotným procesem zadání veřejné zakázky na propagaci produktů, s nimiž se následně pachatel bude ucházet o veřejnou zakázku zadavatele. V tomto směru lze souhlasit s odvolacím soudem, že podnikatelé propagují jimi nabízené produkty, a to i na veletrzích, pro celkovou reklamu svého portfolia a nikoli pouze za účelem jejich účasti s konkrétním předmětem v konkrétní veřejné zakázce pro konkrétní veřejnoprávní orgán. Kdyby jediným účelem takové propagace bylo seznámit jediného zadavatele veřejné zakázky s novinkami v produkci v určité oblasti, nebyla by veřejná propagace a účast na veletrhu rozhodně účelně vynaloženým nákladem, postačilo by totiž seznamovat tohoto jediného zadavatele výrazně efektivněji méně nákladným způsobem (zasláním prospektu, umožněním prohlídky apod.).
40. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i rozsudku soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo z jejich strany k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněné vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení a následně veřejném zasedání provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 2 až 29), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů v převážné části akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 2 až 8). Ty výhrady obviněné proti právní kvalifikaci takto zjištěného skutku, kterými se s ohledem na vymezení dovolacích důvodů mohl Nejvyšší soud zabývat, pak nebylo možno považovat za opodstatněné, naopak lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že obviněná se dopustila zločinu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť naplnila všechny jeho znaky.
V. Závěrečné shrnutí
41. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že výhrady obviněné obchodní společnosti P. byly shledány jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu