ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.40.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 40/2020-1015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 67 To 395/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 27/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 2 T 27/2018, byl obviněný P. K. odsouzen za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody podle §254 odst. 1 tr. zákoníku na dobu osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Obvodní soud uložil obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku také peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 1000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 67 To 395/2018, zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným pokusem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §21 odst. 1 a §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, za který mu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se stanovením zkušební doby v trvání dvaceti měsíců. Současně obviněnému uložil podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 200 000 Kč, přičemž pro případ nevykonání tohoto druhu trestu ve stanovené lhůtě soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
3. Skutek, pro který byl obviněný P. K. uznán vinným odvolacím soudem, spočíval stručně uvedeno v tom, že obviněný dne 29. 1. 2015 v XY v pozici jediného jednatele a společníka obchodní společnosti A., IČ: XY, se sídlem XY, vědom si správního řízení o správním deliktu podle §180 odst. 2 písm. a), d) a j) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „stavební zákon“), vedeném na Úřadu městské části Praha 14 proti obchodní společnosti A., a vědom si vysoké pravděpodobnosti uložení pokuty za tento delikt, v úmyslu zbavit se odpovědnosti za stav a fungování této obchodní společnosti a odstranit její účetnictví převedl svůj obchodní podíl na L. M., nar. XY, jemuž měl předat také účetní doklady této obchodní společnosti a jehož téhož dne jmenoval jednatelem, ačkoli věděl, že tyto úkony mají pouze formální charakter, fakticky k předání účetnictví nedošlo a věděl, že L. M. se nikdy opravdovým společníkem a jednatelem stát nechtěl, za tímto účelem nečinil žádné kroky, fyzicky nepřevzal účetní doklady, s nimiž bylo naloženo nezjištěným způsobem, přičemž toto jednání vedlo mimo jiné k tomu, že minimálně věřitel Městská část Praha 14, IČ: 00231312, se sídlem Bratří Venclíků 1073, Praha 9, není a nebude schopen zjistit možnost, popř. rozsah uspokojení svých pohledávek vůči dlužníku A., plynoucích z rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 200 000 Kč vydaném dne 27. 4. 2015, sp. zn. UMCP14/14/09027/OV/BARK odborem výstavby Městské části Praha 14, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2015, a z rozhodnutí téhož odboru výstavby ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. UMCP14/14/20148/OV/BARK, ve spojení s rozhodnutím odboru stavebního řádu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. S-MHMP1776442/2015/STR, které nabylo právní moci 7. 3. 2016, a jímž byla rovněž A., uložena pokuta ve výši 300 000 Kč.
4. V posuzované trestní věci se koná již druhé dovolací řízení, jak upozornil i obviněný P. K. v úvodu svého dovolání. Shora citovaný odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 byl na podkladě odvolání obviněného původně v celém rozsahu zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 67 To 395/2018, jímž byl zároveň obviněný P. K. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, tedy že žalovaný skutek není trestným činem. Důvodem pro zprošťující výrok se pro odvolací soud stala mimo jiné úvaha, podle níž nárok na zaplacení pokuty uložené správním orgánem ve správním řízení nespadá pod pojem „majetková práva jiného“ ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného proti citovanému rozsudku, který byl v dovolacím řízení zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 322/2019, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Následně probíhalo nové odvolací řízení, v němž městský soud rozhodl o odvolání obviněného P. K. rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 tak, jak již bylo podrobně uvedeno pod bodem 2. tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Michala Boušky dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Po úvodní rekapitulaci procesního průběhu trestní věci obviněný vyslovil přesvědčení, že v prvním rozhodnutí o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v jeho neprospěch Nejvyšší soud nezaujal správný právní názor. Za podmínky, že s obviněným bude senát Nejvyššího soudu projednávající jeho dovolání souhlasit, navrhl ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
7. V samotném textu dovolání uplatnil obviněný avizovanou námitku proti povaze pokuty uložené ve správním řízení, na niž podle jeho přesvědčení nelze nahlížet jako na majetkové právo, jež by mohlo být ohroženo ve smyslu tzv. dovětku skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentoval tím, že orgány veřejné moci nemohou při ukládání represivních opatření vytvářet vlastní majetková práva, která by následně byla chráněna trestním právem. Svůj názor podpořil odkazem na odbornou literaturu, která podle jeho interpretace přistupuje k majetkovým právům (ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku) jako k právům výhradně soukromoprávní povahy. O tu však u pokuty uložené ve správním řízení nejde, ta má povahu veřejnoprávní. V té souvislosti citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 7 As 167/2012, v němž soud mj. konstatoval, že „…pokuta za správní delikt neztrácí svou povahu veřejnoprávní sankce represivního charakteru….bylo by přílišným zjednodušením, pokud by na ni bylo pohlíženo pouze jako na pohledávku státu“. Výklad pojmu majetková práva tedy nemůže podle obviněného být extenzivní, tj. v jeho neprospěch, k čemuž v projednávané věci mělo dojít. Obviněný se dále zabýval účelem správní pokuty, kterým podle jeho názoru nemůže být generování majetkových práv státu, jako je tomu naopak u daní (anebo odvodů na zdravotní a sociální zabezpečení), na něž dovětek ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku rovněž dopadá. Nemá-li tedy plnění z pravomocně uložených pokut sloužit k rozšíření majetkové sféry subjektu, který pokutu uložil, v podstatě pro tento subjekt podle obviněného „taková majetková práva neexistují“. K tomu obviněný poukázal na další rozsudek Nejvyššího správního soudu, a to ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018-36, v němž se soud postavil proti majetkové zainteresovanosti soukromých subjektů na výsledcích přestupkových řízení o přestupcích podle zákona o silničním provozu tím, že pronajímají měřicí zařízení (radary) orgánu územní samosprávy. Z tohoto postoje Nejvyššího správního soudu obviněný dovodil, že kdyby pokuty uložené za dotčené přestupky měly povahu majetkových práv, mělo by být možné s nimi dále disponovat (tedy i ve prospěch soukromého subjektu).
8. Obviněný v dovolání předložil další výhrady pro případ, že by nebyly akceptovány jeho námitky proti charakteru pokuty ve správním řízení a šlo by tudíž o majetkové právo ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v takové situaci by podle obviněného nemohlo dojít k naplnění sporného znaku této skutkové podstaty, neboť rozhodnutí o uložení pokuty ve správním řízení v době převodu obchodního podílu nenabylo právní moci. I když odvolací správní orgán zrušil rozhodnutí o uložení pokuty pouze z formálních důvodů, nemuselo nakonec dojít k pravomocnému uložení pokuty uplynutím času a s tím spojeným zánikem odpovědnosti za přestupek. Očekávání opětovného uložení pokuty obviněný označil za porušení zásady presumpce neviny v přestupkovém řízení a také z tohoto důvodu odmítl posouzení svého jednání jako pokus přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Samotné ohrožení majetkového práva jiného nebylo podle obviněného soudy dostatečně specifikováno a ani prokázáno, jak vyžaduje judikatura, konkrétně označil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 Tdo 86/2010. K důkazní situaci připomněl, že převedl obchodní podíl v obchodní společnosti A., jež „měla veškeré účetní případy uzavřeny“, platby na účet jiných obchodních společností mohly být doloženy jejich účetními záznamy, pokud nebylo k dispozici účetnictví A.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 67 To 395/2018, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby ho Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby ( aniž by navrhl zrušit také rozsudek soudu prvního stupně ). Dále vyslovil svůj souhlas učinit navrhované i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného P. K. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně, která s odkazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 v sešitě 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, zdůraznila závaznost právního názoru vysloveného v téže věci Nejvyšším soudem, a to nejen soudu, jemuž byla věc přikázána kasačním rozhodnutím k novému projednání a rozhodnutí, ale i pro Nejvyšší soud v případném dalším pokračování řízení. Tato právní závaznost neplatí pouze za předpokladu změny skutkového stavu věci, který tvořil podklad pro přijatý právní názor, což se v projednávané věci nestalo. Obviněný v zásadě v dovolání projevuje nesouhlas s posouzením pokuty uložené ve správním řízení jako majetkového práva v předešlém rozhodnutí o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, a jemuž Nejvyšší soud vyhověl. Následně státní zástupkyně zopakovala argumenty, o něž Nejvyšší soud opřel svůj právní názor na povahu pokuty uložené ve správním řízení v zásadě tak, že u majetkových práv jako znaku objektivní stránky ustanovení §254 odst. 1 alinea 1 až 3 tr. zákoníku není rozhodné, zda vychází ze soukromoprávního či veřejnoprávního podkladu, jak důsledně obviněný naopak rozlišoval. Ani obviněným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 7 As 167/2012, podle státní zástupkyně nevyvrací majetkovou povahu pokuty za správní delikt, pouze potvrzuje její nezpochybněnou nepřevoditelnost jak inter vivos , tak mortis causa , což však na druhou stranu nevyvrací majetkové právo státu vymáhat takovou pohledávku (nárok na zaplacení uložené pokuty) za přestupcem. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem nebyl podle státní zástupkyně v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 Tdo 86/2010, jež podmiňuje naplnění znaku „majetková práva“ jejich konkretizací a podložením provedenými důkazy, což bylo v posuzované věci obviněného splněno. Jednání obviněného spočívající v zatajování účetnictví dlužníka A., bezprostředně směřovalo k ohrožení majetkových práv věřitele, Úřadu městské části Praha 14, jenž by v případě pravomocného uložení pokuty nebyl schopen zjistit možnost, resp. rozsah uspokojení své pohledávky. Vedlejší přitom bylo, zda dlužník měl své obchodněprávní závazkové vztahy vyrovnány, neboť těch se trestní stíhání netýkalo. Z těchto důvodů podle státní zástupkyně nepřipadá v úvahu vyhovět návrhu obviněného, aby byla věc předložena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť právní názor o povaze pokuty jako majetkovém právu je správný a není třeba jej měnit.
11. Pokud obviněný zpochybnil reálnost pravomocného uložení pokuty za správní delikt, čímž se snažil soud přesvědčit o porušení zásady presumpce neviny, státní zástupkyně s ním nesouhlasila. Obchodní společnost A., za niž obviněný vystupoval, jednala evidentně v rozporu s předpisy stavebního práva, stavební úřad jí proto uložil opakovaně za různá provinění více správních sankcí ve formě pokut, odvolací orgán tato rozhodnutí zrušil pouze z formálních důvodů, nikoli materiálních. Podle státní zástupkyně ani nebyl důvod uvažovat o promlčení odpovědnosti za přestupky, jež se řídila zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účinným do 30. 6. 2017 (a nikoli zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinným od 1. 7. 2017, jak tvrdil obviněný). V této části svého vyjádření státní zástupkyně argumentovala nad rámec dovolací námitky obviněného, který apeloval na zbavení své trestní odpovědnosti za stíhaný přečin mimo jiné tím, že nemusel očekávat nepříznivý výsledek správního řízení s ohledem na míru pravděpodobnosti skončení řízení o přestupcích. Přitom státní zástupkyně vycházela z jiného než v rozhodné době účinného znění zákona o přestupcích. Jak ale sama státní zástupkyně konstatovala, důležité je, že k zastavení přestupkového řízení z důvodu uplynutí promlčecí doby ve skutečnosti nedošlo, ale zato došlo k vydání pravomocných rozhodnutí o uložení pokuty za předmětné stavební delikty. V této souvislosti je totiž zejména významné subjektivní vnímání obviněného ohledně skončení jednotlivých řízení o přestupcích, které je zřetelné právě z jeho majetkové dispozice s nemovitostí ve vlastnictví obchodní společnosti, tedy přestupce, a na ni navazující převod obchodního podílu na osobu bez zájmu pokračovat v podnikatelské činnosti a s ním související fingování předání účetnictví, jak bude zmíněno v další části tohoto usnesení.
12. Vzhledem k uvedeným důvodům státní zástupkyně Nejvyššímu soudu navrhla odmítnout dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřila současně souhlas s takovým, ale i s jiným, rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu. Dospěl k závěru, že část námitek obviněného P. K. sice odpovídá deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné.
14. Jen ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby předložené námitky takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost pachatele. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, v nichž soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Pod uvedený dovolací důvod lze rovněž zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, tudíž nebylo možné posoudit, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
b) Obecně k přečinu podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a k výkladu znaků jeho skutkové podstaty
16. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Obviněný P. K. měl uvedený přečin spáchat ve stadiu pokusu v té variantě, že výše uvedené účetní doklady zatajil, přičemž jeho jednání bezprostředně směřovalo k ohrožení majetkových práv věřitele – Úřadu městské části Praha 14, jehož odborem výstavby byly nepravomocně uloženy pokuty za správní delikty porušením stavebního zákona. Objektem první ze dvou základních skutkových podstat citovaného přečinu je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 2582). Při výkladu zákonných znaků skutkové podstaty podle §254 odst. 1 tr. zákoníku je zásadní mít na paměti právě nastíněný objekt, na jehož ochranu je tato skutková podstata primárně určena. Podstatné je také uvědomit si, že se nejedná o ustanovení s blanketní dispozicí, neodkazuje na žádný mimotrestní předpis, z jehož výkladových a dalších ustanovení by bylo nutné vycházet při posuzování trestní odpovědnosti pachatele tohoto přečinu. K tomu je vhodné dále poukázat na chápání trestního práva jako uzavřeného systému, který je v jistém smyslu autonomní vůči ostatním právním odvětvím. V trestním právu je proto možné setkat se jak s vlastním pojmoslovím, tak i se zcela svébytným výkladem pojmů, který se mnohdy liší od výkladu v právu soukromém i jiném (viz Beran, K. Trestní odpovědnost právnických osob z hlediska teorie fikce. Trestněprávní revue, 2014, č. 5, str. 110). Názorným příkladem takového svébytného výkladu je např. znak „člen hodnotící komise“ ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ačkoli byl pojem hodnotící komise definován v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinném do 30. 9. 2016, pro účely posouzení trestní odpovědnosti ve smyslu naplnění této okolnosti podmiňující přísnější trestní sazbu byla za hodnotící komisi považována i ta uskupení fyzických osob, jež nesplňovala podmínky podle §74 zákona o veřejných zakázkách (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr. ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17).
c) Ke znaku „majetková práva jiného“
17. Obviněný zásadně nesouhlasil s právním názorem Městského soudu v Praze, který plně respektoval názor vyslovený Nejvyšším soudem v prvním dovolacím řízení, podle něhož mezi majetková práva, k jejichž ohrožení může dojít přečinem podle §254 odst. 1 alinea 3, lze zařadit také pohledávky Úřadu městské části Praha 14 za obchodní společností A., vyplývající z uložených finančních sankcí (pokut) za správní přestupky. Výkladem zákonného znaku skutkové podstaty podle §254 odst. 1 tr. zákoníku „majetková práva jiného“ se Nejvyšší soud zabýval již z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v předcházejícím usnesení ze dne 18. 4. 2019, na jehož odůvodnění je možné pro stručnost odkázat. Proto pouze v krátkosti a také v návaznosti na to, co bylo uvedeno v předchozím bodu tohoto usnesení, Nejvyšší soud doplní výklad znaku „majetková práva jiného“ ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku. Nejprve je třeba zdůraznit, že ze zákonné dikce ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku ani z odborné literatury zabývající se tímto ustanovením nevyplývá obviněným zdůrazňovaná podmínka soukromoprávního původu ohroženého majetkového práva. Není objektivní důvod poskytovat dotčeným ustanovením trestního zákona ochranu výhradně právům vzniklých na podkladě soukromoprávních institutů. Je nutno zopakovat, že hlavním smyslem skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku je zájem na řádném vedení ale i uchování účetních a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a jejich kontrole. Není přitom rozlišováno, zda negativní důsledky nerespektování požadavku na řádné vedení účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole povedou k ohrožení subjektu soukromého nebo nadaného veřejnou mocí. Nejvyšším soudem již bylo v jeho předchozím usnesení v této věci zmíněno, že rozhodujícím hlediskem pro určení, zda aktuálně ohrožené právo představuje majetkové právo v uvedeném smyslu coby objekt ohrožený trestněprávním jednáním pachatele, je jeho majetková povaha. Majetkovou povahu má plnění v případě, že je penězi ocenitelné, tedy má svou cenu, pak se jedná o majetkovou hodnotu (srov. Hulmák M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. §1721 – 2054. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 9). Majetková povaha plnění se vykládá široce; jde především o to, aby plnění bylo alespoň potenciálně penězi ocenitelné, aby nebylo jen ryze ideální povahy jako např. čest, svoboda .. (viz Petrov, J. Výtisk, M. Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1758). Jestliže je věřitelem nárokované plnění finanční povahy, jako tomu bylo v případě nároku Úřadu městské části Praha 14 na plnění mající svůj původ ve finanční sankci za spáchané protiprávní jednání, nelze pochybovat o jeho majetkové povaze. Na tento závěr nemůže mít vliv ani obviněným namítaná nepřevoditelnost pohledávky inter vivos i mortis causa. Ostatně tuto skutečnost kvitoval Nejvyšší soud již ve svém předchozím usnesení v posuzované věci ze dne 18. 4. 2019, v jehož bodě 15. citoval totožný rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž obviněný v nyní projednávaném dovolání tvrdošíjně prosazuje své přesvědčení o vyloučení pohledávek státu z nezaplacených pokut z okruhu majetkových práv jiného ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně opět lze uvést, že tato skutková podstata nijak nevymezuje majetková práva jiného ani co do jejich převoditelnosti. Je třeba k nim přistupovat v první řadě se zřetelem k účelu tohoto ustanovení trestního zákona, které postihuje pachatele nakládající jedním z uvedených protiprávních způsobů s účetními knihami, zápisy nebo jinými doklady sloužícími k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Byť je bezesporu obecně dán zájem na řádném vedení účetnictví, nesrovnalosti v něm anebo jeho zničení, zašantročení apod. samotné ještě nejsou postižitelné podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Musí k tomu přistoupit ještě následek, jímž je ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Závadné nakládání s účetnictvím je tedy především problém subjektu, o jehož účetní doklady se jedná (sama účetní jednotka se pak může v důsledku toho ocitnout v ekonomických potížích), avšak z hlediska trestní odpovědnosti nesmí být jeho důsledkem byť jen ohrožení majetkových práv jiné osoby. I z hlediska ohrožovací povahy tohoto přečinu, u něhož nemusí dojít k zásahu do majetkových práv, je zřejmé, že záměrem zákonodárce byla co nejširší ochrana práv, jež mají majetkovou povahu, a to různých subjektů nejen účastníků závazkových vztahů v obchodních vztazích, ale též státu prostřednictvím jeho orgánů, institucí a dalších.
18. Pokud se týká odkazu obviněného P. K. na další rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 10 As 107/2018-36, ani na jeho podkladě nelze zpochybnit majetkovou povahu pohledávky Úřadu městské části Praha 14 vzniklé pravomocným uložením pokuty za správní delikt, resp. finanční sankce měla být v nejbližší době pravomocně uložena a teprve na jejím podkladě měla vzniknout dotčená pohledávka budoucího věřitele. Již v prvním odstavci odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu je uvedeno: „Klíčovou otázkou nyní řešené kauzy je míra účasti soukromé osoby na měření rychlosti jízdy městskou policií a dodržení požadavků §79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).“. Ve vztahu k této zásadní otázce případu, v němž bylo posuzováno zejména zachování objektivity a nestrannosti při zjišťování přestupků a ukládání pokut za ně, je třeba zdůraznit, že soudem byla jako nepřípustná posouzena účast soukromého subjektu na vymáhání pokut za rychlou jízdu za takových podmínek, za nichž tento soukromý subjekt inkasoval 65 Kč za každý zaznamenaný přestupek odeslaný ke zpracování příslušnému odboru Městského úřadu Šternberk. Soukromá osoba (zde pronajímatel měřicího zařízení) se instalací softwaru tohoto zařízení a jeho celkovým servisem zcela v rozporu s ustanovením §79a silničního zákona podílel na činnosti obecní policie za současné hmotné zainteresovanosti na výsledcích měření, což Nejvyšší správní soud kritizoval (pro názornost lze citovat obsah §79a silničního zákona, který zní takto: Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel; obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií) . Nejvyšší správní soud však v označeném rozhodnutí nijak nepolemizoval s majetkovou povahou nároku na zaplacení pokut uložených ve správním řízení. Lze připustit úvahy obviněného (byť dalece vzdálené jádru problému řešeného v citované věci před Nejvyšším správním soudem), že pohledávku veřejnoprávního subjektu z uložené pokuty nebylo možné převést na soukromou právnickou osobu pronajímající měřicí zařízení městu XY. Z žádné části rozhodnutí však nevyplývá zpochybnění nároku města na uhrazení uložených pokut, tedy že by snad jeho pohledávky za přestupci neměly majetkový charakter, což je z hlediska trestní odpovědnosti podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ohrožovacího následku ve vztahu k majetkovým právům jiného) zásadní.
19. Je vhodné připomenout, že pachatelé přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění často nevedou nebo zkreslují údaje v účetnictví nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření nebo majetku nebo k jejich kontrole v úmyslu vyhnout se povinnosti plnit své splatné závazky z obchodněprávních, pracovněprávních či jiných vztahů, nebo neodvádět včas a v zákonném rozsahu daně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2583). Ohroženými majetkovými právy jiného ve smyslu §254 odst. 1 tr. zákoníku mohou být např. i práva orgánů státní správy na úseku zdravotního nebo sociálního pojištění, jako tomu bylo v trestní věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1304/2014, v níž bylo konstatováno ohrožení majetkových práv věřitele, a to Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě v důsledku úmyslného zatajení účetnictví dlužníka tohoto věřitele. Evidentně přitom nelze pohledávky orgánu státní správy na úseku sociálního pojištění z nezaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti považovat za soukromoprávní, jejich původ je čistě veřejnoprávního charakteru, avšak současně mají nepopiratelnou majetkovou povahu a lze je také exekučně vymáhat podobně jako pohledávky státních orgánů z pravomocně uložených pokut ve správním řízení. Proto spadají obě skupiny těchto nároků na peněžité plnění (byť náleží veřejnoprávním subjektům) pod pojem „majetková práva“ ve smyslu dovětku §254 odst. 1 tr. zákoníku.
d) K pokusu přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
20. Vývojové stadium přečinu obviněný výslovně nezpochybnil, jeho obhajoba, jíž prosazoval vyloučení své trestní odpovědnosti, však vycházela z toho, že pokuta, na jejíž uhrazení měl Úřad městské části Praha 14 nárok, ještě v okamžiku převodu obchodního podílu v obchodní společnosti A., nebyla tomuto subjektu pravomocně uložena. Tato skutečnost ale byla právě důvodem pro změnu právní kvalifikace zvolené soudem prvního stupně, který obviněného uznal vinným dokonaným přečinem podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Rozsudkem napadeným dovoláním obviněného však byl skutek posouzen jako tento nedokonaný přečin ve stadiu pokusu, a to v souladu s právním názorem vysloveným v předcházejícím dovolacím řízení, v němž Nejvyšší soud akceptoval úvahu Nejvyššího státního zástupce v jeho dovolání podaném proti zprošťujícímu rozsudku městského soudu, jak bylo zmíněno v úvodní části tohoto usnesení. Z provedeného dokazování vyplývá, že rozhodnutí o spáchaných přestupcích a o uložených sankcích za ně byla nadřízeným správním orgánem z formálních důvodů zrušena a muselo o nich být rozhodováno opakovaně, ovšem nakonec znovu s tím výsledkem, že stavebník A., byl uznán vinným přestupky na úseku stavebního zákona, a rozhodnutí o nich nakonec vždy nabyla právní moci. V době doručení obou rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o spáchání přestupku a o uložení finanční sankce obchodní společnosti A. obviněný vykonával funkci jediného jednatele a byl též jediným společníkem přestupce. Z této pozice i z průběhu místních šetření a jednání se zaměstnanci odboru výstavby obviněný věděl i o vytýkaných pochybeních v průběhu stavebních úprav, proto je zjevné, že mohl důvodně očekávat finanční postih pro obchodní společnost jako stavebníka. Až poté, avšak ještě předtím, než bylo správní řízení ukončeno, obviněný zatajil účetní dokumentaci přestupce A. O jeho motivaci vyhnout se tomu, aby tato obchodní společnost musela hradit finanční sankci, jejíž pravomocné uložení bylo dostatečně reálné očekávat, a to vzhledem k okolnostem dosavadního správního šetření, v němž nebyly na úrovni správních orgánů obou stupňů zjištěny jakékoli pochyby o spáchání hned několika přestupků. Ostatně takovému očekávání zcela odpovídá chování obviněného P. K., který z pozice jediného jednatele a společníka A., nejprve prodal nemovitosti této obchodní společnosti jiné obchodní společnosti, V., ovládané jeho družkou, a takto utržené finanční prostředky převedl po částech na kupující, ale i další obchodní společnosti, které byly opět ovládány s ním spřízněnými osobami (bratrem a otcem). Teprve po této majetkové transakci převedl obchodní podíl v A., na tzv. bílého koně L. M., jemuž nepředal její účetní knihy, zápisy a jiné doklady, které slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a k jejichž vedení byl ze zákona povinen, ačkoli předání účetnictví předstíral vyhotovením a podepsáním nepravdivého protokolu o takovém úkonu. Nebylo tak možné dohledat, zda majetek odstraněný z A., resp. kupní cena za nemovitost byla převedena ve prospěch dalších subjektů po právu anebo bez právního důvodu. Tímto způsobem se pokusil ohrozit majetkové právo minimálně věřitele Úřadu městské části Praha 14, u něhož v té době (zcizování nemovitostí, převody financí a obchodního podílu bez předání účetních dokladů) probíhalo správní řízení o přestupku a následně jím byla pravomocně uložena pokuta za spáchaný přestupek. Nevyhnutelným (a obviněným zamýšleným) konečným záměrem bylo, že finanční plnění k uspokojení pohledávky věřitele nebylo možné vymáhat. Obviněný nakládal s účetními a dalšími doklady, z nichž mohl být získán přehled o hospodářském stavu obchodní společnosti A., tak, že pro příslušné orgány a jiné osoby byly tyto doklady nedosažitelné, resp. další osoby nevěděly, kde se nacházejí (srov. rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud takto ve stručnosti shrnul skutkové okolnosti zjištěné již před soudem prvního stupně, jichž si byl vědom i obviněný P. K. Přesto v dovolání namítl, že bylo s ohledem na zásadu presumpce neviny nepřípustné předvídat vznik nároku na zaplacení pravomocně uložené pokuty. Poukázal na neschopnost některých správních orgánů rozhodovat rychle jako i na teoretickou možnost dalšího zrušení rozhodnutí o správním deliktu a uložení pokuty za porušení stavebního zákona odvolacím správním orgánem pro formální nedostatky a v souvislosti s tím upozornil i na lhůty stanovené v §29 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, při jejichž uplynutí by došlo k zániku odpovědnosti za přestupek. Ze způsobu této argumentace, ale i z doslovného vyjádření, že „není tedy obecně pravdou, že uložení pokuty ve skutkově údajně jasných případech je pouze otázkou času“, vyplývá, že sám obviněný evidentně nepochyboval o důvodnosti vedení správního řízení a věcné správnosti rozhodnutí o spáchání přestupku a uložení pokuty za něj. S variantou nepříznivého výsledku správního řízení počítal a právě pro případ, že by nenastala některá z teoretických možností zániku odpovědnosti za přestupek, se rozhodl provést výše uvedené kroky včetně zatajení účetnictví obchodní společnosti A., aby znemožnil jejímu případnému věřiteli uspokojit se z jejího majetku (ten byl převeden na právnické osoby ovládané osobami blízkými obviněnému). Jeho konkrétní kroky v době činu proto svědčí o opaku tvrzení, kterými obviněný ve svém dovolání prosazoval porušení zásady presumpce neviny, jež spatřoval ve změně kvalifikace z dokonaného přečinu na jeho pokus.
21. K pravomocnému uložení pokuty došlo hned dvěma rozhodnutími Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 14, jež jsou podrobně specifikována spisovou značkou, datem vydání i datem nabytí moci v popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Nelze tudíž dát za pravdu obviněnému, že by majetkové právo jiného, k jehož ohrožení směřoval jeho pokus, nebylo soudy dostatečně konkretizováno, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu (citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 Tdo 86/2010). Ani výhrady proti (ne)existenci majetkového práva jiného tedy nemohly v dovolacím řízení obstát, soudy k této okolnosti přihlédly a náležitě ji zohlednily v rámci právního posouzení skutku.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Na podkladě všech popsaných skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. jako z části neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve zbývající části byly jeho výhrady zjevně neopodstatněné. Žádné opodstatnění tak nemohlo být přiznáno ani návrhu obviněného na předložení věci velkému senátu trestního kolegia ve smyslu §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, protože pátý senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se v posuzované věci neodchýlil v druhém dovolacím řízení od svého předešlého právního názoru, který vyslovil ve svém předchozím usnesení v této věci ze dne 18. 4. 2019 pod sp. zn. 5 Tdo 322/2019. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu