ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.562.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 562/2019-3909
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovoláních, která podali obviněná T. T. , nar. XY, trvale bytem XY, obviněná K. Ch. , nar. XY, trvale bytem XY, a obviněný O. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 114/2016, takto:
Z podnětu dovolání obviněných T. T., K. Ch. a O. P. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu ohledně těchto obviněných a s přiměřeným použitím §261 tr. řádu také ohledně spoluobviněné A. J. zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, byli obvinění uznáni vinnými, a to:
a) obviněná T. T. a K. Ch. spolu s obviněnou A. J. trestným činem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se obě dopustily tak, že obviněná A. J. společně s obviněnou T. T. v přesně nezjištěné době, minimálně od 1. 1. 2012 do 6. 9. 2012, v obci XY, a obviněná A. J. spolu s obviněnou K. Ch. v době od 6. 9. 2012 do 30. 12. 2012 v obci XY, a následně od 31. 12. 2013 do 1. 7. 2014 v obci XY, jako jednatelky obchodní společnosti R., IČ: XY, se sídlem XY, provozovaly jménem této obchodní společnosti na výše uvedených adresách C., přičemž fakticky chod tohoto zařízení byl zajištěn především osobami pracujícími na základě smlouvy označené jako „Smlouva o poskytnutí pomoci“, kterou měli hromadně uzavřenou klienti tohoto zařízení s osobami označenými jako asistenti sociální péče, s nimiž měla obchodní společnost R., uzavřenu smlouvu o zprostředkování nebo pracovní smlouvu, a takto poskytovaly klientům C., kteří měli uzavřenou s obchodní společností R., „Dohodu o poskytování služeb v C.“, sociální péči spočívající v pomoci při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek zahrnující volbu vhodného oblečení a doplňků, oblékání a svlékání jednotlivých částí oblečení, volbu vhodné obuvi, nazouvání a zouvání obuvi, v pomoci při přesunu na lůžko nebo vozík, pomoci při vstávání z lůžka, ulehání, při změně poloh těla na lůžku, posazení na lůžko, vstávání z lůžka, ulehnutí na lůžko, sezení mimo lůžko, pomoc při podávání jídla a pití, přípravě teplých a studených nápojů, přípravě a vaření jídel, ohřívání stravy, podávání jídla na talíř, najedení, napití, porcování stravy, pomoci při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním a vnějším prostoru, bezpečném pohybu po místnosti, chůzi po rovině, chůzi po schodech, v terénu, pohybu po zařízení a vyjití ze zařízení, pomoci při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoci při úkonech ranní osobní hygieny, mytí během dne, večerní hygieně, sprchování, koupání, vyčištění zubů, péči o zubní náhradu, oholení, mytí celého těla, čištění uší, umývaní očí, nasazení brýlí, pomoci při základní péči o vlasy a nehty, jako je ostříhání nehtů na rukou a nohou, mytí vlasů, úprava vlasů, pomoci při použití WC, použití toaletního křesla, výměně inkontinentních pomůcek, vypuštění sběrného sáčku na moč, poskytnutí stravy nebo pomoci při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoci při zajištění chodu domácnosti, jako je úklid a údržba vlastního prostoru, mytí nádobí, péče o lůžko, péče o prádlo a oblečení, dále spočívající ve výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoci při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, jako je hospodaření s finančními prostředky, nakládání s majetkem, využití sociálních dávek a jiných výhod, a zdravotní péči spočívající ve skladování léků, podávání léků podle indikace lékaře při pravidelné medikaci, podávání příležitostní medikace, další manipulace s léčivy při jejich podávání jako drcení léků, ošetřování a léčba dekubitů metodou vlhkého hojení, čištění, převazy, prevenci vzniku dekubitů, polohování a promazávání, převazy a ošetření ran, měření tlaku klientů, sledování příjmu tekutin, péče o tracheostomie a gastrostomie, měření teploty, rehabilitační péči, přičemž asistenti sociálních služeb byli fakticky v pracovněprávním vztahu s obchodní společností R., neboť klienti C. neměli možnost svobodně si vybrat konkrétního asistenta sociální péče, odměna za poskytnutí sociální péče nebyla vyplácena ze strany jejich klientů na základě jejich svobodné vůle, ale byla jim vyplácena cestou obchodní společnosti R., na základě odpracovaných hodin, tedy nešlo o osobního asistenta, tak jak ho definuje ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, neboť obchodní společnost R., podle čl. III Dohody o poskytování služeb v C. včetně pobytových služeb zajišťovala a disponovala s finanční hotovostí klientů C., tedy obchodní společnost R., bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb podle §78 odst. 1, 2 zákona o sociálních službách u Krajského úřadu Jihomoravského kraje a bez oznámení u Krajského úřadu Jihomoravského kraje o poskytování zdravotních služeb podle §11 odst. 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, poskytovala svým klientům sociální a zdravotní služby;
b) obvinění K. Ch. a O. P. trestným činem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že jako fyzické osoby samostatně nezapsané v živnostenském rejstříku v době od 2. 7. 2014 nejméně do 16. 9. 2015 v rodinném domě v XY, ve vlastnictví obviněné K. Ch. a obviněného O. P. na základě smlouvy označené jako „Smlouva o poskytnutí pomoci“, kterou měli hromadně uzavřenou nájemci tohoto domu s osobami označenými jako asistenti sociální péče, poskytovali sociální péči spočívající v pomoci při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek zahrnující volbu vhodného oblečení a doplňků, oblékání a svlékání jednotlivých částí oblečení, volbu vhodné obuvi, nazouvání a zouvání obuvi, v pomoci při přesunu na lůžko nebo vozík, pomoci při vstávání z lůžka, ulehání, při změně poloh těla na lůžku, posazení na lůžko, vstávání z lůžka, ulehnutí na lůžko, sezení mimo lůžko, pomoci při podávání jídla a pití, přípravě teplých a studených nápojů, přípravě a vaření jídel, ohřívání stravy, podávání jídla na talíř, najedení, napití, porcování stravy, pomoci při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním a vnějším prostoru, bezpečném pohybu po místnosti, chůzi po rovině, chůzi po schodech, v terénu, pohybu po zařízení a vyjití ze zařízení, pomoci při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoci při úkonech ranní osobní hygieny, mytí během dne, večerní hygieně, sprchování, koupání, vyčištění zubů, péči o zubní náhradu, oholení, mytí celého těla, čištění uší, umývaní očí, nasazení brýlí, pomoci při základní péči o vlasy a nehty, jako je ostříhání nehtů na rukou a nohou, mytí vlasů, úprava vlasů, pomoci při použití WC, použití toaletního křesla, výměně inkontinentních pomůcek, vypuštění sběrného sáčku na moč, poskytnutí stravy nebo pomoci při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoci při zajištění chodu domácnosti, jako je úklid a údržba vlastního prostoru, mytí nádobí, péče o lůžko, péče o prádlo a oblečení, dále spočívající ve výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoci při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, jako je hospodaření s finančními prostředky, nakládání s majetkem, využití sociálních dávek a jiných výhod, a zdravotní péči spočívající ve skladování léků, podávání léků podle indikace lékaře při pravidelné medikaci, podávání příležitostní medikace, další manipulace s léčivy při jejich podávání jako drcení léků, ošetřování a léčba dekubitů metodou vlhkého hojení, čištění, převazy, prevenci vzniku dekubitů, polohování a promazávání, převazy a ošetření ran, měření tlaku klientů, sledování příjmu tekutin, péče o tracheostomie a gastrostomie, měření teploty, rehabilitační péči, přičemž asistenti sociálních služeb byli fakticky v pracovněprávním vztahu k obviněné K. Ch. a obviněnému O. P., neboť nájemci neměli možnost svobodně si vybrat konkrétního asistenta sociální péče, odměna za poskytnutí sociální péče nebyla vyplácena ze strany jejich klientů na základě jejich svobodné vůle, ale byla jim vyplácena cestou obviněné K. Ch., která disponovala s finanční hotovostí nájemců, a oba obvinění bez řádné registrace poskytovatele sociálních služeb podle §78 odst. 1, 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, u Krajského úřadu Jihomoravského kraje a bez oznámení u Krajského úřadu Jihomoravského kraje o poskytování zdravotních služeb podle §11 odst. 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, poskytovali ve svém rodinném domě v XY, svým nájemcům sociální a zdravotní služby;
c) obvinění K. Ch. a O. P. trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že při sjednávání úvěrové smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 403/03238/14/1/01, uzavřené dne 18. 8. 2014 na pobočce Raiffeisenbank, a. s., v Brně na částku ve výši 4 228 000 Kč, s vědomím znění bodu 2.1. písm. a), že všechny údaje poskytnuté bance v souvislosti s touto úvěrovou smlouvou jsou pravdivé, úplné a dosud aktuální a že nezatajili žádnou okolnost důležitou pro rozhodnutí banky o poskytnutí úvěru, úmyslně zamlčeli poskytovateli úvěru podstatné skutečnosti k účelu úvěru podle bodu 3.2. úvěrové smlouvy, tj. že úvěr může být čerpán pouze za účelem financování nemovitosti – pozemku se stavbou, parcela č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, na listu vlastnictví č. XY, vedeném u katastrálního pracoviště XY, se způsobem využití k bydlení, s uvedeným účelem financování – refinancování, rekonstrukce, tedy že stavba č. p. XY v XY, stojící na parcele č. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, slouží k poskytování ubytovacích a sociálních služeb, a nikoli pouze k bydlení, neboť v době, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, tedy dne 18. 8. 2014, měli obviněná K. Ch. a obviněný O. P. již uzavřeny smlouvy o nájmu lůžka v této nemovitosti s nájemci, a to Z. C., nar. XY, ze dne 2. 7. 2014, J. G., nar. XY, ze dne 2. 7. 2014, M. V., nar. XY, ze dne 2. 7. 2014, J. K., nar. XY, ze dne 2. 7. 2014, a L. H., nar. XY, ze dne 2. 7. 2014, k poskytování sociálních služeb, které zde poskytovali, a na základě takto zatajených informací jim byl ze strany Raiffeisenbank, a. s., poskytnut úvěr ve výši 4 228 000 Kč;
d) obviněná K. Ch. trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila tak, že v úmyslu obohatit sebe s vědomím, že L. J., nar. XY (zemřel dne 16. 11. 2013), nemá žádné přímé příbuzné, tak jak bylo požadováno podle §473 až §475a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je majetný, což si ověřila v místě jeho předchozího pobytu v sociálním zařízení N. v obci XY u své matky A. J., nar. XY, přičemž jmenovaný byl na základě Dohody o poskytování služeb v C., včetně pobytových služeb (dále jen „C.“), uzavřené dne 16. 9. 2013 s obchodní společností R., IČ: XY, se sídlem XY, v zastoupení jednatelkou – obviněnou K. Ch., ubytován v XY, uvedla tuto osobu v omyl, a to tím způsobem, že mu po jeho příchodu do C. sdělila, že částka ve výši 12 000 Kč, kterou byl na základě Dohody o poskytování služeb povinen měsíčně platit obchodní společnosti R., není dostačující na náklady jeho péče, nikdo jiný se o něj nepostará, ačkoliv průměrná částka, kterou platili klienti C. v roce 2013 na základě Dohody o poskytování služeb činila částku ve výši 10 371 Kč, a na základě takto mu sdělených informací, z nichž musel L. J. nabýt vědomí, že po svém úmrtí bude dlužit obchodní společnosti R., finanční hotovost, připravila závěť, kterou L. J. za přítomnosti svědků V. B., nar. XY, (pracující jako asistentka sociální péče v C.) a J. B., nar. XY, dne 24. 10. 2013 na pokoji C. v XY podepsal, v této závěti jí odkázal svůj nemovitý majetek, a to rodinný dům č. p. XY v obci XY, stojící na parcele č. XY o výměře 202 m 2 , zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro okres XY, obec a katastrální území XY, a pozemek č. XY o výměře 22 924 m 2 , orná půda, pozemek č. XY o výměře 34 595 m 2 , orná půda, pozemek č. XY o výměře 3 036 m 2 , orná půda, pozemek č. XY o výměře 31 236 m 2 , orná půda, pozemek č. XY o výměře 704 m 2 , orná půda, pozemek č. XY o výměře 2 178 m 2 , orná půda, pozemek č. XY o výměře 1 723 m 2 , orná půda, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro okres XY, obec a katastrální území XY, a po úmrtí jmenovaného dne 16. 11. 2013 obviněná uplatnila sepsanou závěť jako oprávněný dědic, v důsledku čehož na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 21 D 1930/2013-46 (které nabylo právní moci dne 7. 11. 2014) nabyla tyto nemovitosti, čímž vznikla České republice, která by na základě ustanovení §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pokud by nedošlo ke shora popsanému jednání, nabyla jako dědic uvedené nemovitosti, škoda ve výši 756 191 Kč.
2. Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněné T. T. byl podle §251 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Zároveň jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v platném znění, na dobu 3 roků. Stejné tresty byly uloženy i obviněné A. J. Obviněnému O. P. byl podle §211 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v platném znění, na dobu 2 roků. Obviněné K. Ch. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Zároveň jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v platném znění, na dobu 3 roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o tom, že obviněná K. Ch. je povinna zaplatit jako náhradu škody poškozené České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Praha 2, částku ve výši 756 191 Kč. Poškozená Raiffeisenbank, a. s., IČ: 49240901, se sídlem Hvězdova č. 1716/2b, Praha 4, pak byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016, podali odvolání jednak obvinění T. T., K. Ch. a O. P., jednak obviněná A. J.. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to tak, že podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Zmíněné usnesení Krajského soudu v Brně napadli obvinění T. T., K. Ch. a O. P. dovoláními podanými prostřednictvím svého společného obhájce. Kromě toho dne 4. 12. 2018 bylo Okresnímu soudu v Blansku doručeno podání obviněné A. J., které bylo označeno jako dovolání, avšak obviněná učinila toto podání sama, a nikoli prostřednictvím obhájce, jak vyžaduje ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že obviněná A. J. byla v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, náležitě poučena, že dovolání je možné podat pouze prostřednictvím obhájce (viz č. l. 3757 trestního spisu), Nejvyšší soud nerozhodoval o tomto podání obviněné a podle §265d odst. 2 tr. řádu je zaslal ministru spravedlnosti jako podnět k případnému podání stížnosti pro porušení zákona.
5. Obvinění T. T., K. Ch. a O. P. podali prostřednictvím svého obhájce zcela shodná dovolání (v jednom podání), která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. K trestnému činu neoprávněného podnikání obvinění namítli, že jejich jednání nevykazuje potřebnou společenskou nebezpečnost a soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. K tomu poukázali na trestní věc vedenou u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 169/2016 a domáhali se toho, aby byl jejich čin posouzen jen jako správní delikt. Současně s tím obvinění vytkli i porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování požadavku předvídatelnosti a jednotné rozhodovací praxe trestních soudů.
7. Podle názoru obviněných nebylo prokázáno, že posuzovaný skutek je trestným činem, neboť soud prvního stupně nezákonně rozšířil trestní odpovědnost v neprospěch obviněných. Ti nesouhlasí ani s právním závěrem soudů, podle kterého obchodní společnost R., neposkytovala sociální služby podle §39 zákona o sociálních službách, a vyslovili nesouhlas se skutkovými závěry ohledně samotného chodu a režimu poskytování služeb v C. (dále též jen „C.“) provozovaného obchodní společností R., a to zejména s ohledem na vztah asistentů sociální péče k této společnosti. Obvinění poukázali na rozdílnost právní úpravy platné do 31. 12. 2013 a po tomto datu, a jak dále zdůraznili, obchodní společnost R., v daném období neposkytovala sociální služby nelegálně, protože je pouze zprostředkovávala a samotné sociální služby poskytovali výhradně asistenti sociální péče podle §83 zákona o sociálních službách, kteří mohli provádět tuto činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Obviněná T. T. pak v této souvislosti připomněla, že se vůbec nepodílela na řízení zmíněné obchodní společnosti, přičemž její funkce jednatele byla čistě formální.
8. K trestnému činu podvodu, spáchanému skutkem pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná K. Ch. uvedla, že nadále trvá na své nevině, protože provedené dokazování podporuje její obhajobu. Podle názoru této obviněné nebylo postaveno najisto, že by uvedla v omyl poškozeného L. J. V průběhu dědického řízení uzavřela dědickou dohodu, přičemž tato nebyla nikým rozporována. Obviněná zde vytkla nesprávné právní posouzení skutku a poukázala na rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Následně odkázala na některé nálezy Ústavního soudu, podle nichž nereaguje-li soud na námitky strany, jde vždy o porušení práva na spravedlivý proces.
9. Pokud jde o trestný čin úvěrového podvodu, spáchaný skutkem pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění K. Ch. a O. P. zde vytkli tzv. extrémní nesoulad skutkových zjištění a následného právního posouzení. Podle obviněných z provedeného dokazování vyplývá, že nelze určit, která osoba poskytla bankovnímu úředníkovi zavádějící informace. V tomto případě tak existuje modelový důvod pro korektní rozhodnutí soudu s poukazem na pravidlo „in dubio pro reo“.
10. Obvinění shledali nezákonným i uložený trest zákazu činnosti, který jim byl vymezen jako trest zákazu veškerého, tedy jakéhokoliv podnikání (podle živnostenského zákona). Tento trest považují obvinění i za nepřiměřeně přísný, neboť jim bezdůvodně omezuje společenské potřeby a znemožňuje obživu v jakékoli oblasti.
11. Ze shora rozvedených důvodů obvinění navrhli zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, v celém rozsahu a současně i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí. Dále obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. řádu ve věci sám rozhodl tak, že obvinění budou v celém rozsahu zproštěni obžaloby; případně aby postupem podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc se svým závazným právním názorem v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním
12. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru obvinění opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou soustavně uplatňovali již od samého počátku trestního stíhání a posléze i v odůvodnění svých odvolání. Podstatné části dovolání jsou pouhými kopiemi textu obsaženého v odůvodnění odvolání. S těmito námitkami se však již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (soud prvního stupně na s. 26 až 32 rozsudku a odvolací soud na s. 9 až 24 usnesení).
13. Podle státního zástupce námitky obviněných dílem odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a dílem mu neodpovídají. První z nich se týkají porušení principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ a zásady subsidiarity trestní represe v případě trestného činu spočívajícího v neoprávněném podnikání. K této námitce se státní zástupce obsáhle vyjádřil s tím, že u obviněných nebyly splněny podmínky pro neuplatnění trestní odpovědnosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, což může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, avšak jednání obviněných nemá žádné takové výjimečné znaky. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obvinění využili obecný problém nedostatku péče o staré lidi k založení výdělečného podnikání, jímž se pokusili obejít platné předpisy, a výsledkem jejich činnosti nakonec nebyla ani kvalitní péče, přičemž navíc tuto činnost nikdy nezlegalizovali.
14. Dovolání obviněných obsahuje i námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Jde zejména o výhrady obviněné K. Ch. k trestnému činu podvodu, kde vytýká, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Pokud je v dovolání uplatněna námitka tzv. extrémního nesouladu, pak není podle státního zástupce patrné, zda a mezi jakými důkazy a skutkovými zjištěními měl nastat takový nesoulad. Také výtku všech obviněných, která se týká nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti, shledal státní zástupce jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o všech dovoláních obviněných tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítají, protože jde
o dovolání zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
1. Obecná východiska
16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
17. Pokud jde o dovolací důvody, všichni obvinění formálně opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Materiálně však obvinění navíc uplatnili i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, byť bez výslovného odkazu na toto ustanovení, jelikož namítli uložení nezákonného a nepřiměřeného trestu zákazu činnosti. První z citovaných dovolacích důvodů je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý důvod dovolání spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
18. K prvnímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, které se o něj opírá, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
19. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy
je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud musí v řízení o dovolání vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví.
20. Všichni obvinění vytkli soudům obou nižších stupňů celou řadu pochybení, zejména namítli nedostatečnou společenskou škodlivost jejich jednání, dále jsou přesvědčeni, že posuzované skutky nejsou trestnými činy, přičemž nesouhlasí ani se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Obvinění tedy shledali nesprávné právní posouzení skutku (resp. skutků), uplatnili také námitku spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a vytkli porušení svého práva na spravedlivý proces a nerespektování pravidla „in dubio pro reo“. Závěrem poukázali i na nezákonnost a nepřiměřenost uloženého trestu zákazu činnosti, který jim byl vymezen jako zákaz veškerého, tedy jakéhokoliv podnikání.
21. K obsahu dovolání obviněných je třeba především zdůraznit, že obvinění v nich převážně jen opakují argumenty uplatněné již v rámci své obhajoby z dřívějších stadií trestního řízení, a to včetně odvolacího řízení. Dovolání obviněných jsou z větší části pouhou doslovnou kopií podaného odvolání (č. l. 3664 a násl. trestního spisu) a podání učiněného v průběhu odvolacího řízení (č. l. 3709 trestního spisu). Jedinou částí dovolání, která není doslovnou kopií podaných odvolání a jejich doplnění, je rozvedení uplatněných námitek na s. 7 až 12 a na s. 21 a 22 a dále námitka vytýkající nezákonnost a nepřiměřenost uloženého trestu zákazu činnosti na s. 24 a 25. Jak ovšem vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Navíc obvinění v nyní posuzované trestní věci v podaných dovoláních až dogmaticky setrvávají na svých tvrzeních, aniž by vůbec reagovali na pečlivé odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak usnesení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně vyložil všechny okolnosti týkající se průběhu skutkového stavu, který nepochybně vyplynul z provedených důkazů, a rovněž srozumitelně vysvětlil, proč odmítl jako nevěrohodnou obhajobu přednesenou obviněnými. Důsledně se vypořádal i se všemi okolnostmi významnými pro právní posouzení zjištěného jednání obviněných a pro ukládání trestů.
a) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
22. Značná část dovolací argumentace obviněných neodpovídá dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Dovolání obviněných totiž v této části napadají usnesení odvolacího soudu (resp. i rozsudek soudu prvního stupně), jemuž vytýkají vady skutkových zjištění a procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření skutkového děje. Jde zejména o výhrady obviněných k trestnému činu neoprávněného podnikání, kde podle jejich názoru nebylo prokázáno, že je uvedený skutek trestným činem. Tuto námitku obvinění opírají o tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému závěru ohledně postavení asistentů sociální péče, zejména v tom směru, že obchodní společnost R., řídila činnost asistentů sociální péče. Mezi další námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, je nutné zahrnout i ty, jež se týkají postavení obviněné T. T. jako jednatelky ve zmíněné obchodní společnosti, všechny námitky ohledně trestného činu podvodu, kterého se dopustila obviněná K. Ch. skutkem popsaným pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a námitky k trestnému činu úvěrového podvodu spáchanému obviněnými K. Ch. a O. P. skutkem obsaženým pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Takové námitky se nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Zároveň obvinění požadují, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu sám přehodnotil provedené důkazy a dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět.
23. Obvinění přitom polemizovali se soudy nižších stupňů, nesouhlasili se způsobem, jakým vyhodnotily provedené důkazy, a upřednostňovali vlastní verzi skutkového stavu před verzí obžaloby a soudů. Nadto jsou ve své podstatě námitky obviněných liché, neboť soudy nižších stupňů se řádně zabývaly skutkovým stavem, provedly dokazování v potřebném rozsahu, důkazy hodnotily v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a důkazní prostředky nijak nedeformovaly. Také podle judikatury Ústavního soudu nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů, ani o zásah do práva na spravedlivý proces obviněného, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby prokazované jednou skupinou důkazů a odmítne přitom verzi obhajoby podpořenou jinou skupinou důkazů, není-li takové hodnocení zjevně nelogické (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1371/18).
24. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění T. T., K. Ch. a O. P., znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemohou obstát námitky obviněných konkretizované pod bodem 22. tohoto rozhodnutí, neboť jde o námitky výhradně skutkového charakteru. Stejně tak tvrzení o porušení pravidla „in dubio pro reo“ je procesní povahy. Taková argumentace se tedy vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a jaké skutkové závěry se staly podkladem právního posuzování. Proto neměly ani věcný důvod postupovat ve prospěch obviněných („in dubio pro reo“).
25. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž těmito skutky naplnili všechny zákonné znaky trestných činů, za které byli odsouzeni. Z popisu skutků ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Proto v tomto směru nemohlo dojít k namítanému porušení práva na spravedlivý proces či k porušení požadavku předvídatelnosti a jednotnosti rozhodovací praxe trestních soudů. Ostatně dodržení práva na spravedlivý proces obviněným nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sami přáli.
b) Argumentace podřaditelná pod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
26. Obvinění ve svých dovoláních uvedli i námitky, které jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Jde o tvrzení, podle něhož jejich jednání popsané pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje takový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, aby mohlo být postiženo v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe jako trestný čin, a nikoli jen jako správní delikt. Dále lze s jistou mírou benevolence pod týž dovolací důvod podřadit obecné výhrady obviněných vytýkající pochybení v právním hodnocení věci včetně tvrzení o použití nesprávné mimotrestní právní normy, neboť od 1. 1. 2014 se změnila příslušná právní úprava. Tyto námitky sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
27. Pokud jde o uplatnění principu použití trestního práva jako „ultima ratio“, Nejvyšší soud připomíná, že stejnou výtku obvinění uplatnili již v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. V dané trestní věci dospěl odvolací soud k odůvodněnému závěru, podle něhož zde nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči všem obviněným. Trestným činem je totiž obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). Proto ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). V nyní posuzované trestní věci skutky popsané pod body 1. a 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý a že by nebylo nutné ani vhodné uplatnit vůči obviněným trestní represi, což odvolací soud podrobně odůvodnil na s. 17 až 19 napadeného usnesení. Z něj je zřejmé, z jakých důvodů nelze na nyní posuzovaný případ použít obdobné závěry, jaké byly učiněny v rozhodnutích Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na něž poukázali obvinění ve svých dovoláních, přičemž Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s takovým právním názorem odvolacího soudu v dané trestní věci.
28. Pokud jde o tvrzení obviněných stran údajného pochybení v právním posouzení věci a jejich poukaz na změnu rozhodné právní úpravy ke dni 1. 1. 2014, i v tomto případě obvinění uplatnili stejnou argumentaci již v odvolacím řízení, přičemž se s ní odvolací soud náležitě a velmi podrobně vypořádal, a to na s. 10 až 13 v odůvodnění svého usnesení. Ve vztahu ke změně právní úpravy odvolací soud správně podotkl, že novelou nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, která byla provedena nařízením vlády č. 365/2013 Sb., bylo upřesněno obsahové vymezení živnosti volné „Poskytování služeb pro rodinu a domácnost“ pod bodem 79., a to tak, že „obsahem činnosti (tj. poskytování služeb pro rodinu a domácnost) není poskytování sociálních služeb podle zákona o sociálních službách, péče o děti do tří let věku v denním režimu … a další činnosti související s chodem domácnosti, jež jsou předmětem živností řemeslných, vázaných a koncesovaných.“ Touto změnou však měl zákonodárce na zřeteli zejména zajišťování chodu domácnosti ve vlastním prostředí osoby, nikoliv však v cizím prostředí. Lze tedy plně souhlasit s odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že posuzované jednání obviněných bylo zcela účelové, zneužili jím danou situaci a dopustili se obcházení zákona. Pokud jde o použití zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud velmi podrobně popsal podstatu neoprávněného poskytování sociálních a zdravotních služeb obviněnými. Na základě rozhodných skutkových zjištění pak soudy nižších stupňů dospěly ke správnému a odůvodněnému závěru, že obvinění poskytovali sociální služby, ačkoliv neměli potřebné oprávnění, které vyžaduje ustanovení §78 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž sociální služby byly poskytovány v zařízeních, která neměla postavení zařízení sociálních služeb ve smyslu §34 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň se soudy nižších stupňů podrobně vypořádaly s obhajobou obviněných, podle nichž tyto služby údajně poskytovali asistenti sociální péče, na které se nevztahuje povinnost registrace ve smyslu §79 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. I s těmito právními závěry obou soudů se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, odkazuje na ně a nepovažuje za nutné je opakovat. Pokud obvinění v podaných dovoláních polemizují s těmito závěry, činí tak poměrně nejasně až nesrozumitelně, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje jejich polemiku za opodstatněnou. Vzhledem ke shora konstatovaným argumentům Nejvyšší soud pokládá závěr soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků spáchaných trestných činů za správný, odpovídající zákonu a dostatečně odůvodněný.
3. K trestu zákazu činnosti
29. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obvinění v tomto směru vytkli, že jim byl za údajné neoprávněné podnikání zcela nesprávně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu veškerého, tedy jakéhokoliv podnikání, přičemž takto drakonický trest je zcela nepřiměřený a znemožňuje obviněným obživu v jakékoliv oblasti. Ačkoliv obvinění formálně nepodřadili své námitky proti uloženému trestu zákazu činnosti pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, materiálně tak učinili a uplatnili i tento důvod, proto se Nejvyšší soud zabýval důvodností uvedených námitek, přičemž shledal, že jsou opodstatněné.
30. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na 1 rok až 10 let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto trestnou činností. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkci nebo vykonávat činnosti, ke kterým je zapotřebí zvláštního povolení nebo oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, ke kterým se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu, nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností, a to jak v případě, kdy se trest zákazu činnosti ukládá jako samostatný, tak v případě jeho uložení vedle jiného druhu trestu. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, zároveň vymezuje obsah tohoto zákazu, tedy druh činnosti, který je předmětem trestu zákazu činnosti. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední, i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 930 až 933).
31. Smysl trestu zákazu činnosti spočívá v tom, aby se pachateli zabránilo vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (viz rozhodnutí pod č. 42/1967 Sb. rozh. tr.). Někdy bude nutné vyslovit i obecnější zákaz některých činností (viz rozhodnutí pod č. 23/1963 Sb. rozh. tr.), nelze však pachateli zakázat výkon jakéhokoli povolání a určit mu povolání jediné a stejně tak mu nelze přikázat určité pracoviště, nařídit změnu zaměstnání, zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví nebo výkon všech druhů podnikání, a to u pachatele – fyzické osoby ani právnické osoby (viz rozhodnutí pod č. 23/1963, č. 10/1973, č. 38/1984, č. 60/1994-II. a č. 20/1996 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002). Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, nutno též vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Za příliš úzký rozsah nutno považovat např. zákaz výkonu funkce hmotně odpovědného vedoucího zaměstnance při jeho ponechání na témže pracovišti, kde manipuluje s penězi (viz např. rozhodnutí pod č. 51/1988-II. Sb. rozh. tr.), naopak příliš široký a neurčitý je např. zákaz jakéhokoli povolání, v němž by pachatel přišel do styku se svěřenými penězi nebo jinými majetkovými hodnotami [viz rozbor a zhodnocení pod č. I/1965, s. 12 (124) Sb. rozh. tr.], stejně jako zákaz činnosti úřední osoby, zákaz činnosti odpovědného hospodářského činitele, zákaz výkonu jakékoli velitelské funkce v ozbrojených silách (viz rozhodnutí pod č. 40/1966 Sb. rozh. tr.), blíže nekonkretizovaný zákaz soukromého podnikání fyzické nebo právnické osoby, zákaz provozování jakékoli živnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001), zákaz výkonu všech svobodných povolání (viz rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.). K tomu lze odkázat i na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 934 a 935.)
32. Z výše konstatovaných obecných závěrů vyplývá, že trest zákazu činnosti uložený všem obviněným měl Okresní soud v Blansku vymezit tak, aby jím byla postihnuta výhradně činnost obviněných, která bezprostředně souvisí se spáchanou trestnou činností. Trest zákazu činnosti koncipovaný soudem prvního stupně tak, že se obviněným zakazuje živnostenské podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, je nutné považovat za trest příliš široce vymezený, bezdůvodně omezující zejména pracovní uplatnění obviněných a jejich resocializaci, když navíc tento trest ani nesouvisí s trestnou činností obviněných, kteří se dopustili trestné činnosti (neoprávněného podnikání) porušením zákona o sociálních službách a zákona o zdravotních službách, a nikoliv porušením zákona o živnostenském podnikání. Takto široce koncipovaným trestem zákazu činnosti se obviněným zakazuje jakékoliv živnostenské podnikání, tedy i takové, které nesouvisí s trestnou činností obviněných, což je však v přímém rozporu se smyslem a účelem trestu zákazu činnosti, jak byl popsán výše. Není možné ukládat obecný zákaz podnikatelské činnosti, k níž je třeba zvláštního povolení, ale obviněným je nutné zakázat právě takovou činnost, která jim umožnila spáchat daný trestný čin, resp. v tomto případě činnost, kterou vykonávali bez řádného oprávnění k poskytování sociálních a zdravotních služeb. V posuzované trestní věci by tak přicházel v úvahu úžeji formulovaný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti omezeném pouze na užší oblast poskytování sociálních a zdravotních služeb. Námitce obviněných tak lze v tomto případě přisvědčit.
V. Závěrečné shrnutí
33. Napadené rozhodnutí proto nemohlo obstát, když byl v posuzované trestní věci úspěšně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud tedy shledal námitky obviněných důvodnými, neboť rozhodnutím soudů nižších stupňů byl obviněným uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud tudíž z podnětu dovolání obviněných T. T., K. Ch. a O. P. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 To 53/2018, a to pouze v té části, v níž byla zamítnuta odvolání obviněných proti všem výrokům o trestech, které jim byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 14 T 114/2016. S přiměřeným použitím ustanovení §261 a §265k odst. 2 tr. řádu tak učinil i vůči obviněné A. J., neboť důvod, z něhož rozhodl Nejvyšší soud ve prospěch spoluobviněných T. T., K. Ch. a O. P., prospívá i obviněné A. J. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Krajský soud v Brně opětovně přezkoumá podaná dovolání ve vztahu ke všem druhům trestů uložených všem obviněným a měl by se při tom podrobněji zabývat i individualizací trestů, a to v souvislosti s uloženým trestem obviněné T. T.. Tato obviněná je od roku 2010 plně invalidní, přičemž se trestné činnosti dopustila skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v období od 1. 1. 2012 do 6. 9. 2012 (tedy v období 8 měsíců). Při srovnání této trestné činnosti s trestnou činností A. J., která se dopustila stejného skutku v období od 1. 1. 2012 do 1. 7. 2014 (tedy v trvání 30 měsíců), však byl oběma obviněným uložen totožný trest. Nejvyšší soud má tedy za to, že v posuzované trestní věci nebyla dostatečně uplatněna individualizace trestu ve vztahu k obviněné T. T., přičemž při ukládání trestu této obviněné je nutné zohlednit nejen dobu, po kterou páchala danou trestnou činnost, ale zejména její zdravotní stav, a nově ukládaný trest musí odpovídat všem zvláštnostem případu, tj. povaze a závažnosti trestného činu, osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněné, jejímu dosavadnímu způsobu života a možnostem její nápravy.
35. Podle §265s odst. 1 tr. řádu je Krajský soud v Brně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
36. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o všech dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu