ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.767.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 767/2020-1328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. B., nar. XY v Ruské federaci, v České republice trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 6 To 235/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 55/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného O. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 14 T 55/2016, byl obviněný O. B. uznán vinným pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Současně bylo obviněnému podle
§82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil oběma poškozeným obchodním společnostem způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 4 roků. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti C., částku ve výši 10 392 708 Kč a poškozené obchodní společnosti K., částku ve výši 2 016 528 Kč.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Toto usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 478/2018, tak, že shledal zčásti naplněný uvedený dovolací důvod, proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která zrušením pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal, aby odvolací soud v potřebném rozsahu znovu věc projednal a rozhodl o ní.
5. Městský soud v Praze na podkladě citovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve veřejném zasedání opětovně projednal odvolání obviněného podané proti shora zmíněnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 6 To 235/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl o vině a trestu. Odvolací soud uznal obviněného vinným pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku odvolacího soudu. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil oběma poškozeným obchodním společnostem způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 42 měsíců. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti C., částku ve výši 9 780 450 Kč a poškozené obchodní společnosti K., částku ve výši 1 934 900 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byly obě poškozené obchodní společnosti odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného
6. Obviněný O. B. podal proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opět opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
7. Obviněný ve svém dovolání vyslovil přesvědčení, že odvolací soud, stejně jako předtím i soud prvního stupně, učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněného za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jeho jednáním byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu a za nějž byl odsouzen. Odvolací soud ve svém rozsudku zcela zásadně modifikoval skutkovou větu, proto obviněný zpochybnil i zachování totožnosti skutku.
8. Obviněný ve svém dovolání nesouhlasí ani se způsobem, jakým byla vyčíslena škoda, která měla být trestným činem způsobena oběma obchodním společnostem. V této souvislosti obviněný vytkl odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na vypracování nového znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví. Podle obviněného totiž původní znalecký posudek z tohoto oboru a odvětví, zpracovaný Ing. Lenkou Vyhlídalovou, nezohlednil všechny aspekty, a to nákladové i daňové, které jsou důležité pro stanovení výše škody. Uvedené vady znaleckého posudku přitom neodstranil ani výslech znalkyně u veřejného zasedání před odvolacím soudem. Obviněný zpochybnil rovněž odbornou kvalifikaci znalkyně k vypracování komplexního znaleckého posudku.
9. Obviněný pak v další části dovolání odkazuje na svoji argumentaci uplatněnou již v předchozím dovolání a ve vztahu k průběhu skutkového děje argumentuje shodně se svou dřívější obhajobou před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Podle názoru obviněného je otázka výše škody v daném případě velmi složitou občanskoprávní otázkou a nelze se spokojit s jednoduchým způsobem výpočtu škody v trestním řízení, pokud škoda byla stanovena jako rozdíl mezi částkami, které obchodní společnosti C., a K., zaplatily za poskytování účetních služeb a služeb mzdové agendy podle příslušných smluv o dílo, a částkami, které odpovídají obvyklé ceně, za niž se v daném místě a čase tyto služby poskytovaly.
10. Obviněný vytkl chybějící logické úvahy v rozsudcích soudu prvního stupně i odvolacího soudu, jimiž se tyto soudy řídily při hodnocení provedených důkazů. Z tohoto pohledu se podle jeho názoru odsuzující rozsudek omezil pouze na výčet a popis jednotlivě provedených důkazů, citaci výpovědí svědků a obsah listinných důkazů. Proto obviněný označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
11. Dále obviněný ve svém dovolání zrekapituloval okolnosti, za nichž došlo k uzavření příslušných smluv o dílo, na základě kterých obchodní společnost I., poskytovala obchodním společnostem C., a K., v nichž vykonával funkci jednatele, účetní služby a služby mzdové agendy. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, žádný zákon ani smluvně převzatý závazek mu neukládaly povinnost provádět jakoukoliv analogii výběrového řízení, jako tomu je ve věcech veřejnoprávních. Uzavírání smluv spadalo zcela do jeho gesce.
12. Podle názoru obviněného došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, pokud soud prvního stupně posuzoval jeho trestní odpovědnost z hlediska obsahu obou uzavřených smluv. Obviněný připustil, že některé části těchto smluv či nastavení platebních nebo sankčních ujednání v případě porušení práv a povinností z nich vyplývajících se mohou jevit jako nestandardní a pro obchodní společnosti C., a K., nevýhodné, na druhé straně zdůraznil, že obě smlouvy byly uzavřeny v režimu civilního práva, konkrétně tehdy platného obchodního zákoníku, přičemž jde o právní normu svou povahou dispozitivní, a nikoliv kogentní. Bylo proto zcela na vůli smluvních stran, jak si nastaví vzájemná práva a povinnosti, přičemž trestní zákoník neupravuje obligatorní náležitosti civilních smluv. Obviněný vyslovil přesvědčení, že jako jednatel odpovídal obchodní společnosti za výkon této funkce pouze v rovině civilní.
13. Obviněný rovněž vytkl odvolacímu soudu, že z odůvodnění jeho rozsudku není vůbec zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky posuzovaného zločinu ve formě přímého úmyslu, zejména když v tomto směru neprováděl doplnění dokazování. Jak dále obviněný zdůraznil, při svém jednání nebyl veden úmyslem poškodit obchodní společnosti C., a K., pouze přistoupil na plánovaný přesun vedení účetní agendy z roviny interní do roviny externí a v tomto směru z dlouhodobého hlediska došlo ke snížení nákladů obou obchodních společností. Konečně podle obviněného to nebyl on, kdo připravoval uvedené smlouvy o dílo, a jejich existenci nijak netajil před společníky obou obchodních společností.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu a aby odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného O. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný v zásadě setrval na svých námitkách uplatněných již v původním dovolání, kterým napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017, a dále zrekapituloval obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v předchozím dovolacím řízení v této věci.
16. Pokud jde o tvrzení obviněného stran nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, podle státního zástupce není nutné se jím blíže zabývat, jelikož ho Nejvyšší soud při předchozím přezkumu v dovolacím řízení vyhodnotil nejen jako nepřípustné, ale i jako nedůvodné. Uvedenou námitku přitom obviněný v nyní podaném dovolání jen zopakoval v podstatě se shodnou argumentací.
17. Státní zástupce vyslovil nesouhlas i s výtkou obviněného, podle níž nebyla zachována totožnost skutku, kterou navíc obviněný nijak blíže nezdůvodnil. K tomu státní zástupce připomněl obecná pravidla týkající se dodržení totožnosti skutku, přičemž podle jeho názoru v posuzovaném případě ve vztahu k vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání došlo v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu v podstatě jen k nijak rozsáhlému a pouze nevýznamnému přeformulování týchž skutkových okolností a dále k jisté redukci (snížení) výše škody, jež měla být způsobena oběma poškozeným obchodním společnostem v příčinné souvislosti s vymezeným jednáním obviněného. Totožnost skutku tak byla jednoznačně zachována, a to jak ohledně totožnosti jednání, tak i v totožnosti následku v podobě porušení zájmu na ochraně majetku, který se projevil ve způsobení majetkové škody určité osobě.
18. Námitky obviněného, na jejichž podkladě ve vztahu k otázce určení výše škody vyjádřil pochybnosti o odbornosti znalkyně Ing. Lenky Vyhlídalové a vyslovil svůj nesouhlas se zamítnutím důkazního návrhu na vypracování nového znaleckého posudku, nespadají podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Naopak pod citovaný dovolací důvod lze s jistými výhradami podřadit námitky obviněného směřující proti způsobu určení výše škody.
19. Pokud jde o vlastní způsob určení škody a její výši, státní zástupce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který se velmi podrobně znovu zabýval okolnostmi rozhodnými pro stanovení výše škody po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí a v tomto směru postupoval zcela v intencích pokynů, které mu byly uloženy rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jím vytknutou nesprávnost odvolací soud napravil, což se odrazilo i ve skutkové větě ve snížení částek, které byly vyčísleny jako škoda způsobená oběma poškozeným obchodním společnostem. Z hlediska určení výše škody nebyl důvod kalkulovat s dalšími parametry, jak namítá obviněný, kterému nebylo kladeno za vinu, že změnil systém vedení účetní a mzdové agendy, kterou přestali vést vlastní zaměstnanci poškozených společností a nadále ji zajišťoval externí dodavatel. Jako nesprávné bylo vyhodnoceno to, že v uzavřených smlouvách o dílo přistoupil obviněný jménem objednatele na zcela zjevně nevýhodné podmínky z hlediska objednatele, a to zejména podmínky cenové, ale i sankční, platební atd. Za takového skutkového stavu nebyl podle názoru státního zástupce důvod vycházet při určení výše škody z původních mzdových nákladů bývalých zaměstnanců z doby, kdy vedení účetnictví a mzdové agendy bylo zajištěno interně uvnitř obchodních společností.
20. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného vůči závěru odvolacího soudu o zaviněném jednání obviněného ve formě přímého úmyslu. Obviněný takto jednal nejen ve vztahu k naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, ale i ve vztahu ke škodlivému následku (účinku) v podobě škody velkého rozsahu. V další části svého vyjádření státní zástupce podrobně rozebral zmíněné rozhodné skutkové okolnosti, přičemž vyslovil přesvědčení, podle něhož nelze připustit jiný závěr, než že obviněný při každém z obou dílčích útoků způsobil škodu úmyslně, když věděl najisto, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem, a to zájem na ochraně majetku při výkonu jeho správy.
21. Pod uplatněný dovolací důvod sice lze podle státního zástupce podřadit i námitku obviněného o porušení zásady subsidiarity trestní represe, avšak ani ta není opodstatněná, protože v posuzovaném případě došlo zcela důvodně k uplatnění prostředků trestního práva a trestního postihu. Jde o společensky škodlivé jednání, kterým obviněný naplnil nejzávažnější kvalifikovanou skutkovou podstatou daného trestného činu. V trestní věci obviněného si lze jen stěží představit, že by jím spáchaný čin (navíc ve dvou dílčích útocích) nedosáhl ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů této skutkové podstaty.
22. K námitce obviněného, podle níž soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily náležitosti smluv o dílo, které jsou dispozitivního charakteru, státní zástupce uvedl, že obviněnému není primárně kladeno za vinu porušení dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku či smluvních podmínek vyjednaných ve smlouvách o dílo, nýbrž porušení povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře zakotvené v §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 větou první obchodního zákoníku, což jsou ustanovení striktně kogentní a závazná pro jednatele společnosti s ručením omezeným. Vyhodnocení nastavení podmínek ve smlouvách o dílo sloužilo toliko jako jeden z prostředků (spolu s dalšími okolnostmi provázejícími uzavření smluv a vyplacení finančních prostředků z majetku poškozených obchodních společností) k posouzení toho, zda si obviněný jako jednatel společností s ručením omezeným počínal v souladu s jeho povinností zařizovat záležitosti obchodní společnosti v jejím zájmu a v její prospěch. Obviněný sice neměl zákonem ani smlouvou uloženu povinnost provádět výběrové řízení na uzavření smluv o dílo, avšak podle státního zástupce bylo na obviněném jako na odpovědném jednateli poškozených obchodních společností, jakým způsobem se zhostí své zákonné povinnosti jednat za ně s péčí řádného hospodáře, aby tyto obchodní společnosti nevynaložily za služby týkající se vedení účetnictví a mzdových agend tak nadměrně nadsazené ceny, sjednané ve smlouvách, oproti cenám obvyklým.
23. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle kterého v případě, jestliže jednatel překročil své oprávnění a zavázal svým jednáním společnost s ručením omezeným, jímž jí způsobil škodu, odpovídá pouze v civilní rovině, neboť obchodní zákoník upravoval otázku odpovědnosti statutárního orgánu za škodu způsobenou obchodní společnosti. Podle státního zástupce samotná existence občanskoprávní úpravy odpovědnosti za škodu nemůže vylučovat trestní odpovědnost. Rozhodující je pro trestní odpovědnost vždy to, zda konkrétní jednání pachatele naplňuje či nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu. Existence občanskoprávního vztahu, do něhož pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. V tomto směru státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1594/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
24. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
25. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
26. Především je třeba zdůraznit, že v trestní věci obviněného O. B. jde již o jeho druhé dovolání v téže věci a obviněný v něm v podstatné části opakuje své předchozí výhrady, které uplatnil ve vztahu k pokračujícímu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jimiž se Nejvyšší soud podrobně zabýval už ve svém usnesení ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 478/2018.
27. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opřel své nyní podané dovolání opět o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
28. Obviněný však ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku nebyly naplněny. Obviněný sice ve svých námitkách zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného zločinu, tuto svou výhradu ovšem založil na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Obviněný zde vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení. Námitky uvedeného charakteru se však nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. Zároveň obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
29. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož odvolací soud pochybil, pokud nevyhověl jeho návrhu na vypracování nového znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, neboť původní znalecký posudek, zpracovaný znalkyní Ing. Lenkou Vyhlídalovou, podle názoru obviněného nezohlednil všechny aspekty důležité pro stanovení výše škody. Nelze se ztotožnit ani s tím, že obviněný zpochybnil odbornost a kvalifikovanost zmíněné znalkyně k vypracování znaleckého posudku ve věci, protože tato argumentace se rovněž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a na podkladě jakých skutkových závěrů dospěly k právnímu posouzení věci. Další námitky obviněného, v nichž poukazuje na údajně nesprávný způsob určení výše vzniklé škody, jsou pak pouhým opakováním jeho argumentace, kterou obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a tato argumentace byla základem i dříve podaného dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017. Přitom odvolací soud se ve svém novém rozhodnutí, v němž znovu rozhodl o odvolání obviněného, řádně vypořádal se všemi jeho námitkami obsaženými i v předchozím dovolání obviněného proti zmíněnému dřívějšímu usnesení odvolacího soudu (viz s. 8 až 10 jeho rozsudku ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 6 To 235/2017). Odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí zcela respektoval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 478/2018, a stanovil správně výši škody způsobenou jednáním obviněného v souladu s tímto rozhodnutím. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze tedy není zatížen vadami, které mu obviněný ve svém dovolání vytýká.
30. Obdobně je nutno nahlížet i na tu dovolací námitku obviněného, v níž vytkl údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. I v tomto případě jde o tvrzení, s nímž se již Nejvyšší soud vypořádal pod body 20. až 26. dřívějšího usnesení v předchozím dovolacím řízení, a na jeho argumentaci je proto možno ve stručnosti odkázat.
31. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani další, velmi obecné tvrzení obviněného o porušení povinnosti zachovat totožnost skutku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že povinnost zachovat totožnost skutku vyplývá z norem trestního práva procesního (viz zejména ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu). Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se totiž samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. řádu).
32. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud ohledně zachování totožnosti skutku v dané věci zdůrazňuje následující. Při porovnání popisu skutku uvedeného v obžalobě a ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je naprosto zřetelné, že skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, jsou totožná s těmi, která jsou popsána v žalobním návrhu. Nelze pochybovat o tom, že jde o jeden a týž skutek, neboť je zřejmá shoda podstatných skutkových okolností, které mají význam pro hmotně právní posouzení žalovaného skutku a určení jeho právní kvalifikace. K odlišnosti oproti podané obžalobě došlo fakticky pouze v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který jen formulačně upravil popis skutkových okolností a snížil výši škody, jež byla způsobena poškozeným obchodním společnostem jednáním obviněného, a to – jak je již výše zmíněno – zcela v souladu s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 5 Tdo 478/2018. Tato změna skutkových okolností se nijak nedotkla totožnosti skutku, ani neovlivnila jeho právní kvalifikaci. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán v posuzované trestní věci a pro nějž byla na něj podána obžaloba, je totožný se skutkem, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
33. Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obviněného, podle níž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“. Trestným činem je totiž obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). Proto ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Navíc v nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku v jeho nejzávažnější a nejpřísnější trestné alternativě podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a způsobil poměrně vysokou škodu velkého rozsahu.
V. Závěrečné shrnutí
34. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný O. B. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabýval Nejvyšší soud ve svém dřívějším usnesení, vydaném v předchozím dovolacím řízení, na jehož závěry lze v tomto směru rovněž odkázat. V souladu s tím je pak i velmi výstižné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k nyní podanému dovolání.
35. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bohuslav Horký