ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.784.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 784/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 7 To 173/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 97/2008, takto:
K dovolání obviněného se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. č á s t e č n ě zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 7 To 173/2009, a to ve výroku, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému G. B., bytem S., částku 59.000,- Kč.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozený G. B., bytem S, o d k a z u j e s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 97/2008, byl obviněný M. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutky blíže popsanými v tzv. skutkové větě výroku, které soud právně kvalifikoval jednak jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) k §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 1)], jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 2)], a jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky popsané pod body 3) až 5)], a uložil mu podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 250.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v provozování realitních činností a poskytování úvěrů a půjček na pět let. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným G. B., bytem S., částku 59.000,- Kč; R. P., bytem F., K., částku 480.000,- Kč; S. L., bytem J., částku 130.200,- Kč; K. P., a M. P., oba bytem V., částku 40.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené K. P. a M. P. odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a odvolal se také obviněný. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 7 To 173/2009, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného uznal vinným, že:
„1) přestože s G. B. dříve ústně ujednal dohodu o poskytnutí půjčky 80.000,- Kč s dobou splatnosti 3 měsíce, dne 17. 1. 2006 ve F. v prostorách advokátní kanceláře Mgr. K., na ul. N. P., podle předem připraveného plánu v úmyslu podvést G. B.tomuto předal v hotovosti částku 80.000,- Kč a využil jeho důvěry a nezkušenosti, když uměle rovněž vytvořil atmosféru časové tísně k tomu, aby G. B. předložil k podpisu a nechal podepsat již připravenou smlouvu o půjčce s tím, že se jedná o smlouvu dle předchozí dohody, kde však byla uvedena výpůjční částka 96.000,- Kč splatná do jednoho týdne od uzavření smlouvy, přičemž do smluvních ujednání nově zahrnul dříve nesmluvenou smluvní pokutu ve výši 0,2 % z poskytnuté částky za každý den prodlení s tím, že pokud vznikne jakýkoliv spor z této smlouvy bude řešen v rámci rozhodčího řízení před rozhodcem - Sdružení rozhodců, s. r. o., B., G. B. a K. B. dal k podpisu a od nich jako spoluvlastníků si nechal podepsat vedle zástavní ještě i kupní smlouvu o prodeji pozemku v katastru obce S., následně využil zkrácené lhůty splatnosti půjčky k tomu, aby podal jednak žalobní návrh ke Sdružení rozhodců, s. r. o., B., v důsledku čehož G. B.byl následně povinen, podle rozhodčího nálezu uhradit a skutečně uhradil finanční prostředky, jež mu byly vypočteny podle smluv, které byly uzavřeny v rozporu s původním ústním ujednáním, jednak u Katastrálního úřadu pro M. kraj, územní pracoviště T. dne 24. 2. 2006 návrh na vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy, aby se tak neoprávněně stal vlastníkem pozemku v hodnotě 338.650,- Kč na úkor poškozeného G. B.a K. B., čímž se hodlal obohatit nejméně o 338.650,- Kč, kdy teprve v důsledku probíhaného občanskoprávního řízení o žalobě na určení vlastnického práva vzal 22. 1. 2007 tento návrh zpět,
2) ačkoli s R. P. se ústně dohodl na poskytnutí půjčky ve výši 120.000,- Kč, která bude zajištěna zástavou jejího bytu, dne 8. 6. 2006 ve F. v advokátní kanceláři Mgr. K., na ul. N.P., podle předem připraveného plánu v úmyslu podvést R. P., předal jmenované částku ve výši 120.000,- Kč, a poté využil nepozornosti a důvěry R. P., kterou současně utvrzoval, že uzavírá smlouvu o půjčce v souladu s prvotním ústním jednáním a předložil jí k podpisu nikoli smlouvu o půjčce, ale kupní smlouvu, dle které obžalovanému R. P. prodává svůj byt ve F. na ul. K. včetně příslušenství, za kupní cenu 600.000,- Kč, přičemž ve smlouvě bylo uvedeno, že z této kupní ceny byla částka 200.000,- Kč uhrazena v hotovosti dne 6. 6. 2006 a při podpisu kupní smlouvy dne 8. 6. 2006 byla uhrazena částka 400.000,- Kč, ačkoli tyto částky jmenované vyplaceny nebyly a takto způsobil R. P. škodu ve výši nejméně 480.000,- Kč, když předmětný byt převedl na sebe,
3) dne 3. 1. 2007 ve F. na ul. T. G. M.v budově J. F., jako jednatel společnosti Key Reality Morava, s. r. o., F., již v úmyslu získat majetkový prospěch a to za pomoci úmyslně vyvolaného porušení ustanovení smlouvy o úvěru na straně dlužníka, uzavřel se S. Z. smlouvu o úvěru ve výši 50.000,- Kč, dle které se S. Z. zavázal hradit tuto půjčku v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 15. dni v měsíci s tím, že pokud bude v prodlení byť jediné splátky ztrácí výhodu splátek a dluh se stává splatným najednou s tím, že případné spory budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, a to Sdružením rozhodců, s. r. o., B., zároveň nechal podepsat S. Z. bianko směnku a smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem uvedeným pod bodem I. odstavec 3 smlouvy ze dne 3. 1. 2007, dle které za účelem zajištění pohledávky z úvěru přechází na společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., vlastnické právo k těmto nemovitostem, přičemž dle této smlouvy se společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., zavázala tyto nemovitosti převést zpět, pokud dlužník řádně a včas uhradí svůj dluh, následně však v souladu se svým prvotním úmyslem sdělil S. Z., že mu promine jednu splátku za měsíc říjen 2007 pokud tento zajistí pokosení a úklid pozemku specifikovaného obžalovaným, což S. Z. učinil a zároveň splátku za měsíc říjen 2007 neuhradil, což vedlo k tomu, že obžalovaný této skutečnosti využil a v rozporu s uzavřenou ústní dohodou uplatnil u Sdružení rozhodců, s. r. o., B., zajištěnou bianko směnku, kterou doplnil o směnečnou částku 144.419,- Kč, která byla rozhodčím nálezem přiznána; společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., si nadále ponechala předmětné nemovitosti uvedené ve smlouvě ze dne 3. 1. 2007, byť tyto získala za shora popsaných okolností, a takto obžalovaný způsobil jako jednatel společnosti Key Reality Morava, s. r. o., F., S. Z. škodu ve výši nejméně 144.490,- Kč,
4) přestože se se S. L. ústně dohodl poskytnutí půjčky ve výši 100.000,- Kč, dne 31. 1. 2007 ve F. v advokátní kanceláři Mgr. K., na ul. N. P., tuto částku předal S. L., avšak následně předložil S. L. smlouvu o úvěru na částku 230.200,- Kč, což zdůvodnil již započtenými úroky s tím, že pokud dlužník se dostane do prodlení s úhradou byť jediné splátky ztrácí výhodu splátek a dluh se stává splatným najednou, když případné rozpory z této smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení před rozhodcem Sdružením rozhodců, s. r. o., B., přičemž v rozporu s původním ujednáním do smlouvy uvedl i další pevný úrok ve výši 50.000,- Kč a smluvní pokuty, poté v úmyslu získat majetkový prospěch, předložil S. L. k podpisu bianko směnku a smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem dle specifikace v bodě I. odstavec 3 smlouvy ze dne 31. 1. 2007, podle které se společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., zavázala tyto nemovitosti převést zpět, pokud dlužník řádně a včas uhradí svůj dluh vůči věřiteli, následně, přestože S. L. dne 12. 9. 2007 doplatil částku 206.850,- Kč, tj. celou poskytnutou jistinu úvěru a ústně sjednané úroky podle původní dohody, využil jím upraveného znění smlouvy a uplatnil bianko směnku vystavenou S. L. dne 31. 1. 2007, kterou doplnil o směnečnou částku 463.643,- Kč, podal žalobní návrh o zaplacení této částky ke Sdružení rozhodců, s. r. o., B., a poté převedl nemovitosti specifikované v bodě I. odstavec 3 smlouvy ze dne 31. 1. 2007 na společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., čímž způsobil jako jednatel společnosti Key Reality Morava, s. r. o., F., S. L. škodu ve výši nejméně 130.200,- Kč“ .
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jednak jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek popsaný ad 1)], jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek popsaný ad 2)], a jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky popsané ad 3) a 4)] a uložil mu podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování úvěrů a půjček a funkci jednatele společnosti na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným G. B., bytem S., částku 59.000,- Kč; R. P., bytem F., K., částku 480.000,- Kč; S. L., bytem J., částku 130.200,- Kč.
V bodě II. rozsudku odvolací soud vyslovil, že ohledně skutku popsaného pod bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, a v bodě III. rozhodl o odvolání státního zástupce činného u Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Vídenského podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřoval v tom, že skutky popsané pod body 1) až 4) napadeného rozsudku byly nesprávně právně vyhodnoceny jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. pokusu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť ani u jednoho z nich nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu. Výroková část rozsudku je prý v příkrém rozporu s jeho odůvodněním, z čehož dovozoval, že bylo snahou soudů obou stupňů za každou cenu jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu bez ohledu na to, jaká byla skutková zjištění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a předcházejícího rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
Dovolatel zdůraznil, že při srovnání rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že odvolací soud učinil z podnětu jeho odvolání toliko „kosmetické“ úpravy spočívající v opravě nesprávně gramaticky použitých formulací, či opravil skutečnosti, které nemohly v napadeném rozsudku soudu prvního stupně obstát, neboť se jednalo o zcela zřejmý rozpor mezi provedeným dokazováním a výrokovou částí rozsudku. Popis skutkových okolností obsažených v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu naprosto neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu. Na první pohled se sice může zdát, že skutková zjištění odpovídají právní kvalifikaci, ale je to jen proto, že z jeho výpovědi, výpovědi poškozených i dalších svědků, byly vytrženy jednotlivé pasáže tak, aby jednoznačně vyznívaly v jeho neprospěch. Odvolací soud převzal bez dalšího právní názor a skutková zjištění soudu prvního stupně, i jeho hodnocení důkazů, přičemž žádná jeho argumentace nemohla tento názor soudu vyvrátit. Převzatý právní názor, výroková část rozsudku a částečně i jeho odůvodnění pak vyplynulo v to, že vznikl příkrý rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním napadeného rozsudku. Tímto postupem odvolacího soudu mu byla odepřena možnost dvojinstančního přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci řádného opravného řízení, a je tak nucen využívat mimořádných opravných prostředků k tomu, aby se dovolal spravedlnosti.
Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nezákonně kriminalizovaly občanskoprávní vztahy, když ze závěrů, ke kterým došly, je zcela zřejmé, že ani na jednom stupni nedošlo v případě trestních soudů alespoň k elementárnímu vstřebání základní občanskoprávní úpravy. Oběma soudům vytknul, že zcela ignorovaly skutečnost, že trestní oznámení všech poškozených následovala až v okamžiku, kdy jim hrozily smluvně sjednané sankce za neplnění jejich občanskoprávních závazků, a že ani jeden z nich nepřezkoumal motiv „poškozených“ a nezabýval se otázkou, jakou snahou byli poškození vedeni při svých výpovědích. Neobstojí proto argumentace ani jednoho ze soudů, že se poškození navzájem neznali a nebyli tak vedeni společným zájmem, kdy v případě poškozených pod bodem 1), 2), 3) a 5) - přestože tento poslední není napadán dovoláním - měli všichni společného zmocněnce JUDr. J. Z. Poškození jsou bez dalšího vyhodnocováni jako věrohodní, jejich výpovědi jako pravdivé a skutečnosti, jež uvádí on na svou obhajobu, jsou vyhodnocovány jako lživé a účelové, vedené snahou se vyvinit, a listiny předkládané na potvrzení skutečností jím tvrzených jsou považovány za „cáry papíru“ (viz přepis odůvodnění v podaném odvolání). Ani jeden ze soudů prý nepřihlédl k tomu, že v případě poškozených se jedná o osoby, které by nikdy bankovní úvěr nedostaly, a že se jedná o osoby, které neplnily své občanskoprávní závazky a vedeny společným zmocněncem JUDr. J. Z. podaly trestní oznámení ve své snaze vyhnout se jejich plnění.
Přestože obviněný dovolání nepodal proti výroku odvolacího soudu o tom, že skutek pod ad 5) rozsudku soudu prvního stupně se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, v dovolání uvedl, že odvolací soud pouze přejal právní argumentaci nalézacího soudu a odepřel mu možnost přezkoumání rozsudku v řádném opravném řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že se neseznámil se spisem, když měl za to, že poškození K. a M. P. byli vyslechnuti v přípravném řízení a nikoliv při hlavním líčení u soudu prvního stupně, když to bylo přesně naopak.
S ohledem na to, že v napadeném rozhodnutí (a v souvislosti s jeho jednáním) dochází k prolínání trestněprávní a občanskoprávní (potažmo obchodněprávní) roviny, považoval dovolatel za nutné, veden zásadou opatrnosti, zmínit některé z používaných institutů k zajištění poskytovaného úvěru. Obšírně rozvedl, k čemu slouží zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem, zástavní právo k nemovitostem a v čem spočívá ztráta výhody splátek. Soudům vytknul, že na základě nevstřebání těchto institutů občanskoprávní úpravy došlo k tomu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (to může záležet i v hmotněprávních otázkách jiných právních odvětví, např. práva občanského, obchodního, finančního apod., a to zejména proto, že soud nesprávně vyložil aplikovaný právní předpis).
Obviněný apeloval na Nejvyšší soud, aby nepřistupoval k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. restriktivně, ale aby v souladu s nálezy Ústavního soudu posoudil jeho případ ve všech souvislostech, a to v tom smyslu, že přestože nemá ústavně zaručeno přezkoumání napadeného rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem, nemůže být toto přezkoumání, pokud je do právního řádu začleněno, vybočovat z ústavního rámce, zejména z jeho nároku na spravedlivý proces. Pokud by Nejvyšší soud přistupoval k tomuto dovolacímu důvodu restriktivně, znemožnilo by mu to v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen v tom smyslu, že v rámci něj může Nejvyšší soud toliko posuzovat, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoli námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, je velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu a staví tak dovolací řízení mimo rámec spravedlivého procesu (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04).
Ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku dovolatel uvedl, že poškozeného G. B. neuvedl v omyl tím, že v rozporu s ústním ujednáním byly zahrnuty do smlouvy o půjčce smluvní pokuty a úroky, že byla uvedena jiná částka a že splatnost půjčky nebyla dohodnuté tři měsíce, ale jeden týden. Sporná je pouze splatnost poskytnuté půjčky, kdy on tvrdí, že poškozený věděl, že se jedná o půjčku s týdenní splatností, naopak poškozený tvrdí, že toto zjistil až následně po podpisu smlouvy o půjčce. Položil proto otázku, proč poškozený, pokud se domníval, že se jedná o půjčku s tříměsíční splatností, nezaplatil v této lhůtě. Jestliže odvolací soud na str. 15 rozsudku tvrdí, že jeho vina je prokázána tím, že poškozený uhradil dlužnou částku již 27. 3. 2006, pak toto tvrzení je prý zcela v rozporu s výpovědí poškozeného, který při výslechu v hlavním líčení dne 22. 8. 2008 výslovně uvedl, že dlužnou částku uhradil 25. 8. 2006, tedy déle než tři měsíce po poskytnutí půjčky a po její údajné splatnosti.
Obviněný dále uvedl, že pokud si nechal podepsat kromě zástavní smlouvy rovněž smlouvu kupní, jejímž předmětem byl prodej pozemku v katastru obce M., jednalo se o jeho pochybení v rovině občanskoprávní, kdy mu nebylo známo, že takto ujednaná kupní smlouva naplňuje svým obsahem obcházení nepřípustné propadné zástavy a právě v důsledku zjištění této skutečnosti byl návrh na vklad vlastnického práva vzat zpět. Zdůraznil ovšem občanskoprávní rovinu tohoto sporu a vyslovil přesvědčení, že zařazením tohoto pochybení do skutkové věty rozsudku dochází k nezákonné kriminalizaci občanskoprávních vztahů.
Dovolatel rovněž namítl, že pokud poškozený věděl, co podepisuje, nemůže se jednat o podvod z jeho strany, neboť zde není žádný úmysl uvést poškozeného v omyl a zneužít cizího omylu, ani se zde nejedná o zneužití časové tísně. Pokud se jedná o uvedení v omyl u splatnosti půjčky, je třeba vzít v potaz, že se jedná o tzv. tvrzení proti tvrzení, kdy proti tvrzení poškozeného, že si myslel, že splatnost je tři měsíce, stojí ta skutečnost, že poškozený ani v této tříměsíční lhůtě svůj dluh nezaplatil. U zmiňovaného skutku chybí subjektivní stránka trestného činu podvodu – úmysl směrující k uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností; pak se ovšem nemůže jednat o trestný čin.
Ve vztahu k výroku o náhradě škody vůči poškozenému G. B. obviněný namítl, že tento výrok o náhradě škody je zcela nedůvodný jednak z výše uvedených důvodů (tedy, že se nejedná o trestný čin), jednak proto, že poškozený nezaplatil svůj dluh řádně a včas (nejenom, že jej neuhradil ve lhůtě do jednoho týdne, ale ani ve lhůtě splatnosti, o které si myslel, že je ve smlouvě o půjčce ujednána). Částka ve výši 59.000,- Kč představuje náklady řízení v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb., které vznikly obviněnému řádně v občanskoprávním řízení. Ty obviněný uhradil právnímu zástupci poškozeného jako náklady řízení a náklady právního zastoupení v řízení o určení vlastnického práva. Proto naprosto nesouhlasí s polemikou odvolacího soudu o tom, jaká by škoda měla být a od jaké skutečnosti tuto škodu dovodil.
Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku dovolatel uvedl, že se jedná o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť rovněž v tomto případě se nejedná o žádný trestný čin, když nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu a rovněž zde naprosto absentuje zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, kterým je uvedení v omyl, zneužití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Krom toho namítal, že v této skutkové větě a odůvodnění tohoto skutku je příkrý rozdíl, který způsobuje, že se nemůže jednat o trestný čin podvodu, když na rozdíl od výroku je na str. 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno, že „… nelze spolehlivě prokázat, že poškozená R. P. byla ze strany obžalovaného podvedena tím, že jí byla předložena k podpisu kupní smlouva. Sama poškozená výslovně opakovaně uvedla, že si byla vědoma toho, že podepisuje kupní smlouvu, avšak nechápala, co to znamená.“. Zdůraznil, že u poškozené se jedná o osobu s plnou způsobilostí k právním úkonům, navíc o osobu, která si několikrát brala úvěr a které je zcela jistě velice dobře znám rozdíl mezi kupní smlouvou a smlouvou o půjčce či úvěru. Pro skutečnost, že poškozená opravdu věděla, že podepisuje kupní smlouvu, svědčí i výpovědi svědkyň L. I. a O. Š., které jednoznačně potvrdily, že se na ně poškozená obrátila, aby jí daly souhlas s prodejem jejího bytu, resp. spoluvlastnického podílu. Pokud tedy fakt, že poškozená věděla, že podepisuje kupní smlouvu, potvrdily jednak tyto dvě svědkyně a jednak i sama poškozená (např. na straně 12 protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 8. 2008 „… nešlo mi do hlavy, že byt byl v osobním vlastnictví a k jeho prodeji musel být souhlas nájemníků“), pak není zřejmé, na základě jakých úvah a hlavně na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že poškozená byla utvrzována v tom, že se jedná o smlouvu o půjčce. Krajský soud sice do výroku rozsudku zahrnul to, že „podvod“ ze strany obviněného spočíval v tom, že předložil namísto smlouvy o půjčce poškozené kupní smlouvu, ale v odůvodnění již jeho „podvodný úmysl“ spatřuje v tom, že v textu kupní smlouvy bylo zahrnuto, že poškozená R. P. převzala dne 6. 6. 2006 částku 200.000,- Kč a při podpisu kupní smlouvy jí byla uhrazena částka 400.000,- Kč. Je tak prý zcela zřejmé, že mezi výrokovou částí rozsudku a odůvodněním je příkrý rozpor.
Obviněný dále uvedl, že co se týká okolností tohoto případu, žádný ze soudů se nevypořádal s tím, že při předání částky 200.000,- Kč dne 6. 6. 2006 byla k zajištění této částky vystavena směnka, kdy výstavcem a směnečným dlužníkem byla poškozená R. P. Podpisem smlouvy je jednoznačně ze strany této poškozené potvrzována skutečnost, že uvedené dvě částky převzala. Po podpisu kupní smlouvy byla směnka v souladu s ústním ujednáním zničena a vzhledem k tomu, že se jedná o cenný papír, který může být toliko v jednom originále, není možno směnku doložit.
Dovolatel i v tomto případě zdůraznil, že zde zcela chybí subjektivní stránka trestného činu podvodu. Pokud totiž sama poškozená ví, že podepisuje kupní smlouvu (následně i smlouvu podnájemní), kterou připravil, pak zde neexistuje žádné uvedení v omyl, využití něčího omylu ani zatajení podstatných skutečností. Svým podpisem potvrdila přijetí kupní ceny, a proto neexistuje ani podvodný úmysl tak, jak jej prezentuje odvolací soud. I pokud by teoreticky připustil možnost, že skutečně poškozená převzala toliko částku 120.000,- Kč, jedná se o občanskoprávní závazek. V tomto případě se podává u věcně a místně příslušného soudu žaloba na plnění a nikoli trestní oznámení. Jen pro dokreslení situace ještě uvedl, že kupní smlouva byla uzavřena dne 8. 6. 2006, téhož dne byla uzavřena podnájemní smlouva. Podle tvrzení poškozené se tato dozvěděla o tom, že není vlastníkem bytové jednotky v červenci 2006. Trestní oznámení ovšem podala až v září 2007, tzn. rok a dva měsíce poté, co se o údajném podvodu dozvěděla.
S ohledem na právě uvedené shledává obviněný naprosto nedůvodný rovněž výrok o náhradě škody, neboť pro tvrzení, že poškozená neobdržela částku uvedenou v kupní smlouvě, tj. 600.000,- Kč, nemá žádný ze soudů skutečné podklady vyjma tvrzení poškozené a jejího přítele. Naopak on předložil kupní smlouvu s ověřenými podpisy, kde je zcela jasně uvedeno, jakým způsobem poškozená finanční částku převzala. Jak již bylo výše uvedeno, k zajištění částky 200.000,- Kč sloužila směnka, která pak byla následně zničena po podpisu kupní smlouvy.
Ke skutku popsanému pod bodem 3) rozsudku dovolatel uvedl, že v případě subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. by musela být naplněna tímto způsobem: obviněný v lednu 2007 uzavírá s poškozeným S. Z. smlouvu o úvěru (a ostatní navazující dokumenty) a již v tu chvíli zákeřně zamýšlí prodat chatku (o které ani v té chvíli netuší, že se nějaká chatka od svědka B. D. či jiné osoby bude prodávat) a lstivě požádat poškozeného S. Z. o úklid této zatím neznámé chatky, aby mu mohl „odpustit“ jednu splátku a tak zesplatnit jeho úvěr a získat jeho nemovitosti. Toto hodnocení soudů obou stupňů je v rozporu s elementárními zásadami logického uvažování, zvláště za předpokladu, že v žádném případě nechtěl získat nemovitosti, ale chtěl se jen domoci splnění občanskoprávních závazků, které vyplývaly jednotlivým poškozeným a tedy i poškozenému S. Z. z uzavřených smluv. O věrohodnosti tohoto poškozeného obviněný vyslovoval pochybnosti, neboť poškozený naváděl svědka Z. T., aby mu podepsal čestné prohlášení, že uklízel chatku svědka B. D. a že poškozenému za to měla být odpuštěna jedna splátka úvěru. Tento svědek ovšem uvedl, že nic takového neslyšel, čestné prohlášení nečetl a v době jeho podpisu byl opilý. Pro soud prvního stupně je jednání poškozeného pochopitelné, neboť cítil, že mu teče do bot, pro odvolací soud je ale jeho výpověď věrohodná. Navíc v době, kdy se měl tento úklid za odpuštění jedné splátky odehrát, tedy měsíc září 2007, byla s budoucím kupujícím uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, která byla podepsána s úředně ověřenými podpisy (založena ve spisovém materiálu, obsahující rovněž podpis poškozeného) a budoucí kupující (následně kupující) stav této chatky dobře znal a byl za ní ochoten zaplatit kupní cenu závazně stanovenou v budoucí kupní smlouvě. Žádný úklid by tedy již nemohl tuto cenu navýšit. Pokud by bylo polemizováno o tom, jak se celá situace nejspíš odehrála, tak poškozený S. Z. přátelsky vypomohl svědku B. D., se kterým je ve velice dobrém přátelském vztahu a navzájem si svědčí v jednotlivých kauzách. Od B. D. se rovněž dozvěděl, že je chatka prodávána přes jeho společnost, a proto se rozhodl využít této situace ve svůj prospěch a vyhnout se tak plnění občanskoprávních závazků. Dovolatel se ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, že u tohoto poškozeného je situace poněkud jiná, neboť využívaje svého právnického vzdělání vymyslel tuto konstrukci, aby nemusel platit svůj dluh a poškodil tak obviněného, což je zcela zřejmé i z jeho vystupování před soudem.
Dovolatel znovu zdůraznil, že podvodný úmysl musí být v případě trestného činu podvodu dán od počátku, tedy pachatel musí již od začátku mít úmysl se ke škodě jiného obohatit. Vzhledem k tomu, že k údajnému odpuštění splátky mělo dojít v termínu za měsíc říjen 2007, musel by toto vymýšlet a plánovat již na přelomu roku 2006/2007, což zcela zřejmě není možné. Proto pokud je ve skutkové větě rozsudku uvedeno, že „Již v úmyslu získat majetkový prospěch a to za pomoci úmyslně vyvolaného porušení ustanovení smlouvy o úvěru na straně dlužníka …“, pak to zcela odporuje skutečnosti, neboť v lednu 2007, kdy byla smlouva uzavírána, ani nemohl takovýto úmysl u něj existovat, a proto nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.
Pokud je na str. 4 napadeného rozsudku uvedeno, že jednáním obviněného měla být poškozenému S. Z. způsobena škoda ve výši 144.419,- Kč, dovolatel opět poukázal nejen na rozpor mezi skutkovou větou rozsudku a jeho odůvodněním, ale také na rozpor s logikou, kdy je výše uvedené znění doslovně obsaženo ve výroku napadeného rozsudku a v jeho odůvodnění se na str. 18 napadeného rozsudku se říká – „… který výslovně uvedl, že tuto částku, jejíž zaplacení ve prospěch firmy Key Reality Finance, s. r. o., bylo rozhodčím nálezem ze dne 25. 1. 2008 uloženo, tento poškozený obžalovanému ani výše uvedené firmě dosud nezaplatil, nemohla mu být proto taková škoda způsobena.“ Z tohoto není ani v nejmenším zřejmé, zda škoda byla či nebyla způsobena, neboť škodou se rozumí částka vyjádřitelná v penězích, o kterou se zmenšil majetek poškozeného. Vzhledem k tomu, že poškozený žádnou částku nezaplatil, nemohl být jeho majetek zmenšen a nemohla vzniknout žádná škoda.
K tvrzením odvolacího soudu, že „získal“ nemovitosti ve vlastnictví poškozeného, obviněný uvedl, že vlastnické právo nikdy nezískal, neboť s poškozeným uzavřel toliko smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na základě které získal toliko podmíněné vlastnictví, které nenahrazuje vlastnické právo, ale pouze zajišťuje pohledávku, dokud nebude řádně a včas uhrazena, nebo pokud se tak nestane, budou nemovitosti prodány, uspokojena pohledávka věřitele a zbytek vyplacen dlužníkovi. Tuto skutečnost však soudy obou stupňů okázale ignorovaly a nevěnovaly jí v odůvodnění svých rozhodnutí ani jednu zmínku.
Podle dovolatele je tak zřejmé, že ani v tomto případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, a to jednak nenaplněním subjektivní stránky trestného činu, jednak tím, že nedošlo k porušení objektu trestného činu (cizí majetek). Poškozenému žádná škoda nevznikla, nemohl být tedy jeho majetek zmenšen; tzn. nedošlo k porušení ani k ohrožení objektu trestného činu. U každého trestného činu musí soud zkoumat, zda byly naplněny všechny jeho znaky, tedy subjektivní a objektivní stránka, subjekt a objekt a protiprávnost. V tomto případě nebyly naplněny dva z těchto obligatorních znaků, a proto se v žádném případě nemůže jednat o trestný čin.
Ke skutku popsanému pod bodem 4) rozsudku obviněný uvedl, že skutková věta je formulována tak, jako by tajně a zákeřně předložil k podpisu ještě další dokumenty, o kterých nebyla dříve řeč, a zahrnul do smlouvy ujednání, o kterých rovněž nebyla řeč, aniž by se soud komplexně zabýval výpovědí poškozeného, ze které byly vytrženy jen ty skutečnosti, které se „hodily“ pro jeho odsouzení. Poškozený S. L. sám uvedl, že věděl, jaká částka je ve smlouvě uvedena, věděl o tom, že měl podepisovat zástavu a zajišťovací převod vlastnického práva a věděl rovněž o tom, že je půjčka zajištěna blanko směnkou.
Dovolatel rovněž uvedl, že přestože jsou z jeho strany předkládány příjemky znějící na částku 230.200,- Kč a tato skutečnost je zahrnuta ve smlouvě s ověřenými podpisy, bez dalšího se věří poškozenému. Ovšem i pokud by teoreticky připustil, že částka skutečně půjčená byla v rozporu s částkou uvedenou ve smlouvě, pak z výpovědi poškozeného je zcela zřejmé, že o všem věděl - měl výpis z katastru nemovitostí, věděl, jak je úvěr zajištěn, smlouvy četl, nikdo na něj v advokátní kanceláři nevyvíjel žádný nátlak, času měl dostatek. Pokud tedy skutková podstata trestného činu podvodu stojí na tom, že někdo uvede jiného v omyl, využije jeho omylu či zamlčí podstatné skutečnosti, tak se ptá, v čem byla jeho jednáním tato skutková podstata naplněna. Není zde žádné uvedení v omyl či využití omylu, neboť poškozený byl se všemi okolnostmi seznámen, není zde ani zamlčení podstatných okolností, neboť poškozenému nikdo nebránil v tom, aby si předmětné smlouvy pročetl a s jejich obsahem se seznámil. Je-li namítáno, že vyplnil směnečnou sumu na vyšší částku, tak tímto pouze uplatnil svůj občanskoprávní nárok v rozhodčím řízení. Výše oprávnění či neoprávněně vyplněné směnečné sumy nemá být předmětem trestního soudu. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v rámci brojení proti kriminalizaci občanskoprávních vztahů opakovaně potvrdila, že uplatňování nároku nad rámec občanskoprávního nároku nezakládá trestní odpovědnost subjektu, který tento nárok uplatňuje. Ani jeden ze soudů se nevypořádal s právním hodnocením toho, jakým jednáním obviněný uvedl poškozeného v omyl, nebo jakým jednáním využil jeho omylu či jaké podstatné skutečnosti mu zamlčel, jaká je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou, která měla poškozenému vzniknout a jaký je zde podvodný úmysl, který musí být dán již od počátku jednání.
Podle obviněného je tak zřejmé, že ani v tomto případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, není zde podvodný úmysl, není zde ani uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a vzhledem k tomu, že listinné důkazy zcela prokazují, že byla poskytnuta taková částka, jaká je uvedena ve smlouvě, pak nedošlo ani k porušení objektu trestného činu. Trestný čin pak nebyl naplněn ve všech jeho znacích, proto nemohlo dojít k jeho spáchání.
K tomu dovolatel opět doplnil, že u skutků popsaných pod body 3) a 4) napadeného rozsudku považuje za zcela irelevantní úvahy soudu o tom, jak měl být skutek vyhodnocen, neboť nedošlo-li k naplnění skutkové podstaty trestného činu, nemohlo dojít rovněž ani ke škodě, jak nad ní polemizuje odvolací soud. Nad rámec toho opět upozornil, že odvolací soud opravdu nevstřebal občanskoprávní úpravu, kdy se opět jedná v obou případech o zajišťovací převod vlastnického práva, nikoli o nabytí „standardního“ vlastnického práva.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, č.j. 7 To 173/2009-628, jakož i řízení mu předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně pak navrhl, aby po zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl sám rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že ho zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že zdůrazněný akcent obviněného na občanskoprávní povahy jeho závazkových vztahů s poškozenými od počátku jejich vzniku, včetně způsobu jejich zajištění, až po realizaci jeho úsilí o naplnění jejich vlastního obsahu, nenechává na pochybách, že tímto způsobem vytýká oběma soudům, že v daném případě postupovaly bez respektu k ústavnímu principu „ultima ratio“.
Charakter přisouzeného jednání však podle státní zástupkyně vypovídá o tom, že občanskoprávní rámec dovolatelových vztahů s poškozenými mu posloužil toliko k jejich formálnímu pokrytí, že jejich vnitřní obsah, daný jeho skutečným záměrem, byl zcela jiný, než navenek deklarovaný a že svým jednáním naplnil znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu včetně materiálního předpokladu jeho trestnosti a že je tak namístě uplatnění trestní odpovědnosti.
Podle státní zástupkyně však nelze přehlédnout, že dovolatel byl uznán vinným tím podstatným jednáním, při kterém ve všech čtyřech přisouzených případech zneužil snížené mentální úrovně poškozených, kterým v rámci své podnikatelské činnosti realitního makléře (a tedy s tomu odpovídající znalostí jejich realitního zázemí) ústně nabídl a následně jim také poskytl finanční půjčky v rozmezí od 50.000,- Kč do 120.000,- Kč, jakož s nimi i dojednal podmínky jejich splatnosti, přičemž ve třech případech do textu příslušných smluv o půjčkách v rozporu s předchozím ujednáním účelově zakomponoval skutečnosti, které měly způsobit buď porušení ústně uzavřeného závazku, popř. znesnadnění jeho splnění; šlo o: podstatné zkrácení doby jeho splatnosti, podstatné zvýšení zapůjčených částek, jejich duplicitní úročení, jištění smluvní pokutou, popř. bianco směnkou a především prostřednictvím jak zástavní, tak i kupní smlouvy k nemovitostem jimi vlastněným, popř. zajišťovacího převodu vlastnického práva k zájmovým nemovitostem o nepoměrně vyšší hodnotě, než byla hodnota jeho skutečných pohledávek za poškozenými. Jak je dále z popisu tzv. skutkových vět dotčených částí výroku o vině [viz ad 1), 4)] zřejmé, dovolatel jednal v úmyslu podvést jednotlivé poškozené při té části jejich jednání, která se týkala závěrečného podpisu smluv, který poškození uskutečnili v uměle vytvořených spěšných podmínkách bez možnosti řádné kontroly podepisovaného textu a v bezmezné důvěře, že se psaný text shoduje s předchozím ústním ujednáním.
Státní zástupkyně rovněž uvedla, že v opozici s dovolatelovou výtkou, že popis skutkového děje postrádá vyjádření jeho podvodného záměru, mu nelze přisvědčit, když úmysl podvést jednotlivé tam uvedené poškozené a získat za okolností tam blíže popsaných majetkový prospěch, je ve všech částech výroku o jeho vině naprosto transparentně vyjádřen.
Ohledně skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině státní zástupkyně zdůraznila, že na straně dovolatele spočíval úmysl podvést poškozeného G. B. v otázce dohodnuté návratnosti zapůjčené a bez jeho souhlasu podstatně navýšené částky, kdy byl termín její splatnosti bez vědomí a tím i bez souhlasu poškozeného z původních tří měsíců v textu smlouvy o půjčce zkrácen na pouhý jeden týden. Stalo se tak při zcela evidentním dovolatelově povědomí, že podle původně sjednaných podmínek dlužník nebude schopen dostát splnění svého závazku včas a že za daného stavu věci dojde k aktivaci všech písemně sjednaných zajišťovacích institutů, především však toho, který se opíral o zástavu pozemků ve spoluvlastnictví poškozeného a jeho bratra, resp. o současně uzavřenou kupní smlouvu na ně se vztahující a které se tak v souvislosti s vývojem řízení o vklad „takto nabytého vlastnického práva“ téměř dostaly do majetkové sféry dovolatelovy obchodní společnosti. Za stavu, že následkem obrany poškozeného k uvedenému škodlivému následku nakonec nedošlo, našla taková skutková okolnost svůj adekvátní odraz ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ukončeného za podmínek §8 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu. Otázkou zůstává skutečná výše hrozící škody, odvislá od skutečné hodnoty pozemků, jejichž vlastnictví bylo téměř převedeno na dovolatelovu obchodní společnost s tím, že souvisejícímu postupu ve směru event. zpřísnění právní kvalifikace dovolatelova jednání zabránil zákaz reformace in peius.
Státní zástupkyně dále uvedla, že pokud se dovolatel pozastavuje nad správností částky 59.000,- Kč, která mu byla ve vztahu k této části výroku o vině v rámci adhézního způsobu rozhodování uložena zaplatit poškozenému s tím, že představuje náklady řízení, které mu vznikly v občanskoprávním řízení, pak mu lze (byť z jiného, než jím uváděného důvodu) přisvědčit. V popisu tzv. skutkové věty této části výroku o vině se sice hovoří mj. o kvazi dohodnutém způsobu řešení všech případných sporů z předmětné smlouvy o půjčce výlučně v řízení před rozhodcem, jakož i o výsledku takového řízení s dopadem na platební povinnost neúspěšného poškozeného. Částka 59.000,- Kč, se však nenachází v přímé příčinné souvislosti s jednáním vedeným dovolatelovým trestným záměrem, kterým bylo dosažení jeho uspokojení z titulu zajišťovacích institutů, resp. kupní smlouvy, kterými byly pro něj zájmové nemovitosti poškozeného právně ošetřeny tak, aby se jeho obchodní společnost stala jejich následným vlastníkem. Tato částka především není součástí přisouzeného popisu skutkových okolností výroku o vině a nemůže se tak pro nesplnění podmínky §228 odst. 1 tr. ř. stát předmětem adhézního způsobu rozhodování.
Ke skutku popsanému pod bodem 3) výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že uvedení v omyl spočívá na straně poškozeného S. Z. v úmyslném vyvolání situace nesplnění včasného splacení jedné z běžných splátek dlužné padesátitisícové částky, ačkoliv poškozený splnil podle ústní dohody s dovolatelem vše k jejímu přislíbenému odpuštění; ze strany dovolatele se tak stalo za účelem docílení ztráty výhody splátek poškozeného, v zájmu uplatnění bianco směnky před rozhodcem a především za účelem nabytí nemovitostí poškozeného, pokrytých zajišťovacím převodem vlastnického práva k nim, do vlastnictví dovolatelovy obchodní společnosti, kterýžto zajišťovací institut byl nakonec realizován.
Podle státní zástupkyně tedy podobně jako v případě předchozím došlo ke způsobení škody v rozsahu odpovídajícímu hodnotě takto zcizených nemovitostí, jak správně uzavřel soud odvolací a jak nebylo možno s ohledem na §259 odst. 4 tr. ř. zohlednit. Proto ponechal v popisu skutkové věty původní rozsah škodlivého následku ve výši 144.419,- Kč, který se tak oproti původní skutkové souvislosti s řízením před rozhodcem dostal do souvislosti s podstatou dovolatelova jednání, pokrytou jeho podvodným záměrem. V takto omezeném rozsahu tedy mohl být vyjádřen v popisu skutkové věty úbytek na majetku poškozeného, přičemž dovolatelem namítaný původní právní základ uvedené výše škodlivého následku, vycházející z výše přisouzeného nároku v řízení před rozhodcem, již není aktuální.
Konečně u skutku popsaném pod bodem 4) rozsudku došlo podle státní zástupkyně za obdobných podmínek jako v případě prvém ke sjednání smlouvy o úvěru na podstatně vyšší, než ústně dohodnutou a dlužníkovi předanou částku, jištěnou jak bianco směnkou, tak i zajišťovacím převodem vlastnického práva k nemovitostem poškozeného S. L., přičemž dovolatelem postrádané vyjádření jeho podvodného záměru je z popisu tzv. skutkové věty této části výroku o vině taktéž patrno. Jak se zde uvádí, poškozený splnil včas a řádně i svůj tzv. závazek ze smlouvy o úvěru, který převyšoval původně ústně dohodnutou částku včetně jejího úročení, leč dovolatel postupoval tak, jakoby jeho pohledávka za poškozeným nebyla uspokojena, vyplnil bianco směnku, kterou si od něj při podpisu úvěrové smlouvy nechal zcela účelově podepsat, tam uvedenou částku uplatnil v řízení před rozhodcem a poté převedl nemovitosti v zajišťovacím režimu na svoji obchodní společnost. O výši způsobené škody a jejím procesním limitu s dopadem na právní kvalifikaci dovolatelova jednání platí totéž jako shora.
V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že lze k další dovolatelově námitce konstatovat, že jednáními popsanými pod body 3) a 4) rozsudku došlo ke způsobení škodlivého následku realizací zajišťovacího převodu práva k nemovitostem a že se tak stalo při naplnění jeho trestného záměru, kterým bylo podvodné vylákání nemovitostí poškozených. Za stavu, že uvedeným způsobem došlo k dokonání jeho podvodného jednání, není na místě jeho odkaz na podmíněný vznik vlastnického práva k předmětným nemovitostem na jeho straně, který se váže k dalším skutkovým okolnostem, stojícím mimo předmět daného řízení.
Ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku státní zástupkyně uvedla, že tento se okolnostem zbývajících tří skutků částečně vymyká. Dovolatel sice správně poznamenal, že poškozená R. P. nebyla uvedena v omyl ohledně typu smlouvy, kterou svůj byt v hodnotě 600.000,- Kč na něj převedla, nicméně její uvedení v omyl vychází z textu podepsané kupní smlouvy, kdy tato poškozená svým podpisem oproti skutečnosti (v domnění, že podepisuje pouze dojednání o převodu bytu) ztvrzuje, že v tam uvedených termínech převzala jeho celkovou kupní cenu. Nehledě na dovolatelovu skutkovou námitku, že vyplacení kupní ceny bytu poškozené bylo zajištěno jím vystavenou a následně zničenou směnkou, zůstává otázkou, jak se do uvedené bytové transakce promítá výchozí půjčka ve výši 120.000,- Kč, poskytnutá poškozené a původně zajištěná zástavním právem k předmětnému bytu. Proto odvolací soud nepochybil, pokud v daném případě stanovil výši způsobené škody hodnotou bytu, sníženou o výši poskytnuté půjčky poškozené.
Státní zástupkyně je proto přesvědčena, že ze všech výše uvedených důvodů lze všechny části výroku o dovolatelově vině plně akceptovat. Na straně druhé se však domnívá, že za popsaného stavu věci je namístě nezbytnost částečné změny adhézního způsobu rozhodování. Proto výhradně z posledně uvedeného důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podle §265k odst. 2 tr. ř. z části důvodným a podle §265m odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející zrušují ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému G. B., a za přiměřeného použití §265 tr. ř. rozhodl tak, že se jmenovaný poškozený se svým nárokem na náhradu škody ve výši 59.000,- Kč odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním tak vyjádřila svůj souhlas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutků, jimiž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěných skutků jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel především namítal, že soudy neměly dostatek důkazů, které by prokazovaly jeho trestnou činnost. Takovými výhradami však napadal rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů (zřejmě považoval dokazování za neúplné). Dále pak napadl způsob hodnocení provedených důkazů z jejich strany (zejména hodnocení jeho výpovědí a výpovědí poškozených a dalších svědků, rovněž zpochybňoval věrohodnost poškozených), než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze výše uvedené výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jednalo se konkrétně o námitky, že u všech čtyř skutků chybí subjektivní stránka trestného činu a přisouzená náhrada škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným není správná, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) nebyl porušen objekt trestného činu a že ve vztahu ke skutu popsanému pod bodem 4) není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou, která měla poškozenému vzniknout.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. se pokusem trestného činu rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 25 000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit – srov. rozhodnutí publikované pod č. 57/1978 Sb. rozh. trest., jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem – srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/1981 Sb. rozh. trest.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
Jelikož jde o trestný čin úmyslný, je dále třeba uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
V návaznosti na toto zákonné vymezení a se zřetelem k relevantně uplatněným dovolacím námitkám se Nejvyšší soud zabýval především tím, zda se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (resp. pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák.).
Dovolatelovy námitky v tomto směru nejsou námitkami novými – uplatnil je již v předcházejícím řízení před oběma soudy nižších instancí. Oba soudy se touto otázkou podrobně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o úmyslném zavinění obviněného, přičemž tak učinily způsobem, jemuž nelze nic zásadního vytknout. Podle jejich zjištění obviněný jednal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], neboť jednotlivé poškozené chtěl uvést v omyl (takto i v konečném důsledku učinil, když jednal v úmyslu podvést jednotlivé poškozené při té části jejich jednání, která se týkala závěrečného podpisu smluv, který poškození uskutečnili v uměle vytvořených spěšných podmínkách bez možnosti řádné kontroly podepisovaného textu a v bezmezné důvěře, že se psaný text shoduje s předchozím ústním ujednáním).
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších instancí identifikuje a z důvodu stručnosti (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje jak na ně, tak na přiléhavé argumenty státního zástupce uvedené v jeho vyjádření k podanému dovolání. Z celého souboru provedených důkazů, především z jejich vzájemné provázanosti, jakž i z časové souslednosti jednotlivých úkonů nelze mít nejmenších pochyb o zavinění obviněného v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Pokud se jedná o námitku obviněného, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) nedošlo k porušení objektu trestného činu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat, že objektem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
V souvislosti s tím je třeba připomenout, v čem jednání obviněného spočívalo (srov. shora) a ve shodě se státní zástupkyní zdůraznit, že uvedení v omyl spočívalo na straně poškozeného S. Z. v úmyslném vyvolání situace nesplnění včasného splacení jedné z běžných splátek dlužné padesátitisícové částky, ačkoliv poškozený splnil (podle ústní dohody s dovolatelem) vše k jejímu přislíbenému odpuštění. Není pochyb o tom, že ze strany dovolatele se tak stalo za účelem docílení ztráty výhody splátek poškozeného, v zájmu uplatnění bianco směnky před rozhodcem a především za účelem nabytí nemovitostí poškozeného, pokrytých zajišťovacím převodem vlastnického práva k nim, do vlastnictví dovolatelovy obchodní společnosti (Key Reality Morava, s. r. o., F.), kterýžto zajišťovací institut byl nakonec realizován. Takovým jednáním obviněného došlo ke zcizení nemovitostí poškozeného a ke způsobení škody v rozsahu odpovídajícímu jejich hodnotě. Odvolací soud s ohledem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. ponechal v popisu skutkové věty původní rozsah škodlivého následku ve výši 144.419,- Kč, který se tak oproti původní skutkové souvislosti s řízením před rozhodcem dostal do souvislosti s podstatou dovolatelova jednání, pokrytou jeho podvodným záměrem (v takto omezeném rozsahu mohl být v popisu skutku vyjádřen úbytek na majetku poškozeného, přičemž dovolatelem namítaný původní právní základ uvedené výše škodlivého následku, vycházející z výše přisouzeného nároku v řízení před rozhodcem, již nemůže být aktuální). Z těchto důvodů dovolací námitky obviněného, že nedošlo z porušení objektu, je třeba považovat za zcela liché.
K argumentaci obviněného vztahující se k právu na spravedlivý proces Nejvyšší soud uvádí, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Jak je však zřejmé z obsahu dovolatelova podání, argumenty, jimiž se brojil právě proti tomu, aby Nejvyšší soud svým postupem zajistil jeho právo na spravedlivý proces, jsou námitkami proti postupu soudů obou stupňů při hodnocení důkazů.
Pokud se jedná o námitky obviněného, jimiž zpochybňoval dodržení zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio), Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že uvedený princip vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má totiž místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu například nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. IV. ÚS 227/05). Z tohoto uznávaného principu vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. §3 odst. 4 tr. zák.), je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud musí konstatovat (opět ve shodě se státní zástupkyní), že charakter přisouzeného jednání vypovídá o tom, že občanskoprávní rámec dovolatelových vztahů s poškozenými mu posloužil toliko k jejich formálnímu pokrytí, že jejich vnitřní obsah, daný jeho skutečným záměrem, byl zcela jiný, než navenek deklarovaný a že svým jednáním naplnil znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu včetně materiálního předpokladu jeho trestnosti a že je tak namístě již uplatnění trestní odpovědnosti.
Jednání obviněného se tak dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, již do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchané skutky (trestněprávní povahy) mohly být posouzeny jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Za stavu, kdy dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (resp. jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.), je trestní postih takového jednání v zájmu celé společnosti a nelze se úspěšně dovolávat principu ultima ratio.
Obviněný dále zpochybňoval správnost jednotlivých výroků o povinnosti nahradit škodu poškozeným, resp. zpochybňoval správnost výše takto uložené povinnosti; ani tyto námitky však nejsou nové, neboť je uplatnil již v podaném odvolání. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze stejných úvah jako soud prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho právními závěry. Jeho výrokům o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozeným R. P. a S. L. nelze ničeho vytknout a je třeba je považovat za správné (pro stručnost Nejvyšší soud v tomto směru znovu odkazuje na vyjádření státní zástupkyně, se kterým se plně identifikuje).
Na druhé straně však Nejvyšší soud námitku obviněného ve vztahu k jeho povinnosti nahradit škodu poškozenému G. B. považuje za důvodně uplatněnou.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Obviněnému lze uložit povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem současně za těchto kumulativně stanovených předpokladů:
a) soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem,
b) škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným,
c) škoda, která byla způsobena trestným činem, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodovat v adhezním řízení,
d) uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody, přičemž v trestním řízení byla dostatečně prokázána výše tohoto nároku i odpovědnost obžalovaného za škodu způsobenou spáchaným trestným činem,
e) není zde nějaká zákonná překážka, která brání rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody.
Soud může zavázat obviněného k povinnosti nahradit škodu jen v případě, když škoda byla způsobena právě tím trestným činem, jímž byl uznán vinným v odsuzujícím rozsudku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1963 Sb. rozh. trest.). Musí jít tedy o škodu, která byla následkem (účinkem) tohoto trestného činu, bez ohledu na to, zda a jak se projevila v právní kvalifikaci trestného činu. O takovou škodu jde, pokud její vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem (§220 odst. 1 tr. ř.) naplňujícím znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele (spolupachatele, účastníka) jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
Přitom nezáleží na právním posouzení skutku a ani na tom, zda se každá složka skutku, pro který je obviněný stíhán, projeví v jeho právní kvalifikaci (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962, č. 1/1968-II., č. 2/1968-II., č. 34/1974 a č. 41/2002-I. Sb. rozh. trest.). To platí i tehdy, není-li do popisu skutku uvedeného v žalobním návrhu a ve výroku rozsudku zahrnuta právě ta složka skutku, z níž vzešla škoda, pokud je jinak podstata skutku dostatečně určena (např. skutek, jímž byla škoda způsobena, je konzumován skutkem, pro nějž byl obviněný odsouzen; takovým konzumovaným skutkem může být i přestupek). Předmětem adhezního řízení však nemůže být škoda způsobená jiným skutkem, byť by souvisel se skutkem, který je předmětem trestního stíhání (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962, a č. 2/1968-II. Sb. rozh. trest.); příčinná souvislost není např. mezi škodou způsobenou určitým majetkovým trestným činem a jednáním podílníka, který převzal věc získanou takovým trestným činem.
Vzhledem k právě uvedenému je třeba především uvést, že poškozený G. B.se k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody vůči obviněnému ve výši 59.000,- Kč řádně a včas (srov. č. l. 296 spisu). Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že se jedná o (část) sumy uhrazené poškozeným poštovní poukázkou typu C dne (resp. den podání) 4. 10. 2007, a to v částce 59.934,- Kč (srov. č. l. 78 a 79 spisu). Z návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. č. l. 79 p. v. spisu) vyplývá, že tato částka byla složena z částky 30.600,- Kč jako doplatku smluvní pokuty přiznané obviněnému rozhodčím nálezem vydaným Sdružením rozhodců, s. r. o., sp. zn. 588/06 (jistinu ve výši 100.000,- Kč a část smluvní pokuty ve výši 12.400,- Kč poškozený uhradil již dne 27. 3. 2006 – srov. č. l. 79 spisu) a částky 29.334,- Kč jako nákladů rozhodčího řízení přiznaných týmž rozhodčím nálezem obviněnému.
S ohledem na právě uvedené je třeba (i v tomto případě ve shodě se státní zástupkyní) uvést, že v popisu tzv. skutkové věty části výroku o vině uvedené pod bodem 3) rozsudku se sice hovoří mj. o kvazi dohodnutém způsobu řešení všech případných sporů z předmětné smlouvy o půjčce výlučně v řízení před rozhodcem, jakož i o výsledku takového řízení s dopadem na platební povinnost neúspěšného poškozeného, avšak minimálně částka 29.334,- Kč, která mu byla uložena na nákladech rozhodčího řízení k úhradě, se nenachází v přímé příčinné souvislosti s jednáním vedeným dovolatelovým záměrem, kterým bylo dosažení jeho uspokojení z titulu zajišťovacích institutů, resp. kupní smlouvy, kterými byly pro něj zájmové nemovitosti poškozeného právně ošetřeny tak, aby se jeho obchodní společnost stala jejich následným vlastníkem. Tato částka však není součástí přisouzeného popisu skutkových okolností výroku o vině a nemůže se tak pro nesplněné podmínky §228 odst. 1 tr. ř. stát předmětem adhézního způsobu rozhodování.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že vznikly důvodné pochybnosti o tom, že přiznaný nárok na náhradu škody ve výši 59.000,- Kč (resp. jeho části ve výši 29.334,- Kč) byl v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem. Přiznal-li odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) tento nárok na náhradu škody, nebyl jeho postup správný.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud rozhodl tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 7 To 173/2009, a to ve výroku, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému G. B., bytem S., částku 59.000,- Kč. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť podle tohoto ustanovení platí, že zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně §265 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a