ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.942.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 942/2020-926
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 8 To 94/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 73/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 2 T 73/2018, uznán vinným pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c) a §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „ve snaze pomoci K. Z. v jednání poškozujícím obchodní společnost V., jež spočívalo ve vyvedení majetku z dispozice této obchodní společnosti, a s vědomím, že takové jednání je v rozporu se zákonem, dne 29. 4. 2014 ve XY umožnil převést 10 vozidel v celkové hodnotě 4 875 090 Kč do majetku obchodní společnosti T., v níž vykonával funkci jednatele, aniž by za tato vozidla poskytl obchodní společnosti V., jakékoli finanční protiplnění, tato vozidla přijal a následně s nimi volně nakládal, aniž by současně uvedené převody vozidel zaevidoval do účetnictví obchodní společnosti T., čímž obchodní společnosti V., způsobil celkovou škodu nejméně ve výši 4 875 090 Kč“. Za uvedenou trestnou činnost soud obviněnému uložil podle §220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tři a půl roku podle §81 odst. 1, §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku za současného uložení, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby uhradil způsobenou škodu. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu na dobu dvou a půl roku. Citovaným rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto také o vině spoluobviněného K. Z. přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a byl mu uložen trest.
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 8 To 94/2020, zamítl podle §256 tr. řádu odvolání obou obviněných proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 1. 2020.
II. Dovolání obviněného
3. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
4. V úvodu obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení a zdůraznil přitom, že před soudy obou stupňů uplatnil svou obhajobu vytýkající soudům kriminalizaci běžného obchodního jednání. Uplatnil dvě zásadní námitky, a to extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu a nedostatek subjektivní stránky jednání pomocníka k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
5. V další části svého dovolání obviněný podrobněji rozvedl tyto dvě stěžejní výhrady. Nejprve obecně konstatoval, že právu na spravedlivý proces odporuje takové rozhodnutí obecného soudu, jehož právní závěry jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a že v takových případech má Nejvyšší soud zasáhnout, jak bylo judikováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, a v usnesení ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007. K tomu obviněný stručně připomněl význam zásady rovnosti zbraní, principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo a pravidla prokázání viny mimo jakoukoli pochybnost. Vyslovil přesvědčení, že uvedené zásady byly v jeho trestní věci porušeny. Ani jeden ze soudů totiž nepřihlédl k jeho obhajobě spočívající v tvrzení, že odkoupil pohledávku za obchodní společností V., v hodnotě 7 milionů Kč, přičemž k úhradě smluvené ceny došlo započtením proti pohledávce této obchodní společnosti za jím zastupovanou obchodní společností T., ve výši zhruba 5 milionů Kč, tj. ve výši hodnoty převáděných vozidel. Obviněný tudíž provedl zákonnou obchodní transakci, která naopak byla zjevně výhodná pro obchodní společnost V., a soudy ji naopak mylně považovaly v tomto trestním řízení za poškozenou. Podle názoru obviněného tedy zcela běžné obchodní jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestná činnost, nebyla tudíž správně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe uvedená v §12 odst. 2 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci vůbec nebylo nutné použít prostředky trestního práva. Obviněný také vyjádřil přesvědčení, že v odvolacím řízení neměl příležitost uplatnit svá obhajovací práva, přístup senátu krajského soudu charakterizoval tak, že „neměl za cíl dát obviněnému možnost se hájit, spíše chtěl mít celou věc co nejrychleji vyřízenou“.
6. K subjektivní stránce jako jednoho ze znaků skutkové podstaty přečinu obviněný citoval z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, zejména to, že pomocník musí vědět o úmyslu hlavního pachatele a sám musí úmyslně jednat tak, aby byl uskutečněn jemu známý záměr pachatele, což je třeba také prokázat. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 858/2013, v němž bylo mj. konstatováno, že účastenství na trestném činu poškození věřitele se nemůže dopustit ten, kdo sice na podkladě smlouvy uzavřené s dlužníkem převedl z jeho majetku do svého majetku věci použitelné k uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, o jejíž existenci nabyvatel věcí věděl, ale poskytl za ně dlužníkovi odpovídající protihodnotu v penězích, byť je dlužník následně použil nezjištěným způsobem a nezbyl mu již jiný majetek k uspokojení svého věřitele. Konkrétně obviněný soudům obou stupňů vytkl způsob, jakým vyhodnotily provedené důkazy, a zejména jejich závěr o prokázání úmyslu obviněného v postavení pomocníka hlavního pachatele spoluobviněného K. Z. ke spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby sám obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Pro případ nevyhovění tomuto návrhu učinil obviněný alternativní návrh, aby po zrušení obou napadených rozhodnutí byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Popřípadě, aby Nejvyšší soud zrušil pouze usnesení soudu druhého stupně a aby věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Pokud by Nejvyšší soud neshledal důvody ani pro poslední navrhované rozhodnutí, obviněný navrhl zrušení dovoláním napadeného usnesení a částečné zrušení rozsudku okresního soudu ve výroku o trestu, který obviněný označil za nepřiměřeně přísný, a současně připojil požadavek na uložení mírnějšího trestu Nejvyšším soudem.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten shrnul dovolací námitky obviněného, z nichž ani jednu nepovažoval za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, protože v podstatě napadaly proces dokazování a zpochybňovaly zjištěný skutkový stav. Obviněný předložil jinou, vlastní verzi skutkového stavu a v ní následně nespatřoval pomoc k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Státní zástupce odkázal na příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zejména odstavce 19 až 21 rozsudku okresního soudu a odstavec 7 usnesení krajského soudu. Podle názoru státního zástupce soudy dostatečně vyjádřily své úvahy při hodnocení důkazů a vysvětlily, jaké skutečnosti považovaly za prokázané. Nesouhlasil s názorem obviněného o porušení ryze procesní zásady in dubio pro reo ani pravidla rovnosti stran. Obě nelze vykládat jako právo obviněného na úspěch v řízení, ale představují záruku dodržení procesních práv stran v řízení, jež byla ve věci obviněného plně respektována. Státní zástupce navíc podotkl, že v dovolání obviněného ani nezaznamenal výtku vůči porušení některého konkrétního procesního práva obviněného v trestním řízení. Také úmyslné zavinění obviněného soudy dostatečně zdůvodnily, zejména soud prvního stupně v odstavci 23 svého rozsudku. Státní zástupce rovněž připomněl, že námitky, které obviněný předložil v dovolání, se shodovaly s těmi, jež uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku. Soud druhého stupně přitom na všechny přiléhavě reagoval a vysvětlil zejména v odstavcích 19 až 23 svého usnesení.
9. Závěrem státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného V. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože jeho námitky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Vyslovil přitom podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
11. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, obviněný V. K. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S ohledem na výsledek odvolacího řízení, jímž bylo zamítnutí odvolání ve veřejném zasedání, by však bylo odpovídající použití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s tím, že v řízení předcházejícím byl naplněn důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedené pochybení však nemělo žádný význam pro posuzování obsahu dovolání obviněného Nejvyšším soudem.
12. K výkladu uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že jeho prostřednictvím je možné namítat nesprávnost v použití hmotného práva, a to nejen trestního zákoníku, ale též jiné právní normy, která má význam pro trestní odpovědnost za určitý trestný čin. Při označení tohoto důvodu dovolání tak může být tvrzeno, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
13. Při zkoumání obsahu dovolání obviněného je s ohledem na uvedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možné považovat za jemu odpovídající námitku o nesprávném použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, s níž se však Nejvyšší soud neztotožnil.
b) K dovolacím námitkám
14. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že v posuzované věci rozhodovaly soudy obou stupňů již dvakrát. Okresní soud ve Vyškově nejprve rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 2 T 73/2018, pod bodem 1. výroku o vině uznal obviněné K. Z. a právnickou osobu V., vinnými přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku (u obviněné právnické osoby za využití zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Skutek se týkal období od září 2013 do února 2015, po které obvinění neodváděli povinné platby za zaměstnance obchodní společnosti V. Pod bodem 2. výroku o vině byli obvinění K. Z. a V. K. odsouzeni za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, a to K. Z. jako hlavní pachatel a V. K. jako pomocník k tomuto přečinu. Z podnětu odvolání obviněných K. Z. a V. K. byl uvedený rozsudek okresního soudu částečně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 8 To 199/2019, a to v rozsahu výroku o vině pod bodem 2. a ve výrocích o trestech uložených těmto dvěma obviněným. Důvodem kasačního rozhodnutí byla neúplná skutková zjištění ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině zejména poté, co se obviněný V. K. až v odvolacím řízení rozhodl vypovídat. Předložil vlastní skutkovou verzi, jejíž prověření považoval soud druhého stupně za nezbytné včetně doplnění důkazů o výpovědi navržených svědků a provedení listinných důkazů. V rozsahu zrušení pak věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, jež je v tomto dovolacím řízení napadáno obviněným V. K. spolu s následujícím usnesením soudu druhého stupně.
15. Z trestního spisu je jasné, že okresní soud vyhověl všem pokynům vyplývajícím z kasačního rozhodnutí, zejména poskytl prostor obviněnému V. K., aby se vyjádřil k obžalobě, vyslechl svědky, které obviněný navrhl (srov. č. l. 837 a násl., 852 a násl. a 854 a násl. trestního spisu). Tyto svědecké výpovědi spolu s listinnými důkazy (smlouva o zřízení zástavního práva, smlouva o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky a inventarizace závazků dodavatele STEBOR, s. r. o., k 22. 8. 2013), jež obhajoba předložila již u původního hlavního líčení, měly podle přesvědčení obviněného dávat podklad pro zcela jiné skutkové závěry, než k jakým dospěl soud prvního stupně v předcházejícím odsuzujícím rozsudku. Konkrétně obviněný prosazoval verzi, podle níž se dozvěděl o výhodné možnosti odkoupit pohledávku za V., na což si u rodinných příslušníků V. K. a D. K. a dobrého přítele L. S. půjčil nemalý finanční obnos přesahující 1 milion Kč. Poté, co jím zastupované obchodní společnosti T., byla uvedená pohledávka skutečně postoupena, využil jejího zajištění k movitým věcem – tahačům a návěsům, které T., nabyla do vlastnictví, a pohledávka za V., jakož i pohledávky za T., spočívající v úhradě kupní ceny za vozidla tak podle obviněného zanikly vzájemným započtením. Obviněný tedy spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů, které odmítly jeho skutkovou verzi a i přes dostupné důkazní prostředky uznaly obviněného vinným účastenstvím na trestné činnosti hlavního pachatele. Kromě toho se obviněný ohradil i proti tomu, že v podstatě došlo ke kriminalizaci čistě obchodního jednání, které bylo zcela v souladu s právními předpisy civilního práva. Takto formulované dovolací argumenty však Nejvyšší soud musel odmítnout, neboť se jimi obviněný ocitl mimo rámec nejen jím uplatněného dovolacího důvodu, ale nebylo možné je podřadit žádnému z důvodů dovolání, jak jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
16. Obviněný totiž ve svých argumentech zcela ignoroval skutečnost, že soudy prvního i druhého stupně nepřistoupily na jím tvrzený skutkový děj a dospěly k takovému jeho průběhu, který navrhovala obžaloba a který vyplynul z dalších důkazních prostředků provedených v hlavním líčení. Okresní soud v bodě 19. svého rozsudku z 16. 1. 2020 srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých důvodů hodnotil obhajobu obviněného V. K. jako účelovou a vyvrácenou ostatními důkazy. Soud také přesvědčivě zhodnotil výpovědi nově slyšených svědků obhajoby a předložené listiny, a naprosto v souladu s pravidly formální logiky vyložil, proč tyto důkazní prostředky posoudil jako nevěrohodné. Nejvyšší soud se s těmito úvahami soudu prvního stupně ztotožnil shodně, jak učinil i soud druhého stupně, považuje hodnotící argumenty za správné a odpovídající výsledkům dokazování. Jen pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na přesvědčivé výpovědi svědkyně D. Z., svědomité účetní obchodní společnosti V., která si sama nevybavovala závazek této obchodní společnosti vůči obchodní společnosti STEBOR, s. r. o., převyšující 7 milionů Kč a na přímý dotaz ke zcizovaným vozidlům jí obviněný K. Z. rovněž neinformoval o zániku dluhu započtením. Dále je možné poukázat na nestandardní způsob výpovědí svědků podporujících nová tvrzení obhajoby, jak je obviněný přednesl v hlavním líčení, avšak tito svědci si již nebyli schopni vybavit žádné bližší okolnosti, k nimž byli dotazováni. Například svědek L. S., který vypovídal u hlavního líčení dne 13. 1. 2020, potvrdil, že obviněnému nějaké peníze půjčil, ale jinak si k půjčce nevybavil nic konkrétního, a to i přesto, že měl údajně půjčovat „statisíce“ (viz č. l. 854 verte trestního spisu). Také svědkyně I. F. sice vypověděla, že někomu z obviněných řekla o pohledávce za V., ale neuvedla vůbec nic konkrétního, od koho se o ní dozvěděla ani v jaké souvislosti to měla některému z obviněných sdělit (č. l. 852 verte trestního spisu). Obdobně tomu bylo u externí účetní obchodní společnosti T., M. K., která mimo jiné vypověděla, že „ty půjčky se určitě promítly v účetnictví společnosti, ale nevím, jestli jsem si jistá.“ (č. l. 855 trestního spisu). Anebo tvrdila, že připravovala řádně podklady pro silniční daň včetně vozidel získaných od V., avšak k dotazu státního zástupce nedokázala vysvětlit, proč se odpovídající částka do výše přiznané silniční daně nepromítla (č. l. 855 trestního spisu). Jediné, čím si byla jistá, je to, že jí o pohledávce obviněný V. K. říkal, ale na druhou stranu žádné dokumenty fyzicky neviděla. Rovněž listiny předložené obhajobou až v pozdějším stadiu trestního řízení nepůsobí věrohodně, dokonce lze mezi nimi nalézt řadu nesrovnalostí. Například dokument nazvaný „inventarizace majetku“ z 22. 8. 2013, který měl být vypracován obchodní společností STEBOR, s. r. o., jež k tomu datu údajně pohledávku evidovala, i když ji měla již 7. 8. 2013 postoupit na CORDY, s. r. o., jasně dokládá zmatečnost a nevěrohodnost tvrzení obhajoby. Otázkou také zůstává, z jakého důvodu tyto dokumenty byly předloženy v trestním řízení, avšak insolvenčnímu správci V., dodány nebyly. Je možné proto uzavřít, že soudy důvodně neuvěřily tvrzením obhajoby a výpovědím jí navržených svědků, neboť nemohly vedle ostatních provedených důkazů a v návaznosti na související zjištěné okolnosti obstát.
17. Skutková zjištění soudů tak v posuzované věci nejsou zatížena vadou tzv. extrémního rozporu mezi nimi a obsahem provedených důkazů, neboť soudy měly pro skutek podklad v uceleném řetězci důkazních prostředků, zhodnotily je způsobem odpovídajícím jejich obsahu a vyčerpávajícím způsobem vysvětlily své logické úvahy. To, že odmítly uvěřit důkazům provedeným z podnětu obviněného, samo o sobě nesvědčí o nesprávném procesním postupu či dokonce porušení práv obviněného. Jak bylo připomenuto v předcházejícím odstavci tohoto usnesení, Nejvyšší soud považuje důvody nevěrohodnosti sporných důkazních prostředků za zřetelné a především soudem prvního stupně za přiléhavě vyložené. Obviněný tedy extrémní rozpor mezi právním posouzením a zjištěnými skutečnostmi nepřípustně založil na své vlastní verzi průběhu skutkového stavu, ačkoli o souladu mezi obsahem většiny důkazů, skutečnostmi zjištěnými soudy a jejich právním posouzením není pochyb.
18. Nejvyšší soud se dále vyjádří k námitce o nesprávném použití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, které obviněný prosazoval v dovolání, neboť jde o ustanovení hmotného práva, jehož nesprávná aplikace odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích explicitně nezabývaly jejím použitím, nicméně výsledek trestního řízení odpovídá respektování tohoto zákonného pravidla i související judikatury. Při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného je mimo jiné vždy nutné zohlednit, zda v konkrétním případě jde o skutek natolik společensky škodlivý, že je nutné k postihu uplatnit prostředky trestního práva. Základní výklad pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v praxi je obsažen ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Pro stručnost lze citovat základní pravidla: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
19. Se zřetelem k uvedeným stěžejním tezím je možné konstatovat, že jednání obviněného V. K., za které byl odsouzen napadenými rozhodnutími, rozhodně nelze charakterizovat jako bagatelní, méně společensky škodlivé, či výjimečné ve srovnání s případy podobného typu, právě naopak. Z obsahu trestního spisu je nepochybné, že obviněný V. K. přispěl hlavnímu pachateli K. Z. k naplnění jeho cíle, jímž bylo odstranění významné části movitých věcí nemalé hodnoty z majetku obchodní společnosti V., která se již od září 2013 nacházela v ekonomických problémech. Oba spoluobvinění ve vzájemné shodě a se zištným motivem vyvést tento majetek mimo dosah obchodní společnosti bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění, předstírali existenci závazku obchodní společnosti V., vůči STEBOR, s. r. o., současně předstírali postoupení této smyšlené pohledávky na prostředníka CORDY, s. r. o., a následně obchodní společnost T., ovládanou obviněným V. K. Mimochodem tato obchodní společnost byla založena krátce před trestným jednáním a převedena na rumunského státního příslušníka krátce po podání trestního oznámení a zahájení úkonů trestního řízení v této trestní věci. Evidentně se jednalo o poměrně sofistikované, předem promyšlené jednání skládající se z více na sebe navazujících právních jednání, která se navenek mohla jevit v souladu se zákonem. Také výše trestným činem způsobené škody dosahující částky 4 875 090 Kč nebyla nijak zanedbatelná, několikanásobně přesáhla hranici značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, dokonce se blížila již spodní hranici škody velkého rozsahu. Tyto objektivní okolnosti spáchání žalovaného skutku v podstatě vylučují úvahu, o niž obviněný v dovolání usiloval s cílem zbavit se své trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že soudy obou stupňů (předtím již státní zástupce, který podal obžalobu) zvážily nutnost využít právě prostředky trestního práva k postihu obviněného, proto nelze mít žádnou výhradu ke způsobu využití zásady subsidiarity trestní represe soudy obou stupňů s výsledkem, který vedl k uznání viny obviněného a k uložení odpovídajícího trestu.
20. Pokud se týká výhrady proti naplnění subjektivní stránky pomoci k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku obviněným, ani tato námitka nemohla v dovolacím řízení obstát. Především je nutné poznamenat, že se povaha této výhrady jeví pouze zdánlivě jako právně relevantní, neboť jejím obsahem jsou výhradně skutkové argumenty. Obviněný doslova tvrdil, že „úmysl musí být pomocníkovi prokázán, což se v této věci jednoduše nestalo“. Jak již bylo v tomto usnesení několikrát uvedeno, obviněný fakticky odmítl akceptovat způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a především konečná skutková zjištění, která se stala podkladem odsuzujícího rozsudku. Okresní soud zejména v bodě 23. svého rozsudku náležitě vysvětlil své úvahy o úmyslném zavinění obviněného odkazem na odpovídající výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud pouze dodává, že skutková zjištění o promyšleném a mezi obviněnými vzájemně souladném převedení movitého majetku z V., na T., bez náhrady, jeho následném zpeněžení, a předstírání korektního nakládání s tímto majetkem z hlediska civilního práva, umožňují jediný možný logický závěr o úmyslném zavinění. Ten odpovídá zjištěnému skutku, tedy že oba obvinění prováděli majetkové dispozice se záměrem odstranit podstatnou část majetku ke škodě obchodní společnosti V., (obviněný V. K. se na části právních úkonů účastnil). V souvislosti s úmyslným zaviněním obviněného je možné upozornit na určité nepřesné formulace některých úvah krajského soudu, který v odůvodnění svého usnesení mj. konstatoval, že obviněný „umožnil vyvedení majetku…mimo dosah případných věřitelů V.“. Takové právní jednání vedené záměrem poškodit věřitele odpovídá části znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, o jejichž naplnění však v posuzované trestní věci nešlo. Odstraňování majetku z dosahu věřitelů vlastníka a způsobení škody věřitelům není postihováno skutkovou podstatou trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Je otázkou, zda právě tato zavádějící úvaha nenavedla obviněného v rámci dovolací argumentace k citaci z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 858/2013, jež se týká mj. zavinění u pomocníka k trestnému činu poškození věřitele. Na posuzovanou trestní věc však tento případ nedopadá. Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že d ovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, důvody pro jeho úspěšné uplatnění jsou taxativně vyjmenované v §265b odst. 1, 2 tr. řádu a konkrétní dovolací námitky musí obsahově odpovídat těmto důvodům, nestačí jejich pouhé formální tvrzení. V opačném případě Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
21. Stejnou, tedy procesní povahu má námitka porušení zásady in dubio pro reo týkající se způsobu hodnocení důkazů soudem. Uvedené pravidlo (v pochybnostech ve prospěch) vychází ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu, přičemž ukládá soudu přiklonit se k příznivější verzi skutkového stavu pro obviněného v případě, že provedené důkazy nepřináší jasný výsledek o průběhu a následku činu, pro který je obviněný stíhán. Jak bylo již opakovaně zmíněno v tomto usnesení, konkrétní výhrady obviněného jsou vedeny prosazením skutkové verze, s níž se snažil přesvědčit soudy o legálním způsobu nakládání s movitým majetkem obchodní společnosti V., tedy v rozporu se skutkovými závěry soudů trval na existenci pochybností o své vině pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Nejvyšší soud však neshledal žádnou vadu ve způsobu hodnocení jednotlivých důkazních prostředků soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně, jejich závěry odpovídají obsahu důkazů a tvoří logické zjištění o všech okolnostech významných pro rozhodnutí o vině obviněného.
22. Co se týká stížnosti obviněného na přístup odvolacího soudu, Nejvyšší soud neshledal jakékoli objektivní známky nestandardního procesního průběhu řízení před krajským soudem. Obviněný i jeho obhájce byli osobně přítomni veřejnému zasedání dne 26. 5. 2020, byl jim dán dostatečný prostor vyjádřit se, čehož obviněný ani nevyužil (srov. č. l. 879 trestního spisu). Je navíc nutné uvědomit si, že to byl právě Krajský soud v Brně, který původní odsuzující rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil do stadia řízení před soudem prvního stupně. Učinil tak na základě nové strategie obhajoby i výpovědi obviněného V. K. právě za účelem doplnění dokazování v hlavním líčení. Poté byla obhajoba obviněného náležitě posouzena zejména soudem prvního stupně, který se dostatečně vypořádal i s výsledky doplněného dokazování. Soud druhého stupně se v novém odvolacím řízení ztotožnil se správnými úvahami i závěry, jak se promítly do nového odsuzujícího rozsudku. Nelze proto souhlasit se subjektivním přesvědčením obviněného, že odvolací soud „neměl za cíl dát obviněnému možnost hájit se, spíše chtěl mít celou věc co nejrychleji vyřízenou“.
23. Závěrem je možné připomenout, že obviněný V. K. své zásadní právní námitky předložil již v předcházejících stadiích trestního řízení, učinil je součástí své obhajoby i řádného opravného prostředku, přičemž zejména soudy obou stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly, proto je možné na jejich rozhodnutí odkázat. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
V. Závěrečné shrnutí
24. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného V. K., pokud odpovídaly obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byly zjevně neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu