ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.98.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 98/2020-1007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 4 To 229/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 115/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 6 T 115/2016, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §252 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině) a přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině). Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 6 T 184/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 4 To 443/2016, byl obviněný podle §252 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ( pozn. Nejvyššího soudu: toto ustanovení okresní soud opomněl citovat ) odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v provozování hostinské činnosti a činnosti spojené s prodejem kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin v trvání 3 let. Dále soud uložil obviněnému též tresty propadnutí věci, a to jednak podle §70 odst. 1 tr. zákoníku finanční částky v celkové výši 32 770 Kč zajištěné z výherních hracích přístrojů, jednak podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku celkem 9 kusů výherních hracích přístrojů podrobně specifikovaných ve výroku o trestu a 20 kusů klíčů od výherních hracích přístrojů. Zároveň okresní soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 6 T 184/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 4 To 443/2016, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 4 To 229/2017, tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek okresního soudu v rozsahu výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že odsoudil obviněného za přečiny neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle §252 odst. 1 tr. zákoníku, neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 6 T 184/2015, podle §252 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 4 let. Rovněž obviněnému uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti v trvání 6 let, jenž spočíval v zákazu provozování hostinské činnosti a činnosti spojené s prodejem kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin. Dále krajský soud uložil obviněnému podle §70 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky zajištěné ve výherních hracích přístrojích v celkové výši 21 000 Kč, 5 kusů výherních hracích přístrojů popsaných ve výroku o trestu (resp. v odborném vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 504878-01/01) a 20 kusů klíčů od výherních hracích přístrojů, přičemž současně krajský soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 6 T 184/2015, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pod bodem II. výroku Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné .
II. Dovolání obviněného
3. Obviněný podal dne 20. 3. 2019 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež však vědomě neopřel o žádný z dovolacích důvodů. V tomto svém podání vyslovil názor, že jeho námitce spočívající v tom, že v trestním řízení byla „porušena základní práva odsouzeného včetně jeho práva na spravedlivý proces“, což neodpovídá žádnému z důvodů dovolání vyjmenovaných v §265b tr. řádu. Nejvyšší soud, jemuž byla věc předložena již dne 15. 8. 2019 k projednání dovolání obviněného, věc vrátil soudu prvního stupně bez meritorního rozhodnutí s tím, aby nejprve bylo konáno řízení podle §265h odst. 1 tr. řádu. K výzvě předsedy senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích doručené dovolateli (resp. jeho obhájci) dne 23. 10. 2019 nakonec obviněný dne 5. 11. 2019, tedy v rámci dvoutýdenní lhůty stanovené předsedou senátu okresního soudu k odstranění vad dovolání, doplnil své dovolání podáním, v němž označil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, o něž své dovolání opírá.
4. Úvodem svého dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení včetně prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání v této trestní věci a obou rozsudků odvolacího soudu. Následně obviněný projevil nesouhlas zejména s názorem odvolacího soudu, podle něhož byly splněny podmínky pro zrušení výroku o trestu z rozsudku okresního soudu a pro uložení přísnějšího trestu odnětí svobody obviněnému. Z obsahu této výhrady je zjevné, že obviněný omezil rozsah dovolání na výrok o trestu, jak byl uložen rozsudkem odvolacího soudu. Podle přesvědčení obviněného se přitom tento soud neřídil pokyny Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho předchozím rozhodnutí o dovolání, dostatečně nezohlednil tzv. fikci neodsouzení obviněného, ani jeho osobní poměry a chování po spáchání trestné činnosti. V důsledku nerespektování pokynů Nejvyššího soudu odvolací soud znovu uložil obviněnému přísnější trest odnětí svobody, který však náležitě neodůvodnil. V této skutečnosti spatřoval obviněný porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
5. Obviněný argumentoval tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích v rámci prvního odvolacího řízení o řádných opravných prostředcích obviněného a státního zástupce nerespektoval fikci neodsouzení pachatele tím, že při ukládání přísnějšího trestu považoval aktuálně posuzovanou trestnou činnost za recidivu, ačkoli tak učinit neměl, a právě na tomto podkladě mu zpřísnil trest odnětí svobody. Ve svém druhém rozhodnutí o obou odvoláních krajský soud označil svá předchozí vyjádření za formulační neobratnost a uložil obviněnému znovu přísnější trest odnětí svobody. S odkazem na zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpfj 28/73, uveřejněnou pod č. 10/1974 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1249/2016, uveřejněný pod č. 40/2017 Sb. rozh. tr., a na usnesení, které vydal v posuzované trestní věci Nejvyšší soud dne 24. 7. 2018 pod sp. zn. 5 Tdo 93/2018, obviněný zdůraznil, že okolnost spáchání v minulosti stejného skutku týmž pachatelem je třeba hodnotit podstatně mírněji než přitěžující okolnost recidivy, jež má zásadně větší váhu z důvodu přihlédnutí k předchozímu odsouzení pachatele za takový trestný čin. Pokud nejde o recidivu, měla by se uvedená okolnost projevit v uložení mírnějšího trestu, než který by bylo možné pachateli uložit se zohledněním přitěžující okolnosti recidivy ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku. Obviněný vyložil úvahy Nejvyššího soudu tak, že mu odvolací soud měl uložit mírnější trest než v předešlém odvolacím rozhodnutí.
6. Dále obviněný namítl, že odvolací soud dospěl k názoru, že u něho nebyly dány žádné tíživé okolnosti, které by mohly obviněného dohnat k páchání stíhané trestné činnosti, aniž by však provedl k jeho poměrům jakýkoli důkaz, vůbec nezohlednil chování obviněného po spáchání posuzované trestné činnosti. Poukázal na to, že neoprávněně podnikal pouze do 22. 5. 2015, kdy spolek VIC, o. s., ohlásil provozování hostinské a ubytovací činnosti, byť u správního orgánu Německé spolkové republiky. Tvrdil také, že přečinu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry se dopustil v menším rozsahu, než v jakém byl odsouzen, protože ve vztahu k téměř polovině výherních hracích přístrojů se nejednalo o trestné jednání. Obviněný současně upozornil na nesprávný údaj uváděný odvolacím soudem, a totiž že páchal přečin neoprávněného podnikání po dobu delší jednoho roku, byť podle skutkové věty se tak dělo od 1. 6. 2014 do 21. 5. 2015. Stěžoval si také na délku řízení, jež dosáhla bez jeho přičinění téměř 3,5 let, přičemž na vině bylo především pochybení krajského soudu, jenž však delší dobu trestního řízení nijak nepromítl do ukládaného trestu.
7. Ze shora uvedených důvodů proto obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výroku o trestu a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podáním ze dne 31. 5. 2019 (tedy z doby, jež předcházela doplnění dovolání obviněného, jímž citoval dva zákonné dovolací důvody, o které opírá své dovolání). Ten nejprve shrnul průběh trestního řízení a interpretoval dovolací argumentaci obviněného s poznámkou, že obviněný neuplatnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. S ohledem na omezený rozsah spisového materiálu, jímž státní zástupce disponoval, navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 1 tr. řádu dovolatele vyzval k odstranění vad obsahu dovolání, a to ve lhůtě dvou týdnů. Pro případ, že by obviněný na takovou výzvu nereagoval, či odstranil vady dovolání až po stanovené lhůtě, se státní zástupce domníval, že je na místě odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu.
9. Pokud by však obviněný označil některý ze zákonných dovolacích důvodů, popřípadě by předseda okresního soudu neučinil výzvu k odstranění vad dovolání, pak státní zástupce nepovažoval jeho námitky za podřaditelné jakémukoli z dovolacích důvodů. Obviněný totiž výslovně nesouhlasil s uloženým trestem, který považoval za nepřiměřeně přísný. Státní zástupce upozornil na to, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze podat dovolání tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl trest uložen mimo zákonnou trestní sazbu. Ani jedna taková alternativní vada však v trestní věci obviněného nenastala. Současně státní zástupce připomněl možnost namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení podmínek ukládání souhrnného trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, což ale obviněný neučinil. Ani námitka nepřiměřenosti trestu zásadně nemůže naplnit uvedený nebo jiný dovolací důvod, jak vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Pouze ve výjimečných případech extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů zasahující do základních práv a svobod obviněného Ústavní soud připustil možnost nápravy v dovolacím řízení (viz stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Podle názoru státního zástupce se však o takový výjimečný případ u obviněného nejednalo. Státní zástupce dále nesouhlasil s obviněným, pokud namítal nedostatečnost odůvodnění výroku o trestu v rozsudku krajského soudu, který v bodech 9. až 18. napadeného rozsudku přesvědčivě vyložil důvody, jež ho vedly ke zpřísnění trestu obviněnému. Státní zástupce byl také přesvědčen, že tento soud postupoval v souladu s pravidly §39 tr. zákoníku, pokud předešlý trestní postih obviněného, ohledně něhož platí fikce neodsouzení, nehodnotil jako přitěžující okolnost, pouze přihlédl ke sklonům obviněného páchat trestnou činnost.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, eventuálně navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Současně i pro případ jiného rozhodnutí vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice zasláno obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu. Přitom zjistil, že ani jednu z výhrad obviněného nelze podřadit nejen dovolacím důvodům, na něž odkázal, ale ani žádnému dalších důvodů dovolání.
13. Dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je možné podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Svým obsahem rovněž musí konkrétní námitky dovolatele určitému dovolacímu důvodu odpovídat, naplnění takového důvodu nelze jen formálně tvrdit. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
14. Obviněný M. P. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. První z nich je naplněn tehdy , pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu, jak vyplynuly z provedeného dokazování pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku.
15. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §38 a 39 tr. zákoníku. Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. domáhal použití ustanovení trestního zákona, které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy §40 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. názor, že se cestou dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
16. Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly v dovolání namítány vady nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§43 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §45 tr. zákoníku, viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel však proti podmínkám při ukládání souhrnného trestu nevznesl jakékoli námitky, na jejichž základě by bylo možné akceptovat naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ostatně Nejvyšší soud již vyloučil pochybení při ukládání souhrnného trestu pod bodem 30. odůvodnění svého předchozího usnesení v této trestní věci.
17. Nejvyšší soud posuzoval dovolací námitky obviněného M. P. podle jejich obsahu a snažil se je podřadit nejen citovaným dovolacím důvodům, ale kterémukoli z dovolacích důvodů pod písmeny a) až k) odst. 1 §265b tr. řádu. Zjistil však, že neodpovídají žádnému z nich. Navíc obviněný sám označil vadu spočívající v porušení konkrétního ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, které nepatří mezi žádné z těch procesních ustanovení, jejichž porušení zakládá některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů (např. že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo vyloučený orgán, že obviněný neměl v řízení obhájce atd., viz jednotlivé důvody dovolání v §265b odst. 1 tr. řádu). Dovolatel sám také původně (před výzvou k odstranění vady dovolání) deklaroval, že jeho argumenty nespadají pod některý ze zákonných důvodů dovolání, pochybení odvolacího soudu spatřoval v porušení svého práva na spravedlivý proces, které však Nejvyšší soud v postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích neshledal (viz níže).
b) K námitkám obviněného
18. Nejprve je vhodné připomenout, že se jedná již o druhé dovolací řízení v této trestní věci a že v ní dvakrát rozhodoval také krajský soud jako soud druhého stupně. Tento soud v prvním odvolacím řízení rozsudkem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného pod bodem I. zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu a obviněného M. P. odsoudil k přísnějšímu souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále zpřísnil také trest zákazu činnosti spočívající v provozování hostinské činnosti a činnosti spojené s prodejem kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin na dobu šesti let, ke stejnému trestu propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 32 570 Kč (resp. v rozsahu finanční částky byl trest mírnější o 200 Kč), 9 kusů výherních hracích přístrojů a 20 kusů klíčů od výherních hracích přístrojů, přičemž současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 6 T 184/2015, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud v Českých Budějovicích současně pod bodem II. svého rozsudku ze dne 13. 7. 2017 zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. řádu. Z podnětu dovolání obviněného byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích částečně zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 93/2018, a to v celém výroku pod bodem I. a ve výroku pod bodem II., pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného M. P. v části týkající se výroku o trestu. Nejvyšší soud zároveň zrušil rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu druhého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Výtky Nejvyššího soudu směřovaly jednak proti trestu propadnutí věci, neboť některé hrací přístroje byly provozovány legálně, a neodpovídaly proto zákonné podmínce, podle níž by jich muselo být užito ke spáchání trestného činu ve smyslu §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Citované ustanovení obsahuje ještě jiný důvod uložení trestu propadnutí věci, a to že jde o věc určenou ke spáchání trestného činu, jenž se podle odvolacího soudu vztahoval na výherní hrací přístroj s označením 2/7. Tento závěr Nejvyšší soud považoval za předčasný, neboť k prokázání této skutečnosti nebylo v průběhu trestního řízení vůbec vedeno dokazování. V tomto ohledu proto Nejvyšší soud nařídil doplnit dokazování, aby mohlo být najisto postaveno, že výherní hrací přístroj 2/7 byl skutečně určen ke spáchání trestného činu tak, aby bylo možné uložit trest jeho propadnutí. Další výhrady měl Nejvyšší soud vůči postupu odvolacího soudu, jenž při ukládání trestu obviněnému porušil zásadu zákazu přihlížet k zahlazenému odsouzení. Alespoň tak totiž formálně vyznívalo odůvodnění přísnějšího rozhodnutí o trestu, z něhož v podstatě vyplývalo, že odvolací soud přihlédl k předchozímu odsouzení obviněného jako k přitěžující okolnosti recidivy podle §42 písm. p) tr. zákoníku, což s ohledem na uplynutí doby, na niž byl předcházejícím rozsudkem uložen obviněného trest zákazu činnosti, nebylo možné akceptovat. Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení připustil zohlednit trestní minulost obviněného zejména z důvodu spáchání stejného druhu trestné činnosti, což svědčí o jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, možnostech nápravy apod. v rámci hodnocení osoby obviněného při ukládání trestu však výhradně jako samostatnou událost objektivní reality odlišnou od skutečnosti, že se obviněný v minulosti dopustil trestného činu a uložený trest vykonal před spácháním trestné činnosti, za kterou je stíhán v posuzované trestní věci. Dále Nejvyšší soud zavázal krajský soud, aby v opakovaném odvolacím řízení přihlédl ke všem podstatným okolnostem případu, zejména k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obviněného, tedy aby napravil nedostatky odůvodnění svého předchozího rozhodnutí o trestu, jež nesplňovalo náležitosti podle §125 odst. 1 věta třetí tr. řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích následně o odvoláních obviněného a státního zástupce rozhodl tak, jak již bylo uvedeno shora pod bodem 2. tohoto usnesení.
19. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu a zejména s ohledem na to, že obviněný se napadeným druhým rozsudkem krajského soudu cítil poškozen na svých základních právech, se Nejvyšší soud stručně vyjádří k jednotlivým výhradám, přestože neodpovídají žádnému z důvodů dovolání taxativně stanovených v §265b tr. řádu, a ani jim nebylo možné přiznat jakoukoli opodstatněnost. Předně je třeba stručně zdůraznit zásadní myšlenky z předchozího usnesení Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci, který částečně zrušil první rozsudek soudu druhého stupně v rozsahu výroku o trestu, a to ze dvou důvodů. Jeden se vztahoval k trestu propadnutí věci, jímž byly nesprávně postiženy i 3 hrací přístroje provozované legálně a u jednoho výherního hracího přístroje označeného 2/7 vyvstaly pochyby o existenci zákonného důvodu pro uložení trestu propadnutí věci. Druhý důvod pro rozhodnutí o částečném zrušení rozsudku krajského soudu, který by samostatně (nebýt vady výroku o propadnutí věci) nezakládal příčinu kasačního výroku o trestu, vytýkal nepřesvědčivé a nesrozumitelné odůvodnění výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Podle Nejvyššího soudu totiž úvahy krajského soudu mohly být chápány tak, že soud považoval okolnost spáchání stíhané trestné činnosti v odstupu pouhých dvou týdnů od uplynutí doby, po niž vykonával dříve uložený trest zákazu činnosti, za přitěžující okolnost recidivy ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku. Současně však Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 24. 7. 2018 implikoval možnost přihlédnout k téže okolnosti při hodnocení osoby obviněného, jak předpokládá ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku. Právě tímto způsobem soud druhého stupně následně v rámci opakovaného odvolacího řízení postupoval, resp. vysvětlil, že již ve svém prvním rozsudku materiálně uvažoval o spáchání trestného činu obviněným po krátké době od skončení zkušební doby z dřívějšího zahlazeného odsouzení jako o okolnosti charakterizující osobnost pachatele jako osoby se silnými sklony k páchání trestné činnosti, což v konečném důsledku výrazně zvyšuje povahu a závažnost v této trestní věci posuzovaného protiprávního jednání (viz body 12. a 17. rozsudku krajského soudu ze dne 1. 11. 2018). Záměrem krajského soudu tedy nikdy nebylo přičítat obviněnému k tíži přitěžující okolnost recidivy, avšak formálně se tak stalo, když odůvodnění zpřísnění trestu z jeho prvního rozsudku ze dne 13. 7. 2017 bylo natolik zmatečné, že působilo právě opačným dojmem. Krajský soud v Českých Budějovicích tudíž ve skutečnosti ani ve svém prvním odvolacím rozhodnutí nepovažoval předchozí odsouzení obviněného za přitěžující okolnost recidivy podle §42 písm. p) tr. zákoníku, ale přihlédl k němu v rámci hodnocení osoby obviněného smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku. Proto nebylo nutné porovnávat výši trestů odnětí svobody uložených v prvním a druhém odvolacím řízení a zjišťovat dodržení zásady, aby trest uložený bez zohlednění recidivy jako přitěžující okolnosti byl mírnější než trest odnětí svobody uložený bez takového přihlédnutí. Zjednodušeně řečeno, za dané situace nebylo v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu vyjádřené v předešlém dovolacím rozhodnutí, pokud byl obviněnému i ve druhém odvolacím řízení uložen podmíněný trest odnětí svobody ve stejné výměře, tj. ve dvou třetinách zákonné trestní sazby, naproti tomu došlo ke zmenšení rozsahu věcí, ohledně nichž ukládal krajský soud trest propadnutí věci.
20. Zásadní je, že Krajský soud v Českých Budějovicích napravil vadu týkající se trestu propadnutí věci a rovněž lépe a výstižněji formuloval své úvahy, o něž opřel změnu svého výroku o trestu v neprospěch obviněného. V souladu s pokyny Nejvyššího soudu neukládal trest propadnutí legálně provozovaných hracích přístrojů a k výhernímu hracímu přístroji označenému 2/7 umístěnému v provozovně, jež nebyly součástí popisu skutku, hodlal obviněného M. P. vyslechnout, podobně jako i k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům. Přestože se obviněný k veřejnému zasedání konanému před krajským soudem dne 1. 11. 2018 nedostavil a neprojevil tak náležitou vůli k vysvětlení účelu pořízení předmětného zpochybněného výherního hracího přístroje, krajský soud reagoval tak, že vycházel v jeho prospěch z předpokladu, že nebyl určen k páchání trestné činnosti. V napadeném rozsudku se proto nestal tento výherní hrací přístroj součástí výroku trestu propadnutí věci. To však neznamená, jak se obviněný nesprávně domníval, že by trestná činnost byla páchána v polovičním rozsahu. Ten musel být totiž posuzován nejen s ohledem na počet neoprávněně provozovaných výherních hracích přístrojů (jichž je od počátku projednávání obžaloby v žalovaném skutku pod bodem I. pouze 5 a těchto totožných 5 výherních hracích přístrojů také bylo pravomocně postiženo trestem propadnutí věci), ale dále počtem provozoven, v nichž probíhalo nezákonné provozování loterie a podobné sázkové hry, počtem „hráčů“, dobou, po niž byla tato trestná činnost páchána apod. Žádné další kritérium určující povahu a závažnost trestné činnosti obviněného se od předchozího odvolacího řízení nezměnilo, nebyl rozhodně důvod pohlížet na ni jako na méně společensky škodlivou, či dokonce zanedbatelnou. Pro úplnost je vhodné uvést, že obviněný se svou neúčastí u veřejného zasedání sám zbavil možnosti osobně senátu přednést své aktuální osobní, rodinné a majetkové poměry, na jejichž objasnění paradoxně důrazně trval. Stejně tak obviněný nevyužil dalšího svého procesního práva, a to předložit soudu informace o těchto okolnostech v písemné formě. Není proto na místě vytýkat odvolacímu soudu, že poměry obviněného hodnotil na základě podkladů dostupných v trestním spise.
21. Pokud se týká výhrady obviněného, že odvolací soud chybně označil za dobu páchání přečinu neoprávněného podnikání dobu delší jednoho roku, nebyla důvodná. Obviněný totiž evidentně nesprávně interpretoval úvahy krajského soudu uvedené v bodě 15. napadeného rozsudku, v němž soud souhrnně posuzoval rozsah obou stíhaných přečinů. Doba jejich páchání se částečně překrývala a celkem skutečně přesáhla více jak jeden rok. Konkrétně přečin neoprávněného podnikání byl páchán od 1. 6. 2014 a (byť neoprávněně podnikal „pouze“ do 21. 5. 2015) skutek naplňující znaky přečinu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry byl ukončen dne 1. 7. 2015 (tedy více jak rok od počátku páchání přečinu neoprávněného podnikání). O tom, že úvahy odvolacího soudu pod citovaným bodem 15. se týkaly veškeré trestné činnosti, svědčí i fakt, že se jednalo o pasáž rozsudku týkající se odůvodnění výroku o trestu a nikoli o vině, u níž bylo třeba striktně oddělit právní úvahy o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty (popř. skutkových podstat) u každého skutku zvlášť. Na druhou stranu lze však připustit, že obviněný mohl být zmaten vyjádřením krajského soudu, který se v témže bodě 15. rozsudku zmínil o „podnikatelské aktivitě“ obviněného, do níž však zjevně zahrnul také provozování loterie a podobné sázkové hry, neboť mj. zdůraznil, že obviněný „svou podnikatelskou aktivitu skrýval za zdánlivě bohulibou aktivitu občanského sdružení“.
22. Není možné souhlasit ani s tím, že by odvolací soud nezohlednil chování obviněného po trestném činu, jak mu obviněný v dovolání vytýkal. Soud se jím zabýval v bodě 14. svého rozsudku, přitom neshledal, že by v tomto ohledu byly zjištěny okolnosti svědčící ve prospěch, ale ani v neprospěch obviněného. Soud měl na zřeteli též délku trestního řízení (3 a půl roku) (srov. bod 16. rozsudku), nepovažoval ji za nepřiměřeně dlouhou, s čímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Pochybení odvolacího soudu, jež dalo důvod pro zrušení jeho prvního rozsudku, samozřejmě způsobilo prodloužení trestního řízení, ale nejednalo se o nějaký zásadní exces, pro který by se tato doba protáhla neúměrně dlouho. Navíc, jak již připomněl krajský soud (aniž by to obviněnému nějak přičítal k tíži), i obviněný svou žádostí o odročení veřejného zasedání (viz č. l. 902 tr. spisu) přispěl k delšímu trvání odvolacího řízení.
23. Vzhledem k výše uvedenému je možné shrnout, že veškeré vady rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2017 byly v novém odvolacím řízení odstraněny, v celkovém důsledku byl nový výrok o trestu v napadeném rozsudku mírnější, byť stále z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného byl uložený trest ve srovnání s trestem uloženým okresním soudem zpřísněn, což však odpovídá rozsahu a charakteru posuzované trestné činnosti i osobě obviněného. Je třeba si uvědomit, že obviněnému M. P. byl ukládán souhrnný trest i za sbíhající se majetkový trestný čin. Krajský soud při ukládání trestní sankce postupoval v souladu s pravidly uvedenými v §39 a 43 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž je nutno zdůraznit, že uložené tresty odnětí svobody a zákazu činnosti se pohybovaly ve dvou třetinách (trest odnětí svobody), resp. v polovině (trest zákazu činnosti) stanovených trestních sazeb, a tudíž nedosahovaly horní hranice trestních sazeb. Rozhodně proto nelze souhlasit s názorem obviněného, že napadeným rozsudkem mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest dokonce do té míry, že by bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, event. čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
V. Závěrečné shrnutí
24. Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu tak byly obviněným M. P. uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť rozhodnutí krajského soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a obviněnému byly uloženy takové druhy trestu, které zákon připouští a jejich výměra nevybočovala z trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
25. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu