ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1006.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1006/2020-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný D. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 2 To 14/2020-539, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 6/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, č. j. 73 T 6/2019-486 , byl obviněný D. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 2 To 14/2020-539 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od 20.30 hodin dne 20. 4. 2018 do 6.00 hodin dne 21. 4. 2018, v ulici XY č. XY, v ložnici bytu číslu XY, nacházejícím se v pátém patře, který dočasně užíval se souhlasem D. P., nar. XY, a kam jej poškozená AAAAA (pseudonym), nar. XY, po předchozí vzájemné dohodě přišla navštívit, poté, co společně konzumovali víno a pravděpodobně i marihuanu, kdy konzumace shora uvedených látek vyvolala u poškozené nevolnost, třes celého těla a zpomalila její motoriku a mluvu, využil stavu poškozené, a poté, co ulehli do postele, se vysvlékl donaha a počal z poškozené stahovat tričko a kalhotky, přičemž jí sahal mezi nohy, a poté, co poškozené vytáhnul tričko ke krku a stáhnul jí kalhotky, nalehl na ni celou vahou svého těla tak, že se poškozená nemohla hýbat a následně bez souhlasu a proti vůli poškozené vnikl svým penisem do její vagíny a počal s ní souložit se slovy „udělej se“, přičemž v tomto jednání pokračoval až do své ejakulace na břicho poškozené, která jej po celou dobu za neustálého pláče prosila, aby toho nechal a pokoušela se jej odstrkovat a křičet, což se jí s ohledem na její stav vyvolaný požitím alkoholu a pravděpodobně i marihuany, a s ohledem na fyzickou převahu obžalovaného nedařilo, přičemž od další obrany upustila, a to i s ohledem z obav ze psa plemene americký stafordšírský teriér, o něhož se obžalovaný staral, který byl s nimi přítomen v ložnici, a který na obranu poškozené reagoval vrčením, když v důsledku shora uvedeného jednání ze strany obžalovaného došlo u poškozené AAAAA k rozvoji posttraumatické stresové poruchy projevující se návraty (flashbacky) událostí jak ve dne, tak i v noci ve snech, strachem z mužů, vyhýbáním se místům, kde by ji pachatel mohl najít, strachem, úzkostí, problémy v sexuálním životě, zhoršením hraniční poruchy osobnosti a bulimie a nutnou medikací, a to minimálně v období od 25. 4. 2018 do znaleckého vyšetření poškozené dne 18. 9. 2018.
3. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svých obhájců Mgr. Petera Ďuriše, LL.B. a Mgr. Jakuba Koudelky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku zpracovaném Mgr. Peterem Ďurišem, LL.B., namítl obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces s ohledem na nesprávnou realizaci důkazního řízení, v jejímž důsledku nebyl objektivně zjištěn skutkový stav. Soudům vytkl, že poškozená nebyla v hlavním líčení řádně konfrontována a závěr o věrohodnosti její výpovědi tedy nemá reálný podklad. Jeho výpověď je konzistentní a nebyla vůbec vyvrácena. Soudy se podle něj nevypořádaly s argumentací obhajoby stran vad znaleckého posudku o duševním stavu poškozené ze dne 23. 9. 2018 a jeho dodatku ze dne 1. 11. 2018. Tento byl vypracován na základě nedostatečných podkladů, neúplné zdravotní dokumentace poškozené a bez kompletního spisového materiálu. Znalci nezjistili potíže, jakými poškozená trpěla ihned i déle po činu, jejich rozsah, zda došlo ke zhoršení a v jaké souvislosti se tak mělo stát. Soud tyto skutečnosti neučinil předmětem svých úvah. Na základě provedeného dokazování tedy nelze vyslovit závěr, že v důsledku jednání dovolatele mohlo dojít k obnovení či prohloubení posttraumatické stresové poruchy poškozené nesoucí povahu těžké újmy na zdraví.
6. Protože skutková zjištění soudů neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že stíhaný skutek je trestným činem, a jedná se tudíž o nesprávný výklad a použití hmotného práva, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a dále postupoval podle §265l tr. ř.
7. V dovolání zpracovaném Mgr. Jakubem Koudelkou dovolatel uvedl, že v průběhu řízení před nalézacím soudem byla v jeho neprospěch zásadním způsobem porušena pravidla spravedlivého procesu a skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
8. Nesoulad skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy spatřuje dovolatel
· (část IV./A.) ve zhodnocení důkazu gynekologickou lékařskou zprávou U. ze dne 26. 4. 2018, které pokládá za svévolné a tendenční při dovození závěru, že „ gynekoložka již ničeho lékařsky nezjistila “, což je dle něj neodpovídající obsahu zprávy, jejíž část cituje,
· (část IV./B.) v ignorování rozporu stran okolností telefonického hovoru poškozené se svědkyní H., který vyvolává otázku, kterého dne a zda vůbec k údajnému znásilnění poškozené došlo, zvláště pokud svědkyně stran průběhu skutku uvedla odlišné údaje, než poškozená v rámci svého výslechu v přípravném řízení,
· (část IV./C.) v posouzení věrohodnosti poškozené soudy v souvislosti s jejich interpretací závěrů plynoucích listinný důkaz kopií spisu ve věci policejního prověřování sexuálního obtěžování poškozené ze strany jejího dědy pana J. Ř.,
· (část IV./D.) v posouzení věrohodnosti obviněného označením jím citovaných hodnotících úvah nalézacího soudu za nelogické a nesmyslné myšlenkové pochody nemající žádnou oporu v provedeném dokazování a interpretaci závěrů plynoucích z výpovědi svědka P.
9. V obsahové návaznosti na tyto námitky obviněný připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle které je v situacích „tvrzení proti tvrzení“, za jakou má ve své podstatě i situace v jeho trestní věci, nutno každou výpověď posuzovat velmi důkladně a vypořádat se tak i s případnými nesrovnalostmi, byť i drobnými, přičemž musí být také striktně respektována zásada presumpce neviny (např. I. ÚS 520/16). Tvrdí, že jediným přímým důkazem proti obviněnému však je právě výpověď poškozené, kdy ostatní důkazy (znalecké posudky i další výpovědi) jsou odvozeny právě z této výpovědi.
10. Ke znaleckému posudku na duševní stav poškozené i jeho dodatku vypracovaného MUDr. Gayovou a Prof. PhDr. Weissem, Ph.D., DSc., uvádí obviněný, že tyto jsou nepřezkoumatelné. Neobsahují základní náležitosti, zejména výčet podkladů pro vyhotovení posudku, řádné odůvodnění a přílohy, jak je vyžadováno zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, který nabude účinnosti dne 1. 1. 2021. V souvislosti s nepřezkoumatelností znaleckého posudku cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Soudy tedy pochybily v tom, že akceptovaly vadný znalecký posudek, provedly jím dokazování a založili na něm výrok o vině dovolatele, což znamená porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dřívější námitky obviněného v tomto směru přitom nebyly reflektovány.
11. Obviněný byl taktéž zkrácen na svém právu na obhajobu, když soudy odmítly provést osobní výslech poškozené a postupovaly podle §211 odst. 2 písm. a), odst. 7 tr. ř. Důvody pro nemožnost osobního výslechu nebyly dostatečně zjištěny. Bylo vycházeno z telefonického hovoru a následného výslechu znalkyně MUDr. Gayové. Znalkyně však ve svých závěrech vycházela ze smyšlených a nepravdivých informací, nemajících oporu v trestním spise. Navíc žádný ze soudů se nezabýval tvrzením poškozené, že v blízké době po jejím údajném znásilnění měla mít pohlavní styk s dalšími třemi partnery. Tato informace přitom zcela vylučuje závěr, že poškozená má, v souvislosti s činem v této věci, strach z mužů nebo problémy v sexuální oblasti. I vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel tvrdí porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany soudů.
12. Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to v celém jeho rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci tohoto dovolání učinil i podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil až do doby rozhodnutí o odvolání (zjevně míněno dovolání) výkon napadeného rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která zmínila, že obviněný uplatnil námitky známé již z jeho předchozí obhajoby. Byl přitom uznán vinným na pokladně řady důkazů, z nichž dominantní je právě výslech poškozené. Její výpověď však byla podpořena i dalšími důkazy (výpověďmi svědků a znaleckými posudky). Výpověď dovolatele je osamocená a nezpůsobilá zvrátit závěr plynoucí z usvědčujících důkazů. Především je třeba zmínit psychiatrický znalecký posudek na duševní stav poškozené, ze kterého vyplynulo, že v důsledku činu tato trpí posttraumatickou stresovou poruchou, a také závěr, že její obecná věrohodnost není narušena.
14. Státní zástupkyně připomenula, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek značně formalizováno a nenabízí možnost všeobecného přezkumu předchozích rozhodnutí. Dovolacími námitkami obviněného se již podrobně zabýval odvolací soud, jehož závěry jsou logické a v souladu s provedeným dokazováním. Obviněný se přitom zabývá ve svém dovolání námitkami skutkovými, resp. výhradami k hodnocení důkazů soudy. Tyto však nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. a aby takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než jí navrženého rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
16. K doplnění dovolání přistoupil obviněný podáním ze dne 25. 11. 2020 zpracovaným obhájcem Mgr. Jakubem Koudelkou. Jeho argumentace nebyla zohledněna při rozhodování dovolacího soudu jednak proto, že s jeho obsahem nebyl seznámen (soudu doručeno v čase konání neveřejného zasedání), a jednak proto, že zákon nepřipouští, aby dovolatel jakkoli rozšiřoval svoji dovolací argumentaci po uplynutí lhůty uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento právní názor je zastáván i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20. „ Ústavní soud zdůrazňuje, že podle §265f odst. 2 trestního řádu se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 trestního řádu, a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 trestního řádu. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 trestního řádu. “ V případě obviněného lhůta, v níž bylo možno dovolání měnit, uplynula dne 3. 9. 2020.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit. Současně však shledal, že dovolání bylo podáno opožděně, byť splňuje obsahové náležitosti dovolání podle §265f tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Přestože obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod, který je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení (ať již zjištěného skutku, či jiné okolnosti významné pro rozhodnutí), ve svém dovolání (ani jednom vyhotovení vypracovaném jeho obhájci) nevznesl jedinou výhradu, která by mohla být označena za námitku hmotněprávní povahy. S ohledem na svoji obhajobu zaujatou v předchozích stadiích trestního řízení, jejíž podstatou je popření jakéhokoli intimního kontaktu s poškozenou, zejména v podobě pohlavního aktu, v jí označeném bytě, se jeho dovolací argumentace zcela upírá ke zpochybnění skutkových zjištění soudů, které se staly předmětem následného právního posouzení. Při vědomí omezených možností dovolacího soudu zasahovat do skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadeném rozhodnutí, resp. i jim předcházejícího hodnotícího procesu orgánu takové rozhodnutí vydávajícího (zpravidla soudu nalézacího), snaží se obviněný dosáhnout vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu na podkladě tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, k jehož porušení mělo dojít jak v důsledku údajného závažného porušení pravidel dokazování před soudem prvního stupně, tak v důsledku extrémně nesouladných skutkových závěrů, které údajně nemají žádný podklad v provedených důkazech.
23. Dovolací soud na tomto místě připomíná, že ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí může dojít v zásadě ve dvou případech, jimiž
a) je zjištění o vadě naplňující příslušný důvod dovolání (k čemuž může dojít po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem postupem podle §265i odst. 3 tr. ř., jehož podmínkou je, že dovolatel deklarovaný důvod dovolání podloží ve svém dovolání i tomu věcně odpovídající argumentací), nebo
b) zjištění o porušení základního práva obviněného, zpravidla jeho práva na spravedlivý proces.
24. Jak již odeznělo, obviněný žádnou hmotně právní námitku ohledně důvodnosti podřazení skutkových zjištění soudů, resp. skutku vymezeného v rozsudku odvolacího soudu, jež dílčím způsobem doplnil zjištění soudu nalézacího, pod ustanovení §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nevznesl, z čehož vyplynulo, že nenastal důvod k jeho přezkoumání upravenému v §265i odst. 3 tr. ř., tj. v rozsahu a na podkladě dovolatelem vznesených námitek (obsahově odpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný se totiž svou dovolací argumentací (založenou v dovolání na námitkách směřujících proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně, resp. i soudu odvolacího, a jeho skutkových zjištěních, resp. dalších námitkách procesní povahy) ocitl nejen mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž i vně ostatních dovolacích důvodů upravených ustanovení §265b tr. ř. Následující řádky jsou proto jen nezbytnou reakcí Nejvyššího soudu na ta tvrzení dovolatele, jimž se snažil dovolací soud přesvědčit o porušení jeho základního práva, jež je pod ochranou obecného soudu, v daném případě Nejvyššího soudu bez ohledu na vymezení jednotlivých dovolacích důvodů.
K tvrzenému porušení procesních předpisů při dokazování
25. Jakkoli by vadu, která by nastala nedodržením příslušného ustanovení trestního řádu při provádění důkazů orgánem činným v trestním řízení, bylo z povahy věci pokládat za vadu procesního charakteru a tudíž nepodřaditelnou pod taxativně vymezené důvody dovolání, námitka vyznívající tak, že tím „ byla zásadním způsobem porušena pravidla spravedlivého procesu “ vyvolává nezbytné posouzení Nejvyšším soudem, neboť ten si je vědom příslušných závěrů vyslovených Ústavním soudem, podle něhož se nesprávná realizace důkazního řízení může projevit v porušení práva na spravedlivý proces (např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
26. Z dovolání obviněného je nutno dovodit, že vadu tohoto charakteru spatřuje ve způsobu, jakým soud prvního stupně přistoupil k provedení důkazu výslechem poškozené. Dovolatel namítá, že poškozená „ nebyla řádně konfrontována v rámci hlavního líčení ani senátem a závěr o její věrohodnosti a pravdivosti její výpovědi tak nemá relevantní podklad“ , resp. že existence překážek bránících výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna, což se podle něj z důvodů rozvedených v části IV./B. nestalo.
27. Nejvyšší soud nesdílí hodnocení dovolatele, že připuštěním provedení důkazu přehráním videozáznamu o výslechu poškozené ze stadia přípravného řízení namísto jejího osobního výslechu došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
28. Soud prvního stupně připustil přehrání audiovizuálního záznamu z výslechu poškozené podle §211 odst. 2 písm. a), odst. 7 tr. ř. místo provedení jejího výslechu přímo při hlavním líčení. Důvod svého procesního postupu vyložil i v odůvodnění svého rozsudku (bod 6.), kde zmínil, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která je tak závažná, že by pro ni mohl mít opětovný výslech devastující účinky. Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že překážka bránící osobnímu výslechu svědka soudem musí být spolehlivě zjištěna, a že je-li jejím důvodem onemocnění svědka, musí mít zpravidla charakter závažnější choroby, která mu z časového hlediska po delší dobu brání v podání svědectví. Trestní řád však nestanoví přesný postup pro zjišťování odpovědi na otázku, zda svědek (resp. poškozená) trpí onemocněním, které by mu alespoň v dohledné době (za respektování zásady rychlosti řízení podle §2 odst. 4 tr. ř.) bránilo v podání výpovědi před soudem. Soud prvního stupně informace, ze kterých plyne závěr o naplnění příslušných kritérií citovaného ustanovení, zjistil z telefonického hovoru se znalkyní MUDr. Gayovou (č. l. 435), která vyhotovovala znalecký posudek na duševní stav poškozené, a jež tudíž byla dobře obeznámena s jejím duševním zdravím. Tato znalkyně pak k opakovaným dotazům předsedy senátu shodně vypověděla i v rámci hlavního líčení dne 3. 9. 2019 (č. l. 448), že u poškozené „…další výslech by způsobil další poškození psychiky“ a že by se mohlo prohlubovat její duševní onemocnění, kdy následně zmínila “…velké, značné riziko poškození…“ .
29. Obviněný se snaží dovolací soud přesvědčit, že psychické obtíže poškozené nesouvisí s jednáním, jímž byl uznán vinným, ale má svoji příčinu již v minulosti, avšak již nezmiňuje, že podle zjištění znalců byl stav poškozené před inkriminovaným činem konsolidován a že otázce splnění procesních podmínek provedení důkazů svědeckou výpovědí poškozené se věnoval i odvolací soud. Ten na podkladě dalších důkazních prostředků, tj. zprávy ošetřující lékařky a výslechem znalce jen potvrdil, že zákonné podmínky provedení důkazu způsobem, který zvolil soud nalézací, byl plně odůvodněn. Není proto žádného důvodu k tomu, aby výpověď poškozené byla vyňata z rámce důkazů, které byl nalézací soud oprávněn hodnotit. Tato výpověď je procesně účinná a její provedení formou přehrání videozáznamu nikterak neporušuje práva obviněného v tom směru, že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
30. V uvedeném směru lze doplnit, že zvolenou formou zajištění důkazu, tj. pořízením obrazového a zvukového záznamu výpovědi svědkyně, orgány činné ve stadiu přípravného řízení přispěly k požadovanému navýšení podmínek pro následné hodnocení rozhodujícího důkazu nejen soudem, nýbrž i procesními stranami, ve stadiu soudního řízení, které je žádoucí zejména v tzv. situacích „slova proti slovu“. Takto procesně zajištěný důkaz, k jehož provedení přistoupil nalézací soud přehráním pořízeného záznamu, tak soudu, jenž s ohledem na zjištěný nepříznivý aktuální zdravotní stav poškozené nemohl v souladu se zásadou bezprostřednosti přistoupit k vlastnímu výslechu poškozené v hlavním líčení, umožnil vnímat vyjma vlastního obsahu její výpovědi i samotné chování svědkyně v průběhu jejího výslechu (její bezprostřední reakce), což by dostatečně nebyla schopna podchytit samotná písemná forma protokolace její výpovědi, jíž se zpravidla tento důkaz procesně zajišťuje. Zbývá dodat, že výslech poškozené byl ve stadiu přípravného řízení proveden při respektování požadavku kontradiktornosti řízení, neboť tohoto procesního úkonu se měl možnost obhájce obviněného nejen účastnit, ale cestou kladení dotazů jeho průběh, a tím i obsah výpovědi svědkyně, ovlivnit.
31. K provedení důkazu soudem prvního stupně sluší uvést i to, že ten při zjištění hrozícího rizika významného zhoršení zdravotního stavu poškozené musel při volbě způsobu provedení důkazu její výpovědí přihlížet nejen k úpravě obsažené v trestním řádu (např. §101 odst. 3), ale i úpravě obsažené v zákoně č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů (např. §20 odst. 3). Jakkoli Nejvyšší soud nehodlá popírat význam dovolatelem odkazovaného rozhodnutí Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2003), musí upozornit, že při posuzování jeho dovolací námitky stran porušení jeho práva na spravedlivý proces musí zohlednit právní úpravu, kterou byly soudy nižších stupňů při svém rozhodování o vině dovolatele povinny respektovat. Ta přitom vyjma záruk poskytovaných obviněnému přiznává jistá práva právě osobě poškozeného, resp. oběti trestného činu, a k ochraně jeho práv ukládá příslušné povinnosti i orgánům činným v trestním řízení. Ty pak svůj procesní postup musí přizpůsobit tak, aby se vyváženě ochrany přiznaným právům dostalo u obou, v trestním řízení z pochopitelných důvodů v kontrapozici stojících, subjektů. Zvýšení ochrany poskytované v trestním procesu poškozenému (zejména pak zvláště zranitelné oběti trestného činu) pak má za důsledek, že provedení důkazu způsobem, k němuž v posuzované věci přistoupil soud prvního stupně, nemůže znamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Zásada kontradiktornosti neznamená, že by k jejímu porušení došlo, pokud tímto způsobem, tj. při provádění důkazu za přítomnosti obhajoby, jež tak má možnost realizovat svá práva, nebyl proveden důkaz v řízení soudním. Dostačuje, pokud se tak stalo v řízení jako celku, tj. např. při provedení důkazu ve stadiu přípravného řízení.
32. Obviněný nicméně porušení svého práva na spravedlivý proces neshledával v tom, že by důkaz nebyl proveden za splnění podmínek kontradiktornosti řízení, nýbrž v tom, že podle něj nebyly splněny podmínky aplikace §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Toto jeho hodnocení však dovolací soud nesdílí, neboť naopak plně odkazuje na to, jak věc – z hlediska splnění zákonných podmínek citovaného ustanovení - vyhodnotily soudy nižších stupňů.
33. V návaznosti na právě uvedené je možno zmínit, že i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, který Nejvyšší soud uveden výše v bodě 30. Příkladem lze uvést usnesení sp. zn. III. ÚS 1633/20 ze dne 29. 7. 2020, kde uvedl že situace tzv. „slova proti slovu“ kladou na orgány činné v trestním řízení zvýšené požadavky, neboť v nich nestačí jen pečlivě odůvodnit, které skutečnosti vzaly za prokázané, z jakých důkazů vycházely a jak je hodnotily, ale i jak se vypořádaly s rozpory mezi oběma skutkovými verzemi, přičemž značnou pozornost je potřeba věnovat věrohodnosti nositelů těchto vzájemně se vylučujících skutkových verzí, a není-li k dispozici žádný další přímý důkaz, je povinností orgánů činných v trestním řízení vyvinout úsilí k tomu, aby jediný přímý důkaz byl podpořen či vyvrácen řetězcem nepřímých důkazů. Z toho na druhou stranu vyplývá, že ani procesní situace "slova proti slovu" nemohou mít za automatický následek zproštění obžaloby v duchu zásady in dubio pro reo . Pokud jsou všechny shora uvedené požadavky splněny, je úkolem soudního tělesa, které takový případ rozhoduje, aby si vytvořilo kvalifikované vnitřní přesvědčení o skutkovém stavu a řádně své vývody odůvodnilo.
K tvrzené existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů
34. Úvodem této části rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
35. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
36. Jinak vyjádřeno, závada v rámci předchozího řízení musí být stran skutkových či procesních pochybení tak zásadní, že dosahuje úrovně ústavněprávní, kdy je obviněný zkracován na svých základních právech, tedy jak obviněný sám namítá i právu na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Výsledek řízení musí být tedy zjevně nespravedlivý, v důsledku čehož nelze trvat na důsledcích, která pro příslušnou osobu, tj. v trestním řízení obviněného, z takového rozhodnutí plynou. Z povahy věci plyne, že za rozhodnutí tímto typem vady zatížené (tj. extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových či právních závěrů trpící) nelze označit takové, které se rozchází s představou obviněného (či způsobem hodnocení důkazů), ač mu nejde porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. vytknout.
37. Obviněný sice vznesl výhradu o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými závěry, poukázal na rozpory mezi některými důkazy, na údajné zkreslení obsahu některých z nich a na nevypořádání se soudů nižších stupňů s namítanými skutečnostmi, dovolací soud však o vadě rozsudků ve smyslu jejího vymezení Ústavním soudem nepřesvědčil. K jednotlivým výhradám, jak je dovolatel ohledně této otázky vymezil (viz výše bod 8.), Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí následující skutečnosti.
38. Důvod ke zrušení pravomocného rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku nemůže být odůvodněn pouze zjištěním určitého rozporu v důkazech, k němuž se soud nižšího stupně explicitně nevyjádřil, aniž by bylo posouzeno, jaký vliv na správnost jeho skutkových či právních závěrů taková okolnost mohla mít. V uvedeném směru je třeba přistoupit zejména k výhradám, které dovolatel vymezil v části IV./B. svého dovolání, kdy poukazem na jím vyložený rozpor ve výpovědi poškozené a svědkyně H. vznáší otázku, zda lze mít vůbec za prokázané, kterého dne mělo k jím popíranému znásilnění poškozené dojít. V uvedeném směru však dovolatel zjevně odhlíží od komplexního přístupu nalézacího soudu při hodnocení důkazů, neboť z jím odkazované komunikace vedené mezi poškozenou a obviněným jednoznačně vyplynulo, že se měli sejít v podvečerních hodinách (okolo 7. hod. viz č. l. 302) dne 20. 4. 2018. Pokud obviněný setkání s poškozenou uvedeného dne nijak nezpochybnil, nebylo nutno v rámci vypořádání se s jeho obhajobou, která se omezila toliko na popření vlastního jednání kladeného obviněnému obžalobou za vinu, tj. násilného pohlavního styku s poškozenou (a v tomto směru zpochybnění výpovědi poškozené), detailněji vyložit závěr stran doby, kdy k žalovanému činu obviněného mělo dojít, resp. podle závěru soudu, učiněného na podkladě jeho vyhodnocení provedených důkazů, došlo.
39. Pokud pak dovolatel dovozuje, že extrémně rozporný je závěr nalézacího soudu, že skutková výseč děje je prokazována i výpovědí svědkyně H., je mu možno přisvědčit v tom, že ta žádné podrobnosti ohledně způsobu jednání obviněného neuvedla. Na straně druhé nelze přehlížet, že dovolatel selektivně cituje jen část výpovědi svědkyně z hlavního líčení, která je výhodná pro jeho argumentaci („ … ale nejspíš ji znásilnil “), aniž by zmínil, že svědkyně na počátku svého výslechu (č. l. 435) vypověděla, že jí poškozená volala, „ byla celá rozrušená a že byla s nějakým klukem a že jí asi hodil něco do pití a znásilnil ji“ , tedy že uvedla údaje shodné s tím, co vypověděla jako svědkyně při výslechu ve stadiu přípravného řízení (č. l. 241). Navíc svědkyně nikdy neuvedla, že by jí poškozená sdělila nějaké detaily stran jí oznámeného znásilnění. Opakovaně uvedla, že se s ní přestala stýkat. Dovolací soud proto neshledává žádných skutečností, které by jej měly vést k tomu, že by skutkové zjištění soudu vyjádřené v popise skutku měl označit za extrémně rozporné ve vztahu k soudem provedenému dokazování.
40. Obdobným způsobem je třeba přistoupit i k námitkám vzneseným v části IV./A. dovolání. Obviněný sice nezkresleně cituje údaje, které zpráva lékařky U. ze dne 26. 4. 2018, založená na č. l. 220, obsahuje, tučným písmem však zdůrazňuje jen údaje, které mu svědčí. V úvahu však musí být brán i fakt, že zpráva obsahuje rovněž údaje, že „ partner … ejakuloval na břicho “ (což obviněný ve svém dovolání nezamlčuje), a že poškozená „ [n]ěkolikrát mu v průběhu řekla, ať přestane“ , přičemž „ o násilí řekla matce až 25. 4. 2018“ (což již neuvádí). V kontextu těchto údajů je pak třeba si klást otázku, co je míněno oním násilím, resp. proč by se měla poškozená podrobovat gynekologickému vyšetření, pokud by na ní k žádnému sexuálně motivovanému jednání ze stran obviněného nedošlo (toliko z důvodu ejakulace na její břicho po masturbaci?). V uvedeném směru je třeba připomenout, že obviněný vylučuje jakoukoli sexuální aktivitu.
41. Pokud dovolací soud správně rozumí dovolací námitce obviněného, ten svévolnost a tendenčnost hodnocení tohoto – podle něj stěžejního důkazu – v neprospěch shledává v údaji, že gynekoložka již ničeho lékařsky nezjistila. Takovou výtku – kdy obsah zprávy bylo možno (bez užití slova již ) vyložit tak, že lékařka nezjistila žádné indicie svědčící o násilném (či vůbec realizovaném) pohlavním styku, však nelze s přihlédnutím k významu, který je tomuto důkazu přiznáván v hodnotících úvahách soudu [rozhodně jej označit za stěžejní usvědčující důkaz (tzv. decisive evidence )] – však nelze považovat za okolnost, která by měla odůvodnit zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
42. Nepodloženými jsou námitky dovolatele ohledně soudem prvního stupně údajně chybně vyloženého důkazu kopií spisu ve věci vedené pod sp. zn. KRPA-309293/ČJ-2014-001275. Jádrem argumentace obviněného je, že ačkoli nebyly proti dědovi poškozené J. Ř. zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř., neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by jím mohlo dojít ke spáchání v té věci prověřovaného trestného činu, soud prvního stupně v jeho věci tento důkaz vyložil tak, že se dědovi poškozené pouze jako podezřelému nepodařilo prokázat daný skutek. Z toho usuzuje na nekritičnost přijímání údajů poškozené. Toto je však pouze sémantickou polemikou nepřidávající jeho dovolací argumentaci žádnou váhu stran případného pochybení soudu nižšího stupně. Nadto z výše zmíněného závěru policejního orgánu nelze dovozovat, že bylo zjištěno, že by se děda poškozené nedopustil skutku, ohledně kterého byl prověřován. Pouze nebyly zjištěny skutečnosti tomu nasvědčující. Tyto dva výroky nejsou ekvivalentní. V jednom případě je možno mluvit o neutralitě závěru – neví se o ničem, co nasvědčuje spáchání skutku. V případě druhém jde o pozitivní zjištění – ví se o něčem, podle čeho se skutek neodehrál. Zároveň není možné akceptovat námitku dovolatele, podle které si musela poškozená (nutně) již v minulosti vymyslet dvě znásilnění – ze strany dědy v dětství a neznámého pachatele přibližně půl roku před v této věci řešeným skutkem. Tento závěr přitom vyplývá, již z výše zmíněného, kdy skutečnost neprokázání určitého skutku ještě nutně neznamená prokázání, že se neodehrál, a tedy i případného smyšleného (resp. křivého) obvinění.
43. Dovolací soud nepokládá závěr soudu ohledně té možnosti, že by pes, v době činu hlídaný obviněným, mohl na někoho vrčet (na poškozenou při jejím znásilnění), za dezinterpretaci výpovědi svědka P. M. pochody soudu v tomto smyslu nejsou samy o sobě překroucením toho, co svědek vypověděl. Nanejvýše je možno tvrdit, že úvaha soudu o tom, že by pes na poškozenou vrčet mohl vzhledem k nestandardní situaci vyplývající ze znásilnění poškozené (její pláč atp.), navazuje právě až na to, že se znásilnění odehrálo. Pro rozhodnutí o vině obviněného však tato úvaha není rozhodující, neboť existence psa v bytě nebyla nijak zpochybněna, a o obavách poškozené z něho – v podobě zprostředkované informace od ní – vypověděly i slyšené svědkyně.
44. Ve vztahu k námitkám dovolatele o nedodržení náležitostí znaleckého posudku na duševní stav poškozené, je třeba uvést, že cituje právní předpis, který ještě nenabyl účinnosti (zákon č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech). Tuto skutečnost také sám zmiňuje. Nejvyšší soud tedy netuší, proč zmíněnou argumentaci obviněný vůbec užil. Předmětný znalecký posudek se v trestním řízení, z hlediska jeho procesní využitelnosti posuzuje stejně jako každý další důkazní prostředek, jenž je nositelem důkazu (tj. poznatku z něj plynoucího) pohledem trestního řádu, v případě tohoto důkazního prostředku s přihlédnutím k úpravě obsažené v zákoně č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou k jeho provedení č. 37/1967 Sb., rovněž ve znění pozdějších předpisů. Právě podle zmíněné vyhlášky (jejího §13) je nutné, aby se znalecký posudek skládal z:
a) z nálezu, obsahujícího popis zkoumaného materiálu, resp. jevů, a souhrn důkazního materiálu a skutečností, k nimž znalec přihlížel,
b) z vlastního posudku, v němž znalec uvede závěr, ke kterému dospěl zpravidla výčtem otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky, včetně odůvodnění, v němž znalec uvede a zhodnotí skutečnosti, které jej k závěru vedly, přičemž popíše i postup, jímž k závěru dospěl; z odůvodnění tedy musí logicky vyplývat závěr posudku, a
c) ze znalecké doložky, kterou znalec v písemném posudku připojí na závěr znaleckého posudku a v ústním posudku ji znalec ústně sdělí do protokolu sepsaného orgánem činným v trestním řízení; znalecká doložka obsahuje označení seznamu, v němž je znalec zapsán, označení oboru, v němž je oprávněn podávat posudky, a číslo položky, pod kterou je úkon zapsán ve znaleckém deníku.
Písemný znalecký posudek přitom musí být sešit, jednotlivé strany očíslovány, sešívací šňůra připevněna k poslední straně posudku a přetištěna znaleckou pečetí. (viz ŠÁMAL, Pavel. §107 [Příprava posudku]. In: ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., NOVOTNÁ, J., PÚRY, František, RŮŽIČKA, M., ŘÍHA, J., ŠÁMALOVÁ, M., ŠKVAIN, P.. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1591.).
45. Předmětný znalecký posudek obsahoval všechny výše uvedené náležitosti. Tedy nález (viz č. l. 51-62), kde jsou obsaženy relevantní lékařské zprávy týkající se poškozené, přepis z jejího výslechu a následně jsou i ve zcela přijatelném rozsahu uvedeny údaje vyplývající z vlastního psychologického a psychiatrického vyšetření. Dále obsahuje i vlastní posudek (viz 63-68) spolu s odpověďmi na policejním orgánem zadané otázky i znaleckou doložku (č. l. 79). V případě dodatku ke znaleckému posudku ze dne 1. 11. 2018 (č. l. 73 – 79) se sice znalci jen omezili na shrnutí závěrů z předchozího posudku a odpovědi na doplněné otázky, nicméně stran nálezu posudku zjevně vycházeli z již vypracovaného znaleckého posudku ze dne 23. 9. 2018, kdy dodatek znamenal pouze rozšíření otázek, při jejichž zodpovězení měli dostatečný podklad v předchozím znaleckém posuzování. Znalci byli přitom ke svým posudkům vyslechnuti v hlavních líčeních dne 3. 9. 2019 (č. l. 447 a násl.) a 31. 10. 2019 (č. l. 461 a násl.) za přítomnosti obhájce obviněného. V tomto směru tedy zajisté nelze mluvit o porušení základních práv dovolatele. Odkazy obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně toho, že se znalec nesmí omezit pouze na konstatování odborných závěrů, případně na nekompletnost znaleckého posudku stran jeho podkladů i rozsahu znaleckého zkoumání, jsou tedy liché.
V.
Způsob rozhodnutí
46. Jak již bylo uvedeno, obviněný ve své dovolací argumentaci neuplatnil nic, co by dovolací soud mohl podřadit pod některý z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř. Jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces z důvodů jím vymezených, či o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů neshledal dovolací soud důvodné a mající poklad v obsahu spisu. Protože důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí nevyvstal ani v důsledku nutnosti reakce na porušení základního práva obviněného, rozhodl Nejvyšší soud o jeho dovolání způsobem navrženým státní zástupkyní. Dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
47. Pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, v odůvodnění svého rozhodnutí jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí (§265i odst. 2 tr. ř.). S přihlédnutím k citovanému ustanovení postupoval dovolací soud při vyhotovení tohoto usnesení. O dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl při aplikaci §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
48. Pokud jde o podnět obviněného adresovaný předsedovi senátu Nejvyššího soudu na přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, není o něm třeba – na rozdíl od návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně učiněného podle §265h odst. 3 tr. ř. – rozhodnout samostatným usnesením. Vzhledem k předběžnému posouzení podaného dovolání předseda senátu usoudil, že vyhovění podnětu není opodstatněné, což se potvrdilo při vlastním meritorním rozhodnutí senátu o něm. Proto jen tímto způsobem je na podnět obviněného reagováno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu