Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2020, sp. zn. 6 Tdo 1025/2020 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1025.2020.1

sp. zn. 6 Tdo 1025/2020-2197 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný L. B. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 7 To 150/2020-2027, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 173/2019, takto: Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2020, č. j. 52 T 173/2019-1917 , byl obviněný L. B. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad I.), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad II.), přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku (ad III.), přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad IV.), zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ad V.), přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad VI.), přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad VII.) a přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku (ad VIII.), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že I. v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2014 do konce srpna 2017, v Praze 4, ul. XY, kde žil společně s poškozenou M. M., nar. XY, tedy po delší dobu, se vzrůstající intenzitou, týral poškozenou, přičemž se jednalo jak o vulgární nadávky a ponižování ve znění že je: „píča, kunda plesnivá, kunda prašivá, neschopná, frigida“ tak o fyzické útoky, kteréžto opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů prováděl tím způsobem, že ji fackoval, tahal za vlasy, bil pěstmi do stehen, kopal, házel po ní různými věcmi, například talířem či košem na prádlo, konkrétně v jednom případě ji strhnul v chodbě na zem, nadával jí a kopal do stehen, v několika případech byla nucena před obžalovaným utíkat a zamknout do pokoje, pokud chtěla po hádce utéct, on ji chytil za vlasy a strhnul ji zpět s tím, že bude doma a vzal jí klíče, při hádce šel často proti ní, kdy ona s rukama před obličejem couvala, až ji zatlačil ke zdi, kde se sesypala a brečela, pod záminkou, že chce vědět, co dělá pes, nainstaloval do chodby bytu 3 kamery, izoloval ji jak od rodiny, tak od přátel, zakázal jí chodit do práce, pokud něco neudělala dle jeho představ, křičel na ni, citově ji vydíral, že je nemocný, na jeho naléhání si zrušila účet na facebooku, neustále jí volal, udržoval ji v nejistotě, zda dorazí domů, či nikoliv, a dále si opakovaně po dobu 2 let, konkrétně v období od cca srpna 2014 do srpna 2016, násilím vynucoval na poškozené pohlavní styk, kdy v jednom případě ji povalil na postel, ačkoliv mu poškozená řekla, že nechce, plakala, kopala nohama kolem sebe, obžalovaný jí roztáhl nohy, držel jí ruce nad hlavou a i přes tento viditelný nesouhlas na ní soulož vykonal, přičemž v důsledku popsaného jednání poškozená M. M., nar. XY, vykazuje znaky psychické traumatizace způsobené blízkou osobou, II. v období od začátku září 2016 do září 2017 v Hluboké nad Vltavou, ul. XY, poté v XY a v Praze 3, ul. XY, vždy v bydlišti poškozené S. S. B., nar. XY, přes její nesouhlas na ní opakovaně vykonával soulož, konkrétně počátkem září 2016 cca kolem půlnoci v Hluboké nad Vltavou, ul. XY, kdy po předchozí domluvě přijel za poškozenou, přičemž poté, co mu otevřela, prošel celý byt, zastavil se v ložnici, a ačkoliv mu poškozená sdělila svou představu, že si budou povídat v obývacím pokoji, obžalovaný jí direktivně řekl, ať jde k němu blíž, strhl z ní župan, lehl si do postele pod peřinu na záda, chytil její ruku, strhl ji k sobě, sundal jí tepláky a tílko, posadil si na svůj penis, čímž do ní vnikl, držel ji na sobě a započal soulož, poté ji strhl na záda, nalehl na ní a v souloži pokračoval, začal ji škrtit, měla velký strach, povolil až poté, co se mu podívala smířlivě do očí, následně soulož dokonal, poté co poškozená chtěla vstát, obžalovaný ji strhl zpět a opět začal vykonávat soulož, při které rázně určoval změnu poloh, takto na ní soulož vykonával až do rána druhého dne, a to i přes její viditelný nesouhlas, kdy poškozená mu vzdorovala, křičela, snažila se mu vysmeknout, opakovaně mu sdělovala, že nechce, snažila se s obžalovaným prát, avšak vzhledem k rozdílným tělesným konstitucím nebylo v jejích silách se ubránit, III. v období od 13. 6. 2017 do 2. 9. 2017, zejména na adrese XY, ul. XY, tj. v místě bydliště bývalé přítelkyně poškozené J. P., nar. XY, a v přilehlém okolí a dále na různých místech v Praze, poškozenou pronásledoval tím způsobem, že bezprostředně poté, co se s ním rozešla, na ni tlačil, že prozradí jejím dětem, že je v rozvodovém řízení, citově ji vydíral, že je nemocný a že ho nemůže opustit, snažil se jí 380x telefonicky kontaktovat, od 23:30 hodin dne 18. 6. 2017 do 02:00 hodin dne 19. 6. 2017 jezdil černým osobním vozidlem Škoda Superb, RZ: XY kolem jejího domu v 10 minutových intervalech, vždy, když jel kolem, jí volal, dále za ní jezdil v autě, v jednom případě ji sledoval k ZŠ a MŠ A., Praha 4, ul. XY, kde jí zaparkováním vedle jejího vozidla znemožnil od školy odjet a požadoval po ní vrácení mobilního telefonu, který od něj dostala darem, načež mu poškozená odpověděla, že mu telefon vrátí, až po uvedení do továrního nastavení v autorizované prodejně, požádala ho, aby nebránil vozem v provozu a ujela, avšak obžalovaný jel za ní nejprve do České spořitelny, Praha 4, XY, kam ji následoval až na recepci, kde po té, co uviděl manžela poškozené, odešel, po té ji následoval metrem do prodejny Apple iStyle v O. A. P., kdy v průběhu cesty chtěl opakovaně telefon vrátit, vyčítal jí, že vše měla naplánované a chtěla z něj vytáhnout pouze peníze, křičel na ni, že je zlatokopka, dále ji v jednom případě čekal před poštou v XY, kde jí sdělil, že ji smích přejde, jel za ní na Chodov, kde se jí podařilo ho setřást v hračkářství, následně zasílal poškozené e-maily, z nichž bylo patrné, že obžalovaný může sledovat její polohu, kontrolovat zprávy a výpis hovorů, o čemž svědčí ta skutečnost, že obžalovaný věděl, že poškozená řeší ochranku, že manžel poškozené s dětmi odletěli do Baku, uvedené jednání obžalovaného mělo za následek, že se poškozená dne 19. 6. 2017 odstěhovala ze svého bydliště, kam však musela denně dojíždět kvůli domácím zvířatům, přičemž vždy obžalovaného zahlédla jak 3 - 4x objíždí dům, poškozená rovněž měla obavy nejen o sebe, ale i o své děti, neboť děti dne 19. 6. 2017 odjely s jejím manželem do Baku, kdy zjistila z profilové fotografie na WhatsApp, že obžalovaný si rezervoval letenky do Baku pro 5 lidí, o nichž prohlašoval, že jsou to „mlátičky,“ IV. v období od 16. 4. 2016 do 28. 4. 2016 v Praze, zejména v Praze 4, ul. XY, nejprve v poškozené H. B., nar. XY, vzbudil důvěru, zejména o jeho solventnosti a poté pod smyšlenou legendou, že je milionář, kterému rodina zablokovala účet, a že je smrtelně nemocný a potřebuje finanční prostředky na nákladnou léčbu, a dále pod příslibem společné budoucnosti, zneužil její citovou závislost, v důsledku čehož poškozená v 6 případech specifikovaných ve výroku o vině vybrala z bankomatů finanční hotovost, přičemž uvedené finanční prostředky mu postupně na výzvu předala, tyto si obžalovaný ponechal pro vlastní potřebu, a ačkoliv ji opakovaně ujišťoval, že všechny peníze vrátí, nevrátil jí ničeho, čímž způsobil poškozené H. B., nar. XY, škodu v celkové výši 64 000 Kč, V. v období od 3. 5. 2016 do 28. 4. 2017 v Praze, zejména v Praze 4, ul. XY, požadoval po H. B., nar. XY, poskytnutí finančních prostředků pod falešnou záminkou, že je nutně potřebuje na léčbu, neboť má sraženinu v hlavě, na opravu jejího automobilu, na léčbu jeho dvou psů, platbu na advokáta, a dále pod příslibem společné budoucnosti, přičemž poškozená jak z důvodu citové závislosti na obžalovaném, avšak především ze strachu z něj, který se po sdělení poškozené, že už nemá finanční prostředky, choval agresivně, fyzicky ji napadal, tím způsobem, že ji tahal za vlasy, křičel na ní, že je „kráva, píča, svině,“ vyhrožoval jí, že pokud mu nepůjčí, může dopadnout špatně, že pošle své bratry, aby jí rozbili hubu, ponižoval ji, a tak poškozená ve 140 případech specifikovaných ve výroku o vině vybrala z bankomatů finanční hotovost a tyto finanční prostředky obžalovanému postupně k jeho výzvě předala, přičemž tak činila ze strachu z obžalovaného, jehož jednání bylo agresivní a nepředvídatelné, obžalovaný si je ponechal pro vlastní potřebu, a ačkoliv ji opakovaně ujišťoval, že všechny peníze vrátí, neboť je miliardář, nevrátil jí ničeho, a tímto jednáním způsobil poškozené H. B., nar. XY škodu v celkové výši 3 220 800 Kč, především v důsledku právě popsaného jednání, když se poškozená ocitla ve stavu naprosté finanční nouze a žila v neustálém strachu, že ji obžalovaný osloví s dalšími žádostmi o opatření finančních prostředků a k jejich opatření ji bude opět nutit násilím, se u poškozené rozvinula porucha přizpůsobení – smíšená úzkostná a depresivní reakce, VI. v přesně nezjištěné dny v období od května 2016 do července 2016 Praze 4, ul. XY, v bytě poškozené H. B., nar. XY, a jednom případě v Praze 5, ul. XY, tj. v její provozovně postupně bez užití násilí vzal v bytě ze šperkovnice 1 ks náramku zn. Swarovski z obecného kovu v hodnotě 1 200 Kč, 1 ks stříbrného náramku zn. Pandora s přívěšky v hodnotě 2 500 Kč, 2 ks zlatého řetízku, 14 karátů, v hodnotě 1 600 Kč a 1 000 Kč, 1 ks zlatého přívěšku ve tvaru klokana, 14 karátů, v hodnotě 800 Kč, 1 ks zlatého přívěšku ve tvaru křížku, 14 karátů, v hodnotě 1 120 Kč, 1 ks zlatého přívěšku s mnohobarevným kamenem, 14 karátů, v hodnotě na 2 500 Kč, 1 ks zlatého prstenu s kamenem tzv. soliter, 14 karátů, v hodnotě 1 760 Kč, 1 pár zlatých náušnic na patentové zapínání, 14 karátů, v hodnotě 2 000 Kč, 1 ks zlatého zásnubního prstenu zn. Alo Diamonds, 14 karátů, v hodnotě 24 200 Kč, 1 ks z bílého zlata dámského snubního prstenu zn. Alo Diamonds, 14 karátů, v hodnotě 33 800 Kč, ze zásuvky tablet Ipad zn. Apple v hodnotě 3 600 Kč včetně pouzdra v hodnotě 360 Kč a v provozovně 1 ks plně vybaveného proutěného piknikového koše v hodnotě 860 Kč, čímž způsobil poškozené H. B., nar. XY, škodu v celkové výši 77 300 Kč, VII. v říjnu 2016 v Praze 4, ul. XY, v bytě poškozené H. B., nar. 25. 7. 1990, tuto přesvědčil o velmi špatném technickém stavu jejího osobního motorového vozidla černé barvy zn. Škoda Superb 3 T, RZ: XY v hodnotě 198 200 Kč, které mu v tu dobu bylo poškozenou svěřeno k užívání, v důsledku čehož poškozená pod příslibem pořízení nového a bezpečnějšího vozidla, podepsala dne 5. 10. 2016 plnou moc k převodu vozidla a předala mu doklady k vozidlu, přičemž dne 11. 10. 2016 obžalovaný za poškozenou podepsal kupní smlouvu, a tak došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu, následně jí však jiné vozidlo ani na její urgence nezakoupil, ani jí nepředal žádné finanční prostředky, čímž způsobil poškozené H. B., nar. XY, škodu ve výši 198 200 Kč, VIII. v období od července 2016 do října 2016 na různých místech v Praze s četnostní cca 1x týdně přesvědčoval poškozenou H. B., nar. XY, aby za účelem získání finančních prostředků, které po ní neustále obžalovaný požadoval, provozovala se svým známým jménem C. L. P., nar. XY, pohlavního styk za úplatu, přičemž poškozená v důsledku své bezvýchodné situace svolila, kdy na tato setkání ji vždy obžalovaný buď přivezl, odvezl, případně na ni čekal, nebo krátce po té, co se poškozená vrátila domů, zinkasoval obdrženou finanční hotovost ve výši 4 000 Kč, a tuto si ponechal pro vlastní potřebu. 2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené H. B. náhradu jí způsobené škody ve výši 3 362 100 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla S. S. B. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. B. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvoláních obviněného, státní zástupkyně a poškozených S. S. B. a H. B. proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 7 To 150/2020-2027 . Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody u poškozených H. B. a S. S. B. a při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o trestu podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené H. B. na náhradě škody částku 3 362 100 Kč a náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 40 000 Kč a poškozené S. S. B. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 40 000 Kč. Se zbytkem jejich nároku je podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného a státní zástupkyně. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Biema dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) a l ) tr. ř. neboť proti obviněnému bylo zčásti vedeno trestní stíhání, ačkoliv to bylo podle zákona nepřípustné, obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) a konečně byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 5. Obviněný tvrdí, že se skutků nedopustil, a proto nesouhlasí s výroky rozsudků soudů obou stupňů. Není subjektem trestných činů, tj. jejich pachatelem. Vyjma neexistence znaků skutkové podstaty trestného činu v podobě subjektu soudům vytýká, že se nedostatečně a nesprávně vypořádaly s objektivní stránkou skutkové podstaty dotčených trestných činů, a to znakem objektivní stránky – „jednáním“, které mu nebylo prokázáno. Soudy hrubým způsobem porušily zásadu rovnosti stran a zásadu in dubio pro reo , když u většiny skutkových podstat vyšly pouze z výpovědí poškozených. Svědectví osob blízkých poškozeným pak vycházela ze zprostředkovaných informací. V některých případech byly důkazy hodnoceny v rozporu s jejich obsahem. Soudy se nevypořádaly se situací tvrzení proti tvrzení. 6. U poškozené M. není akcentován znalecký posudek jako celek, který poukazuje na některé negativní rysy poškozené, a naopak je zcela opomenut znalecký posudek na dovolatele. Nadto se rozsudky nevypořádaly se skutečností, že ze spisu vyplývá, že poškozené M. M. a S. S. B. se znaly a hovořily spolu. Ve spise je mezi poškozenými M. M., H. B. a S. S. B. doložena poměrně rozsáhlá komunikace. Poškozené se k trestnímu řízení připojily s nároky na náhradu škody. Nelze proto a priori vyloučit jejich zájem na výsledku řízení. 7. K bodu I. výroku o vině dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů mu neuvěřily, ačkoliv řada jeho tvrzení byla podložena dalšími důkazy. Není mu zřejmé, na základě čeho přičítají rozsudky vyšší věrohodnost poškozené M. M. než jemu. U svědkyň R. a T. rozsudky akcentují jen části výpovědí, informace z doslechu nelze považovat za přímý důkaz. Obě svědkyně ani neuměly říct, jak často hádky byly. Nikdy se vůči poškozené M. M. nedopustil jednání, které by mělo intenzitu týrání nebo znásilnění. Kromě tvrzení poškozené to rovněž z žádných důkazů nevyplývá. Údajných modřin si nikdy nikdo po dobu trvání pětiletého vztahu nevšiml. Svědectví L. M., na něž se soud prvního stupně dotazoval na začátku, vyznívá pro něj pozitivně, veškerá její negativní tvrzení jsou pouze informace zprostředkované poškozenou M. M. Totéž platí pro většinu dalších svědků. 8. Bod II. výroku o vině je založen pouze na tvrzení poškozené, on se ho nedopustil. Sama poškozená uvedla, že jeho jednání nekvalifikovala jako znásilnění, a poté spolu fungovali ve vztahu. Ve výpovědi poškozené se nacházejí nelogická tvrzení, výpověď ohledně průběhu údajného znásilnění netvořila v celkovém komplexu logický celek. Na rozdíl od znaleckého posudku ohledně dovolatele konstatujícího, že nemá sklon ke konfabulacím, nebyl proveden znalecký posudek, který by prokazoval věrohodnost tvrzení poškozené. 9. U skutku pod bodem III. rozsudek odvolacího soudu rezignoval na samostatné odůvodnění rozhodnutí a zcela přebírá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení, že výpověď poškozené J. P. je zcela podepřena jejím bývalým mužem, považuje dovolatel za nesprávné, neboť z velké části jde o zprostředkované informace. 10. Rovněž u bodů IV., V., VI. a VII. výroku o vině obviněný soudům vytýká, že jejich rozsudky (rozsudek soudu II. stupně z větší části opět jen přebírá závěry rozsudku soudu nalézacího) se opírají výlučně o výpověď poškozené H. B., a to u údajného přečinu podvodu, vydírání i krádeže výlučně, kdy neexistuje jakýkoliv jiný důkaz, že by od ní obdržel jakékoliv finanční prostředky, vykonával na ni nátlak nebo jí odcizil movité věci z domácnosti. Svědectví L. V. i svědectví A. P. jsou opět pouze zprostředkovanou informací od poškozené. Výpisy z bankomatů mohou sloužit pouze jako důkaz, že byly finanční prostředky vyzvednuty, ovšem není jimi bez důvodných pochybností prokázána objektivní stránka trestného činu, tj. že by prostředky získal dovolatel. Ohledně údajně odcizených šperků obviněný namítl, že neměl klíče od bytu poškozené, a tyto nemohl odnést bez její přítomnosti a souhlasu. 11. U údajné zpronevěry vozu Superb upozornil, že došlo k uzavření kupní smlouvy, kterou on jen zprostředkoval na základě plné moci. Kupní cenu měla proto podle jeho názoru uhradit poškozená M. jako kupující. Svědectví L. V. obsahuje opět pouze zprostředkované informace od jeho dcery. Dovolatel nepřepsal vozidlo na sebe, jako vlastník byla uvedena M. M., on byl pouze uživatelem. V případě prokázání tohoto skutku by se podle ustálené judikatury jednalo o podvod, a nikoliv o zpronevěru. Ke skutku pod bodem VIII. výroku o vině dovolatel opět zopakoval, že je založen na výpovědi poškozené. Soudy neověřily, jestli k jednání vůbec došlo. Obdobně nebyla nikterak prokázána pravidelnost údajného kořistění dovolatele, ani subjektivní stránka trestného činu, tj. že by věděl, co poškozená provozuje a jaký na tom měl podíl. Soudy rozhodly o jeho vině způsobem, který představuje extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením, to vše v rámci procesu dokazování. 12. Z důvodu opatrnosti upozornil, že již v době rozhodování obou soudů byla změněna úroveň společenské škodlivosti některých jednání, jež mu jsou přičítána k tíži. Novelou, která účinnosti nabývá dne 1. 10. 2020, se mj. mění výše škody. Dovolatel se domnívá, že uvedená změna ukazuje změněné vnímání společenské škodlivosti údajného jednání, za které byl souzen, a proto k této skutečnosti měly soudy přihlédnout při hmotněprávním posouzení, konkrétně materiálního prvku trestného činu. Tutéž skutečnost dovolatel zmínil v souvislosti se svojí argumentací naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepřiměřenost trestu odůvodnil tím, že jednání nebylo prokázáno a nejsou použitelné přitěžující okolnosti. Soud měl při stanovení výše trestu k tomu přihlédnout. 13. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledává dovolatel ohledně nepřípustnosti trestního stíhání pro trestný čin znásilnění, kterého se měl dopustit na poškozené M. M., neboť nebyl dodržen požadavek souhlasu poškozeného podle §163 tr. ř. Vyjádření poškozené při podání vysvětlení nepovažuje za dostatečně jasné. Nadto se nejedná o protokol o výslechu poškozené, ale pouze o úřední záznam. V uvedeném záznamu, v žádném z protokolů, ani u hlavního líčení pak podle dovolatele nebyla poškozená M. M. poučena ohledně ustanovení §163 a 163a tr. ř. Ani v hlavním líčení tak nedošlo k napravení tohoto pochybení orgánů činných v přípravném řízení, rozsudek soudu prvního stupně se souhlasem poškozené vůbec nezabýval. 14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby. 15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta po rekapitulaci dovolání obviněného k jeho námitce pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že ji vznesl již v rámci podaného odvolání a že se jí v bodě 12. svého rozhodnutí zabýval soud odvolací, podle něhož poškozená M. M. dala souhlas s trestním stíháním obviněného dne 21. 9. 2017. 16. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 15. 6. 2018, č. j. KRPA-319462-55/TČ-2017-001472, a to pro skutek vůči M. M., který byl právně kvalifikován jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (byť je v usnesení o zahájení trestního stíhání rozdělen do dvou bodů). Pro zmiňované trestné činy, jejichž popis je již zahrnut do jednoho bodu, byla na obviněného podána dne 5. 11. 2019 pod sp. zn. 2 ZT 170/2018 obžaloba. Ve věci bylo orgány v přípravném řízení postupováno správně. Vadou řízení není, že souhlas poškozené byl dán před zahájením trestního stíhání, neboť již z účelu ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že na souhlas je třeba se výslovně poškozeného dotázat případně ještě před zahájením trestního stíhání. Nevzniknou-li v průběhu trestního řízení pochybnosti, není dále povinností soudu zjišťovat, zda souhlas poškozeného s trestním stíháním obviněného daný při zahájení trestního stíhání v řízení před soudem trvá, eventuálně zda bude odvolán či nikoli. Pokud poškozený sám prohlášením z vlastní vůle souhlas nevezme zpět (§163 odst. 2 věta druhá tr. ř.), má se za to, že je souhlas dán (R 54/1998). Poškozená se vyjádřila dostatečně jasně k souhlasu s trestním stíháním obviněného a její postoj v průběhu celého trestního řízení k této otázce se nijak nezměnil, což je seznatelné jak z obsahu její výpovědi, tak z odvolání podaného v neprospěch obviněného do výroku o náhradě škody. 17. I pro případ, že by poškozená nedala souhlas s trestním stíháním, nemělo by to v posuzované trestní věci za důsledek zastavení jeho trestního stíhání, a to proto, že skutek vykazuje v jednočinném souběhu zákonné znaky jednak trestného činu uvedeného v §163 odst. 1 tr. ř., tedy zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak také trestného činu tam neupraveného, tedy zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V takovém případě nelze trestní stíhání pro trestný čin, ohledně něhož nebyl souhlas udělen, zastavit z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť při právním posouzení skutku se pouze nepřihlíží k jeho právní kvalifikaci jako trestného činu uvedeného v §163 odst. 1 tr. ř. (R 38/1999 – I.). Státní zástupkyně proto uzavřela, že přípravné řízení nebylo zatíženo vadou spočívající v absenci souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného. 18. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitku právní vztahující se ke skutku pod bodem VII., který byl právně kvalifikován jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupkyně přisvědčila obviněnému, že případnější právní kvalifikací bylo posouzení jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V případě zpronevěry totiž pachatel získává faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání nebo využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Pokud je však svěření věci dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu anebo zamlčením podstatných skutečností, jde o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Ze skutkové věty, stejně tak jako z provedeného dokazování, vyplývá, že obviněný vylákal vozidlo Škoda Superb na poškozené H. B. tak, že ji přesvědčil o velmi špatném technickém stavu tohoto vozidla s tím, že je možné prodat jej pouze na náhradní díly, přičemž obviněný přislíbil, že poškozené pořídí vozidlo nové. Předmětné vozidlo však ve velmi špatném technickém stavu nebylo, o čemž svědčí to, že jej dále užíval a převedl je formálně na M. M. Poškozené H. B., která zaznamenala, že vozidlo užívá, obviněný tvrdil, že je to zcela jiné vozidlo. Podvodný charakter jednání plyne již z údaje ve skutkové větě (o hodnotě vozidla ve výši 198 200 Kč, což nesvědčí ceně vozidla ve velmi špatném technickém stavu, které by mělo být prodáno na náhradní díly). Změna právní kvalifikace z trestného činu zpronevěry na trestný čin podvodu by však podle státní zástupkyně pro obviněného nebyla nijak podstatná a už vůbec ne příznivější, neboť trestní sazba jak u trestného činu podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tak podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je shodná. 19. Za hmotně právní námitku označila státní zástupkyně i poukaz obviněného na skutečnost, že jeho trestné jednání mělo být posouzeno příznivěji, a to v případě majetkových trestných činů pod bodem IV. a VI., neboť v době projednání dané trestní věci již byla projednávána Parlamentem České republiky novela trestního zákoníku č. 333/2020 Sb., kdy v této novele došlo k novému stanovení hranic výše škody. Zde však názoru dovolatele nepřisvědčila, a to s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestně právních předpisů. Předmětné ustanovení jasně stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, s tím, že podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Základním předpokladem aplikace zásad o časové působnosti trestních zákonů je spolehlivé zjištění doby spáchání trestného činu. Je-li učiněn závěr, že čin byl spáchán před 1. 10. 2020, tak při rozhodování soudu o jeho trestnosti odpadají jakékoli úvahy o aplikaci trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. 20. Za hmotněprávní námitku pokládá státní zástupkyně i zpochybnění správnosti právní kvalifikace skutku zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v případě, že u poškozené M. M. nebyl znaleckým zkoumáním prokázán syndrom týrané osoby. Prokázání syndromu týrané osoby není podmínkou aplikace předmětné skutkové podstaty, neboť u různých obětí se mohou v důsledku jednání pachatele vyskytovat různé klinické diagnózy, ale také může jít pouze o popisný výčet následků viktimizace, které nespadají pod konkrétní psychopatologické poruchy. Devastující vliv obviněného na poškozenou byl prokázán a svědecky byly podloženy i změny v jejím chování a návycích. Sama poškozená ve své výpovědi popsala konkrétní následky viktimizace, což umožnilo soudu uzavřít, že poškozená uvedený stav pociťovala jako těžké příkoří, neboť se jednalo jak fyzické, tak i psychické útrapy. 21. Další, byť rozsáhlé, námitky obviněného, jimiž napadá skutková zjištění soudu prvního stupně, nelze pod jím inzerovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky obviněného totiž vycházejí ze zcela jiného, než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu věci. Výjimku by mohl tvořit pouze případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, ze kterých jsou skutková zjištění vyvozována, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá ze žádného provedeného důkazu a skutek popsaný soudy tak nemá oporu ve výsledcích dokazování. Případná existence tohoto extrémního nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásad do skutkových zjištění, která ale jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu. Extrémní nesoulad ale není založen pouze tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uváděné v obžalobě, a to současně za podmínky, že soudy svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14). V posuzované trestní věci obviněný sice namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi, tento však není možné v dané věci identifikovat. Soudy se věcí zabývaly řádně, provedly v potřebném rozsahu dokazování, které nebylo vyčerpáno pouze několika málo důkazními prostředky, a proto na základě tohoto dokazování mohly být učiněny skutkové závěry, na základě nichž byl zrekonstruován skutkový stav vyjádřený ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobou obviněného se ve všech směrech zmiňovaných nyní také v dovolání pečlivě zabývaly soudy prvního i druhého stupně, přičemž ve svých rozhodnutích přesvědčivě a podrobně vyložily, proč uvěřily verzi obžaloby a nikoli verzi prezentované dovolatelem. 22. Dále obviněný zpochybnil přiměřenost uloženého trestu a uvedenou námitku subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uložení nepřiměřeně přísného trestu však nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Přezkoumat výrok o trestu v rámci dovolacího řízení by mohl Nejvyšší soud pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahování do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V posuzovaném případě ale o extrémně přísném trestu hovořit nelze. Soudy měly na paměti zákonná kritéria stanovené pro ukládání trestu v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily. Vzaly přitom v úvahu především okolnosti činu, přitěžující okolnosti i hodnocení osoby obviněného. Výrok o trestu žádným ústavním deficitem netrpí. 23. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť jednání obviněného v bodě VII. nebylo právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přestože právě jeho znaky naplňovalo. Projednání dovolání by totiž nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). 25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody. 26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné . Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo §11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. §11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod. 27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 30. Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. 31. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 32. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. 33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání a) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 34. Dovolatel uplatil tento dovolací důvod, neboť má za to, že jeho stíhání pro skutek bod bodem I. (jednání vůči poškozené M. M.) bylo nepřípustné. Uvedený skutek byl kvalifikován mj. jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž podle §163 tr. ř. je tento zločin jedním z vyjmenovaných trestný činů, pro něž lze trestní stíhání toho, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k obviněnému manželem, partnerem nebo druhem, zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Obviněný je toho názoru, že tento souhlas měl být poškozenou M. M. dán, avšak nebyl. 35. Ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně je třeba poznamenat, že případná nepřípustnost trestního stíhání obviněného pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v případě skutku po bodem I. výroku o vině by nezpůsobila nepřípustnost vedení trestního stíhání obviněného pro celý skutek, jak byl v usnesení policejního orgánu ze dne 15. 6. 2018, č. j. KRPA-319462-55/TČ-2017-001472, vyjádřen, neboť jeho popis odůvodňoval i jeho právní posouzení v podobě sbíhajícího se zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Důsledkem by v takovém zvažovaném případě, tj. při neudělení souhlasu s trestním stíháním obviněného poškozenou, byla pouze nutnost „vypuštění“ právní kvalifikace trestného činu znásilnění, tj. trestného činu, ke stíhání jehož pachatele zákon požaduje – za jím popsané situace (spáchání činu vůči manželu/ce, partneru/ce či druhu/žce) – příslušný souhlas poškozeného. Žádné procesně právní důsledky by naopak absence souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného pro trestný čin znásilnění neměla ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, z jehož spáchání byl obviněný rovněž důvodně podezřelý. 36. Ačkoli je třeba přiznat důvodnost části dovolací argumentace obviněného, nelze dospět ke stejnému závěru, který obviněný předkládá, tj. o nepřípustnosti jeho trestního stíhání pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 37. Na místě je souhlasit se závěrem dovolatele, že vyjádření poškozené M. M. v rámci podání vysvětlení dne 21. 9. 2017 (č. l. 482), které odvolací soud pokládal za řádné udělení souhlasu s trestním stíháním obviněného, nelze považovat za odpovídající ustanovení §163 odst. 2 tr. ř. Poškozená, alespoň podle protokolace, se vyjádřila v čase budoucím - výslovně uvedla: „ souhlas dám “. Protože nejednoznačná vyjádření odporují požadavku kladenému na protokolaci (podle §55 odst. 1 tr. ř. protokol má obsahovat výstižné vylíčení průběhu úkonu , vyjádření poučených osob ), je třeba je interpretovat způsobem svědčícím obviněnému. Proto i užití budoucího času poškozenou M. M. je třeba vyložit tak, že dne 21. 8. 2017 projevila svoji vůli do budoucna, tedy že svůj souhlas s trestním stíháním obviněného udělí (v podobě užití přítomného času) v situaci, v níž by byla orgánem činným v trestním řízení vyzvána ke sdělení svého stanoviska ohledně této otázky. Uvedený výraz v budoucím čase proto podle dovolacího soudu nelze považovat, jak to učinil odvolací soud, za řádné udělení souhlasu ve smyslu ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., resp. ve formě jeho ústního udělení zaznamenaného do protokolu podle §163 odst. 2 tr. ř. 38. Dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby jakkoli snižoval nároky na jasnost a přesvědčivost zachycení projevu vůle osoby oprávněné k udělení, příp. odepření souhlasu s trestním stíháním obviněného, jak je již formulovala dřívější judikatura soudů. Lze proto i nadále poukázat na názor vyslovený např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 5 To 31/02, uveřejněným pod č. 54/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož: „ Souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného musí být určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení; význam vyjádření poškozeného nelze vyvozovat implicitně (např. z okolností případu, jeho vztahu k obžalovanému, z výpovědi svědků apod.)“. Nebýt proto dále uvedeného, bylo by nezbytné přisvědčit obviněnému a dojít k závěru, že již vydání usnesení o zahájení jeho trestního stíhání pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo nezákonné pro absenci zákonem vyžadované podmínky upravené v §163 odst. 1 tr. ř. 39. Nesprávný však byl již prvotní předpoklad dovolatele, že trestní stíhání uvedeného skutku vyžadovalo souhlas poškozené M. M. Jak již bylo nastíněno výše, souhlas je vyžadován pouze v případě, kdy obviněný je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem. Tato podmínka však v projednávané věci nebyla naplněna. Poškozená a obviněný nebyli v době skutku a ani v době trestního stíhání manželé, jak je zřejmé z jejich výpovědí, a logicky ani registrovanými partnery. V úvahu by mohl přicházet toliko vztah druha a družky, ani tento však nelze v projednávané věci seznat. 40. Již v minulosti tento soud ve svém rozhodnutí vymezil, za jakých okolností lze vztah mezi dvěma jedinci (rovněž obviněným a poškozenou) považovat za vztah druha a družky. Ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, předně upozornil, že z dikce zákona je patrno, že jak vztah druha a družky, tak partnerský vztah musí svoji podstatou odpovídat vztahu mezi manžely, případně rodinnému vztahu. Lze jej zpravidla charakterizovat sdílením společné domácnosti, sdružováním finančních prostředků ke společné úhradě potřeb, výchovou nezletilých dětí, společným sexuálním životem apod. Uzavřel proto, že uplatnění ustanovení §163 tr. ř. je v případě soužití dvou jedinců, jejichž vztah není osvědčen příslušnými (např. oddací list v případě manželství, doklad o partnerství v případě registrovaného partnerství) listinami vydanými orgány veřejném moci či jinými k tomu oprávněnými subjekty, podmíněno takovým zjištěním , které svědčí závěru, že dosáhlo úrovně odpovídající tomu, co je jinak běžně náplní pojmu manželství. Jinak řečeno, vztah mezi mužem a ženou, má-li se mu přiznat zvláštní ochrana v podobě přiznání práva jejich vlastního a pro orgány činné v trestní řízení závazného projevu vůle podmiňujícího trestní stíhání jednoho z nich pro spáchání trestného činu vyjmenovaného v §163 odst. 1 tr. zákoníku, se musí vykazovat takovými atributy, aby bylo možno uzavřít, že pojem druh/žka je kategorií obsahově rovnocennou či alespoň v základních kritériích srovnatelnou s pojmem manžel/ka. Musí být proto naplněn nejen příslušnou úrovní citové vazby mezi nimi a s ní souvisejícími vztahy intimními, nýbrž i společným soužitím ve smyslu ekonomickém, jak je charakteristické pro rodinný život (zahrnující jak oblasti sexuální, citové, duševní, ale rovněž hmotné). V projednávané věci však nelze dospět k závěru o naplnění těchto podmínek. 41. Sexuální násilí ze strany obviněného bylo v popisu skutku časově vymezeno od srpna 2014 do srpna 2016. Poškozená ve své výpovědi v hlavním líčení uvedla, že se s obžalovaným seznámila v roce 2012, avšak v roce 2014 se jejich vztah začal zhoršovat, kdy obviněný na ni byl stále agresivnější. Opakovaně ji fyzicky a verbálně napadal, musela před ním utíkat. On ji zamykal doma. Krom toho popsala, že v uvedené době začal jezdit a chodit pryč, a když se zeptala, kde byl, buďto jí neodpověděl, nebo jí vynadal. Uvedené jednání, které bylo ve svém celku také kvalifikováno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku rozhodně nelze považovat za naplnění kritérií rodinného života zejména z hlediska citových vazeb dvou osob. 42. Bez povšimnutí nelze ponechat ani tu skutečnost, že jak poškozená S. S. B., tak poškozená J. P. ve svých výpovědích vypověděly, že se s obviněným seznámily právě v srpnu 2016, kdy s ním začaly udržovat vztah. Poškozená H. B. dokonce vypověděla, že se s obviněným seznámila již v dubnu 2016 a od té doby s ním udržovala vztah. V předmětné době, kdy ke stíhanému skutku došlo, tedy obviněný navazoval a udržoval vztah také se zbylými třemi poškozenými. Uvedené taktéž nelze považovat za známku vedení společného rodinného života s poškozenou M. M. 43. Pokud jde o oblast hmotnou, poškozená vypověděla, že obviněného „živila“, když zpočátku měla našetřené peníze a peníze z odstupného z práce. V té době jí obviněný žádné peníze nedával, nepřispíval ani na nájem ani na jídlo. Později, když tyto finanční prostředky došly a poškozená se chtěla vrátit do práce, obviněný s tímto nesouhlasil, a poškozená proto musela na jeho naléhání požádat o peníze rodiče. Postupně si takto od svých rodičů půjčila v malých částkách celkem asi 600 000 Kč. Později v průběhu vztahu obviněný poškozené předal nějaké peníze, a to v částkách 15 000 Kč - 20 000 Kč. Pokud se však poškozená zeptala, odkud peníze má, začal na ni obviněný křičet, co je jí do toho. Z uvedeného vyplývá, že z převážné části to byla poškozená, kdo do vztahu přinášel finanční prostředky, a to buďto zpočátku ze svých úspor nebo následně z půjček od rodičů. Přestože jí obviněný nějaké částky na jídlo či nájem později předal, jistě to nelze považovat za sdružování finančních prostředků. 44. Z výše uvedeného je zřejmé, že vztah mezi poškozeným a obviněnou se v předmětné době, kdy mělo ke stíhanému skutku dojít, vyznačoval vysokou agresivitou obviněného vůči poškozené, kdy se vůči ní dopouštěl soustavně jednání kvalifikovaného jako týrání, zároveň udržoval vztah také se zbývajícími poškozenými a nedošlo mezi nimi ani ke sdružování finančních prostředků. Z žádné části výpovědi poškozené vztahující se k jejich soužití v předmětné době nelze seznat, že by jejich vztah byl vztahem obdobným vztahu mezi manžely a tedy hodnotitelný jako vztah druha a družky. Vzhledem k tomu lze uzavřít, že v době spáchání činu nebyli obviněný a poškozená v takovém vztahu, jehož povaha by vyžadovala pro zahájení či pokračování trestního stíhání souhlas poškozené. Zároveň z výpovědi poškozené stran okolností jejich rozchodu v létě 2017, kdy museli dokonce zasáhnout její rodiče, vyplynulo, že nebyli v takovém vztahu ani v době trestního stíhání. K trestnímu stíhání obviněného pro skutek pod bodem I. výroku o vině proto nebylo nezbytné udělení souhlasu poškozené ve smyslu §163 tr. ř. Dodat lze tolik, že ani z následného jejího procesního postupu, jak na něj odkázala státní zástupkyně, neplyne, že by vedení trestního stíhání obviněného odporovalo vůli, kterou do budoucna poškozená projevila dne 21. 8. 2017. b) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 45. Ačkoli dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. určený k nápravě vad nastalých při hmotně právním posouzení zjištěných skutečností, námitky s ním spojené založil vesměs na svém nesouhlasu se skutkovými závěry nalézacího soudu a jeho hodnocením důkazů. Ve svém mimořádném opravném prostředku předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a z ní vyplývající skutkový děj, na čemž zakládá své výhrady. Přestože namítá absenci objektivní stránky žalovaných trestných činů, ve skutečnosti pouze tvrdí, že se žalovaných skutků nedopustil, přičemž nesouhlas se závěrem soudů o subjektu těchto trestných činů, resp. jeho pachateli, zakládá taktéž pouze na svém odmítnutí viny. Takové námitky nemohou naplnit uvedený dovolací důvod a tím ani vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud totiž není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. 46. Přestože totiž dovolatel namítl, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. 47. Dovolatel svoji námitku extrémního nesouladu spojil s procesem dokazování v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Přestože ji dále blíže nespecifikoval, z obsahu dovolání je zřejmé, že uvedený nesoulad shledává právě v jím jmenovaných vadách hodnocení důkazů. Proces hodnocení důkazů je však doménou nalézacího soudu a dokonce i odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo. 48. Dovolatel nesouhlasí s hodnocením v tom směru, že (v případě všech skutků) se jedná podle jeho mínění o situaci „tvrzení proti tvrzení“ mezi ním a poškozenými, přičemž výpovědi dalších svědků jsou pouze zprostředkovanými informacemi, které jim sdělily samy poškozené. Za této situace obviněný zpochybnil věrohodnost poškozených a vyjádřil nepochopení, proč soudy neuvěřily jeho obhajobě. 49. Na námitku obviněného, že informace z doslechu nelze považovat za přímý důkaz, musí dovolací soud reagovat poukazem, že v uvedeném směru zřejmě zaměňuje rozlišování důkazů podle pramene a podle vztahu k dokazované skutečnosti. Zatímco podle prvně uvedeného kritéria (tj. pramene) se důkazy dělí na původní (bezprostřední) a odvozené (zprostředkované), z hlediska vztahu k dokazované skutečnosti na přímé (prosté) a nepřímé (složené). 50. „ Původní je důkaz, který vychází z přímého zdroje (např. výpověď svědka o skutečnostech, které osobě viděl, originál listiny, přehrání videozáznamu z ohledání místa činu). Odvozený je důkaz pocházející ze zprostředkovaného pramene (např. výpověď svědka, který skutečnost sám nevnímal, nýbrž zná ji „z doslechu“, opis listiny, ale i vyšetřující pokus simulující určitou situaci, která se v minulosti stala, apod.). […] Přímým důkazem je ten, kterým se dokazuje přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost). Nepřímým takový, kterým se dokazuje skutečnost jiná (vedlejší), ale taková, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní. “ (FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 360). Vypovídá-li proto osoba o skutečnostech, které se týkají přímo předmětu řízení (tj. popisuje-li jednání pachatele), na podkladě informací, které ji sdělil poškozený, tj. osoba činem pachatele přímo dotčená, pak výpověď takového svědka je třeba označit za důkaz odvozený, avšak přímý. Takový důkaz je třeba hodnotit obezřetně, není však vyloučeno na jeho podkladě činit závěr o vině obviněného, neboť zásada volného hodnocení důkazů nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnou důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. 51. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně k jednotlivým skutkům rozebral, z jakých důvodů obhajobě obviněného neuvěřil, či proč ji považuje za vyvrácenou. Nadto nelze souhlasit s obviněným, že by se v projednávané věci vyskytoval byť jediný skutek, který byl založen výhradně na tvrzení jediného svědka a absence jakýchkoli jiných důkazů. V případě všech skutků jsou výpovědi poškozených podporovány jinými provedenými důkazy, ať už listinnými nebo výpověďmi svědků. Tito svědci sice skutečně referovali v části informace, které jim předaly samotné poškozené, v případě žádného z nich to však nebyl výhradní obsah jejich výpovědi. Nalézací soud vzal v potaz, že některé části jejich výpovědí byly pouze zprostředkovány, a pokud hovořil o tom, že tyto výpovědi podporují výpovědi poškozených, odkazoval vždy na ty části, které obsahovaly informace, které svědci vnímali bezprostředně vlastními smysly. Pokud jde právě o tuto podporu výpovědí poškozených, s níž obviněný nesouhlasí, je na místě především poukázat na fakt, že není vyžadováno a reálně snad ani nemůže být vyžadováno, aby byla kompletní výpověď svědka ve všech ohledech a detailech podpořena také jinými důkazy. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi je proto také posuzováno, zda se v zásadních bodech neodlišuje od ostatních provedených důkazů, neboť takový rozpor by mohl poukazovat na sníženou věrohodnost výpovědi jako celku. Naopak pokud jsou části výpovědi svědka konzistentní v průběhu trestního řízení a nadto jsou v částech podporovány jinými provedenými důkazy, poukazuje to na její celkovou věrohodnost. Pokud se však obsah výpovědi v průběhu řízení mění a pravidelně se dostává do rozporu s jinými důkazy provedenými ve věci, soud může těžko takové výpovědi uvěřit. 52. Uvedené hodnocení však spadá výlučně do kompetence soudu, který příslušné důkazy provádí, a jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud do něj může zasáhnout výhradně v případech dosahujících tzv. extrémního nesouladu. Ten však v projednávané věci nenastal, když nalézací soud podrobně odůvodnil nejen (ne)věrohodnost jednotlivých výpovědí ale také hodnocení ostatních provedených důkazů. Pouze ve stručnosti se proto nyní tento soud nad rámec své povinnosti vyjádří k námitkám obviněného k jednotlivým skutkům pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají (s jedinou výjimkou, které se bude dovolací soud věnovat níže) a nevyvolávají proto přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. 53. V případě skutku pod bodem I. obviněný zpochybnil naplnění znaku týrání. Svoji námitku však nepodložil právní argumentací, ale zpochybněním výpovědi poškozené. K jeho poukazu na vypracované znalecké posudky a skutečnost, že za dobu trvání jejich vztahu si nikdo nevšiml modřin poškozené, která by jistě měla větší následky, lze zmínit, že pro případy týrání v domácím prostředí není nikterak neobvyklé, že nebývá ve větším rozsahu vnímáno okolím poškozených. Pachatelé těchto trestných činů se mnohdy na veřejnosti chovají tak, aby nevyvolali v uvedeném směru žádné pochybnosti. Zároveň jsou si často vědomi důsledků svého jednání a dokáží v případě fyzického násilí ovládat své jednání tak, aby jeho následky nebyly snadno zjistitelné. Nezřídka rovněž sama týraná osoba málokdy vyhledá odbornou lékařskou pomoc. Ve věci posuzované lze v návaznosti na právě uvedené zmínit, že poškozená M. M. vypověděla, že ji obviněný nejčastěji bil do stehen. Nelze se proto divit, že modřin na takovém místě si v jejím okolí nikdo snadno nevšiml. Možnost odhalení týrání z okolí poškozených je snižována také tím, že pachatelé často své oběti izolují od jejich známých, přátel a rodiny. Také tuto situaci lze seznat v projednávané věci, neboť obviněný poškozenou přesvědčil, aby přestala chodit do práce, hanil její přátele a přesvědčil ji, aby si zrušila facebook. 54. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o znak kvalifikované skutkové podstaty, „ po delší dobu “, musí se jednat o dobu trvání řádově v měsících. Avšak čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a naopak (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1937). Naplnění uvedených znaků nalézací soud odůvodnil v bodě 93. svého rozsudku, kde podrobně popsal nejen jednání obviněného, ale také jeho důsledky pro poškozenou. Nejen z její výpovědi, ale také výpovědi její matky ohledně jejího psychického stavu bylo zřejmé, že poškozená jednání obviněného pociťovala jako těžké příkoří. Naplněn byl také znak páchání činu po delší dobu , neboť k týrání docházelo nejméně od konce roku 2014 do srpna 2017, tedy více než dva a půl roku. 55. Stran hodnocení znaleckých posudků lze uvést, že se k němu vyjádřil již odvolací soud. Na místě je dodat, že přestože obviněný sám trvá na potřebě jejich hodnocení v jejich komplexu, ve skutečnosti vychází pouze z těch částí, které považuje za hovořící v jeho prospěch. Ohledně významu těchto posudků ve vztahu k posouzení věrohodnosti svědka, resp. jeho výpovědi, nutno připomenout, že vypracované znalecké posudky jsou pro soud vždy jen jedním z podkladů, na jejichž základě řeší závěr o pravdivosti svědecké výpovědi. 56. Pokud jde o bod II. výroku o vině, námitky obviněného jsou založeny pouze na vyvrácení výpovědi poškozené, kterou označuje za nelogickou, a jeho tvrzení, že se skutku nedopustil. Poukázal dále, že po skutku byli s poškozenou ve vztahu. K uvedenému lze (krom již výše uvedeného obecně k hodnocení důkazů) pouze doplnit, že nalézací soud výpověď poškozené pečlivě hodnotil, a přestože další provedené důkazy se týkaly spíše jejich následného soužití, tyto podporovaly výpověď poškozené v dalších částech. Neměl proto důvod pochybovat o zbývajících informacích. Proč spolu i přesto následně navázali vztah, bylo poškozenou dostatečně vysvětleno. Toto vysvětlení není důvod zpochybňovat. 57. Ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku o vině obviněný namítl, že výpověď poškozené J. P. byla jejím bývalým manželem podepřena pouze z části. K uvedené námitce se dovolací soud vyjádřil již výše a není proto třeba, aby opakoval již vyřčené. Doplnit lze pouze, že výpověď poškozené byla podepřena nejen jeho výpovědí, ale také řadou provedených listinných důkazů. 58. Ke skutkům vůči poškozené H. B. obviněný namítl, že neexistuje jiný důkaz, že by od poškozené obdržel jakékoliv finanční prostředky. Samotná skutečnost, že poškozená vybrala peníze z bankomatu, podle něj neprokazuje, že je předala právě jemu. Uvedené však bylo prokázáno výpovědí poškozené, která přesně popsala, jaké finanční prostředky obviněnému předala a z jakých důvodů. Výpověď poškozené byla přitom podepřena dalšími provedenými důkazy, nejen výpověďmi svědků, ale také důkazy listinnými přesně evidujícími nakládání s finančními prostředky poškozenou. Nejen z výpovědí poškozené a dalších svědků vyplynulo, že poškozená byla na obviněném zcela závislá, důvěřovala mu ve všech ohledech a s touto důvěrou mu také předávala finanční prostředky. Ze stejného důvodu také obviněnému nebránila, když jí odcizil šperky a jiné movité věci. Bezpředmětná je přitom námitka obviněného, že neměl klíče od jejího bytu, když z výpovědi poškozené vyplynulo, že k odcizení došlo za její přítomnosti. Když už poškozená všechny svoje finanční prostředky předala obviněnému a neměla další zdroj peněz, nejenže si vzala půjčku, ale nechala se přimět také k provozování prostituce. 59. Zoufalost situace poškozené stejně jako míra jejího ovlivnění ze strany obviněného je z uvedeného zcela zřejmá. Z její výpovědi vyplynulo, jak k samotnému skutku došlo. Byl to sám obviněný, kdo ji za C. L. P. vozil autem a kdo ihned inkasoval peníze, které od něj poškozená získala. Jednání obviněného je v případě těchto skutků prokázáno výpovědí poškozené, která byla v podstatných částech podpořena také výpověďmi svědků a provedenými listinnými důkazy. Nalézací soud proto její výpovědi uvěřil. Naopak neuvěřil obhajobě obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. 60. K námitce dovolatele, že odvolací soud rezignoval na odůvodnění některých skutků, dostačuje odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž není v rozporu s požadavky spravedlivého procesu taková praxe, kdy odvolací soud po dostatečném přezkoumání napadeného rozhodnutí, v situaci, že se závěry soudu prvního stupně souhlasí, na tyto zcela nebo z části ve svém rozhodnutí odkáže. Byť součástí práva na spravedlivý proces je požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11). Taktéž Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře poukazuje na požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí jako jednu ze záruk včleněných do čl. 6 Úmluvy, avšak zároveň stanovuje limity této povinnosti, kdy odvolací soud při zamítnutí odvolání může odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozhodnutí ze dne 21. 1. 1999). 61. K tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo je možno uvést, že toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17. 62. Poněkud odlišná situace je v případě námitky dovolatele ve vztahu ke skutku pod bodem VII. výroku o vině. Tato námitka byla taktéž ze strany dovolatele postavena na jeho tvrzení, že trestný čin nespáchal, dodal ovšem, že kdyby jednání popsané ve výroku rozsudku bylo prokázáno, jednalo by se o trestný čin podvodu a nikoli zpronevěry. Přestože není námitka uplatněna zcela regulérním způsobem, její jádro směřuje proti právnímu posouzení skutku, a je proto na místě se jí zabývat. Nadto lze dát dovolateli za pravdu. Nelze sice souhlasit s jím uvedenou judikaturou, která není na projednávaný případ přiléhavá, ale se samotným závěrem, že uvedené jednání mělo být posouzeno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku souhlasit lze. 63. Podle popisu skutku pod bodem VII. se obviněný uvedeného jednání dopustil – zjednodušeně řečeno – tím, že poškozenou přesvědčil o špatném technickém stavu jejího vozidla, které mu svěřila k užívání, a pod příslibem pořízení nového vozidla ji přemluvil, aby podepsala plnou moc k převodu tohoto vozidla, k němuž následně došlo, avšak obviněný nejenže nepořídil nové vozidlo, ale ani jí nepředal finanční prostředky utržené prodejem vozidla. 64. Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podstatným rozdílem mezi těmito trestnými činy je, že „ na rozdíl od podvodu získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání či využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Pokud by však svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty bylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu anebo zamlčením podstatných skutečností, šlo by o trestný čin podvodu podle §209 “ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2018). 65. V projednávané věci zřejmě nalézací soud při právní kvalifikaci vycházel z prvotního svěření vozidla obviněnému poškozenou k užívání, k čemuž došlo bez vyvolání jejího omylu (či využití jejího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti), a proto dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry. Poškozené však škoda vznikla až v souvislosti s převodem vozidla, jehož důsledkem bylo jednak pozbytí dispozičního práva nad ním a jednak škoda v podobě zmenšení majetku poškozené v rozsahu odpovídající hodnotě vozidla v době jeho zcizení (tj. prodeje), k němuž byla obviněným přesvědčena. Z popisu skutku přitom vyplývá, že k tomuto obviněný poškozenou přemluvil jednak pod záminkou špatného technického stavu vozidla a jednak pod příslibem zakoupení vozidla nového. Dovolatel poškozené, jak vypověděla v hlavním líčení, sdělil, že vozidlo je nepojízdné, že má zničený motor a prodá ho na součástky. V rozporu s takovým tvrzením obviněného však bylo vozidlo následně ohodnoceno na částku 192 200 Kč a obviněný ho používal pro vlastní potřebu, čehož si všimla i samotná poškozená. Je tedy zřejmé, že obviněný uvedl poškozenou v omyl stran stavu, a tím i hodnoty jejího vozidla. Přestože jí dále přislíbil nákup nového vozidla, žádné nekoupil a nepředal jí ani prostředky za něj utržené. Z uvedeného vyplývá, že poškozená v okamžiku podepsání plné moci k převodu jednala v omylu, a bylo proto na místě jednání obviněného posoudit jako zločin podvodu. 66. V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. dovolatel upozornil na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., která nabyla účinnosti 1. 10. 2020. Touto novelou byly mj. upraveny tzv. hranice výše škody, které trestní zákoník definuje v §138. Dovolatel má za to, že touto změnou došlo ke změně společenské škodlivosti, když jeho jednání by bylo po této novele kvalifikováno mírněji. K uvedenému měly podle jeho mínění soudy přihlédnout při hmotněprávním posuzování, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i při ukládání trestu. Pokud tak neučinily, byl mu uložen nepřiměřený trest a naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 67. Dovolatel v této souvislosti odkázal na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jež stanoví: „ Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. “ Uvedená zásada je reflektována také v §2 tr. zákoníku, kde je také blíže rozvedena. Vyplývá z ní, že soud rozhoduje buď podle zákona účinného v době spáchání činu, nebo podle pozdějšího zákona, a to v závislosti na posouzení, který zákon je pro obviněného příznivější (resp. nejpříznivější, došlo-li v mezidobí od spáchání činu k více změnám). „ Při řešení časové působnosti, což přichází v úvahu jen v případě změny zákona, a to i opakované, v mezidobí od spáchání činu do doby, kdy se o něm rozhoduje, je třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele “ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 51). Je zřejmé, že „pozdějším“ zákonem se rozumí ten, jenž nabyl účinnosti v mezidobí od spáchání činu do rozhodování soudu. Soud je v tomto případě omezen na zákony, které nabyly účinnosti do doby jeho rozhodování. Je zcela zřejmé, že soud nemůže dopředu předvídat datum nabytí účinnosti zákona, který v době jeho rozhodování nebyl ještě ani vyhlášen ve Sbírce zákonů. Soudy obou stupňů tedy postupovaly zcela správně, když rozhodovaly podle zákona účinného v době spáchání činu. 68. Pokud dovolatel namítl, že soudy měly tuto blížící se změnu vzít v úvahu při posuzování společenské škodlivosti jeho jednání, je na místě především poukázat, že výše škody způsobená jednáním obviněného nebyla natolik hraniční, aby uvedená změna ve škodlivosti měla vliv na trestnost jeho jednání. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. I kdyby byla uvedená (v té době toliko plánovaná) změna hranic výše škody vzata v úvahu při posuzování škodlivosti jeho jednání, nemohlo by to vyústit v závěr, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněným způsobená škoda byla ve výši 64 000 Kč (bod IV.), 3 220 800 Kč (bod V.), 77 300 Kč (bod VI.) a 198 200 Kč (bod VII.). V žádném z těchto skutků nebyla škoda natolik nízká, aby opodstatňovala uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a to ať už za zákona účinného v době rozhodování soudů nižších stupňů, nebo v době rozhodování tohoto soudu. c) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 69. Dovolatel uplatil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl podle jeho mínění uložen nepřiměřený trest, což opodstatňuje existencí některých vad vznesených pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především je na místě poukázat na základní skutečnost, že pokud by napadená rozhodnutí skutečně byla stižena vadami dovolatelem namítanými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., způsobovalo by to nezákonnost uvedeného rozhodnutí, potažmo v důsledku také nezákonnost uloženého trestu, nikoli však jeho nepřiměřenost. Pokud dovolatel dále argumentoval opět novelizací, jíž byly s účinností od 1. 10. 2020 změněny hranice výše škody definované v §138 tr. zákoníku, je na místě poukázat na výklad výše, z něhož je zřejmé jednak, že soud postupoval správně, pokud uvedenou v té době plánovanou novelu nevzal v potaz. Nemohl její znění proto promítnout ani do svých úvah o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti, tj. při rozhodování o trestu. 70. Pokud jde o samotné posouzení (ne)přiměřenosti uloženého trestu, nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.). d) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 71. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolatel uplatnil obě jeho alternativy. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud sice shledal existenci uplatněného dovolacího důvodu, ale přesto dospěl k závěru, že není třeba na zjištěnou dílčí vadu dovoláním napadených rozhodnutí reagovat kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. V. Ke způsobu rozhodnutí 72. Z dosud uvedeného plyne, že námitky obsažené v dovolání obviněného buď nebyly shledány způsobilé naplnit jím uplatněné dovolací důvody již proto, že je ani formálně nebylo možno podřadit pod jejich obsahové vymezení (výhrady skutkové a procesní povahy), nebo proto, že byly shledány zjevně neopodstatněnými (námitka nepřípustnosti trestního stíhání, námitka subsidiarity trestní represe). Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí nevzešel ani na podkladě obviněným tvrzeného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem jimi provedených důkazů. Jak již zmíněno, jedinou vadou, kterou napadené rozhodnutí trpí, je nepřípadné právní posouzení skutku popsaného v bodě VII. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Dovolací soud v bodech 60. až 62. vyložil, proč je – argumentačně ničím nepodložená - námitka dovolatele vůči právnímu posouzení tohoto skutku opodstatněná. 73. Musel se proto zabývat posouzením toho, zda zjištěná vada právního posouzení skutku popsaného v bodě VII. vyžaduje zrušení dovoláním napadených rozhodnutí (resp. jejich vadných částí), nebo umožňuje, aby o dovolání obviněného bylo rozhodnuto způsobem navrženým ve vyjádření státní zástupkyně. Ta – jak již uvedeno v bodě 18. – přiléhavě zmínila, že v případě uznání obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku by byl ohrožen trestní sazbou od jednoho do pěti let nebo peněžitým trestem, tedy postihem totožným jako v případě zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zároveň vyjádřila názor (bod 23.), že vyjma toho, že by následná změna právní kvalifikace skutku nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, není otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, po právní stránce zásadního významu. Řečeno jinak, státní zástupkyně je přesvědčena, že jsou dány oba zákonné předpoklady toho, aby dovolací soud aplikoval ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. 74. Při vědomí toho, že samotný poukaz na shodnou trestní sazbu, jíž je pachatel ohrožen v důsledku nesprávné aplikace skutkové podstaty trestného činu, která na zjištěný skutek nedopadá (v posuzované věci přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku) a skutkové podstaty trestného činu, jehož znaky zjištěný skutek naplňuje (v posuzované věci přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku) podle Ústavního soudu zásadně nedostačuje k tomu, aby Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., zabýval se dovolací soud zejména tou možností, zda by po zrušení dovoláním napadených rozhodnutí v jejich vadných částech, tj. stran viny dovolatele ohledně skutku pod bodem VII., přicházelo v úvahu vyslovení závěru, že se žádného trestného činu nedopustil. V takovém případě by zrušení napadených rozhodnutí bylo odůvodněno zejména i z hlediska průchodnosti jeho práva na spravedlivý proces (nesprávná aplikace kogentní normy je považována za svévoli, která vždy znamená zásah do práv na spravedlivý proces), neboť změna rozhodnutí by se nutně promítla ve třech výrocích, tj. výroku o vině, trestu i náhradě škody. 75. Protože změna právní kvalifikace skutku přináší i možnost uplatnění nové obhajoby, byl způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného posuzován i z tohoto hlediska. Stran skutkových zjištění lze konstatovat, že v zájmu řádného objasnění žalovaného skutku byli k němu vyslechnuti všichni možní svědci – poškozená H. B., svědkyně M. M. jako nabyvatelka vozidla a vyjádřil se k němu i sám obviněný v rámci své výpovědi. Z listinných důkazů byl proveden výpisy z registru vozidel (č. l. 622-624 a 1276), přihláška k registraci vozidla (č. l. 1259-1260), plná moc (č. l. 1261), žádost o zápis změny vlastníka vozidla (č. l. 1263-1265), dohoda o prodeji a předání zisku (č. l. 1272). Není proto reálné usuzovat, že by se provedení nějakých dalších důkazů (pokud by takové doplnění vůbec bylo možné vzhledem k již provedenému vyčerpávajícímu dokazování) vedlo k jiným skutkovým závěrům, než jsou ta, která vyjádřila napadená rozhodnutí. To pak má význam i z hlediska obviněným vedené obhajoby, zejména s přihlédnutím k tomu, co uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku. 76. Připomíná se, že zpochybnění znaku subjektu trestného činu a znaku objektivní stránky – jednání založil obviněný na tvrzení, že nebylo prokázáno, že se jakéhokoli trestného jednání dopustil. Požadoval-li proto, aby byl (stran veškerého jednání, jímž byl uznán vinným) zproštěn, je třeba usuzovat, že se domáhá zproštění na podkladě aplikace §226 písm. c) tr. ř., tj. že není pachatelem příslušného trestného činu, případně aplikace §226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že bylo prokázáno spáchání skutku, pro který na něj byla podána obžaloba. Obhajoba takto uplatněná má skutkovou, resp. procesní povahu a s ohledem na uplatněný dovolací důvod [písm. g)] je irelevantní. Usuzováno i ke správné právní kvalifikaci skutku (§209 tr. zákoníku) námitka nedostatku znaku subjektu nespočívá ve zpochybnění jeho zákonných znaků, jimiž jsou věk a příčetnost. Obhajoba je dovolatelem vedena nikoli linií hmotně právní (cestou namítnutí nedostatku zákonných znaků subjektu), nýbrž linií procesní, potažmo skutkovou, tj. prostřednictvím, námitky o neprokázání jeho pachatelství na činu. O něm však žádné pochybnosti nevznikají. Navíc je třeba dodat, že kvalifikace skutku v podobě přečinu podvodu nenabízí nové možnosti stran zpochybnění existence závěru o subjektu trestného činu, neboť trestný čin podvodu není deliktem s omezeným okruhem pachatelů, k jehož spáchání by byl třeba konkrétní či speciální subjekt. Naopak lze konstatovat, že okruh jeho možných pachatelů je širší (může se jej dopustit každá příčetná osoba požadovaného věku) oproti trestnému činu zpronevěry, jehož pachatelem může být jen ta osoba, které byla věc oprávněnou osobou svěřena. 77. Co se týče jednání, jakožto znaku objektivní stránky, i jeho naplnění zpochybňoval obviněný ze skutkového hlediska, tvrzením, že mu žádné protiprávní jednání prokázáno nebylo, tedy cestou ignorování, resp. popíráním skutkových zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti a jež odpovídají požadavkům §2 odst. 5 tr. ř. Zbývá dodat, že v rámci námitky vůči právnímu posouzení skutku popsaného v bodě VII. se obviněný omezil na konstatování, že v případě přijetí závěru, že se dopustil popsaného jednání, mělo toto být posouzeno jako trestný čin podvodu. Jeho námitky tudíž nespočívaly v tom, že by se vymezil vůči nenaplnění znaků skutkové podstaty označeného trestného činu, které jsou v popise skutku dostatečně vyjádřeny. 78. S přihlédnutím k těmto zjištěním dovolací soud dovodil, že zrušení napadených rozhodnutí není odůvodněno naléhavou potřebou poskytnutí možnosti nové obhajoby ve vztahu k odlišnému právnímu posouzení skutku popsanému v bodě VII. 79. Při vědomí již citované části nálezu Ústavního soudu (bod 71.) nemohl Nejvyšší soud odhlížet od toho, že zákon, který bezprostředně při svém rozhodování používá, počítá i na jiných místech než je §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. s tím, že obviněný bude pravomocně uznán vinným trestným činem, jehož znaky neodpovídají skutku, který je předmětem právního posouzení (např. důsledek zákazu reformationis in peius ). Dopad případné změny na postavení obviněného proto posuzoval i v kontextu dalších skutečností, jimiž jsou nezpochybněné závěry o jeho vině sbíhajícími se trestnými činy a skutečnost, že trest je obviněnému třeba uložit podle trestní sazby stanovené na čin nejpřísněji trestný, tj. v trestní sazbě od dvou do deseti let. 80. Z tohoto pohledu bylo třeba přistoupit k vyřčení konečného závěru, jímž je ten, že postavení obviněného by se ani po zrušení napadených rozhodnutí nijak zásadně nezměnilo. K žádnému zásahu by totiž nedošlo stran výroků o vině ostatními sbíhajícími se trestnými činy, které by zrušeny v důsledku povinnosti dovolacího soudu omezit se jen na zrušení výroků nezákonných a těch, které v nich mají svůj podklad (výroky obsahově navazující), nebyly. Nepřicházelo by proto v úvahu, aby se soud, jemuž by věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, zabýval možností nové právní kvalifikace sbíhajících se majetkových trestných činů v důsledku změny nastalé v §138 tr. zákoníku v důsledku novelizace provedené zákonem č. 165/2020 Sb. V případě skutku pod bodem VII. by se situace vzhledem ke skutkovému zjištění o způsobení škody ve výši 198 200 Kč rovněž nijak nezměnila, neboť by byl za spáchání tohoto skutku v podobě přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nadále ohrožen trestní sazbou stejnou (jeden rok až pět let). Při ukládání trestu by bylo možno zohlednit jen menší intenzitu naplnění znaku způsobení větší škody (nyní nejméně 100 000 Kč), což by hmatatelnějšího významu mohlo nalézt jen tehdy, pokud by byl odsuzován pouze za tento přečin, nikoli však již v situaci, která je předmětem posouzení, kdy trest mu ukládaný trest je právním následkem trestní odpovědnosti obviněného za všechny jím spáchané trestné činy. Na výrok o náhradě škody by změna právní kvalifikace žádný vliv neměla. 81. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Zároveň se nejedná o otázku, která by byla po právní stránce zásadního významu, neboť již byla v minulosti řešena a nevyvolává obecně pochyb. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. 82. Tímto způsobem o dovolání obviněného rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, v případě, že Nejvyšší soud přistoupí k odmítnutí dovolání, v odůvodnění svého usnesení jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Při tomto vědomí postupoval dovolací soud při vyhotovení tohoto usnesení, v němž se snažil dílčím způsobem reagovat i na námitky zjevně vybočující z obsahového vymezení jednotlivých dovolacích důvodů, stejně jako transparentně a přesvědčivě odůvodnit, proč přistoupil k aplikaci §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 19. 11. 2020 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu