ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1138.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1138/2020-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný T. D. , nar. XY v XY, občan Vietnamské socialistické republiky, v České republice trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 505/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 80/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 2 T 80/2019, byl obviněný T. D. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 15. 8. 2018 kolem 00:15 hodin v XY, v ulici XY před domem č.p. XY po předchozí slovní rozepři s poškozeným P. Z., nar. XY, uchopil rýč o délce 120 cm, s nímž se ohnal po poškozeném Z., kterého rýčem seknul mezi prsteníček a malíček pravé ruky, čímž mu způsobil hlubší sečnou ránu o velikosti 4 cm na dlani pravé ruky, zasahující mezi IV. a V. prst, dále sečnou ránu hlavičky 4. záprstně (prstní kůstky pravé ruky) a oděrky na hřbetu pravého palce, tedy poranění mající charakter závažnějšího ublížení na zdraví s poruchou zdraví středně až závažného stupně trvající 3 až 6 týdnů, přičemž s ohledem na charakter použitého nástroje a způsob vedení útoku mohl poškozenému reálně způsobit sečné poranění v oblasti obličejové části hlavy, k čemuž nedošlo pouze shodou náhod, nezávisle na vůli obžalovaného, neboť poškozený zabránil úderu rýče vedeným obžalovaným na jeho hlavu tím, že natáhl před sebe ruce v úmyslu rýč chytit, čímž zabránil vážnějšímu následku, který mu útokem hrozil.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy a za sbíhající se trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 46 T 92/2018, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 3 T 45/2018, odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to loveckého zavíracího nože, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 3.875,- Kč a poškozenému P. Z. nemajetkovou újmu ve výši 21.537,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. Z. odkázán se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních
3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 5 To 505/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Michaely Štuksové Spůrové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž jeho řádný opravný prostředek byl zamítnut, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle písm. g) citovaného ustanovení.
5. Obviněný uvádí, že si je vědom skutečnosti, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí v předcházejícím řízení na podkladě skutkových námitek. K tomuto však poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které Nejvyšší soud může k takovému přezkumu přistoupit, pakliže došlo k tzv. extrémnímu nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění znamenajícímu porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podotýká, že k výše popsané situaci došlo i v jeho věci.
6. Obviněný pak konkrétně namítá, že navrhoval doplnit znalecký posudek, přičemž tento návrh byl oběma soudy nedůvodně zamítnut. Rovněž poukazuje na to, že provedený výslech znalce MUDr. Vajtra nebyl reflektován v úvahách soudů. MUDr. Vajtr při svém výslechu v hlavním líčení jakož i při vypracování znaleckého posudku vycházel z úředních záznamů o podání vysvětlení poškozeného a obviněného. Skutkový děj vylíčený v obžalobě a řešený v hlavním líčení se však značně lišil od těchto podaných vysvětlení. Když byl znalec na tyto rozpory dotázán, uvedl, že nemůže odpovědět, neboť by k tomu bylo třeba rekonstrukce případu a dalšího znaleckého zkoumání. Kvůli podkladům, ze kterých znalec vycházel, je možno mluvit o neaktuálnosti jeho posudku pro předmětnou trestní věc, čímž se soudy vůbec nezabývaly.
7. Za zásadní dovolatel dále považuje části výpovědi znalce, podle kterých bylo poškozenému způsobené zranění ve vztahu k velikosti použitého nástroje relativně malé, a tudíž muselo dojít k promáchnutí rýčem a pouze „škrtnutí“ o ruku poškozeného. Obviněný v návaznosti na toto zjištění navrhl vypracování znaleckého posudku týkajícího se způsobu vzniku zranění poškozeného. Tento důkazní návrh byl však soudy obou stupňů zamítnut jako nadbytečný bez náležitého odůvodnění. Spolehlivá znalecká zjištění by měla zásadní vliv na následnou právní kvalifikaci skutku, neboť pouze tato byla způsobilá potvrdit či vyvrátit skutkovou verzi předestřenou poškozeným.
8. Následně obviněný poukazuje na skutečnost, že i podle jeho výpovědi a výpovědi poškozeného v hlavním líčení nemohlo dojít k pokusu těžkého ublížení na zdraví. Z těchto důkazů jakož i ze shora zmiňovaného znaleckého posudku vyplývá, že dovolatel musel rýčem „promáchnout“, kdy trajektorie tohoto nástroje nemohla vést přes tělo poškozeného. Kdyby takovým směrem totiž při promáchnutí vedla kupř. na hlavu, tak by ji rýč musel zasáhnout.
9. Dovolatel taktéž zmiňuje, že výpověď poškozeného je nevěrohodná, neboť v ní není vysvětleno, kde vzal obviněný předmětný rýč. Soudy pracovaly s verzí, podle které se nedaleko od incidentu prováděla stavba a rýč tedy mohl být odtud. Nicméně takový závěr je v rozporu s vyjádřením poškozeného, obviněného i svědka B. Všichni tři totiž rýč zmiňovali již v souvislosti s ulicí XY, kde žádná stavba neprobíhala. Odvolací soud navíc své úvahy podpořil tím, že poškozený je hmotným člověkem, nemajícím důvod se sám vyzbrojit proti obviněnému rýčem. To přes skutečnost, že poškozeného nikdy neviděl.
10. Ohledně výpovědi svědka B. dovolatel uvádí, že ji soudy přijímají jako podporující výpověď poškozeného o útoku rýčem na jeho hlavu přes skutečnost, že svědek B. sledoval incident přes zeď a pouze tedy viděl obviněného dvakrát seknout rýčem do míst, kde mohl být poškozený. Výpověď svědka je tak v rozporu s úvahou soudu, podle které je přímým důkazem o útoku rýčem na hlavu poškozeného ze strany dovolatele. Jednat se mohlo přitom nanejvýš o důkaz nepřímý.
11. Dále je třeba poukázat na to, že ve své výpovědi poškozený mluvil o tom, že došlo k dopadu pouze jedné rány, svědek B. však mluvil o dvou ranách. Poškozený uvedl, že mu jeho poranění ošetřil otec svědka B., zatímco svědek B. zmínil, že jeho otec na místě vůbec nebyl. Obviněný také zmiňuje, že došlo k nesrovnalosti ohledně toho, kde byl rýč nalezen, a to mezi výpověďmi poškozeného a svědka B.
12. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že skutek byl chybně zjištěn, a tudíž je nesprávná i jeho kvalifikace jako pokusu těžkého ublížení na zdraví, přičemž jednání, kterého se dopustil, naplnilo kritéria institutu nutné obrany podle §29 tr. zákoníku.
13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 505/2019 i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 80/2019 i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující. Zároveň navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět vznesl argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jednání obviněného je prokázáno především výpovědí poškozeného P. Z., s tím, že tato výpověď je podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i dalšími důkazy jako jsou svědecké výpovědi svědka K. B. a T. B.
15. Právní kvalifikace činu obviněného zcela jasně naplnila zákonné znaky podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný musel být alespoň srozuměn s tím, jaká zranění mohl poškozenému způsobit. K těmto nedošlo pouze z důvodu sebeobrany poškozeného. Následně státní zástupkyně zdůrazňuje, že dovolání není prostředkem, skrze který by mělo docházet ke všeobecnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Jelikož se námitkami obviněného zcela dostatečně zabýval již odvolací soud, nemá Nejvyšší soud povinnost znovu jejich důvodnost přezkoumávat a dovolání by v takovém případě mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
16. Nadto se obviněný ve své argumentaci prakticky výlučně zabývá námitkami skutkovými, přestože závěry v této oblasti mají podklad v provedeném dokazování a jsou adekvátně a logicky odůvodněny. Uvedené námitky tak nejsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod dovolání.
17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Dále navrhla, aby takto bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
26. Obviněný založil dovolání primárně na skutkových (resp. procesních) námitkách proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
27. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
28. K námitce obviněného, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces mj. tím, že neprovedly jím navrhované doplnění dokazování a toto neodůvodnily, případně že nehodnotily informace z provedených důkazů plynoucí, uvádí Nejvyšší soud následující. Pokud se takto snaží obviněný podotknout, že jím navržené důkazy byly opomenuty, je třeba připomenout, že k této problematice se opakovaně vyslovil i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další). Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň Ústavní soud konstatoval, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
29. Obdobný závěr činí Nejvyšší soud i v předmětné věci, neboť musí konstatovat, že soud druhého stupně o důkazních návrzích obhajoby rozhodl stejně jako předtím soud nalézací, přičemž tato rozhodnutí byla adekvátně odůvodněna za objasnění důvodů, pro které považovaly za nadbytečné provedení důkazů navrhovaných obviněným (str. 6 rozsudku nalézacího soudu; body 15. – 18. usnesení soudu odvolacího). Tyto důvody přitom vyplývají i z nepřípadnosti zpochybňování či aplikovatelnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, na řešenou trestní věc. Obviněným citované úryvky podaných vysvětlení z přípravného řízení, ze kterých měl znalec vycházet a které měly tedy způsobit neaktuálnost znaleckého posudku, tuto rozhodně nezpůsobují. Ze strany obviněného se jedná o vytržení jednotlivostí z jejich kontextu za opomenutí závěrů o tom, jakým způsobem muselo zranění poškozeného vzniknout, ke kterým, jak bylo zmíněno výše, znalec jednoznačně došel a soudy je pojaly do svých úvah. Jde pak o jedinou konkretizovanou námitku dovolatele kvalifikovatelnou jako námitku opomenutého důkazu (v podobě nejméně dodatku znaleckého posudku), jehož neprovedení údajně soudy nedostatečně odůvodnily. Nejvyšší soud se však výše uvedeným odkazem na příslušné pasáže odůvodnění soudů nižších stupňů s jejich postupem zcela ztotožnil.
30. Důsledná analýza výslechu znalce u hlavního líčení konaného před nalézacím soudem dne 13. 9. 2019 (viz protokol na č. l. 290 – 292) neumožňuje přisvědčit závěrům dovolatele, že by snad znalec nebyl schopen potřebných odborných závěrů na podkladě informací, které měl k dispozici již v přípravném řízení a následně i u hlavního líčení. Dovolací soud má za to, že záznamy o podání vysvětlení poškozeného ze dne 24. 10. 2018 (č. l. 80-81), ze dne 24. 1. 2019 (č. l. 82-83) a ze dne 15. 8. 2018 (č. l. 84), jakož i výpovědi poškozeného v přípravném řízení i u hlavního líčení jsou v podstatné obsahové shodě a znalec, jak koneckonců vyplývá z jeho vyjádření, nebyl nucen čelit diametrálně odlišně líčenému skutkovému ději, než s jakým byl od počátku seznámen a jaký byl nakonec i ustálen ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Pokud znalec užil u hlavního líčení formulací „nevím, nevíme“, jednalo se vždy o vztah k naprosto podrobným detailům interakce obviněného a poškozeného vzhledem k tomu, že např. byla tma, nebylo známo jejich přesné vzájemné postavení apod. (viz č. l. 292 zcela nahoře). Stejně tak znalcem zmíněné nutné „podrobení dalšímu znaleckému zkoumání“ (viz č. l. 292 druhá polovina prvního odstavce) se vztahuje toliko k podrobnější analýze a dokumentaci poranění poškozeného, které však ve věci nejsou nutné, a znalec byl schopen se kvalifikovaně a dostatečně pro účely trestního řízení vyjádřit, jaké zranění s jakými následky bylo poškozenému způsobeno, jakým mechanismem se tak stalo (a zejména, že tento koresponduje se skutkovým dějem líčeným poškozeným, nikoli obviněným), jaká jiná zranění mohla být poškozenému způsobena v případě nevykrytí úderu rýčem pravou rukou poškozeného atd. O těchto závěrech svědčí i závěrečné vyjádření znalce po seznámení s fotodokumentací poranění poškozeného, v němž v podstatě odkázal na jím ustálený mechanismus vzniku poranění uvedený již v písemném znaleckém posudku (viz č. l. 292 poslední odstavec). Za daných okolností, tedy nelze soudům nižších soudů ani po věcné stránce vytknout, že jakékoli doplnění znaleckého posudku považovaly za nadbytečné, když navíc na důkazní návrhy obhajoby náležitě procesně reagovaly a svá rozhodnutí v tomto směru zakomponovaly do odůvodnění meritorních rozhodnutí. Taková nadbytečnost pak plyne nejen z hodnocení znaleckého posudku jako jednotlivého důkazu, nýbrž i z posouzení jeho důkazní hodnoty v kombinaci s ostatními důkazy, zejména svědeckými výpověďmi poškozeného a svědka B. (viz dále ještě níže). Ve věci tak existenci tzv. opomenutých důkazů působících porušení práva na spravedlivý proces konstatovat nelze.
31. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu (zmíněná výše v bodě 27.) jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
32. Popisovaným extrémním rozporem však napadené rozhodnutí zatíženo není. Skutkový stav soudy zjištěný má (i přes námitky dovolatele) dostatečné ukotvení v jimi provedených důkazech a jejich zhodnocení, které splňuje podmínky stanovené v §2 odst. 6 tr. ř. V uvedeném směru jsou nepřípadné námitky dovolatele o nedostatečnosti hodnocení důkazů soudy, které napadá primárně, přičemž jeho námitky stran chybného hmotně právního posouzení jsou až druhotné, na skutkové či procesní námitky navázané.
33. Námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, se kterou se vypořádal nalézací soud a zejména pak soud druhého stupně v odvolacím řízení. Toliko pro úplnost tedy Nejvyšší soud uvádí následující. Konkrétně ve vztahu k námitkám, kterými se obviněný snaží navodit dojem, že došlo k zásadním rozporům mezi výpověďmi poškozeného a svědka B., případně svědka B., možno odkázat především na bod 21. usnesení odvolacího soudu. V této části jeho odůvodnění zcela přijatelným způsobem uvádí, proč má mj. z těchto výpovědí za to, že došlo ke skutku, jak jej popsal poškozený. Zmiňuje tak kupř., že „[P]okud různí očití svědci vypovídají o téže pozorované události, o tomtéž skutkovém ději, naprosto není neobvyklé, že jejich výpovědi nejsou svou formou a obsahem zcela totožné. Tím spíše dochází k určitým rozdílům ve výpovědích, jde-li v pozorovaném ději například o násilnou šarvátku skládající se z více dílčích akcí a reakcí. Obecně platí, že k diferencím ve výpovědích svědků zcela obvykle dochází z přirozených příčin, jakými jsou např. různá pozorovací stanoviště svědků; různé úhly pohledu a různá intenzita pozornosti svědků k tomu či onomu jevu či momentu odvíjející se události; různá individuální schopnost svědků přesně objektivně zaznamenat, vštípit si a poté reprodukovat ten který detail či moment pozorované události či jejich přesnou posloupnost; různá míra schopnosti svědků přesně a výstižně popsat svými slovy svědčenou událost, apod.“. Následně soud pokračuje, že pokud ve výpovědích vznikly drobné nesrovnalosti z důvodů právě přirozených příčin, nejedná se o nic, co by zabraňovalo akceptaci informací z nich v podstatných bodech vyplývajících. Ohledně osamocené námitky obviněného, kterou se snaží zpochybnit výpověď poškozeného, neboť prý nevěrohodně zdůvodnil původ rýče, kterým na něj mělo být útočeno, postačí odkázat na bod 24. usnesení odvolacího soudu. Námitka byla již v odvolacím řízení shledána zcela bezvýznamnou, když v kontextu důkazní situace nemohla ničeho změnit na závěru o vině dovolatele popsaným skutkem ani právní kvalifikaci tohoto činu.
34. Tomuto hodnocení nemůže dovolací soud ničeho vytknout, zvlášť když soudy obou stupňů hodnotily výpovědi zmíněného svědka i poškozeného zejména v kontextu znaleckého posudku (viz str. 5 – 6 rozsudku nalézacího soudu; body 17., 18. usnesení odvolacího soudu). Soud druhého stupně pak mj. uvedl, že „…znalec setrval na svém závěru, že hluboká rána mezi prsty poškozeného vznikla prudkým nárazem hrany čepele rýče na zraněné místo, nikoli například říznutím o držený rýč při přetahování o něj. Na tom znalec setrval a tento závěr byl – i ve světle popisu a fotodokumentace zranění – obvodním soudem správně přijat.“ , přičemž z rozsudku nalézacího soudu (str. 5) vyplývá, že podle znalce „[S] ohledem na použitý nástroj a způsob vedení útoku by bez účinné sebeobrany poškozeného mohlo dojít i ke vzniku závažnějších poranění, například k sečnému poranění skeletu hlavy v obličejové části anebo v oblasti lebky, v důsledku čehož by mohlo dojít k pohmoždění mozku, případně mohlo dojít k poranění zevního genitálu či k poranění v oblasti třísla. Mohlo dojít též k amputaci článků prstu, pokud by se je nepodařilo anatomicky zrekonstruovat a chirurgicky přišít.“. Ve světle uvedeného je tedy irelevantní i argumentace obviněného, kdy se snaží zcela spekulativním způsobem akcentovat, že měl podle znalce rýčem promáchnout, a tudíž nemohl vůbec mířit na tělo poškozeného, protože jinak by ho zasáhl. Přitom to zjevně byla právě obrana poškozeného (podle znaleckého posudku i výpovědi poškozeného), která tomuto následku zabránila. Dovolacímu soudu potom není zcela jasné, z čeho obviněný dovodil, že nemohl při promáchnutí rýčem mířit na tělo poškozeného, když to byla právě jeho snaha se chránit, která trajektorii rýče svedla jiným směrem (skrze případné promáchnutí přes ruce poškozeného).
35. Ze shora popsané situace pro Nejvyšší soud vyplývá závěr o komplexním hodnocení důkazní materie ze strany soudů, kdy obviněný pouze vytrhává z jejích souvislostí drobné dílčí části. Výpověď poškozeného byla zhodnocena především v souvislosti s výpovědí svědka B. v jejich podstatných rysech a posouzena v souvislosti s informacemi vyplývajícími ze znaleckého posudku (resp. výslechu znalce v hlavním líčení). Bylo pak možno správně uzavřít, že tyto tři okruhy důkazních prostředků spolehlivě prokazují vinu obviněného skutkem formulovaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, neboť obě svědecké výpovědi korespondují v naprosté většině relevantních skutkových okolností a výpověď poškozeného potvrdil svými odbornými závěry též znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který přesvědčivě negoval skutkovou alternativu prezentovanou obviněným. Rozhodně tak nelze mluvit o situaci, kdy by bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces kvůli extrémně rozporným závěrům plynoucím z provedeného dokazování. Jak již bylo uvedeno, námitky obviněného stran toho, že mělo dojít k chybnému posouzení jeho činu jako pokusu těžkého ublížení na zdraví, případně že v jeho případě šlo o užití institutu nutné obrany, jsou založeny výhradně na podkladě shora řešené argumentace skutkové povahy. Nejsou tak vůbec dále rozvedeny stran jakýchkoliv hmotně právních souvislostí a samy o sobě nejsou způsobilé založit reálný přezkum dovolacího soudu právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
37. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dovolací soud shrnuje, že obviněný ve svých námitkách nepodřaditelných pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (i všech ostatních důvodů dovolání) neuplatnil nic, co by vybočilo z běžných námitek odvolacích a co by mohlo posunout jeho argumentaci do roviny ústavněprávní. Odkazy na porušení jeho práva na spravedlivý proces, případně to, že soudy extrémně rozporně hodnotily důkazy, jsou zcela nepodložené. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth