ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1220.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1220/2020-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. O. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2020, č. j. 7 To 149/2020-50, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 113/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2020, č. j. 1 T 113/2019-12 , byl obviněný J. O. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 17. 6. 2019 v době kolem 00.27 hodin v Brně na ul. XY, vnikl za užití shodných klíčů, které si obstaral blíže nezjištěným způsobem, do provozovny B. K., kde nerozsvítil hlavní osvětlení, ale s rozsvícenou baterkou přistoupil k ovládacímu panelu bezpečnostního zařízení a toto se snažil deaktivovat, kdy poté s baterkou přešel k trezoru, ve kterém byla uložena finanční hotovost 31.000,- Kč a stravenky v hodnotě 23.972,- Kč a tento se snažil otevřít, v úmyslu peníze odcizit, jelikož se však spustil alarm, z místa utekl pryč, aniž by cokoliv odcizil, kdy takto jednal ke škodě poškozené společnosti AmRest s.r.o., IČ: 26476215, se sídlem Praha 5, Walterovo náměstí 329,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 90 T 97/2010, v právní moci dnem 24. 10. 2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2012, č. j. 3 To 351/2012, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odstavec 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 14. 2. 2017.
2. Za tento přečin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2019, č. j. 5 T 104/2019-109, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2019, č. j. 9 T 37/2019-161, byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2019, č. j. 5 T 104/2019-109 a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2019, č. j. 9 T 37/2019-161, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost AmRest, s.r.o., IČ: 26476215, se sídlem Walterovo náměstí 329/3, 158 00 Praha 5, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením dne 18. 6. 2020, č. j. 7 To 149/2020-50 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Magdy Babákové Kolečkové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
7. Obviněný soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou přiléhavé právní kvalifikace skutku a neučinily dostatečná skutková zjištění, na která tato kvalifikace musí navazovat. Závěr o jeho vině tedy nelze učinit nade vši pochybnost, když některé důkazy a z nich vyvozené závěry jsou v extrémním nesouladu. Zároveň došlo i k porušení zásady presumpce neviny, když soud pojal do svých úvah o osobě obviněného skutečnosti týkající se nepravomocně skončeného trestní řízení, což mělo vliv na rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu.
8. Obviněný se domnívá, že dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uplatnit i v případě, kdy nesprávné hmotněprávní posouzení vyplývá z nedostatečně provedeného dokazování. Tvrdí, že skutková věta neobsahuje dostatečný popis subjektivní stránky trestného činu, neboť z ní nevyplývá jeho úmysl jej spáchat, přičemž subjektivní stránka nebyla v řízení ani prokázána. Naplnění objektivní stránky taktéž nemá podkladu v provedeném dokazování. Konkrétně jde o přisvojení si cizí věci (pokus o něj), vznik škody a uskutečnění takového činu vloupáním.
9. Obviněný pracoval v provozovně B. K. a měl od ní klíče. Do provozovny vstoupil z důvodu potřeby zápočtového listu pro schůzku na úřadu práce, která se měla odehrát následující den po činu. Pokud by skutečně chtěl spáchat zmíněný trestný čin, nedávalo by smysl sdělovat svědkyni C., že se na prodejně nacházel a proč se do místa kanceláře dostavil. Je absurdní odkazovat na to, že měl setrvat na místě provozovny poté, co se spustil alarm. Přirozeně se domníval, že policejní hlídka by vzhledem k jeho trestní minulosti neuvěřila jeho verzi. Jednal tedy spontánně na nečekanou situaci, přičemž z provozovny neprchal, ale klidně odcházel.
10. K výše uvedenému dovolatel podotýká, že nezpochybňuje skutkový stav, jak byl zjištěn. Pouze se neztotožňuje s jeho právní kvalifikací.
11. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uvádí, že tento uplatnil v jeho druhé variantě, neboť jeho řádný opravný prostředek byl zamítnut, přesto, že v nalézacím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), jak je rozepsáno výše.
12. Ohledně porušení zásady presumpce neviny poukazuje na skutečnost, že v každé věci je potřeba vinu prokázat nade vši pochybnost, přičemž dřívější trestní minulost obviněného může toliko vypovídat o jeho charakteru. Rozhodně ale není přímým důkazem jeho viny v nyní projednávané věci. Z úvah o trestní minulosti dovolatele měl nalézací soud vycházet při stanovení výše trestu, neměl z nich však činit závěry o jeho vině.
13. Obviněný za zásadní považuje nezohlednění skutečnosti, že ve věci rozhodoval soudce, proti němuž byla vznesena námitka podjatosti, o které bylo rozhodnuto až po konečném rozhodnutí ve věci. V tom spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétními důvody pro konstatování podjatosti soudce soudu prvního stupně spatřuje v tom, že opakovaně nevhodně mluvil o osobě obviněného v rámci hlavního líčení. Na základě trestní minulosti obviněného užíval výrazy jako „kriminálník“ a „loupežník“. Takové pejorativní vyjadřování nemá představovat slovník soudce. Je zjevné, že zmíněný soudce zaujal ze subjektivního hlediska hodnotící postoj vůči osobě dovolatele nesouvisející s trestním zákoníkem nebo trestním řádem.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle ní námitky obviněného nelze vůbec podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou tedy způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
16. Obviněný se ve skutečnosti domáhá revize skutkových zjištění podle jeho představ. Námitky ohledně porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo mají taktéž procesní charakter a týkají se otázek skutkových. Obviněný přitom neuplatňuje námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Takový rozpor se přitom v předmětné věci ani nevyskytuje. Důkazy provedené soudem prvního stupně byly logicky a komplexně hodnoceny (viz bod 14. rozsudku nalézacího soudu). Obhajoba obviněného byla vyvrácena především kamerovým záznamem a výpovědí svědkyně C. Již z těchto důkazů lze dovodit naplnění znaků trestného činu (ve stádiu pokusu), jehož se obviněný dopustil. Je na místě zmínit, že §2 odst. 5 tr. ř. nestanoví pravidla určující míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu, kterou mají soudy daným důkazům přiřadit.
17. Pochybením též není, že soud odmítl obhajobu obviněného s poukazem mj. na jeho trestní minulost, když skrze tento postup poukazoval na jeho sklony k páchání majetkové trestné činnosti, případně srovnával podobnost provedení dřívějších činů s tím právě projednávaným. Nedošlo přitom k žádnému opomenutí ani deformaci důkazů.
18. Zároveň je nutno uvést, že ani případné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s odkazem na údajnou podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, by nemohlo vést ke kasaci ze strany dovolacího soudu. Citovaný důvod dovolání však obviněný ani neuplatnil.
19. Dále státní zástupkyně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kdy výhrady v něm namítané je třeba podřadit pod relevantní zákonem stanovený dovolací důvod. Pakliže svými námitkami nenaplní obviněný žádný z dovolacích důvodů, nebo opomene uvést ten na jeho námitky dopadající, není založena přezkumná povinnost Nejvyššího soudu.
20. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Obviněný se snaží pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v pochybeních v rámci hmotně právních úvah soudu, podřadit některé námitky skutkové (resp. procesní) povahy. Zároveň připojuje námitku extrémního nesouladu, která je jím však formulována zcela nekonkrétně. Obviněný se totiž omezuje na konstatování, že vznikl i tzv. extrémní nesoulad. Vzhledem k tomuto se Nejvyšší soud nejdříve zabýval právě touto argumentací.
27. V první řadě Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
28. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
29. Nutno podotknout, že obviněný se snaží některá skutková zjištění soudu prvního stupně poněkud zdeformovat a na ně navázat odlišným hmotně právním posouzením. K tomu dovolací soud uvádí, že v dané věci rozhodně nelze sledovat tzv. extrémní nesoulad ve výše popsané podobě. Námitka obviněného, podle které nutně potřeboval zápočtový list na schůzku na Úřadu práce konanou v den spáchání činu, byla jednoznačně vyvrácena. Ze sdělení Úřadu práce bylo zjištěno, že dovolatelem zmiňovaná schůzka měla pouze informativní a nepovinný charakter, přičemž dodání potřebných dokumentů bylo naplánováno až na den 3. 7. 2019 (bod 7 rozsudku nalézacího soudu). K tomu nalézací soud zjistil, že svědkyně C. sdělovala obviněnému, že pro něj má zápočtový list nachystaný a může si ho vyzvednout ráno (bod 3 rozsudku nalézacího soudu).
30. Obecný výrok obviněného, že výpověď svědkyně C. nevypovídá o jeho úmyslu spáchat trestný čin, je taktéž překroucením informací z této výpovědi zjištěných. Důvodem má být to, že by sám svědkyni nesdělil, že v prodejně byl, kdyby měl v úmyslu páchání trestné činnosti. V této souvislosti však opomíná, že podle výpovědi zmíněné svědkyně bylo zjištěno, že než tato „ …na místo dojela, volala kolegům i obžalovanému, zda tam nebyl, on řekl, že ne. Asi za 1,5 hodiny jí v průběhu vyšetřování přišla od obžalovaného SMS, že tam byl a omlouvá se za komplikace.“ V tomto směru musí Nejvyšší soud uvést, že i tato dílčí část argumentace obviněného vypovídá o celkové povaze jeho skutkově laděných námitek. Tímto i výše zmíněným poukazem na potřebu zápočtového listu obviněný pouze vytrhává některé skutečnosti (a ještě jeho výkladem deformované) z kontextu zbylých výsledků dokazování. Soud prvního stupně při vytváření skutkových závěrů, na které navazovalo právní posouzení, vycházel nejen z výpovědi svědkyně C. (která byla taktéž značně komplexnější, než jaký se snaží vzbudit dojem obviněný), nýbrž i z kamerových záznamů provozovny, listinných důkazů, záznamů SMS komunikace obviněného se svědkyní C., sdělení Úřadu práce, případně i z podobné povahy posuzovaného skutku při jejím srovnání s trestnou činností, pro niž byl odsouzen v minulosti.
31. Není úkolem Nejvyššího soudu podrobně rozepisovat obsah každého provedeného důkazu. Ten je rozebrán v bodech 1. – 13. rozsudku nalézacího soudu. Postačí uvést, že všechny informace z důkazů zjištěné jsou řádně hodnoceny a ústí do zcela logických závěrů v bodě 14. rozsudku soudu prvního stupně. Na skutkové situaci, jak byla zjištěna nalézacím soudem, pak rozhodně nemůže nic změnit námitka, že obviněný nesetrval na místě po spuštění alarmu, neboť se obával umístění do cel předběžného zadržení z důvodu jeho trestní minulosti. Tato je opět zcela vytržená z kontextu celé věci a nijak nepřispívá obhajobě stran případného závěru, že vůbec k pokusu spáchat trestný čin nedošlo. Je tedy na místě uzavřít, že shora uvedené nářky dovolatele stran výpovědi svědkyně C., jeho potřeby zápočtového listu či jeho chování po spuštění alarmu, jsou zcela bezpředmětné a nejsou s to založit přezkumnou povinnost (ani oprávnění) dovolacího soudu z důvodu tzv. extrémního nesouladu.
32. K námitkám dovolatele ohledně porušení zásady presumpce neviny, neboť soud v rámci rozhodování přihlížel i k jeho trestní minulosti, musí Nejvyšší soud uvést, že tyto jsou taktéž bez podkladu. V podstatě se jimi obviněný snaží navodit dojem, že o jeho vině bylo rozhodnuto na základě toho, že byl již dříve odsouzen pro trestnou činnost. Takový závěr, je však zcela nepodložený. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně svůj závěr o vině dovolatele založil na vzájemných souvislostech více důkazů. V rámci úvah o vině dovolatele rozhodně nedospěl k tomu, že je tato „nade vši pochybnost“ zjištěna, neboť se obdobné trestné činnosti dopouštěl již dříve. Konstatování soudu ohledně podobnosti dříve páchané trestné činnosti, podporující celkové vyznění učiněných skutkových zjištění, tak v žádném případě nezakládá vadu spočívající v porušení zásady presumpce neviny. Ostatně jak dovolatel sám uvádí, okolnost jeho dřívější trestné činnosti, může vypovídat kupř. o jeho charakteru, který však spadá do jedné z oblastí hodnocených při zjišťování skutkových okolností a zvyšování (či snižování) míry přesvědčení soudu o tom, jak se daný skutek odehrál (resp. kdo ho spáchal). Není tedy nutné vyhradit zjištění o recidivě pouze pro účely úvah o druhu a výměře trestu. Takový výklad je pak zároveň v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Není přitom zcela zřejmé, na jakou konkrétní pasáž rozsudku soudu prvního stupně obviněný odkazoval, když ve svém dovolání uvedl, že nalézací soud takto užil poznatků o jeho nepravomocném odsouzení. Pakliže se jednalo o krátkou pasáž z bodu 14. citovaného rozsudku, podle které „[N]elze též odhlédnout od skutečnosti, že ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 37/2019 byl pravomocně odsouzen pro trestnou činnost spáchanou obdobným způsobem, tedy tak, že jakožto zaměstnanec využil přístupu do provozovny restaurace a hotelu, kde odcizil mimo jiné tržbu a další věci.“, je třeba uvést, že tento nabyl právní moci již dne 28. 12. 2019 (č. l. 8), tedy před rozhodnutím v předmětné věci.
33. Obviněný se také snaží namítat, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán ve smyslu §30 tr. ř., konkrétně soudce rozhodující v nalézacím řízení, který měl údajně vznášet vůči obviněnému výroky vypovídající o jeho podjatosti. Obecně lze konstatovat, že námitky směřující proti rozhodování vyloučeného orgánu, lze v rámci dovolacího řízení uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán za současného splnění podmínky, že tato okolnost nebyla dovolateli v původním řízení známa a byla namítnuta již před rozhodnutím orgánu druhého stupně.
34. Z obsahu dovolání však vyplývá, že obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neuplatnil, což je obecně nutnou náležitostí dovolání k tomu, aby byla založena přezkumná povinnost dovolacího soudu. Námitka podjatosti totiž pod jím uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. ř. nespadá a nemůže je proto naplnit. Podle §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být mj. uveden odkaz „na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l), nebo §265b odst. 2, o které se dovolání opírá“. To se v daném případě nestalo. Nicméně proto, aby postup dovolacího soudu nemohl být označen za projev přepjatého formalismu, když z dovolací argumentace je zřejmé, že jakou vadu odpovídající obsahově jednomu z dovolacích důvodů upravených v §265b odst. 1 tr. ř. dovolatel ve svém dovolání vytýká, vyjádří se Nejvyšší soud i k této námitce.
35. Nejvyšší soud konstatuje, že ani v případě zcela řádného uplatnění označeného dovolacího důvodu by tato námitka obviněného nebyla úspěšná a nemohla by vést k zrušení napadeného rozhodnutí.
36. V prvé řadě je třeba připomenout, že v případě vyloučení soudce pro podjatost na základě §30 tr. ř. se jedná o výjimku z ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která v sobě zahrnuje nutnost projednání věci soudcem věcně a místně příslušného soudu, jemuž věc napadla v souladu s pravidly jeho rozvrhu práce. Při vyloučení zákonného soudce z rozhodování, tj. procesním postupu předvídaném a upraveném zákonem (normou nižší právní síly), jež takto představuje výjimku z ústavně zakotvené zásady, je třeba vždy pečlivě zkoumat splnění podmínek jeho uplatnění. Ten přichází v úvahu až při zjištění skutečně závažných důvodů narušujících možnost nestranného a nezávislého projednání a rozhodnutí věci takovým soudcem.
37. Podle judikatury ESLP i Ústavního soudu, je nestrannost soudce posuzována v rámci tzv. subjektivního a objektivního testu. V prvním případě, je zjišťováno, zda jsou u soudce skutečně přítomny nějaké předsudky či zaujatost ve vztahu k danému případu. Jedná se tedy o zkoumání jeho vnitřního psychického stavu k projednávané věci (účastníkům, předmětu řízení atd.), přičemž absence tohoto subjektivního zaujetí se presumuje do chvíle prokázání opaku. Samozřejmě i splnění tohoto testu je posuzováno na základě objektivních skutečností, kdy je třeba nalézt okolnost, ze které vyplývá informace o osobním přesvědčení soudce zatíženém předsudkem či zaujatostí. Může se jednat např. o chování soudce při řízení, jeho vyjadřování a podobně, i to však musí dosáhnout určité kvalifikované úrovně, která činí zcela jasným jeho zaujetí ve věci.
38. Objektivním testem je zjišťováno, zda v daném případě existují skutečnosti, které by mohly vzbudit podezření o podjatosti soudce, tedy jestli vzhledem k objektivní úvaze vztahující se k těmto skutečnostem je na místě se domnívat, že by soudce mohl být podjatý (přesto, že skutečně nemusí být). Jinými slovy vyjádřeno, mohou existovat okolnosti, byť na bezprostředním psychickém stavu soudce nezávislé, kvůli kterým tento nemůže poskytnout dostatečné záruky svojí nestrannosti. Jedná se tedy o přísnější ze dvou testů, neboť i přes nezjištění soudcova jednoznačného zaujatého psychického stavu, je možné jej kvůli určitým objektivním okolnostem (a pochybnostem z nich pramenících) vyloučit z úkonů trestního řízení.
39. Při aplikaci výše zmíněného na předmětnou věc je třeba uvést, že námitka obviněného zřejmě směřuje do oblasti testu subjektivního. Poněkud expresivní použití slov „kriminálník“ (při rekapitulaci poměrně obsáhlé trestní minulosti dovolatele) a „loupežník“ (ve vazbě na spáchání trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku) není samo o sobě způsobilé zapříčinit, že by daný soudce automaticky neprošel subjektivním testem podjatosti. Z jejich užití nelze dovodit, že by z chování soudce jednoznačně plynula jeho podjatost ve vztahu k obviněnému. Další argumentaci k této námitce obviněný neposkytuje.
40. Námitky obviněného týkající se podjatosti, resp. rozhodování o jejím namítnutí, mají ještě druhou rovinu, ve které vytýká soudům procesní postup, kdy bylo o námitce podjatosti rozhodnuto až po vyhlášení rozsudku ve věci soudem prvního stupně. Tím mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud musí zmínit, že s touto námitkou se již vypořádal odvolací soud v bodech 11. – 13. svého usnesení a sám uvádí pouze následující. Samotná vznesení námitky podjatosti nevyvolává jako důsledek nutnost přerušení úkonů trestního řízení. Skutečnost, že o této námitce bylo rozhodnuto až mezi nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně a usnesením, jímž bylo rozhodováno o odvolání (zřejmě z důvodu jejího neadresování soudci, proti kterému směřovala), by byla významná až v případě, kdy by bylo rozhodnuto o její důvodnosti. V takovém případě by se jednalo o zásadní procesní pochybení nesoucí vážné důsledky (např. neúčinnost provedených důkazů v hlavním líčení). K tomu však v dané věci nedošlo [stížnost proti usnesením samosoudce ze dne 23. 3. 2020 (č. l. 25) byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2020, č. j. 7 To 150/2020-35].
41. S určitou mírou tolerance by bylo možné pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé variantě) podřadit námitku obviněného, že ani na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy, není možné dovodit právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu ve vztahu k naplnění subjektivní a objektivní stránky. Obviněný však takto argumentuje pouze zcela obecně, kdy vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak byly tyto aspekty dané skutkové podstaty posouzeny. Neposkytuje žádnou hlubší argumentaci konkrétně poukazující na údajná pochybení soudů při hmotně právním posouzení zjištěného skutku. Přitom uvedenou námitku formuluje těžkopádným způsobem, kdy mluví o neprokázání subjektivní nebo objektivní stránky. Pakliže Nejvyšší soud vyjde z domněnky, že námitka byla míněna tak, že prokázané skutečnosti nevedou k závěru o naplnění zákonných znaků skutkových podstat, musí uvést následující skutečnosti.
42. Soudu prvního stupně (stejně jako soudu odvolacímu) není čeho vytknout z hlediska posouzení subjektivní či objektivní stránky trestného činu krádeže. K otázce naplnění znaků objektivní stránky podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (ve stádiu pokusu) soud prvního stupně v bodě 15. svého rozsudku přesvědčivě vyložil, že obviněný „…se pokoušel nedovoleným překonáním uzamčení, resp. vniknutím do uzavřeného prostoru lstí, odcizit cizí věc tím, že se jí zmocní, a to prokazatelně nejméně v hodnotě 5 000 Kč, čímž by způsobil škodu nikoli nepatrnou ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku.“. Toto posouzení jednoznačně vyplývá ze skutkových závěrů, které byly soudem prvního stupně učiněny. Obviněný se pokusil odcizit (přisvojit si, tím, že se jí zmocní) finanční hotovost z trezoru provozovny B. K. (cizí věc) v hodnotě 31 000 Kč (způsobení škody nikoliv nepatrné). Do uzavřené provozovny se přitom dostal, aniž k tomu byl oprávněn, skrze využití klíčů, které si opatřil nezjištěným způsobem (čin spáchal vloupáním ve smyslu §121 tr. zákoníku).
43. Ohledně skutkové podstaty podle §205 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud uvedl, že „[J]e pak zřejmé, že byl za obdobný čin, za který je nutno považovat též loupež podle §173 tr. zákoníku, v posledních třech letech potrestán, pokud vykonal trest odnětí svobody naposledy dne 14. 2. 2017.“, kdy odkazoval na trest uložený obviněnému za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 90 T 97/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 3 To 351/2012. V rámci trestání speciální recidivy skrze odsouzení pro trestný čin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, je přitom možno soudu prvního stupně přitakat, že pojmem „takový čin“ v citovaném ustanovení je míněno právě i předchozí odsouzení či potrestání pro trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - R 22/1997).
44. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky poté nalézací soud jednoznačně došel k závěru o přímém úmyslu obviněného podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním je zřejmé, že věděl o tom, že poruší trestním zákonem chráněný zájem, a že toto učinit chce (bod 16. rozsudku nalézacího soudu). Opět není jasné, v čem obviněný shledává konkrétní pochybení hmotně právní povahy, ve vztahu k hodnocení subjektivní stránky, neboť jeho námitka není argumentací, spíše se jedná o prostý nesouhlas. Skutečnost, že soud věnoval patřičnou pozornost pokrytí činu obviněného zaviněním ve formě úmyslu, je zřejmá též z výše zmíněných bodů 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně. V této části odůvodnění soud uvádí, že vzhledem k tomu, že obviněný byl v nedávné době před skutkem zaměstnancem příslušné provozovny, musel vědět, že v trezoru je peněžní hotovost, nicméně nepodařilo se prokázat, že věděl o tom, že jsou v něm i stravenky, potažmo nebyl mu prokázán úmysl odcizit i je. Vědění, jako složka úmyslu tedy nesměřovala ke stravenkám, nýbrž pouze k penězům nacházejícím se v trezoru. Naplnění volní složky zavinění ve formě chtění, je pak zřejmé, neboť cílem jeho jednání zjevně bylo odcizení zmiňovaných peněžních prostředků. Skutečnost, že se v noci vkradl na místo, kde neměl oprávnění být a do spuštění alarmu se po tmě (resp. za světla mobilního telefonu, přesto, že věděl, jak rozsvítit) snažil otevřít trezor s finanční hotovostí, nedává ani jinou možnost výkladu, než že si obsah trezoru přisvojit chtěl, tedy, že to bylo jeho cílem.
45. Na rozdíl od tvrzení obviněného mají úvahy soudu o úmyslném zavinění svůj odraz i v rámci skutkové věty rozsudku, kde soud prvního stupně uvádí, že obviněný „…vnikl za užití shodných klíčů, které si obstaral blíže nezjištěným způsobem, do provozovny B. K., kde nerozsvítil hlavní osvětlení, ale s rozsvícenou baterkou přistoupil k ovládacímu panelu bezpečnostního zařízení a toto se snažil deaktivovat, kdy poté s baterkou přešel k trezoru, ve kterém byla uložena finanční hotovost 31.000,- Kč a stravenky v hodnotě 23.972,- Kč a tento se snažil otevřít, v úmyslu peníze odcizit…“. Nejvyšší soud musí uvést, že při vyjádření subjektivní stránky nemusí být v rámci popisu skutku neustále opakováno, že tak či onak učinil obviněný s úmyslem. Důležité je, aby obsahoval popis všech zjištěných skutečnosti rozhodných pro naplnění znaků příslušné skutkové podstaty. Ve skutkové větě je přitom ve vztahu k naplnění subjektivní stránky uvedeno, že obviněný jednal s úmyslem odcizit peníze v trezoru, přičemž je patrné, že k tomu, aby tak mohl učinit, musel nejdříve do provozovny s takovým úmyslem vniknout. Jeho jednání je tak podle skutkové věty nepochybně pokryto zaviněním ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
46. Z důvodů vyložených výše dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v části, ve které námitky obviněného formálně vyhověly uplatněnému důvodu dovolání, podal tento svůj mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně. V části zbylé uplatnil námitky nepodřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. Proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
47. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu