Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.01.2020, sp. zn. 6 Tdo 1327/2019 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1327.2019.1

sp. zn. 6 Tdo 1327/2019-6084 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání, které podali obviněný P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu tresu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, obviněný O. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněný M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 To 14/2019-5929, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 7/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2018, č. j. 7 T 7/2016-5819 , byli uznáni vinnými obviněný P. K. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [ad I. A/ 1)-60), I. B/ 1)-66), II. A/ 1)-10), II. B/ 1)-30)], obviněný O. V. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [ad I. A/ 1)-60), I. B/ 1)-66)], obviněný M. H. pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [ad II. A/ 1)-10), II. B/ 1)-30)]. 2. Uvedeného zločinu se obvinění podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že I. P. K. jako zaměstnanec společnosti Z. N. P., IČO XY, se sídlem XY (dále jen Z. N. P.), od 1. 3. 1999 na pozici vedoucí energetiky, ekologie a vodního hospodářství, a od 1. 8. 2006 do 18. 7. 2013 na pozici vedoucí technických služeb, energetiky, ekologie a vodního hospodářství, odpovědný mimo jiné za zajištění likvidace odpadů vyprodukovaných společností Z. N. P., a mající oprávnění uzavírat v této souvislosti obchodní smlouvy s dodavateli a mající z titulu své funkce povinnost činit opatření k řádné správě a ochraně majetku svého zaměstnavatele a O. V. jako jednatel obchodních společností T., IČO XY, se sídlem XY, nyní se sídlem XY, od 13. 12. 2010 v likvidaci (dále jen T.), a P., IČO XY, se sídlem XY, XY (dále jen P.), po předchozí dohodě A/ v období od 14. 1. 2005 do 31. 5. 2011 v XY, okr. Jičín, s cílem obohatit obchodní společnosti T. a P. a způsobit škodu společnosti Z. N. P., uvedli obchodní společnost Z. N. P., v omyl tak, že vůči ní předstírali, že likvidaci odpadů provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti T. a P., přičemž věděli a společnost Z. N. P., zejména jejího generálního ředitele a zaměstnance, kteří fakticky provádějí úhradu přijatých faktur, nezpravili, že služby v podobě likvidace odpadů pro společnost Z. N. P. reálně vykonává společnost HS EKOMETAL s. r. o., a společnosti T. a P. jsou jen účelovým a zcela nadbytečným jimi vytvořeným mezičlánkem odběratelsko-­dodavatelských vztahů, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, za kterou by jinak mohly být tyto služby společnosti Z. N. P. poskytovány přímým dodavatelem, když skutečný dodavatel zpracování odpadů společnost HS EKOMETAL s. r. o., IČO 26214423, se sídlem V Štíhlách 12, Praha 411 (dále jen HS EKOMETAL s. r. o.), služby poskytovala na základě dílčích objednávek P. K. vždy sama tak, že vlastními nebo pronajatými motorovými vozidly odvezla odpady z areálu společnosti Z. N. P., zajistila jejich likvidaci a poskytnuté služby namísto přímé fakturace vůči společnosti Z. N. P., na základě požadavku P. K. vyfakturovala společnostem T. a P., které následně, aniž by se samy na likvidaci odpadů podílely, služby pouze formálně přefakturovaly s cenovým navýšením společnosti Z. N. P., která faktury uhradila, následkem čehož způsobili poškozené společnosti Z. N. P., škodu fakturačním navýšením ceny za likvidaci odpadů v celkové výši 1 430 728,97 Kč, a to v případech specifikovaných ve výroku rozsudku pod body 1) až 60), B/ v období od 18. 11. 2005 do 4. 4. 2011 v XY, okr. Jičín, s cílem obohatit soukromého podnikatele P. K. a obchodní společnosti T. a P. a způsobit škodu společnosti Z. N. P., uvedli obchodní společnost Z. N. P., v omyl tak, že vůči ní předstírali, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti T. a P., přičemž věděli a společnost Z. N. P., zejména jejího generálního ředitele a zaměstnance, kteří fakticky provádějí úhradu přijatých faktur, nezpravili, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 pro společnost Z. N. P. fakticky uskutečňují společnosti EXPOL HK, s. r. o., IČO 25279921, se sídlem Hradec Králové, Machkova 587 (dále jen EXPOL HK, s. r. o.), EXPOL TRADE, s. r. o., IČO 25390554, se sídlem Frýdek-Místek, Jiráskova 457 (dále jen EXPOL TRADE, s. r. o.), a BRAND - HK, s. r. o., IČO 60931469, se sídlem Hradec Králové, Machkova 587 (dále jen BRAND - HK, s. r. o.), a že společnosti T. a P. jsou jen účelovým a zcela nadbytečným jimi vytvořeným mezičlánkem odběratelsko-dodavatelských vztahů, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, za kterou by jinak mohlo být toto uhlí skutečnými dodavateli společnosti Z. N. P. dodáváno, když uvedení faktičtí dodavatelé hnědého uhlí dodávky do společnosti Z. N. P. uskutečňovali na základě dílčích objednávek P. K. prostřednictvím jimi sjednaných dopravců, když doprava uhlí byla provedena přímo od výrobce uhlí Severočeských dolů a. s. Chomutov z dolu Bílina-Ledvice do areálu Z. N. P., ale namísto přímé fakturace vůči společnosti Z. N. P., dodávky fakturovali na základě požadavku P. K. a uzavřených obchodních smluv P. K. jako soukromému podnikateli zapsanému v živnostenském rejstříku pod IČO XY (dále jen soukromý podnikatel P. K.), který poté uhlí pouze formálně přefakturoval s cenovým navýšením, v některých případech navýšené ještě i o společnosti Z. N. P., ve skutečnosti nedodané množství uhlí, společnostem T. a P., které následně dodávky uhlí, aniž by se samy na nich podílely a aniž by o podvodném navyšování množství uhlí ze strany soukromého podnikatele P. K. věděly, opětovně pouze formálně přefakturovaly s dalším cenovým navýšením společnosti Z. N. P., která faktury uhradila, následkem čehož poškozené společnosti Z. N. P., P. K. s O. V. způsobili v souvislosti se skutečně dodaným hnědým uhlím škodu fakturačním navýšením ceny uhlí v celkové výši 1 890 135,01 Kč a P. K. sám způsobil škodu podvodným navýšením množství a ceny nedodaného uhlí v celkové výši 1 405 364,10 Kč v případech specifikovaných ve výroku rozsudku pod body 1) až 66), II. P. K. jako zaměstnanec společnosti Z. N. P., od 1. 3. 1999 na pozici vedoucí energetiky, ekologie a vodního hospodářství a od 1. 8. 2006 do 18. 7. 2013 na pozici vedoucí technických služeb, energetiky, ekologie a vodního hospodářství, odpovědný mimo jiné za zajištění likvidace odpadů vyprodukovaných společností Z. N. P., a mající oprávnění uzavírat v této souvislosti obchodní smlouvy s dodavateli a mající z titulu své funkce povinnost řádně spravovat a ochraňovat majetek svého zaměstnavatele, a M. H. jako jednatel obchodních společností A., IČO XY, se sídlem XY, společnost od 24. 4. 2012 v likvidaci (dále jen A.), a E., IČO XY, se sídlem XY (dále jen E.), po předchozí dohodě A/ v období od 5. 9. 2011 do 22. 5. 2013 v XY, okr. Jičín, s cílem obohatit obchodní společnosti A. a E. a způsobit škodu společnosti. Z. N. P., uvedli obchodní společnost Z. N. P., v omyl tak, že vůči ní předstírali, že likvidaci odpadů provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti A. a E., přičemž věděli a společnost Z. N. P., zejména jejího generálního ředitele a zaměstnance, kteří fakticky provádějí úhradu přijatých faktur, nezpravili, že služby v podobě likvidace odpadů pro společnost Z. N. P., reálně vykonává společnost HS EKOMETAL s. r. o., a společnosti A. a E. jsou jen účelovým a zcela nadbytečným jimi vytvořeným mezičlánkem odběratelsko-dodavatelských vztahů, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, za kterou by jinak mohly být tyto služby společnosti Z. N. P. poskytovány přímým dodavatelem, když skutečný zpracovatel odpadů společnost HS EKOMETAL s. r. o., služby poskytovala na základě dílčích objednávek Z. N. P., učiněných P. K. vždy sama tak, že vlastními nebo pronajatými motorovými vozidly odvezla odpady z areálu společnosti Z. N. P., zajistila jejich likvidaci a poskytnuté služby namísto přímé fakturace vůči společnosti Z. N. P. na základě požadavku P. K. vyfakturovala společnostem A. a E., které následně, aniž by se samy na likvidaci odpadů podílely, služby pouze formálně přefakturovaly s cenovým navýšením společnosti Z. N. P., která faktury uhradila, následkem čehož způsobili poškozené společnosti Z. N. P., škodu podvodným fakturačním navýšením ceny za likvidaci odpadů v celkové výši 243 599,63 Kč v případech specifikovaných ve výroku rozsudku pod body 1) až 10), B/ v období od 7. 8. 2011 do 17. 6. 2013 v XY, okr. Jičín, s cílem obohatit soukromého podnikatele P. K. a obchodní společnosti A., a E. a způsobit škodu společnosti Z. N. P., uvedli obchodní společnost Z. N. P., v omyl tak, že vůči ní předstírali, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti A. a E., přičemž věděli a společnost Z. N. P., zejména jejího generálního ředitele a zaměstnance, kteří fakticky provádějí úhradu přijatých faktur, nezpravili, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 pro společnost Z. N. P. fakticky uskutečňují společnosti EXPOL TRADE, s. r. o. a BRAND - HK, s. r. o., a společnosti A. a E. jsou jen účelovým a zcela nadbytečným jimi vytvořeným mezičlánkem předmětného odběratelsko-dodavatelského vztahu, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, za kterou by jinak mohlo být toto uhlí společnosti Z. N. P. dodáváno přímým dodavatelem, když uvedení faktičtí dodavatelé hnědého uhlí dodávky do společnosti Z. N. P. uskutečňovali na základě dílčích objednávek učiněných P. K. prostřednictvím jimi sjednaných dopravců, když doprava uhlí byla provedena přímo od výrobce uhlí Severočeských dolů a. s. Chomutov z dolu Bílina-Ledvice do areálu Z. v XY, dodané hnědé uhlí skuteční dodavatelé namísto přímé fakturace vůči společnosti Z. N. P., vyfakturovali na základě požadavku P. K. a uzavřených obchodních smluv soukromému podnikateli P. K., který poté uhlí pouze formálně přefakturoval s cenovým navýšením, v některých případech navýšené ještě i o společnosti Z. N. P., nedodané množství uhlí, společnostem A. a E., které následně dodávky uhlí, aniž by se samy na nich podílely a aniž by o navyšování množství uhlí ze strany soukromého podnikatele P. K. věděly, opětovně pouze formálně přefakturovaly s dalším cenovým navýšením společnosti Z. N. P., která faktury s výjimkou faktur č. XY, XY a XY uhradila, následkem čehož poškozené společnosti Z. N. P., P. K. s M. H. způsobili v souvislosti se skutečně dodaným hnědým uhlím škodu podvodným fakturačním navýšením ceny uhlí v celkové výši 711 667,96 Kč a pokusili se způsobit škodu v celkové výši 98 555,05 Kč a P. K. sám způsobil škodu podvodným navýšením množství a ceny nedodaného uhlí v celkové výši 935 196,40 Kč v případech specifikovaných ve výroku rozsudku pod body 1) až 30). 3. O právním následku zjištěné trestní odpovědnosti rozhodl nalézací soud tak, že odsoudil Obviněného P. K. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 250 000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněného O. V. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil omezení spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 150 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 150 000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Obviněnému M. H. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil omezení spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 100 000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal společnost Z. N. P., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. O odvoláních obviněných a poškozené Z. N. P., proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 12 To 14/2019-5929 , jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, kterým byla společnost podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal nahradit škodu poškozené, a to obviněného P. K. v částce 2 340 560,50 Kč, obviněné P. K. a O. V. společně a nerozdílně v částce 3 320 863,98 Kč a obviněné P. K. a M. H. společně a nerozdílně v částce 955 267,59 Kč. Odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obviněný P. K., obviněný O. V. a obviněný M. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání. 6. Obviněný P. K. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Leina dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle písm. l ) vznesl v obou jeho variantách. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a již v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 7. Skutková zjištění soudů obou stupňů nepovažuje obviněný za správná a úplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou. 8. Namítl, že jednal vždy na pokyn svého nadřízeného, resp. s jeho souhlasem. Nemohl se proto dopustit protiprávního jednání, tj. uvést svého zaměstnavatele v omyl, využít jeho omylu nebo mu podstatné skutečnosti zamlčet. Vědomost o zprostředkovatelských společnostech měl sám F., generální ředitel poškozené, který s jejich zástupci jednal a nemohlo tak dojít k žádnému zastírání faktického stavu věci. Společnost minimálně v jeho zastoupení věděla, kdo plnění fakticky vykonává. V případě, kdy on sám mohl zastupovat společnost navenek, nemohl ji uvést v omyl a nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. I pokud by své povinnosti porušil, jednalo by se o porušení pracovně-právních předpisů a nikoli o páchání trestné činnosti. V tomto ohledu nebylo postaveno na jisto, zda byl součástí vedení společnosti, protože pak by musel v omyl uvést sám sebe. Pokud k naplnění subjektivní stránky vzal soud jako důkaz dohodu o rozvázání pracovního poměru a dohodu o způsobu náhrady škody, poté upozorňuje, že proti těmto podal žalobu na určení neplatnosti a trestní oznámení z důvodu nátlaku na jeho osobu. 9. Námitky vznesl obviněný také proti závěru soudů o spáchání činu ve spolupachatelství, neboť nebylo podle jeho mínění prokázáno, že by obvinění jednali po vzájemné dohodě, shodě nebo ve společném úmyslu. Z provedeného dokazování vyplývá, že k zajištění zprostředkovatelských firem nedošlo z jeho vůle. Pokud soudy společný úmysl dovodily z toho, že obviněný V. nakupoval nejdříve uhlí přes dodavatele HK EXPOL (pozn. správně zřejmě EXPOL HK) a posléze od něj za vyšší cenu, nezajímalo je již, jaká byla tato původní a následná cena. Stejně je nezajímala původní ani zjištěná cena v případě obviněného H., kterému měl nabídnout výhodnější cenu uhlí. 10. Obviněný připomenul, že soudy posuzované jednání mělo trvat minimálně osm let. Společnost měla ochranné mechanismy, aby k takovému jednání nedošlo. Samotná faktura nemohla být proplacena jen na základě podpisu jednoho příslušného zaměstnance. 11. V části týkající se likvidace odpadů nebylo vyvráceno, že jednal vždy na pokyny svých nadřízených. Uvedl relevantní důvody, proč k plnění skrze zprostředkovatelské společnosti docházelo, soudy se však jeho obhajobou nezabývaly. F. se zástupci společností sám jednal. Společnost HS EKOMETAL navíc několikrát fakturovala přímo poškozené a faktury následně stornovala. V případě nejvíc nebezpečných odpadů došlo minimálně v jednom případě i k přímé fakturaci, spolupráce s nimi tedy musela být zřejmá. Nemůže si proto představit, že by poškozená nemohla vědět, kdo plnění fakticky provádí. 12. V části týkající se dodávek uhlí upozornil, že jednal vždy na pokyny svých nadřízených. Důvodem vložení zprostředkovatelské společnosti byla liknavost poškozené s hrazením objednávek a k jeho vstoupení do vztahů došlo po vzájemné dohodě s generálním ředitelem. Dodal, že cena uhlí byla pod katalogovou cenou, což byla podmínka ujednání. 13. Pokud jde o způsobenou škodu, nebyla tato správně posouzena. Soudy se zabývaly pouze částkami fakturovanými zprostředkovatelskými společnostmi, nikoli však cenou v místě a čase obvyklou, jak by podle §137 tr. zákoníku měly. Nezabývaly se ani reálně dodaným množstvím dodaného uhlí. Vycházely z vystavených faktur a nebyly zváženy jiné možnosti dodávek uhlí. Soud odmítl provést důkazy výslechem příslušných zaměstnanců poškozené pouze s tím, že jde o důkazy nadbytečné. Za neopomenutelný důkaz považuje dovolatel výslech svědka P., který byl dopravcem předmětného uhlí a mohl se vyjádřit k množství dodaného uhlí, když část byla dodávána tzv. pod rukou. Důkaz však proveden nebyl. Došlo tak k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Upozornil, že ani sama společnost není schopna vyčíslit vzniklou škodu, když v průběhu řízení uvedla několik různých částek. Vyčíslit ji správně ani nemůže, protože podle každoročních záznamů inventarizační komise vše proběhlo správně a reálný stav uhlí souhlasil se stavem účetním. 14. Námitky vznesl obviněný také k důkazu svojí daňovou evidencí, neboť má za to, že byl proveden nezákonným způsobem. Nebyl za přítomnosti obhájce vyzván k jejímu vydání a nebylo tak učiněno ani při jeho výslechu. K domnělému dobrovolnému vydání došlo 16. 4. 2014, zatímco jeho výslech byl proveden dne 5. 10. 2015. Navrhl k tomu vyslechnout P. K., bývalého právního zástupce ostatních obviněných, který mohl prokázat rozpor, resp. autentičnost, protokolu o výslechu obviněného založeného ve spise. Obviněný má za to, že důkaz daňovou evidencí byl opatřen pod nátlakem. Byl mu předložen souhlas s provedením domovní prohlídky s tím, že pokud ji nevydá, byly by použity donucovací prostředky. Podle protokolu tedy sám část dokladů za přítomnosti policie vyzvedl, ve skutečnosti byl pod nátlakem a policejní orgán si dokumenty v místě jeho bydliště opatřil sám. Mělo proto dojít k sepsání protokolu o domovní prohlídce, to se však nestalo. Důkaz daňovou evidencí je proto nezákonný a jedná se o informaci pro trestní řízení nepoužitelnou. 15. Dovolatel je toho názoru, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by jeho vina byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Soud úplně a hodnověrně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a odmítl provést důkazy navrhované obhajobou, aniž by jejich neprovedení dostatečně zdůvodnil. 16. S ohledem na to dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a podle §265 l tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. 17. Obviněný O. V. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle písm. l ) vznesl v obou jeho variantách. 18. Dovolatel namítl, že nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu – znaku uvedení v omyl. Právní posouzení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž má-li být uvedena v omyl právnická osoba, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je oprávněna učinit příslušné právní jednání. Byl to však obviněný K., kdo byl oprávněn zastupovat poškozenou a rozhodoval o obchodech. Byl tudíž osobou, od níž je třeba dovozovat vědomost či znalost o rozhodných skutečnostech při provádění majetkových dispozic. Soudy však věc nesprávně právně posoudily, když ji dovozovaly od ostatních zaměstnanců. Nadto potřebné informace byly veřejně dostupné a příslušní zaměstnanci si je mohli snadno opatřit. Obviněný je toho názoru, že za tuto omezenou informovanost či neznalost zaměstnanců poškozené nemůže odpovídat on, neboť je výlučnou odpovědností poškozené, aby si před vstupem do obchodních vztahů opatřila rozhodné informace. 19. Dovolatel připomíná, že uvedení v omyl mělo podle soudů spočívat v jednak předstírání toho, že obchod probíhá za obvyklých obchodních podmínek, jednak v nezpravení poškozené o tom, že k plnění dochází prostřednictvím zprostředkovatelů, kteří jsou nadbyteční. Namítá, že v napadených rozhodnutích není uvedeno, v jakých konkrétních skutkových okolnostech mělo předstírání spočívat. Poškozená věděla či musela vědět z údajů vedených ve fakturách, jaká plnění a za jakou cenu obdržela. Tyto skutečnosti byly jasně dány, byly pravdivé a odpovídaly skutečnosti. K žádnému předstírání proto nedošlo. Pokud zaměstnanci poškozené neměli žádnou představu o tom, co jsou běžné obchodní a cenové podmínky, a nesprávně a nedůvodně se domnívali, že ty v daném případě jsou obvyklé, je to z důvodu jejich neznalosti či nesprávného posouzení pravdivých údajů, které obdrželi. To proto, že se o obvyklé ceny nezajímali, nezjistili si potřebné informace a na zkoumání smluvených podmínek rezignovali. Obviněný má proto za to, že předstírání obchodování za obvyklých cenových podmínek nenaplňuje znak uvedení v omyl. 20. Ve vztahu k nezpravení poškozené o tom, že k plnění dochází prostřednictvím zprostředkovatelů, kteří jsou nadbyteční, obviněný uvádí, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že měl ve vztahu k těmto skutečnostem informační povinnost ve vztahu k poškozené. Upozorňuje, že jednal s poškozenou zastoupenou obviněným K., který o všech skutečnostech věděl. Po něm (dovolateli) nelze rozumně požadovat, aby aktivně vyhledával jiné další zaměstnance poškozené a informoval je. Neexistuje zákonná povinnost dodavatele informovat svého odběratele o tom, zda plnění poskytne sám nebo prostřednictvím svých dodavatelů. Nebyl ani povinen informovat ostatní zaměstnance o tom, že společnosti jsou jen zbytečnými mezičlánky, či povinen druhou smluvní stranu upozorňovat, že jím nabízené ceny jsou vyšší než u ostatních soutěžitelů na trhu a že si může poškozená plnění opatřit jinde levněji. Nesplnění těchto údajných informačních povinností nepředstavuje zamlčení podstatných skutečností a nenaplňuje znak uvedení v omyl. 21. Obviněný také namítl nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Vždy jednal s poškozenou zastoupenou obviněným K., který jej několikrát ujišťoval, že generální ředitel poškozené je o všem informován. On nebyl v kontaktu s jinými zaměstnanci poškozené, neznal je a nevěděl a ani vědět nemohl, jaké informace jim obviněný K. sděloval a jaké informace či pokyny naopak od vedení dostával. Navíc byl přesvědčen, že jejich zapojení do odběratelsko-dodavatelského řetězce má obhajitelný a rozumný význam, neboť vedli administrativní činnost ve spojitosti s požadavky kladenými zákonem na podnikatele provozující likvidaci odpadů. Vyvíjeli tak přidanou hodnotu, což potvrzuje skutečnost, že poškozená má na tuto činnost nyní externího ekologa. Obviněný K. mu prezentoval rozumný důvod a poskytl mu interní informace poškozené, které jejich zapojení odůvodňovaly. Na základě informací od něj proto nabyl přesvědčení, že jejich zapojení do smluvních vztahů s poškozenou je pro ni výhodné či žádoucí. Následek není proto kryt požadovaným zaviněním, neboť nevěděl, že může takové porušení zájmu chráněného zákonem způsobit a vzhledem k okolnostem, informacím, které měl k dispozici a svým osobním poměrům o tom ani vědět nemohl. 22. Nesprávnost shledává dovolatel též v posouzení jeho jednání jako spolupachatelství, neboť popis skutku pod bodem I. nerozlišuje mezi jednáním jeho a K. Chybí vymezení konkrétních skutkových okolností a jednání, kterého se měl dopustit sám a které mělo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný K. disponoval mnohem více informacemi a byl v diametrálně odlišném postavení než on, což mělo být při posuzování, zda se jednalo o spolupachatelství vzato v potaz. Každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. V popisu skutku však nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by o takovém srozumění svědčily. 23. Pokud jde o způsobenou škodu, odvolací soud neuvedl, podle jakého právního předpisu přiznal poškozenému nárok na náhradu škody. Tento výrok je proto nepřezkoumatelný a nezákonný. Odvolacím soudem mu byla uložena solidární odpovědnost za škodu společně s obviněným K. Ten však za škodu odpovídá jako zaměstnanec poškozené podle zákoníku práce. On však jejím zaměstnancem nebyl a je proto na jeho odpovědnost třeba aplikovat jiný předpis. Soud se nezabýval ani tím, jaké zákonné podmínky musí odsouzený svým jednáním naplnit, aby mohl být poškozenému přiznán nárok na náhradu škody. Nevzal v potaz nedostatky, nekvalifikované postupy, nedbalost, neobezřetnost a nezájem poškozené opatřit si relevantní informace, čímž sama sebe dostala do postavení, kdy uzavírala obchody bez potřebné znalosti cenových a obchodních podmínek. Absence patřičných informací by proto měla jít k tíži poškozené a na něm, jako zástupci dodavatele, nelze spravedlivě požadovat, aby její nedbalost napravoval. Nadto je přesvědčen, že neuvedl poškozenou v omyl, a tudíž svým jednáním neporušil žádnou zákonnou povinnost. 24. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve vztahu k němu oba výroky napadeného rozsudku a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 25. Obviněný M. H. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Bc. Pavla Kroupy dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem i v řízení, které jeho vydání předcházelo, došlo mj. k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Byla porušena zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), zákonnosti (§2 odst. 1 tr. ř.), legality (§2 odst. 4 tr. ř.) a materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.). Došlo také k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 26. Dovolatel namítá, že existuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, jež nemají žádnou obsahovou souvislost s důkazy – vždy jednal s obviněným K. jako zástupcem poškozené za smluvně ujednanou provizi 2 až 3 %. Je nelogické, aby odpovídal za plnění smluvních závazků ze smluv a navíc „byl uvázán ke splácení škody, která několikrát překračuje smluvně ujednaný zisk“. Skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení – není zřejmé, z jakých podkladů byla vypočtena údajná škoda. Navrhoval proto šetření u poškozené, k čemuž nedošlo. Skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě jsou tato zjištění učiněna – soudy jsou uváděna protichůdná a vnitřně rozporná tvrzení, jejichž současná existence je vyloučena. 27. Dovolatel namítá absenci vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve výroku rozsudku i jeho odůvodnění. Jeho úmyslné jednání nelze dovodit z toho, že společnosti neměly žádné oprávnění k nakládání s odpady a nezabývaly se ekologií, jak to učinil soud, když ve fakturách bylo uvedeno „zprostředkování služby – odpady – uhlí“. Pro trestný čin podvodu je vyžadováno úmyslné zavinění, které nelze předpokládat. Absence jakéhokoli odůvodnění k zavinění činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nezaznívá argumentace k použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, ani k zavinění ke konkrétní skutkové podstatě. 28. Zločinu se měl dopustit tím, že si měl být vědom toho, že poškozená nedostává uhlí v množství jím vystavených faktur. Mezi jednotlivými společnostmi a obviněným K. jako podnikatelem existoval řádný smluvní vztah. V případě jeho společností se jednalo pouze o zprostředkování nákupu zboží či služby, a to za provizi 2 až 3 %. Na přepravě uhlí se nijak nepodílel. Není možné dovozovat nějakou dohodu mezi ním a obviněným K., že bude poškozené fakturováno jiné množství uhlí. Z faktur je zcela zřejmé, že se jednalo o zprostředkování prodeje. Nechápe proto, jak by svým jednáním mohl uvést poškozenou v omyl. Vždy jí fakturoval pouze zprostředkovatelskou činnost. Nemohl vůbec ovlivnit dodané množství uhlí a odvážené množství odpadu. Poukazuje na rozpory mezi zjištěními správce daně a obžalobou, které vylučují, že by byl skutek spolehlivě zjištěn. 29. Vždy jednal s obviněným K. vystupujícím za poškozenou a neměl důvod obracet se na její jiné zaměstnance. Důvodně se domníval, že pokud je K. na dané pozici, je to z nějakého důvodu a je oprávněn jednat za poškozenou. Upozornil, že každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. Má za to, že ani jeho srozumění nebylo prokázáno, natož jeho vědomost. Aby mohla být právnická osoba uvedena v omyl, musí v omylu jednat osoba zodpovědná za majetkovou dispozici. Byl to obviněný K., kdo jednal za poškozenou a byl v ní oprávněn k majetkovým dispozicím. Musel by to tedy být on, kdo by byl uveden v omyl, což se nestalo. Nebyla tak uvedena v omyl ani poškozená. 30. Soud porušil zásadu materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř., vycházel totiž pouze z nepřímých důkazů, které musel navíc složitě dovozovat a interpretovat poměrně nesrozumitelnými a odvážnými konstrukcemi s nelogickým výkladem. Zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. byla také porušena. Provedeným dokazováním nebyly prokázány skutečnosti, které vzal soud za prokázané. 31. Pokud jde o údajně způsobenou škodu, byla její výše vypočtena bez jakéhokoli logického opodstatnění. Jednalo se o chybný jednostranný způsob výpočtu výhradně na základě účetní evidence K., aniž by soud logicky vysvětlil rozpory mezi ní a podklady dodanými poškozenou. Měl být proto vypracován znalecký posudek. Napadené rozhodnutí nevymezuje jednoznačně, jakou škodu měl on způsobit právě s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem. 32. Shrnul tedy, že napadený rozsudek resp. rozsudky trpí závažnými vadami. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, soudy nedostály svým povinnostem stanoveným v čl. 90 Ústavy a neposkytly mu soudní ochranu. Postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , jeho vinu nezjistily zákonným způsobem a porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Provedené důkazy hodnotily extrémně vadným způsobem, resp. vycházely ze zcela neúčinných a nesprávných důkazů, takže skutková zjištění učinily ve skutečnosti bez jakéhokoliv podkladu a jakékoliv vazby na provedené dokazování. Dokonce místy jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Důkazy proti němu nevytvořily ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. 33. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. nejprve zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o jeho vině a trestu, a dále v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl. 34. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten sdělil, že dovolací námitky obviněných lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit potud, je-li jejich prostřednictvím namítána absence naplnění zákonného znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu v podobě úmyslného zavinění, dále absence naplnění zákonného znaku objektivní stránky trestného činu podvodu v podobě omylu u tzv. mýlící se osoby, a konečně je-li jejich prostřednictvím namítána absence naplnění znaku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle hodnocení státního zástupce se však jedná o pouhé opakování námitek, které obvinění na svou obhajobu uváděli již v odvolacím řízení, a s nimiž se odvolací soud správným a dostatečným způsobem vypořádal v rámci svého rozhodnutí, kdy tyto námitky označil za nedůvodné. V návaznosti na právě řečené pak nezbývá než připomenout, že i ve smyslu stávající judikatury dovolacího soudu platí zásada, podle níž pokud obviněný v dovolacím řízení uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích řízeních, a soudy se s těmito námitkami dostatečně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002 či sp. zn. 4 Tdo 1258/2016). 35. Státní zástupce je přesvědčen, že se odvolací soud náležitě vypořádal zejména s otázkou úmyslného zavinění všech tří obviněných. Odkazuje zejména na bod 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že o naplnění vědomostní i volní složky úmyslného zavinění u všech tří obviněných svědčí především samotný model fungování předmětných dodavatelsko-odběratelských vztahů, jehož prostřednictvím byla daná trestná činnost páchána, a to včetně okolností, způsobu zapojení a role jednotlivých obviněných v tomto modelu. Za klíčovou označuje skutečnost, že zapojení jak obchodních společností fakticky ovládaných obviněnými, tak i zapojení obviněného P. K. jakožto podnikající fyzické osoby, do zmíněného dodavatelsko-odběratelského řetězce podnikatelských subjektů, jehož koncovým článkem na pozici odběratele (ať již zboží v podobě uhlí, anebo služeb v podobě likvidace odpadu) byla poškozená obchodní společnost Z. N. P., bylo z objektivního hlediska naprosto zbytečné a postrádající z pohledu poškozené jakýkoli skutečný ekonomický či jiný důvod. Pokud soudy obou stupňů za této situace dovodily, že zapojení všech zmíněných podnikatelských subjektů do tohoto řetězce bylo vzhledem k popsaným zjištěním zcela účelové, a zároveň že bylo učiněno po vzájemné dohodě a ve vzájemné shodě všech tří obviněných, nezbývá než takovýto závěr označit za logický a plně opodstatněný. Tento závěr je ostatně podporován i svědeckými výpověďmi zástupců skutečných dodavatelů zboží v podobě uhlí a služeb v podobě likvidace odpadů pro poškozenou obchodní společnost Z. N. P., konkrétně výpovědí svědka T. K. a svědka L. S., jakož i faktem, že společnosti, ve kterých tito svědci působili, v minulosti zajišťovaly, a po odhalení nyní posuzované trestné činnosti obviněných znovu začaly zajišťovat předmětné dodávky zboží a služeb i bez zapojení mezičlánků v podobě oněch obchodních společností, jejichž jménem obvinění vystupovali. 36. Na naplnění obou složek úmyslného zavinění u jednotlivých obviněných lze usuzovat i z dalších okolností, které vyplynuly z provedeného dokazování. Pokud jde obhajobu obviněného P. K. založenou na tvrzení, že veškeré kroky v daném směru činil na základě pokynu generálního ředitele společnosti, tato byla nejen přímo vyvrácena svědeckou výpovědí generálního ředitele společnosti B. F., ale též byla správě odvolacím soudem vyhodnocena jako nelogická a ryze účelová. Pokud soudy obou stupňů opřely svůj závěr o naplnění znaku úmyslného zavinění u obviněného P. K. nad rámec dosud řečeného též z následného chování tohoto obviněného v souvislosti s uzavřením dohody o ukončení pracovního poměru a dohody o náhradě škody, pak i takovýto dílčí závěr se jeví být jako zcela logický a plně opodstatněný vzhledem k obsahu svědeckých výpovědí, které okolnosti a průběh uzavření těchto dohod dokládají. Konkrétně se jedná o výpověď svědka B. F., ale především o výpověď svědka M. B., podle něhož předmětné jednání proběhlo klidně, kdy obviněný P. K. si byl vědom svého problému a dohodu o ukončení pracovního poměru podepsal bez jakýchkoli připomínek. Dovolací námitka obviněného, že obě dohody podepsal pod nátlakem, na což posléze podle svých slov reagoval i podáním trestního oznámení, k čemuž měl podle obviněného odvolací soud správně přihlédnout, tak nemá jakékoli věcné opodstatnění, neboť nejen že tuto námitku vyvrací zmíněné svědecké výpovědi, ale navíc tato námitka ani nereflektuje fakt, že trestní řízení vedené na podkladě zmíněného trestního oznámení skončilo odložením věci podle §159a odst. 1 tr. ř., což ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí také výslovně připomněl. 37. Také v případě obviněného O. V. odvolací soud správně dovodil vědomí tohoto obviněného o ryze formálním zapojení jím zastupovaných obchodních společností do celého řetězce dodavatelských subjektů, na jehož konci na pozici odběratele figurovala poškozená obchodní společnost Z. N. P., jakož i jeho vědomí o smyslu celého tohoto řetězce, kterým mělo být obohacení zúčastněných subjektů na úkor poškozené obchodní společnosti Z. N. P. Tento svůj závěr přitom odvolací soud opřel o tvrzení samotného obviněného O. V., že ho zvýšení ceny uhlí po zapojení se obviněného P. K. jako podnikající fyzické osoby do celého řetězce zarazilo, v kontextu s tvrzením téhož obviněného, podle kterého mu obviněný P. K. tuto skutečnost nijak nevysvětlil, a pouze mu sdělil, že buďto tento obchod uskuteční v tomto modelu, anebo se společnost T., potažmo P., uvedeného obchodu nebudou účastnit. 38. V případě obviněného M. H. pak bylo podle odvolacího soudu zjištěno, že tento si zjišťoval ceny uhlí na trhu, přičemž třebaže mu obviněný P. K. sdělil, že jím zjištěné ceny jsou vysoké a on že může zajistit dodávky uhlí za výhodnější ceny, obviněný M. H. následně formálně nakupoval (poškozené obchodní společnosti Z. N. P., fakturované) uhlí přímo od obviněného P. K. za podstatně vyšší ceny, než byly ceny jím samotným dříve zjištěné. 39. Podle státního zástupce se odvolací soud ve svém rozhodnutí taktéž náležitě vypořádal s otázkou naplnění zákonného znaku objektivní stránky trestného činu podvodu v podobě omylu u tzv. mýlící se osoby, a to v reakci na námitku obviněných, že to byl výhradně obviněný P. K., kdo byl oprávněn v dané oblasti (problematice) jednat jménem obchodní společnosti Z. N. P., a že tudíž poškozená obchodní společnost nemohla jednat v omylu, pakliže v omylu nejednal on sám. Je pravdou, že podle ustálené rozhodovací praxe platí, že má-li být trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchán s využitím omylu právnické osoby (nebo s využitím její neznalosti všech podstatných skutečností), musí jednat v omylu (s neznalostí) fyzická osoba, která je, nebo by byla, v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 293/2018). V tomto směru se jako podstatné jeví být zjištění, podle něhož, i když měl obviněný P. K. na starosti danou oblast odpadového a tepelného hospodářství, byl stále odpovědný generálnímu řediteli společnosti B. F. Ačkoliv správnost faktur potvrzoval sám obviněný, za realizaci jejich proplacení byl odpovědný úsek ekonomický, přičemž ředitel ekonomického úseku P. A. vypověděl, že jej obviněný P. K. opakovaně ujišťoval, že dodavatele vybírá prostřednictvím výběrových řízení, a tedy za nejvýhodnější cenu pro společnost. Na základě učiněných skutkových zjištění pak lze rovněž dovodit, že o účelovosti a umělém navyšování ceny zboží (uhlí) a služeb (likvidace odpadů) v inkriminované době nevěděli nejen již zmíněný generální ředitel společnosti a ekonomický úsek, který zajišťoval realizaci úhrad přijatých faktur společnosti, ale ani představenstvo společnosti či dozorčí rada společnosti. V souvislosti s postavením obviněného P. K. v rámci organizační struktury poškozené obchodní společnosti a jednáním, které měl v této spojitosti spáchat, je vhodné rovněž poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1447/2012, podle něhož „[u]vést jiného v omyl ve smyslu trestného činu podvodu může i ten, kdo překročí rámce svého oprávnění jednat za právnickou osobu. Přitom je podstatné zjištění, v jakém rozsahu došlo k překročení zmíněného oprávnění. V konkrétní rovině se může jednat např. o zneužití spolupráce mezi pachatelem a právnickou osobou, jejíž představa se neshodovala se skutečnou povahou jednání pachatele, který činil některé právní úkony bez vědomí statutárního orgánu.“ 40. Dosud řečené závěry o vědomém a volním zapojení se všech tří obviněných do shora označeného modelu páchání předmětné trestné činnosti pak potvrzují i správnost závěru soudů obou stupňů o naplnění všech zákonných znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to nejen pokud jde o úmyslné zavinění všech spoluobviněných jakožto spolupachatelů, ale též pokud jde o naplnění znaku tzv. společného záměru trestný čin spáchat. V reakci na dovolací námitky obviněného O. V. je zároveň vhodné připomenout, že ve smyslu právní doktríny i ustálené soudní praxe není spolupachatelství podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se jedná. V této spojitosti je vhodné též poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož „[s]polupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.“ 41. Státní zástupce usuzuje, že právě s poukazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a v něm obsažené zobecňující právní závěry stran podmínek spolupachatelství lze skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů v rámci dané trestní věci označit za zjištění jednoznačně naplňující zákonné znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku u všech tří obviněných, a není přitom vůbec relevantní, zda obvinění působili v rámci poškozené obchodní společnosti či nikoliv, stejně jako ani není podstatné, zda se na páchání této své společné trestné činnosti předem domluvili výslovně, anebo zda jejich (předchozí) dohoda měla převážně konkludentní charakter. 42. Podle státního zástupce extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy a učiněnými zjištěními nelze důvodně namítat, ani pokud jde o stanovení výše trestným činem způsobené škody. V souvislosti s proplácením likvidace odpadů bylo při jejím stanovení soudy obou stupňů vycházeno z hlášenek o produkci a nakládání s odpady, v nichž poškozená společnost Z. N. P., deklarovala množství a druh odpadu. Tyto údaje přitom odpovídají fakturaci provedené společností HS EKOMETAL s. r. o. vůči prostředníkům, kteří (jako mezičlánek řetězce) fakturovali vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P., Samotná výše způsobené škody pak byla stanovena na základě znaleckého posudku, jenž vycházel z porovnání fakturace provedené ze strany obchodní společnosti HS EKOMETAL s. r. o. vůči prostředníkům a fakturace provedené ze strany těchto prostředníků vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P. Také v případě prodeje uhlí poškozené obchodní společnosti Z. N. P., byla výše škody zjištěna věcně správným, odůvodněným a zpětně přezkoumatelným způsobem. Obviněný P. K. jako podnikající fyzická osoba podle zjištění soudů obou stupňů kupoval uhlí od dodavatelů uvedených ve výrokové části podané obžaloby, přičemž prostřednictvím jeho daňové evidence bylo prokázáno, že jiné uhlí od jiných svých dodavatelů nenakoupil, takže oněm prostředníkům nemohl prodat více uhlí, než sám nakoupil. Přesto v uvedených případech toto učinil a množství uhlí fakturované tzv. prostředníkům navýšil, načež tito prostředníci pak totožné množství s cenovým navýšením přefakturovali poškozené obchodní společnosti Z. N. P. Výše způsobené škody byla i v tomto případě stanovena na základě znaleckého posudku, který vycházel z porovnání fakturace mezi jednotlivými články předmětného dodavatelsko-odběratelského řetězce. Jestliže obviněný P. K. v podaném dovolání namítal, že reálný stav uhlí u poškozené obchodní společnosti souhlasil se stavem účetním, takže fakturované a uhrazené množství bylo vždy a řádně dodáno, pak poněkud rozporuplně na jiných místech svého dovolání na svou obhajobu uváděl, že část uhlí byla poškozené obchodní společnosti dodávána tzv. pod rukou. Již samotné tvrzení obviněného o dodávkách uhlí tzv. pod rukou by totiž z povahy věci zároveň vylučovalo možnost dovolávat se při stanovení množství reálně dodaného uhlí účetních záznamů poškozené obchodní společnosti. Pokud odvolací soud naproti tomu vyšel z toho, že vypovídací hodnota inventarizačních záznamů poškozené obchodní společnosti byla v daném případě v podstatě nulová a že skutečný objem dodaného uhlí nelze z účetních záznamů a dokladů poškozené obchodní společnosti určit, a pokud z právě uvedeného důvodu zvolil jiný, shora popsaný, způsob stanovení škody, nelze takovémuto jeho postupu z hlediska zásad formální logiky nic vytknout. 43. Podle názoru státního zástupce nemůže obstát ani námitka obviněného P. K. poukazující na údajně nesprávné vyčíslení výše škody, založená na argumentu, podle něhož tato škoda byla stanovena nikoli podle ceny plnění v době a místě obvyklé, jak vyžaduje ustanovení §137 tr. zákoníku. Způsob stanovení výše škody, který soudy obou stupňů v dané trestní věci zvolily, totiž z reálné výše nákupních cen uhlí uplatňovaných v daném místě a čase ve skutečnosti vycházel, přičemž soudy obou stupňů v této spojitosti i dovodily a argumentačně podložily, proč právě z této výše nákupních cen mělo být v daném případě při vyčíslení škody vycházeno. Podle názoru státního zástupce nelze extrémní rozpor mezi soudem provedenými důkazy a soudem učiněnými zjištěními dovodit ani z faktu, že soudy ve věci rozhodující vycházely z důkazu v podobě daňové evidence obviněného P. K. jakožto podnikající fyzické osoby, obzvláště pokud okolnosti jejího získání (zajištění) pro účely daného trestního řízení, jak tyto okolnosti sám obviněný popsal, rozhodně nesvědčí pro závěr, že by se v případě tohoto důkazu jednalo o důkaz získaný nezákonným donucením. V kontextu s otázkou stanovení výše škody neobstojí ani argument obviněného M. H., že tento obviněný jménem jím zastupovaných společností fakturoval vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P., pouze zprostředkovatelskou provizi, navíc podle obviněného co do výše nikoli neúměrnou, a tudíž nemohl ovlivnit dodávané množství uhlí ani odvážené množství odpadu. Nicméně jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podle závěrů znaleckého posudku, jímž byl ve věci proveden důkaz, obvinění O. V. a M. H. fakturovali jménem jimi zastupovaných obchodních společností vůči poškozené obchodní společnosti Z. N. P., práce spojené s odvozem a likvidací odpadu „v podstatně vyšších částkách, než jim bylo fakturováno společností HS EKOMETAL s. r. o., přičemž toto navýšení výrazným způsobem převyšovalo obvyklou marži“, a podle odvolacího soudu „obdobně tomu bylo i u dodávek hnědého uhlí“. 44. Konečně nemůže obstát ani námitka obviněného O. V. poukazující na údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu o přiznání nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody. Podle této námitky nelze z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu určit, jaký právní předpis odvolací soud aplikoval při rozhodování o nároku na náhradu škody (zda občanský zákoník nebo zákoník práce či jiný právní předpis) a z jakých zákonných ustanovení dovodil solidární odpovědnost obviněného O. V. a obviněného P. K. za způsobenou škodu. Pokud jde o právní titul posuzovaného nároku na náhradu škody, tímto právním titulem je zcela evidentně protiprávní jednání obviněných, které naplňuje znaky trestného činu, a proto v tomto směru jako zcela zjevně neopodstatněnou je nutné odmítnout námitku údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jako rovněž zcela irelevantní je dle názoru státního zástupce třeba odmítnout námitku obviněného poukazující na údajné spoluzavinění poškozené obchodní společnosti Z. N. P., na vzniku trestným činem způsobené škody. Námitku údajného spoluzavinění poškozené obchodní společnosti obviněný O. V. opírá o jím tvrzené „nedostatky, nekvalifikované postupy, nedbalost, neobezřetnost a nezájem poškozené opatřit si relevantní informace v oblasti likvidace odpadů a dodávek hnědého uhlí“. Ve vztahu k tomuto problému je žádoucí odkázat především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1976, sp. zn. 6 To 9/76, podle něhož „[a]ni při úmyslném zavinění škůdce nelze vylučovat poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného. Tyto případy budou však zcela výjimečné a budou přicházet v úvahu zpravidla jen při úmyslném zavinění poškozeného. V případech, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného nebude přicházet v úvahu.“ Pakliže obviněný O. V. navíc dovozuje nezákonnost napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody z faktu, že tento soud – slovy obviněného – založil tomuto obviněnému a obviněnému P. K. solidární odpovědnost za způsobenou škodu, třebaže obviněný P. K. jako zaměstnanec poškozené obchodní společnosti odpovídal za způsobenou škodu podle zákoníku práce, jenž solidární odpovědnost vylučuje, pak ani tato námitka nemůže obstát. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016, „[p]ro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku, je rozhodující to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce, přičemž rozhodující je právě tento vnitřní účelový vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, již byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2612/2010). Tato kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost páchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů.“ Z povahy posuzované trestné činnosti i všech rozhodných okolností jejího spáchání je přitom evidentní, že odpovědnost obviněného P. K. za způsobenou škodu nemá a ani nemůže mít povahu odpovědnosti pracovněprávní, a proto ani nic nebrání tomu, aby tento obviněný odpovídal za trestným činem způsobenou škodu solidárně s obviněným O. V. 45. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněných sice formálně naplňují jimi tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně nejsou opodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tato dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 46. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání a) obecná východiska 47. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody. 48. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 49. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 50. Dodat je třeba, že alternativu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení může založit i nesprávná aplikace hmotně právních ustanovení těch předpisů, o něž soud rozhodující v adhezním řízení opře povinnost obviněného nahradit poškozenému škodu nebo nemajetkovou škodu v penězích či vydat bezdůvodné obohacení. 51. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 52. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. 53. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 54. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. b) vlastní posouzení dovolání 55. V souladu s posouzením dovolání obviněných státním zástupcem musí Nejvyšší soud konstatovat, že součástí jejich dovolací argumentace jsou i takové námitky, které vyhovují obviněnými uplatněnému důvodu dovolání určenému k nápravě vad nastalých při aplikaci norem hmotného práva. Současně je třeba však uvést, že jsou v mimořádných opravných prostředích uplatňovány i výhrady, které brojí vůči skutkovým zjištěním soudů a které tak není možno podřadit pod obviněnými vznesené, ale ani žádné další ustanovením §265b tr. ř. upravené důvody dovolání. K námitkám nevyhovujícím uplatněnému dovolacímu důvodu 56. Vyjde-li dovolací soud z toho, co vznáší ve svém dovolání obviněný P. K. , pak je nezbytné uvést, že za námitky obsahově se rozcházející s vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou ty, jimiž tvrdí, že · skutková zjištění soudů jsou nesprávná a neúplná, neboť · při provádění a hodnocení důkazů z jejich strany došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když · k náležitému objasnění věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, v důsledku čehož · se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou. 57. Stejný charakter, tj. skutkový či procesní, mají rovněž jeho námitky, že · vždy jednal na pokyn svého nadřízeného, resp. s jeho souhlasem, ať už jím byl pan Ř. či posléze B. F., · generální ředitel měl vědomost o společnostech T., P., A., a E., jakož i o navazujícím řetězci subdodavatelských subjektů, · nebylo postaveno na jisto, zda byl či nebyl součástí vedení poškozené společnosti, · při hodnocení subjektivní stránky nebyl objektivní postup odvolacího soudu, neboť dohody, jimiž soud argumentoval, napadl žalobou pro jejich neplatnost, a to z důvodu nátlaku na svou osobu při jejich podpisu, kdy v tomto směru podal rovněž trestní oznámení, · je nesprávné vyčíslení výše škody, kdy tato byla stanovena nikoli podle ceny plnění v době a místě obvyklé, · soudy odmítly provést důkaz výslechem zaměstnanců poškozené společnosti a výslechem svědka P., · nepoužitelnost důkazu v podobě daňové evidence, kterou jakožto podnikající fyzická osoba vedl, resp. byl povinen vést, a která byla orgány činnými v daném trestním řízení k důkazu zajištěna, přičemž došlo k nezákonnému donucení k vydání tohoto důkazu. 58. V případě obviněného M. H. jsou pod deklarovaný důvod dovolání nepodřaditelné námitky, že · došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady zákonnosti a zejména zásady materiální pravdy, · závěr odvolacího soudu, že obchodní společnosti A. a E., jejichž jménem jednal, neměly oprávnění k nakládání s odpady a nezabývaly se ekologií, je v hrubém rozporu s provedenými důkazy, · způsob zjišťování skutkového stavu je odporující zásadám spravedlivého procesu, · je nepřezkoumatelné stanovení výše škody, kterou měl svým činem na majetku poškozené obchodní společnosti způsobit, když důkazní návrh obhajoby na vypracování a následné provedení důkazu v podobě znaleckého posudku, jenž by výši této škody stanovil, byl ze strany soudu poměrně neadekvátně odmítnut. 59. Obviněný O. V. se svojí dovolací argumentací brojící proti výroku o vině převážně pohybuje v rámci deklarovaného důvodu dovolání, avšak činí tak současně způsobem, který nevychází z celkových zjištění soudů, neboť ji opírá o výseče skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, pomíjí skutečnou povahu jednání obviněných (např. o účelových a zcela nadbytečných mezičláncích), jak ji napadená rozhodnutí vyjádřila, a tímto způsobem se snaží dovolací soud přesvědčit o nesprávnost právního posouzení skutku. Skutkovou je rovněž námitka uplatněná vůči výroku o náhradě škody, kdy dovolatel tvrdí, že je přesvědčen, že poškozenou neuvedl v omyl. 60. K této části námitek musí dovolací soud konstatovat, že jako nenaplňující obviněnými uplatněný důvod dovolání nemohou zásadně založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. Jejím předpokladem je totiž právě to, že dovolací argumentace dovolatele je podřaditelná pod jím uplatněný důvod dovolání a není zjevně neopodstatněná. Dovolací soud opakuje, že zásadně není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího, případně odvolacího soudu, a že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsaly soudy nižších stupňů ve výrocích a odůvodněních svých rozhodnutí. Dodává, že si je vědom svého postavení vrcholné instituce v rámci obecného soudnictví a z něho vyplývajících závazků, které plynou z potřeby prosazení práva obviněného na spravedlivý proces. Uznává tudíž, že dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně takovým způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Dané ustanovení totiž, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. 61. Současně musí Nejvyšší soud připomenout, že i Ústavní soud sdílí názor, že ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). 62. Jak plyne z právní úpravy dovolacího řízení, toto není ovládáno revizním principem, z čehož plyne, že to není dovolací soud, kdo by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady dovoláním napadeného rozhodnutí, či jemu předcházejícího řízení. Dovodit to lze i ze znění §265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkum napadeného rozhodnutí provádí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. V dané souvislosti se připomíná, že posouzení věci z hlediska, zda napadené rozhodnutí není zatíženo vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, provádí dovolací soud tehdy, učiní-li dovolatel takovou námitku součástí svého dovolání a pokud argumentačně alespoň stručně vymezí, v čem takový rozpor podle něj spočívá. 63. Na tomto místě je proto třeba upozornit, že obviněný P. K. explicitně námitku extrémního nesouladu neuplatnil, obviněný M. H. ji sice vznesl, avšak jím označený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spatřuje v tom, že soud „provedl dokazování, byť jen konstatováním obsahu listin, konkrétně obsahem podání u správce daně, kdy tyto listiny jsou pravým opakem mezi zjištěním správce daně a obžalobou, není možné hovořit o stavu, kdy je skutek spolehlivě zjištěn“. Ve vztahu k takovému vyjádření je dovolací soud nucen konstatovat, že jeho úkolem není formulovat dovolací námitky či za dovolatele domýšlet, co jím vznesenou námitkou hodlal vyjádřit. Namítá-li obviněný rozpor obsahu blíže nekonkretizovaných listin se zjištěním správce daně a obžalobou, pak není možno uzavřít, že přesvědčivým způsobem vymezil vadu rozsudku, nadto vadu kvalifikovaného charakteru v podobě extrémního nesouladu skutkových a potažmo právních závěrů soudu s obsahem provedených důkazů. 64. V dané souvislosti se připomíná, že o rozhodnutí, jež jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, se jedná v případech, kdy obsahují taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. 65. Odvolací soud, jehož rozsudek obvinění dovoláním napadli, uzavřel (bod 7.), že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Soud prvního stupně podle něj své skutkové i právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil a ve svém rozhodnutí provedené důkazy zhodnotil tak, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. S tímto hodnocením skutkových závěrů se dovolací soud ztotožňuje a dodává, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, jestli jsou např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné, či mají toliko okrajový, nepodstatný význam. Provedené důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Pokud soudy nižších stupňů uzavřely, že dokazování bylo provedeno v rozsahu dostačujícím pro jejich rozhodnutí o vině obviněných a dalších otázkách s tím spojených, pak ani dovolací soud při uvážení námitek dovolatelů nedospívá k závěru opačnému. 66. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem vyložil, z jakých důkazů a proč při konstrukci svých skutkových zjištění vyšel. Stejně tak vyložil, proč nevyhověl důkazním návrhům obhajoby. Rozsudek nalézacího soudu byl podroben přezkoumání odvolacím soudem, který přisvědčil správnosti jeho skutkových zjištění a zaujal stanovisko k odvolacím námitkám obviněných. Rovněž tento soud vyložil, proč nevyhověl návrhům na další doplnění dokazování. Za této situace dovolací soud necítí potřebu detailnější reakce na námitky obviněných, které neodpovídají jimi uplatněnému důvodu dovolání. Omezuje se proto na konstatování, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadami, které by svědčily o tom, že došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Skutková zjištění soudů mají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, které byly soudy zhodnoceny bez jejich obsahového zkreslení logickým způsobem, tj. v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. O skutkových závěrech soudů rozhodně nelze tvrdit, že by se ocitly v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů v jeho výkladu Ústavním soudem. Platí to jak o zjištěné formě participace obviněných na trestném činu, tak o zjištěném následku jejich protiprávního jednání. Přestože součástí dovolacích námitek je vyjádření nesouhlasu s výší škody způsobené poškozené, způsob, jakým byla újma jí způsobená vyčíslena, lze plně akceptovat. Vyplynulo-li z provedených důkazů, za jaké ceny skuteční dodavatelé zboží a služeb tyto na základě požadavku obviněného P. K. fakturovaly, pak je zjevné, že za tyto ceny je mohla získat poškozená, jejímž byl obviněný zaměstnancem, a že tudíž škodu, kterou svým úmyslným jednáním obvinění způsobili, spočívá v rozdílu fakturovaných cen (a nedodaného zboží – v případě tohoto obviněného). 67. Skutková zjištění soudy učinily na podkladě procesně účinných důkazů. Námitkou obviněného P. K. se zabýval odvolací soud již ve svém prvním kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 21. 3. 2018, č. j. 12 To 4/2018-5502). Na straně 8 jeho odůvodnění odvolací soud jasně vyložil, proč nelze mít za to, že by důkaz, který dovolatel označuje za nezákonně získaný a tudíž procesně neúčinný, byl získán policejním orgánem pod nepřípustným nátlakem. Skutečnost, že tato hodnocení obviněný nesdílí, nečiní důkaz vydaný za podmínek §78 odst. 1 tr. ř. procesně neúčinným. Protože řízení není zatíženo žádnou procesní vadou, zejména dosahující ústavní úrovně, a netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění vyjádřených v dovoláními napadených rozhodnutích a ve vztahu k nim posoudil důvodnost námitek obviněných napadajících nesprávnost hmotně právního posouzení skutku či jiné nesprávně hmotně právní posouzení (obviněný O. V.). K námitkám vyhovujícím uplatněnému dovolacímu důvodu 68. Ve shodě s posouzením dovolání obviněných státním zástupcem konstatuje Nejvyšší soud, že za námitky vyhovující deklarovanému důvodu dovolání je nezbytné pokládat ty, jimiž zpochybňují závěry soudů o naplnění · zákonného znaku objektivní stránky trestného činu podvodu v podobě omylu u tzv. mýlící se osoby · zákonného znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu v podobě úmyslného zavinění, a konečně · znaku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ve vztahu k nim proto zaměřil pozornost na to, jak jejich opodstatněnost soudy nižších stupňů vyjádřily v popise skutků, jimiž obviněné uznaly vinnými, a jak jejich existenci vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. K objektivní stránce 69. Jak soud nalézací (bod 27. rozsudku), tak ani soud odvolací (bod 10. rozsudku) podle zjištění Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích při odůvodnění právní kvalifikace jednání obviněných transparentně nevyložily, která skutková zjištění vyjádřená v popise skutku zakládají znak objektivní stránky trestného činu podvodu, jehož absenci dovozují podaná dovolání. 70. Soud prvního stupně se omezil na stručné konstatování toho, že „má za prokázané, že všichni tři obžalovaní zcela úmyslně navyšovali ceny služeb (likvidace odpadů) nebo dodávky uhlí, a to jednoznačně v úmyslu obohatit se na úkor spol. Z.“. V návaznosti na toto vyložil, že „vzhledem k výši škody, kterou jednotliví poškození (pozn. zjevně míněno obvinění) způsobili Z., … jejich jednání kvalifikoval jako pokračující zločin podvodu, a to v případě obžalovaného K. dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když svým jednáním způsobil škodu velkého rozsahu, tj. převyšující částku 5 000 000 Kč“. Dále označený soud uvedl, že tento obviněný se uvedeného zločinu „dopustil dílem sám (umělé navýšení množství dodaného uhlí), dílem ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku (navýšení ceny skutečně dodaného uhlí). Vzhledem k tomu, že v případě jednání popsaného pod body II. B/28)-30) nedošlo ze strany Z. k uhrazení dodaného uhlí, bylo jednání... K. kvalifikováno jako dílem dokonané, dílem ukončené ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku“. 71. Obdobně stručně se vyjádřil i k důvodům právní kvalifikace skutků u spoluobviněných, když toliko zmínil, že „ze stejného důvodu pak bylo jednání obžalovaného H. kvalifikováno jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonané, dílem ukončené ve stadiu pokusu … bylo kvalifikováno mírněji než jednání obžalovaného K., neboť jeho jednáním vznikla značná škoda, tj. škoda přesahující částku 500 000 Kč.“ Soud zaujal názor, že tento obviněný „se uvedeného zločinu dopustil ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku s obžalovaným K.“ Jednání obviněného V., který „společným jednáním s obžalovaným K. způsobil Z. škodu ve výši 3 320 863,98 Kč, tj. značnou škodu přesahující 500 000 Kč … kvalifikoval jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku“. 72. Z uvedené citace je zřejmé, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně nevyložil naplnění zákonných znaků objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu podvodu obviněnými, zejména znaku uvedení v omyl (viz právní věta „…tím, že uvedl někoho v omyl“). Transparentně nevymezil, kterou osobu provádějící pod vlivem omylu majetkovou dispozici, jež měla za následek vznik škody na majetku poškozené organizace a současné obohacení obviněných, dovolatelé uvedli v omyl . V uvedeném směru lze takový závěr dovozovat z popisu skutku obsaženého ve výroku rozsudku. Z něho plyne (viz shodně výrok pod body I/A, I/B, II/A, II/B.), že takovou osobou byla podle zjištění soudu poškozená společnost („uvedli obchodní společnost Z. N. P., v omyl“). 73. K tomuto skutkovému vyjádření je ovšem nezbytné dodat, že v omyl nelze uvést právnickou osobu jako entitu, nýbrž toliko za ni jednající osoby. Stran jejich specifikace lze poukázat na dále uvedená skutková zjištění, podle nichž obvinění „společnost Z. N. P., zejména jejího generálního ředitele a zaměstnance, kteří fakticky provádějí úhradu přijatých faktur, nezpravili, že …“ Lze proto důvodně usuzovat, že podle zjištění soudů nižších stupňů obvinění podvodným způsobem jednali vůči označeným osobám, tj. generálnímu řediteli a zaměstnancům provádějícím úhradu faktur vystavených dodavatelem zboží či služeb, případně dalším již nekonkretizovaným osobám (viz „zejména“). 74. Žádoucí doplnění v uvedeném směru neučinil ani soud odvolací , který (bod 10. rozsudku) uvedl, že nalézací soud „nepochybil, pokud kvalifikoval jednání obžalovaného P. K. jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obžalovaného O. V. pod body I. A/ 1) - 60), I. B/ 1) - 66) jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obžalovaného M. H. pod body II. A 1) – 10, II. B/ 1) - 30) jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Přísnější právní kvalifikace podle odst. 5 písm. a) §209 tr. zákoníku u obžalovaného P. K. a podle odst. 4 písm. d) §209 tr. zákoníku u obžalovaných O. V. a M. H. je opodstatněna výší škody, kterou obžalovaní svým jednáním způsobili a která představuje v případě obžalovaného K. částku 6, 616 691,90 Kč, v případě obžalovaného O. V. částku 3, 320 863,98 Kč a v případě obžalovaného M. H. částku 955 267,59 Kč, což představuje, respektive přesahuje hranici škody velkého rozsahu (5 000 000 Kč) u obžalovaného K. a hranici značné škody (500 000 Kč) u obžalovaných V. a H. ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku“. 75. Z této citace je zřejmé, že odvolací soud v zásadě toliko zopakoval to, co v nikoli dostačujícím rozsahu (tj. stran vyložení závěru o naplnění zákonných znaků základní skutkové podstaty) uvedl k právní kvalifikaci jednání obviněných soud prvního stupně. Ani soud druhého stupně se tak k jejich naplnění explicitně nevyjádřil. 76. Překvapující je to zejména proto, že z řádných opravných prostředků, jimiž dovolatelé napadli rozsudek soudu prvního stupně, vyplývá, že v nich obvinění uplatnili obsahově shodné námitky jako ve svých dovoláních včetně toho, že obviněný O. V. v doplnění odvolání (č. l. 5892 až 5897) pod bodem 23. uplatnil námitku, že poškozená společnost nemohla jednat v omylu, neboť obviněný K. „coby zástupce společnosti Z. N. P. v omylu v rámci obchodních případů nejednal, v omyl tedy nemohla být v souladu s názorem Nejvyššího soudu uvedena ani společnost Z. N. P.“. V uvedeném směru pak je třeba dojít k závěru, že odvolacím soudem nebyla vypořádána odvolací námitka, která není zjevně marginálního významu. 77. Za tohoto stavu věci pak ani nelze konstatovat, že by nastal předpoklad toho, z čeho při dovození závěru o zjevně neopodstatněném dovolání vychází státním zástupcem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (bod 34.), tj. že s námitkami uplatněnými již v předchozích stadiích trestního řízení se soudy nižších stupňů dostatečně a náležitě vypořádaly. 78. Vyjde-li se z výše dovozeného závěru stran osob, které byly podle soudů nižších stupňů uvedeny v omyl, poté lze dodat, že způsob podvodného jednání obviněných měl spočívat v tom, že těmto osobám, tj. generálnímu řediteli a zaměstnancům fakticky provádějícím úhradu přijatých faktur, bod I. A · předstírali, že likvidaci odpadů provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti T. a P., a současně tyto osoby · nezpravili, že služby v podobě likvidace odpadů pro společnost Z. N. P. reálně vykonává společnost HS EKOMETAL s. r. o., a společnosti T. a P. jsou jen účelovým a zcela nadbytečným jimi vytvořeným mezičlánkem odběratelsko-­dodavatelských vztahů, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, bod I. B · předstírali, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti T. a P., a současně tyto osoby · nezpravili, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 pro společnost Z. N. P. fakticky uskutečňují společnosti EXPOL HK, s. r. o., IČO 25279921, se sídlem Hradec Králové, Machkova 587 (dále jen EXPOL HK, s. r. o.), EXPOL TRADE, s. r. o., IČO 25390554, se sídlem Frýdek-Místek, Jiráskova 457 (dále jen EXPOL TRADE, s. r. o.), a BRAND - HK, s. r. o., IČO 60931469, se sídlem Hradec Králové, Machkova 587 (dále jen BRAND - HK, s. r. o.), a že společnosti T. a P. jsou jen účelovým a zcela nadbytečným jimi vytvořeným mezičlánkem odběratelsko-dodavatelských vztahů, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, bod II. A · předstírali, že likvidaci odpadů provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti A. a E., a současně tyto osoby · nezpravili, že služby v podobě likvidace odpadů pro společnost Z. N. P., reálně vykonává společnost HS EKOMETAL s. r. o., a společnosti A. a E. jsou jen účelovým a zcela nadbytečným, jimi vytvořeným mezičlánkem odběratelsko-­dodavatelských vztahů, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, bod II. B · předstírali, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 provádějí pro společnost Z. N. P., za obvyklých cenových podmínek společnosti A. a E., a současně tyto osoby · nezpravili, že dodávky hnědého uhlí Ořech 2 pro společnost Z. N. P. fakticky uskutečňuji společnosti EXPOL TRADE, s. r. o. a BRAND - HK, s. r. o., a společnosti A. a E., jsou jen účelovým a zcela nadbytečným, jimi vytvořeným mezičlánkem předmětného odběratelsko-dodavatelského vztahu, jehož prostřednictvím uměle navyšovali cenu, přičemž P. K. sám měl ještě poškozenou uvádět v omyl tím, že jí fakturoval dodání uhlí v rozsahu větším, než odpovídalo skutečnému plnění. 79. Nejvyšší soud vychází z toho, že závěr o uvedení právnické osoby v omyl (ve smyslu zákonného znaku trestného činu podvodu) může být učiněn toliko tehdy, je-li jednáním pachatele vyvolána neshoda vědomí a představ s reálným stavem věcí u té osoby, která za právnickou osobu jedná v tom směru, že lze učinit závěr, že v souladu se svými oprávněními plynoucími z jejího postavení v její organizační struktuře učinila majetkovou dispozici, které vedla k poškození této právnické osoby ve smyslu vzniku škody na jejím majetku a současnému obohacení pachatele či jiné osoby. 80. S přihlédnutím k tomuto východisku musí být posuzována důvodnost právního závěru učiněného soudy nižších stupňů v dovoláním napadených rozhodnutích. Přihlížet může dovolací soud jen k tomu, co soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily. Nelze proto brát v úvahu to, co na podporu správnosti jejich právního závěru zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, který do okruhu osob, jež byly jednáním obviněných uvedeny v omyl, zařadil i představenstvo společnosti či její dozorčí radu, tj. orgány společnosti, které podle něj (avšak i zjištění z dokazování plynoucího) „o účelovosti a umělém navyšování ceny zboží (uhlí) a služeb (likvidace odpadů) v inkriminované době nevěděli“ rovněž, tj. kromě generálního ředitele a ekonomického úseku. 81. Co se týče generálního ředitele, lze souhlasit s poukazem státního zástupce, že šlo o osobu, jíž byl obviněný P. K. („i když měl na starost danou oblast odpadového a tepelného hospodářství“) stále odpovědný. Nutno však přihlížet ke skutkovým zjištěním soudu, resp. k tomu, co ze svědecké výpovědi B. F. (str. 34 rozsudku soudu prvního stupně) vyplynulo, tj. že on sám se v případech nákupu uhlí a likvidace odpadů nijak neangažoval, neuzavíral žádné smlouvy, nekontroloval faktury a nedával rovněž pokyny k jejich úhradě („Uvedl, že účetní pouze schvaloval denní limity, tj. jakou částku lze denně uvolnit na platby společnosti Z.“). Je tudíž třeba uzavřít (viz vyhodnocení důkazů soudy, včetně věrohodnosti tohoto svědka), že generální ředitel sice v inkriminované době nedisponoval informacemi, které by odrážely skutečný stav věci, avšak vzhledem k tomu, že neprováděl žádnou majetkovou dispozici v posuzovaných vztazích (stejně jako představenstvo společnosti či její dozorčí rada), nemá tato jeho nevědomost význam z hlediska posuzovaného znaku skutkové podstaty (tj. v omylu jednající osoby). 82. Jiná je však situace v případě ekonomického ředitele, svědka P. A., z jehož výpovědi vyplynulo (str. 35 rozsudku), že ho obviněný P. K. uváděl v omyl stran dodavatelů tvrzením, že provádí výběrová řízení, tudíž v tom, že dodavateli zboží a služeb jsou subjekty, které v takovém řízení uspěly, ač toto zjevně neodpovídalo skutečnosti. Za této situace, kdy u svědka žádné pochybnosti o ekonomické výhodnosti obviněným prezentovaných obchodních vztahů (transakcí) nevznikly, neměl žádný důvod k přijetí opatření, která by znemožnila jejich realizaci a tím vznik škody. Podstatné pak je to, že ekonomický úsek, jehož byl svědek ředitelem, za této situace (důvěry v ekonomickou výhodnost) provedl vlastní úhradu faktur. 83. Pro závěr o naplnění obviněnými popíraného znaku je podstatné skutkové vyjádření rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že obvinění o skutečném stavu věci „nezpravili“ zaměstnance, kteří fakticky prováděli úhradu přijatých faktur. Podstata jejich omylu spočívala v tom, že na podkladě vystavených faktur prováděli úhradu ve vztahu k těm subjektům, které deklarované zboží (uhlí) fakticky nedodávaly, či služby (likvidace odpadů) nerealizovaly, a to v cenách vyšších, než za kterých bylo možno tyto získat od jejich skutečných dodavatelů. Zbývá dodat, že ve specifikovaných případech (I. B/ 1 až 6, 9, 11, 17, 19, 22, 25, 27, 28, 31, 45, 48, 51, 53, 54, 56 až 58, 60, 643, 65, II. B/ 1 až 4, 10 až 12, 17, 18, 20, 23 až 25) byli tito zaměstnanci navíc uváděni v omyl i stran množství zboží, jehož úhradu provedli. 84. Pokud obvinění namítali, že společnost Z. N. P., nemohla být uvedena v omyl, neboť obviněný P. K. jako zaměstnanec této společnosti jednal při plném vědomí skutečného stavu věci (tj. při vědomosti fakturace uměle vloženými mezičlánky, které vlastní činnost nevykonávaly), pak odhlíží od toho, že obviněný nebyl osobou, která provedla majetkovou dispozici (úhradu fakturovaných částek), jež vedla ke vzniku škody na majetku Z. a obohacení obviněných, resp. společností, jimž byly platby poukázány či v hotovosti předány. Jak již uvedeno, byli to zaměstnanci Z. provádějící úhradu přijatých plateb, kteří jednali v omylu. 85. Z provedeného dokazování, především však – a to je podstatné pro rozhodování dovolacího soudu – z popisu skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu je patrné, že omyl v označeném rozsahu byl u těchto osob obviněnými vyvolán jednak jednáním komisivním (vystavením faktur, kde byly společnosti, jímž byla úhrada fakturovaných částek provedena, deklarovány jako dodavatel zboží či realizátor služby), jednak jednáním omisivním, které spočívalo v zamlčení skutečného stavu (vytvoření struktury začleněním věcně neopodstatněného mezičlánku, jehož jediným účelem bylo navýšení fakturované ceny). 86. Soudy nižších stupňů učinily na podkladě provedených důkazů odpovídající skutková zjištění, jež vyjádřily ve svých rozhodnutích. Lze shrnout, že podstata věci je prostá. Obviněný K., jenž byl oprávněn v důsledku svého zařazení v organizační struktuře poškozené společnosti k uzavírání smluv na úseku, který řídil, a ke schvalování proplacení faktur vystavených dodavateli zboží (uhlí) a služeb (likvidace odpadů), · zneužil faktu, že tyto doklady již nepodléhaly kontrole žádné další osoby a ani majetková dispozice, (provedení úhrad faktur) již nebyla vázána na rozhodnutí či schválení, jež by a učinit nějaká další, od něj odlišná osoba, a · vytvořil za přispění obviněných O. V. a M. H. dodavatelsko-odběratelský systém, do jehož rámce včlenil – z hlediska zájmů poškozené společnosti – zcela nepotřebné články, jejichž jediným úkolem bylo fakturačně navýšit cenu zboží a služeb, které by za jiných (nižších) cenových relací mohla Z. získat od samotných jejich realizátorů, přičemž · postoupením faktur pracovníkům provádějícím jejich úhradu, kteří po udělení jeho souhlasu k jejich proplacení jednali v přesvědčení o správnosti a ekonomické odůvodněnosti předkládaných dokladů, dosáhl vyplacení částek, které neodpovídaly hodnotě dodaného zboží (uhlí) či realizovaných služeb (likvidace odpadů), čímž · došlo ke způsobení škody na majetku poškozené v rozsahu ekonomicky neodůvodněně navýšené ceny služeb a zboží a též v rozsahu zboží skutečně nedodaného a současně k obohacení společností ovládaných obviněnými. 87. Z hlediska omylového jednání ve věci posuzované je podstatné to, že řádné podnikání je založeno na myšlence efektivního a ekonomického nakládaní se zdroji, jimiž příslušný subjekt (právnická osoba) disponuje. Je v zájmu všech zaměstnanců organizace chovat se způsobem, aby příslušná aktivita, kterou společnost vykonává, byla realizována za těchto předpokladů, tj. se zaměřením na dosahování zisku. Jeho výše je přímo úměrná nákladům, které společnost vynakládá. Je nepochybné, že zaměstnanci poškozené, kteří faktury vystavené údajnými dodavateli zboží a služeb propláceli, vycházeli z toho, že tyto odrážejí skutečnou a ekonomicky odůvodněnou hodnotu zboží a služeb. Důvodnost takového jejich přesvědčení byla dána tou skutečností, že k úhradě udělovala souhlas osoba, která takovým oprávněním vzhledem ke svému zařazení v organizační struktuře společnosti disponovala a u níž předpokládali, že jedná v jejím zájmu. Na to bylo ostatně možno usuzovat i z vyjádření obviněného P. K. vůči ekonomickému řediteli společnosti navozující zdání o ekonomické výhodnosti sjednaného plnění (bod 82.) a tím plné opodstatněnosti fakturovaných částek. Pokud za takového stavu pracovníci poškozené úhradu faktur provedli, jednali pod vlivem omylu, který u nich obvinění výše vyloženým způsobem navodili. 88. Má-li dovolací soud reagovat na námitky dovolatelů hmotně právního charakteru, pak v návaznosti na to, co již odeznělo, lze dodat následující skutečnosti. 89. Rozhodně nelze přijmout závěr obviněného P. K. , že by případné („pokud by ... porušil zmíněné povinnosti“) porušení povinností plynoucích pro něj z uzavřené pracovní smlouvy a jeho zařazení v organizační struktuře společností spravovat a chránit majetek svého zaměstnavatele mělo zakládat toliko porušení pracovně právních předpisů. Bylo by naprostým popřením účelu trestního práva, pokud by neposkytlo ochranu zájmům jím chráněným (v daném případě na ochraně majetku) formou vyvození trestní odpovědnosti obviněného v situaci, kdy jeho jednáním zcela prokazatelně došlo k naplnění zákonných znaků úmyslného trestného činu, který nabyl podoby zločinu. Není nezbytné podrobněji vysvětlovat, že aplikace trestně právních předpisů je v případě tohoto obviněného nezbytná, neboť jiné řešení, které by spočívalo v použití §12 odst. 2 tr. zákoníku, je vázáno na zjištění, že pachatel spáchal čin menší společenské škodlivosti (zpravidla přečin), resp. že jeho konkrétní škodlivost nedosahuje ani spodní hranice této škodlivosti typické pro daný trestný čin. Užití zásady subsidiarity trestní represe a řešení věci toliko v podobě pracovně právní odpovědnosti obviněného je naprosto vyloučeno vzhledem k rozsahu a sofistikovanosti spáchaného trestného činu. Pokud obviněný namítal, že jeho jednáním nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu, neboť „by de facto musel … úmyslně uvést v omyl sám sebe“, pak dostačuje uvést, že již výše bylo vyloženo, že to byl on, kdo úmyslně uváděl v omyl uváděním nepravdivých údajů (vystavováním faktur na větší než dodané množství uhlí) a zatajováním podstatných skutečností (vložení mezičlánků) pracovníky společnosti, kteří prováděli úhrady vystavených faktur. 90. To, co bylo stran omylového jednání dosud uvedeno, platí i ve vztahu k námitkám obviněného O. V. (část i. Uvedení v omyl právnickou osobu ) . K jeho dalším výhradám (část ii. Uvedení v omyl - předstírání a neinformování ) lze uvést, že ze znění skutkové podstaty trestného činu podvodu nelze dovodit, že k závěru o vině pachatele tímto trestným činem by bylo nezbytné zjištění o vědomosti osoby provádějící majetkovou dispozici, že tuto provádí na základě nepravdivých údajů [„…je nutné rovněž zjistit, zda osoba, která měla jednat v omylu, věděla, či musela vědět, že plnění poskytuje na základě nepravdivých údajů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007)“] . Pokud by měla disponovat takovou vědomostí, pak by bylo nutno si klást otázku, v čem její omyl spočíval, tj. v čem byl dán rozpor mezi její představou a skutečností. Vytýká-li dovolatel soudům, že z jejich rozhodnutí neplyne, v čem mělo spočívat jejich předstírání, že obchodování probíhá za obvyklých cenových podmínek, pak odhlíží od toho, co napadená rozhodnutí jasně vyjadřují, tj. že včlenění mezičlánků bylo provedeno toliko za účelem navýšení fakturované ceny zboží a služeb, aniž to bylo odůvodněno ekonomickými hledisky. Tvrdí-li pak, že faktury společnosti T. a P. neobsahovaly jakékoli nepravdivé údaje a informace, přehlíží zjištění, která soudy učinily v bodech B/1 až 6, 9, 11, 17, 19, 22, 25, 27, 28, 31, 45, 48, 51, 53, 54, 56 až 58, 61, 64, 65. Poukazuje-li obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 4 Tdo 486/2010, pak z navazující judikatury téhož soudu plyne, že tomuto nelze přikládat tak obecný význam, jaký se snaží dovodit obhajoba. Usuzuje-li dovolatel, že jeho trestní odpovědnost soudy nižších stupňů založily na tom, že měl informační povinnost ve vztahu k poškozené společnosti, poté předkládá závěr, který v napadených rozhodnutích není vysloven. 91. Jak již bylo uvedeno, mimořádný opravný prostředek obviněného M. H. je založen převážně na námitkách skutkových a procesních. K objektivní stránce se váže toliko hmotně právní námitka uvedená v bodě 19. jeho dovolání (K. nejednal v omylu), na niž již bylo reagováno výše. Pokud dále namítá, že nemohl ovlivnit dodávané množství uhlí a nechápe, jak svým konáním mohl poškozenou uvést v omyl, pak je třeba připomenout, že ač i faktury společnosti A. a E. obsahovaly údaje neodpovídající skutečně dodanému množství této komodity, nebyl obviněný (stejně jako obviněný O. V.) uznán vinným způsobením škody v rozsahu nedodaného uhlí. Otázka omylového jednání obviněného pak souvisí i se závěrem soudů, že se obvinění činu dopustili jako spolupachatelé (viz dále). K subjektivní stránce 92. Nepopíratelným faktem je to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, z jakých důvodů má za prokázané úmyslné jednání obviněných, a že ani neuvedl, v jaké formě úmyslu podle jeho závěru obvinění své činy spáchali. Obdobně se v uvedeném směru (stran formy úmyslného jednání) transparentně nevyjádřil ani soud odvolací, který ve vztahu k obviněnému P. K. (bod 7.) při argumentaci dohodou o rozvázání pracovního poměru zmínil, že mimo jiné i z této „vyplývá srozumění jmenovaného s porušením převzatých povinností vůči zaměstnavateli“, přičemž dodal, že obě smlouvy uzavřené dva roky před zahájením jeho trestního stíhání „objektivně dokládají vědomí jmenovaného o porušení svých povinností a úmyslném způsobení škody“. V případě obviněných O. V. a M. H. odvolací soud uzavřel (bod 8.), že ze skutečnosti, že jejich firmy neměly žádné oprávnění k nakládání s odpady a nezabývaly se ekologií, „lze spolehlivě dovodit obmyslné jednání a úmysl obou obžalovaných neoprávněně se obohatit ke škodě Z. N. P.“. V případě obchodu s uhlím poukázal odvolací soud na to, že „procházely firmami obou obžalovaných pouze doklady, faktické dodávky neuskutečňovaly a z jednání se spoluobžalovaným P. K. jim musela být podstata těchto obchodů zřejmá – neoprávněné navýšení ceny…“ 93. Pro posouzení formy zavinění obviněných není bez významu, že skutková věta ve všech bodech výroku o vině (I. A, B, II. A. B.) zmiňuje, že se obvinění svého jednání podvodného charakteru dopustili „s cílem obohatit“ uvedené subjekty (konečné fakturanty, resp. i další mezičlánek). S ohledem na provázanost jednání obviněných nevzniká pochybnost o tom, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což plyne i z citovaného skutkového vyjádření. 94. Obvinění P. K. proti závěru o existenci zákonem vyžadované formy zavinění brojí toliko námitkou, že odvolací soud vyšel i z dohody o rozvázání pracovního poměru, což má zakládat zřejmou neobjektivnost soudu. Pomíjí však zmínit to, jak bylo naloženo s jím odkazovaným trestním oznámením, což ovšem soud odvolací neopomenul uvést. Jeho námitka není způsobilá závěr o úmyslném zavinění jeho jednání zvrátit, neboť tuto formu zavinění lze spolehlivě dovodit z toho, jakým způsobem bylo protiprávní jednání obviněného, na němž participovali spoluobvinění, spácháno. 95. Obviněný O. V. se sice snaží poukazem na to, že jednal toliko se spoluobviněným K., jehož informacím neměl důvodu nevěřit, zpochybnit závěr o svém úmyslu se obohatit a způsobit poškozené škodu, avšak soudy důvodně z takového tvrzení nevyšly, když neopomenuly zohlednit to, co v procesní výpovědi uvedl sám obviněný a co důvodně připomenul ve svém vyjádření státní zástupce (bod 37.). 96. Obviněný M. H. namítl, že ve výroku napadeného rozhodnutí není uvedeno zavinění dovolatele a to podle něj nelze dovodit ani z jeho odůvodnění. K této námitce lze uvést, že již výše Nejvyšší soud zmínil, jak zní popis skutku, jímž byl obviněný uznán vinen a co se z toho dá dovodit z hlediska subjektivní stránky trestného činu. Snaží-li se dovolatel závěr o jeho úmyslném jednání zvrátit poukazem na znění faktur společností, za něž jednal, předkládá tvrzení („zprostředkování služby – odpady – uhlí“), které neodpovídá skutečnosti. Na fakturách vystavovaných pro poškozenou jsou totiž údaje „zajištění likvidace…“ (např. faktura na č. l. 1127 vystavená společností A. nebo faktura na č. l. 1442 vystavená společností E.), „[h]nědé uhlí ořech 2“ (např. faktura na č. l. 2601 vystavená společností A.) nebo „[d]odávka hnědého uhlí Ořech 2“ (např. faktura na č. l. 2626 vystavená společností E.) ze kterých se nepodává to, co dovozuje dovolatel. K otázce spolupachatelství 97. Podle Nejvyššího soudu nevzniká pochybnosti o tom, že obvinění se svého jednání dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Jakkoli se každý z nich snaží o zpochybnění tohoto závěru soudů, v návaznosti na to, co odeznělo v odůvodnění jejich rozhodnutí a co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce (bod 40.), dostačuje k námitkám obviněných uvést následující skutečnosti. Z popisu skutků v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že věc uzavřel tak, že bylo prokázáno, že obvinění jednali ve společném úmyslu a že jejich jednání tvořilo objektivně i subjektivně složku děje, kterým ve svém celku došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu, jehož kvalifikace pak byla odvislá od výše škody, kterou ten či onen ze spolupachatelů (společně s dalším z nich) způsobil. Soudy uzavřely, že obvinění sledovali společný cíl, jímž bylo obohacení se na úkor poškozené organizace. 98. Námitky obviněného P. K. mají skutkový základ („[n]ebylo ovšem prokázáno, že by obžalovaní jednali po vzájemné dohodě či ve vzájemné shodě …“) a to stejné je třeba uvést, i o dovolací argumentaci obviněného M. H. (bod 18. jeho dovolání). 99. K námitkám obviněného O. V. je nezbytné uvést následující skutečnosti. Právní závěr soudů nemůže zvrátit poukaz dovolatele, že v popise skutku není rozlišeno, jakého jednání se měl dopustit on a spoluobviněný P. K. Již z kontextu toho, co je obsaženo v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, je zřejmé (např. „…služby formálně přefakturovaly s cenovým navýšením…“), jak se na spáchání činu dovolatel podílel. Navíc rozsudek je nutno pojímat jako celek, tj. brát v úvahu to, co vyjadřuje jeho výrok a co rozvíjí a doplňuje jeho odůvodnění. To skutkový podklad pro závěr o spáchání činu obviněnými coby spolupachateli poskytuje. Poukaz dovolatele, že společné jednání mělo být v rozhodující míře vymezeno jako opomenutí, což považuje za paradoxní a stěží udržitelné, není případný. Jeho (od P. K.) odlišné postavení ve vztahu k poškozené organizaci, které je dovolatelem zdůrazňováno, nemůže odůvodnit závěr, že se na činu nepodílel způsobem zakládajícím znaky spolupachatelství, neboť jak je obecně přijímáno, podíl všech na činu participujících spolupachatelů nemusí být nutně stejný. Dostačuje, jestliže jednání každého ze spolupachatelů představuje alespoň článek „řetězu“, přičemž tyto „články“ jen ve svém celku směřují k přímému naplnění skutkové podstaty určitého trestného činu. Participace dovolatele spočívající ve vystavování faktur, které zcela neodůvodněně navyšovaly cenu zboží a služeb (tj. komisivní jednání), přitom zcela nepochybně takový článek řetězce vytvářela. Tvrdí-li, že v popisu skutku nejsou uvedeny skutkové okolnosti, které by měly svědčit o srozumění se sledováním společného cíle, pak přehlíží již zmíněné části popisu („po předchozí dohodě … s cílem obohatit“) svědčící o opaku. K výroku o náhradě škody 100. Jak již uvedeno (bod 23.), obviněný O. V. uplatnil pod alternativou jiného nesprávného hmotně právního posouzení námitku nesprávnosti výroku, jímž byl zavázán k náhradě škody společně a nerozdílně s P. K. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, podle jakého právního předpisu přiznal poškozenému nárok na náhradu škody a že rozhodl vadně, pokud mu uložil solidární odpovědnost za škodu společně s obviněným K., který za škodu jako zaměstnanec poškozené odpovídá podle zákoníku práce. 101. Skutečnost, že soud ve svém rozsudku (míněno v jeho odůvodnění) neuvedl, podle jakého hmotně právního ustanovení odpovídá obviněný za škodu, k jehož náhradě ho ve prospěch poškozené zavázal, je sice třeba považovat za nedostatek rozhodnutí, sama o sobě však tato vada rozsudku nemůže zrušení příslušného výroku odůvodnit, a to zejména v řízení o mimořádném opravném prostředku, lze-li ze skutkových zjištění soudů dovodit, že přiznání nároku bylo důvodné. 102. Namítl-li dovolatel, že je přesvědčen, že neuvedl poškozenou v omyl, a tudíž svým jednáním neporušil žádnou zákonnou povinnost, pak odmítá přijmout závěry, které napadená rozhodnutí vyjádřila. Odvolací soud, který o povinnosti obviněného rozhodl, vyšel ze skutkového zjištění soudu nalézacího, tedy z toho, že dovolatel poškozenou uvedl v omyl společným jednáním s P. K. Proto rozhodl o jeho povinnosti způsobenou škodu nahradit, přičemž vyslovil solidární závazek, který vyjadřuje právě to, že škodu způsobili společným jednáním. 103. V obecnosti nutno konstatovat, že soud rozhodující v trestním řízení o uplatněném nároku na náhradu škody (či nemajetkové újmy, příp. vydání bezdůvodného obohacení) sice svůj výrok činí podle §228 tr. ř., za situace, že poškozenému nárok vůči obviněnému přiznává a tohoto k jeho úhradě zavazuje, případně podle §229 tr. ř., a to pokud poškozeného s uplatněným nárokem, ať již zcela, či zčásti odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních či před jiným příslušným orgánem, aplikace těchto procesních ustanovení nicméně nevypovídá nic o hmotně právním důvodu takového rozhodnutí. 104. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem nutno i v adhezním řízení respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních právních předpisů, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí (srov. R II/1962, s. 41, R 29/1965, R 11/1967-IV., R 41/1971 a R 17/1973). Soud, který rozhoduje v adhezním řízení o nároku poškozeného podle §228 tr. ř., pak musí z uvedených předpisů použít ten, jímž se řídí posuzovaný nárok, přičemž nevztahuje-li se na něj zvláštní úprava, uplatní se obecný režim odpovědnosti za škodu, nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení podle občanského zákoníku (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2845). 105. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody podle §228 tr. ř. může postupovat podle řady zvláštních předpisů, mj. obviněným citovaného zákoníku práce. Pokud však nejsou pro postup podle jiného zvláštního předpisu splněny podmínky, postupuje soud při svém rozhodování podle tzv. obecného režimu daného občanským zákoníkem. Přestože lze tedy dát do určité míry obviněnému za pravdu, že použitý zvláštní právní předpis a jeho hmotněprávní ustanovení mělo být v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedeno, nelze tuto vadu považovat za dosahující takové míry, aby odůvodňovala kasaci tohoto rozhodnutí. Nejedná se totiž o vadu samotného výroku, neboť podle §228 odst. 2 tr. ř. věty první musí takový výrok přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Tyto podmínky byly v projednávaném případě splněny. Nadto z absence citace jiného zvláštního právního předpisu stejně jako uložení tzv. solidární povinnosti lze usuzovat postup tohoto soudu podle obecného režimu daného občanským zákoníkem. 106. Pokud jde o tu námitku obviněného, podle níž mělo být o povinnosti obviněného K. nahradit škodu rozhodováno podle zákoníku práce, který vylučuje uložení solidární odpovědnosti, již státní zástupce ve svém vyjádření odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která tento postup vylučuje. Podle jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016, pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku, je rozhodující to, „zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů… [t]ato kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost páchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů“. O jednotnosti přístupu Nejvyššího soudu k řešení této otázky svědčí ta skutečnost, že uvedený závěr byl poté potvrzen také ve věci občanskoprávní v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 317/2017. 107. Obviněný P. K. se (spolu s ostatními spolupachateli) dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to na úkor poškozené. Přestože byl v době spáchání trestného činu jejím zaměstnancem, není na místě postupovat při rozhodování o jeho povinnost nahradit způsobenou škodu podle zákoníku práce, neboť při svém jednání neplnil pracovní úkoly, ale naopak úmyslně postupoval na úkor svého zaměstnavatele – poškozené. Postup odvolacího soudu, když rozhodoval o této povinnosti podle tzv. obecného režimu daného občanským zákoníkem, byl proto správný. Stejně tak bylo správné jeho rozhodnutí o uložení této povinnosti obviněnému K. a obviněnému V. společně a nerozdílně, neboť se uvedené trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé. Protože ke vzniku škody, kterou obvinění způsobili, došlo před účinností nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb., opírá se výrok o povinnosti obviněných k náhradě škody o příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně §420 odst. 1 [ Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnost. ], §442 odst. 1 [ Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). ] a §438 odst. 1 [ Způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. ]. V. Způsob rozhodnutí o dovoláních 108. Všichni obvinění uplatnili první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítli, že skutek, jímž byli uznáni vinnými, byl nesprávně hmotně právně posouzen. Nejvyšší soudu z důvodů, které uvedl pod body 68. až 99., takovému hodnocení nepřisvědčil. Za pravdu nedal obviněnému O. V. ani v části, v níž uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu v souvislosti s námitkou nesprávnosti výroku o náhradě škody (body 100. až 107.). Nejvyšší soud proto naznal, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 109. Obvinění P. K. a O. V. uplatnili též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v obou jeho alternativách. Vadou v podobě první alternativy nemůže být rozsudek soudu druhého stupně zatížen již proto, že postupem odvolací soudu došlo k přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku. Obviněným tak nebylo zabráněno v přístupu k soudu druhé instance. Protože dovolací soud neshledal, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 110. Vzhledem k tomu, že obvinění v té části dovolací argumentace, která formálně vyhověla jimi uplatněnému důvodu dovolání, vznesli své námitky zjevně neopodstatněně, rozhodl Nejvyšší soud o jejich dovoláních tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle tohoto ustanovení dovolací soud rozhodne tehdy, je-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 111. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 22. 1. 2020 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu