ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.418.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 418/2020-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněného J. B., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 10 To 342/2019-149, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 2 T 58/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 10 To 342/2019-149, byl k odvolání J. B. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) podle 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 2 T 58/2019-86, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl odvolací soud tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 T 24/2019-117, který byl obviněnému doručen dne 24. 7. 2019 a právní moci nabyl dne 2. 8. 2019, a z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 T 88/2019-114, který právní moci nabyl dne 3. 10. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a obviněného uznal vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 10 To 342/2019-149, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodní části svého dovolání, po odkazu na shora zmíněný dovolací důvod, reprodukoval závěry odvolacího soudu, které jej vedly (odvolací soud) ke zrušení výše zmíněných rozhodnutí soudů nižších stupňů a uložení společného trestu (bod II. dovolání). V následující části (bod III. dovolání) vyjádřil své přesvědčení, že do odsuzujícího rozsudku „nebyly zahrnuty všechny skutky, které byly odsouzeným spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin“. V této souvislosti poukazuje na to, že v předmětné trestní věci byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek dne 12. 6. 2019 [Okresní soud v Nymburku sp. zn. 2 T 58/2019], ale ještě před jeho vyhlášením se dopustil přečinu dne 5. 2. 2019, za což byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 38 T 46/2019, a dále byl odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 1 T 43/2019, a pro týž přečin byl odsouzen také rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 2 T 43/2019. Obviněný je tedy toho názoru, že vzhledem k souběhu měl mu být uložen také ve vztahu k výše uvedeným rozhodnutím souhrnný trest odnětí svobody, „přičemž tento postup není v rozporu s již uloženým společným trestem za dílčí útok pokračujícího přečinu maření soudem odvolacím“. Obviněný současně uvedl, že mu byl uložen nepřiměřený trest, když nebylo přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem, zejména k jeho blízkému vztahu s jeho matkou ve věku 78 let. Vzhledem k tomu, že podle obviněného nedošlo k uložení souhrnného trestu ve vztahu k odsouzením, která jsou v souběhu, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, jakož zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o uložení souhrnného trestu, popř. po zrušení přikázal věc krajskému soudu, ev. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž požádal dovolací soud o odklad (event. přerušení) výkonu trestu.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že pro uložení souhrnného trestu neshledal důvodu, neboť došlo k přerušení souběhu. Pokud obviněný polemizuje s délkou uloženého trestu odnětí svobody, pak podle státního zástupce námitky, které obviněný v dovolání uvedl, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, a proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
7. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem a charakterem námitek, které obviněný uplatnil, kdy se domáhá uložení souhrnného trestu, považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ve kterém konstatoval, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uvedenou námitkou je dovolací důvod dán, avšak s ohledem na skutečnosti níže rozvedené, bylo nutno dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
8. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný argumentoval tím, že mu měl být správně vedle společného trestu ukládán také souhrnný trest za trestnou činnost v souběhu s odsouzením Okresním soudem v Nymburku ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2019, je nezbytné poukázat na výklad některých zákonných ustanovení a judikaturu, spojených s problematikou souhrnného trestu, které obviněný v dovolání přehlíží. Předně je nutno uvést, že souhrnný trest podle věty první a druhé §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu [poznámka: za situace, kdy se obviněný domáhá uložení souhrnného trestu a zákon jeho uložení spojuje s odsuzujícím rozsudkem za jiný trestný čin (viz shora), je zcela nepřípadná zmínka obviněného o tom, že bylo jeho trestní stíhání pro jiný skutek (jednání ze dne 17. 4. 2019) zastaveno a že také tento skutek je v souběhu s výše jím uvedenými skutky, neboť přehlíží základní podmínku, že se v takovém případě (bylo-li trestní stíhání zastaveno) nejedná o odsuzující rozsudek. Z odůvodnění zastavovacího rozhodnutí je patrno, že k zastavení došlo z důvodu, že doposud uložené a očekávané tresty lze považovat za dostatečné k tomu, aby splnily svůj účel ((takové odůvodnění odpovídá znění §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., oproti tomu však soud prvního stupně uvedl, že stíhání zastavuje podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. – viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 11. 2019, č. j. 5 T 24/2019)) ]. Ze shora citované části ustanovení §43 odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že pro právní závěr soudu o tom, zda je či není dán souběh (konkurence) trestných činů a zda má či nemá být uložen souhrnný trest, je rozhodující okamžik vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně za jiný trestný čin téhož pachatele, přičemž musí jít o časově první odsouzení, k němuž v celém trestním řízení dojde. Odsuzujícím rozsudkem je přitom jen takový rozsudek, kterým byl uložen trest, popř. kterým bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem a nikoli rozsudek, jímž bylo upuštěno od potrestání.
9. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný se domáhá uložení souhrnného trestu k odsouzením 1) trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 38 T 46/2019, 2) trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 1 T 43/2019, a 3) rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 2 T 43/2019, pro které, jak v dovolání uvádí, byl odsouzen před vyhlášením rozsudku Okresním soudem v Nymburku ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2019. Z chronologického hlediska a charakteristiky zmíněných odsouzení je vhodné uvést následující.
10. Trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 38 T 46/2019, byl obviněný odsouzen pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 26. 2. 2019, a tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 29. 6. 2019 [ Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu - §314e odst. 7 tr. ř. ].
11. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 1 T 43/2019, byl obviněný odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 11. 3. 2019, a tento trestní příkaz mu byl doručen dne 11. 4. 2019.
12. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 1 T 43/2019, byl obviněný odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 5. 2. 2019.
13. Z výše uvedené chronologie je tedy nesporné, že ve všech případech šlo o skutky spáchané před 12. 6. 2019 [tj. před vyhlášením rozsudku Okresním soudem v Nymburku ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2019] a že formálně k jejich vydání rovněž došlo skutečně před 12. 6. 2019, tj. před vyhlášením rozsudku Okresním soudem v Nymburku ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2019.
14. V souvislosti s dovoláním, kterým bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu [rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, č. j. 10 To 342/2019-149] musí Nejvyšší soud uvést, že trestné činnosti, pro kterou byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2019, se obviněný dopustil dne 6. 5. 2019 [ resp. 10. 5. 2019 a 25. 6. 2019 se dopustil další trestné činnosti – jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 10 To 342/2019 (napadeného dovoláním), kterým podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 T 24/2019-117, který byl obviněnému doručen dne 24. 7. 2019 a právní moci nabyl dne 2. 8. 2019, z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 T 88/2019-114, který právní moci nabyl dne 3. 10. 2019, a ve vztahu k výše uvedeným třem rozhodnutím ukládal společný trest – viz blíže bod 1 ]. Odvolací soud tedy ukládal v předmětné trestní věci společný trest za jednání, kterých se obviněný dopustil ve dnech 6. 5. 2019, 10. 5. 2019 a 25. 6. 2019. Shora již bylo uvedeno (bod 8), že souhrnný trest podle věty první a druhé §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
15. Nejvyšší soud zcela záměrně shora (bod 10) upozornil na skutečnost, že povahu odsuzujícího rozsudku má také trestní příkaz, když účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají doručením trestního příkazu. Obviněný v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi přehlíží tu zásadní skutečnost, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen trestní příkaz), za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozh. č. 8/1974-II.).
16. Nejvyšší soud již uvedl, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 43/2019, byl obviněný odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 11. 3. 2019, a trestní příkaz mu byl doručen dne 11. 4. 2019. Od uvedeného dne nově spáchané skutky nemohou tedy být v souběhu se skutky spáchanými před uvedeným datem, jak se v dovolání domáhal obviněný. Shora již bylo uvedeno, že v trestní věci, ve které obviněný podal dovolání, byla předmětem posouzení jednání, kterých se obviněný dopustil ve dnech 6. 5. 2019, 10. 5. 2019 a 25. 6. 2019. Uvedené skutky byly spáchány až po doručení trestního příkazu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 43/2019, dne 11. 4. 2019, tudíž nemůže s ohledem na shora uvedené přicházet v úvahu uložení souhrnného trestu, jak se domáhal obviněný, tudíž v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, jak mj. také uváděl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
17. Dalšími námitkami obviněný zpochybňoval výši jemu uloženého trestu. V této souvislosti argumentoval tím, že soud prvního stupně pochybil, když nedostatečně přihlédl ke všem relevantním okolnostem, jež se váží k jeho osobě, a to zejména s ohledem na negativní dopad sociálního odloučení odsouzeného a jeho matky (roč. 1942), se kterou udržuje blízký osobní kontakt, která intenzivně pociťuje jeho tresty. Rovněž nebylo dostatečně bráno podle něj v úvahu to, že má v současné době již uloženy tresty odnětí svobody v trvání 46 měsíců a další trestní řízení se proti němu vedou. K této části dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze tolik, že obdobné námitky uplatnil obviněný již v řízení o odvolání (viz bod 7 rozsudku odvolacího soudu) a soud druhého stupně na ně adekvátním způsobem reagoval (bod 15 a 16 rozsudku), když poukázal nejen na skutečnost, že se obviněný permanentně po propuštění z výkonu trestu dopouští stejné trestné činnosti, ale poukázal i na skutečnost, že z hlediska společenského jde o méně společensky škodlivou trestnou činnost, a proto ukládal tomu odpovídající trest co do druhu i jeho výměry. Nejvyšší soud již v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem zmínil rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. (viz bod 7) a z něj plynoucí závěr, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. K uvedenému Nejvyšší soud ve vztahu k předmětnému dovolání pouze dodává, že ani za situace, kdy by obviněným byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo by možno s ohledem na výše uvedené závěry, plynoucí ze zmíněného rozhodnutí, námitky dovolatele akceptovat, neboť obviněnému byl ukládán společný trest za trestnou činnost, za kterou mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání až dvou roků, a pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, byl mu uložen druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného bylo odmítnuto, stal se bezpředmětným i jeho návrh na odložení, popř. přerušení výkonu trestu.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že pouze části námitek bylo možno přiznat právní relevanci (otázka souhrnného trestu), ale tyto bylo shledány zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [námitky uplatněné v dovolání k nepřiměřenosti trestu by přicházelo v úvahu odmítnout (pokud by nebyla uplatněna relevantně námitka souhrnného trestu) podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Z toho důvodu nemusel Nejvyšší soud věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu