ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.715.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 715/2020-1177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 6 To 2/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 131/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 5 T 131/2014, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„ve dnech 3. 5. 2011 ve Frýdku-Místku na ulici XY v úmyslu se obohatit, uzavřel dohodu o narovnání závazku z půjčky uzavřené mezi věřitelem M. V. a dlužníkem M. P. dne 14. 4. 2010, která byla zajištěna bianko směnkou vystavenou dlužníkem M. P., a fiktivní dohodu o půjčce mezi M. V. jako věřitelem a H. P. jako dlužníkem, k zajištění narovnání závazku z téže půjčky mezi věřitelem M. V. a dlužníkem M. P. ze dne 14. 4. 2010,
pohledávku ze dne 14. 4. 2010 úplatně postoupil v přesně nezjištěné době od 14. 4. 2010 do 6. 1. 2011 svému otci P. V. s úmyslem získat finanční prostředky jednak z legálního převodu pohledávky otci, jednak dalším vymáháním této pohledávky po ručiteli H. P.,
vylákal od směnečného ručitele dlužníka H. P. úhradu dluhu ve výši 300 000 Kč, jednak dne 3. 5. 2011 ve Frýdku-Místku na ulici XY zaplacením finanční hotovosti ve výši 300 000 Kč, jednak bankovním převodem dne 3. 5. 2011 částku 30 000 Kč a dne 6. 5. 2011 částku 20 000 Kč na svůj účet číslo XY vedený u České spořitelny a. s., jímž se poškozený H. P. zbavil závazku z pohledávky, nikoli závazku směnečného,
s vědomím, že již není vlastníkem pohledávky zajištěné předmětnou směnkou a osobou oprávněnou domáhat se splnění tohoto závazku pro svoji osobu, a současně, vědom si závazku H. P. plynoucího ze směnky, kterou převedl na otce za úplatu, směnečnému dlužníku H. P. zamlčel v době jejich uzavření smlouvy o narovnání a smlouvy o půjčce zajišťující narovnání, že tuto pohledávku ze smlouvy uzavřené mezi věřitelem M. V. a dlužníkem M. P. dne 14. 4. 2010, z níž mu směnečný dlužník H. P. plnil dne 3. 5. 2011 a 6. 5. 2011, včetně zajišťující bianko směnky, postoupil svému otci P. V., a tak jej ohrozil povinností dvojího plnění, avšak ke vzniku škody nedošlo,
a dne 24. 9. 2012 P. V. uplatnil u Krajského soudu v Ostravě směnečnou žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu v rámci směnečného řízení vůči žalovanému směnečnému ručiteli H. P. o zaplacení 2 000 000 Kč, platební rozkaz byl Krajským soudem v Ostravě dne 23. 10. 2012 vydán pod č. j. 32 Cm 659/2012-10 a směnečným dlužníkem řádně a včas rozporován podáním námitek, směnečné řízení bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013 přerušeno a dosud H. P. nebyl zavázán k dalšímu plnění“.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený H. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený H. P., byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 6 To 2/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) a l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že zjištěný skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2019, nemohl být posouzen jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jednání, jak je popsáno ve skutkové větě, není trestným činem. Jednotlivé obligatorní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu v předmětném popisu skutku podle dovolatele absentují, přestože musí být uvedeny přímo ve výroku o vině. Popis skutku je do jisté míry zmatečný, když je rozdělen do pěti odstavců popisu jednotlivých dějů, aniž by byla „zcela jasně zřejmá jejich vzájemná souvislost ve smyslu naplnění jednotlivých znaků pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku“ .
6. Následně uvedl, že uváděná zajišťovací bianko směnka v době převodu směnky, ani v době, kdy měl „vylákat“ od poškozeného H. P. úhradu dluhu, nemohla plnit funkci směnky, nebyla stále vyplněna, nebyla uvedena její směnečná suma, ani splatnost. Až vyplněním směnky vzniká směnečný závazek a vznikají směnečná práva a neúplná blankosměnka se stává skutečnou směnkou a cenným papírem. Poškozený H. P. přitom nebyl dlužníkem ze samotného závazku zajištěného bianko směnkou. V době jednání s obviněným si poškozený H. P. byl vědom, že předmětná bianko směnka nebyla dosud vyplněna a předložena k placení. V uvedené době toto nijak neřešil a nežádal předložení směnky. Dne 3. 5. 2011 tedy nemohl jednat jako směnečný ručitel, ale jednal o narovnání samotného dluhu dlužníka M. P. jako takového, resp. o úhradě tohoto dluhu za dlužníka, čímž by vůči dlužníkovi získal regresní nárok. Samotného směnečného závazku, který v té době ještě nevznikl, se tímto zbavit tak jako tak nemohl. Z výše uvedeného podle dovolatele vyplývá, že ve vztahu k osobě poškozeného H. P. ani nemohl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu způsobit škodu. Pouhý fakt existence blankosměnky sám o sobě ještě o vymahatelnosti takové směnky a možné potencialitě vzniku škody nesvědčí. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 5. 2019 poukazoval, že ohledně potenciálních úvah o vývojových stádiích trestného činu je nutné se současně zabývat vlivem možné obrany formou kauzálních námitek a zda vytváří absolutní či relativní překážku, čímž se však soudy prvního a druhého stupně již nijak nezabývaly a uzavřely, že se jedná o trestný čin ve stadiu pokusu. Skutkový stav neumožňuje podle obviněného činit jakékoli konkrétní a úplné závěry ohledně námitek proti směnce a tím o potencionalitě škody. Nemůže být dovozen ani eventuální příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vznikem škody. Nemůže být zřejmé, že činem měla být způsobena větší škoda.
7. Současně dovolatel zmínil, že oznamování postoupení zajištěné pohledávky též avalovi, tj. H. P., zákon neukládá. Dané okolnosti vylučují závěr soudu, že by obviněný nesdělením této informace při jednání s H. P. zamlčel podstatnou skutečnost a tím naplnil tento znak skutkové podstaty trestného činu podvodu.
8. Dále obviněný popsal, že měl reálnou možnost disponovat jak s pohledávkou, tak se směnkou a nepředpokládal, že poškozený nesplní jejich vzájemnou dohodu. Vydání nevyplněné směnky bylo zcela v jeho reálných možnostech. Jednání s poškozeným vedl s cílem dosáhnout vyrovnání předmětné pohledávky, a nikoli se neoprávněně obohatit. Pokud by poškozený dluh za M. P. vyrovnal, v takovém případě bylo úmyslem obviněného mimo jiné vydat avalovanou směnku, což bylo v jeho reálných možnostech. Byť pohledávku vůči M. P. postoupil na svého otce P. V. a s tímto převedl na svého otce rubopisem též zajišťovací směnku, nadále po dohodě s otcem řešil úhradu předmětné pohledávky, resp. směnky, a toto považoval za záležitost mezi ním a otcem. V řízení bylo podle obviněného prokázáno, že i poté, kdy se poškozený dozvěděl, že obviněný není věřitelem předmětné pohledávky a majitelem směnky, měl i nadále snahu věc řešit především s obviněným, se kterým se (na rozdíl od jeho otce) osobně znal. Samotnému dlužníkovi panu M. P. pak bylo postoupení pohledávky řádně písemně oznamováno – doručováno na jím uváděné adrese. Doručení zásilky mu bylo oznámeno a ten si ji v úložní době nevyzvedl.
9. Podle obviněného je podstatou celé záležitosti od počátku soukromoprávní spor mezi H. P., obviněným, potažmo otcem obviněného, o tom, na čem se vlastně obviněný s H. P. dne 3. 5. 2011 dohodli a zda jmenovaný na předmětný dluh M. P. něco zaplatil. Soudy tak nezákonně kriminalizovaly občanskoprávní vztahy a nezabývaly se skutečnými důvody a okamžikem podání trestního oznámení poškozeným. Ten tak učinil s mnohaměsíčním odstupem poté, co se o postoupení pohledávky dozvěděl, přičemž i po podání trestního oznámení jak za otcem obviněného, tak za obviněným, poslal osobu zabývající se vymáháním pohledávek. Následně pak obviněného kontaktoval s tím, že by se vše dalo ještě vyřešit, pokud by jeho otec stáhl žalobu na zaplacení směnky.
10. Obviněný rovněž argumentoval tím, že odvolací soud již v předchozím řízení učinil závěr, že byl svědkem P. V. pověřen k vymáhání předmětného dluhu. Pokud k tomu obviněný předložil dodatečně Smlouvu o správě cenného papíru a písemné prohlášení svědka P. V., podle nějž její existenci dříve v řízení záměrně nezmínil, přičemž obviněný tuto listinu neměl dříve k dispozici, nelze jenom z tohoto důvodu označit listinu za nevěrohodnou. Listina svým obsahem potvrzuje uváděnou dohodu s otcem o pověření vymáhání předmětné pohledávky.
11. Pro případ, že by s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně i přesto byly nadále shledány znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu vůči otci obviněného, P. V., dovolatel z opatrnosti ještě namítl, že pak je zde naplněn důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř., když podle §163 tr. ř. nebyl dán souhlas jeho otce se zahájením trestního stíhání, neboť se jedná o osobu, která by jako svědek měla právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud výše citované usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020, č. j. 6 To 2/2020-1121, a jemu předcházející řízení přezkoumal a ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. „napadené usnesení a vadné řízení mu předcházející“ zrušil.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z dovolacích námitek obviněného plyne, že část námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jsou to především tvrzení, podle kterých dovolatel vymáhal zaplacení dluhu na základě pověření svého otce P. V. Irelevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu jsou též výklady o tom, že nepředpokládal nesplnění dohody H. P., a že v případě vyrovnání dluhu dotyčným bylo jeho úmyslem vydat mu avalovanou směnku. Dovolatel v tomto směru ignoruje učiněná skutková zjištění. Taktéž při označení věci za soukromoprávní spor dovolatel fakticky zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, když označuje za sporné, zda poškozený H. P. na dluh M. P. něco zaplatil. V souvislosti s těmito skutkovými námitkami neučinil dovolatel součástí svého podání námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Existenci takovéto vady obviněný nevytkl, domáhal se pouze toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, resp. předkládal vlastní skutková tvrzení jako „hotovou věc“ a skutková zjištění učiněná soudy ignoroval.
14. K dalším námitkám, kterými dovolatel namítl absenci zákonných znaků trestného činu podvodu, státní zástupce uvedl, že za bezpředmětné považuje námitky, kterými obviněný zpochybnil existenci zákonného znaku „zamlčení podstatných okolností“. Tyto námitky jsou podle něj nepřípustné, protože směřují proti kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1592/2018, kde Nejvyšší soud jednoznačně uvedl, že není pochyb, že obviněný vědomě zamlčel podstatné skutečnosti tím, že poškozenému H. P. nesdělil, že již není oprávněným věřitelem jak z kauzálního, tak ze směnečného závazku, a tímto na něm vylákal finanční plnění. K tomu státní zástupce dodal, že k naplnění znaku zamlčení podstatných okolností není nutné, aby nějaký právní předpis pachateli výslovně ukládal povinnost poškozeného o určitých okolnostech informovat. Osobou jednající v omylu byl poškozený H. P., a tudíž je z hlediska znaků trestného činu podvodu irelevantní, zda byl o postoupení pohledávky informován M. P.
15. Státní zástupce dále uvedl, že z hlediska znaků trestného činu podvodu jsou bezpředmětné též výklady dovolatele týkající se náležitostí předmětné zajišťovací směnky, resp. nevyplnění údajů o směnečné sumě a splatnosti. Podstatné je, že existovala zajišťovací směnka avalovaná poškozeným, ze které mohlo být po poškozeném požadováno další finanční plnění bez ohledu na provedenou úhradu dluhu M. P. a do které (podle tvrzení samotného dovolatele) mohla být dopsána prakticky jakákoli částka, přičemž obviněný neinformoval poškozeného o převodu směnky a kauzální pohledávky na jinou osobu.
16. K námitkám týkajícím se výše způsobené či hrozící škody státní zástupce uvedl, že podstata předmětného skutku spočívala v tom, že dovolatel zamlčením podstatných okolností vylákal na poškozeném finanční prostředky. Minimálně šlo o způsobení škody 350.000,- Kč, tj. větší škody ve smyslu §138 tr. zákoníku. Nalézací soud dospěl k závěru, že v důsledku §526 odst. 1 a §528 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ke zmenšení majetku nedošlo, neboť majetek poškozeného současně přestal být zatížen dluhem z ručitelského závazku. Tomu odpovídá právní kvalifikace činu jako pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Správnost právní konstrukce týkající se absence škody ovšem svým způsobem zpochybňuje sám dovolatel, když zdůraznil, že H. P. nebyl dlužníkem ze samotného závazku zajištěného blankosměnkou; existence směnečného závazku a možnosti „dvojího placení“ se přitom úhrada částky z dohody o narovnání nijak nedotkla. Změna soudního rozhodnutí v tom směru, že ohledně částky 350.000,- Kč byl trestný čin dokonán, nepřichází v úvahu, neboť by šlo o změnu v neprospěch obviněného. Hrozba dvojího placení byla sice ve skutkové větě zmíněna, možnost vzniku další škody, v krajním případě až 2.000.000 Kč, se však do právní kvalifikace skutku fakticky nijak nepromítla. Proto jsou výklady dovolatele o potencionalitě vzniku škody v případě uplatnění směnečného nároku bezpředmětné.
17. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatněné s odkazem na důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř. se zcela míjejí s obsahem soudních rozhodnutí. Poškozenou osobou byl H. P., který nebyl k obviněnému ve vztahu uvedeném v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Nepřicházela proto aplikace §163 tr. ř. o souhlasu poškozeného s trestním stíháním a aplikace §11 odst. 1 písm. l) tr. ř.
18. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. zčásti neodpovídaly formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti šlo o námitky zjevně nedůvodné. Pokud dovolatel opřel své podání též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [zřejmě o tu jeho část, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)], pak za situace, kdy neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., není důvodně uplatněna ani uvedená část dovolacího důvodu podle §265b odst. l ) tr. ř., přičemž uplatnění dalších částí uvedeného důvodu nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu.
19. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takto rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 6 To 2/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
23. Podle dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod se uplatní tehdy, bylo-li vedeno trestní stíhání, ačkoli mělo být soudem zastaveno, neboť ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1, 2 a §11a tr. ř.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
27. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
28. Obviněný v podaném dovolání dílem uplatnil námitky, jež se s věcným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ostatně i jiných důvodů dovolání) rozešly. Jednalo se o námitky, jež směřovaly do roviny skutkové a které buďto negovaly skutková zjištění soudů nižších stupňů či se s nimi míjely – viz zejména jeho tvrzení, že vymáhal zaplacení dluhu na základě pověření svého otce P. V., že nepředpokládal nesplnění dohody H. P. a že v případě vyrovnání dluhu dotyčným bylo jeho úmyslem vydat mu avalovanou směnku. Rovněž při označení věci za soukromoprávní spor dovolatel fakticky zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, když označuje za sporné, zda poškozený H. P. na dluh M. P. něco zaplatil.
29. V této části dovolání tedy obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
30. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
31. Dlužno ovšem dodat, že obviněný nejenže extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně (aprobovanými odvolacím soudem), jež byly podkladem pro použitou právní kvalifikaci, nenamítl, ale ani jej svými argumenty nijak nedoložil a neosvědčil.
32. Postačí proto stručně konstatovat, že podle názoru Nejvyššího soudu není extrémní nesoulad ve shora uvedeném pojetí v posuzované věci dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
33. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
34. Č in í -li za dan é situace obvin ě n ý kroky ke zpochybn ě n í skutkov ý ch z á v ě r ů vyjádřených v napadeném rozsudku odvolacího soudu a rovněž z toho dovozuje vadnost pr á vn í ho posouzen í skutku, pak nutno zd ů raznit, ž e jde o n á mitky z pohledu uplatn ě n é ho dovolac í ho d ů vodu (i jin ý ch d ů vod ů dovol á n í ) irelevantn í . V t é to souvislosti lze zm í nit usnesen í Ú stavn í ho soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. Ú S 681/04, podle n ě ho ž pr á vo na spravedliv ý proces ve smyslu č l. 36 odst. 1 Listiny z á kladn í ch pr á v a svobod nen í mo ž no vykl á dat tak, ž e garantuje ú sp ě ch v ří zen í č i zaru č uje pr á vo na rozhodnut í , je ž odpov í d á p ř edstav á m obvin ě n é ho. Uveden ý m z á kladn í m pr á vem je „ pouze “ zaji šť ov á no pr á vo na spravedliv é soudn í ří zen í , v n ě m ž se uplatn í v š echny z á sady soudn í ho rozhodov á n í podle z á kona v souladu s ú stavn í mi principy.
35. V návaznosti na výše uvedené možno obecně konstatovat, že dovolatel dále vznesl námitky pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
36. Dovolatel namítl absenci zákonných znaků trestného činu podvodu především s tím, že nebyl naplněn znak „zamlčení podstatných okolností“.
37. Podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, trestného činu podvodu se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
38. Obviněný měl za to, že nezamlčel podstatné okolnosti, neboť oznámení postoupení zajištěné pohledávky též avalovi zajišťovací bianko směnky zákon neukládá.
39. Obviněný M. V. postoupil svoji pohledávku ze dne 14. 4. 2010 a směnku vystavenou dlužníkem M. P., za jejíž zaplacení ručil jako směnečný ručitel poškozený H. P., svému otci P. V. Přesto – s vědomím, že již není vlastníkem pohledávky zajištěné předmětnou směnkou a osobou oprávněnou domáhat se splnění tohoto závazku pro svoji osobu, a současně vědom si závazku poškozeného plynoucího ze směnky, kterou převedl na svého otce za úplatu – vylákal od jmenovaného poškozeného úhradu dluhu, a to dne 3. 5. 2011 finanční hotovost 300 000 Kč, stejného dne bankovním převodem částku 30 000 Kč a dne 6. 5. 2011 bankovním převodem částku 20 000 Kč. Poškozenému přitom podstatnou okolnost, že postoupil pohledávku zajištěnou danou směnkou na svého otce, zamlčel. Tuto skutečnost ostatně již Nejvyšší soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1592/2018, kde uvedl, že není pochyb, že obviněný vědomě zamlčel podstatné skutečnosti tím, že poškozenému H. P. nesdělil, že již není oprávněným věřitelem jak z kauzálního, tak směnečného závazku, a tímto na něm vylákal finanční plnění. K naplnění znaku „zamlčení podstatných okolností“ přitom není nutné, aby nějaký právní předpis pachateli výslovně ukládal povinnost poškozeného o určitých, pro něho významných, okolnostech informovat. Nelze tedy pochybovat o tom, že osobou jednající v omylu byl poškozený H. P., a tudíž je z hlediska znaků trestného činu podvodu irelevantní, zda byl o postoupení pohledávky informován M. P. Lze poznamenat, že podstatné okolnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného či jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (In.: Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2054s.).
40. Dovolatel dále argumentoval, že předmětná směnka nebyla vyplněna a předložena k placení. Tedy, že poškozený se narovnáním dluhu za dlužníka M. P. nemohl zbavit samotného směnečného závazku, který v té době ještě nevznikl. Tím se ovšem obviněný dostal do rozporu s tím, že předmětnou směnku měl podle dohody o narovnání vydat poškozenému H. P., což neučinil, čímž by se H. P. zbavil závazku směnečného.
41. Ztotožnit se nelze ani s argumentací dovolatele týkající se náležitostí směnky, tj. nevyplněnosti údajů o směnečné sumě a splatnosti. Nejvyšší soud (shodně s názorem státního zástupce) shledává za podstatné, že zde existovala zajišťovací směnka avalovaná poškozeným H. P., ze které mohlo být po poškozeném požadováno další finanční plnění bez ohledu na provedenou úhradu dluhu M. P. a do které navíc mohla být dopsána prakticky jakákoli částka, přičemž dovolatel neinformoval poškozeného o tom, že směnku stejně jako kauzální pohledávku převedl na jinou osobu. Z hlediska „hrozby dvojího placení“ vyplývá z námitek obviněného nanejvýše tolik, že v době činu nemusel přesně vědět, jaká částka bude následně ze směnky vymáhána a že půjde o částku několikanásobně převyšující kauzální závazek.
42. K námitce, že popis skutku je zmatečný, a to z důvodu, že text skutkové věty je rozdělen do několika odstavců, které na sebe podle dovolatele nenavazují, je třeba poznamenat, že není zřejmé, proč by na sebe neměly navazovat, když právě naopak v logickém členění pro přehlednost v jednotlivých odstavcích vykreslují jednotlivé části jednání, jímž obviněný naplnil skutkovou podstatu pokusu trestného činu, jímž byl uznán vinným.
43. Dovolatel rozporoval též závěry soudů vztahující se ke škodě, kdy namítl, že ve vztahu k osobě H. P. nemohl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu škodu způsobit, čemuž odpovídá zjištění soudu, že ke vzniku škody nedošlo. Měl za to, že „pouhý fakt existence bianco směnky, ani její následné uplatnění směnečnou žalobou, sám o sobě ještě o vymahatelnosti takové směnky a možné potencionalitě vzniku škody, resp. zda a v jaké výši by byl směnečný rukojmí zavázán k plnění uplatněné směnky, nesvědčí .“
44. K tomu je zapotřebí připomenout, že daný trestný čin byl spáchán ve stadiu pokusu. Dovolatel svým podvodným jednáním vylákal na poškozeném H. P. částku 350.000,- Kč, tím, že vystupoval v roli věřitele, jímž nebyl, a jeho úmysl tedy směřoval ke způsobení škody dotyčnému poškozenému minimálně v této výši, tj. v souladu s §138 odst. 1 tr. zákoníku škody většího rozsahu. Vzhledem k ustanovení §526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, („P ostoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli“) a §528 odst. 1 téhož zákona ( „Jestliže splnění postoupené pohledávky je zajištěno zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, je postupitel povinen o postoupení pohledávky podat zprávu osobě, která zajištění závazku poskytla“ ) se poškozený H. P. sice zprostil závazku ručitele a ke zmenšení jeho majetku zaplacením částky 350.000,- Kč nedošlo, neboť přestal být zaplacením narovnání zatížen dluhem z ručitelského závazku, avšak tím, že obviněný postoupil pohledávku se zajišťovací směnkou na svého otce, který tak mohl vůči poškozenému uplatňovat nárok na plnění z této směnky a na jejím základě posléze podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, reálně ohrozil poškozeného povinností dvojího plnění.
45. S nemalou mírou tolerance (jelikož svojí podstatou mířilo vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů) lze v tvrzení obviněného, že se jedná o soukromoprávní spor, spatřovat námitku, že mělo být postupováno podle zásady subsidiarity trestní represe.
46. K tomu je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
47. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Obviněný ostatně neuvedl žádné okolnosti, jež by měly činit jeho případ natolik málo společensky škodlivý, aby postačilo uplatnění odpovědnosti mimotrestní. V posuzovaném případě takové okolnosti shledány nebyly. Zjištěný skutek byl standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
48. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke zjištěným okolnostem byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty výše jmenovaného trestného činu a nebyly dány okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
49. Dovolatel navíc uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tato námitka se však zcela míjí s podstatou skutkových zjištění popsaných v napadených rozhodnutích. Poškozeným je zde H. P., který není vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v §100 odst. 2 tr. ř., a nikoliv otec obviněného. Daná námitka dovolatele se týká toliko hypotetické možnosti, kdy by v řízení jako poškozený figuroval otec obviněného P. V., avšak tak tomu reálně není.
50. Dovolací soud shrnuje, že dovolací námitky uplatněné k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. zčásti dovolacím důvodům neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné.
51. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněného věcně nenaplnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., nemohly věcně naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
52. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 8. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu