ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.768.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 768/2020-995
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 122/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. U. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2019, sp. zn. 6 T 2/2018, byl obviněný M. U. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným
- pod bodem 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku,
- pod bodem 2) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
- pod bodem 3) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku,
- pod bodem 4) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku,
- pod bodem 5) trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona, který platil a byl účinný do 31. 12. 2009,
jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„ 1) v přesně nezjištěné dny v období nejméně od jara 2015 do dne 16. 7. 2016 v místě svého bydliště v domě č. p. XY v obci XY, okres Jičín, pro svoje vlastní sexuální uspokojení poškozenou nezl. AAAAA (pseudonym) , narozenou XY, jejíž věk znal, v době, kdy u něho se souhlasem její matky přespávala, opakovaně v přesně nezjištěném větším počtu případů osahával v posteli a při mytí na nahém přirození a v posteli na ni naléhával tak, že se svým penisem dotýkal jejího přirození, zneužívaje přitom její neschopnosti se mu účinně bránit, neboť poškozená vzhledem k jejímu nízkému věku a podprůměrným rozumovým schopnostem si nebyla vědoma významu a protiprávnosti jeho jednání, přičemž ji za to, za současného požadavku, aby o tom nikomu neříkala, poskytoval minimálně různé sladkosti,
2) v přesně nezjištěné dny v průběhu letních prázdnin 2015 v místě svého trvalého bydliště v domě č. p. XY v obci XY, okres Jičín, pro svoje sexuální uspokojení svojí vnučce poškozené nezl. BBBBB (pseudonym) , narozené XY, jejíž věk znal, nejprve neúspěšně nabídl 200 Kč za to, aby mu umožnila ji osahávat v oblasti přirození, a proto ji v dalších nejméně 4 případech přes její aktivní obranu, kdy se mu snažila vycuknout a bránila se i kopáním, dotáhl do postele a zde osahával v oblasti rozkroku, jednak přes oblečení, tak i pod oblečením, kde se jí snažil zavést prsty ruky do pochvy, přičemž ve 3 případech ji pak ještě uchopil za ruku, přiložil si ji na jeho penis a její rukou si po něm přejížděl, a naposled se ji pak ještě snažil osahávat i pod oblečením v oblasti rozkroku v autě, odstaveném na polní cestě, když ji odvážel z prázdnin do XY,
3) v přesně nezjištěné dny v průběhu letních prázdnin 2015 v místě svého trvalého bydliště v domě č. p. XY v obci XY, okres Jičín, a rovněž v autě na zpáteční cestě z prázdnin z XY do XY, vždy poté, co svoji vnučku poškozenou nezl. BBBBB , narozenou XY, sexuálně zneužil způsobem popsaným pod bodem 2) rozsudku, v úmyslu zabránit tomu, aby o jeho činu jako jeho svědek někomu řekla, poškozené nezl. BBBBB vyhrožoval mj. tím, že ji pro případ, že by o tom někomu řekla, uškrtí a zabije i její rodiče a sestry,
4) v přesně nezjištěné dny v období od 5. 8. 2016 do počátku měsíce srpna 2017 v místě svého trvalého bydliště v domě č. p. XY v obci XY, okres Jičín, v úmyslu přimět svoji dceru poškozenou A. B. U. , narozenou XY, aby k jeho tíži na policii jako svědek neuvedla zejména všechny jí od nezl. AAAAA známé skutečnosti o jejím jím protiprávně prováděném osahávání, vyhrožoval mj. rozbitím držky nejen jí, ale i ostatním členům její rodiny,
5) v přesně nezjištěný den v průběhu roku 2006, v době, kdy se měl možnost v místě jejich společného obydlí na adrese XY č. p. XY, okres Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj, s vědomím její matky A. tehdy U. postarat o svoji vnučku poškozenou tehdy nezl. CCCCC (pseudonym) , narozenou XY, jejíž věk znal, a ona tak byla fakticky v jeho péči a na něm závislá, neboť jej vnímala jako dospělou autoritu, kterou je třeba respektovat, v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení, poškozenou při sledování puštěné pohádky v jeho posteli osahával na přirození nejprve přes kalhotky a následně dvěma prsty také pod kalhotkami na nahém přirození.“
2. Za uvedené trestné činy byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 122/2019, rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušen v celém výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a měl za to, že v trestním řízení bylo porušeno jeho základní lidské právo dle čl. 36, 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod.
5. Soudy obou stupňů vzaly za prokázaná tvrzení, která ve svých výpovědích uvedly poškozené CCCCC, nezl. AAAAA a nezl. BBBBB. Na poškozené byly vypracovány znalecké posudky z odvětví dětské psychologie (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie či zdravotnická odvětví různá, specializace klinická psychologie dětí a mladistvých – pozn. soudu). Ze znaleckého posudku vypracovaného na poškozenou AAAAA vyplynulo, že má výrazně podprůměrný intelekt a že je lehce ovlivnitelná. Její výpověď hodnotila znalkyně jako neautentickou. Ze znaleckého posudku na poškozenou BBBBB se podávalo, že má sklony k přehánění a zveličování. Zároveň je ovlivnitelná a přejímá názory své matky. Znalkyně v odpovědi na otázku č. 5 podrobně a rozsáhle uvedla tvrzení této poškozené, která nepovažuje s velkou pravděpodobností za popis skutečně prožitých událostí. Ze znaleckého posudku na poškozenou CCCCC (dále ve shodě s výrokovou části rozsudku nalézacího soudu jen „CCCCC“) vyplynulo, že má zvýšený sklon k účelovému zkreslování, z emočně mravních předpokladů je poškozená méně vyspělá k podání spolehlivé výpovědi, mravní hodnocení poškozené je dosud závislé na autoritě dospělého, který určuje, co je správné a co nesprávné. V oblasti emotivity obecnou věrohodnost poškozené snižuje její sugestibilita a snadnější ovlivnitelnost.
6. Podle dovolatele je hodnocení závěrů znalců v bodech 14. a 26. rozhodnutí soudu prvního stupně a v bodě 27. rozhodnutí soudu druhého stupně založeno na „pocitu“ či „vjemu“ soudů, kterému přisoudily větší vážnost než znaleckým posudkům. Přitom důkazní prostředky je třeba hodnotit tak, aby důkazy z nich získané byly objektivní. V tomto případě tak soudy nepostupovaly. Rozsudky jsou v této části nepřezkoumatelné a zasáhly do práva dovolatele na spravedlivý proces. Z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by se znalci mýlili či udělali chybu, a ani po provedení výslechů poškozených při hlavním líčení na svých závěrech ničeho nezměnili. Soudy své hodnocení nezaložily na logicky odůvodněných zjištěních dle §2 odst. 6 tr. ř. Jakkoli může být nalézací soud přesvědčen o pravdivosti svého názoru, není možné pominout důkaz znaleckým posudkem pouze na základě přesvědčení. Potom by se závěry znaleckého posudku degradovaly na obdobu svědecké výpovědi, která může být neúplná, zkreslená či jinak neobjektivní. Právě proto byly zpracovány znalecké posudky, jejichž závěry potvrdily, že výpovědi poškozených těmito nedostatky trpí. Není možné, aby soud znalecké posudky ignoroval a rozhodnutí založil pouze na svém přesvědčení. Nadto údajnému jednání obviněného nebyl nikdo jiný přítomen, všichni ostatní svědci měli své poznání zprostředkované. Nebyly tak naplněny podmínky §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů soudem ve svém důsledku porušilo zásadu „in dubio pro reo“.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 122/2019, a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
8. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po stručné rekapitulaci průběhu trestního řízení, odsuzujícího rozhodnutí a obsahu dovolání uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného dovolacího důvodu opět uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jeho jednání je prokázáno zejména výpověďmi poškozených, které korespondují se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ale i s výpovědí psycholožky Mgr. Martiny Černé a s dalšími ve věci provedenými důkazy. K tomu je třeba dále uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazenou řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
9. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít v jeho prospěch. Svými námitkami se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 10 To 122/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k jeho podání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., dovolání splňuje náležitosti obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však opakovaně prezentoval svoji obhajobu popírající skutky související s poškozenými nezletilými a snažil se zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Argumentoval výlučně nesprávným hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, zejména výpovědí poškozených AAAAA, BBBBB a CCCCC, které byly výrazně zpochybněny znaleckými posudky k jejich osobám. Soudům pak vytkl, že se v podstatě neřídily těmito odbornými, nezpochybněnými znaleckými závěry, nýbrž jim nadřadily vlastní pocit a hodnocení osob poškozených v jeho neprospěch. Při existenci toliko takových nevěrohodných usvědčujících výpovědí poškozených a dalších svědeckých výpovědí z „doslechu“ nebyly podle něho splněny podmínky §2 odst. 5 tr. ř. k vyslovení jeho viny a měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“.
18. Již výše bylo uvedeno, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších instancí sice možný je, avšak pouze ve zcela výjimečných případech extrémního rozporu skutkových závěrů soudů s obsahem provedených důkazů. Námitku tohoto druhu však obviněný explicitně nevznesl a pouze zopakoval vlastní popěrnou verzi předmětné události, kterou však oba soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrátily. Nejvyšší soud tak uzavřel, že ve věci není dán onen extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry nalézacího soudu vyjádřenými ve výrokové části odsuzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně.
19. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně, body 24. - 36. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
20. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného. Ten tvoří zejména opakované (vyjma poškozené AAAAA), konzistentní a vnitřně nerozporné výpovědi poškozených, přímo obviněného usvědčující, v kombinaci se svědeckými výpověďmi nejbližších rodinných příslušníků, zejména rodičů, a částečně i se znaleckými posudky oboru zdravotnictví k osobám poškozených i obviněného. I Nejvyšší soud vnímá problematické hodnocení poškozených nezl. AAAAA, nezl. BBBBB a nezl. CCCCC znalkyněmi se specializací psychologie dětí a mladistvých, pokud jde o hodnocení autentičnosti popisu prožitých událostí. Nutno však zdůraznit, že i tomuto aspektu věnovaly soudy obou nižších stupňů náležitou pozornost, neboť jde svým způsobem o námitku hodnocení důkazů opakovaně obviněným vznesenou již před nalézacím soudem i v řízení odvolacím. Oba soudy se pak s touto námitkou uspokojivě, logicky a podrobně vypořádaly, pročež lze na příslušné pasáže jejich odůvodnění odkázat. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti doplňuje, že není porušením principu volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., pokud nalézací soud pojal uvedené znalecké posudky pouze jako jedny z provedených důkazů, které však musely být dány do celkového souhrnu a kontextu všech důkazů ve věci opatřených a provedených. Dospěl pak k odůvodněnému závěru, že znalecké závěry (při absenci jiných důkazů vyvracejících skutkovou verzi poškozených, vyjma popěrné výpovědi obviněného) nemohou relevantně zpochybnit skutková zjištění plynoucí ze svědeckých výpovědí. Soudy správně dovodily, že znalecké posudky se mohou vyjádřit toliko k určitým osobnostním parametrům a kvalitám poškozených, rozhodně však jejich znalecké zkoumání nemůže podávat odpověď na otázku, zda vypovídají k projednávanému skutku pravdivě, neboť toto hodnocení a závěr činí právě s přihlédnutím ke všem důkazům výlučně nalézací soud, jehož skutkové závěry může za zákonem předvídaných podmínek korigovat soud odvolací. Nelze se tedy dovolávat mechanického postupu soudu při hodnocení důkazů, kdy by měl bez dalšího přijmout znalecký závěr, neboť ten je pouze jedním z důkazů, byť vybudovaným na odborné kvalifikaci znalce. V konečném důsledku je možno uzavřít a konstatovat, že i osoby vyhodnocené jako problematické z hlediska jejich věrohodnosti či účelovosti jejich výpovědí apod. mohou být soudem shledány jako specificky věrohodné, pokud je jejich výpověď navzdory znaleckému hodnocení jejich osoby souladná s dalšími důkazy. Nakonec znalci činní ve věci samé vždy své závěry prezentovali výslovně tak, že nevylučují pravdivost výpovědí poškozených.
21. Přesně o takovou situaci se jedná, když soudy posoudily velmi podrobně a pečlivě osoby poškozených nezletilých a jejich autentický projev při výslechu v přípravném řízení (nezl. AAAAA) či dokonce přímo u hlavního líčení (nezl. BBBBB a nezl. CCCCC), a stejně tak obsah jejich usvědčujících výpovědí mezi sebou navzájem, jakož i ve vztahu k ostatním svědkům. V podstatě pouze drobné zjištěné nesrovnalosti v jejich vyjádřeních lze nepochybně přičítat časovému odstupu, věku poškozených, dlouhodobosti páchané trestné činnosti a v neposlední řadě i osobnostním parametrům poškozených, které jsou charakterizovány mj. podprůměrným intelektem, povrchním vnímáním reality, zvýšenou sugestibilitou apod. Dostatečnou pozornost soudy věnovaly analýze vztahů v širší rodině obviněného i jeho obhajobě o jakémsi komplotu nejméně tří osob (dcery A. B.– matky nezl. BBBBB a CCCCC, jejího manžela M. B. a L. H.– matky nezl. AAAAA) proti obviněnému za účelem majetkového profitu skrze křivé nařčení z projednávané trestné činnosti. Tato verze obhajoby byla oprávněně vyhodnocena jako nelogická a málo uvěřitelná, neboť trestním stíháním obviněného by dotčené osoby těžko mohly získat jakoukoli možnost přístupu k majetku obviněného. Nelze přehlédnout, že nezl. AAAAA byla vyslechnuta v období, kdy nebyla s rodinou nezl. BBBBB a CCCCC v kontaktu, přesto popsala obsahově totožné jednání obviněného vůči ní. Soudy řádně vyhodnotily a zohlednily též vývoj celé trestní věci v závislosti na ochotě rodičů poškozených vůbec činit nějaké oznámení trestné činnosti obviněného, ač signály o ní dlouhodobě existovaly (viz např. přízvisko obviněného „děda P.“ evokující jeho „pedofilní“ orientaci). Reálnou tedy nemohla být vyhodnocena dohoda celkem tří poškozených nezletilých mezi sebou a zároveň nejméně se třemi jejich rodiči na usvědčující výpovědi vůči obviněnému, nýbrž naopak mstivé a zlostné reakce obviněného (zhusta popisované svědeckými výpověďmi), projevující se v situacích přistižení při nevhodném jednání vůči poškozeným nebo v důsledku oznámení trestné činnosti [viz např. body 3) a 4) výrokové části rozsudku nalézacího soudu o nátlakovém jednání kvalifikovaném jako dva zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku].
22. Právě na bod 4) výrokové části odsuzujícího rozsudku je možno při posuzování hodnocení důkazů soudy nižších stupňů rovněž poukázat. Tímto skutkem vydírání v souvislosti se svědeckou výpovědí poškozená A. B. nebyla znalecky zkoumána a evidentně toho nebylo zapotřebí, neboť nevykazuje žádné problematické rysy osobnosti (budou-li pominuta vzájemná osočování jednotlivých členů rodiny obviněného navzájem). Tato část trestné činnosti obviněného má pak přímou návaznost na všechny ostatní její body. Přitom obviněný ve svém dovolání nijak nebrojí proti její věrohodnosti ani proti skutku pod bodem 4) samotnému. Tato skutečnost tedy pouze umocňuje závěr, že obviněný si trestné činnosti jím spáchané v celém jejím kontextu je vědom a opakovaně se prostřednictvím dovolání pouze snažil izolovaně zpochybnit věrohodnost usvědčujících svědeckých výpovědí nezletilých poškozených a tím i podstatnou část projednávané trestné činnosti představující nejzávažnější právní kvalifikaci zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (v jednočinném souběhu s přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), popř. c) tr. zákoníku).
23. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
26. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth