ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1060.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1060/2020-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 11. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. C. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 61 To 234/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 46/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 T 46/2019-451, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 5. 1. 2019 do 2. 4. 2019, kdy se nechtěl smířit s tím, že s ním poškozená M. J., nar. XY, v září 2018 ukončila partnerský vztah z důvodu jeho hrubého a nevhodného chování vůči ní, soustavně čekal na poškozenou v místě jejího bydliště v XY, a v místě či poblíž místa jejího zaměstnání, což je restaurace O. v XY, poškozenou v několika desítkách případů sledoval na veřejných místech, v dopravních prostředcích či na zastávkách MHD, nechával jí v místě bydliště dárky a květiny, kontaktoval ji prostřednictvím nevyžádaných SMS zpráv a telefonátů v počtu několika tisíc, aby jí projevoval svou lásku, náklonost a touhu pokračovat v ukončeném vztahu, ačkoli ho poškozená opakovaně odmítla a vyzvala ho, aby svého jednání vůči ní zanechal, obviněný se však namísto toho snažil působit na poškozenou vyznáváním lásky, připomínkami společné minulosti, dožadoval se vysvětlení, proč s ním poškozená nekomunikuje, snažil se s ní domluvit schůzku, vyzvídal, zda má nějaký vztah, vulgárně urážel poškozenou, její matku, sestru i bývalého druha poškozené, na nějž svaloval vinu za rozpad vztahu, zmiňoval i svůj psychický stav s tím, že je na dně a pije alkohol, a dne 1. 4. 2019 nechal poškozené před dveřmi bytu obálku s jejím jménem a příjmením, obsahující fotografii poškozené a bublinu s textem: „Ty sračko, tak do toho, válka může začít“, přičemž toto jednání, kterým se snažil docílit obnovení partnerského vztahu, bylo pro poškozenou stresující, vyčerpávající a obtěžující a vyvolávalo v ní strach, neboť si byla vědoma toho, že ji obviněný již v době jejich partnerského vztahu několikrát fyzicky napadl.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2020, č. j. 61 To 234/2020-506, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K prvnímu z nich poukázal na §163 odst. 1 tr. ř. a uvedl, že poškozená v přípravném řízení udělila souhlas s jeho trestním stíháním. V hlavním líčení pak byla obhájcem dotázána, zda nezvažovala vyslovit nesouhlas, na což vyslovila absenci nutnosti pokračovat v řízení. Soud prvního stupně se v návaznosti na to rozhodl poškozenou písemně poučit, což však následně neučinil a konstatoval, že mezi obviněným a poškozenou není vztah druha a družky, a tedy postup podle §163 odst. 1 tr. ř. není namístě. S tím se obviněný neztotožnil, mělo být vycházeno z definice osoby blízké, přičemž takovými osobami byli i s poškozenou, a proto soud měl akceptovat nesouhlas poškozené nebo ji poučit o možnosti a následcích zpětvzetí dříve vysloveného souhlasu.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a shodně podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutkové okolnosti byly nesprávně posouzeny a nenaplňují znaky objektivní ani subjektivní stránky aplikované skutkové podstaty. Pokud jde o objektivní stránku, bylo mu soudem prvního stupně v konečném důsledku kladeno za vinu jednání v době od 5. 1. 2019 do 2. 4. 2019, tedy v předchozí době bylo legální. V dané časové výseči se potom s poškozenou setkal naposledy 15. 1. 2019, proto ji nemohl dlouhodobě pronásledovat. Ke znaku spočívajícímu ve způsobilosti jednání vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poukázal na jeho vztah s poškozenou, která jej (tento vztah) s ohledem na přechozího partnera navenek tajila, byť v soukromí měli intimní kontakty, a to i 15. 1. 2019. Tím byl popřen závěr, že by poškozená byla v důsledku jeho jednání pod tlakem, jenž byl dán spíše ze strany předchozího partnera M. Č., stran obviněného měla obavu pouze z normalizace vztahu s ním, nikoli obavu o zdraví nebo život, podle své výpovědi se bála pouze toho, pokud by šli k němu domů, kde by jí mohl ublížit, což se nestalo. Nebylo tak prokázáno omezení poškozené v běžném způsobu života, znemožnění či ztížení výkonu povolání, péče o dceru či volnočasových aktivit. Odvolací soud nereflektoval rozdílnost výpovědí svědků podporujících obžalobu a upnul se na výpověď svědkyně D. H., která vycházela pouze ze zprostředkovaných sdělení poškozené. Rovněž tento soud uvedl, že postačuje na straně poškozené ohrožení, které ovšem výslovně vyloučila a obavu měla pouze ze zmíněné normalizace vztahu s ním. K subjektivní stránce namítl, že jeho jednání zavinění zcela postrádá, protože s poškozenou komunikoval v intencích jejich dosavadního soužití a neměl úmysl jí jakkoli ublížit. V rámci jejich vztahu přitom docházelo k opakovaným rozchodům a usmiřování, v řízení pak předložil komunikaci s poškozenou z roku 2020, kdy mu opětovně začala psát. V jednání absentuje i společenská škodlivost, neboť jeho jednotlivé aspekty ji vyučují a poškozenou byl udržován v naději partnerského vztahu.
6. V poslední části svého dovolání obviněný namítl existenci procesních vad. Především se jednalo o porušení §2 odst. 13 tr. ř. tím způsobem, že nebyl vůbec poučen o možnosti bezplatné obhajoby, ač se dne 11. 4. 2019 policejního orgánu na tuto skutečnost dotazoval. Bylo mu řečeno, že mu to bude sděleno později, což se nestalo. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces v kruciální fázi trestního řízení, totiž v přípravném řízení, kdy nemohl bez pomoci obhájce účinným způsobem uplatnit svou obhajobu, zejména při svém výslechu. Dále došlo k porušení §55 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §95 odst. 1 tr. ř., protože při výslechu dne 11. 4. 2019 policejní orgán odmítl zaprotokolovat jeho výpověď v doslovném znění, tedy protokoly neodpovídají tomu, co řekl. Tím by mohly být založeny rozpory mezi jeho jednotlivými výpověďmi, zakládajícími jeho nedůvěryhodnost. Protokol mu také nebyl předložen, ale až dodatečně zaslán. Respektováno nebylo ani ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §214 odst. 1 tr. ř. V řízení byl podán znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, znalkyní MUDr. Danou Dufkovou, který vykazoval vady. Při znaleckém zkoumání byla přítomna i další osoba, a to podle posléze učiněných zjištění PhDr. Pavlát, psycholog, který žádný závěry nepřeložil, a k jeho tvrzením se tak obviněný nemohl vyjádřit. Rovněž dodal, že podal návrh na opravu protokolace z hlavního líčení, které soud prvního stupně vyhověl pouze v jednom bodu. Podal proto stížnost, o níž bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze až po provedení veřejného zasedání v odvolacím řízení.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby.
8. Jako příloha byla k dovolání přiložena listina označená jako Stanovisko obžalovaného ke spravedlivosti trestního řízení, obviněným také podepsaná, v níž předkládá svůj (obdobný jako v dovolání) názor na věc, k němuž doplnil i CD nosič, jenž by se měl týkat poškozené. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání i jeho případné doplnění musí s ohledem na §265d odst. 2 tr. ř. provést prostřednictvím obhájce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007), Nejvyšší soud ke zmíněnému podání (Stanovisku) nepřihlížel.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud obviněný shledával s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na jeho vztah s poškozenou, M. J. vůči němu nebyla příbuzným v pokolení přímém, sourozencem, osvojitelem, osvojencem, manželkou, partnerkou, avšak ani družkou, ale ani jinou osobou v rodinném či obdobném poměru (§100 odst. 2 tr. ř.). Verze obviněného o blízkém citovém vztahu se společnou budoucností s poškozenou je v diametrálním rozporu s provedeným dokazováním, jak správně dovodil odvolací soud. Nesouhlasila proto s námitkami obviněného, že soud dovozoval charakter společného vztahu vadně. Milenecký vztah totiž nezakládá existenci partnerského vztahu, který by svou podstatou odpovídal vztahu mezi manžely nebo druhy, což by v konkrétní věci odůvodňovalo použití ustanovení §163 tr. ř. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu potom dovodila, že intenzita vztahu mezi obviněným a poškozenou nebyla taková, aby se poškozená k možnosti či nemožnosti trestního stíhání obviněného vyjadřovala. Navíc její obecné vyjádření spočívající v tom, že žádá, aby bylo trestní stíhání obviněného jako osoby blízké zastaveno, nebylo možné považovat za její jednoznačný a nezpochybnitelný nesouhlas s trestním stíháním ve smyslu §163 odst. 2 a §163a odst. 2 tr. ř.
10. Ve vztahu k námitkám, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] poukázala na ustanovení §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a dovodila, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno správně. Jeho podstatou totiž byla jednostranně projevovaná náklonost vůči poškozené, a to i přesto, že tato jednoznačně, srozumitelně a jasně odmítla jeho nabídky a výzvy obnovit s ním vztah a nadnesla požadavek na ukončení nevyžádaných aktivit. Přestože se poškozená takto jasně vyjádřila a případně negativně reagovala na přízeň obviněného, jeho aktivity v kontaktování a snahách o obnovení vztahu neustaly. Jednání obviněného mělo ráz uceleného jednotného procesu, přičemž každou reakci ze strany poškozené, byť negativní, si obviněný interpretoval tak, aby mohl pokračovat ve svém jednání. Postup obviněného pak vyhodnotila jako záměrný, úmyslný a specificky motivovaný, neboť takto projevoval úpornou snahu o obnovení partnerského vztahu s poškozenou, a to přesto, že o jeho přízeň nestála. Ze strany obviněného docházelo ke stupňování aktivit, neboť začal obtěžovat rovněž její matku, sestru, ale i bývalého druha, na kterého svaloval vinu za rozpad jeho vztahu s poškozenou. K tomu doplnila, že takové útoky byly bezpochyby způsobilé vyvolat v poškozené negativní pocity, tedy stres a úzkost a pro právní kvalifikaci není podstatné, zda takovými pocity poškozená skutečně trpěla. Vymezené období pak zjevně odpovídá požadavku dlouhodobosti, a to i v tom případě, pokud intenzita jeho jednání není ve skutkové větě pregnantně vyjádřena. To, že obviněný po celou uvedenou dobu vyhledával osobní blízkost poškozené a sledoval ji, z provedeného dokazování vyplývá, neboť téměř celodenně poškozenou pronásledoval, čekával na ni ráno u domu, jel s ní do práce, večer na ni čekal před prací, jel s ní domů, nosil jí dárky a psal jí SMS zprávy, tedy užil i prostředky elektronické komunikace. Popsaný kombinovaný způsob úporné snahy o kontakt s poškozenou, zvláště pokud šlo o jednostrannou snahu, svojí intenzitou odpovídá nebezpečnému pronásledování v trestněprávním smyslu. Jednání obviněného ani nekoliduje s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného trestného činu dopustil útoky, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a doby trvání očividně překročily rámec narušení obvyklých partnerských vztahů a nabyly jasných rysů kriminálního činu.
11. Pokud obviněný dovozoval porušení jeho práva na obhajobu, státní zástupkyně připustila, že je výjimečně možné takovou argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v případě, pokud došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, jinak by byl namístě spíše dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. c) tr. ř., který však uplatněn nebyl. Současně dodala, že jeho právo na obhajobu, ani pravidla spravedlivého procesu porušena nebyla, přičemž odkázala na odst. 10 rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný si totiž obhájce zvolil dne 29. 5. 2019, tedy v době, kdy na něj byla podána obžaloba a v hlavním líčení jím byl zastupován, a také až v hlavním líčení se rozhodl po řádném poučení vypovídat. Dříve tak neučinil a z jeho komunikace s policejním orgánem vyplývalo, že o možnosti zvolit si obhájce věděl. Jestliže se pak sám odmítl seznámit s protokoly, které byly pořízeny o úkonech prováděných s ním v přípravném řízení, de facto zabránil policejnímu orgánu splnit svoji poučovací povinnost. K žádnému pochybení nedošlo podle státní zástupkyně ani v případě, pokud stížnostní soud rozhodl o stížnosti proti usnesení o opravě protokolu poté, co ve věci bylo pravomocně rozhodnuto, neboť stížnost v tomto případě nemá odkladný účinek. Výhrady ke znaleckému zkoumání pak shledala zmatenými, neboť obviněný namítl, že se nemohl vyjádřit k posudku, který nebyl v trestním řízení proveden, neboť nebyl ani pořízen.
12. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož využil a uvedl, že mu nebylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství nasloucháno a jedinou snahou bylo udržet obžalobu. Poškozená jej sama vyhledala v dubnu roku 2020, přičemž důvod, proč se tak stalo, je mu záhadou, nicméně v průběhu řízení jak poškozená, tak i svědci obžaloby uváděli nepravdivé skutečnosti a docházelo k manipulaci s důkazními prostředky. Kontaktovala ho i sestra poškozené M. P., patrně také aby ho manipulovala. K problematice souhlasu poškozené s jeho trestním stíháním podle §163 tr. ř. obviněný namítl, že poškozená k dotazům v hlavním líčení reagovala zcela jednoznačně, avšak soudkyně byla přerušena státní zástupkyní s tím, že poškozená nechápe smysl tohoto momentu. Pokud však státní zastupitelství mělo pochybnosti o intelektu poškozené, mělo iniciovat vyhotovení znaleckého posudku. Poškozená s ním čekala potomka a byli partneři, proto aplikace §100 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §163 tr. ř. byla namístě. Poškozená dále jednala z popudu svého bývalého partnera M. Č., který na ni vyvíjel nátlak. Počet poslaných textových zpráv byl redukován na 274, navíc během dané doby docházelo k intimním setkáním mezi ním a poškozenou, tedy ji nemohl pronásledovat. Některé textové zprávy o setkání s ním poškozená promazávala. Dokazování tímto směrem však pro pochybení ve věci činného policejního orgánu nebylo provedeno a nastal stav důkazní nouze. Jeho jednání dále nevzbudilo u poškozené obavy o její život, což doznala, přičemž pokud byli partnery a byla vyloučena způsobilost vzbuzení obavy z jeho jednání, dostaly se orgány činné v tomto řízení do absurdního rozporu. V přípravném řízení mu finanční situace neumožňovala zajištění obhajoby jinak než bezplatnou formou, avšak jeho dotazy byly odbyty policejním orgánem. V přípravném řízení neodmítl vypovídat, ale vyšetřovatel odmítl výpověď protokolovat doslovně, vytištěný protokol pak neobdržel, resp. byl mu doručen až následně. Trvá na tom, že Městský soud v Praze pochybil, pokud o jeho stížnosti stran správnosti protokolace v hlavním líčení rozhodl až po rozhodnutí ve věci samé. Ke znaleckému zkoumání sdělil, že pokud Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že posudek jiného znalce PhDr. Pavláta nevznikl, není zřejmé, proč na něj znalkyně MUDr. Dana Dufková kladla důraz. V podstatě celá naznačená reakce byla následně v replice opakována s tím, že takto by ji sdělil i sám obviněný.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Obviněný se opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Pokud jde o první z nich, tedy podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3162). Podle §11 odst. 1 písm. l) tr. ř. pak jeho existenci může založit i situace, v níž bylo trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
17. Obviněný namítl, že poškozená vyslovila nesouhlas s jeho trestním stíháním, resp. nebyla o takové možnosti dostatečně poučena. Nacházeli se dříve ve vztahu druha a družky, který je namístě vykládat široce ve smyslu §22 odst. 1 o. z.
18. Podle §163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání pro (mimo jiné) trestný čin nebezpečného pronásledování (§354 tr. zákoníku) proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Přitom platí, že na souhlas je třeba se poškozeného výslovně dotázat, ihned poté, co je poměr obviněného a poškozeného předpokládaný tímto ustanovením zjištěn. Tento poměr musí existovat v době, kdy se trestní stíhání vede, nikoli v době, kdy byl čin spáchán (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 2116 a 2117). Lze také doplnit, že §100 odst. 2 tr. ř. stanoví dvě skupiny osob, vůči nimž by měl svědek právo odepřít výpověď, a to jednak osoby přímo v zákoně vyjmenované, tedy příbuzného v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela, partnera nebo druha, a jednak osoby v poměru rodinném nebo obdobném (tedy jiné než osoby náležející do první skupiny), za současného splnění podmínky, že mezi těmito osobami existuje i úzký vztah, způsobující, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
19. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, obviněný a poškozená dříve byli v určitém partnerském svazku (u kterého by patrně nebylo vyloučeno dovození podmínek podle §100 odst. 2 tr. ř.), tedy v tomto ohledu lze tvrzením uvedeným v dovolání přisvědčit. Nicméně před spácháním trestné činnosti se rozešli, přesněji řečeno poškozená ukončila svůj vztah s obviněným, což následně vedlo k jeho opakovaným útokům na ni shora popsaným způsobem. Poškozená měla z jeho jednání obavy, které vyústily v několikeré oznámení tohoto jednání Policii ČR a nakonec vedly i k trestnímu stíhání obviněného. Výpověď poškozené přitom byla jedním z usvědčujících důkazů.
20. Z uvedeného je především zřejmé, že pro případnou aplikaci postupu podle §163 tr. ř. je nutné primárně dovodit aktuální existenci vztahu ve smyslu odst. 1 tohoto ustanovení. Taková situace v dané věci nenastala, neboť v době vedení řízení zde žádný relevantní vztah mezi obviněným a poškozenou neexistoval, což ani netvrdil obviněný v dovolání. Uvedené přitom platí bez ohledu na to, jak by bylo případně možné hodnotit jejich vztah předešlý (v minulosti). Následně nemá větší relevanci postoj poškozené k vedení trestního stíhání obviněného, resp. její pozitivní postoj k případnému zastavení neznamená pro jeho vedení překážku.
21. Lze pouze doplnit, že přístup soudu prvního stupně nebyl k této otázce zcela konzistentní, neboť v určitém okamžiku možnost aplikace §163 tr. ř. připustil, s tím, že definitivní řešení odložil, aniž by se k němu posléze dostatečně vyjádřil. Tuto vadu však napravil soud druhého stupně, jenž k související odvolací námitce zmíněný postup vyloučil.
22. Nejvyšší soud konstatuje, že vedení trestního stíhání obviněného nebylo nepřípustné, nedošlo proto ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. První z nich je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, druhý potom jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., a v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy již v jeho rámci (v rozhodnutí soudu prvního stupně) došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. V případě obviněného P. C. je s ohledem na procesní situaci namístě uplatňovat spíše druhou variantu, tedy za užití §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť to byl soud prvního stupně, jenž vyslovil hmotněprávní závěry, přičemž soud odvolací je následně akceptoval prostřednictvím zamítnutí odvolání obviněného. Obviněný ovšem v dovolání předložil pro obě varianty shodné námitky, tedy popsaný rozdíl mezi dovolacími důvody zde nemá zásadnější význam.
24. Z dikce uvedeného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jehož naplnění by bylo nutné v konečném důsledku dovodit), plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné s odkazem na něj vytýkat výlučně vady hmotně právní. Naopak nelze na jeho podkladě namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
25. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, a to v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Současně je v rámci dovolacího řízení namístě posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, neboť i takové námitky by byly způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3315/13 ze dne 6. 11. 2013). Nejvyšší soud nicméně takové pochybení neshledal.
26. Obviněný takto především namítl porušení §2 odst. 13 tr. ř. tím způsobem, že nebyl vůbec poučen o možnosti bezplatné obhajoby, ač se dne 11. 4. 2019 policejního orgánu na tuto skutečnost dotazoval. Bylo mu řečeno, že mu to bude sděleno později, což se nestalo. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces v kruciální fázi trestního řízení, totiž v přípravném řízení, kdy nemohl bez pomoci obhájce účinným způsobem uplatnit svou obhajobu, zejména při svém výslechu.
27. Nejvyšší soud především k fázím trestního řízení připomíná nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn III. ÚS 2194/18, podle kterého z hlediska ústavněprávního je nutno nazírat na trestní řízení jako na jeden celek, jehož těžištěm je hlavní líčení v soudní fázi řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění jeho práv v celé jejich šíři. Tato fáze řízení má v podstatě do jisté míry i funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem.
28. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přejaté i českou právní praxí, pak vyplývá, že řízení jako celek musí mít spravedlivý charakter (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14).
29. Pokud pak jde o poučení, které se obviněnému dostalo, Nejvyšší soud konstatuje, že porušení práva na obhajobu, došlo-li k němu, je namístě opírat především o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., což však obviněný neučinil, tedy ani z jeho strany nebylo tvrzeno, že (viz citované ustanovení) by obhájce neměl, ač ho mít měl.
30. Dílčího poučení se obviněnému dostalo při jeho výslechu (č. l. 8 a násl. trestního spisu). Měl-li obviněný další dotazy, měly mu jistě být srozumitelně zodpovězeny, obviněný ovšem také mohl učinit opakovaný dotaz či připomenutí, že dostatečné či přislíbené poučení neobdržel nebo mu zcela neporozuměl (např. v přípravném řízení nejpozději při seznámení se se spisovým materiálem dne 7. 5. 2019, kdy s policejním orgánem komunikoval – viz č. l. 286 trestního spisu). Nelze také přehlédnout, že obviněný si posléze a ještě v přípravném řízení (dne 29. 5. 2019) podle vlastní úvahy obhájce zvolil (přičemž i z dovolání vyplývá, že o právu zvolit si obhájce jako takovém věděl). Tento obhájce ho pak zastupoval v průběhu soudní fáze řízení, které, zejména před soudem prvního stupně, tvoří těžiště trestního řízení. V tomto časovém úseku také byly provedeny potřebné důkazy, včetně výpovědi obviněného, který v přípravném řízení, po zmíněném a výslovném poučení podle §33 odst. 1 tr. ř., využil svého práva a vypovídat odmítl.
31. K reálnému porušení práva na obhajobu obviněného, které by navíc mělo dopad na celkovou spravedlnost procesu, tak zjevně nedošlo.
32. Obviněný dále namítl, že nebyl respektován §55 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §95 odst. 1 tr. ř., protože při výslechu dne 11. 4. 2019 policejní orgán odmítl zaprotokolovat jeho výpověď v doslovném znění, tedy protokoly neodpovídají tomu, co řekl. Tím by mohly být založeny rozpory mezi jeho jednotlivými výpověďmi, zakládajícími jeho nedůvěryhodnost. Protokol mu také nebyl předložen, ale až dodatečně zaslán.
33. Z protokolu o zmíněném úkonu (č. l. 8 a násl. trestního spisu), byť není podepsán obviněným, který to odmítl učinit, a rovněž ze zvukového záznamu pořízeného obviněným, především vyplývá, že obviněný, jak již bylo řečeno, po poučení využil svého práva a odmítl vypovídat. Stalo se tak na počátku samotného výslechu (poté, co poskytl údaje ke své osobě a o svém zdravotním stavu), kdy pouze sdělil svůj nesouhlas s tím, co bylo uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání, a poté bez dalšího s odkazem na své právo vypovídat odmítl. Výraznější odklon obsahu protokolu od toho, co bylo obviněným řečeno, zde tedy ani nemohl nastat. Obviněný rovněž po sdělení, že odmítá vypovídat, dodal, že protokol ani nepodepíše, přičemž jeho kopii nežádal. Pokud obviněný následně obecněji napadl znění všech protokolů vyhotovených v přípravném řízení, přímo jeho osoby se týkal již jen úřední záznam o jím podaném vysvětlení ze dne 14. 2. 2019, který však v dané věci nemohl založit jakýkoli rozpor mezi jeho vyjádřením v přípravném řízení a v hlavním líčení, tedy rozpor mezi jeho výpověďmi, která byla podána pouze jednou (právě v hlavním líčení). Na okraj Nejvyšší soud dodává, že další osoby byly již v přípravném řízení vyslechnuty v postavení svědka či rovněž podaly vysvětlení, ovšem z pořízených protokolů, těmito osobami podepsaných, nijak nevyplývá, že by napadaly nebo zpochybňovaly písemný zápis.
34. Ani zde tedy porušení práva na spravedlivý proces, které by bylo namístě napravit v dovolacím řízení, nenastalo.
35. Shodný závěr Nejvyšší soud dovodil i stran údajného postupu v rozporu s ustanovením §33 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §214 odst. 1 tr. ř. V dovolání namítl, že v řízení byl podán znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, znalkyní MUDr. Danou Dufkovou, ovšem při znaleckém zkoumání byla přítomna i další osoba, a to podle posléze učiněných zjištění PhDr. Pavlát, psycholog, který žádný závěry nepředložil, a k jeho tvrzením se tak obviněný nemohl vyjádřit.
36. Jak již v dané souvislosti reagovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, naznačené výhrady postrádají vnitřní smysl, neboť obviněný namítl, že se nemohl vyjádřit k posudku, který nebyl v trestním řízení proveden, neboť nebyl ani pořízen. Ve věci byla totiž přibrána pouze zmíněná znalkyně MUDr. Dana Dufková, která zpracovala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 265 trestního spisu, opatření bylo předloženo obviněnému, jenž jej podle údajů na něm odmítl podepsat), který posléze podala u hlavního líčení dne 17. 2. 2020 (č. l. 446 trestního spisu). Jiný znalecký posudek, k němuž by se mohl obviněný vyjádřit, podán nebyl. Jmenované znalkyni bylo umožněno využít konzultanta z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie (č. l. 265 trestního spisu), kterého při své výpovědi zmínila, což však ničeho nemění na tom, že předkládala svůj znalecký náhled, tedy své posouzení věci. Ani zde tedy nelze dovodit pochybení.
37. Nakonec obviněný namítl, že podal návrh na opravu protokolace z hlavního líčení, které soud prvního stupně vyhověl pouze v jednom bodu. Podal proto stížnost, o níž bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze až po provedení veřejného zasedání v odvolacím řízení.
38. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný vznesl řadu námitek proti přesnosti protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 436 až 445 trestního spisu), o kterých bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 3. 2020, č. j. 1 T 46/2019-455, tak, že v podstatě v jednom momentu byla provedena oprava a ve zbytku byly námitky zamítnuty. Podaná stížnost pak byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 61 To 235/2020-517. Městský soud konstatoval, že navrhované změny by nic nezměnily na významu jednotlivých částí ve vztahu k tomu, jak byly řečeny a jak jsou již v protokolu zachyceny. S popsanými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, přičemž bagatelní odlišnosti v protokolaci, které ve svém důsledku nikterak nezměnily obsah a smysl průběhu hlavního líčení, nemohou nijak právo obviněného na spravedlivý proces porušit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 420/17).
39. Obviněnému lze přisvědčit, že může být vhodnější posoudit zmíněnou stížnost (proti usnesení o námitkách podaných proti protokolu o hlavním líčení) před rozhodnutím o odvolání, nicméně zvolil-li soud druhého stupně opačný postup, je zřejmé, že žádné ustanovení zákona neporušil a navíc pro (časově předcházející) rozhodnutí o odvolání měl k dispozici shodné podklady jako pro rozhodnutí o zmíněné stížnosti, která navíc nemá odkladný účinek. Již v odvolacím řízení tedy byl schopen ověřit i správnost protokolu a od toho odvinout své rozhodnutí o odvolání. Není možné ani přehlédnout (byť to nebyl případ obviněného), že v situaci podávání více námitek proti protokolu o hlavním líčení by při nutné přednosti vyřešit tuto dílčí otázku před rozhodnutím o odvolání mohlo být odvolací řízení i zbytečně protahováno.
40. Souhrnně řečeno Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, přičemž na jejich podkladě není možné dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V jejich rámci totiž obviněný ani netvrdí žádný zřetelnější zásah takové charakteru, ale nejvýše poukazuje na drobné formální nesrovnalosti, které spravedlivý charakter řízení jako celku nemohou zpochybnit.
41. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze podřadit námitku obviněného, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ji však shledal nedůvodnou.
42. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
43. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu (viz výklad výše). Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby blízké je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze způsobení psychických poruch (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3294 a násl., a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 947/2016 a ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 178/2019).
44. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že právní posouzení jednání obviněného bylo provedeno v souladu se zákonem, respektovanou literaturou i soudní praxí. Vzhledem k vázanosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení skutkovými zjištěními nižších soudů a současně vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání tato zjištění do jisté míry modifikoval ve svůj prospěch, je třeba, pokud jde o objektivní stránku aplikované skutkové podstaty, především akceptovat, že konečné vymezení skutkového děje bylo ohraničeno dny 5. 1. 2019 a 2. 4. 2019 (přičemž Nejvyšší soud se zde ztotožňuje s poznámkami, které vůči takovému závěru soudu prvního stupně měl soud odvolací). Nicméně takto vymezený děj byl součástí širší reality, v níž obviněný již před 5. 1. 2019 vůči poškozené nějak vystupoval (obdobně jako po tomto datu) a dostalo se mu zřetelné zpětné vazby (zejména že jejich vztah je z její strany jistě ukončen, přičemž poškozená si obtěžující jednání obviněného nepřála, měla z něj obavy, proto také opakovaně přivolala policejní hlídku). Časový prostor, vymezený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak představuje vyvrcholení útoků obviněného, ve kterých pokračoval navzdory zjevně odmítaným předchozím snahám o kontakt, a přestože byl určen spíše úzce, i sám o sobě vzhledem k délce i četnost dílčích projevů je nepochybně dostatečným skutkovým podkladem pro posouzení jako výše zmíněný přečin.
45. Obviněný totiž již v předchozí době od konce září 2018 opakovaně kontaktoval poškozenou, především prostřednictvím v podstatě tisíců textových zpráv a stovek telefonátů, na které poškozená ve shodném rozsahu nereagovala (tedy se nejednalo o vzájemnou komunikaci), resp. pokud ano, tak vyslovovala svůj negativní postoj. K tomu obviněný vyhledával i osobní kontakt, sledoval poškozenou, čekal na ni apod. Poškozenou jeho jednání zjevně obtěžovalo, výslovně uvedla, že měla strach, nevěděla, co obviněný provede (proto také, jak již bylo řečeno, i přivolala policejní hlídku). Obviněný nicméně ve svých nežádoucích a obtěžujících útocích pokračoval, a to i po 5. 1. 2019, dalšími zprávami, telefonáty i osobními kontakty, proto byla dne 5. 1. 2019, 18. 1. 2019 a 2. 4. 2019 (tedy nelze akceptovat zkreslující tvrzení obviněného, že se s poškozenou setkal naposledy dne 15. 1. 2019) poškozená opět nucena na svoji ochranu volat policejní hlídku. Obavu přitom poškozená měla i z představy, že by měla opět být ve vztahu s obviněným, jak se ji snažil přesvědčit (tedy tento vztah normalizovat). Uvedené projevy dostatečně vyplynuly vedle výpovědi poškozené a údajů o komunikaci i z výpovědí dalších svědků.
46. Současně je zřejmé, že s naznačeným jednáním obviněného či se stavem poškozené nijak zásadně nesouvisel její předchozí partnerský vztah se svědkem M. Č., ani jejich případné konflikty (zde nelze přehlédnout, že dvakrát jmenovaný svědek zasáhl proti obviněnému ve prospěch poškozené, když na ni obviněný čekal, jednou držel obviněného do příjezdu policejní hlídky). S pronásledováním, realizovaným obviněným, nemá výraznější souvislost ani skutečnost, zda poškozená dávala svůj vztah s obviněným více či méně veřejně najevo (navíc obviněný si poněkud odporoval, pokud uvedl, že navenek ho odmítala, ale v soukromí s ním tvořila pár, a současně akceptoval, že poškozená z něj měla obavy, zejména pokud by šli společně do bytu, tedy byli v soukromí, s čímž měla z důvodu dřívějšího napadení neblahé zkušenosti).
47. Tvrzení obviněného, podle kterého, souhrnně vzato, poškozenou nijak výrazně nevyhledával či nekontaktoval, obavy měla z jiných osob a s ním se intimně setkávala, tedy že situace zřejmě byla zcela obvyklá a normální, se proto s naznačenými zjištěními zřetelně míjí, resp. míjí se s realitou. Současně není možné akceptovat jeho námitku, že poškozená manipulovala s důkazními prostředky, např. pokud jde o svědecké výpovědi (případné vymazání několika zpráv neomezuje počet jím realizovaných kontaktů, ať již elektronicky nebo osobně).
48. S ohledem na učiněná skutková zjištění je pak namístě stran právních závěrů konstatovat, že obviněný, navzdory zjevným negativním reakcím poškozené, se úporně a bez ohledů na její postoj snažil o opětovné navázání partnerského vztahu, tedy poškozenou pronásledoval. Toto jeho jednání bylo opakující se a trvající po delší dobu, tudíž dlouhodobé. Činil tak mimo jiné prostřednictvím telekomunikačních prostředků, ale i osobně, přičemž ve svém důsledku útoky vedly k (výslovně potvrzeným a reálně projeveným) obavám, resp. úzkosti, která mohla vést ke vzniku psychické poruchy. To značí, že znaky objektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku byly zjevně naplněny. Lze doplnit, že soud prvního stupně naopak nedovodil obžalobou rovněž navrhované posouzení i podle §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, spočívající v omezování poškozené v obvyklém způsobu života, tedy skutečně nebylo prokázáno např. znemožnění či ztížení výkonu povolání, péče o dceru apod., jak tvrdil obviněný v dovolání, ovšem absence této alternativy existenci alternativ dovozených nijak nevylučuje.
49. Současně je zřejmé, že obviněný jednal zcela záměrně, resp. jak uvedl soud prvního stupně, s přímým cílem působit na duševní integritu poškozené, aby ji dostal zpět pod svůj vliv, tedy přes opakovaně a různými způsoby projevené negativní reakce poškozené vícenásobně útočil na řádné mezilidské soužití. Tvrzení obviněného, podle kterého v jejich vztahu docházelo k rozchodům a usmiřování, a tedy si nemohl vyhodnotit situaci tak, jak to učinily soudy, je vzhledem ke všem zjištěním zcela vyloučeno. Jednal proto v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
50. Obviněný rovněž v dovolání namítl absenci společenské škodlivosti svého jednání, neboť jeho jednotlivé aspekty ji vylučují a byl poškozenou utvrzován v naději partnerského vztahu. S přihlédnutím ke stabilizovanému skutkovému stavu, který je od situace tvrzené obviněným poněkud odlišný, Nejvyšší soud jen ve stručnosti odkazuje na závěry, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterých každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Ve věci obviněného existenci žádných výjimečných okolností, které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících deliktů dané skutkové podstaty, ovšem dovodit nelze. Trestnímu postihu obviněného proto nebránila ani zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
51. V dalších podrobnostech, jak pokud jde o skutková zjištění, tak i pokud jde o jejich právní kvalifikaci, Nejvyšší soud odkazuje zejména na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, neboť není účelem dovolacího řízení všechny správně zjištěné či dovozené okolnosti opětovně reprodukovat.
52. Právní posouzení bylo proto vysloveno zcela správně, což značí, že dovolacím námitkám obviněného, pokud byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možné nijak přisvědčit.
53. Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že námitky obviněného jsou v části nepodřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, v části jim sice odpovídají, avšak nelze se s nimi ztotožnit. Proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel