ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1139.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1139/2020-636
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2020 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 44 To 112/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 61/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 44 To 112/2020, a to ve výroku, jímž byl obviněný shledán podle §228 odst. 1 tr. ř. povinným nahradit poškozené D. S., nar. XY, bytem XY, nyní bytem XY, škodu ve výši 880 000 Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se ruší další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozená D. S., nar. XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2020, č. j. 33 T 61/2019-541, byl obviněný J. S. shledán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného zločinu se obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 21. 6. 2017 a 28. 8. 2017 vylákal jako fyzická osoba s úmyslem obohatit se od poškozené D. S., nar. XY, na základě smluv o zápůjčce celkovou částku ve výši 1 000 000 Kč, a to ve dvou částech 600 000 Kč dne 21. 6. 2017 a 400 000 Kč dne 28. 8. 2017, se smluvenou splatností 20. 9. 2017, resp. 31. 12. 2017, a vzhledem k tomu, že v době, kdy si od poškozené prostředky půjčoval, měl již u Krajského soudu v Ústí nad Labem podánu žádost o oddlužení, je zřejmé, že jednal od počátku s úmyslem svých závazků nedostát, minimálně si pak mohl být vědom skutečnosti, že takového dostání nebude vzhledem ke své situaci schopen, tedy uvedl poškozenou v omyl a na jejím majetku tak způsobil značnou škodu, konkrétně ve výši 880 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozená D. S. odvolání. Z podnětu odvolání poškozené Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 44 To 112/2020-578, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného shledal povinným podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené škodu ve výši 880 000 Kč. Odvolání obviněného pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze, včetně předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, napadl v celém rozsahu obviněný dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť obě vydaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Pochybení shledával v nesprávném vyhodnocení protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti, a rovněž v porušení procesních pravidel ze strany soudů, které provedené důkazy hodnotily jednostranně a nesprávně a bez přiměřených důvodů ignorovaly skutečnosti tvrzené obhajobou. Poukázal na ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uvedl, že si jako fyzická osoba od poškozené žádné peníze nevypůjčil, neboť mimo pochybnost bylo prokázáno, že dlužníkem byla právnická osoba W. P., se sídlem ve Slovenské republice. Předložil doklad o složení dlužné částky jmenovanou společností do advokátní úschovy a s příkazem ji vyplatit poškozené, až uzavře řádnou smlouvu o půjčce. Soud prvního stupně hodnotil jeho jednání s poukazem na insolvenční řízení, tedy že musel vědět, že peníze poškozené nemůže splatit, ovšem tento argument je irelevantní, neboť společnost W. P., se sídlem ve Slovenské republice, jako dlužník měla dostatek prostředků půjčku vrátit. Uvedené nesprávné právní posouzení dovršil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, kde konstatoval, že pro vyvození trestní odpovědnosti bylo nerozhodné, zda poškozená poskytla peníze jemu nebo obchodní korporaci. Městský soud v Praze tím projevil absolutní neznalost faktu, že se jednalo o dva různé subjekty. Zmíněný soud rovněž nevzal v úvahu, že první půjčka poškozené byla učiněna v době běhu lhůty k přihlášení pohledávky v insolvenčním řízení, vedeného stran jeho osoby, tedy o jejím placení nemůže být rozhodnuto v adhezním řízení. Obviněný dále namítl i procesní pochybení, zejména že poškozená nebyla v přípravném řízení vyslechnuta jako svědkyně, a rovněž nebyl uvědomen o jejím odvolání, které obdržel až krátkou cestou při jednání odvolacího soudu. Tento soud pak nepořídil protokol o veřejném zasedání na základě zvukového záznamu s tím, že je záznam špatně slyšitelný, s ohledem na jednání v rouškách. Obviněný se s tím neztotožňuje, přičemž krátký protokol v mnoha věcech neodpovídá pravdě.
5. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil v části, kterou nebyl změněn výrok o vině, uvedený v rozsudku soudu prvního stupně a aby buď věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl, s právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem nebo aby ve věci rozhodl sám tak, že jej zprostí obžaloby.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že námitky obviněného proti výroku o vině směřují pouze do oblasti skutkových zjištění, ačkoli dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem. Za relevantní argumentaci proto nelze označit tvrzení obviněného o vadném způsobu hodnocení důkazů, zejména mezi kterými subjekty byla uzavřena smlouva o půjčce. Odkázala na logiku a přesvědčivost závěrů soudu prvního stupně, které popsal v bodu 13. odůvodnění svého rozsudku, akceptované v bodu 5. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z něj vyplynulo, že půjčka byla poskytnuta obviněnému jako fyzické osobě, která přislíbila její postupné splacení, ač se nacházela v insolvenci. Pokud obviněný poukázal na procesní pochybení, poškozená byla vyslechnuta jako svědkyně v hlavním líčení, za přítomnosti obviněného. Z obsahu dostupného spisového materiálu nebylo státní zástupkyni zřejmé, zda bylo obviněnému doručeno odvolání poškozené, nicméně je otázkou, k jakému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces by takovým postupem reálně došlo, jestliže její argumentace se nijak nezměnila, z čehož nevyplynula potřeba na straně obhájce na přípravu svého návrhu. Stran nesouhlasu s protokolací pak mělo být postupováno podle §57 tr. ř. Za podřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody shledala námitku obviněného, týkající se významu subjektu, jenž byl dlužníkem ve vztahu k poškozené. Jeho odpovědnost jako fyzické osoby však byla zjevně dána. Navíc pokud by vystupoval jako statutární zástupce právnické osoby, ani to by jeho trestní odpovědnost nevylučovalo, jestliže by svým úmyslným jednáním naplnil všechny znaky předmětné skutkové podstaty a obohacení by nastalo na straně jiné, tedy tohoto obchodního subjektu. Za odpovídající tvrzení jiného nesprávného hmotněprávního posouzení potom státní zástupkyně shledala i námitku napadající rozhodování v adhezním řízení. K tomu poukázala na závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 799/2015 a na §140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) a dovodila, že, podobně jako ve věci, o níž bylo rozhodováno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, podmínka ve smyslu zmíněného ustanovení insolvenčního zákona rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu bránila.
7. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. a aby dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřenou aplikací §265 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. První z nich je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je potom naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný důvod podle písm. l) citovaného ustanovení tak obsahuje dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání, resp. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně z podnětu odvolání poškozené a podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil nové rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). V daném ohledu je zřejmé, že obviněný vytýkal již soudu prvního stupně, ale i stupně druhého, vadu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dále je potřeba zmínit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
13. V části podaného mimořádného opravného prostředku ovšem obviněný předložil námitky směřující proti procesnímu postupu, uplatněnému ve věci, které pod zmíněný dovolací důvod [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] podřadit nelze.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, a to v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Současně je v rámci dovolacího řízení namístě posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, neboť i takové námitky by byly způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3315/13 ze dne 6. 11. 2013). Nejvyšší soud nicméně takové pochybení neshledal.
15. Jen ve stručnosti Nejvyšší soud k této části argumentace obviněného zmiňuje, že poškozená byla jako svědkyně řádně slyšena v hlavním líčení dne 9. 10. 2019 (č. l. 478 trestního spisu), za účasti obviněného i jeho obhájce. V přípravném řízení jako svědek nevypovídala, protože s ohledem na §164 odst. 1 věta třetí a čtvrtá tr. ř. policejní orgán ve vyšetřování výslechy svědků provádí, jestliže se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo jde-li o výslech osoby mladší osmnácti let, osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Jinak poškozeného a další svědky vyslechne jen tehdy, jestliže hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování. Vzhledem k tomu, že žádná ze zmíněných podmínek splněna nebyla (což ani obviněný nijak konkrétně nenamítl), zvolený procesní postup odpovídal zákonu.
16. Odvolání poškozené potom mělo být, s ohledem na pravidla části řízení o odvolání, vedené u soudu prvního stupně, podle §251 odst. 3 tr. ř. doručeno i obviněnému, ovšem nestalo se tak, a k doručení došlo až krátkou cestou v průběhu veřejného zasedání v odvolacím řízení (viz č. l. 575 tr. spisu). Nicméně s přihlédnutím k tomu, že obhajoba měla na posouzení trvale projevovaného nároku poškozené zcela zřejmý a konzistentní postoj, který také projevil obhájce obviněného bezprostředně poté v průběhu úkonu (veřejného zasedání), a zejména s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu o téže otázce, je nutné dovodit, že právo obviněného na spravedlivý proces nebylo ani v tomto momentu způsobem, který by bylo potřeba napravit v dovolacím řízení, porušeno, a jako celek mělo řízení nepochybně spravedlivý charakter, požadovaný judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (přejatou i českou právní praxí, viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14).
17. Pokud potom obviněný napadl správnost protokolu o veřejném zasedání, resp. tvrdil, že neodpovídá skutečnému průběhu úkonu, bylo namístě iniciovat k tomu určený postup ve smyslu §57 odst. 1 tr. ř., jenž je k případné nápravě, na rozdíl od dovolacího řízení, určen.
18. V dané části se tedy dovolací argumentace obviněného s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
19. V dalších částech svého podání potom obviněný uplatnil tvrzení, která již hmotněprávní závěry v souladu s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], byť s určitou mírou tolerance, napadají, nicméně jim nelze přisvědčit.
20. Podstatou této části námitek, pokud je obviněný konkrétně odůvodnil, především bylo, že dlužníkem, který si od poškozené půjčil peníze, nebyl obviněný, ale obchodní korporace, společnost W. P., se sídlem ve Slovenské republice. Byť se zmíněný závěr samozřejmě odvíjí od učiněných skutkových zjištění, jeho podstatou je i jiné hmotněprávní posouzení, konkrétně posouzení závazkového právního vztahu (mezi kterými účastníky vznikl), v jehož rámci poškozená poskytla (zapůjčila) peníze.
21. Nejvyšší soud nicméně v daném ohledu plně přisvědčuje hodnocení, které vyslovily oba soudy dříve činné ve věci. Zejména Obvodní soud pro Prahu 4 důvodně poukázal zejména na listiny, vyhotovené poškozenou a obviněným při vzniků závazků, z nichž se podává, že poškozená zapůjčila J. S., tedy obviněnému, s dále uvedenou jeho adresou trvalého pobytu a jeho rodným číslem, určité finanční prostředky. Vykazují tak samozřejmý rozdíl např. od listiny jiné, a to smlouvy na č. l. 498 trestního spisu, rovněž o zápůjčce peněz, jejíž stranou byla společnost W. P., kterou obviněný při jednání pouze zastupoval jako jednatel. Přehlédnuta nebyla ani pozdější elektronická komunikace mezi obviněným a poškozenou ohledně splnění závazků, z níž vyplynulo, že je obviněný vnímal jako své osobní (č. l. 57 a 58 trestního spisu). Navazující hmotně právní posouzení, podle kterého je ze zmíněného vztahu obviněný vydlužitelem (§2390 o. z.), je tak zcela správný. Naopak větší význam nemá zjištění, že si obviněný podle své vůle nechal zapůjčené peníze zaslat na účet jmenované společnosti (W. P.), která případně i s převzatou finanční částkou mohla nakládat, neboť vydlužitel přenechanou věc užívá podle libosti (viz již zmíněný §2390 o. z.).
22. Pokud odvolací soud vyjádřil určitou nevýznamnost naznačené problematiky, tzn. nevýznamnost toho, který subjekt je stranou zmíněných smluvních vztahů, je namístě uvést (a přisvědčit tak obviněnému), že takové tvrzení je poněkud zjednodušující. Odlišení osoby dlužníka totiž může mít dopady, vedle zřetelných rozdílů v oblasti závazkového práva, i v rovině trestněprávní, např. na alternativu naplnění znaku obohacení se ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, tedy na straně kterého subjektu tento stav nastal, a také na posouzení zavinění pachatele, stran případných budoucích možností vrátit zapůjčenou věc (věc stejného druhu). Současně je ale také zřejmé, že, ve stručnosti, obviněný jednal v posuzované věci navenek tak, že si od poškozené zapůjčil peníze a nevrátil je, přičemž v komunikaci s ní užíval následně spíše výmluvy a dluh ve většinovém rozsahu nesplatil. Zcela obecně pak pro takový případ – a tímto směrem zjevně mířily úvahy odvolacího soudu – může platit, že posouzení předmětného útoku jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku by nutně nevylučovalo, pokud by formálně vznikl závazek přímo na straně pachatele jako fyzické osoby, ani pokud by se tak stalo na straně obchodní korporace, za kterou jednal. Uvedené úvahy však Nejvyšší soud pouze doplňuje na okraj, neboť skutkový stav ve věci obviněného J. S. byl postaven najisto a, jak již bylo řečeno, odpovídá mu i právní kvalifikace, neboť došlo k naplnění všech (i obviněným v dovolání zmiňovaných) znaků aplikované skutkové podstaty.
23. Této dovolací námitce, podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, tedy nebylo možné přisvědčit.
24. Poslední část argumentace obviněného směřovala proti výroku o jeho povinnosti k náhradě škody, přičemž její podstatou bylo, že s ohledem na vedené insolvenční řízení stran jeho osoby v podobě oddlužení nemohlo být rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody. Zmíněná námitka je ve své podstatě procesního charakteru, tedy nikoli podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, nicméně s ohledem na shora zmíněný rozšířený výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na případy extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry a na případy porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud přistoupil k jejímu přezkumu. Její podstatou totiž bylo tvrzení zásadního rozporu mezi zvoleným procesním postupem odvolacího soudu (§228 odst. 1 tr. ř.) a učiněnými zjištěními, jakož i zřetelné popření principů insolvenčního řízení. Po jeho zahájení (§109 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona) se totiž aktivují pravidla nastavená proto, aby po celou dobu trvání insolvenčního řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů. Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky. Řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve, nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemůže tudíž fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech (viz důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu). Z uvedeného je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit insolvenční řízení jako prostředek generálního vyřešení vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli před individuálním uplatňováním pohledávek v nalézacím, příp. exekučním řízení. V daném ohledu je proto nutné považovat insolvenční zákon ve vztahu k trestnímu řádu za lex specialis (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16).
25. Z učiněných zjištění, konstatovaných i soudem prvního stupně, vyplynulo, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. KSUL 44 INS 9742/2017-A-11, byl zjištěn úpadek obviněného a povoleno jeho řešení oddlužením. Toto řízení nebylo doposud skončeno.
26. Podle §140b insolvenčního zákona potom platí, že nejde-li o řízení uvedená v §140a insolvenčního zákona, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 insolvenčního zákona); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.
27. Aplikováno na posuzovanou věc, rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. bránila skutečnost, že bylo ve vztahu k němu vedeno insolvenční řízení (oddlužení). Městský soud v Praze proto pochybil, pokud navzdory zmíněnému stavu a navzdory citovanému §140b insolvenčního zákona takový výrok o pohledávce týkající s majetkové podstaty vyslovil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015, ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1136/2019, ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1511/2019 nebo ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 396/2020), a rovněž i z odborné literatury Púry, F. Úpadkové trestné činy v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 193). Jinak řečeno, odvolací soud nemohl přiznat poškozené nárok na náhradu škody postupem podle §228 odst. 1 tr. ř., jak důvodně namítl obviněný ve svém dovolání, ale bylo nutné ji odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž by byla pohledávka posuzována v rámci mnohostranného uspořádání a ve smyslu pravidel insolvenčního řízení (srov. zejména §414 odst. 1 věta druhá a §416 odst. 1 insolvenčního zákona).
28. Pokud odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 799/2015, publikované pod č. 39/2017 Sb. rozh. tr., které mu mělo umožnit zmíněné rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, lze doplnit, že se týkalo situace, v níž poškozený uplatňoval svůj nárok vůči pachateli – fyzické osobě, a insolvenční řízení bylo vedeno stran obchodní korporace, za níž pachatel jednal, tedy vůči jiné osobě. Nejvyšší soud k tomu vyslovil, že rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného nahradit poškozeným majetkovou škodu (§228 a násl. tr. ř.), kterou jim způsobil trestnými činy (poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku), nebrání okolnost, že tito poškození věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je vedeno nikoli ohledně majetku obviněného, ale ohledně majetku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný při spáchání trestné činnosti jednal. Situace v tomto a v nyní projednávané věci tedy byly rozdílné.
29. V návaznosti na popsané závěry Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod uplatněné ani pod žádné jiné dovolací důvody, v části další jsou zjevně neopodstatněné, a pouze v dílčí části, týkající se rozhodnutí o nároku poškozené D. S. na náhradu škody, je shledal důvodnými.
30. Proto Nejvyšší soud následně na podkladě dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, a to ve výroku, jímž byl obviněný shledán podle §228 odst. 1 tr. ř. povinným nahradit poškozené D. S., nar. XY, bytem XY, nyní bytem XY, škodu ve výši 880 000 Kč. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajícím rozsahu ponechal napadený rozsudek odvolacího soudu nezměněn, neboť, jak již bylo řečeno, ostatní námitky obviněného uplatněné v dovolání buď neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, nebo byly zjevně nedůvodné. Protože pak podle výsledků dokazování nebyl pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad, Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím §265 tr. ř., poškozenou odkázal s celým uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel