ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1185.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1185/2020-777
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. 11. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. C. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 5 To 51/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 152/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. C., odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 11. 2019, č. j. 1 T 152/2017-600, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu tím, že dne 9. 1. 2016 kolem 09:00 hod. v XY, okr. Frýdek-Místek, v zádveří rodinného domu č. p. XY, kam přijel bez předchozího ohlášení, požadoval po poškozeném M. P. navrácení finanční částky ve výši kolem 500 000 Kč jako dluhu z minulosti, kdy po odpovědi poškozeného, že mu nic nedluží, tímto hovor ukončil. Následně mu podal ruku, podíval se mu do očí a v tomto okamžiku jej píchl dosud nezjištěným špičatým předmětem do pravého zápěstí a klidně řekl větu: "Já jsem očkovaný proti nádorovému onemocnění, ale ty ne" a poté kvapem odešel do auta a odjel. Tímto jednáním způsobil poškozenému M. P. zranění spočívající v bodné rance v oblasti pravého zápěstí s dobou léčení nepřesahující 7 dní a psychickou újmu spočívající v poruše přizpůsobení, projevující se i obavou o život a zdraví.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný, státní zástupce a poškozený odvoláními, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 6. 2020, č. j. 5 To 51/2020-699, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, neboť absentují skutková zjištění, která by mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení skutku, což zakládá důvod pro dovolací přezkum. Soudy nesprávně hodnotily otázky protiprávního jednání, zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Odvolací soud nereagoval na jeho obhajobu, když nemohl doplnit dokazování účetními doklady jeho společnosti. Stejně tak nedoplnil dokazování o další navrhnuté výslechy svědků, ani o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie k posouzení věrohodnosti výpovědi manželky poškozeného, a rovněž ani o zkoumání záznamů z hovorů z let 2005-2007 týkajících se předmětné půjčky finančních prostředků. Neztotožnil se ani s názory odvolacího soudu opřenými o závěry soudních znalců prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., a Mgr. Michaely Mrowetz, neboť tyto závěry měly být jen jedním z důkazů, nikoli důkazem stěžejním. Již před odvolacím soudem namítal, že nebyly předloženy jednotlivé testy, které měly být s poškozeným provedeny a na základě kterých měl být i vypracován znalecký posudek. Porucha přizpůsobení je běžnou poruchou a nemůže se tedy jednat ani o lehkou újmu na duševním zdraví, když za těžkou újmu se považuje až posttraumatická stresová porucha, která u poškozeného nebyla prokázána. Z tohoto důvodu nelze poškozenému přiznat nárok na peněžitou náhradu za nemajetkovou újmu, a proto je adhezní výrok nesprávný. Zranění si mohl poškozený způsobit sám, jeho vina tak nebyla prokázána, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. U poškozeného nebyl v době incidentu proveden test na alkohol či drogy. Ve snaze zdiskreditovat ho měl poškozený důvod si celou věc vymyslet, přičemž odvolací soud se s touto jeho obhajobou nedostatečně vypořádal. Nebyly naplněny znaky důvodné obavy a spáchání trestného činu se zbraní, neboť nelze klást na roveň píchnutí nezjištěným předmětem na ruce oproti útoku např. sekerou. Základní skutkové okolnosti ohledně pronesení výhrůžky či aplikace jakékoli látky do podkoží zůstaly neobjasněné. Verze prezentovaná poškozeným by měla být s ohledem na svou společenskou škodlivost hodnocena nanejvýš jako přestupek. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s tím, že poškozený doplnil trestní oznámení až po oznámení policie, že by se jednalo o přestupek. Poškozený nemohl mít důvodnou obavu, když je obecně známo, že se rakovina nešíří z jedince na jedince. Kromě toho poškozený nikterak nereagoval na údajný útok. Soud se dostatečně nevypořádal ani se závěry znaleckých posudků MUDr. Margity Smatanové a MUDr. Ladislava Březiny, když ani z těchto nevyplývá, že zranění musel způsobit právě on a nevylučují, že si je mohl způsobit sám poškozený. Porušení procesních pravidel shledává i v tom, že soudy nedostatečně zhodnotily okolnosti dluhu a neshody mezi ním a poškozeným, že byl odmítnut navrhovaný vyšetřovací pokus, a rovněž že byly odmítnuty návrhy na výslech svědků R. S. a J. D. V trestním řízení byl nastolen stav tvrzení proti tvrzení a v pochybnostech se mělo rozhodnout v jeho prospěch.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
10. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
11. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
12. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Dovolací námitky obviněného, kterými brojí proti rozsahu a hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ani obecná námitka obviněného stran znaků objektivní stránky není s to uplatněný dovolací důvod, ani žádný jiný, naplnit. Formálně by sice tato námitka byla pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, materiálně se však s jeho obsahem zcela liší, neboť ji obviněný postavil toliko na zpochybnění skutkových zjištění soudů.
14. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování, které odvolací soud následně potvrdil. Obhajoba obviněného byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, když soud prvního stupně velmi zevrubně hodnotil jednotlivé důkazy a jejich hodnocení i řádně odůvodnil (viz především str. 17-20 odst. 21 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud se s takto učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zcela ztotožnil a rovněž je i stručně zrekapituloval (viz str. 8-11 odst. 31-40 usnesení odvolacího soudu), a ani Nejvyšší soud jim v tomto ohledu nemá co vytknout. Soudy obou stupňů se v uvedených pasážích dostatečně vypořádaly i s věrohodností klíčové výpovědi poškozeného, s jejímž hodnocením se Nejvyšší soud taktéž ztotožnil. Rovněž námitky obviněného stran porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny nemohou ve světle výše uvedeného naplnit uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřují výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tyto zásady mají procesní charakter, týkají se jen otázek skutkových a jako takové nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
15. Pokud obviněný namítl, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, je třeba uvést, že ani tato námitka není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud s ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky poukazuje na to, že podle ustálené judikatury nejsou soudy povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Je namístě konstatovat, že v tomto případě soudy řádně zdůvodnily, proč považovaly doplnění dokazování o obviněným navržené důkazy za nadbytečné (viz str. 15-16 odst. 20 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 odst. 30 usnesení odvolacího soudu), tedy v rámci výše uvedených bodů se jednalo o důvod pod bodem 3, a nemohlo se proto jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. K výtkám obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, Nejvyšší soud pouze na okraj doplňuje, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s §125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný výše nastíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu jakkoli zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu.
16. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku obviněného, kterou brojí proti naplnění znaku spáchání trestného činu se zbraní, tedy kvalifikaci podle §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný k této námitce především uvedl, že blíže nezjištěný předmět, kterým mělo dojít k píchnutí poškozeného, nelze považovat za zbraň, a to zvláště v porovnání s útokem například sekerou. Podle §118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu, anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. V nyní projednávané věci nedošlo k přesné identifikaci konkrétního předmětu, který obviněný použil ke vpichu do ruky poškozeného, přesto je namístě zdůraznit, jak správně konstatoval soud prvního stupně, že: „v tomto konkrétním případě pak není podstatné, že nezjištěným předmětem zřejmě nemohlo být poškozenému způsobeno závažnější poranění, ale právě to, že píchnutí tímto předmětem ve spojení se slovy, které obžalovaný pronesl o tom, že poškozený na rozdíl od něj není proti nádorovému onemocnění očkován, mělo vyvolat a také vyvolalo obavu poškozeného minimálně o jeho zdraví, případně o zdraví jeho blízkých. Bez použití tohoto předmětu, by pouze pronesení uvedených slov takový účinek mít nemohlo a nemělo“ (viz str. 21 odst. 22 rozsudku soudu prvního stupně). Tento předmět, kterým obviněný zcela zjevně učinil svůj útok na zákonem chráněný zájem důraznějším, je tak namístě považovat za zbraň. V tomto ohledu lze k argumentaci obviněného dále připomenout rovněž judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je i injekční stříkačka s jehlou, která sice sama o sobě může stěží způsobit poškozenému závažné poranění, ale ve spojení s výhrůžkou o jejím předchozím použití u osoby trpící závažnou infekční nemocí, u které je hrozba nakažením infekčním onemocněním, zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku, způsobilou vzbudit reálnou obavu z přenosu infekčního onemocnění, resp. obavu ze způsobení vážné zdravotní újmy s dalekosáhlými následky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1282/2012). Lze tedy uzavřít, že pokud v nyní projednávané věci obviněný spojil použití nějakého předmětu s hrotem ke vpichu do ruky poškozeného s pronesením výhrůžky „já jsem očkovaný proti nádorovému onemocnění, ale ty ne“, pak je namístě i tento předmět považovat za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku, a tedy jednání obviněného jako naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného se zbraní. Nejvyšší soud proto shledal uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.
17. Také námitku obviněného, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu, jako znak přečinu, jímž byl uznán vinným, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této námitce obviněný akcentoval, že výhrůžka přenosem nádorového onemocnění nemohla sama o sobě vzbudit v poškozeném důvodnou obavu, když je obecně známo, že se rakovina nešíří z jedince na jedince. Nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Vyhrožování tedy musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, přičemž tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285-3286). V nyní projednávaném případě má Nejvyšší soud za to, že v poškozeném byla jednáním obviněného skutečně vzbuzena důvodná obava o jeho zdraví. Obsahem výhrůžky obviněného, spolu s píchnutím neidentifikovaným předmětem, bylo vyvolání pocitu v poškozeném, že mohl být nakažen formou nádorového onemocnění. Takové onemocnění přitom lze považovat za těžkou újmu na zdraví poškozeného a výhrůžka touto újmou je zcela bezpochyby s to vzbudit v poškozeném důvodnou obavu. Je přitom namístě připomenout, že se výhrůžky dopustila osoba, o níž poškozený věděl, že je lékařem, zabývajícím se mj. výzkumem vakcín na nádorová onemocnění a léčbou nádorových onemocnění, zatímco poškozený žádné lékařské vzdělání nemá. Skutečnost, že důvodná obava byla u poškozeného jednáním obviněného vyvolána, byla prokázána nejen výpovědí samotného poškozeného, ale rovněž i chováním poškozeného hned po skutku, které je potvrzeno manželkou poškozeného i jeho telefonáty na záchrannou službu, policii, při vyšetření u lékaře, a vyplývá též ze závěrů znaleckého zkoumání. Pro dokreslení lze rovněž na okraj doplnit i to, že rodiče poškozeného zemřeli na rakovinu, což učinilo obavu poškozeného z tohoto onemocnění ještě intenzivnější, jak vyplývá ze závěrů znalce prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D. S ohledem na uvedené okolnosti i osobu obviněného, stejně jako na závažnost onemocnění, o které se mělo jednat, byla tato výhrůžka způsobilá vzbudit v poškozeném důvodnou obavu, že by mohl být nakažen, když tuto obavu v něm skutečně i vzbudila. Nejvyšší soud proto shledal, ve shodě se závěry soudů obou stupňů (srov. především str. 19 odst. 22 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 a 11 odst. 35 a 42 usnesení odvolacího soudu), že byl obviněným naplněn i tento znak skutkové podstaty projednávaného přečinu. Je tak namístě shledat rovněž i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
18. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s to s jistou mírou tolerance naplnit i námitka, kterou obviněný brojí proti splnění podmínek pro rozhodnutí soudu v adhezním řízení, neboť se v tomto případě v kontextu uplatněného dovolacího důvodu jedná o tzv. jiné hmotně právní posouzení. K tomuto obviněný namítl, že porucha přizpůsobení je forenzně bezvýznamnou běžnou poruchou a nemůže se jednat ani o lehkou újmu na zdraví. Dále konstatoval, že za těžkou újmu na zdraví se považuje až posttraumatická stresová porucha, která však u poškozeného nebyla prokázána. Z tohoto důvodu je přesvědčen, že nebylo možné poškozenému přiznat nárok na peněžitou náhradu za nemajetkovou újmu. K argumentaci obviněného je však namístě zdůraznit, že nemajetková újma nebyla poškozenému přiznána z důvodu způsobení těžké újmy na zdraví, tak jak ve svém dovolání implikuje, nýbrž jak uvedl soud prvního stupně, byla přiznána proto, že se u poškozeného rozvinula v důsledku jednání obviněného „duševní porucha označená jako porucha přizpůsobení, která se u něj projevila neurotizací, tím, že přestal chodit na veřejnost a do společnosti, poruchami soustředění, obavami o zdraví své a svých rodinných příslušníků a omezením uplatnění ve své profesi či podnikatelské činnosti, které soudní znalec psychiatr označil jako plně odpovídající této duševní poruše, které se u poškozeného projevovaly po dobu nejméně v řádu měsíců až jeden a půl roku“ (srov. str. 21 odst. 24 rozsudku soudu prvního stupně). Uložení této povinnosti, stejně jako výši náhrady nemajetkové újmy v rámci adhezního výroku odůvodnil soud prvního stupně zcela dostatečně, soud druhého stupně tento výrok potvrdil (str. 12-13 odst. 47 usnesení soudu druhého stupně), Nejvyšší soud se s ním rovněž zcela ztotožnil a ve stručnosti na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v dalším odkazuje. Z tohoto důvodu je namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
19. Rovněž námitka obviněného, že s poukazem na společenskou škodlivost tvrzeného jednání, by šlo daný skutek posoudit nanejvýš jako přestupek, a nikoli trestný čin, je s to naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitku stran zásady subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio. K této námitce Nejvyšší soud především připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného, které bylo soudem prvního stupně kvalifikované jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Nejvyšší soud proto shledal rovněž tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
20. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný značnou část námitek obdobně uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, především pak ve svém odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s těmito námitkami v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu