ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1489.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1489/2019-2099
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 1. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. T. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 5 To 82/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 82/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 12. 2018, č. j. 1 T 82/2017-1973, byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, podle §228 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 a půl roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 2 léta. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 2. 2016, č. j. 3 T 9/2016-38, ve sbíhající se trestní věci a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto nárocích poškozených na náhradu škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v období od února do listopadu 2011 ve XY, okres Břeclav, jako zaměstnanec N., na pozici vedoucího správy památkového objektu S. vydal ústní pokyn svým podřízeným pracovníkům k likvidaci uměleckých děl, která byla v prostorách valtického zámku zhotovena v rozmezí let 2001 až 2005, přičemž věděl, že vznikla v rámci mezinárodního malířského sympozia Velký formát a byla v prostorách zámku také uložena a pokyn uložil s vědomím, že uvedená díla nejsou jeho vlastnictvím, ani vlastnictvím jeho tehdejšího zaměstnavatele N., což zaměstnancům nesdělil, jednalo se nejméně o 45 obrazů tuzemských a i zahraničních autorů, kdy plátna byla na pokyn obviněného vyřezána z rámů, vyhozena do kontejneru, rámy byly dílem rozřezány a spáleny, dílem ponechány v prostorách zámku, přičemž se jednalo nejméně o díla, následně ve výroku o vině popsaná jménem autora, názvem, rozměrem, rokem vytvoření a hodnotou. Tímto jednáním obviněný způsobil celkovou škodu ve výši 3 455 000 Kč, která vznikla z části v blíže nezjištěném rozsahu Sdružení výtvarných umělců a teoretiků jihovýchodní Moravy, z. s., a ve zbývající části v přesně nezjištěném rozsahu autorům obrazů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 8. 2019, č. j. 5 To 82/2019-2064, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. Pokud jde o první z nich, obviněný uvedl, že problematika souvisí i s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totiž jednak s určením doby, kdy k tvrzenému jednání mělo dojít, a jednak se stanovením výše způsobené škody, to vše v návaznosti na posouzení, zda došlo k promlčení a byl namístě postup podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Poukázal na výpovědi svědků, kteří prováděli vyklízení a různě je časově zařadili. Rok 2011 byl jimi zmiňován jen jako odhad, přičemž za nejpřijatelnější závěr obviněný považoval přelom roku 2009 a 2010. Ve vztahu ke stanovení výše škody podle §137 tr. zákoníku namítl, že bylo nutné určit, jaká konkrétní díla se ve vyklizované místnosti nacházela a jaký byl jejich stav. Soudy se však s touto problematikou vypořádaly vadně a proto zjištěná škoda 3 455 000 Kč nemůže obstát. S ohledem na provedené důkazy a za užití zásady in dubio pro reo měly soudy rozhodnout o zastavení jeho trestního stíhání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve napadl posouzení svého jednání jako nepřímého pachatelství (bod A). Trestný čin poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku požaduje aktivní jednání nebo nekonání, pokud byla povinnost konat uložena zákonem nebo smlouvou, což se na daný případ nevztahovalo. Nebylo na něj možné nahlížet ani jako na účastníka podle §24 tr. zákoníku, tedy v úvahu připadalo jen nepřímé pachatelství, jež by však vyžadovalo užití trestně neodpovědné osoby, osoby nepříčetné, jednající v omylu, k jednání donucené apod. Ani jeden z takových případů nenastal, když samotný fakt, že vyklízející zaměstnanci byli jeho podřízenými, nepostačuje. Navíc tito zaměstnanci působili na zámku XY již před rokem 2007 a měli mít povědomost, jaká díla a v jakém stavu se zde nacházela. Mělo být současně hodnoceno, zda každé tvrzené konkrétní dílo se na zámku v danou dobu nacházelo a v jakém stavu. Obviněný sám žádné dílo nelikvidoval, proto u něj nemohly být naplněny podmínky podle §22 odst. 2 tr. zákoníku a nemohl být jediným pachatelem. Dostatečně nebyl posouzen ani charakter ústního pokynu, zda se jednalo o příkaz, žádost, závazný či nezávazný pokyn apod., a tedy zda jej zaměstnanci museli uposlechnout. V další části dovolání (bod B) obviněný napadl zjištěnou výši způsobené škody. Namítl, že nebyly splněny podmínky pro přibrání jiného znalce, resp. ústavu podle §109 a 110 tr. ř., navíc znalecký ústav řádně nezodpověděl obhajobou položené dotazy. Současně nebylo zjištěno, jaká díla se v zámku v době vyklízení nacházela. Určení výše škody tak zásadně ovlivnil svědek J. P., z jehož vyjádření a katalogu děl byla škoda dovozena, ač svědci podle katalogu žádné dílo neidentifikovali. Dále ve věci absentují důkazy prokazující jeho úmyslné jednání (bod C), když soudy nekriticky uvěřily výpovědi svědka J. P., ač byl na vícero místech usvědčen, že nevypovídal pravdu. Nesprávně pak byly aplikovány normy soukromého a správního práva (bod D), zejména zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), účinný do 31. 12. 2000, následně zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, podle kterých byl povinen postupovat N., spravující zámek XY, jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR. Bylo sjednáno uložení, resp. vystavení děl jen do 31. 10. 2005, poté již smluvní podklad absentoval a zámek XY neodpovídal za případné poškození. Pochybnosti byly i stran vlastnického vztahu k dílům, když obviněný s odkazem na občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) a provedené důkazy dovodil, že vlastníkem se necítil být ani organizátor sympozia, při němž díla vznikla, tedy Sdružení výtvarných umělců a teoretiků Jihovýchodní Moravy, z. s., ani autoři děl. Svědek J. P. nemohl sjednat žádné smlouvy o nakládání s dílem, neboť neměl zmocnění od autorů, díla byla na zámku uložena v rozporu se zákonem a mohlo se jednat o věci opuštěné, nikoli cizí. Orgány činné v trestním řízení dále nerespektovaly zásadu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. (bod E), neboť od počátku ve sdělovacích prostředcích informovaly, že identifikovaly obviněného jako jediného pachatele. Mediální situace byla potom schopna ovlivnit některé svědky. Nebyla dodržena ani zásada in dubio pro reo (bod F). Ve věci je řada rozporů a nejasností, které neumožňovaly vyslovit nesporný závěr o jeho vině. Podle bodu G soud vadně aplikoval §91 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Rozhodnutí podle §91 odst. 1 tr. zákoníku není podmíněno aktivním jednáním obviněného, ale soud je povinen sledovat jeho chování a případně rozhodnout. Byl mu ukládán souhrnný trest ve vztahu k věci, vedené Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 9/2016, v níž 30. 5. 2018 uplynula zkušební doba. Soud proto měl iniciovat rozhodnutí o osvědčení nebo dovodit potřebné závěry v rámci předběžné otázky, aby bylo zřejmé, zda lze uložit souhrnný trest nebo zda se obviněný osvědčil. Pokud se tak nestalo a obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti, byl tak odsouzen dalším, novým trestem. V rámci bodu H obviněný uvedl, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právním posouzením, neboť závěry soudů jsou primárně založeny na výpovědi svědka J. P., který se chtěl sám vyvinit a nepravdivě jej vykresloval. Skutková zjištění tak nemají podklad v provedených důkazech.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatněnému v jeho druhé alternativě, obviněný uvedl, že odvolací soud žádnou z vytýkaných vad neodstranil a nezabýval se řádně jeho námitkami. V rámci ústního odůvodnění se potom předseda senátu o něm několikrát nelichotivě vyjádřil včetně toho, že by bylo namístě na něj působit i přísnějším trestem.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že nepřípustnost trestního stíhání, a tedy naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný spojil s promlčením trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť promlčecí doba by uplynula, pokud by soudy správně časově lokalizovaly skutek a vyčíslily škodu. Primárně tak zpochybnil skutková zjištění soudů, které se navíc již danou námitkou zaobíraly (bod 57. rozsudku soudu prvního stupně). Zmíněný dovolací důvod proto nebyl uplatněn právně relevantně, když soudy ani stran doby spáchání skutku a vyčíslení škody nepochybily.
Další obviněným namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, proto dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily či jak postupovaly při provádění důkazů. V mezích zmíněného důvodu obviněný uplatnil pouze tvrzení, kterými zpochybnil nepřímé pachatelství podle §22 odst. 2 tr. zákoníku, chybnou aplikaci norem soukromého a správního práva a uložení souhrnného trestu. Pokud jde o první uvedenou část, soudy správně konstatovaly, že se obviněný dopustil činu jako nepřímý pachatel, neboť dal pokyn osobám, pracujícím na zámku na pozicích souvisejících s technickým zabezpečením provozu. Jestliže podle pokynu likvidovaly uskladněné obrazy, ze svého úhlu pohledu je nevnímaly jako umělecká díla, ale jako starý inventář, který má být zničen. Naopak na straně obviněného byl prokázán úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zničit obrazy prostřednictvím jiného, resp. o cílené jednání, vedené snahou odstranit obrazy, které v podstatě zavazely rekonstrukci. Ve vztahu k normám jiných právních odvětví státní zástupkyně uvedla, že pro právní kvalifikaci podle §228 tr. zákoníku bylo určující, že obviněný věděl, že díla nepatří ani jemu, ani jeho zaměstnavateli, ale náleží jinému, ať již samotným autorům nebo Sdružení výtvarných umělců a teoretiků jihovýchodní Moravy, z. s. S ohledem na povahu věci jako uměleckých děl bylo i zřejmé, že se nejedná o věc opuštěnou. Navíc obrazy vznikly v rámci sympozií, pozvanými vybranými umělci, což bylo rovněž určujícím momentem pro dovození trestní odpovědnosti obviněného. Není možné přisvědčit ani námitce, pokud jde o správnost uložení souhrnného trestu, čímž se také již soud prvního stupně v bodě 85. svého rozsudku zaobíral. Trest byl ukládán v okamžiku, kdy nebylo rozhodnuto o osvědčení obviněného ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 9/2016 a bylo proto namístě uložit souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, čemuž nebránilo, že v části dříve uloženého trestu již osvědčení nastalo. Současně nebylo možné v předmětném řízení osvědčení vyřešit jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř., neboť se nejednalo o posouzení viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 224. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 2802/2013).
Přisvědčit obviněnému nebylo možné ani stran uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo možné akceptovat jeho námitky, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., jak již bylo uvedeno.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dochází, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Zmíněná situace může nastat v případě vedení trestního stíhání navzdory zákazu takového postupu uvedenému v §11 odst. 1 a 2 a v §11a odst. 1 a 2 tr. ř., tedy i v případě promlčení trestní odpovědnosti [§11 odst. 1 písm. b) tr. ř.], kterého se obviněný domáhá.
Jak vyplynulo z výše uvedených skutkových zjištění, obviněný se projednávaného skutku dopustil v přesně nezjištěném období od února do listopadu 2011. Jednání bylo posouzeno jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, po jehož spáchání se trestní odpovědnost promlčí za 5 let [§34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. K zahájení jeho trestního stíhání došlo usnesením policejního orgánu podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 1. 4. 2015, které bylo obviněnému téhož dne doručeno. Aniž by bylo potřeba časově přibližovat další úkony ve smyslu §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, je zřejmé, že k uplynutí promlčecí doby dojít nemohlo, a tedy ani nemohla nastat okolnost aktivující nepřípustnost trestního stíhání obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tak nebyl naplněn.
Jestliže se obviněný domáhal promlčení v návaznosti na odlišný průběh skutkového děje a za výslovné souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě souhrnně dále uvést následující.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obecné námitky obviněného směřující proti vadám důkazního řízení, jimiž byla tvrzena pochybení v procesu dokazování, rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí svědka J. P., dále svědků – autorů obrazů, které byly předmětem útoku obviněného, a zaměstnanců – podřízených obviněného, kteří pracovali na zámku XY. K hodnotě zničených obrazů bylo zajištěno znalecké vyjádření PhDr. Elišky Lyskové a ústavu, Národní galerie v Praze. Rovněž byla provedena řada listinných důkazů, zejména týkajících se konání sympozií. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
Na podkladě řádně provedeného dokazování byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, jehož podstatou byl pokyn obviněného ke zničení (pro něj) cizí věci, a to obrazů, konkrétně vyjmenovaných ve výroku o vině, čímž způsobil škodu ve výši téměř 3,5 mil. Kč.
V návaznosti na popsané závěry je nutné konstatovat, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky obviněného popsané v bodě B, které se týkaly procesních okolností vyhotovení znaleckého posudku ústavu a správnosti výchozích skutkových zjištění. Nad rámec lze doplnit, že obviněný v dané souvislosti po přibrání Národní galerie v Praze uplatnil námitky ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř., s nimiž se soud prvního stupně vypořádal (č. l. 1722 trestního spisu). Při zpracování posudku pak bylo vycházeno ze skutkových zjištění, řádně učiněných soudem prvního stupně. Znalecký ústav byl přibrán soudem, který mu položil otázky podstatné pro posouzení celé věci.
Rovněž není možné za relevantní (tedy uplatnitelná v dovolacím řízení) považovat tvrzení obviněného, uvedená v bodě C jeho dovolání, která sice směřují do problematiky zavinění, což je nepochybně hmotně právní institut, nicméně jejich podstatou je pouze názor, že bylo chybně vycházeno (zejména) z výpovědi svědka J. P., který je podle obviněného nevěrohodný.
S tímto dovolacím důvodem se míjí též argumentace uvedená v bodě E, k níž lze ve stručnosti zmínit, že zásada presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. je zásadou procesní, nikoli hmotněprávní, jejíž porušení by mohlo založit existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc její ohrožení nepochybně bez dalšího nenastává v případě podávání mediálních zpráv o vedení trestního řízení. Svědci slyšení ve věci pak vypovídali po poučení o jejich povinnostech podle §97 a násl. tr. ř., aniž by jejich výpovědi byly jakkoli deformovány (viz také bod 58. rozsudku soudu prvního stupně).
Obdobné platí pro bod F dovolání, tvrdící porušení zásady in dubio pro reo. Taková námitka rovněž nemůže naplňovat uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Současně nebyl zjištěn ani žádný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. navazujícími právními závěry, natož pak nesoulad extrémní, jenž by byl dán, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění by byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. V posuzované věci však zjištěný průběh skutkového děje má v provedených důkazech svůj zřetelný podklad a logicky z nich vyplývá. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tudíž míjí i námitky uvedené v bodě H [mající dále přímou souvislost s tvrzeními obviněného, jimiž podkládal argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že se skutek nestal, resp. stal se v jinou dobu a v jiném rozsahu].
Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů stran obou projednávaných skutků, uvedené v bodech B, C, E, F a H jeho dovolání, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky souladné s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Zjevné hmotně právní konsekvence již naopak mají námitky obviněného, popsané v bodě D, nicméně související závěry jsou pro právní kvalifikaci jednání obviněného bezvýznamné. Obviněnému lze sice přisvědčit, že smluvní podklad pro úschovu děl (obrazů) nebyl proveden příliš pečlivě, stejně jako ujednání ohledně vlastnického práva k nim. To ale ničeho nemění na podstatě skutkového děje, totiž že tato konkrétní díla byla na zámku XY na základě určité dohody uložena (nikoli opuštěna), obviněný si byl této skutečnosti vědom (neboť některé obrazy byly v průběhu doby za ingerence obviněného zapůjčeny na výstavy) a pro obviněného byly věcí cizí. Proto lze plně přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, podle nichž je adekvátní kvalifikace podle §228 tr. zákoníku, poskytující ochranu před útokem proti cizí věci s tím, že přesné vymezení vlastnických práv, nutné pro přiznání nároku na náhradu škody, přesahuje rámec daného trestního řízení, a proto poškozené autory odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Nad rámec lze doplnit, že soud prvního stupně se vlastnickým právem k obrazům podrobně zaobíral, zejména s ohledem na statuty jednotlivých sympozií (viz body 66. a násl. jeho rozsudku) a vyslovil určité, byť do jisté míry pravděpodobnostní závěry. Tato nejasnost se ovšem týká pouze toho, zda vlastníkem konkrétních obrazů byly jejich autoři anebo Sdružení výtvarných umělců a teoretiků jihovýchodní Moravy, z. s. Zcela mimo jakoukoli pochybnost však byla, jak již bylo řečeno, absence vlastnického práva na straně obviněného (což ani v dovolání nebylo nijak zpochybněno).
Za relevantní, byť nikoli důvodnou, je namístě, byť s jistou mírou tolerance, považovat argumentaci obviněného uvedenou v bodech A a G jeho dovolání.
V rámci bodu A obviněný napadl právní posouzení svého jednání jako nepřímého pachatelství.
Podle §22 odst. 2 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Nepřímým pachatelstvím je tedy i užití osoby, která pro skutkový omyl nebo pro právní omyl, kterého se nemohla vyvarovat, nemohla porozumět významu svého jednání, a není proto vinna (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 324).
Jak přitom vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný v rámci své pozice vedoucího správy památkového objektu Státní zámek XY vydal svým podřízeným zcela zřetelný, opakovaný a závazný pokyn (viz také výpověď svědka M. K.), případně dále reprodukovaný svědkem L. Z., k vyklizení místnosti s obrazy i s podrobnějším určením, že plátna mají být vyřezána z rámů a má být odlišně naloženo s plátny i s rámy. Podřízení, nacházející se v postavení pracovníků údržby, úklidu či zahradnictví, potom nemohli rozpoznat, zda je takový postup legální (neboť obecně vzato může být rozhodnutím vlastníka určeno zničení jeho věci) či nikoli. Na jejich straně tedy zcela absentuje jakékoli zavinění, což podkládá hmotně právní závěr o jejich zneužití obviněným jako nepřímým pachatelem ve smyslu citovaného ustanovení, správně dovozený soudy obou stupňů. Je naopak zcela nerozhodné, že zaměstnanci, jak uvedl v dovolání obviněný, věděli o uskladnění obrazů, resp. že malby považovali za dětinské, protože se jedná o okolnosti pro právní kvalifikaci irelevantní. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Podle bodu G měl potom soud činný ve věci vadně aplikovat §91 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť měl (a neučinil tak) iniciovat rozhodnutí téhož soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 9/2016 o tom, zda se obviněný stran trestu za sbíhající se trestnou činnost osvědčil, případně si měl takovou otázku vyřešit jako předběžnou. V důsledku popsaného vadného postupu byl obviněný odsouzen k dalšímu (novému) trestu zákazu činnosti. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Okresní soud v Břeclavi obviněnému uložil souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť odsuzoval pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (věc vedená u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 9/2016). V návaznosti na to soudu vznikla povinnost podle citovaného ustanovení spolu s uložením souhrnného trestu zrušit výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest přitom nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.
Je namístě konstatovat, že zmíněné povinnosti Okresní soud v Břeclavi respektoval.
Pokud jde o předchozí uložený trest, tj. za sbíhající se trestnou činnost, obviněnému byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 3 T 9/2016, uložen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, s podmíněným odkladem výkonu na dobu 18 měsíců, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 2 léta. Trestní příkaz nabyl právní moci. Stran trestu odnětí svobody posléze nastala fikce osvědčení ve smyslu §83 odst. 3 tr. zákoníku, neboť do jednoho roku od uplynutí lhůty zkušební doby soud neučinil žádný úkon. K tomuto trestu tedy nebylo možné s ohledem na znění §43 odst. 4 tr. zákoníku nijak přihlížet. Podmínky pro osvědčení se nicméně posuzují u každého trestu samostatně. Od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti pak bylo obviněnému usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 3 T 9/2016, podmíněně upuštěno, se stanovením zkušební doby v délce 2 let. Ani v této věci nebyl učiněn žádný úkon, nicméně doba jednoho roku podle §91 odst. 3 tr. zákoníku v době rozhodování soudů ve věci sp. zn. 1 T 82/2017 ještě neuplynula. Ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku se zde tedy nijak neuplatnilo a naopak bylo nutné zmíněný trest ve výroku o souhrnném trestu zohlednit.
Obviněnému lze nepochybně přisvědčit, že soud je povinen sledovat chování podmíněně propuštěného nebo odsouzeného, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, a musí tak činit soustavně už v průběhu zkušební doby. Došlo-li ke skutečnosti nasvědčující tomu, že odsouzený nevede řádný život nebo že nevyhověl uloženým podmínkám, je soud povinen již během zkušební doby rozhodnout, že se vykoná zbytek trestu, proto není správné vyčkávat v takovém případě, až uplyne celá zkušební doba (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1111). Pokud ovšem soud při své činnosti v době běhu zkušební lhůty či v době běhu následně jednoroční lhůty prozatím nezjistí nevedení řádného života nebo nevyhovění uloženým podmínkám, neznamená to naopak, že by byl nucen ihned rozhodnout, že se odsouzený osvědčil. Pro potřebné a pečlivé posouzení, s přihlédnutím k tomu, že některé významné okolnosti mohou být zjištěny až s určitým časovým odstupem, může být spíše namístě vyčkat s takovým rozhodnutím na pozdější dobu. Aby však tato doba nebyla příliš dlouhá a neomezovala právní jistotu odsouzeného, stanoví zákon fikci (s určitými výjimkami) osvědčení uplynutím 1 roku od konce zkušební doby.
Nebylo proto žádným pochybením, pokud Okresní soud v Břeclavi v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 9/2016 do daného momentu neučinil žádné rozhodnutí, jeho činnost pak nemohl suplovat ani tentýž soud v řízení vedeném od sp. zn. 1 T 82/2017, neboť otázku, zda se obviněný osvědčil, nelze v jiném trestním řízení posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., protože nejde o posouzení viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 280/2013). Soud prvního stupně tedy v nyní projednávané věci mohl podle časových okolností vyčkat rozhodnutí o případném osvědčení obviněného, ovšem pouze za respektování povinnosti uložené orgánům činným v trestním řízení projednávat věci urychleně bez zbytečných průtahů (§2 odst. 4 tr. ř.). Jestliže časový prostor pro vyčkání dán nebyl, trestní předpisy ze samozřejmých důvodů obsahují pro případ ukládání souhrnného trestu mechanismy bránící výkonu téhož trestu (zopakovanému v rámci výroku o souhrnném trestu, nicméně obviněným již zcela nebo v části vykonanému) opětovně (srov. zejména §92 odst. 2 tr. zákoníku a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 9. 2019, č. j. 1 T 82/2017-2070).
Ani zde tudíž žádné pochybení, které by založilo důvodnost uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze dovodit.
Obviněný v závěru svého dovolání rovněž tvrdil naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) alternativa druhá tr. ř., neboť odvolací soud se nezabýval všemi uplatněnými námitkami, resp. vyjadřoval se o něm nelichotivě. K tomu je namístě uvést, že zmíněný důvod je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný sice namítl existenci vad, naplňujících některé dovolací důvody, které vznikly již v rámci řízení před soudem prvního stupně [konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.], tyto jeho námitky však nebyly shledány důvodnými, popřípadě vůbec relevantně uplatněnými. Proto ani nemohl dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z větší části podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel