ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.1534.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1534/2019-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 1. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 55 To 265/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 117/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 3. 2019, č. j. 4 T 117/2018-69, byl obviněný uznán vinným v bodě 1) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 3) přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §178 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a tři měsíce. Dále podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že
1) přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města Liberec dne 7. 5. 2018, č. j. MML 099185/18/2997/OD/Kro, v právní moci dne 30. 5. 2018, uložen mimo jiné zákaz řízení motorových vozidel na 12 měsíců, tj. od 30. 5. 2018 do 30. 5. 2019, tak dne 26. 7. 2018 v 0:50 hod. a dne 3. 8. 2018 kolem 7:25 hod. v Liberci řídil motorové vozidlo značky Volkswagen Golf, registrační značky XY;
2) v Liberci v XY ulici u objektu čp. XY a jinde od přesně nezjištěné doby do 23:10 hod. dne 26. 7. 2018 neoprávněně pro svou potřebu přechovával plastový sáček obsahující 4,12 g metamfetaminu (pervitinu) s obsahem 3,07 gramu účinné látky metamfetamin-base, přičemž metamfetamin zvaný pervitin je jako psychotropní látka uveden v seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, aniž by měl k zacházení s návykovými látkami zákonné povolení podle §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů;
3) v Liberci, v ulici XY, dne 22. 9. 2018 okolo 12:00 hod vnikl přes dvě nezajištěné branky na pozemek rodinného domu, kdy nalezeným páčidlem vypáčil visací zámek na dveřích kůlny a z ní odnesl dvě sekery značky Fiskars, akuvrtačku značky Metabo, vrtačku značky Bosch a fotoaparát značky Canon, čímž způsobil S. B. škodu 2 800 Kč, ačkoli dne 9. 5. 2017 vykonal trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců ve věznici s ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 1. 2016, č. j. 2 T 75/2013-343, v právní moci dne 20. 1. 2016, mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřoval proti výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. 7. 2019, č. j. 55 To 265/2019-85, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Část námitek obviněného směřuje do výroku o vině, a to do právní kvalifikace skutků. Namítl, že se nemohl dopustit přečinu porušování domovní svobody, jelikož v daném případě byla předmětem vniknutí zahradní kůlna. Mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ve vztahu k trestnému činu krádeže namítl, že neměl v úmyslu si předmětné věci ponechat, což odlišuje krádež od přečinu neoprávněného užívání cizí věci, a má také velký význam při stanovení druhu a výše trestu. Nesprávně byl uznán vinným pro čtyři přečiny, když měl být vinným uznán pouze dvěma přečiny. Na základě těchto vlastních závěrů dovodil, že mu byl uložen trest odnětí svobody mimo trestní sazbu, neboť mu byl uložen trest za trestný čin, jímž neměl být uznán vinným. Uložený trest je zcela nepřiměřený. Základním předpokladem pro uložení trestu je správná právní kvalifikace trestného činu, což se v daném případě nestalo. Trest je také nepřiměřeně přísný, když soud prvního stupně nezohlednil povahu a závažnost trestného činu, jeho poměry, ani dosavadní způsob života a vzal v potaz pouze jednu polehčující okolnost, jeho doznání. Naopak jako přitěžující okolnost hodnotil mnohost trestné činnosti a jeho trestněprávní narušenost. K tomuto však přihlížet neměl, neboť tato skutečnost se projevuje již v samotné kvalifikaci trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Uložený trest neodpovídá ani ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku. S přihlédnutím k jeho celkovému osobnímu profilu, zejména k jeho dosavadnímu životu, není možno učinit závěr, že žádný z mírnějších trestů nepostačuje k tomu, aby vedl řádný život. Dále podrobně rozvedl, které polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku měl podle něj soud prvního stupně zohlednit.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zjevně i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a obsáhle, avšak poněkud nadbytečně, zhodnotil námitky obviněného stran nesprávné právní kvalifikace skutku v bodě 3), kdy v závěru shrnul, že v rozsudku uvedená právní kvalifikace je správná a důvodná. V tomto směru shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými. K uloženým trestům konstatoval, že soud prvního stupně uložil zákonem přípustné druhy trestů a ve správné výměře. Námitky napadající nepřiměřenou přísnost trestu se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je částečně přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejprve je třeba konstatovat, že v rozsahu, ve kterém obviněný uplatnil svoje dovolací námitky do výroku o vině, je dovolání nepřípustné. Obviněný si totiž podal odvolání pouze do výroku o trestu a soud druhého stupně tak výrok o vině nepřezkoumával. Pokud tedy odvolání bylo podáno jen proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., obdobně též č. 68/2013 Sb. rozh. tr.).
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1135/2016).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Zásah dovolacího soudu je ale v daném ohledu výjimečně možný, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
Obviněný přitom namítl, že úhrnný trest mu byl uložen mimo trestní sazbu, neboť skutek v bodě 3) neměl být kvalifikován jako trestný čin a úhrnný trest mu měl být uložen ve výměře trestní sazby stanovené podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněného je trest zcela nepřiměřený a přísný. Dále namítl, že soud prvního stupně nezohlednil všechny polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku. Nesouhlasí rovněž s tím, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, když podle něj není možno učinit závěr, že žádný z mírnějších druhů trestů nepostačuje k tomu, aby vedl řádný život.
Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., natož uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nelze ani uzavřít, že by uložený trest měl být trestem extrémně přísným, či zjevně nespravedlivým nebo nepřiměřeným. Obviněný svou námitku postavil na tom, že mu trest byl uložen mimo sazbu, což dovozuje z toho, že neměl být uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Jedná se však o jeho vlastní závěr, který nemá oporu ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Trest byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za který mj. byl obviněný uznán vinným, a to v rozsahu od šesti měsíců do tří let. Trest odnětí svobody mu byl kromě toho ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku ukládán jako úhrnný. Je nutno konstatovat, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, tedy v dolní polovině zákonné trestní sazby stanovené pro tento trestný čin. Kromě toho lze dodat, že uložený druh i výši trestu ve svém rozsudku řádně odůvodnil soud prvního stupně, přičemž přihlédl i ke kritériím stanoveným v §39 tr. zákoníku a rovněž k polehčujícím okolnostem podle §41 tr. zákoníku (odst. 17 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný přitom obdobné námitky uplatnil ve svém odvolání a odvolací soud se s nimi dostatečně a obšírně vypořádal (odst. 7 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožnil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V části je dovolání obviněného nepřípustné a ve zbylé části se námitky obviněného zcela míjí s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu