ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.160.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 160/2020-4825
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2019, sp. zn. 3 To 21/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 15/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 49 T 15/2017-4610, byl obviněný uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen od věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, §73 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na pět let a výrokem podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku došlo k zabrání částky 415 000 Kč náležející společnosti B. a. n. Uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. H., nar. XY, (dále M. H. ml.) a J. M.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že s obviněným M. H. ml., ve společném úmyslu s nejméně jednou neztotožněnou osobou z firmy MEKR'S, s. r. o., nezákonným snížením povinnosti společnosti B. a. n., k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH), získat pro společnost MEKR'S, s. r. o., konkurenční výhodu na tuzemském trhu v podobě nižších nežli obvyklých prodejních cen zboží určeného pro další prodej, uskutečnili v období od 1. 5. 2014 do 30. 4. 2015 dovoz zboží z Čínské lidové republiky, Hongkongu, Indie, Malajsie, Thajska a Vietnamu, když zboží bylo namísto přímého dovozu společnosti MEKR'S, s. r. o., účelově dovezeno společnosti B. a. n., a teprve následně bylo touto společností prodáno společnosti MEKR'S, s. r. o., ovšem v cenách vycházejících z nezákonně snížených daňových povinností, kterých dosáhli uvedením smyšlených nákupů zboží v tuzemsku s nárokem na odpočet této daně v jednotlivých daňových přiznáních společnosti B. a. n., když uvedený mechanismus byl vytvořen a uskutečňován nejméně jednou neztotožněnou osobou ze společnosti MEKR'S, s. r. o., která k dané spolupráci zjednala obviněného a poskytla mu k jeho činnosti technické a personální zázemí společnosti MEKR'S, s. r. o., dále spolu s obviněným který fakticky společnost B. a. n., ovládal a zastupoval ji v tuzemských záležitostech, a konečně obviněný M. H. ml., který k uvedené činnosti nastavil podmínky tím, že se za finanční odměnu ke dni 28. 11. 2013 formálně nechal uvést do pozice jediného společníka a jednatele společnosti B. a. n., čímž umožnil její existenci a hospodářskou činnost, nicméně o její činnost se nezajímal a nezasahoval do ní, přičemž obvinění takto sami nebo za pomoci prostřednictvím jiné osoby za společnost B. a. n., od května 2014 do dubna 2015 podali dvanáct přiznání k DPH obsahujících fiktivní tuzemské nákupy, jejichž zahrnutím úmyslně snížili daňovou povinnost společnosti k DPH, když díky tomu společnost MEKR'S, s. r. o., zaplatila společnosti B. a. n., jako jediný odběratel za dodané zboží o částku 42 835 344 Kč méně, než by běžně měla při řádném přiznání DPH tímto dovozcem, a uplatněním fiktivních nároků na odpočet daně u společnosti B. a. n., byla současně nezákonně vykázána DPH nižší o částku 42 835 344 Kč ke škodě České republiky.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 3 To 21/2019-4716, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu uloženém obviněnému a nově při nezměněném výroku o vině jej odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 12. 2015, č. j. 1 T 193/2015-33, který byl obviněnému doručen dne 7. 1. 2016, a jež nabyl právní moci dne 16. 1. 2016, a dále za další sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 52 T 25/2018, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil od věznice s ostrahou. Dále obviněnému podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč. Rovněž podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a podle §73 odst. 1, §73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na pět let a výrokem podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku došlo k zabrání částky 415 000 Kč náležející společnosti B. a. n., to vše za současného zrušení výroků o trestech z uvedených sbíhajících se trestních věcí.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se v jeho případě jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, k čemuž připomněl judikaturu Ústavního soudu. Zrekapituloval skutkové závěry soudů a část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterému vytkl, že nespecifikoval, neodůvodnil a ani nerozvedl, na základě čeho lze dovodit neexistenci vykázaných přijatých tuzemských plnění na vstupu a označil rozsudek soudu za nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný. Rovněž s odkazem na judikaturu poukázal na aplikaci zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Dále interpretoval závěry soudu prvního stupně stran právního hodnocení jeho jednání tak, že z toho měl soud dovodit, že vše organizovala a profitovala z toho společnost MEKR'S, s. r. o. Odůvodnění rozhodnutí soudu nesplňuje parametry §125 tr. ř. Vyjádřil se k provedenému odposlechu, který byl nařízen v rámci řízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen OLAF), a týkal se úmyslného pozměnění země původu při dovozu zboží s cílem se vyhnout antidumpingovým opatřením. K tomuto konstatoval, že trestnost celního podvodu spočívajícího v obcházení antidumpingového cla zanikla, a poukázal na zákonné znění §86 odst. 6 tr. ř. Pokud zde tedy není trestný čin, pro nějž byl odposlech nařízen, pak jej lze jen stěží použít v jiné trestní věci. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu k této problematice je irelevantní a soud nesměl použít odposlechy v tomto řízení. Z tohoto důvodu je namístě, aby Nejvyšší soud posoudil, zda došlo k porušení jeho práv, přičemž opakovaně s odkazem na judikaturu připomněl povinnost Nejvyššího soudu se jeho námitkami zabývat.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a nejprve zrekapituloval dovolací argumentaci obviněného. Zdůraznil, že jeho námitky jsou výhradně procesního charakteru, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání přehodnocuje skutkové závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a to velmi izolovaně a v jednotlivostech. Skutečnost, že se soudy nepřiklonily k obviněným prezentovanému výkladu důkazů nelze chápat jako porušení jeho práv, jestliže mají skutkové závěry soudů reálný odraz v provedeném dokazování a nalezly náležitou odezvu i v odůvodnění jejich rozhodnutí. Odmítl, že by se v tomto případě jednalo o tzv. extrémní nesoulad v jeho výkladu Ústavním soudem. Obviněný nebyl odsouzen za tzv. antidumping, ani za to, kde bylo místo předání zboží či kdy k němu došlo, nýbrž za zkrácení DPH, jehož se dopustil skutkem vymezeným ve výroku o vině. Rovněž tak obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu i tou argumentací, v níž zpochybňuje zákonnost provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť i tato argumentace směřuje do procesu dokazování. Nad rámec uvedeného však k této námitce doplnil, že v době, kdy k odposlechům docházelo, již existovalo důvodné podezření, že se osoby působící v předmětné společnosti dopouštějí trestné činnosti spočívající v krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přičemž zdůraznil, že celý proces pořizování těchto odposlechů proběhl zákonně a jejich použitelnost byla s ohledem na horní hranici trestného činu v souladu s ustanovením §88 odst. 6 tr. ř. Na zákonnost odposlechů nemělo vliv ani nařízení o zrušení konečného antidumpingového cla, a to i z toho důvodu, že bylo vydáno až po provedení odposlechů a tyto tedy měly v době pořízení zákonný podklad, přičemž v dalším odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obviněný se snaží dát provedeným důkazům jiný obsah, který by svědčil v jeho prospěch, nastínit vlastní verzi skutkového děje a zároveň zpochybnit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy obou stupňů řídily, v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Soud prvního stupně navíc v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně rozvedl, jak předmětné důkazy hodnotil a rovněž řádně odůvodnil skutkové závěry, kterými byla vyvrácena obhajoba obviněného (viz str. 8 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně tyto skutkové závěry soudu prvního stupně zcela potvrdil (viz str. 7-9 odst. 10 rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s nimi rovněž ztotožnil.
Ani námitky obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo a s ní související zásady presumpce neviny nemůžou ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřují výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tyto zásady mají procesní charakter, týkají se jen otázek skutkových a jako takové nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). Rovněž pak není s to uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit ani námitka obviněného ohledně nezákonnosti provedených odposlechů, které byly jedním z důkazů o jeho vině. Nad rámec obsahu uplatněného dovolacího důvodu však s ohledem na ústavně právní rovinu této námitky Nejvyšší soud pokládá za důležité doplnit následující. Trestní řízení bylo zahájeno na základě oznámení pracovníků OLAF kromě podezření v souvislosti s tzv. antidumpingem, též s podezřením na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V rámci tohoto trestního řízení byly nařízeny odposlechy telefonních čísel souvisejících se společností B. a. n. Tato trestní věc však byla ukončena pravomocným odložením věci podle §159a odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 4198), a to s ohledem na zánik trestnosti jednání obviněných pouze v souvislosti s tzv. antidumpingem. V rámci prošetřování výše uvedené trestní věci však bylo posíleno důvodné podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (viz doplnění zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. na č. l. 3), tedy jednání týkající se nyní projednávané trestné činnosti.
Podle §88 odst. 6 tr. ř. má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Ostatní záznamy je povinen policejní orgán označit, spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna ochrana před neoprávněným zneužitím záznamů, a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. pak stanovuje, v rámci jakých trestných činů lze k nařízení odposlechu přistoupit, přičemž jako jeden z taxativně vyjmenovaných případů je uveden i zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Obviněný spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku je přitom za tento zločin možné potrestat pachatele trestem odnětí svobody až na deset let. Předmětný trestný čin tedy splňuje podmínku podle §88 odst. 1 tr. ř., neboť horní hranice trestní sazby je nejméně osm let. Dále je namístě akcentovat, že dané odposlechy byly nařízeny, a následně i provedeny, zcela zákonnou cestou, a to na příkaz soudce v souladu s §88 odst. 2 tr. ř., přičemž byly připojeny i protokoly v souladu s ustanovením §88 odst. 6 tr. ř. (viz č. l. 495 a násl.). Vzhledem k tomu, že byly odposlechy nařízeny a provedeny zcela v souladu se zákonem a protože nyní projednávaná trestná činnost splňuje náležitosti tzv. jiné trestní věci podle ustanovení §88 odst. 6 věta in fine tr. ř. a na něj navazujícího ustanovení §81 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud neshledal při použití odposlechů jako důkazu v nyní řešené trestní věci namítaný rozpor se zákonem, ani se základními právy obviněného, a postup soudu prvního stupně je tak namístě hodnotit jako správný. Navíc lze poznamenat, že se nejedná o jediný usvědčující důkaz, na základě kterého soudy dospěly k závěru o vině obviněného. Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci neshledal obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a ani žádné porušení práva na spravedlivý proces, a proto zde nebylo důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím.
Námitky obviněného se tak na základě výše uvedeného zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a nelze je shledat důvodnými ani s poukazem na namítnutý zásah do základních práv obviněného.
Dále k výtkám obviněného, které směřuje výhradně proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, lze nad rámec uvedeného doplnit, že proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (viz §265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu