ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.234.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 234/2020-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. 4. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. J. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 6 To 167/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 29/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 T 29/2018-437, byl obviněný T. J. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního znalce v oboru doprava na tři léta.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 27. 6. 2013 v době od 9:00 do 11:49 hod. při hlavním líčení vedeném v trestní věci Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 25/2013 proti obžalovanému V. K., ač byl řádně poučen podle §106 tr. ř. a byl mu připomenut znalecký slib, při svém výslechu jako znalec z oboru silniční dopravy stvrdil závěry ze svého posudku č. 06/46/2013, v němž analyzoval dopravní nehodu vozidla Škoda Fabia řízeného tehdy obžalovaným V. K. a vozidla Škoda Octavia řízeného poškozeným K. K., k níž došlo dne 22. 10. 2012 na silnici I/11 mezi obcí Horní Benešov, okres Bruntál, a hranicí okresu Opava, v mírné pravotočivé zatáčce z pohledu jízdy V. K., přičemž poškozenými K. a I. K. popisovaný nehodový děj, kdy mělo vozidlo Fabia vyjet ze svého jízdního pruhu do protisměru, v důsledku čehož byl K. K. nucen strhnout řízení do levého jízdního pruhu, kdy však vozidlo Fabia se vzápětí vrátilo do svého jízdního pruhu a došlo ke střetu, označil za méně pravděpodobný, neboť řidič vozidla Fabia neměl k takové jízdě objektivní důvod, při výslechu kategoricky uvedl, že příčinou dopravní nehody bylo najetí jednoho z vozidel do protisměru, přičemž bez jakýchkoli variant tvrdil, že to bylo vozidlo Octavia, přitom se opíral o existenci stopy, která nebyla policejním orgánem při ohledání místa dopravní nehody zaznamenána, a přestože u hlavního líčení připustil, že to není schopen nijak objektivně prokázat, setrval na závěru, že se vozidlo Fabia ve svém jízdním pruhu po této stopě pohybovalo a vytvořilo ji svým levým kolem, čímž potvrzoval verzi obžalovaného V. K., následně pak uváděl další závěry svého znaleckého posudku, v němž:
- u V. K., řidiče vozidla Fabia, nezjistil a neprokázal skutečnosti v jeho chování, které by mohly vést k odvrácení dopravní nehody nebo snížení jejích následků, kdy z technického hlediska V. K. neměl možnost nehodu odvrátit, zatímco řidič vozidla Octavia poškozený K. K. měl možnost střetu zabránit, pokud by bezdůvodně nenajel do protisměru,
- dospěl k závěru, že ke střetu vozidel došlo v jízdním pruhu vozidla Fabia, které nijak nezasahovalo do jízdního pruhu vozidla Octavia, ačkoli ve svém posudku analyzoval postřetovou smykovou (třecí) stopu pravého předního kola vozidla Octavia, o níž sám na jiném místě posudku uvedl, že má svůj počátek 10 až 15 cm před bílou středovou čárou, tedy v jízdním pruhu vozidla Octavia,
- dovodil úhel mezi podélnými osami automobilů cca 10°, ačkoli vzhledem k deformacím obou vozidel byl tento úhel cca 21°, v důsledku čehož graficky znázornil polohu a vzájemné postavení vozidel v okamžiku střetu tak, že vozidlo Fabia mělo znatelně deformovat levý přední nárazník vozidla Octavia až do úrovně levého předního kola, ačkoli bylo nejméně z fotografie č. 9731 jasně patrné, že k takové deformaci nedošlo, a znalec sám mj. díky její analýze dospěl na jiném místě posudku k závěru, že více byla deformována pravá strana vozidla Octavia,
- postřetové smykové stopě zanechané pravým předním kolem vozidla Octavia přiřadil úhel 25°, ačkoli byl ve skutečnosti 65°, čímž posunul střetovou polohu a postavení obou automobilů od reálné střetové polohy a postavení,
- na straně 22 výslovně vyloučil, že by vozidlo Fabia přejelo do protisměru,
ačkoli byl v průběhu výslechu na výše uvedené rozpory výslovně upozorněn, na svých závěrech setrval, přestože v důsledku nesprávného vyhodnocení podkladů neodpovídaly technicky přijatelnému řešení průběhu dopravní nehody.
3. Zmíněný rozsudek napadli obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 6 To 167/2019-471, rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti. Nově pak rozhodl a obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního znalce na tři léta. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že v posuzované věci absentuje jeho úmysl, resp. zavinění. Pro vypracování znaleckého posudku si zajistil všechny dostupné podklady, prohlédl si místo dopravní nehody a jako jediný i vozidlo Škoda Fabia. V rámci své desetileté praxe nikdy nepodal nepravdivý znalecký posudek ani křivě nevypovídal. I V. K. potvrdil, že obviněného nijak nepřesvědčoval k podání nepravdivého znaleckého posudku. Soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek, když rozporuplně dovodil, že použil správnou metodu, ale kvalita odvedené práce byla nedostatečná. Nesprávné právní posouzení spočívá dále v konstatování soudu prvního stupně, podle kterého bylo možné se domnívat, že došlo k záměrnému nepřesnému vyhodnocení důkazů, aby závěry znaleckého posudku svědčily ve prospěch V. K. Pokud soud prvního stupně vyslovil názor, že bylo „možné se domnívat“, pak nelze v jednání spatřovat ani nepřímý úmysl, soud prvního stupně měl navíc očividně o skutkovém ději pochybnosti, což svědčilo v jeho prospěch. Za nepravdivý znalecký posudek podle §346 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat posudek, který je ve všech svých podstatných okolnostech a závěrech lživý, tj. v podstatě smyšlený nebo zfalšovaný, tedy vědomě v naprostém rozporu s odbornými závěry. Jeho posudek ale tato kritéria nesplňuje. Z hlediska objektivní stránky lze zmíněnou skutkovou podstatu naplnit pouze vědomým aktivním jednáním. Z provedených důkazů nelze dovodit, že si byl vědom, že ve svém znaleckém posudku uvedl nepravdu, neboť byl přesvědčený, že došel ke správnému závěru. Soudy obou stupňů však jeho nedostatky ve znaleckém posudku (kdy chybně vyhodnotil směr stopy) vyhodnotily, že tak učinil záměrně, avšak nepřihlédly k tomu, že postup byl naprosto správný, pouze vyhodnocení podkladů a z nich vyhodnocené dílčí závěry byly nesprávné. Nelze dovodit jakýkoliv úmysl ani porušení pravidel znalecké činnosti, neboť dopouštět se chyb je naprosto lidské. V daném řízení byl již dříve vypracován znalecký posudek znalcem Ing. Ivanem Krejsou, tudíž obviněný byl přesvědčen, že vytváří opoziční, pravdivější posudek. Oba znalecké posudky byly pak revizním znaleckým posudkem hodnoceny s výhradami, navíc bylo připuštěno, že pro určení přesného předstřetového pohybu automobilů nejsou dostatečné podklady. Nesprávné vyhodnocení nedostatečných podkladů nemůže tedy být bráno jako záměrné zkreslování údajů. Revizní znalci také uvedli, že závěr obviněného nebyl správný, avšak pouze proto, že je to o zkušenosti a vlastních názorech. Rovněž připustili, že i oni se někdy mýlí. Z tohoto stanoviska tedy jednoznačně vyplynulo, že k chybě v závěrech může dojít, aniž by se jednalo o chyby úmyslné.
5. S ohledem na popsané námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby jej sám zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný sice zpochybňoval existenci subjektivní stránky trestného činu, jeho argumentaci lze však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance. Obviněný totiž své námitky do značné míry formuloval jako námitky skutkové, když uváděl, že z provedeného dokazování nelze dovodit jeho úmysl či prováděl vlastní interpretaci revizního znaleckého posudku. O zaměření dovolacích námitek do oblasti skutkových zjištění ostatně svědčí i petit dovolání, v němž se obviněný alternativně domáhal zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán. Obviněnému lze však přisvědčit, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje neadekvátní konstatování „je možno se domnívat, že došlo k záměrnému nepřesnému vyhodnocení důkazů…“. Ve skutkové větě výroku o vině a zejména v odůvodnění rozhodnutí jsou však obsažena zjištění, která jsou dostatečným podkladem pro závěr o existenci úmyslného zavinění ze strany obviněného, a to dokonce ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přímo ve skutkové větě je totiž uvedeno, že se obviněný ve svém posudku opíral o existenci stopy, která nebyla policejním orgánem na místě dopravní nehody zaznamenána. Pokud obviněný dále uváděl, že vozidlo Fabia deformovalo levý přední nárazník vozidla Octavia až do úrovně levého předního kola, ačkoli podle pořízené fotodokumentace byla deformace vozidla Octavia jednoznačně hluboká a výrazná na pravé straně, jde o zjištění, které nemůže činit problémy ani naprostému laikovi. Odvolací soud proto naprosto oprávněně dovodil, že obviněný jednal záměrně a subjektivní stránka přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku byla naplněna bez ohledu na obviněným vytýkanou nepřiléhavou formulaci objevující se v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na absenci souvisejících námitek potom není důvodu přezkoumávat správnost právní kvalifikace podle §346 odst. 1 tr. zákoníku a současně i podle odst. 2 písm. a) téhož ustanovení.
7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Námitky, kterými obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními soudů a výhrady směřující proti hodnocení provedených důkazů, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především revizním znaleckým posudkem vypracovaným Českým vysokým učením technickým v Praze, Fakulty dopravní, Ústavu soudního znalectví v dopravě. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Obviněný ostatně tuto skutečnost ani nenamítal.
16. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze s velkou mírou tolerance podřadit námitku týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku, tedy, že obviněný nejednal v úmyslně podle §15 odst. 1 tr. zákoníku, neboť si nebyl vědom, že ve svém znaleckém posudku uvádí nepravdy.
17. K námitce absence úmyslu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
18. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému ustanovení §346 tr. zákoníku shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
19. K obviněným napadeným závěrům týkajícím se subjektivní stránky Nejvyšší soud uvádí, že bylo zákonnou povinností obviněného jako znalce v řízení vedeném Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 1 T 25/2013 zajištěné podklady objektivně, nestranně a odborně vyhodnotit (srov. i §8 odst. 1 zákona č. 37/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů). Obviněný nicméně mimo jiné na základě neexistující stopy dovodil takovou střetovou polohu kolidujících vozidel, při nichž mělo dojít k deformaci levého předního nárazníku vozidla Octavia, řízeného K. K., až do úrovně levého předního kola, ačkoli podle fotodokumentace, kterou měl obviněný při zpracování znaleckého posudku k dispozici, k takové deformaci vůbec nedošlo, neboť vozidlo Octavia bylo deformováno zejména na straně pravé (a to včetně kola). Takové zjištění, tedy rozpoznání strany, na které straně bylo vozidlo deformováno, je přitom naprosto elementárním závěrem. Obviněný dále zcela v rozporu se skutečností určil směr jedné ze zajištěných stop, kdy měla svírat se středovou čárou úhel 25°, přestože tento úhel ve skutečnosti činil 65°, čímž došlo k posunu střetové polohy automobilů od reálné střetové stopy. V tomto směru se rovněž jedná o zřejmou nepřesnost. Stejně tak skutečnosti (poškození jednotlivých automobilů) neodpovídala ani samotná konfigurace střetu vozidel (úhel mezi osami obou vozidel). Soubor popsaných vad, tedy existence nikoli ojedinělého pochybení (které by případně mohlo za určitých okolností být i nepozorností čí přehlédnutím) a pozměňování poškození vozidel i jejich střetové polohy, pak nepochybně svědčí o záměrném přizpůsobení vstupních údajů tak, aby závěry podaného posudku byly nepravdivé.
20. Pro naznačená pochybení byl posudek obviněného shledán jednoznačně nesprávným (odvíjejícím se zejména od nekorektního postavení vozidel v době střetu) již v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 25/2013, a to na základě revizního znaleckého posudku společnosti ADET, s. r. o., znaleckého ústavu v oborech doprava, ekonomika a strojírenství, a posléze v nyní vedeném řízení na základě znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty dopravní, Ústavu soudního znalectví v dopravě, ve kterém bylo výslovně konstatováno, že obviněný nesprávně vyhodnotil některé stopy a konfiguraci střetu, která tak neodpovídá poškození vozidel, zúčastněných na nehodě a jeho závěry proto neodpovídají technicky přijatelnému řešení průběhu nehody.
21. V návaznosti na to soudy obou stupňů pak zcela oprávněně dovodily, že obviněný jednal v úmyslu, a to nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť, byť jeho primární cíle zjištěny nebyly, nejméně musel vědět, že svým jednáním může ohrozit chráněný zájem v podobě řádného výkonu znalecké činnosti. Pokud se totiž odborné závěry znalce liší v míře, která není běžně odůvodnitelná rozdílností pohledu znalce (coby určitého subjektivního prvku, který se nutně projevuje i při zpracování znaleckého posudku), nasvědčuje to jeho zlému úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 21/2018). Subjektivní stránka přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku §346 tr. zákoníku tak byla naplněna.
22. Na uvedeném ničeho nemění ani absence zjištění motivu obviněného (tedy proč takto jednal ve prospěch V. K. a současně v neprospěch K. K.), neboť se nejedná o znak aplikované skutkové podstaty. Okolnosti, které vedly ke spáchání trestné činnosti, jsou sice obecně předmětem dokazování [§89 odst. 1 písm. f) tr. ř.], nicméně soud musí ve věci rozhodnout, i když se je nepodaří objasnit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1332 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1188/2017).
23. Spíše na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný v rámci své dovolací argumentace využíval některá vyjádření uvedená v posudku Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty dopravní, Ústavu soudního znalectví v dopravě, která však vytrhnul z kontextu, čímž došlo ke ztrátě jejich původního významu, a použil je k podložení svého tvrzení, podle kterého mu znalci údajně dali za pravdu v tom, že nemohl jednat úmyslně. To ale nekoresponduje se skutečností, neboť znalci jmenovaného Ústavu zcela jednoznačně uzavřeli, že se obviněný v rámci svého znaleckého posudku dostal za rozmezí technické přijatelnosti a podrobně jeho pochybení popsali. Takto obviněný zejména zdůrazňoval, že jeho postup byl označen jako správný, ač se jednalo o vyjádření ve vztahu k použitým metodám, tzn., že bylo vycházeno ze zajištěných stop a ze zadokumentovaných skutečností. Rovněž zmiňoval, že pouze nesprávně vyhodnotil podklady a učinil z nich dílčí nesprávné závěry. Uvedené je ale podstatou znalecké činnosti, v jejímž rámci obviněný právě měl řádně vyhodnotit získané poklady a další zjištění a učinit adekvátní znalecký (odborný) závěr, což se ovšem zjevně nestalo. Je pak nepochybně součástí lidské přirozenosti udělat chybu, a pokud se jí dopustí znalec ve znaleckém posudku, nelze bez dalšího presumovat, že se tak v daném postupu stalo úmyslně, ale pro závěr o jeho subjektivním vztahu k vadě je třeba zkoumat charakter takového pochybení i další skutečnosti. S ohledem na výše popsané vady, kdy obviněný v posudku učinil chyby zcela elementární, a dále s ohledem na jejich vícečetnost, bylo zcela namístě jednoznačně usuzovat na jeho vnitřní psychický stav k zamýšlenému následku, a to, jak již bylo řečeno, ve formě nepřímého úmyslu. Přitom nelze podpůrně přehlédnout ani samotným obviněným tvrzenou desetiletou praxi, tudíž zkušenosti v oboru, které podkládají určitou odbornou úroveň, s níž se ovšem jím vyhotovený posudek zjevně míjel.
24. Rovněž pak není možné přisvědčit argumentu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 25/2013 byl již dříve vypracován znalecký posudek znalcem Ing. Ivanem Krejsou, tudíž obviněný byl přesvědčen, že vytváří opoziční, pravdivější posudek. Znalec nikdy nevytváří bez dalšího „opoziční posudek“, ale provádí objektivní posouzení odborné otázky. Vytvoření „opozičního posudku“, tedy posudku, který by měl bez ohledu na objektivní skutečnosti podpořit obhajobu zadavatele posudku či nutně vytvářet opozici nějakému dříve předloženému odbornému závěru, je pak pochybením.
25. Soudu prvního stupně lze naopak do jisté míry vytknout obviněným zmiňovanou formulaci „je možné se domnívat, že došlo k záměrnému nepřesnému vyhodnocení důkazů, aby závěry znaleckého posudku svědčily ve prospěch V. K.“ (viz bod 20. jeho rozsudku), která, byla-li by relevantním závěrem provedeného dokazování, by mohla vyžadovat aplikaci zásady in dubio pro reo. S ohledem na všechny okolnosti věci se však zcela zjevně jedná pouze o jistou formulační neobratnost a nikoli o pochybení, které by zakládalo vadnost rozhodnutí. Z celkového odůvodnění rozhodnutí totiž jednoznačně plyne, že soud prvního stupně měl bez důvodných pochybností za to, že obviněný jednal úmyslně, což podložil i řádně provedenými a zhodnocenými důkazy.
26. Námitkám obviněného tak nebylo možné v žádné jejich části přisvědčit.
27. Nad rámec dovolací argumentace obviněného, a tedy mimo možnosti přezkumu v dovolacím řízení (srov. §265i odst. 3 tr. ř.), Nejvyšší soud uvádí, že přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jako znalec podá nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek. Tentýž přečin podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku potom spáchá, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jedná se o dvě samostatné skutkové podstaty, s tím, že první z nich je obecná a může se vztahovat na všechny případy podání nepravdivé znaleckého posudku, druhá potom obsahuje znaky konkretizující její dopad na specifické případy. Jinak řečeno, jedná se o ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, přičemž §346 odst. 2 tr. zákoníku zvláště postihuje určitý druh útoků (jednání znalce před vymezenými orgány a uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění). To jednak značí, že jeden skutek nelze posoudit jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, tzn. jako trestný čin podle odst. 1, spáchaný za naplnění „kvalifikované skutkové podstaty“ podle odst. 2, neboť takový vztah (skutková podstata základní a kvalifikovaná) mezi zmíněnými ustanoveními není. Současně to značí, že trestný čin podle §346 odst. 2 tr. zákoníku je speciálním vůči trestnému činu podle §346 odst. 1 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, str. 172), což vylučuje jejich souběh.
28. Soudy obou stupňů ve věci postupovaly nesprávně, pokud kvalifikovaly jednání obviněného prostřednictvím obou ustanovení (obou odstavců). Zmíněná vada ovšem, jak již bylo řečeno, nebyla v dovolání namítnuta a Nejvyšší soud je vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání, proto uvedená vada se ocitla mimo rámec přezkumu v dovolacím řízení. Současně je zřejmé, že je ve svém důsledku ryze formálním pochybením, zahrnujícím nad rámec správného i §346 odst. 1 tr. zákoníku, ač obviněný měl být shledán vinným jen přísnějším (a pro konečné závěry významnějším) přečinem podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že soudy obou stupňů (po úpravě provedené krajským soudem) zcela adekvátně zvážily i všechny okolnosti rozhodné pro ukládání trestu ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku (srov. zejména body 23. až 27. rozsudku soudu prvního stupně a body 23. a 24. rozsudku odvolacího soudu), je namístě dovodit, že zjištěný nedostatek nijak zásadně neohrozil, tím spíše neporušil, práva obviněného, chráněná trestními zákony či ústavními předpisy, a proto na jeho postavení neměl žádný zřetelný vliv [srov. podpůrně i §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
29. Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z části podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, v části zbylé jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
30. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 27. 8. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 21. 2. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 4. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel