ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.298.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 298/2020-865
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 4. 2020 o dovolání obviněného F. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 76/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 2 T 68/2019-715, byl obviněný F. S. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2) výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), g) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 76/2019, rozhodl, že se podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítá.
3. Uvedených zločinů se obviněný dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen „krajský soud“) sp. zn. 2 T 8/2019, které v podstatě spočívalo v tom, že v době od 10. 11. 2018 do 12. 11. 2018 (ad 1 výroku o vině), a v době od 27. 11. 2018 do 1. 12. 2018 (ad 2 výroku o vině), se v obci Velké Březno, část XY č. p. XY, v bytě č. 3, kde žil s A. L. a jejími dvěma syny, v době kdy byl doma sám s poškozeným kojencem V. L., jej přesně nezjištěným způsobem fyzicky napadal nepřiměřenou intenzitou způsobem uvedeným v bodech 1) a 2) výroku o vině a způsobil mu tam uvedená zranění, která poškozeného v bodě 1) neohrožovala přímo na životě, ale v důsledku následného jednání v bodě 2) již byl ohrožen na životě s vážnými trvalými následky, kdy nezletilý poškozený je neschopen pohybu, leží v trvalé ústavní péči, je bez sociálního nebo očního kontaktu a významné zlepšení kvality jeho života nelze očekávat.
II
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný F. S. dovolání ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ke kterému předně uvedl, že se soudy nevypořádaly především se zásadním zjištěním, které vyplynulo z výpovědi znalkyně MUDr. A. Vlčkové v hlavním líčení dne 7. 8. 2019 ohledně možného data vzniku zranění poškozeného a potřebné intenzity násilí k jeho vzniku. Proto bylo třeba pečlivě odůvodnit, z jakého důvodu bylo u něj shledáno úmyslné zavinění, a to dokonce ve formě úmyslu přímého. Namítá, že u skutku v bodě 1) rozsudku nebyla vůbec prokázána jeho vina a zavinění ve formě úmyslu nebylo jednoznačně prokázáno u skutku v bodě 2) rozsudku, který byl proto nesprávně právně kvalifikován podle §145 tr. zákoníku.
5. Obviněný nesouhlasí se závěry krajského soudu vycházejících především ze svědeckých výpovědí A. L. a potvrzených soudem odvolacím, podle kterých dvakrát způsobil poškozenému těžké ublížení na zdraví a je osobou nezodpovědnou a agresivní. Podle soudu matka dětí A. L. sice o ně nepečovala nejlépe, ale on byl na ně hrubý a je pachatelem žalovaných trestných činů. Tato verze ale podle obviněného rozhodně nevyplynula z provedeného dokazování, z výpovědí svědků, že vyplývá zcela jiný obraz o jeho osobě, a především o péči svědkyně A. L. o její nezletilé děti a o možných způsobech vzniku zranění poškozeného.
6. Stejně jak uvedl již v odvolání, i v dovolání zopakoval podrobně své stanovisko k závěrům soudů, podle kterého považuje výpovědi A. L., její matky M. H. a její babičky R. S. za zcela nevěrohodné. Uvedená matka a babička, že jako svědkyně shodně hodnotí A. L. jako řádně a s láskou pečující o děti, neužívající drogy a jen výjimečně jej nechávající samotného na krátkou dobu s dětmi. A. L., že se pak snaží v důsledku nastalých událostí vylepšit svůj vlastní obraz, aby na ní neulpěl stín viny, a její matka a babička mají logicky tendenci ji omlouvat. Nevěrohodnost jejich výpovědí přitom potvrzuje i skutečnost, že užívání pervitinu A. L. bylo potvrzeno znaleckým posudkem z oboru toxikologie. Uvedené svědkyně jej od počátku jeho vztahu s A. L. měly vnímat jako problematického, nedůvěřovaly mu, ale vůbec nevysvětlily, v rozporu s tímto jejich tvrzením, proč tedy takovou situaci nijak neřešily. Podle obviněného tak tyto svědkyně nyní jen projektují do celého hodnocení jeho osoby a jeho vztahu k dětem domněnku nabytou vyšetřováním, že nezletilému ublížil on a společně s A. L. mají snahu jí „přilepšit a jemu přihoršit“.
7. V další části dovolání pak obviněný cituje části svědeckých výpovědí L. B., R. O., K. Z. a M. B,, které podle něj ozřejmují jeho vztah s A. L., jak se o děti starala ona a jak on. Na základě výpovědí těchto svědků pak považuje za vyvrácené výpovědi A. L., M. H. a R. S. a naopak jeho výpověď za potvrzenou. Z výpovědí přátel A. L. podle obviněného vyplývá, že tito považují za mnohem pravděpodobnější, že nezletilému ublížila ona a nikoliv on.
8. Obviněný také obsáhle rozebírá svoji výpověď k jednotlivým skutkům. U skutku v bodě 1) netuší, jak a kdy došlo ke zranění poškozeného, zda při propadu postýlky, on objevil bouli na jeho hlavě, situaci začal ihned řešit tím, že kontaktoval svědkyni R. O. Namítá, že neexistuje jediný důkaz, že mu zranění způsobil právě on a nelze ani jednoznačně konstatovat, kde a s kým se nezletilý v průběhu rozhodné doby nacházel. V případě skutku v bodě 2) považuje obviněný verzi soudu o tom, že zranění poškozenému způsobil on, za natolik narušenou pochybnostmi, že takový závěr nelze bez důvodných pochybností učinit. Tyto pochybnosti, že přitom do řízení vnesla výpověď znalkyně MUDr. A. Vlčkové v hlavním líčení dne 7. 8. 2019, a to především v časové ose události. Obviněný pak činí vlastní závěry z vyjádření znalkyně ohledně stáří krevních výronů na mozku poškozeného a obtížnosti rozpoznatelnosti krvácení do mozku poškozeného, a to i s ohledem na jeho opožděný psychický a pohybový vývoj od narození. Nemožnost určit alespoň den, kdy došlo ke zranění poškozeného, podle obviněného znamená, že nebylo zcela prokázáno, že pachatelem může být v obou případech pouze on a nelze vyloučit, že zranění poškozenému způsobil někdo jiný, když především neexistuje jednoznačná časová osa kde a s kým se nezletilý v rozhodných obdobích nacházel. Proto měly soudy aplikovat zásadu „in dubio pro reo“.
9. Svoji výpověď obviněný považuje za věrohodnou, když prostě popsal dvě události, které se mu s nezletilým přihodily, snažil se pravdivě vysvětlit, k čemu došlo, aniž by byl sám schopen posoudit, zda při těchto událostech došlo k popsaným zraněním poškozeného. Vyvrácení možnosti vzniku zranění jím popsaným způsobem, podle obviněného krajský i odvolací soud nelogicky zaměňují za prokázání jeho viny, protože pokud zranění nevznikla jím popsaným způsobem, tak pak je nezletilému poškozenému nezpůsobil on, protože neví o žádných jiných událostech, při kterých by mohla vzniknout. Provedeným dokazováním totiž nebylo prokázáno, že se jím popisované události vůbec nestaly a ze znaleckého posudku MUDr. A. Vlčkové pouze vyplývá, že předmětná zranění nemohla jím uváděnými mechanizmy vzniknout. Soudy ale podle obviněného na zjištění jak, kdy a kým byla zranění poškozenému způsobena, rezignovaly a zaštítily se argumentací o vyvrácení jeho výpovědi.
10. V kontextu obsáhlých námitek uvedených v dovolání považuje obviněný za zásadní pochybení soudů jejich závěr o úmyslné formě zavinění, zejména pak jednání v přímém úmyslu, když podle něj lze uvažovat pouze o nedbalostní formě zavinění. Pokud u skutku v bodě 2) podle znalkyně stačilo ke vzniku zranění skutečně jedno zatřesení či škubnutí s nezletilým dítětem, nemusí být, v případě reakce např. na pláč dítěte, takové jednání vnitřně doprovázeno ani srozuměním s těžkým ublížením na zdraví dítěte. Závěr, že odsouzený chtěl a věděl, že poškozenému takové zranění způsobí, proto považuje za chybný a důkazně nepodložený.
11. V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek a Krajskému soudu v Ústí nad Labem podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný uvedl argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami obviněného uplatněnými v dovolání se dostatečně podrobně zabýval soud odvolací, jeho závěry jsou logické, vychází z provedeného dokazování a lze proto na ně bez výhrad odkázat. Z provedeného dokazování ale vyplynulo, že nepříznivý zdravotní stav poškozeného se objevil vždy, když jej hlídal samotný obviněný, který zcela nevěrohodně vysvětlil, jak byl takový stav způsoben. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se v obou případech jednalo o naprosto nepřiměřené násilné jednání, a tedy z povahy věci jednání úmyslné a při použití takového stupně násilí, které vedlo k tak závažným poruchám, není možné o nedbalostním zavinění vůbec uvažovat. Ve skutečnosti podle státní zástupkyně obviněný uplatňuje primárně námitky skutkové, kdy soudům vytýká způsob hodnocení důkazů, který byl podle něj výrazně v jeho neprospěch a domáhá se odlišného hodnocení důkazů, které sám vykládá jinak než soud. Takové výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině a neodpovídají proto žádnému důvodu dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
13. Obviněný repliku k vyjádření státní zástupkyně neuplatnil.
III
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného F. S. obsahuje zejména obsáhlé námitky proti hodnocení důkazů soudy, zejména hodnocení výpovědi znalkyně MUDr. A. Vlčkové v hlavním líčení dne 7. 8. 2019, věrohodnosti svědků a v konečném důsledku proti správnosti skutkových zjištění krajského soudu, potvrzených soudem odvolacím. Takové námitka ale neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání. Až následně, na základě skutkového stavu vytvořeného obviněným jeho vlastním hodnocením důkazů, který je zcela odlišný od skutkových závěrů krajského soudu, pak obviněný konstruuje svoji námitku o neprokázání, že právě on je pachatelem daného jednání.
16. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je dovolání určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
17. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněný tedy sice formálně uplatnil tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
18. Podle skutkových zjištění uvedených v bodě 1) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 2 T 68/2019-715, ohledně nichž byl obviněný F. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jeho jednání v době od 10. 11. 2018 do 12. 11. 2018 spočívalo zejména v tom, že „nezjištěným způsobem fyzicky napadl, a to úderem, který mohl být veden i nezjištěným tupým předmětem, který střední silou, v relaci k hlavě kojence nepřiměřenou intenzitou, účinkoval na levou zadní část hlavy poškozeného, kdy poranění mohlo vzniknout jak úderem pevným předmětem do hlavičky dítěte vedeným druhou osobou, tak úderem zadní části hlavy do pevné překážky, přičemž zranění nemohlo vzniknout pádem, způsobeným vlastní pohybovou aktivitou nezletilého poškozeného a tímto svým jednáním způsobil poškozenému zranění“ dále podrobně ve výroku o vině popsána, zejména zlomeninu lebky s pravděpodobným krvácením do nitrolebí. Toto těžké poranění by vedlo k vývojovému opoždění nezletilého, ale přímo jej na životě neohrožovalo a z hospitalizace od 12. 11. 2018 byl nezletilý poškozený propuštěn dne 20. 11. 2018.
19. Podle skutkových zjištění uvedených v bodě 2) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 2 T 68/2019-715, ohledně nichž byl obviněný F. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. c), g) tr. zákoníku, jeho jednání v době od 27. 11. 2018 do 1. 12. 2018 spočívalo zejména v tom, že poškozeného „…přesně nezjištěným způsobem fyzicky napadl, přičemž mj. třásl nezletilým poškozeným neúměrnou intenzitou, kterou jako nepřiměřenou musel cítit i laik, kdy třesení vedlo k nepřiměřenému kývavému pohybu nefixované hlavy na volně pohyblivém krku, a dále nezletilého poškozeného udeřil do hýždí, a to údery vedenými rovněž neúměrnou intenzitou, které mohly být vedeny i tupým předmětem, čímž nezletilému poškozenému způsobil zranění….“ podrobně popsána ve výroku o vině. Zejména pak krvácení do nitrolebí pod tvrdou plenu mozkovou, krvácení do sítnic obou očí a krvácení nad levou mozkovou polokouli a v zadní jámě lební, krevní výrony a oděrky na v rozsudku uvedených částech těla, přičemž nitrolebním poraněním byl poškozený ohrožen na životě a nitrolební změny v důsledku třesení znamenaly porušení důležitého orgánu a byly spojeny s vážnými trvalými následky, a to zejména s multicystickou přestavbou cca ľ obou mozkových polokou lí, nezletilý poškozený trpěl křečovými stavy, záchvaty neklidu s výrazným zrychlením srdeční akce, poruchou hybnosti ve smyslu zvýšeného svalového napětí končetin a zhoršenou kvalitou vědomí, přičemž zlepšení jeho vývoje ve smyslu vyrovnání s kalendářním věkem nelze očekávat. Nezletilý poškozený je neschopen pohybu, leží, je bez sociálního nebo očního kontaktu v trvalé ústavní péči a významné zlepšení kvality jeho života nelze očekávat. V důsledku utrpěných zranění byl nezletilý poškozený od 1. 12. 2018 do 13. 12. 2018 hospitalizován na jednotce intenzivní péče, následně byl do 25. 1. 2019 hospitalizován na běžném oddělení a poté přeložen do kojeneckého ústavu.
20. V rozporu s výše citovanými skutkovými zjištěními krajského soudu o tom, že to byl právě obviněný, kdo v obou případech použil fyzické násilí vůči nezletilému poškozenému, obviněný poté co nedříve odmítl dne 4. 12. 2018 ve věci vypovídat, následně ještě v přípravném řízení dne 6. 2. 2019 ve své výpovědi popsal dva možné mechanizmy vzniku zranění poškozeného v případě ad 1) a ad 2) výroku o vině rozsudku. V prvním případě se v podstatě mělo jednat o samovolné rozlomení (propadnutí roštu) předtím poškozené dětské postýlky pod poškozeným, a to krátce poté, co jej do ní uložil. Ve druhém případě dne 1. 12. 2018 měl poškozený sám vypadnout z dětského houpátka, a to rovněž poté, co jej do houpátka položil, odešel připravit jídlo a najednou uslyšel dutou ránu jako kdyby poškozený „spadl hlavou na zem“. Po chvíli se vrátil a uviděl, že poškozený již není v houpátku ale leží na zádech na zemi, divně se kroutil a byl celý modrý. Položil ho na postel, zdálo se mu, že nedýchá, a tak jej dvakrát „praštil“ ne plnou silou pěstí do zad, někam mezi lopatky. Nijak s ním ale výrazně netřásl. Dodatečně k dotazu pak doplnil, že když poškozeného vzal do rukou, tento se probral, začal se škubat, sklouznul mu z levé ruky, kterou měl pod jeho hlavičkou a jak padal, zachytil ho, spadl mu hlavičkou do otevřené dlaně asi 30 cm, nikde se ale neuhodil a nespadl na zem. Obě tyto verze obviněného krajský soud na základě provedených důkazů označil za nevěrohodné a vyvrácené s ohledem na výpovědi svědků a také s ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. A. Vlčkové (z oboru soudního lékařství), přičemž považoval za prokázané, že poranění nemohla vzniknout ani v důsledku vlastní aktivity samotného poškozeného. Krajský soud podrobně odůvodnil své závěry o tom, že to byl obviněný, kdo měl poškozeného v období před vznikem daných zranění ve své péči, což tenkrát ani obviněný sám nezpochybňoval, a také proč je vyloučena možnost způsobení zranění poškozeného jinou osobou, zejména jeho matkou A. L.
21. Odvolací Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 7 To 76/2019, konstatoval změnu obhajoby obviněného, kdy obviněný uznal, že jeho dosavadní obhajoba ohledně vzniku zranění poškozeného byla vyvrácena. Nově ale v odvolání argumentoval, že to není důkazem o jeho vině a neví, jak ke zranění poškozeného mohlo dojít. Zpochybňoval také svědecké výpovědi A. L., M. H. a R. S., naopak poukazoval na výpověď svědkyně R. O. a na připuštění možnosti dřívějšího vzniku zranění v bodě ad 2) výroku o vině znalkyní MUDr. A. Vlčkovou, kterých by si tedy musela A. L. všimnout při koupání poškozeného, že tato svědkyně sama zanedbávala své rodičovské povinnosti, nebylo zjištěno kdo a kde o poškozeného v rozhodné době pečoval, tedy mohly to být i jiné osoby, a poukazoval také na uvedenou znalkyní připuštěnou možnost vypadnutí poškozeného z houpátka dne 1. 12. 2018 v důsledku křečového stavu.
22. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný založil své dovolání na v podstatě stejné argumentaci jako odvolání, tedy na jeho vlastním hodnocení důkazů, na kterém zakládá své pohybnosti o prokázání jeho viny a o možném jiném průběhu skutkového děje a jiném pachateli, než jak to bylo zjištěno krajským soudem a potvrzeno soudem odvolacím. Odvolací vrchní soud se s těmito námitkami obviněného správně vypořádal, a to od otázky věrohodnosti jednotlivých skupin svědků, přes namítanou možnost způsobení zranění jinou osobou, až po obviněným namítaný význam výpovědi svědkyně R. O.
23. Je zřejmé, že obviněný F. S. svými námitkami z podstatné části pouze popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení. Tato skutková zjištění v tomto případě naplňují všechny zákonné znaky zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
24. Skutkovou povahu dovolacích námitek obviněného potvrzuje i námitka, že v řízení byla porušena zásada „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly. Naopak soudy vzaly z provedených důkazů správně za prokázané, že to byl právě obviněný F. S., kdo se dopustil trestné činnosti tak, jak je popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
25. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
26. Nejvyšší soud dále podotýká, že z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je nepochybné, že se oba soudy pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněného, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů, zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a hodnotily je správně a logicky.
27. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy správně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakovaným skutkovým námitkám obviněného odkazuje na vyčerpávající odůvodnění jejich rozhodnutí, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci soudů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
28. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně a především logicky vysvětlily.
29. Jedinou námitkou hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka obviněného F. S. o chybném závěru soudů ohledně úmyslné formy zavinění, a to jak ohledně existence úmyslné formy zavinění vůbec, tak i o závěru o jeho jednání v přímém úmyslu, když podle něj lze uvažovat pouze o nedbalostní formě zavinění. K tomu obviněný uvedl, že pokud u skutku v bodě 2) podle znalkyně stačilo ke vzniku zranění skutečně jedno zatřesení či škubnutí s nezletilým dítětem, nemusí být, v případě reakce např. na pláč dítěte, takové jednání vnitřně doprovázeno ani srozuměním s těžkým ublížením na zdraví dítěte. Závěr, že chtěl a věděl, že poškozenému takové zranění způsobí, proto obviněný považuje za chybný a důkazně nepodložený.
30. Krajský soud v případě obou jednání existenci úmyslné formy zavinění podle §15 odst. 1 písm. a) tr zákoníku, tedy úmyslu přímého, odůvodnil způsobem provedení a značnou razancí útoků obviněného vůči poškozenému, který byl v době prvního útoku pouze čtyřměsíčním kojencem. O značné razanci fyzického napadení poškozeného, že v případě prvního útoku svědčí vznik fraktury lebky poškozeného a v případě druhého útoku mj. podlitiny na jeho hýždích, což svědčí o tom, že obviněný chtěl takto závažná zranění způsobit. Odvolací soud s poukazem na závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství k zavinění uvedl, že v obou případech jednání obviněného vůči poškozenému se jednalo o naprosto nepřiměřené násilí, tedy již z povahy věci o jednání úmyslné. Při použití takového stupně násilí, které vedlo k tak závažným zraněním, nelze o nedbalostním zavinění vůbec uvažovat, když i osobám s nižší úrovní inteligence, než má obviněný, musí být zřejmé, že „malá mimina nelze mlátit, neboť jim je možné způsobit fatální zranění i relativně nižším stupněm násilí“.
31. Především je třeba uvést, že z hlediska správnosti právního posouzení skutku je v tomto případě nerozhodné, zda obviněný jednal v úmyslu přímém nebo nepřímém. Trestný čin podle §l45 odst. 1 tr. zákoníku musí být sice spáchán úmyslně, ale lze jej spáchat formou úmyslu přímého (chtěl způsobit daný následek) i úmyslu nepřímého (věděl, že takový následek může způsobit a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn). Proto je z hlediska právního posouzení skutku bez významu námitka obviněného o nesprávnosti závěru soudu o jeho jednání v přímém úmyslu. Nelze ale přisvědčit ani námitce obviněného, že v jeho případě lze uvažovat výhradně o zavinění ve formě nedbalosti.
32. Obecně zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
33. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce trestných činů spáchaných obviněným opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byly oba skutky spáchány.
34. Obviněný se nepřiznal k jednání, jímž byl uznán vinným, jakýkoliv úmysl popřel a na svoji obhajobu uvedl své vlastní verze možného vzniku zranění poškozeného. Tyto jeho verze ale byly jednoznačně vyloučeny jako možné mechanizmy vzniku zranění. Pokud ale na zavinění lze usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle, je právě ze způsobu jednání obviněného jeho úmyslné zavinění zřejmé a současně je vyloučená možnost posouzení jeho zavinění pouze jako nedbalost. Uvedl-li obviněný ohledně jednání v bodě 2) výroku o vině, že jestliže podle znalkyně stačilo ke vzniku zranění skutečně jedno zatřesení či škubnutí s dítětem, a např. v reakci na pláč dítěte nemusí být takové jednání vnitřně doprovázeno ani srozuměním s těžkým ublížením na zdraví dítěte, obviněný přehlíží nejen zjevnou nepřiměřenost intenzity jeho násilného jednání vůči bezbrannému kojenci, ale také mlčí o tom, že toto jeho neúměrně intenzivní jednání bylo rozsáhlejší. Vedle intenzivního úderu do zadní části hlavy nezletilého poškozeného v bodě 1) výroku o vině, v jehož důsledku poškozený utrpěl zlomeninu lebky s následky tam uvedenými a obviněný si po tomto jednání již byl tohoto předchozího vzniku zlomeniny lebky vědom, podle zjištění krajského soudu jednání v bodě 2) výroku o vině nespočívalo pouze v jednom zatřesení či škubnutí s dítětem, jak hypoteticky uvádí v dovolání, ale v tom, že třásl s poškozeným. Nejednalo se tedy jen o pouze jedno obviněným namítané zatřesení či škubnutí s dítětem, ale jeho násilné jednání vůči němu bylo rozsáhlejší a spočívalo i v neúměrně intenzivních úderech do hýždí kojence, což mělo za následek vznik dalších zranění ve formě krevních výronů na různých částech těla poškozeného, popsaných podrobně ve výroku o vině rozsudku.
35. Námitka obviněného o neexistenci úmyslné formy zavinění je zjevně neopodstatněná a Nejvyšší soud proto dovolání F. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
36. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 4. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu