ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.321.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 321/2020-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněného J. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 5 To 254/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 34/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 6. 2019, č. j. 25 T 34/2019-319, byl obviněný J. F. shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného M. K. na náhradu škody a nemajetkové újmy. Současně bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. L.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný J. F. dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněným M. L. dne 30. 12. 2018, v době od 04:00 hod. do 04:25 hod., v Jirkově, na chodníku křižovatky ulic XY a XY, po společné předchozí domluvě přepadli poškozeného M. K., kterého obviněný J. F. chytil rukou za krk do tzv. kravaty, stáhl ho na zem a udeřil pěstí do levé strany obličeje, poté, co poškozený upadl na zem, několikrát do něj oba obvinění kopli, a když začal předstírat, že je v bezvědomí, tak jej společně prohledali, spoluobviněný M. L. mu vzal z pravé přední kapsy u kalhot mobilní telefon značky Huawei P20 se SIM kartou a obviněný J. F. mu vzal z náprsní kapsy bundy peněženku černé barvy, s hotovostí ve výši 800 Kč, občanským průkazem na jeho jméno, kartičkou VZP na jeho jméno a platební kartou vedenou k bankovnímu účtu u Komerční banky, a. s., na jeho jméno, z kapsy bundy krabičku od cigaret s deseti kusy cigaret zn. Chesterfield a ze zadní kapsy kalhot svazek klíčů, čímž poškozenému způsobili škodu nejméně 5 373 Kč a tržnou ránu na hlavě, ošetřenou dvěma stehy, pohmožděniny zad o velikosti 1,5 cm x 0,8 cm nad levou ledvinou a o velikosti 1,0 cm x 0,5 cm nad hýžděmi, přičemž s poraněními a s bolestmi zad a levého ramene se poškozený léčil v pracovní neschopnosti od 30. 12. 2018 do 27. 1. 2019.
3. Proti zmíněnému rozsudku podali oba obvinění odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 5 To 254/2019-362, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. v daném rozsahu rozhodl.
4. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný J. F. v celém rozsahu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily zásadu presumpce neviny. Nepopírá, že se na místě napadení poškozeného nacházel, nicméně své jednání popisoval zcela odlišně od obžaloby i od spoluobviněného M. L. Právě spoluobviněný byl útočníkem, jenž cestou z baru šel napřed a napadl poškozeného, zatímco obviněný zvracel. Obviněný spatřoval svou vinu pouze v tom, že mohl poškozenému více pomoci, avšak domníval se, že se jedná o běžnou rvačku, s níž nechtěl mít nic společného, tudíž mu nelze vyčítat ani tento nedostatečně aktivní přístup. Stěžejním důkazem byla výpověď poškozeného, který uvedl, že byl napaden dvěma muži. Vnímání poškozeného však bylo ovlivněno únavou způsobenou noční dobou a alkoholem. O jeho schopnosti vnímat situaci při napadení nic nevypovídá skutečnost, že průběh útoku po jeho skončení vylíčil v baru, kam se vrátil, neboť s ohledem na adrenalin a prožitý zážitek vystřízlivěl. Poškozenému také v době útoku spadly brýle, takže nic neviděl, navíc předstíral, že je mrtvý. Poškozený tedy přítomnost obviněného na místě vyhodnotil nesprávně a mylně jej považoval za druhého útočníka, který ho navíc nemohl vzít do tzv. kravaty, protože je nižší postavy. Výpověď spoluobviněného pak považoval za nevěrohodnou, neboť se jednalo o nevyzrálou osobnost s motivem ke křivému obvinění. M. L. měl na rozdíl od obviněného, který měl příjmy ze sociálních dávek a z brigád, ke spáchání loupeže i finanční motiv, neboť byl zcela bez peněz. Obviněný doplnil, že se dobrovolně dostavil na Policii ČR a neskrýval se, z čehož plyne, že neměl žádný důvod se domnívat, že by spáchal nějaký trestný čin. K popsané argumentaci obecně odkazoval na judikaturu Ústavního soudu týkající se základních principů a zásad trestního řízení. Stran vysloveného trestu odnětí svobody pak namítl, že je neúměrně přísný, neboť měl být uložen při spodní hranici trestní sazby s podmíněným odkladem s ohledem na to, že byl osobou v České republice dosud netrestanou.
5. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i přecházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově zrušil a zprostil jej obžaloby, případně aby mu uložil nižší trest s podmíněným odkladem výkonu.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť se domáhal přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci ani nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tato zjištění soudů jsou výstižně shrnuta na stranách 12 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 10. až 15. rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný byl spolehlivě usvědčen v podstatě všemi provedenými důkazy a jeho verze událostí zůstala zcela osamocena. Svou výpověď navíc v průběhu řízení podle aktuálního vývoje důkazní situace opakovaně měnil. Přímými důkazy usvědčujícími obviněného byly výpovědi spoluobviněného M. L. i poškozeného. Poškozený jednoznačně uvedl, že pachatelé byli dva a z provedeného dokazování vyplynulo, že jeho ovlivnění alkoholem nebylo natolik silné, aby toto jeho sdělení mohlo být jakkoli relativizováno. Vzájemný vztah obou obviněných pak byl bezproblémový a úvahy obviněného ohledně snahy M. L. o jeho křivé obvinění jsou spekulací. Údajnou absenci finančního motivu obviněného nelze dovozovat z jeho příjmů ze sociálních dávek a občasných brigád, když z praxe orgánů činných v trestním řízení je známo, že majetkovou trestnou činnost páchají i lidé zámožní. Taktéž není výjimkou, že se pachatel trestného činu sám dostaví k policejnímu orgánu s nadějí, že ten nedisponuje dostatečnými důkazy k zahájení jeho trestního stíhání, a to obzvlášť za stavu, kdy nemá pachatel trestného činu, např. s ohledem na své neutěšené majetkové a sociální poměry, kde se skrývat. Nemohlo taktéž dojít k porušení zásady in dubio pro reo, která má navíc ryze procesní charakter, pročež argumentace jejím neužitím sama o sobě není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Soudy ani žádné pochybnosti o skutkovém stavu neměly. K výhradám proti výši uloženého trestu pak uvedl, že je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný podřadit nelze. Doplnil nicméně, že obviněnému byl uložen trest poměrně přísný, ale rozhodně spravedlivý, když pro jinou trestnou činnost obviněný sice nebyl odsouzen v České republice, avšak stalo se tak, pro závažnou trestnou činnost násilného charakteru, ve Velké Británii, jež byla v čase rozhodování odvolacího soudu členským státem Evropské unie ve smyslu §11 odst. 2 tr. zákoníku.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují především proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018).
15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
16. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení, které nadto obviněný ve svém dovolání ani výslovně nenamítal, ve věci obviněného J. F. shledat nelze.
17. Soudy obou stupňů zcela jasně a přehledně prezentovaly své úvahy ohledně zjištěného jednání. Opakované a i v dovolání uplatněné námitky obviněného, jejichž podstatou bylo v konečném důsledku tvrzení, že se sice na místě napadení poškozeného nacházel, ale neútočil, naopak se mu případně snažil pomoci, byly vyvráceny jednak výpovědí poškozeného, ale také spoluobviněného M. L., který poškozeného napadl společně s obviněným a k činu se doznal, a dále výpověďmi svědků z baru B. Š., M. V. a K. D., a rovněž D. I., J. T. a M. T., kterým se spoluobviněný s útokem svěřil, a to ještě dříve, než byla celá událost zveřejněna. Výpověď obviněného tedy stála zcela osamoceně a byla shledána účelovou, vytvořenou ve snaze se z trestné činnosti vyvinit. V posuzované věci nelze spatřovat jediný důkaz či okolnost, které by obviněného jakkoli zbavovaly viny, a to kromě tvrzení jeho samotného, které navíc v rámci řízení obměňoval a přizpůsoboval aktuální důkazní situaci.
18. K samotnému činu pak Nejvyšší soud ve stručnosti konstatuje, že (vedle zjištění vyplývajících zejména z konzistentní výpovědi spoluobviněného M. L.) poškozený rozpoznal, že byl napaden dvěma osobami, neboť uváděl, že každý z útočníků ho kopal z jedné strany (do jednoho boku), potom mu každý sahal do jedné kapsy a pak spolu tito útočníci ještě hovořili. Lze také dodat, že z výpovědí B. Š., M. V. a K. D. zřetelně vyplynulo, že poškozený se byl schopen po napadení vrátit sám do baru a také průběh napadení bez problémů popsat, přičemž sdělil, že ho napadli celkem dva útočníci. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že všechny tyto události se odehrály během pár desítek minut a lze vyloučit, že by byl poškozený v době napadení opilý tak, že by nerozpoznal, zda ho napadl pouze jeden člověk či dva, avšak současně by při napadení naprosto duchapřítomně zareagoval a předstíral bezvědomí a bezprostředně po napadení se vrátil do baru a popsal, co se mu stalo. Ovlivnění alkoholem tedy zjevně nebylo natolik silné, aby jeho tvrzení ohledně počtu osob, které ho napadly, mohlo být považováno za nedůvěryhodné. Na reálnost zjištěného průběhu útoku pak nemá žádný vliv ani menší postava obviněného oproti poškozenému, která mu i tak chycení do tzv. kravaty umožňovala.
19. Pokud jde o motiv obviněného, který popíral majetkovou motivaci pro spáchání protiprávního jednání, Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, podle kterého údajnou absenci finančního motivu obviněného rozhodně nelze dovozovat z jeho příjmů ze sociálních dávek a občasných brigád. Za důvodné pak rozhodně nelze považovat (taktéž v souladu s vyjádřením státního zástupce) ani tvrzení obviněného, že předmětnou trestnou činnost nemohl spáchat i z toho důvodu, že se šel sám přihlásit k policejnímu orgánu, zejména stalo-li se tak až poté, co byl jako podezřelý identifikován.
20. Výpověď obviněného tedy byla zcela důvodně vyhodnocena jako nevěrohodná a účelová, přičemž veškeré provedené důkazy byly dostatečně pečlivě hodnoceny a není zde v konečném důsledku mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry žádný, natož extrémní rozpor.
21. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na body 11. až 15. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a stranu 12 až 14 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chomutově, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
22. V obecném smyslu je namístě doplnit, že na existenci extrémního nesouladu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
23. Co se pak týče námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud uvádí, že ji pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. podřadit nelze. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, a to pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
24. Samotná nepřiměřenost trestu by pak potřebu zásahu dovolacího soudu vyvolávala jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se zde nejedná, neboť obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soudy svá rozhodnutí i v tomto směru odůvodnily (viz strana 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 18. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Ve stručnosti lze k tomuto momentu doplnit, že obviněný se spoluobviněným napadli surově a v přesile poškozeného, který je osobou zdravotně postiženou, tedy s fyzickým handicapem, zjevně jako snadný cíl, pro obohacení se za účelem nákupu alkoholu a cigaret (které si následně pořídili), čímž naplnili znaky skutkových podstat dvou trestných činů (zločinu a přečinu). Obviněného také, jak již bylo zdůrazněno soudy obou stupňů, nelze považovat za osobu bezúhonnou, jelikož byl trestán v jiné zemi Evropské unie, a to i za násilnou trestnou činnost, k čemuž bylo namístě s ohledem na §11 odst. 2 tr. zákoníku přihlížet. Závažnější zranění pak nebylo poškozenému způsobeno zejména proto, že velmi pohotově zareagoval a předstíral bezvědomí, v němž se nechal bez odporu oloupit. Naopak polehčující okolnosti žádné shledány nebyly. Obviněnému uložený trest je proto v tomto případě adekvátní, resp. není zjevně nepřiměřený nebo extrémně přísný.
25. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel