ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.365.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 365/2020-3506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněné L. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 4 To 42/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, č. j. 50 T 9/2017-3344, byla obviněná L. B. (roz. D.) uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byla podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací, a to v trvání 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Kyjov, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, č. j. 50 T 9/2017-3344, se uvedeného zločinu obviněná dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) s dosud neustanovenými osobami, v období nejméně od března 2011 do října 2011 v XY, Praze a jinde, vytvořila a zajistila podmínky pro dovoz textilního zboží, obuvi, spotřebního a jiného zboží ze třetích zemí (Asie-Čína, Vietnam) do České republiky a podílela se na organizování a řízení jednotlivých činností spočívajících v nákupu zboží, jeho dopravy do Evropy a po Evropě, proclení dovezeného zboží, úhradě cla, přepravy a vlastní distribuce zboží, v úmyslu dopravit na území České republiky zboží pro síť doposud neustanovených odběratelů s cílem vyhnout se daňové povinnosti na výstupu na dani z přidané hodnoty (pozn. dále jen „DPH“) z dovozu zboží a dodání zboží s místem plnění v tuzemsku, přičemž za tímto účelem obstarala společnost M.-S., se sídlem v XY, registrovanou jako plátce DPH s měsíčním zdaňovacím obdobím, do pozice jediného jednatele této společnosti dosadila Z. K. s cílem přes tuto nastrčenou osobu uvedenou společnost řídit, ovlivňovat a kontrolovat provádění obchodních a platebních operací společnosti, začala dovážet zboží v přepravních kontejnerech z Asie prostřednictvím lodní dopravy do přístavu v Hamburku a následně nechala zboží prostřednictvím vlakové a automobilové přepravy převézt k Celnímu úřadu Praha D5 a k Celním úřadům v Ústí nad Labem a v Mostě, u kterých nechala zboží prostřednictvím zplnomocněných zástupců-celních deklarantů řádně za společnost M.-S., proclít a uhradit clo a následně, po propuštění do volného oběhu, bylo zboží odvezeno na různá místa na území České republiky, zejména do tržnice SAPA v Praze, kde bylo vyloženo a předáno neustanoveným osobám, přestože věděla, že správci daně nebude v rozporu s §21, §23 a §108 odst. 1 písm. f) zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, řádně přiznána DPH z dovozu a prodeje předmětného zboží v celkové výši 10 179 126 Kč na základě celkem 282 ve výroku o vině konkrétně uvedených celních dokladů, přičemž na Finančním úřadu pro Prahu 8 bylo podáno daňové přiznání k DPH, a to dne 28. 4. 2011 za březen 2011 s nulovou deklarovanou daňovou povinností, ač měla být přiznána daňová povinnost minimálně ve výši 357 466 Kč, dne 27. 5. 2011 na Finančním úřadu v Kyjově bylo podáno daňové přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2011, v němž nebyla přiznána daň na výstupu z dovozu ani z dodání zboží v tuzemsku, ačkoliv měla být přiznána daňová povinnost ve výši 735 375 Kč, kdy přiznání k DPH za zdaňovací období květen až říjen 2011 již vůbec nebylo podáno, čímž České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Kyjov, způsobila škodu za zdaňovací období březen až říjen 2011 ve výši nejméně 10 179 126 Kč.
3. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, č. j. 50 T 9/2017-3344, napadla obviněná odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 4 To 42/2019-3427, jako nedůvodné zamítnuto podle §256 tr. ř.
II
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 4 To 42/2019-3427, podala obviněná L. B. dovolání, ve kterém uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na to, že nejasnost a neúplnost skutkových zjištění namítala již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v úvodu dovolání obviněná uvedla, že „vycházeje ze skutečnosti, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplňuje jen právní námitky nikoli námitky skutkové, že tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávné použití procesních předpisů, toliko namítat vady spočívající v právním posouzení skutku …, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, že nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu, namítá, že skutky napadené tímto dovoláním, tak jak je zjistily soudy nižších stupňů, nenaplňují ve vztahu k dovolatelce zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odstavec 1 odstavec 3 trestního zákoníku, kterým byla dovolatelka uznána vinnou, který nebyl z důvodu absence zákonných znaků tohoto zločinu naplněn“ . K nesprávnému právnímu posouzení skutku pak ještě v závěru dovolání také uvedla, že jejím jednáním „nebyla naplněna objektivní i subjektivní stránka zločinu …podle §240 odstavec 1, odstavec 3, a to ani ve formě pomoci dle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku“.
5. V další části dovolání, obsahově podstatně rozsáhlejší, pak obviněná namítá, že soudy vycházely pouze z tvrzení svědkyně Z. K., přičemž neprovedly procesně použitelným způsobem žádné další dokazování, aby mohly kvalifikovaně o skutku rozhodnout, když zejména nevyslechly svědky S. P., K. K., L. Š. a J. J. a neprovedly důkaz vypracováním ústavního znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady. Pokud odvolací soud měl za to, že je usvědčována některými vlastními tvrzeními tím, že např. zařídila změnu sídla i jednatele společnosti, kdy tyto úkony byly činěny na žádost L. Š. a se souhlasem Z. K., tak podle obviněné z těchto skutečností nevyplývá, že by ona jednala za společnost M.-S., ona podávala daňová přiznání, objednávala celně deklarační služby, jednala s celními deklaranty, hradila faktury, clo, disponovala bankovními účty společnosti, odesílala objednávky nebo, že by jednala se zahraničními subjekty a měla vztah k celním firmám na Mostecku a Ústecku.
6. Dále obviněná namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., nesprávně vyvodily skutkové závěry a posléze i závěry právní, jejichž následkem bylo nesprávné rozhodnutí o její vině. Pokud podle skutkových zjištění, kdy i z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že nezajišťovala žádnou činnost za společnost M.-S., a z provedeného dokazování i podle krajského soudu nelze dovodit, že by ona zajišťovala nákup zboží v asijských zemích, jeho přepravu do České republiky a do skladů kde probíhala celní kontrola, že to byl K. K., kdo hradil clo a společně s dalšími osobami, včetně L. Š. i osobami asijské národnosti, platil celníkům za bezvadný průběh celního řízení a zjišťoval i aktuální ceny za jaké může být zboží fakturováno, aby mohlo projít celním režimem, tak takové jednání nezakládá její trestní odpovědnost. Svědecká výpověď jednatelky společnosti M.-S., Z. K. naopak potvrzuje její výpověď, že žádné listiny, faktury, daňové doklady ani smluvní dokumentaci ona nevystavovala a neuskutečňovala za společnost ani žádné finanční transakce. Soudům vytýká, že se ani nepokusily zjistit jaké osoby a s jakým rozdělením úloh tyto činnosti za uvedenou společnost vykonávaly. Ona jako obviněná to nebyla, stejně tak ani jednatelka společnosti Z. K., která by při uvedené argumentaci krajského soudu musela být také trestně stíhána a odsouzena. Obě tak byly uvedeny v omyl a byly v domnění, že zboží je ukládáno na sklad. K tomu obviněná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (TR NS 51/2009-T 1147), podle kterého pachatel může být srozuměn s vylákáním neoprávněné výhody na DPH ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku i za situace, jestliže se z důvodu získání určitého peněžního příjmu stal jen formálně jednatelem společnosti, ale tuto funkci fakticky nevykonával, nezajímal se o hospodaření společnosti a zcela ponechal její obchodní vedení na společníkovi, který nebyl jednatelem, pokud pachatel jako jednatel podepsal tímto společníkem předložené daňové přiznání, jímž v rozporu se skutečností deklaroval zaplacení zboží nebo služeb na základě fiktivních faktur, které mělo odůvodnit neoprávněné vrácení nadměrného odpočtu DPH ve prospěch společnosti. Obviněná k tomu pak uvedla, že Z. K., kterou stejně jako sebe nepovažuje za trestně odpovědnou na rozdíl od jiných soudem neustanovených osob, připustila, že neudělala nic pro to, aby si ověřila pravdivost faktur, daňových dokladů a smluvní dokumentace, ani nevyžadovala jejich doručení, přičemž jí ale podle výpovědí svědků byly doručovány faktury i veškerá korespondence, do kanceláře společnosti, účastnila se i jednání v bankách i mimo území České republiky atp. Jednání uvedené ve výroku o vině není proto podle obviněné žádným zkrácením daně, protože žádnou z tam uvedených činností nevykonávala a připustil to i odvolací soud. Z důvodu, že zboží neputovalo do žádných skladů společnosti M.-S., tam nebylo přebíráno žádným zástupcem této společnosti a ve většině případů ho přebírali asijští občané v tržnici v Praze, obviněná namítá, že neměla vůbec ponětí a povědomost o rozsahu a obsahu dodávek zboží, a navíc přes bankovní účty společnosti M.-S., ani neprocházely žádné finanční transakce a platby.
7. Dále obviněná odcitovala část argumentace krajského soudu v bodě 66. rozsudku, kde tento soud uvedl, že „bylo v některých případech zjištěno, že zboží dovezené z Hamburku bylo určeno pro vývoz do Polska čí Maďarska, ale tyto dovozy nebyly zařazeny mezi obchodní případy, které jsou předmětem tohoto trestního řízení, protože v těchto případech nebylo nijak zpochybněno skutečné vyvezení zboží do jiných států Evropské unie. V ostatních případech, že tato situace ale nenastala, když naopak je zřejmé, že zboží bylo vyskladněno po proclení, nicméně nikoliv ve skladech, kterými by jakkoliv nakládala společnost M.-S.“. Proto namítá, že z její strany nebyl naplněn žádný ze zákonných znaků zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a „provedené důkazy a vyvozené skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovou větou výroku odvolání napadeného rozsudku“. K tomu také uvedla, že i sám odvolací soud v bodě 37. dovoláním napadeného usnesení výslovně uvedl, že je z provedených důkazů zřejmé, že obviněná nebyla osobou, která by se výhradně sama podílela na páchání trestného jednání, z dokazování vyplývá, že na nákupu zboží, jeho dovozu a dalších aktivitách se musely podílet i další osoby a nemalá role byla zjištěna u svědka K. K., jehož společnost zajišťovala ve většině případů dovoz zboží z Hamburku do České republiky. Obviněná také uvedla k argumentaci odvolacího soudu, že nevěděla, kde bude dovezené zboží uskladněno, že takové informace nikdy neměla a vše bylo v režii L. Š. a K. K.
8. Podle obviněné tak rozsudkem krajského soudu i usnesením vrchního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to zejména z důvodu extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a vyvozenými skutkovými závěry, dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., soudy neprovedly navržené důkazy, v pochybnostech se přiklonily k verzi, která je pro ni nepříznivá, čímž porušily zásadu presumpce neviny a zásadu „in dubio pro reo“. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla také, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
9. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná sice v dovolání zpochybňuje správnost závěru o naplnění objektivní i subjektivní stránky daného zločinu, ale činí tak převážně prostřednictvím skutkových námitek, takže dovolání lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit jen s notnou dávkou benevolence. Tvrzení obviněné o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ale nemůže obstát, protože k jejímu odsouzení došlo na podkladě komplexního, úplného a správného hodnocení celého řetězce důkazů, v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy podle státního zástupce také správně jednání obviněné posoudily jako pachatelství zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když překážkou tohoto posouzení není okolnost, že obviněná formálně nebyla jednatelkou společnosti M.-S., a z hlediska její trestní odpovědnosti je irelevantní také údajná spoluúčast dalších osob na spáchání zločinu. Státní zástupce v závěru vyjádření k dovolání obviněné navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
10. Obviněná repliku k vyjádření státního zástupce neuplatnila.
III
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, je určeno pouze k nápravě závažných právních vad již pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
13. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Obviněná sice formálně uplatnila tento dovolací důvod, ale konkrétně uvedla z podstatné části námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
14. Obviněná svými námitkami z podstatné části pouze popírá rozhodná skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy oba soudy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje a hodnocení důkazů soudy označuje za chybné. Dovolání tak, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
15. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin a mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
16. Nejvyšší soud dále podotýká, že z obsahu trestního spisu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je nepochybné, že se oba soudy pečlivě a podrobně zabývaly obhajobou obviněné, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a pro svůj závěr o vině si opatřily dostatek důkazů. Zvážily všechny rozhodné skutečnosti případu a hodnotily je správně a logicky.
17. Provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy správně nepřisvědčily obhajobě obviněné, která v podstatě spočívala v tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, nic nečinila, že vše provedly jiné osoby, kterými byla uvedena v omyl, stejně jako svědkyně Z. K. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné. Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů ohledně jejich skutkových závěrů, k opakovaným stejným skutkovým námitkám uvedeným v dovolání odkazuje obviněnou na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí krajského i vrchního soudu, když by bylo zcela nadbytečné opakovat správnou argumentaci těchto soudů. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
18. Čistě procesní povahy je tedy argumentace obviněné, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z principu presumpce neviny, upraveného v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, vyplývá, rovněž v odvolání obviněnou namítané pravidlo „in dubio pro reo“, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
19. Skutkovou povahu dovolacích námitek obviněné potvrzuje tedy i její námitka o porušení zásady „in dubio pro reo“ (pozn. v pochybnostech ve prospěch). Tato námitka proto rovněž obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (viz výše uvedené k §2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného, resp. obviněné. Tato zásada se tedy vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této věci však pochybnosti o vině obviněné nevznikly. Naopak soudy vzaly z provedených důkazů správně za prokázané, že se, i přes účast dalších osob na celém jednání, také obviněná L. B. dopustila trestné činnosti tak, jak je popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
20. Nejvyšší soud uvádí k námitce obviněné, že soudy neprovedly žádné další dokazování, když zejména nevyslechly svědky S. P., K. K., L. Š. a J. J. a neprovedly důkaz vypracováním ústavního znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, že tato námitka je rovněž ryze procesní povahy, nelze ji podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a týká se kategorie tzv. opomenutých důkazů.
21. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Uvedl, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“ (viz např. nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
22. Obecně platí, že v řízení před soudem musí být dána obviněnému možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu nejen o návrzích důkazů rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč a z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nevzal za podklad svých skutkových zjištění. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této trestní věci ohledně důkazních návrhů ale již krajský soud postupoval správně, přičemž v bodě 70. rozsudku podrobně a jasně odůvodnil, proč ve věci navržené důkazní návrhy neakceptoval. Stejně důsledně se s návrhy obviněné na provedení důkazů vypořádal také odvolací vrchní soud (viz bod 46. a násl. odůvodnění usnesení).
23. K námitce obviněné, že soudy neprovedly důkaz vypracováním ústavního znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, kterou asi chtěla v konečném důsledku, stejně jako již předtím v odvolání, zpochybnit způsob zjištění výše způsobené škody, protože z dovolání to nevyplývá, Nejvyšší soud považuje za zcela postačující odkázat obviněnou na bod 69. odůvodnění rozsudku, když způsob zjištění výše zkrácení daně učinil krajský soud na základě dostatečných podkladů, a to i s použitím zásady „in dubio pro reo“, tedy postupem ve prospěch obviněné z nejnižších možných základů daně. Jedná se tedy zjevně o nadbytečný důkazní návrh na opatření ústavního znaleckého posudku.
24. Nijak ve prospěch obviněné nesvědčí ani část argumentace krajského soudu v bodě 66. rozsudku, kterou odcitovala v dovolání a kde tento soud uvedl, že v některých případech bylo zjištěno, že zboží dovezené z Hamburku bylo určeno pro vývoz do jiných států, a tyto dovozy proto nebyly zařazeny mezi obchodní případy, které jsou předmětem tohoto trestního řízení, protože v těchto případech nebylo nijak zpochybněno skutečné vyvezení zboží do jiných států Evropské unie, ale v ostatních případech, že tato situace nenastala, když naopak je zřejmé, že zboží bylo vyskladněno po proclení, nicméně nikoliv ve skladech, kterými by jakkoliv nakládala společnost M.-S. Obviněná ale z nějakého důvodu opomněla odcitovat, a tedy pomlčela o další bezprostředně následující a podstatné části odůvodnění rozsudku krajského soudu, že v „těchto okamžicích společnost M.-S., nepochybně neměla žádnou kontrolu nad dovezeným zbožím, zbožím nijak nedisponovala, neměla možnost dávat jakékoliv pokyny, které by se týkaly další dispozice se zbožím. Pokud snad obžalovaná tvrdila, že zboží mělo být později vyvezeno, není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by k tomu mělo dojít, jak by takové zboží určila, vymezila, jakým způsobem by byla schopna zajistit jeho přepravu dále …neměla k dispozici žádný kontakt na případné subjekty, které by snad měly zájem o vyvezení zboží, které by měly zájem od společnosti M.-S., takové zboží odkoupit. …je zřejmé, že v období, kdy jako jednatelka figurovala Z. K., která jednala pouze a jedině na základě instrukcí obžalované a v jejím zájmu, k žádnému prodeji, který by byl podložen dokumentací, nedošlo, respektive žádný prodej, či dokonce vývoz zboží obžalovaná nerealizovala. Současně je však zřejmé, že zboží se nenachází v dispozici společnosti M.-S., je tedy zřejmé, že bylo předáno dalším subjektům, které nad ním zcela převzaly kontrolu. Zboží tedy bylo po propuštění do volného oběhu ihned dodáno neustanoveným odběratelům zboží již v České republice“ .
25. Pokud obviněná poukazuje na argumentaci odvolacího soudu, že se nepodílela na celém jednání pouze ona, ale i další osoby, tak ani větší podíl těchto dalších osob (fakticky spolupachatelů) na celém jednání jí samotnou v žádném případě trestní odpovědnosti nezbavuje. Její jednání spočívající zejména v tom, že se spolu s dalšími osobami podílela na vytvoření podmínek a zajištění dovozu daného zboží, bylo totiž významnou součástí celého jednání a nutným předpokladem pro následné jednání i dalších osob. Právě obviněná zorganizovala a zajistila činnost společnosti M.-S., a to s plným vědomím její činnosti jako dovozce předmětného zboží. Tuto společnost pak také fakticky řídila pouze ona, když do funkce její jednatelky dosadila pro výkon takové funkce absolutně nezpůsobilou osobu Z. K., a to právě za účelem, aby fakticky sama společnost mohla řídit a ovládat, když obviněná jednatelkou být nemohla vzhledem ke své již celkem bohaté kriminální minulosti a také v té době vykonávanému trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech druhů obchodních společností. Jednání obviněné se přitom neomezilo jen na založení uvedené obchodní společnosti, když se pak podílela i na některých dalších činnostech, které jsou popsány ve výroku o vině a krajský soud je uvedl také v bodě 17. odůvodnění rozsudku. Tvrzení obviněné v dovolání, že se nemohla dopustit zkrácení daně, protože žádnou z činností popsaných ve výroku o vině nevykonávala, je tak v příkrém rozporu s provedenými důkazy.
26. Je zřejmé, že podstata dovolací argumentace obviněné, vedle námitek o nesprávně zjištěném skutkovém stavu, resp. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, spočívá v jejím přesvědčení, že pokud se sama přímo nepodílela na zajišťování řady jednotlivých činností v rámci dovozu zboží a dalšího nakládání s ním, ničeho se vlastně nedopustila a nemohla tak spáchat žádný trestný čin. Jednoznačně to vyplývá z její dovolací argumentace odůvodněním usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že je z provedených důkazů zřejmé, že ona nebyla osobou, která by se výhradně sama podílela na páchání trestného jednání, protože z dokazování vyplývá, že na nákupu zboží, jeho dovozu a dalších aktivitách se musely podílet i další osoby a nemalá role byla zjištěna u svědka K. K. Obviněná také uvedla k argumentaci odvolacího soudu, že nevěděla, kde bude dovezené zboží uskladněno, že takové informace nikdy neměla a vše bylo v režii L. Š. a K. K.
27. S touto argumentací obviněné se ale Nejvyšší soud neztotožnil. Předně je v rozporu s provedenými důkazy námitka obviněné, že nevykonávala žádnou činnost. Nemůže se pak vyhnout trestní odpovědnosti za své jednání s odůvodněním, že se nepodílela na všech jednotlivých dílčích činnostech, že nevěděla, kde bude dovezené zboží uskladněno, neměla žádné informace a vše bylo v režii L. Š. a K. K. Jak je přitom charakteristické pro obhajobu pachatelů trestné činnosti tohoto druhu, i v případě obviněné L. B. měla podle jejího tvrzení za vším stát zejména osoba nějakého L. Š., o kterém ale nebyla schopna kromě obecného popisu jeho osoby uvést vůbec nic konkrétního a o kterém nikdy neslyšela ani řada ve věci slyšených svědků. Paradoxně to obviněné nijak nebrání v tom, aby v dovolání soudům vytkla i neprovedení výslechu L. Š., tedy osoby, kterou se orgánům činným v trestním řízení ztotožnit nepodařilo, o které ani obviněná sama v podstatě nic neví, když podle jejího tvrzení měla L. Š. potkat ve společnosti s G. Š., kterou zná z výkonu trestu. Jak vyplývá z trestního spisu, G. Š. zemřela dne 13. 7. 2012. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěrem krajského soudu o účelovosti tvrzení obviněné ohledně osoby L. Š., přičemž z hlediska trestní odpovědnosti obviněné navíc není ani podstatné, zda toto osoba existuje, nebo ne.
28. V souvislosti s výše uvedenou námitkou obviněné, že se sama přímo nepodílela na zajišťování řady jednotlivých činností v rámci dovozu zboží a dalšího nakládání s ním a nemohla tak spáchat žádný trestný čin, Nejvyšší soud s ohledem na soudy konstatované jednání i dalších osob připomíná, že podle §23 trestního zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama . K naplnění pojmu spolupachatelství podle tohoto ustanovení není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009).
29. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že dovolací argumentace obviněné je pouze opakováním její obhajoby uplatněné již v řízení před krajským a vrchním soudem (pozn. dovolání je do značné míry totožné s odvoláním), které se s jejími námitkami řádně, dostatečně a zejména správně vypořádaly. Se závěry soudů nižších stupňů a s jejich argumentací se Nejvyšší soud plně ztotožnil, a jak již jednou výše uvedl, bylo by zcela nadbytečné ke stejným skutkovým námitkám obviněné znovu opakovat tutéž argumentaci. Proto Nejvyšší soud v podrobnostech obviněnou zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu a usnesení soudu odvolacího.
30. Jedinou námitkou hmotněprávní povahy, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka obviněné, že „skutky napadené tímto dovoláním, tak jak je zjistily soudy nižších stupňů, nenaplňují ve vztahu k dovolatelce zákonné znaky zločinu … podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který nebyl z důvodu absence zákonných znaků tohoto zločinu naplněn“ . V závěru dovolání pak také uvedla, že jejím jednáním „ nebyla naplněna objektivní i subjektivní stránka zločinu …, a to ani ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku“.
31. Takto formulovaná námitka nesprávného právního posouzení skutku, tedy vázána na skutkový stav zjištěný soudy, a nikoliv na skutkové představy obviněné, obecně odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná ji ale zjevně takto formulovanou uplatnila pouze z toho důvodu, aby formálně vyhověla požadavkům uplatněného důvodu dovolání, což výslovně také vyplývá z dovolání, protože vedle této stručné a zcela obecné hmotně právní námitky, jsou všechny její další, naopak daleko obsáhlejší a podrobné dovolací námitky, založeny výhradně na jejím nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování, se způsobem hodnocení důkazů soudy a v konečném důsledku se skutkovými zjištěními krajského soudu, potvrzenými soudem odvolacím.
32. Ač skutková podstata trestného činu zahrnuje řadu různých znaků (objekt, objektivní stránka-jednání, následek a příčinná souvislost, subjekt, subjektivní stránka-forma zavinění-úmysl přímý nebo nepřímý, nedbalost vědomá nebo nevědomá), obviněná svoji námitku proti právnímu posouzení skutku zjištěného krajským soudem obecně omezila pouze na nenaplnění znaků daného zločinu, resp. na nenaplnění jeho objektivní a subjektivní stránky, aniž by tuto námitku jakkoliv konkretizovala ve vztahu k danému skutku.
33. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby z obecné námitky obviněné dedukoval, co konkrétně měla asi obviněná na mysli, nebo aby na základě takto obecně formulované námitky podrobně rozebíral a odůvodňoval naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Proto na základě takto obecně a také zcela formálně uplatněné námitky obviněné Nejvyšší soud rovněž obecně konstatuje, že jednání obviněné, uvedené ve výroku o vině rozsudku krajského soudu, naplňuje všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou.
34. Nejvyšší soud pouze k námitce o nenaplnění subjektivní stránky jednání obviněné dodává, že nelze nic vytknout ani závěru krajského soudu o jejím zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Obviněná se k danému jednání nedoznala, ale krajský soud správně existenci této formy úmyslu u ní dovodil z jejího jednání. Obecně zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
35. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, a především logicky vysvětlily.
36. Protože Nejvyšší soud neshledal ve věci obviněnou namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, a zjištěné jednání obviněné soudy také správně právně kvalifikovaly jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, bylo dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
37. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání. Nebyl shledán ani žádný důvod pro obviněnou navrhovaný odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu