ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.483.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 483/2020-1644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 5. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. 3 To 4/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2018, č. j. 42 T 9/2016-1499, byl obviněný uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 5 let.
2. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 8. 2019, č. j. 3 To 4/2019-1573, rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal v bodu I. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to ho podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 5 let. Následně byl obviněný v bodu II. výroku rozsudku odvolacího soudu podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další skutek, jenž byl obžalobou posuzován jako dílčí útok výše popsaného zločinu.
3. Uvedeného deliktu se podle zjištění soudu druhého stupně dopustil obviněný tím, že do 28. 2. 2013 jako jednatel a následně od 1. 3. 2013 jako osoba fakticky jednající za společnost A. P., úmyslně s cílem jednak zkrátit daň z přidané hodnoty u společnosti A. P., jednak umožnit odběratelské společnosti T. T., neoprávněně čerpat odpočet daně z přidané hodnoty a krátit daňovou povinnost u této společnosti, případně i u společností dalších zařazených do řetězce postupných přeprodejů mobilních telefonů, nezanesl do účetnictví společnosti A. P., prodejní faktury (blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu druhého stupně) dílem na existující, dílem na neexistující plnění – prodej mobilních telefonů, vystavené v roce 2013 dodavatelskou společností A. P., pro odběratelskou společnost T. T., které následně byly zaúčtovány do účetnictví společnosti T. T., a uplatněny v jejich daňových přiznáních za jednotlivá zdaňovací období leden 2013 až září 2013 a listopad 2013, kdy podal řádná přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost A. P., za měsíc leden 2013 dne 28. 2. 2013, za měsíc únor 2013 dne 27. 3. 2013, za měsíc březen 2013 dne 15. 5. 2013, za měsíc duben 2013 až srpen 2013 dne 8. 10. 2013 a dodatečná přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíce leden 2013 až březen 2013 dne 8. 10. 2013, v nichž neuvedl tvrzená zdanitelná plnění, které tyto dílem fiktivní faktury neodůvodněně obsahovaly, a za měsíce září 2013 a listopad 2013 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty nepodal vůbec, ač faktury (blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu druhého stupně) v tomto období rovněž vystavil či nechal vystavit, a tímto jednáním, kdy sám daň z přidané hodnoty ve vztahu k těmto fakturovaným obchodům nepřiznal a neodvedl, úmyslně dílem u společnosti A. P., zkrátil daň z přidané hodnoty, dílem u společnosti T. T., případně dalších, v řetězci přeprodejů zařazených společností, v důsledku zaúčtování uvedených faktur společností T. T., do jejího daňového účetnictví, umožnil nejméně dosáhnout zkrácení daňové povinnosti u těchto výše jmenovaných společností a případně dalších do řetězce zapojených společností za zdaňovací období měsíce ledna 2013 o částku 3 057 447 Kč, za zdaňovací období měsíce února 2013 o částku 1 071 468 Kč, za zdaňovací období měsíce července 2013 o částku 928 Kč, za zdaňovací období měsíce srpna 2013 o částku 1 381 850 Kč, za zdaňovací období měsíce září 2013 o částku 5 404 962 Kč, za zdaňovací období měsíce listopadu 2013 o částku 330 053 Kč, tedy celkem o 11 246 708 Kč, když výše uvedeným jednáním se podílel na zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 11 246 708 Kč ke škodě Českého státu.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soud druhého stupně v návaznosti na závěry soudu stupně prvního nesprávně vyhodnotil skutkový a právní stav věci včetně provedených důkazů, přičemž právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a to konkrétně v následujících momentech. Především se nedopustil jednání kladeného mu za vinu. Společnost A. P., v níž byl jediným společníkem a jednatelem, prodal dne 1. 3. 2013 osobě, jež se mu představila jako J. K., ovšem jiné, než která se pod tímto jménem účastnila hlavního líčení. Nebyl pak přítomen u ověřování podpisu na pobočce České pošty Praha 1 dne 1. 3. 2013, jak uvedl J. K., neboť listiny ověřoval na pobočce České pošty Praha 9, což je zřejmé z ověřovacích doložek na smlouvě o převodu obchodního podílu z téhož dne. Dále byla chybně vyhodnocena zejména výpověď svědka L. E., který byl osobou, jež fakticky ovládala společnost A. P. Tento svědek také nepotvrdil, že by byl při podpisu listin svědkem J. K. na pobočce České pošty Praha 1 přítomen i obviněný, a rovněž uvedl, že mu částku 5 000 Kč pro svědka J. K. předal obviněný, J. K. naopak vypověděl, že mu tuto částku dal přímo obviněný na zmíněné pobočce. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nevysvětlily, proč odmítly znalecký posudek znalce Ing. Luboše Černého a jako stěžejní důkaz objasňující trestnou činnost byl označen znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA. Vrchní soud v Praze navíc částečně uznal jeho námitky proti tomuto znaleckému posudku, přesto jej považoval za jediný správný. Vůbec tedy neobjasnil, proč byla upřednostněna metoda výpočtu méně příznivá, přičemž v jeho rozsudku mělo být zcela jasně konstatováno, z jakého důvodu se přiklonil k jednomu ze dvou vzájemně si odporujících znaleckých posudků. Popsaný postup považuje obviněný za důkaz o extrémním nesouladu v učiněných skutkových zjištěních a o porušení zásady in dubio pro reo. Znalec RNDr. Miloslav Musil konstatoval, že otisky na písemnostech (fakturách) jsou vyhotoveny dvěma razítky se shodným textem, ale odlišnou grafikou. Faktury, jejichž výstavcem byl obviněný, byly vyhotoveny částečně odlišným způsobem než ty, které vystavil J. K.. V řízení taktéž nebylo prokázáno, že by obviněný fakticky ovládal bankovní účet společnosti A. P., z telefonního čísla XY, neboť se jednalo o pouhou domněnku soudu prvního stupně. Stejně tak nebylo prokázáno, že by disponoval platební kartou této společnosti a učinil 39 výběrů z jejího účtu. Dále napadl tvrzení soudu prvního stupně, podle kterého by svědek J. K. nebyl fakticky schopen realizovaných bankovních operací, neboť nebylo zřejmé, z čeho toto soud dovodil. Soudy obou stupňů se také nevypořádaly s otázkou, kdo podepisoval jednotlivé daňové doklady a daňová přiznání vystavené na jméno „J. K.“, neboť obviněný si dne 21. 9. 2013 zlomil pravou ruku, tuto si pak dne 27. 9. 2013 opětovně narazil, v důsledku čehož byl hospitalizován, operován, dne 29. 9. 2013 propuštěn a do 6. 1. 2014 docházel na kontroly a rehabilitace, navíc dne 8. 10. 2013 pak odletěl na rodinnou dovolenou. Nemohl proto podepsat faktury ze dne 23. 9. 2013 a 25. 9. 2013, ani odevzdat žádné z dodatečných daňových přiznání za měsíce leden až březen 2013 a daňová přiznání za duben až srpen 2013. Obviněný byl tudíž zcela nedůvodně označen za osobu fakticky jednající za společnost A. P., v rozsudku pak zcela absentovaly úvahy, kdo mohl tuto dokumentaci za svědka J. K. podepsat a odevzdat na finanční úřad.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že obviněný v dovolání rozebíral důkazní situaci, nabízel své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýkal vadně zjištěný skutkový stav věci. Tímto se však primárně domáhal změny skutkových zjištění soudů obou stupňů a teprve na podkladě navrhované modifikace usiloval o změnu právního posouzení skutku. Uvedené námitky však uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod nenaplňují. Výjimkou by byla situace, v níž by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor je založen zejména v situaci, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy nebo tato zjištění nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou dokonce opakem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Zmíněná situace však v daném případě nenastala, neboť extrémní nesoulad nelze shledat tehdy, pokud obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím hodnocením. Obdobné námitky jako v mimořádném opravném prostředku navíc obviněný vznesl i ve svém odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze na ně dostatečně reagoval v bodu 14. svého rozsudku. Vysvětlil zde roli každého ze zúčastněných v procesu krácení daní a logicky odmítl verzi obviněného, podle které byl svědek L. E. osobou, která fakticky ovládala společnost A. P., neboť obdobný způsob jednání vzhledem k daňové povinnosti byl zjištěn ještě v době, kdy obviněný vykonával funkci jednatele této společnosti, přičemž v této činnosti bylo kontinuálně pokračováno, a to ve větším rozsahu, což svědčí o účelovém převodu společnosti. Souhlasila také se závěrem, že revizní znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daně, nebyl třeba, jelikož znalecký posudek zadaný z iniciativy orgánů činných v trestním řízení reagoval na úplné skutečnosti, nikoli pouze na část z nich jako znalecký posudek znalce Ing. Luboše Černého, jenž vycházel pro výpočet daňové povinnosti pouze z informací na bankovních účtech a nebral tak v potaz platby v hotovosti, o kterých hovořila ve své výpovědi účetní společnosti T. T., svědkyně A. Z. Soud druhého stupně závěry znaleckého posudku promítl do svého rozhodnutí v podobě zúžení rozsahu trestní odpovědnosti obviněného. Pro posouzení této odpovědnosti pak nebylo určující, kdo předmětné faktury podepsal, neboť bylo zjevné, že se tak stalo s vědomím obviněného.
7. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková argumentace taktéž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018).
15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
16. Nejvyšší soud konstatuje, že takové pochybení ve věci obviněného M. K. shledat nelze, k čemuž doplňuje následující.
17. Obviněný především podle učiněných zjištění převedl svůj obchodní podíl ve společnosti A. P., na J. K., tedy osobu, která se fyzicky účastnila hlavního líčení v pozici svědka a celý proces věrohodně popsala, včetně jednání s obviněným a ověření podpisu. J. K. kontaktoval svědek L. E., nicméně aniž by posléze společnost reálně ovládal nebo jinak do její činnosti vstupoval. L. E. se tak do jisté míry na trestné činnosti podílel, avšak nikoliv namísto obviněného, jak bylo tvrzeno v dovolání, ale vedle něj, zajištěním osoby do funkce tzv. „bílého koně“. Pro celkové posouzení trestné činnosti obviněného pak není nijak zásadně rozhodné, zda odměnu ve výši 5 000 Kč za převod společnosti na svědka J. K. předal tomuto svědkovi přímo obviněný či svědek L. E., resp. zda se obviněný nacházel na pobočce České pošty Praha 1, neboť není nijak sporné, že tyto osoby určitým způsobem spolupracovaly a realizovaly převod. Podstatné naopak ve vývoji skutkového děje bylo, že obviněný svým vlastním faktickým jednáním páchal trestnou činnost spočívající v krácení daňové povinnosti v případě daně z přidané hodnoty, a to i po formálním převodu této společnosti na svědka J. K., když jednal na základě generální plné moci. Zmíněné protiprávní úkony, jak zdůrazňovaly soudy obou stupňů, byly kontinuální, tedy již v době, kdy byl obviněný ještě jednatelem společnosti A. P., docházelo určitým způsobem ke krácení daňové povinnosti, přičemž tato trestná činnosti plynule pokračovala i v období po převodu společnosti na svědka J. K. Odlišností v období po převodu byl větší rozsah této trestné činnosti, což svědčí o účelovosti převodu, provedeném pouze proto, aby se tak mohlo dít se současným určitým utajením osob, které se na ději skutečně aktivně podílely. To ostatně dokládá i skutečnost, že společnost A. P., byla převedena na osobu bez domova, která neměla na vedení společnosti žádný zájem, nedisponovala k tomuto potřebnými znalostmi ani vůlí, přičemž za převod obdržela finanční prostředky (na rozdíl od běžné situace, v níž by patrně za získání údajně fungující obchodní společnosti nabyvatel platil). Na okraj lze doplnit, že podle jinak věrohodné výpovědi svědka J. K. „výběrovým“ kritériem proto, aby se stal společníkem a jednatelem, byla v podstatě skutečnost, že disponoval na rozdíl od jiných osob žijících na ulici, s nimiž se stýkal, osobními doklady nutnými k převodu.
18. S ohledem na tvrzení téhož svědka pak Nejvyšší soud považuje za zcela důvodný i závěr, že fakticky neměl možnost jakkoli ovládat bankovní účet společnosti či z něj provádět výběry, neboť mu k tomuto nebyl dán žádný přístup – nebyl mu předán telefon, resp. příslušná SIM karta, ani karta k tomuto účtu. Obviněný mu totiž tyto věci nepředal a měl je stále v dispozici, neboť před převodem byl jediným společníkem a jednatelem společnosti A. P. K SIM kartě s číslem XY v této souvislosti užívané lze dodat, že bylo zjištěno propojení tohoto čísla se společností T-C., jejímž jediným jednatelem byl do 14. 3. 2013 také obviněný, přičemž po tomto datu se jím stala obdobně jako v případě společnosti A. P., osoba bez domova, a to V. T.
19. O tom, že obviněný ve společnosti A. P., fakticky působil i po jejím převodu, rovněž svědčí i výpovědi dalších osob, a to svědkyně A. Z., která viděla obviněného ve společnosti T. T., se kterou společnost A. P., obchodovala, ještě na podzim roku 2013, a svědka P. V. ze společnosti E. P.
20. Nejvyšší soud se dále neztotožňuje s tvrzením obviněného, podle kterého soudy činné dříve ve věci ve svých rozhodnutích nevysvětlily, proč odmítly znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daně, znalce Ing. Luboše Černého a jako stěžejní důkaz objasňující trestnou činnost obviněného byl označen znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA, konkrétně, proč byla upřednostněna metoda výpočtu pro obviněného méně příznivá. Obviněného lze odkázat zejména na stranu 12 a 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 10. a 13. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kde je uvedeno, že námitky ohledně některých částí znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, považoval soud druhého stupně za důvodné, což se projevilo v tom, že obviněný byl pro část jednání zproštěn obžaloby a současně ve výroku o vině došlo k vypuštění části popisu skutku. V daném rozsahu totiž nebylo prokázáno, že by došlo ke zkrácení daně z příjmu právnických osob, resp. že by vydané faktury byly reálně užity (zaneseny do účetnictví). Krom uvedeného však odvolací soud považoval tento posudek za nesporný. Oba znalecké posudky se totiž neodlišují způsobem výpočtu, ale zejména užitými vstupními daty, neboť při zpracování znaleckého posudku Ing. Luboše Černého absentovaly údaje týkající se plateb v hotovosti, bylo tedy vycházeno pouze z informací z bankovních účtů, což byly údaje neúplné, neboť vedle bezhotovostních převodů byly faktury propláceny i v hotovosti. Ostatně tento znalec u hlavního líčení sám uvedl, že pokud by dostal totožné zadání jako Mgr. Vladimír Lein, MBA, tak by postupoval úplně stejně, tudíž v jejich posudcích nespatřuje žádné rozpory.
21. K námitkám týkajícím se existence dvou různých razítek (s odlišnou grafikou) a odlišností faktur, které měl vystavovat J. K., Nejvyšší soud ve shodě se soudem druhého stupně opakuje, že bylo zjištěno, že faktury s odlišnými razítky se vyskytovaly již v době, kdy byl obviněný jednatelem, a to na fakturách, které podepsal. To, že byly faktury vyhotoveny odlišně, navíc nijak neznamená, že je vyhotovovala jiná osoba. Na správnost skutkových závěrů, týkajících se průběžného jednání po větší část roku 2013, potom nemá významnější dopad ani tvrzení obviněného, že měl v průběhu podzimu zraněnou ruku, kterou mohl užívat pouze s omezeními, resp. že byl v říjnu na dovolené.
22. Lze tak uzavřít, že veškeré v řízení provedené důkazy byly dostatečně pečlivě hodnoceny a není zde v konečném důsledku mezi nimi a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry žádný, natož extrémní rozpor.
23. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na stranu 15 až 16 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze a body 10. až 14. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
24. V obecném smyslu je namístě také doplnit, že na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
25. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel