ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.628.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 628/2020-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2020 o dovolání obviněného O. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 44 To 5/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 84/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2019, č. j. 52 T 84/2019-279, byl obviněný O. P. shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Současně mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu způsobenou zločinem a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 29. 10. 2018 kolem 18:20 hod. v Praze 4, XY, přistoupil v přízemí domu do výtahové kabiny k poškozenému L. Z., a poté co výtah vyjel do 4. patra, třikrát udeřil poškozeného L. Z. do levé spodní části obličeje a třikrát do oblasti spánku a tváře, poté poškozeného odstrčil a kabinu výtahu opustil, přičemž způsobil L. Z. trojitou zlomeninu dolní čelisti v místě kruhovitého výběžku vpravo, při bazi krčku vpravo, v úhlu dolní čelisti vlevo a pohmoždění s otokem měkkých tkání a oděrkou levé tváře.
3. Zmíněný rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 44 To 5/2020-327, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřoval v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a vykazují extrémní rozpory skutkových závěrů s výsledky provedeného dokazování. Zdůraznil, že zatímco on je osobou bezúhonnou a žije řádný život, poškozený má za sebou celou řadu konfliktů se zákonem, navíc je uživatelem drog a patologickým hráčem hazardních her. Následkem těchto aktivit má značné dluhy. Hádek o peníze bylo v rodině poškozeného mnoho, stejně tak se tyto hádky týkaly sázení poškozeného. Poškozený tedy měl motiv k jeho křivému obvinění, kdy chtěl jednak zamaskovat skutečnost, že mu zranění způsobil některý z jeho věřitelů, a jednak získat na obviněném finanční kompenzaci za zranění, které mu údajně způsobil. Celá řada bezúhonných svědků dále potvrdila, že se obviněný v době, kdy se měl skutek stát, nacházel na zcela jiném místě. Ve věci jsou dány časové a věcné nesoulady. Poškozený měl rozporně tvrdit, zda jel s obviněným výtahem nahoru nebo dolů. Svědek J. Z. (otec poškozeného) pak nemohl obviněného vidět vyběhnout z domu, jelikož se nemohl během krátké chvíle o incidentu dozvědět. Stejně tak by tomu bylo, kdyby obviněný z výtahu vystoupil a seběhl schody (jak poškozený uvedl v hlavním líčení), což trvá cca 20 až 30 vteřin. Svědek J. Z. navíc při podání vysvětlení neuvedl nic o tom, že by měl obviněného vidět z okna, což zmínil až u hlavního líčení. Není zřejmé, jestli okno otevíral. Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením tohoto svědka ohledně viditelnosti na ulici, neboť v tuto dobu (29. 10. 2018) byla již úplná tma, což dokládal v přechozím řízení fotografiemi pořízenými z listopadu tohoto roku v 18:00. Světlo, které bylo nainstalováno u vchodu do domu, pak mělo malý výkon a bylo nasměrováno šikmo dolů, tudíž nemohlo osvítit postavu procházející osoby, většinu roku dokonce nesvítilo. Nesprávně byl učiněn i závěr, že se nemohl dostat v době po 18:30 do C. C. na XY, když v 18:03 odcházel z práce. Soudy činné ve věci také nesprávně posoudily věrohodnost jednotlivých svědků, když nevzaly v potaz důkazy obhajoby. Popsaný útok nebyl fyzicky možný, jelikož výtah, ve kterém mělo k útoku dojít, je velmi malý (cca 1x1 metr), přičemž obviněný je vysoký a ve výtahu by nemohl za přítomnosti dvou dospělých osob natáhnout paži a vyvinout tak dostatečně velkou sílu pro úder do tváře poškozeného. S ohledem na tyto pochybnosti byla porušena zásada in dubio pro reo.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil (návrh na další postup po případné kasaci se již v dovolání neuvádí).
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby. Jeho námitkami se náležitě a dostatečně zabýval v návaznosti na podané odvolání soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z provedeného dokazování. Jednání tak bylo plně prokázáno, a to především výpovědí poškozeného, která korespondovala se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Účelem řízení o dovolání potom není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný se ve svém dovolání výlučně zabýval otázkami skutkovými, tedy že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudů obou stupňů jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud prvního stupně vymezený skutek správně zastřešil ustanoveními trestního práva hmotného, stejné stanovisko pak vyjádřil soud druhého stupně, na jehož odůvodnění je možné bez dalšího odkázat. Uplatněná argumentace tedy zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, neodpovídá.
7. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil a opětovně shrnul podstatu své argumentace, v níž se podle svého názoru nezaobírá převážně skutkovými námitkami a následně v bodech (a shodně jako v dovolání) konstatoval její hlavní momenty.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
12. K tomu je potřeba zmínit, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný napadl výlučně správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
14. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková námitka taktéž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
16. V daném případě však taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala. Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně odpovídajícím způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku.
17. Na základě provedeného a dostatečného dokazování a po hodnocení důkazů byl tak následně dovozen průběh skutkového děje, jenž není domněnkou ani spekulací, ale vyplývá ze zmíněného procesního postupu. Na uvedeném ničeho nemění, že obviněný svoji vinu, resp. spáchání trestné činnosti, odmítl a podal svoji verzi skutkového děje, v níž veškeré své trestné jednání popřel a nabízel soudům obou stupňů variantu, jak mohl skutkový děj proběhnout (ve zkratce se mělo jednat o to, že obviněný se v době údajného spáchání skutku nacházel na úplně jiném místě a poškozený, napadený jinou osobou, ho za účelem získání finanční kompenzace křivě obvinil), neboť s jeho tvrzeními se soudy obou stupňů neztotožnily.
18. Jen obiter dictum proto Nejvyšší soud konstatuje, že výpověď poškozeného L. Z., který jako svědek vypovídal pouze v hlavním líčení (k podání vysvětlení nebylo možné v souladu §158 odst. 6 tr. ř. přihlížet), není nevěrohodná ani rozporná. Jím předložený popis celé události byl logický a shodoval se s dalšími provedenými důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi jeho otce J. Z. a zasahujících policistů prap. J. P. a pprap. P. N., kteří hovořili s poškozeným bezprostředně po napadení, a dále se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Naopak argumentace obviněného byla shledána nevěrohodnou, resp. časově nemožnou, podporovanou pouze jemu blízkými osobami. Je dále namístě připustit, že mezi rodinou obviněného a rodinou poškozeného dlouhodobě probíhaly sousedské spory, přičemž i sám obviněný v rámci své obhajoby podrobně popisoval, co vše měla jeho rodině rodina Z. způsobit a čím je měla obtěžovat, k čemuž odvolací soud uvedl (str. 6 jeho usnesení), že projednávaný skutek je poměrně logickým vyústěním zmíněné situace, v níž obviněný neunesl nahromaděnou frustraci a na poškozeného po tom, co reagoval negativně na jeho žádost ohledně snížení hluku v bytě, zaútočil.
19. Skutečnost, že obviněný neměl doposud žádný záznam v trestním rejstříku a není evidován žádný jeho přestupek, pak bez dalšího neznamená, že by shora popsaný trestný čin nemohl spáchat, navíc ani poškozený nemá záznam v opisu z evidence rejstříku trestů ani v opisu z evidence přestupků (viz č. l. 190 a 191 trestního spisu), byť některá jeho jednání byla předmětem šetření (viz č. l. 197 až 199 trestního spisu). Rovněž tvrzení, že ve prospěch obviněného vypovídaly bezúhonné osoby, nutně neznamená jejich plnou věrohodnost, když stran hodnocení jejich výpovědí, jak již bylo řečeno, byl zohledněn jednak blízký osobní vztah těchto osob k obviněnému, a tedy jejich zainteresovanost na celé věci, a jednak skutečnost, že jejich výpovědi nekorespondovaly s objektivní realitou, zejména s časovými dispozicemi. Soudy se přitom možností (i těmito svědky tvrzené) cesty obviněného z místa jeho zaměstnání během cca 30 minut na XY do C. C., a to i se zastávkou v aquaparku v XY, dostatečně zaobíraly (bod 17. rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry akceptoval i soud odvolací) a nepřipustily ji. Větší význam pak nemají úvahy uvedené v dovolání o viditelnosti v době útoku či rychlosti pohybu obviněného po domě, ani poukaz na podlahovou plochu výtahu, zejména zaútočil-li až po otevření jeho dveří.
20. Nejvyšší soud ke stručně uvedeným zjištěním nakonec doplňuje, že na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
21. Souhrnně řečeno, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, resp. jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel