ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.730.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 730/2020-1709
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 8. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. V. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 61 To 463/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 142/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 T 142/2016-1514, byl obviněný R. V. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla stanovena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, jakož i výkonu činnosti prokuristy obchodního závodu, popřípadě pobočky, na pět let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného M. J.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil společně s obviněným M. J. v podstatě tím, že poté, co uzavřel dne 11. 3. 2013 jménem společnosti P. G., s poškozenými P. K., a D. K. smlouvu o dílo, na základě které se společnost P. G., zavázala ke stavbě v rozsudku specifikovaného rodinného domu, obviněný společně s obviněným M. J. jednajícím jménem společnosti P. G., v průběhu výstavby, kdy měla stavba parametry hrubé stavby a nebyla připravena na zimní období, po předchozí domluvě společně vylákali na poškozených ve dnech od 15. do 17. 10. 2013 dodatečné zálohy v celkové výši 585 638 Kč, na základě faktur společnosti P. G., č. 130100019 ze dne 1. 10. 2013 na částku 261 338 Kč a č. 130100020 ze dne 3. 10. 2013 na částku 324 300 Kč, pod záminkou přípravy stavby na zimní období spočívající v dodání a instalaci střešní krytiny a oken, kdy poté obviněný společně s obviněným M. J. vytvořili dne 9. 11. 2013 dvojí fiktivní výpis s historií transakcí z bankovního účtu matky obviněného, jako potvrzení o zaslání dvou plateb dodavatelům, a to dne 25. 10. 2013 ve výši 282 000 Kč a dne 26. 10. 2013 ve výši 225 000 Kč, a tento výpis následně zaslali poškozeným, ačkoliv oba obvinění věděli, že dodatečně složené účelové zálohy ze strany poškozených ve skutečnosti nezaslali tvrzeným dodavatelům a ani je nepoužili pro stanovený účel, žádné stavební práce neprovedli a ani po opakovaných urgencích nic z těchto účelových záloh nevrátili, kdy tímto jednáním způsobili poškozeným celkovou škodu ve výši 585 638 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 61 To 463/2019-1570, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje obligatorní náležitosti stanovené zákonem a není dostatečně vymezena doba spáchání trestného činu. Z výroku rozsudku není zřejmé, zda ke spáchání trestného činu došlo již uzavřením smlouvy o dílo, úhradami jednotlivých záloh, či až odesláním nepravdivých potvrzení o platbách poškozeným. V souvislosti s naplněním subjektivní stránky namítl, že soudy měly hodnotit, zda neměl důvodný předpoklad se domnívat, že jeho společnost svým závazkům bude moci dostát. Poukázal přitom na dohodu o narovnání se společností Crestyl, v důsledku které mohl předpokládat, že jeho společnost bude schopna dostát svým závazkům. Ze znaleckých posudků je zřejmé, že ke dni uzavření dohody s poškozenými byly prostavěny dříve poskytnuté zálohy a je zcela standardní praxí, že v takovém případě je objednatel vyzván k úhradě další zálohy na pokračování prací, a to zvláště za situace, kdy realizátor stavby zajišťuje materiál. Z rozhodnutí soudů není zřejmé, proč některé platby nebyly podřazeny pod jeho podvodný úmysl a jiné zase byly. Došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu. Odůvodnění rozsudku nekoresponduje s užitou právní kvalifikací a úvahy soudu nejsou podpořeny odkazem na skutečnosti, které vyplynuly z dokazování. Závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování. V hodnocení důkazů jsou rozpory a soud pominul rozhodné skutečnosti, které měly být prokázány, případně vyšly v rámci řízení najevo. Dále poukázal na východiska uplatnění zásady in dubio pro reo a odvolacímu soudu vytkl, že opomenul či bagatelizoval vady vytknuté soudu prvního stupně. Ani doplnění dokazování po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu neprokázalo, že byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu, přičemž závěry znalců jsou více či méně kvalifikované odhady, neboť od doby spáchání činu již došlo k dokončení předmětné stavby a nelze určit přesnou hodnotu realizované části díla. K výši škody konstatoval, že tato je pouze o 85 638 Kč nad dolní hranicí značné škody, o této výši rozhodl hypotetický odhad znalce a použitá znalecká metoda a takto vymezený nárok poškozených by byl problematicky uplatnitelný v civilním řízení. S ohledem na výši škody blízko hranice škody značné zdůraznil, že je namístě vycházet z principu in dubio pro reo, kdy nebyl prokázán znak skutkové podstaty spočívající ve způsobení značné škody.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a připomněl, že jde již o druhé dovolání v této věci, kdy o prvním Nejvyšší soud rozhodoval zrušujícím usnesením s totožným popisem tzv. skutkové věty. Soud prvního stupně postupoval podle pokynů Nejvyššího soudu a provedl dostatečné znalecké zkoumání otázky vzniklé škody, a to včetně revizního znaleckého posudku. Na podkladě takto provedeného dokazování soud již mohl mít bez důvodných pochybností za prokázanou výši škody, která byla způsobena na podkladě fiktivní fakturace. V tomto případě nebylo namístě postupovat podle zásady in dubio pro reo, když revizní znalecký posudek otázku vzniklé škody nade vší pochybnost zodpověděl a současně se vyjádřil i k závěrům dalších dvou v této věci vypracovaných znaleckých posudků. Pokud soudy hodnotily důkazy odlišně od představ obviněného, nelze bez dalšího uvažovat o porušení zásady in dubio pro reo, případně ani dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Obviněný se, byť nevýslovně, domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe, která by odpovídala hmotně právní námitce, avšak okolnost, vztahující se ke kvalifikované výši způsobeného následku, nikterak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a společenská škodlivost projednávaného skutku tak není dostatečně snižována. K námitkám obviněného vztahujícím se k finanční situaci jeho společnosti podotknul, že se argumentace obviněného vztahuje až k období po dokonání podvodného jednání a v době spáchání projednávaného trestného činu žádný obviněným tvrzený nárok na úhradu finančních prostředků od společnosti Crestyl neexistoval.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného, kterými brojí proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak jej uzavřely soudy obou stupňů.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však je s to naplnit námitka obviněného stran absence subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněný v této souvislosti především argumentoval dohodou o narovnání se společností Crestyl, kdy podle něj existence této dohody prokazuje, že nenaplnil subjektivní stránku, neboť důvodně předpokládal, že jeho společnost bude schopná svým závazkům vůči poškozeným dostát. K tomuto je však namístě zdůraznit, že projednávaný skutek, spáchali obvinění v říjnu 2013, avšak k narovnání se společností Crestyl došlo až v prosinci 2013. Obviněný nemohl již v říjnu, poté, kdy společnost VUJEZD, s. r. o., ze skupiny Crestyl v září 2013 odstoupila od smluv se společností obviněných, s jistotou předpokládat, že jim v prosinci tato společnost odpustí vady na postavených domech a vyplatí zádržné. Dále je namístě k otázce zavinění doplnit, že obvinění vylákali od poškozených zálohu na jasně dohodnutý účel, tento však objektivně nesplnili, peníze použili jiným než dohodnutým způsobem, a poté poškozené oklamali vytvořením falešných listin, které měly prokazovat použití peněz na dohodnutý účel. Následně obvinění ani neprovedli dohodnuté práce a nenakoupili k tomu určený materiál, a poškozeným ani nevrátili uhrazenou zálohu. Z nastíněných skutečností tak zcela jasně vyplývá, že obviněný musel být v době spáchání projednávaného skutku přinejmenším srozuměn s tím, že dohodnutý účel poskytnutí zálohy od poškozených nesplní a finanční prostředky budou použity v rozporu s tímto účelem a svým jednáním tak naplnil subjektivní stránku zločinu podvodu přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomuto lze dále odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 15-19 odst. 20-29 rozsudku soudu prvního stupně), kdy odvolací soud tyto závěry potvrdil (viz str. 3 odst. 8 usnesení odvolacího soudu). K tvrzení obviněného, že v rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně vyjádřeno období spáchání trestného činu, lze pak poukázat na to, že soud prvního stupně jako podvodné jednání hodnotil čtyři platby z období od 15. 10. 2013 do 17. 10. 2013, kdy tyto v rámci tzv. skutkové věty řádně konkretizoval, a ani v tomto ohledu proto nelze spatřovat pochybení, když rozsudek soudu prvního stupně splňuje náležitosti podle §120 odst. 3 tr. ř. Na základě shora uvedeného tak Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Rovněž námitku stran toho, že ani po doplnění dokazování nebylo prokázáno způsobení škody, a tedy nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu, lze s jistou mírou benevolence pod uplatněný dovolací důvod podřadit, byť je tato námitka do značné míry postavena na polemice s provedenými důkazy. K tomuto je namístě nejprve připomenout, že Nejvyšší soud v této věci již jednou rozhodoval o dovolání obviněného, kdy shledal, že provedeným dokazováním nebylo dostatečně objasněno, zda byla poškozeným způsobena škoda a zda tedy došlo k obohacení společnosti P. G., když znak škody nebyl v rámci předcházejícího řízení náležitě objasněn. Soud prvního stupně na základě pokynu Nejvyššího soudu v novém projednání věci nechal vypracovat znalecký posudek z oboru stavebnictví, odvětví obytné stavby, znalce Ing. arch. Františka Jindřicha, a též obviněný nechal vypracovat znalecký posudek z oboru stavebnictví, odvětví obytné stavby, znalce Ing. Pavla Huška. Vzhledem k tomu, že tyto znalecké posudky nedokázaly zodpovědět předmětnou otázku, soud prvního stupně zcela správně přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví oceňování nemovitostí, znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v. o. s. Tímto posudkem bylo prokázáno, že hodnota hrubé stavby odpovídala hodnotě stavebních prací, a to včetně zabudovaného materiálu, kdy tato hodnota k datu 26. 11. 2013, tedy k datu předání díla, byla vyčíslena na 1 721 536 Kč. S ohledem na to, že poškozenými byla uhrazena celková částka ve výši 2 498 743 Kč, pak rozdíl činil 777 207 Kč. Soud prvního stupně tedy zcela správně určil jako výši škody tu částku, která byla poškozenými vyplacena v rámci dodatečných záloh vylákaných obviněnými jednáním uvedeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, tedy částku 585 638 Kč, když zmiňovaný rozdíl mezi hodnotou stavby a zaplacenými zálohami je ještě vyšší. V rámci revizního znaleckého posudku se znalecký ústav rovněž vyjádřil i k nedostatkům předcházejících znaleckých posudků a řádně vysvětlil i metody použité k výpočtům. Je tak namístě uzavřít, že se soud prvního stupně určením výše škody dostatečně zabýval, výše škody byla doplněným dokazováním bez pochybností zjištěna a objektivní stránka kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu byla naplněna. Nejvyšší soud tak rovněž tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit i ne zcela jednoznačně vyjádřenou námitku stran subsidiarity trestní represe, a to ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě předmětného trestného činu. Obviněný tuto námitku sice uvedl s poukazem na zásadu in dubio pro reo, avšak z jejího obsahu vyplývá, že se spíše domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe i s ohledem na výši škody blížící se dolní hranici značné škody. Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). V nyní projednávané věci je namístě akcentovat, že jednání obviněného, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována mimo jiné i způsobem provedení trestného činu, kdy obvinění zcela účelově vylákali předmětné finanční prostředky od poškozených, využili jejich tíživé situace před nadcházející zimou se záminkou, že prostředky budou použity k dodání a instalaci střešní krytiny a oken, aby stavbu připravili na zimní období, poškozené pak utvrzovali v tom, že ke stavebním pracím po poskytnutí zálohy dojde a navíc k podpoře svého tvrzení vypracovali falzifikáty dokladů prokazující úhradu dodavatelům, ačkoli k žádné úhradě nedošlo. Kromě toho byla způsobená škoda ve výši 585 638 Kč vyčíslena správně a nelze tedy ani souhlasit s námitkou obviněného, že by se jednalo pouze o odhad, který by zpochybnil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve způsobení značné škody. Na základě shora uvedeného tak Nejvyšší soud shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 17. 12. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 24. 6. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 8. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu