ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.830.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 830/2020-936
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 8. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 320/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 54/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 7. 2019, č. j. 21 T 54/2018-777, byl obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Toto rozhodnutí napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 5 To 320/2019-856, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak byl obviněný shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 2 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 4. 2017 kolem 21:10 hod. v Břeclavi, na silnici II. třídy č. 425 – ulice XY, v podnapilém stavu, řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, společnosti Chachar catering, s. r. o., a ve kterém cestovali jako spolujezdci R. S., jenž seděl na místě vedle řidiče a L. D. a N. O., kteří seděli na zadních sedadlech, respektive v dětských sedačkách, přičemž L. D. seděl v dětské sedačce vlevo vzadu za řidičem a N. O. v dětské sedačce vpravo vzadu za spolujezdcem, když v km 44,5 v důsledku opilosti, nepozornosti a rychlé jízdy, jenž byla vyšší než 100 km/h, po projetí levotočivé zatáčky vyjel s vozidlem vpravo mimo komunikaci, kde narazil pravým předním rohem v oblasti uchycení tlumiče pérování pravého předního kola do sloupu, který vytrhl, poté došlo ke změně rotace směrem vpravo, k pohybu vozidla v pravotočivém smyku napříč chodníkem pro chodce, kde před nárazem do oplocení levým předním rohem a dalších prvků okolí narazil levým bokem do chodkyně H. B., jdoucí po chodníku, která byla odhozena ve směru jízdy vozidla směrem ke garáži, do které narazila svým tělem a nejpravděpodobněji hlavou, poté došlo k nárazu vozidla do oplocení pozemku a dalších prvků okolí, tj. plynové regulační stanice s plynovou přípojkou a elektrické rozvodné plastové skříně, při nehodě utrpěla poškozená H. B. smrtelné zranění – polytrauma, tedy sdružené poranění několika pro život důležitých orgánů či orgánových komplexů, kdy konkrétně se jednalo o kraniotrauma – poranění hlavy s devastací mozkové tkáně, dále pak poranění plic, hrudní srdečnice, jater a ledviny, při nehodě dále utrpěla zranění N. O., jež měla otřes mozku a tržnou ránu hlavy, dále R. S., který utrpěl otřes mozku, pohmožděniny a frakturu palce pravé horní končetiny a L. D. utrpěl zlomeninu několika žeber vpravo, všichni byli převezeni do nemocnice, avšak odmítli hospitalizaci, dechovou zkouškou provedenou u obviněného téhož dne ve 21:28 hod. bylo zjištěno 1,04 promile a ve 21:34 hod. 1,05 promile alkoholu v dechu, rozborem vzorku krve, který byl obviněnému odebrán téhož dne ve 22:30 hod. bylo v jeho krvi zjištěno 1,04 g/kg alkoholu v krvi, přičemž znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo zjištěno, že v době jízdy hladina alkoholu v krvi obviněného činila nejméně 0,68 g/kg alkoholu v krvi, obviněný se tudíž nacházel v době řízení ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo a svým jednáním porušil ustanovení §4 písm. a), §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 1 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v platném znění, při nehodě obviněný narazil do vícero obecně prospěšných zařízení uvedených výše, přičemž zejména v důsledku demolice kiosku měření a regulace plynu mohlo dojít k nebezpečí výbuchu a následného požáru unikajícího plynu, na vozidle zn. Škoda Octavia byla způsobena škoda nejméně ve výši 90 000 Kč, na sloupu veřejného osvětlení škoda ve výši 27 208,68 Kč Městu Břeclav, na elektrické rozpojovací skříni SD 842 R227239 škoda ve výši 39 362 Kč společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., a poškozením plynové přípojky, regulační stanice a venkovního oplocení byla způsobena škoda ve výši 275 802,24 Kč subjektu Střední průmyslová škola Edvarda Beneše a Obchodní akademie Břeclav, příspěvková organizace.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o (k výzvě posléze konkretizovaný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že dovolání podává pouze do výroku o trestu, neboť jej považuje za exemplární. Ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10) měl za to, že uložení takového trestu je dovolacím důvodem, přestože významná část judikatury Nejvyššího soudu ho ignoruje. Exemplární trest je trest nepřiměřeně zostřený a prvoplánově odstrašující, který jde dramaticky nad rámec spravedlivého potrestání spáchaného skutku, přičemž jím může být i trest uložený v mezích zákonné trestní sazby pro danou právní kvalifikaci. Jeho uložením bylo porušeno ustanovení §39 tr. zákoníku, čímž došlo i k nerespektování základního práva na spravedlivý proces a Nejvyšší soud má povinnost v takových situacích zasáhnout (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Konkrétní důvody nepřiměřenosti spatřoval v tom, že soud druhého stupně zcela jednostranně vyhodnotil podmínky uvedené v §39 tr. zákoníku. Především jako přitěžující okolnost hodnotil i všechna minulá odsouzení, která jsou však již zahlazená a do rozhodnutí by soud tyto skutečnosti neměl vůbec uvádět. Dále odvolací soud přihlížel i ke skutečnosti, že má záznam v evidenční kartě řidiče ze dne 13. 2. 2019 pro řízení pod vlivem alkoholu a hodnotil ji jako přitěžující, ačkoliv tato okolnost v době spáchání činu ještě nenastala. Došlo tím k porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť se trest odpoutal od posuzovaného skutku a stal se odvislým od doby trvání trestního řízení. Pachateli přitom musí být ukládán pouze trest vzhledem k přitěžujícím okolnostem, jichž si mohl být vědom ve chvíli páchání skutku. Co se týče přitěžující okolnosti, podle níž mu měl přitěžovat způsob, jakým byl trestný čin spáchán, uvedl, že ačkoliv jeho jednání bylo hodnoceno pravdivě a je si vědom svých pochybení, valná část těchto skutečností je kryta samotnou právní kvalifikací, pro níž byl uznán vinným. Související úvaha odvolacího soudu o přiblížení se jeho jednání zločinu obecného ohrožení z nedbalosti dle §273 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je pak mimo jakoukoliv existující judikaturu a neodráží skutečný obsah této skutkové podstaty. Bylo také třeba přihlédnout k tomu, že došlo k vypuštění právní kvalifikace přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, uvedená změna se však nepromítla do uloženého trestu. Obecně se pak nejednalo v rámci typové trestné činnosti o žádné znatelně excesivní jednání. Uložení nepodmíněného trestu ve výši čtyř let, ještě zostřené zákazem činnosti na dobu 6 let, je, stran délky odnětí svobody, zcela neadekvátní, neboť zde neexistují žádné výrazné, natož výjimečně přitěžující okolnosti. Uložený trest odnětí svobody je likvidační a jeho jediným cílem je eliminace osoby obviněného ze společnosti.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil ve výroku o trestu a sám ve věci rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentace obviněného směřuje mimo v úvahu přicházející dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Argumentace obviněného tak neodpovídá ani dalšímu v úvahu připadajícímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, co se týče výroku o trestu, např. při pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce dále odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž bylo připomenuto, že za užití tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdy by výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 trestního zákona a §31 odst. 1, 2 trestního zákona, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání (nyní zejména §39 a násl. tr. zákoníku). Námitky obviněného tak nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť nedosahují právní kvality požadované citovanou judikaturou a trestním řádem, protože je jimi v zásadě namítána „pouhá“ nepřiměřená přísnost trestu. Stručně pak dodal, že se jedná o přípustný druh trestu, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby. Kromě toho, že jsou výtky nepřiřaditelné pod zákonné dovolací důvody, nelze jim přiznat důvodnost ani v obecné rovině. Odkázal zejména na str. 7 a 8 rozsudku krajského soudu, ze kterých vyplynulo, že v zásadě dostatečně vyhodnotil významné okolnosti týkající se stanovení druhu a výměry trestu, přičemž trest nemůže být nepřiměřeně přísným či snad dokonce exemplárním již z povahy věci, neboť odnětí svobody i zákaz činnosti byly vyměřeny mírně nad polovinou příslušné zákonné trestní sazby.
7. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Dále je namístě uvést, že obviněným výslovně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
11. Námitky obviněného ovšem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují. Byly mu totiž uloženy přípustné druhy trestů, neboť trest odnětí svobody byl uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, a to těsně nad její polovinou. V případě trestu zákazu činnosti (konkrétně již dovoláním nenapadanému) spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel došlo taktéž k uložení trestu v zákonné výměře, kdy se opět jednalo o dobu těsně nad polovinou nejvyšší možné výměry tohoto trestu.
12. Zásah dovolacího soudu by pak v obviněným tvrzeném ohledu, tj. při nepřiměřenosti uložené trestní sankce, přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, tj. pokud by byl extrémně přísný, zjevně nespravedlivý nebo nepřiměřený, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1095/2019). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného (což plně respektuje i Nejvyšší soud – viz rozhodnutí zmíněná výše). O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
13. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná a nelze shledat žádný důvod, proč by obviněnému uložený trest odnětí svobody (který, resp. jeho výměra, je přímo dovoláním napadena) měl být trestem extrémně přísným, či zjevně nespravedlivým nebo nepřiměřeným. Ke konkrétním tvrzením uvedeným v dovolání pak Nejvyšší soud konstatuje následující.
14. Především je třeba konstatovat, že soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vypořádal s předchozími odsouzeními obviněného, tedy si vyhodnotil, zda a případně kdy je k nim možné přihlížet, což představuje jeho zákonnou povinnost. Z popsaného postupu pak nelze nijak dovozovat, že by k zahlazeným odsouzením bylo přihlíženo jako k přitěžujícím okolnostem. K tomu Nejvyšší soud připomíná závěry zprávy trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73 (publikované pod č. 10/1974 Sb. rozh. tr.), z nichž mimo jiné vyplývá, že fikce neodsouzení nebrání tomu, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnostem nápravy atd. Takové zahlazené odsouzení tedy nezakládá recidivu a nelze k němu jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku přihlížet (přičemž z rozhodnutí soudu druhého stupně ani neplyne, že by tak činil), je však možné jej pro stanovení adekvátního druhu a výměry trestu zohlednit při posuzování možnosti nápravy pachatele ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku. Váhu skutečnosti spočívající v tom, že pachatel v minulosti už spáchal takový skutek, je (za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou stejné) třeba při ukládání trestu hodnotit podstatně mírněji, než přitěžující okolnost recidivy, neboť má zásadně menší váhu, než skutečnost, že pachatel už byl za trestný čin odsouzen (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1586/2014; v odborné literatuře pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 571). Ani v tomto ohledu však krajský soud nijak nepochybil.
15. Námitce obviněného, že by skutečnost v podobě dřívějších, nicméně zahlazených odsouzení neměla být v rozhodnutí vůbec uvedena a že k ní soud druhého stupně nesmí vůbec přihlížet, tak není možné přisvědčit.
16. Akceptovat nelze ani tvrzení obviněného, jež se týkalo jeho nesouhlasu se zohledněním (při ukládání trestu) jeho záznamu v evidenční kartě řidiče ze dne 13. 2. 2019 pro řízení pod vlivem alkoholu, jelikož tato okolnost v době spáchání činu ještě nenastala. Obviněnému totiž musí být, podle názoru předloženého v dovolání, ukládán trest pouze vzhledem k přitěžujícím okolnostem, jichž si mohl být ve chvíli páchání skutku vědom. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že v rámci stanovení druhu a výměry trestu se podle §39 odst. 1 tr. zákoníku přihlíží mimo jiné i k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, která je určována taktéž chováním pachatele po činu. Takové chování se logicky nemůže projevit v době, kdy byl páchán trestný čin, ovšem může svědčit o pozitivním obratu pachatele v jeho vztahu k zákonem chráněným zájmům a hodnotám, které ohrozil nebo porušil spáchaným trestným činem, nebo naopak o tom, že ani poté si neuvědomil své pochybení nebo se nechce podřídit obecně uznávaným společenským pravidlům a nehodlá respektovat stanovené právní normy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 518 a 519).
17. Zmíněné přestupkové jednání obviněného [pro přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, pro řízení pod vlivem alkoholu v míře 0,47 g/kg] zde však svědčí, jak vyhodnotil krajský soud, o jeho zcela zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákoníkem a zejména o tom, že se nijak ze spáchaného trestného jednání, kdy – rovněž při řízení vozidla pod vlivem alkoholu – způsobil před nedlouhou dobou smrt člověka, nepoučil a obdobné jednání s obdobnými riziky realizoval opětovně. Uvedené pak nelze hodnotit jinak než výrazně negativně (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 6 Tdo 373/2020, odst. 10, ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 4 Tdo 165/2019 nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 573/2015.
18. V rámci stanovení druhu a výměry trestu při posuzování povahy a závažnosti trestného činu podle §39 odst. 1 tr. zákoníku se pak mimo jiné hodnotí i způsob provedení činu, jeho následky či okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán (obviněný se však v dovolání zabýval pouze polehčujícími a přitěžujícími okolnosti, což však není jediné kritérium pro stanovení druhu a výměry trestu). K tomu lze shrnout, že obviněný v posuzovaném případě bez výraznějšího důvodu usedl za volant vozidla s vědomím, že se nachází pod vlivem alkoholu, rozhodl se převážet i další tři dospělé osoby (z toho dvě sedící na zadních sedadlech v dětských sedačkách) s tím, že je převeze do jiné restaurace, a projížděl obcí večer více než dvojnásobkem povolené rychlosti, čímž zcela bezohledně ohrožoval další účastníky silničního provozu a zejména na místě usmrtil člověka, který se pohyboval na chodníku a neměl jakoukoliv šanci tomuto následku zabránit. Navíc v důsledku způsobené nehody a demolice kiosku měření a regulace plynu na místě hrozila další nebezpečná událost (výbuch plynu a následný požár). Tyto okolnosti, spolu s výraznou intenzitou naplnění zákonem stanovených kvalifikačních momentů, závažnost spáchaných trestných činů nepochybně zásadním způsobem zvyšují a nelze tak mít pochybnosti o tom, proč soudy shodně obviněnému uložily předmětný trest.
19. Soud druhého stupně, jenž učinil konečné rozhodnutí, všechny naznačené skutečnosti ve svém rozhodnutí reflektoval a (viz odst. 8 jeho rozsudku) přiblížil, proč ukládá shodný trest jako soud prvního stupně, navzdory vypuštění jedné ze sbíhajících se kvalifikací. Nejvyšší soud jen na okraj doplňuje, že obviněnému i přes zásah v podobě vypuštění posouzení skutku jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nadále (v daném ohledu) přitěžovala skutečnost, že svým jednáním spáchal více trestných činů, navíc skutkové okolnosti v podobě řízení vozidla pod nezanedbatelným vlivem alkoholu zůstaly i v rámci skutkových závěrů krajského soudu plně zachovány.
20. Odvolací soud pak, aby zdůraznil závažnost způsobu spáchání tohoto skutku i jeho okolností, v rámci hodnocení mimo jiné uvedl, že se způsob jeho provedení a způsobené následky blíží zločinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tato skutková podstata však nebyla aplikována, tedy závěry Krajského soudu v Brně nejsou v rozporu s existující judikaturou a ani se skutečným obsahem zmíněného ustanovení (jak bylo namítnuto v dovolání), ale jmenovaný soud tím zjevně pouze s ohledem na učiněné závěry poukázal na obviněným zaviněnou dopravní situaci, v níž vlivem vysoké rychlosti, požití alkoholu a denní doby a z toho vyplývající omezené možnosti vozidlo dostatečně ovládat (automobil se v konečném důsledku dostal nejprve do levotočivé rotace, následně nárazy do pravotočivé rotace) nastolil stav pravděpodobnosti vzniku poruchy, která také, bohužel, nastala. Ani v daném ohledu, resp. stran naznačené podpůrné úvahy, nelze ničeho soudu druhého stupně stran výroku o trestu vytknout.
21. Souhrnně řečeno, trest odnětí svobody uložený obviněnému není extrémně přísný, zjevně nespravedlivý nebo nepřiměřený, resp. není ani uložený dramaticky nad rámec spravedlivého potrestání spáchaného skutku, aby byl namístě zásah dovolacího soudu, ale jedná se o trest, jehož druh a výši (zejména) krajský soud dostatečně odůvodnil ve svém rozsudku, který je podložen učiněnými zjištěními a který byl, s ohledem na tato zjištění, důvodně uložen v rámci trestní sazby stanovené pro nejpřísnější ze spáchaných trestných činů, a to mírně nad její polovinou (tzn. nikoli např. v horní třetině či čtvrtině), tedy ve výměře adekvátní typově obdobnému jednání, zatíženému, v neprospěch obviněného, výše popsanými skutečnostmi, resp. zjištěními.
22. Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky obviněného nejsou podřaditelné ani pod uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod, a to ani ve smyslu výše citované (shodné) soudní praxe zdejšího a Ústavního soudu. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel