ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.849.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 849/2020-977
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 8. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 1 To 6/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 43 T 15/2018-831, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §141 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podle §80 odst. 1, §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného pokusu zločinu v podstatě tím, že dne 20. 3. 2018 kolem 17:30 hod. v Brně, pod schodištěm vedoucím k základní škole na XY, kde došlo ke slovní výměně názorů s poškozeným Z. P., ohledně účasti syna poškozeného na kurzech plavání, kdy poškozený užil řadu vulgárních výrazů, ho začal obviněný pronásledovat, a ten před ním utíkal po schodech nahoru směrem od základní školy do prostoru parku. Přitom poškozený nezjištěným způsobem vytáhl legálně drženou nabitou pistoli a třikrát vystřelil do vzduchu, přičemž obviněný jej stále pronásledoval a ještě před třetím výstřelem se obviněný snažil poškozeného odzbrojit, kdy mu ruku s pistolí tlačil směrem do boku, a došlo k výstřelu do vzduchu. Obviněný se v důsledku střelby dostal do stavu přechodné duševní poruchy, tzv. akutní reakce na stres, silné a prudké emoční reakce spojené s výrazně úzkostným prožíváním, intenzivním strachem, úlekem, zmatkem a zúžením vědomí s neschopností se komplexně v situaci plně rozumově orientovat, dále pronásledoval poškozeného a došlo mezi nimi k fyzické potyčce, kdy obviněný poškozeného několikrát uhodil pěstí a snažil se jej odzbrojit, poškozený se bránil kopy nohama, ale podlehl fyzické převaze obviněného a upadl. Přesto na něj obviněný dále útočil a snažil se odejmout poškozenému zbraň a přitom došlo k prvnímu nechtěnému výstřelu. Poškozený se neustále bránil tím, že ležící na zemi proti obviněnému kopal nohama. Poté, co se obviněný zmocnil zbraně, tuto namířil na poškozeného zvedajícího se ze země a vystřelil směrem do oblasti jeho ramen vlevo a způsobil mu zranění a bezvědomí, kdy v důsledku těchto zranění byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě a byl zachráněn jen díky rychlé specializované lékařské pomoci.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 1 To 6/2020-915, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesoulad mezi skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry, kdy s poukazem na judikaturu stran tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. provedenými důkazy zdůraznil, že soudy nesprávně zjistily a vyhodnotily skutkový stav věci a nevypořádaly se se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje. Dále připomněl teoretická východiska znaku společenské škodlivosti a principu trestního práva jako ultima ratio. Zdůraznil, že jednal ve skutkovém omylu, nechtěl nikoho připravit o život, přičemž v jeho jednání nelze shledat znaky úmyslného jednání a nenaplnil tudíž subjektivní stránku zločinu. Chtěl pouze zpacifikovat agresora a u osob v okolí chtěl navodit pocit bezpečí. Již v předchozích fázích řízení se hájil tím, že šlo z jeho strany o nutnou obranu, když situaci vyhodnotil tak, že se poškozený začal zvedat ze země, aby na něj zaútočil. Nevěděl, že jde o pravou zbraň a poškozeného chtěl pouze zastrašit výstřelem, přičemž s touto námitkou se nevypořádal ani odvolací soud, ačkoli i znalec Ing. Marek Seďa tuto jeho obhajobu připustil a nevyvrací to ani jeho následná manipulace se zbraní. S odkazem na znalecké posudky upozornil na to, že na jeho jednání je nutné pohlížet jako na zcela iracionální. Tuto námitku uplatnil i v odvolání, avšak odvolací soud jeho psychické rozpoložení nevzal v potaz. Nemohl si ani být vědom skutečnosti, že poškozenému způsobil střelné poranění, když si nevšiml žádného vstřelu ani krve.
5. Jeho verzi obhajoby podporují i policisté, kterých se bezprostředně po incidentu dotazoval na to, zda zbraň a náboje byly či nebyly pravé, kdy vzhledem ke svému stavu po skutku nemohl ihned konstruovat účelovou verzi své výpovědi před orgány činnými v trestním řízení. Soudy se s jeho argumenty nevypořádaly, případně důkazy bezdůvodně bagatelizovaly. Nic z toho, co je mu kladeno za vinu, nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, kdy naopak některá tvrzení obžaloby byla zcela vyvrácena. Soudy hodnotily některé důkazy v rozporu se skutkovými zjištěními v jeho neprospěch a jiné vyznívající v jeho prospěch upozadily. Tím byly porušeny princip in dubio pro reo, presumpce neviny a nebyla respektována Listina základních práv a svobod a Ústava. Nesouhlasí se soudem druhého stupně, že jednání poškozeného nepovažoval za zavrženíhodné, neboť tento závěr je v rozporu se zjištěnou realitou. V dalším odkázal na odůvodnění svého odvolání. Kromě toho obviněný navrhl předsedovi senátu soudu prvního stupně postup podle §265h odst. 3 tr. ř., a pro případ, že by tak neučinil, pak navrhl předsedovi senátu Nejvyššího soudu postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že jde převážně o opakování jeho obhajoby z předchozích fází řízení, se kterými se soudy správně a dostatečně vypořádaly. K námitkám týkajícím se nesprávného hodnocení důkazů a skutkových zjištění odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a zdůraznil, že neshledává žádné rozpory, neboť soudy se náležitě vypořádaly s jednotlivými verzemi průběhu skutkového děje. Při absenci extrémních vnitřních rozporů tyto námitky spadají zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, stejně jako výhrady stran porušení zásady in dubio pro reo. K tvrzení obviněného o nutné obraně, resp. alespoň o putativní nutné obraně odkázal rovněž na rozhodnutí soudů, které tuto námitku označily za bezpředmětnou. Pokud snad obviněný vnímal pokus odzbrojeného a fyzicky přemoženého poškozeného vstát ze země tak, že na něj znovu hodlá zaútočit, pak reakce spočívající ve střelbě do poškozeného v této situaci by byla zcela zjevně nepřiměřenou, a tudíž i odporující §29 tr. zákoníku. Ani putativní nutná obrana by neměla pozitivní dopad na trestní odpovědnost obviněného, neboť by se jednalo o intenzivní exces. S tvrzeným skutkovým omylem se rovněž správně vypořádaly soudy obou stupňů a nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, na základě kterých by se obviněný mohl důvodně domnívat, že se zmocnil neletální zbraně. K námitce obviněného, že se soudy nevypořádaly s jeho výhradami, konstatoval, že postup soudů není s ohledem na judikaturu porušením práva na spravedlivý proces obviněného, když rozhodnutí obsahují ucelený argumentační systém, kterým byla obhajoba vyvrácena. K odkazu obviněného na obsah jeho řádného opravného prostředku doplnil, že k takovémuto odkazu nelze v dovolacím řízení přihlížet.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Dovolací námitky obviněného, kterými zpochybňuje skutková zjištění soudů jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování, které odvolací soud následně potvrdil. Obhajoba obviněného byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, kdy soud prvního stupně velmi zevrubně hodnotil jednotlivé důkazy a jejich hodnocení i řádně odůvodnil (viz především str. 23-32 odst. 84-102 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud následně takto učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně zrekapituloval a zcela se s nimi ztotožnil (viz str. 5-7 odst. 12-13 usnesení odvolacího soudu), a ani Nejvyšší soud jim nemá co vytknout. Rovněž námitky obviněného stran porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny nemohou ve světle výše uvedeného naplnit uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřují výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tyto zásady mají procesní charakter, týkají se jen otázek skutkových a jako takové nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
16. K výtkám obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, je pak nad rámec uvedeného namístě připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný výše nastíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu jakkoli zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu.
17. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku obviněného, kterou brojí proti naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu. Obviněný k této námitce především uvedl, že jednal ve skutkovém omylu a tak nejednal v úmyslu poškozeného zabít, přičemž zdůraznil, že měl za to, že zbraň nebyla pravá, a tudíž nevěděl, že by výstřel mohl poškozeného zranit. K namítnutému skutkovému omylu je namístě nejprve uvést, že ze soudy učiněných skutkových zjištění nevyplývají skutečnosti, které by obviněnému umožnily se domnívat, že zachází s pouhou neletální atrapou zbraně, a to ať už plynovou, nebo i kuličkovou. Jak soudy správně uvedly, jednání obviněného, který se zbraně snažil za každou cenu zmocnit, stejně jako následné zacházení se zbraní a výstřel do oblasti ramen, vylučuje jeho domněnku o tom, že by zbraň nebyla letální, přičemž složitější úvahy obviněného v tomto směru nebyly s ohledem na jeho znalecky potvrzené mentální rozpoložení rovněž možné. Navíc žádný z výstřelů nesměřoval přímo na obviněného, nemohl tudíž z pouhé skutečnosti, že sám nebyl při incidentu zraněn předpokládat, že jsou náboje slepé, případně že je zbraň pouhou atrapou. S možným posuzováním pravosti zbraně obviněným, stejně jako s námitkou skutkového omylu, se zevrubně zabýval soud prvního stupně, který správně uzavřel, že obviněný musel být srozuměn s pravostí a tudíž i letalitou předmětné zbraně (viz str. 31-32 odst. 98-102, 107 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud jeho závěry shledal správnými, částečně je i dále argumentačně rozvedl (viz str. 9 odst. 22 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje a pro stručnost na ně dále odkazuje. Soud prvního stupně shledal zavinění obviněného ve formě minimálně úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (str. 33 odst. 108 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž tento závěr je podle Nejvyššího soudu správný. S ohledem na skutková zjištění musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že výstřelem do oblasti hrudníku může ohrozit život poškozeného, přičemž s ohledem na výše uvedené nebyly shledány skutečnosti podporující verzi obhajoby o skutkovém omylu obviněného. Nejvyšší soud proto shledal uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.
18. Také námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana, lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. K této námitce obviněný uvedl, že by se na jeho jednání mělo pohlížet jako na nutnou obranu, případně s ohledem na tvrzený skutkový omyl i putativní nutnou obranu, neboť situaci vyhodnotil tak, že se poškozený chystal zvednout ze země a zaútočit na něj. Zdůraznil, že měl za to, že zbraň nebyla pravá a poškozeného tak chtěl výstřelem při obraně sebe i okolí odstrašit od dalších útoků. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, přičemž podle odstavce druhého nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou putativní nutné obrany je pak skutečnost, že pachatel mylně předpokládá útok na zájem chráněný trestním zákonem, vůči němuž zaměřil své obranné jednání. Takové počínání je poté hodnoceno podle zásad o skutkovém omylu pozitivním (viz §18 odst. 4 tr. zákoníku), který vylučuje úmyslné zavinění pachatele (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 703/2015). Jak správně uvedl soud prvního stupně, na pouhém začátku samotného konfliktu by se jednání obviněného, kdy tento reagoval na konání poškozeného, který vytáhl zbraň a potencionálně by s ní mohl ohrožovat obviněného i okolí, dalo pokládat za jednání v nutné obraně, a to i s ohledem na akutní stresovou reakci obviněného. Avšak v době, kdy byl poškozený již na zemi a obviněný jej odzbrojil, poškozený již nemohl ani obviněného, ani okolí jakkoli dále ohrožovat. V takovém případě, kdy byl poškozený na zemi a neozbrojen (byť se mohl pokoušet ze země zvednout) jeho útok již fakticky skončil. S ohledem na ukončení útoku a na zjevnou fyzickou převahu obviněného a na to, že se zmocnil zbraně poškozeného, pak jeho jednání, kdy poškozeného střelil do oblasti hrudníku, již zcela vybočilo z mezí nutné obrany (k tomuto blíže viz str. 32-33 odst. 104-106 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 odst. 21 usnesení odvolacího soudu). Jednalo se přitom o extenzivní exces z nutné obrany, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 408). Soud prvního stupně pak správně k této skutečnosti přihlédl jako k polehčující okolnosti podle §41 písm. g) tr. zákoníku. K možnému posouzení jednání obviněného jako putativní nutné obrany s ohledem na skutkový omyl je pak namístě akcentovat, jak Nejvyšší soud již uvedl výše, že nebyly shledány skutečnosti, na základě kterých by se mohl obviněný oprávněně domnívat, že je zbraň pouhou neletální atrapou, příp. že by ho poškozený mohl dále ohrožovat a v takovém případě obviněnému ani nelze přisvědčit, že chtěl poškozeného výstřelem mířeným na hrudník pouze odstrašit od dalších útoků, případně odvrátit jeho další útok. Je proto namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
19. Rovněž námitka obviněného, kterou s poukazem na okolnosti případu namítá porušení zásady ultima ratio, je s to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Má především za to, že v jeho případě nebylo naplněno kritérium společenské škodlivosti, když poukázal i na existenci skutkového omylu, v důsledku kterého v jeho jednání nelze shledat znaky trestnosti ve formě úmyslu někoho připravit o život. K této námitce Nejvyšší soud především připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného, které bylo soudem prvního stupně kvalifikované jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1 tr. zákoníku, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Je navíc nutné akcentovat, že obviněný nekonal v rámci skutkového omylu a specifické aspekty předmětného jednání, na které obviněný ve své dovolací argumentaci mj. poukazuje, byly již reflektovány v tom, že jeho jednání bylo posouzeno podle privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku, nikoli trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Tyto okolnosti přitom nejsou s to snížit společenskou škodlivost jeho jednání natolik, aby již nebylo namístě uplatnit trestněprávní postih s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud proto shledal rovněž tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
20. K argumentaci obviněného stran absence znaku skutkové podstaty ve formě zavrženíhodného jednání poškozeného Nejvyšší soud nad rámec uvedeného připomíná, že „míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy §141 odst. 1 ve své provokující variantě mělo být vykládáno spíše restriktivně. Zavrženíhodným jednáním je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech. Může se tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost (např. opakované fyzické napadání, mučení, domácí násilí, psychické týrání, včetně nejrůznějších typů šikany, dále útisk, vydírání, sexuální zneužívání, závažné porušování domovní svobody, tzv. sousedský teror, závažné případy pronásledování, ale i šíření pomluv a psychicky zraňujících informací). … Na druhé straně běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu §141 odst. 1 považovat.“ (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1492-1493). S ohledem na skutkové okolnosti daného případu, kdy poškozený vulgárně napadal přítomné osoby, a poté v reakci na pronásledování obviněného vytáhl zbraň a touto vystřelil pro výstrahu dvakrát do vzduchu a v rámci přetahování o zbraň tato vystřelila ještě jednou, vždy však mimo obviněného, je namístě konstatovat, že znak zavrženíhodného jednání v tomto případě nebyl v dostatečné míře naplněn. Znak silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli však shledán byl, když ze znaleckého zkoumání vyplynula akutní reakce obviněného na stres, tedy přechodná duševní porucha, která tento znak naplňuje. Pokud soud prvního stupně v tzv. právní větě i v rámci odůvodnění (str. 35-36 odst. 123-124 rozsudku soudu prvního stupně) uvedl obě alternativy, tedy jak silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, tak i druhou alternativu ve formě reakce na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, ačkoli odvolací soud ani Nejvyšší soud naplnění druhého znaku neshledal, jedná se pouze o formální vadu, která nemá vliv na správnou právní kvalifikaci jednání obviněného, neboť k naplnění skutkové podstaty postačuje pouze jeden z uvedených znaků. Nejedná se tedy o takovou vadu, v důsledku které by Nejvyšší soud ve věci rozhodoval zrušujícím rozhodnutím, příp. rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
21. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný značnou část námitek obdobně uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, především ve svém odvolání, přičemž soudy obou stupňů se s těmito námitkami v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Pouze na okraj pak k odkazu obviněného na obsah jeho odvolání Nejvyšší soud dále připomíná, že se v dovolacím řízení může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů jsou bezpředmětnými odkazy obviněného na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
23. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
24. Nad rámec uvedeného je namístě dále doplnit, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 27. 2. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 3. 8. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
25. Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. přerušení výkonu rozhodnutí ve vztahu k obviněnému, a pokud obviněný dává v rámci svého mimořádného opravného prostředku podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k přerušení výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu