ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1022.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1022/2019- 1169
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové, o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, zdržujícího se na adrese XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 9 To 37/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 120/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 9 To 37/2019, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 120/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný
J. J. ,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, zdržující se na adrese XY,
se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že
dne 25. 7. 2012 v době kolem 10.13 hodin řídil osobní vozidlo zn. Volkswagen Transporter, reg. zn. XY, majitele Zdravotnické záchranné služby XY kraje se sídlem XY, tedy vozidlo s právem přednostní jízdy, a to v XY po ulici XY, ve směru jízdy od křižovatky s ulicí XY směrem ke křižovatce s ulicí XY, kterou chtěl projet v přímém směru, a při projíždění touto křižovatkou na signál s červeným světlem „Stůj!“ rychlostí 42 km/h, kdy objížděl vlevo vozidla stojící v jeho jízdním pruhu před křižovatkou a najel tak částečně do protisměrného pruhu, sice užil zvláštního výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového výstražného znamení, avšak nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a vjel do uvedené křižovatky, aniž by měl jistotu, že tak může bez nebezpečí učinit, a to v době, kdy z ulice XY za domovní zástavbou, ve směru jízdy do křižovatky s ulicí XY směrem k zimnímu stadionu vjelo na signál se zeleným světlem „Volno“ do křižovatky nákladní vozidlo zn. Ford Transit, reg. zn. XY, majitele Stavební společnosti V., se sídlem XY, které řídil P. P., nar. XY, a následně došlo v prostoru křižovatky ulic XY a XY ke střetu obou vozidel, kdy vozidlo obviněného narazilo přední částí do pravého boku vozidla Ford Tranzit v prostoru korby a došlo k odražení a rotaci, nákladního vozidla Ford Tranzit a následnému sražení cyklistky E. P., nar. XY, která jela po ulici XY, ve směru jízdy od zimního stadionu směrem ke křižovatce s ulicí XY, a která utrpěla pukliny spodiny lební přecházející vpravo i do kosti temenní, mnohočetná ložiska pohmoždění mozku, otok mozku a sekundární krvácení v mozkovém kmeni, krevní výrony v tvrdé pleně mozkové a měkkých plenách mozkových, sériovou zlomeninu žeber vpravo, drobná ložiska pohmoždění a vdechnutí krve do plic a další poranění uvedená ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, soudní lékařství na č. l. 198-199 spisu, po dopravní nehodě byla letecky transportována do Fakultní nemocnice P., kde zejména z důsledku pohmoždění mozku při zlomenině spodiny lební zemřela dne 26. 7. 2012 v 3.10 h, a dále při dopravní nehodě došlo na pravém chodníku ulice XY u přechodu s ulicí XY ke sražení chodkyně M. K., nar. XY, která utrpěla zlomeninu přední stěny horní čelisti zasahující až do oblasti pravé očnice a na spodinu lební, množství vlasových puklin obličejového skeletu, prokrvácení měkkých plen mozkových v čelní a temenní oblasti s ložiskovým pohmožděním spodiny pravého čelního laloku, zlomeninu dolního konce pravé pažní kosti otevřeného charakteru v místě pravého lokte, zlomeninu pravé loketní kosti bez posunu kostních úlomků v místě zápěstí, zlomeniny 8. a 10. žebra vpravo bez posunu kostních úlomků, tři otevřené rány na hlavě vlevo na čele, délky 7 cm, 3 cm, a 2 cm s brýlovitým krevním výronem v okolí očí a zhmoždění pravého kyčle a stehna, zhmoždění pravého zápěstí a pravého lokte, a po dopravní nehodě byla převezena na chirurgické oddělení v KKN, a. s., – nemocnice Ch., kde se dne 1. 8. 2012 podrobila operaci pravé horní končetiny, a spočívající ve spojení kostních úlomků v místě pravého lokte kovovým materiálem, tzv. osteosyntéza, a kde byla hospitalizována do 13. 8. 2012, kdy byla přeložena k dalšímu léčení na ošetřovatelská lůžka, neboť její zdravotní stav vyžadoval 24 hodinovou léčebnou péči, protože nebyla schopna se sama o sebe postarat a nebyla schopna chůze bez pomoci druhé osoby, zde byla hospitalizována až do 9. 11. 2012, kdy byla přeložena na chirurgické oddělení k provedení extrakce (vyjmutí) kovového materiálu z operačně léčené zlomeniny v místě pravého lokte, a dne 12. 11. 2012 byla přeložena zpět na ošetřovatelská lůžka, když ze soudně lékařského hlediska se jednalo o poranění těžké a vážné, které vedlo k poruše zdraví srovnatelné s nemocí, jejíž délka činila několik měsíců, a obviněný tak porušil ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v aktuálním znění,
čímž měl spáchat přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tento skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškození V. P., nar. XY, bytem XY, AAAAA (pseudonym), nar. XY, zastoupená matkou V. P., nar. XY, bytem XY, a M. K., nar. XY, bytem XY, odkazují se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy a K. M., nar. XY, bytem XY, s nárokem nemajetkové újmy a náhrady škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 120/2013, byl obviněný J. J. uznán vinným přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 9 To 37/2019, odvolání obviněného J. J. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to pro vadné právní závěry, které soudy nižších stupňů učinily, aniž by respektovaly pokyny Nejvyššího soudu uložené v usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, a rovněž nedbaly ani názorů Nejvyššího státního zastupitelství vyslovených v jeho vyjádření ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. NZO 1073/2017, k dovolání obviněného proti předchozímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, o němž Nejvyšší soud uvedeným usnesením rozhodoval. Soudy i přes všechny zde vyslovené názory, které nerespektovaly, rozhodly tak, že obviněného uznaly vinným, protože jel nepřiměřenou rychlostí.
4. Obviněný spatřoval uvedené nedostatky na straně soudů obou stupňů, protože se oba stanovisky Nejvyššího soudu ani názorem Nejvyššího státního zastupitelství neřídily i přesto, že bylo prokázáno porušení pravidel silničního provozu ze strany řidiče vozidla Ford Tranzit obviněného P. P. Zdůraznil, že právě tato skutečnost byla příčinou dopravní nehody, bez níž by k tragickým následkům nedošlo, což vyplynulo i z vyšetřovacího pokusu, který však soudy zcela ignorovaly a zavinění obviněného vystavěly pouze na domněnkách, jež vyústily v nesprávný závěr, že obviněný jel nepřiměřeně rychle. Soudy nebraly do úvahy, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že v jednání obviněného nebylo prokázáno nedbalostní jednání, protože zachoval objektivní i subjektivní míru opatrnosti, a to s ohledem na dopravní situaci, v níž nic nesvědčilo o tom, že by nemohl v jízdě pokračovat, když vozidlo v pravém jízdním pruhu z ulice XY ve směru jízdy P. P. stálo, a také všechna ostatní vozidla se nepohybovala a respektovala, že se blížilo vozidlo s právem přednostní jízdy se spuštěnou světelnou i zvukovou signalizací. V takovém případě nemohl obviněný z ničeho předpokládat, že vozidlo obviněného P. P. vyjede z jízdního pruhu, který není určen pro jízdu v přímém směru, nadto vyšší rychlostí.
5. Soudy podle obviněného nerespektovaly, že i Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo názor, že obviněný nejednal nedbale ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože nelze po řidiči s právem přednosti jízdy požadovat jistotu, že projede úsek své trasy bez jakéhokoliv nebezpečí. Provozem motorových vozidel s právem přednosti v jízdě je vždy spojeno určité riziko a po řidiči lze žádat pouze to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou dané situaci. S ohledem na konkrétní skutečnosti zjištěné v projednávané věci, když jde o rychlost jeho vozidla 42 km/h, nebyla míra nebezpečí překročena. Rozhodnutí soudů obou stupňů, proti nimž dovolání směřuje, uvedené názory nerespektovala, a to ani z hlediska pokynu Nejvyššího soudu ohledně materiálního korektivu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Nad rámec názorů vyslovených v řízení předcházejícím vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí obviněný poukázal na výsledky dokazování doplněného vyšetřovacím pokusem a výpovědí svědka P. Č., z nichž vyplynulo, že tento svědek měl ze svého místa, kde stál před nehodou, výhledovou vzdálenost 123 m, na kterou mohl zcela zřetelně rozpoznat, že se jedná o vozidlo záchranné služby. Z těchto důkazů, jakož i z výpovědi svědkyně I. L. vyplynulo, že na křižovatce stálo v jízdním pruhu určeném pro jízdu rovným směrem jiné vozidlo, které pouštělo do křižovatky vozidlo sanitky. Řidič vozidla Ford Tranzit ve svém pruhu vjel do křižovatky velmi riskantním způsobem na hranici rychlosti povolené pro jízdu v obci, a to do jízdního pruhu, který nebyl určen pro jízdu rovným směrem, čímž porušil zákaz předjíždění v křižovatce podle §17 odst. 5 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v aktuálním znění (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“). V té situaci stojící vozidlo neobjížděl, ale šlo o předjíždění (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. As 196/2016). Obviněný soudům vytkl, že přehlédly výsledky vyšetřovacího pokusu a poukázal na závěr č. III. uvedený v doplňku znaleckého posudku znalce Ing. Bohumila Málka, podle kterých P. P. mohl slyšet zvukové znamení ve vzdálenosti nejméně 45 až 55 m od místa střetu a zabránit kolizi, pokud by začal včas brzdit.
7. S odkazem na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný neztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, ale zdůraznil, že ve svém postavení zachoval potřebnou míru opatrnosti, a to ve spojení s principem omezené důvěry v dopravě, podle níž řidič sanitního vozu může spoléhat na to, že dává-li s dostatečným předstihem řádně ostatním účastníkům silničního provozu najevo svou přítomnost na pozemní komunikaci, a má důvodně za to, že neexistuje překážka, která by mu bránila v projetí křižovatky na červené světlo, může i v takovém případě pokračovat v jízdě. Výklad učiněný soudy, které dovodily porušení povinnosti a nedbalost ve smyslu §16 tr. zákoníku není v souladu s principem omezené důvěry v dopravě vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15.
8. Na základě těchto námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí ve výroku o vině i trestu zrušil.
9. Ve veřejném zasedání obhájce obviněného odkázal na tento obsah písemně vypracovaného dovolání a upřesnil, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 9 To 37/2019, i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 120/2013, zrušil a sám ve věci rozsudkem rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř., a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento návrh odůvodnil dobou, která uplynula od spáchání činu, průtahy, které jsou zejména na straně odvolacího soudu, který nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu a s tím spojené potíže na straně obviněného, který byl nedůvodně vystavěn trestnímu stíhání. Poukázal na postoj odvolacího soudu, který hraničí s libovůlí a porušením článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obhájce poukázal na to, že vázanost právním názorem je alfou a omegou v podstatě fungování celé soudní soustavy, a tento princip soudy nesmí opustit. K věcné stránce na doklad absurdnosti závěrů soudů, které to nerespektovaly, poukázal na to, že obviněný měl specifický status přednostní jízdy, a není možné po něm spravedlivě požadovat, aby jel tzv. na jistotu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud uvážil postup podle §265m odst. 1 tr. ř. a rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání vyjádřil svůj souhlas s argumenty obviněného, protože dospěl k závěru, že si obviněný nepočínal nedbale a soudy nižších stupňů nedodržely závazný názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018. Nadto poměrně hrubým způsobem zlehčovaly autoritu Nejvyššího soudu, jestliže obviněného znovu uznaly vinným, když nedošlo k žádnému významnému posunu v učiněných skutkových zjištěních, který by mohl ovlivnit právní hodnocení, jež Nejvyšší soud podal v bodě 36. kasačního rozhodnutí, kde velmi precizně, logicky a přesvědčivě vysvětlil, že „nelze na základě přezkoumávaných rozhodnutí dospět k jednoznačnému závěru, že obviněný J. J. jel nepřiměřenou rychlostí ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a že nezachoval potřebnou míru opatrnosti z důvodu rychlosti 42 km/h, kterou jel v době střetu vozidel, protože před předmětnou křižovatkou zpomalil, jeho jízda nebyla bezohledná ani riskantní, naopak dodržel všechny povinnosti, které mu ve smyslu §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. zákon ukládá“. Vzhledem k tomu, že se v dalším řízení skutkové okolnosti nezměnily, bylo povinností soudů uvedený názor respektovat (§265s odst. 1 tr. ř.) a v souladu s ním rozhodnout. Tento názor však odvolací soud obešel tím, že v bodě 7. přezkoumávaného usnesení uvedl, že „nebyl vysloven žádný závazný právní názor“, a v bodě 8. doplnil, že nelze „argumentovat závazností závěrů Nejvyššího soudu, neboť ten skutečně žádný závazný právní názor v tomto rozhodnutí neuvedl“. Podle státního zástupce jde o projev absence, byť jen elementárního respektu vůči Nejvyššímu soudu, odporující realitě i obsahu kasačního usnesení, v němž Nejvyšší soud naopak formuloval celou řadu právních závěrů, které konstatoval naprosto jednoznačně, precizně a v souladu s respektovanou judikaturou. Státní zástupce zmínil rozhodnutí publikované pod č. 28/2019 Sb. rozh. tr., které vzešlo z této trestní věci, a postoj odvolacího soudu tak označil za projev nevole opustit vlastní právní názor bez ohledu na vyšším soudem jasně vyslovený jiný právní názor. Zdůraznil negativní dopad, který tento nekorektní postoj odvolacího soudu znamenal pro obviněného v jeho soukromém životě.
11. Státní zástupce poukázal na nesprávné argumenty odvolacího soudu vyjádřené v bodech 28. a 29. přezkoumávaného usnesení týkající se porušení povinností stanovených v §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., k níž své stanovisko Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí vyjádřil v bodech 32. až 34., neboť uvedl, že obviněný podmínky tohoto ustanovení respektoval. Odvolací soud se od pokynů Nejvyššího soudu odchýlil, avšak bez toho, aby ke svému opačnému závěru nabídl relevantní důslednou argumentaci. Státní zástupce konstatoval, že obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti jak z hlediska objektivního, tak i subjektivního, a proto nedbale nejednal. Proto se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nepřiměřené rychlosti jízdy, který dovodil z toho, že obviněný měl povinnost předvídat, že jiný účastník nemusí dodržet povinnost ve smyslu §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., a že rychlost 42 km/h „není jízdou, která by byla taková, aby bylo možno ji charakterizovat jako potřebnou opatrnost podle §41 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.“ Uvedený závěr nebyl odvolací soud při nezměněných skutkových zjištění oprávněn učinit, protože Nejvyšší soud v bodě 34. kasačního rozhodnutí uvedl, že takovou rychlost jízdy za daných skutečností „nelze považovat za nepřiměřenou rychlost jízdy, která byla pouze o 3 km/h vyšší, než by byla ta, kterou měl podle závěrů znalce jet, aby ke střetu nedošlo (39 km/h)“, což je jasný a přesvědčivý právní názor, jenž odvolací soud bez kvalifikovaného odůvodnění odmítl respektovat.
12. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2278/07 a Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 15/2019, podle nichž není možné po obviněném požadovat, aby protiprávní jednání ostatních předvídal a přizpůsobil tomu své chování, jak bylo vyjádřeno též Nejvyšším soudem již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 Tz 43/1970, anebo ve věci Ústavního soudu sp. zn. IV. 3159/15, státní zástupce nemohl přitakat odvolacímu soudu, že obviněný měl a mohl vědět, že některý z účastníků silničního provozu poruší povinnost plynoucí z §41 odst. 7 zák. č. 361/2000 Sb. a bezpečný a plynulý průjezd mu neumožní.
13. Státní zástupce považoval přezkoumávané rozhodnutí za vadné nejen po formální stránce pro nerespektování zásady stanovené v §265s odst. 1 tr. ř., ale i pro věcné nedostatky tkvící ve vadném posouzení subjektivní stránky zkoumaného činu obviněného, která podle státního zástupce v této věci absentuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
14. Ve veřejném zasedání státní zástupce na toto stanovisko v jeho plném znění poukázal a zdůraznil zejména nepřijatelnost odmítavého postoje odvolacího soudu k závazným pokynům daných Nejvyšším soudem, v jehož duchu ve věci rozhodl, což považoval za vážnou a zásadní vadu svědčící o nepřípustném zpochybňování autority Nejvyššího soudu. V závěrečném návrhu se přiklonil právě z tohoto hlediska k tomu, aby Nejvyšší soud z výchovných důvodů po zrušení přezkoumávaného rozsudku věc vrátil soudu odvolacímu, aby ji v intencích názoru Nejvyššího soudu znovu sám rozhodl.
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dále se zaměřil na to, zda obviněným uváděné důvody obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž dovolání opřel, neboť pouze existence takových relevantních námitek obsahově naplňujících zvolený dovolací důvod je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu nevykazoval. Myslí se tím skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný námitkami zpochybňujícími naplnění znaků skutkových podstat přečinů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska jeho zavinění relevantně naplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků, jakož i řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
18. Nejvyšší soud se ztotožnil s dovolatelem v tvrzení o nesprávnosti právních úvah odvolacího soudu o naplnění znaků přečinů podle §147 odst. 1 a §143 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že tyto vadné závěry mají původ v tom, že odvolací soud nerespektoval právní názory, které vyslovil Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, jak ve vyjádření k nyní podanému dovolání vyslovil a konstatoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
19. Protože jde v této trestní věci o zásadní skutečnost, pro níž nemůže přezkoumávané rozhodnutí obstát, je třeba uvést, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vázanost právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu je součástí principu právního státu zakotveného v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Respektování těchto ustanovení není ovšem jen otázkou akceptace právního názoru obsaženého v rozhodnutí instančně nadřízeného soudu, nýbrž jde především o otázku prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Právním názorem, jímž je tento orgán vázán, se rozumí stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva, které vychází z určitého skutkového zjištění, a proto jestliže v novém řízení ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ, na němž byl založen, není jím orgán, jemuž byla věc přikázána, již nadále vázán.
20. U posuzované věci to pak znamená, že pouze při respektování procesních předpisů (v případě obviněného J. J. ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.) vyjadřujících vázanost soudů nižších stupňů právním názorem Nejvyššího soudu je možno rozhodovací činnost soudů považovat za transparentní, a tedy předvídatelnou, a současně i respektující základní požadavek právního státu, že státní moc (vykonávanou též obecnými soudy) lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
21. Je třeba předeslat, že zásada, že soud, kterému byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem dovolacího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.), platí jen tehdy, jestliže po případném doplnění dokazování nedojde k takové změně skutkových okolností, pro které právní názor vyslovený dovolacím soudem úplně nebo částečně ztrácí svůj skutkový podklad (obdobně to platí např. i pro vztah rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně podle §264 odst. 1 tr. ř.). Tato zásada však nezapovídá nalézacímu soudu, aby na základě vlastního posouzení nemohl přihlédnout i k jiným závěrům a úvahám, popř. se jimi nechal inspirovat na cestě k dosažení správného rozhodnutí věci, jestliže to náležitě odůvodní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18). Podmínkou pro to, aby se mohl odchýlit od vysloveného právního názoru, však je, aby došlo ke změně skutkových okolností, na jejichž základě byl právní názor vysloven. I v takovém případě je ovšem nutné, aby vyslovenou změnu nižší orgán odůvodnil, což je projevem práva soudce na nezávislé rozhodování a v jeho rámci na vyjádření nezávislého právního názoru, který vždy nemusí být shodný s právními závěry soudu nadřízeného, je však vždy nutno trvat na dodržení zásad spravedlivého procesu, zejména pak na dodržování práv zaručených články 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2420/11).
22. V posuzované věci odvolací soud tuto zásadu nerespektoval, což plyne se srovnání popisu skutku, na jehož základě rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, a kterým byl obviněný uznán vinným v nyní přezkoumávaném rozhodnutí. Posoudí-li se totiž skutková zjištění, která jsou učiněná v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, jenž byl přezkoumáván na podkladě dovolání obviněného J. J. ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 63/2018, a skutek i jeho popis, který je předmětem přezkumu Nejvyššího soudu v této nyní posuzované věci, je jejich porovnáním patrné, že se učiněná skutková zjištění (až na případné stylistické opravy) neliší, a tedy je zřejmé, že skutkový stav věci po kasačním rozhodnutí Nejvyšším soudem nedoznal žádných změn. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, neukládal soudům nižších stupňů konkrétní doplnění dokazování, poukázal však v bodech 20. a 23. na nedostatky, kterých se soudy při rozhodování o vině obviněného J. J. dopustily. Nebyla shledána vada v provedeném dokazování ani nebyl dán pokyn k provádění konkrétních důkazů, vyjma odkazu na trestní věc obviněného P. P. Z tohoto důvodu proto nelze považovat za chybné, když soud prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 19. 11. 2018, po přednesení kasačního rozhodnutí pouze přečetl rozsudek na č. l. 915 až 925, rozsudek Krajského soudu v Plzni na č. l. 949 až 962, dovolání obviněného P. P. na č. l. 975 až 980, usnesení Nejvyššího soudu na č. l. 1011 až 1017, výpis z evidenční karty řidiče na č. l. 1023 a opis rejstříku trestů na č. l. 1027, a při absenci dalších návrhů na doplnění dokazování vyhlásil rozsudek. Nesprávným však již bylo, pokud obviněného J. J. uznal vinným, neboť tím postupoval v rozporu s tím, co vyplynulo z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je patrné, že nebyly prováděny takové důkazy, které by zásadně mohly vést ke změně skutkových zjištění (míní se tím změna v neprospěch obviněného J. J., protože s ohledem na vinu a odsuzující rozsudek obviněného P. P. se nabízelo upravit skutek ve prospěch dovolatele, což se však nestalo). Skutková zjištění změněna nebyla, což potvrdil i sám odvolací soud v bodě 22. nyní přezkoumávaného usnesení, kde uvedl, že „základní skutečnosti jsou vyjádřeny v popisu skutku v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, když tento popis byl převzat z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017“. Proto nebyl dán prostor k tomu, aby soudy nižších stupňů nerespektovaly pokyny, které z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018 vyplývaly. Při nezměněných skutkových okolnostech nebyla dána možnost pro volnou úvahu soudů o právním posouzení věci, jak se mylně zejména odvolací soud domníval, neboť Nejvyšší soud v bodech 21. až 37. kasačního rozhodnutí rozvedl své úvahy a závěry o tom, proč nemůže za daného skutkového stavu použitá právní kvalifikace obstát. Lze tedy uzavřít, že přezkoumávaný rozsudek trpí vadou vycházející z nedodržení povinnosti plynoucí z ustanoven §265s odst. 1 tr. ř., což je závažným porušením soudcovské disciplíny, které vedlo k nedodržení pravidel spravedlivého procesu.
23. K výhradám obviněného zaměřeným proti nesprávné právní kvalifikaci Nejvyšší soud předesílá, že není povinen znovu uvádět v tomto rozhodnutí úvahy, které již popsal a podrobně rozvedl v předchozím zrušujícím rozhodnutí, avšak pro úplnost je třeba uvést, že v bodě 27. soudům vytkl, že „ nevzaly při posuzování viny obviněného J. J. do úvahy význam zavinění ze strany obviněného P. P., a … pochybily i při určení povinnosti, jíž měl dovolatel porušit “. Uvedl konkrétně, které „nedostatky“ shledal v rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2017, a výslovně k porušení povinnosti podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. konstatoval, že „ pokud ji odvolací soud shledával ze strany obviněného J. J. rovněž za porušenou, bylo by to v rozporu se skutkovými závěry popsanými ve výroku o vině, kde je uvedeno jen porušení ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a to nejen jeho zákonným označením … Pro závěr o nepřizpůsobení rychlosti ve smyslu §18 zákona č. 361/2000 Sb. ve skutkových zjištěních, jak z jejich obsahu plyne, není potřebný podklad, protože pro něj nepostačuje jen údaj uvedený v popisu skutku o tom, že obviněný projížděl „uvedenou křižovatkou na signál s červeným světlem „Stůj“ rychlostí 42 km/h … “. Odvolací soud i přes takto vyjádřenou nesprávnost od svého názoru neustoupil a v bodě 34. přezkoumávaného usnesení setrval na tom, že „potřebná opatrnost podle §41 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. v sobě zahrnuje samozřejmě i otázku přiměřené rychlosti, což bylo v daném případě naprosto zásadní, a nevidí důvod, proč i toto ustanovení nepoužít …“. Z uvedeného je zřejmé, že nerespektoval jasně vyslovený právní názor Nejvyššího soudu a opětovně setrval na svém postoji.
24. Výslovný nesouhlas se stanoviskem Nejvyššího soudu odvolací soud vyjádřil v bodě 37. přezkoumávaného usnesení, kde uvedl, že „nemůže souhlasit“ se závěry, které Nejvyšší soud „uvedl v bodech 30. a 31.“ (usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018), a setrval na svých názorech, jež v bodě 37. podrobně rozvedl a názory Nejvyššího soudu jimi vyvracel, když mimo jiné uváděl, že obviněný „musel předpokládat, že jiní účastníci provozu mohou do křižovatky vjet na zelený signál“…, a to s odkazem na obhajobu obviněného P. P., ve vztahu k níž zdůraznil obtížnou rozpoznatelnost směru, odkud přichází zvukové výstražné znamení, s důrazem na to, že obviněný zná místní poměry, zejména nepřehlednost křižovatky směrem vlevo, odkud obviněný P. P. vyjel. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že obviněný J. J. potřebné opatrnosti nedbal. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že odvolací soud nesplnil pokyn, který mu byl v usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018 dán v bodě 22., podle něhož „ Jestliže byla na straně obviněného P. P. zjištěna uvedená porušení pravidel silničního provozu, nebylo možné bez ohledu na ně posuzovat míru účasti a zavinění na vzniklém následku u obviněného J. J., která spočívala podle odvolacího soudu v tom, že obviněný J. J. nedbal ve smyslu §41 odst. 1, poslední věta zákona č. 361/2000 Sb. potřebné opatrnosti, jíž však nikterak nekonkretizoval, zejména ji nedal do souvislosti s porušením povinnosti ze strany P. P. “. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je zřejmé, že kromě zmíněné obhajoby obviněného P. P. odvolací soud poměr zavinění obou aktérů nezkoumal a míru zavinění obviněného J. J., jíž konstatoval, v duchu uvedeného pokynu neposoudil, a jestliže přistoupila k údajnému zavinění řidiče sanitky i další okolnost v rámci gradace příčinné souvislosti, pak tuto okolnost nehodnotil, čímž rovněž porušil povinnost plynoucí z §265s odst. 1 tr. ř.
25. Úvahy uvedené odvolacím soudem v bodě 37. přezkoumávaného usnesení jsou výslovným nerespektováním závěrů, které Nejvyšší soud v bodech 30. a 31. usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018 rozvedl, a to konkrétně v bodě 30., že „ Pro uvedený závěr proto nestačí, když soud prvního stupně, z něhož vycházel i odvolací soud, shledal porušení povinnosti podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. v tom, že „obviněný nepřizpůsobil jízdu rozhledovým poměrům“, neboť nepřihlížel k tomu, co obviněný v dohledu svého zorného pole skutečně viděl, ale tvrdil, že „musel počítat s tím, že mu ze směru, kde je na semaforu zelený signál, může do cesty vjet vozidlo“. … Toto vyjádření porušené povinnosti nepřizpůsobení jízdy nevychází ze žádné konkrétní okolnosti, kterou v době projíždění obviněný mohl předvídat. “ A v bodě 31. že „ Z uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že za okolnost, jíž obviněný mohl podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, nelze u řidiče s právem přednostní jízdy, který dodržel povinnosti podle §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., považovat událost, která se udála v místě, do něhož nemá výhled (zakrývá bytová zástavba). V takovém případě řidič s právem přednostní jízdy nemohl předvídat, že jiný účastník silničního provozu, jehož v době, kdy do křižovatky vjížděl, vidět nemohl, nedodrží povinnost podle §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., a neumožní mu bezpečný a plynulý průjezd, protože pokud má zapnutou stanovenou výstražnou signalizaci, je veden předpokladem, že bude ostatními účastníky dopravní situace respektován “ .
26. Odvolací soud své od Nejvyššího soudu odlišné postoje vyjádřil v bodech 40. a 42. svého usnesení, kde konkrétně uvedl, že „rozhodně nemůže přijmout názor, že řidič sanitky, byť jede s vozidlem s právem přednostní jízdy, nemůže předvídat situaci, která právě v tomto případě nastala …“. Tím odvolací soud zcela vědomě názory Nejvyššího soudu vyslovené v kasačním rozhodnutí nerespektoval a plně v rozporu s nimi, ve snaze prosadit svůj právní názor na vinu obviněného J. J., v rozporu s pravidly podle §265s odst. 1 tr. ř. rozhodl.
27. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů, ve shodě se stanoviskem, které vyjádřil k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 9 To 37/2019, jestliže potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 120/2013, tím, že odvolání obviněného J. J., jehož uznal vinným přečiny podle §147 odst. 1 a §143 odst. 1 tr. zákoníku, jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř., porušil povinnost vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu stanovenou v §265s odst. 1 tr. ř. Postupoval tudíž v rozporu s principem právním jistoty a nepřístojně zasáhl do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Toto rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohly obstát a bylo nutné je zrušit (§265k odst. 1 tr. ř.), protože odvolací soud tím, že nerespektoval právní názory Nejvyššího soudu vadně rozhodl o vině obviněného, neboť se neřídil důvody, pro které za stávajících skutkových zjištění nebylo možné obviněného J. J. uznat vinným pro nedostatek zavinění podle §16 odst. 1 tr. zákoníku.
V. Rozhodnutí Nejvyššího soudu
28. Nejvyšší soud na základě shora učiněných úvah, když dospěl k závěru o nutnosti zrušit přezkoumávaná rozhodnutí, nepostupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a nepřikázal Krajskému soudu v Plzni, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl, protože s ohledem na dobu, která od spáchání činu uplynula, postoje odvolacího soudu a skutečnost, že ve věci může učinit rozhodnutí na základě skutkových okolností, jak byly zjištěny soudy nižších stupňů, případně zopakováním některých důkazů, považoval v této trestní věci za vhodné, aby v souladu se svými již dříve vyslovenými názory sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. Pokud jde o výchovné působení na soudce, který nerespektuje názor soudu vyššího stupně, o němž se zmiňoval státní zástupce při veřejném zasedání, je v této věci vhodnějším a účinnějším nástrojem cesta mimoprocesních prostředků. Takový postup se jeví vhodný zejména s ohledem na zásadu ekonomie trestního řízení a právní jistotu a předvídatelnost výsledku soudního rozhodování.
29. K tomu, že Nejvyšší soud sám ve věci rozhodoval, je vhodné uvést, i to, že závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v intencích ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, tj. kterýkoliv další dovolací senát (bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Vůbec připuštění možnosti, že Nejvyšší soud jako soud dovolací by se sám necítil být vázán (při nezměněných skutkových okolnostech a za nezměněné právní situace) vlastním právním názorem, který již v téže věci zaujal ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání a jehož respektování ze strany nižších soudů je expressis verbi s zákonnou, a dokonce i ústavní povinností, by znamenalo popření výše již uvedených zásad v oblasti přezkumného řízení a ve svém důsledku i porušení článku 95 odst. 1 Ústavy, který je bezpochyby nutno vztáhnout také k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004).
30. Uvedené svědčí o tom, že pokud Nejvyšší soud nyní o dovolání obviněného J. J. rozhoduje na podkladě stejných skutkových zjištění, která posuzoval z hlediska právních závěrů ve věci, v níž sám dříve rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, je povinen vycházet z úvah, které rozvedl v usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, a postupovat na základě výsledků dokazování, které při veřejném zasedání sám pro účely nového rozhodnutí učinil přečtením výpovědi svědka P. Č. (č. l. 77 a 505 spisu) podle §211 odst. 1 tr. ř.
31. Jak již bylo výše uvedeno, námitky obviněného i v nyní podaném dovolání směřovaly proti zavinění nehody, jak shledaly soudy nižších stupňů (srov. bod 43. přezkoumávaného usnesení), podle nichž jednal ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba předeslat, že Nejvyšší soud dovolací výhrady považuje za důvodné, stejně jako se s nimi opodstatněně ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který vysvětlil, z jakých důvodů obviněný nedbalostně, tzn. ani v nevědomé nedbalosti, nejednal.
32. K zavinění, jak v obecné rovině, tak i s ohledem na konkrétní situaci a skutkový stav projednávané věci, jakož i k oběma formám nedbalosti se Nejvyšší soud v této trestní věci již podrobně vyjádřil v bodech 23., 25., 26. svého usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018, na které nyní odkazuje s tím, že na tam uvedené úvahy navazuje, neboť je není třeba znovu opakovat. V souvislosti s nimi zdůrazňuje, že z důvodů, které rozvedl, nedospěl k závěru o tom, že by obviněný J. J. při dopravní nehodě, na níž měl účast, jednal ve vědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak shledal odvolací soud, ale dospěl k závěru, že se u něj nejednalo ani o nedbalost nevědomou [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K tomu je totiž třeba připomenout, že pro úvahy o osobních poměrech a okolnostech je třeba vycházet z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, ve zkoumaných zjištěných souvislostech, a to z hlediska možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236), tedy nikoliv na podkladě hypotetických, anebo jen obecných skutečností, jak to v této věci, navíc jednostranně a neobjektivně učinil odvolací soud.
33. Nejvyšší soud se rovněž již podrobně vyjadřoval k podmínkám a hlediskům, která ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. klade na řidiče sanitních vozů v rámci jízdy s právem přednosti jízdy v běžném provozu, a to i z hlediska odvolacím soudem neopodstatněně a nedůvodně shledávaného porušení ustanovení §18 odst. 1 cit. zákona, k čemuž byl potřebný výklad již podán v bodech 28. a 32. usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2008, na něž pro stručnost nyní Nejvyšší soud v těchto bodech odkazuje. Současně znovu poznamenává, že zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpokladu nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které, došlo-li ke škodlivému následku, znamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala tedy zaviněně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15).
34. V návaznosti na již uvedené Nejvyšší soud pouze doplňuje, že se neztotožnil s odvolacím soudem, že „obviněný J. J. nepřizpůsobil jízdu rozhledovým poměrům“, neboť vycházel z toho, co vyplynulo z výsledků soudy provedeného dokazování. Byly to zásadně skutečnosti, které podle něj reálně existovaly, a jež objektivně měl ve svém zorném úhlu pohledu, protože v dohledové vzdálenosti obviněného, když na červený signál vjížděl, všechna vozidla v jeho zorném poli v křižovatce stála. Nebylo žádnými důkazy prokázáno tvrzení nalézacího soudu, že obviněný J. J. „musel počítat s tím, že pokud vjíždí rychlostí 42 km/h na červený signál do křižovatky, byť s právem přednostní jízdy, může mu do křižovatky vjet vozidlo z ulice XY zprava či zleva …“. To, že „musel počítat“ s tím, že „může mu do křižovatky vjet vozidlo“, je úvaha, která není podložena jediným důkazem a nevyplývá ani z momentální dopravní situace, jež by v daném okamžiku svědčila o tom, že jiný řidič poruší povinnosti plynoucí pro něj z §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., nýbrž vychází jen z opakovaných tvrzení soudů nižších stupňů, že obviněný byl zkušeným a profesionálním řidičem, místo nehody dobře znal (viz body 26., 29., 37., 41., 42. napadeného usnesení) a že do XY ulice nebylo vidět (viz body 22., 23., 26. cit. usnesení). Takto vyjádřené zcela obecné okolnosti nejsou dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný „musel“, tzn., bylo jeho povinností „počítat“, tj. předpokládat, že zleva může někdo do křižovatky v rozporu s §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. vyjet. Naopak Nejvyšší soud setrvává na svém závěru, který učinil v bodě 31. usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018, že „ V takovém případě řidič s právem přednostní jízdy nemohl předvídat, že jiný účastník silničního provozu, jehož v době, kdy do křižovatky vjížděl, vidět nemohl, nedodrží povinnost podle §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., a neumožní mu bezpečný a plynulý průjezd, protože pokud má zapnutou stanovenou výstražnou signalizaci, je veden předpokladem, že bude ostatními účastníky dopravní situace respektován “.
35. Je třeba v této souvislosti poukázat na závazný názor vyjádřený v rozhodnutí publikovaném pod č. 28/2019 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud vzhledem k situaci v této trestní věci judikoval, že „za okolnost, již pachatel nemohl podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, lze u řidiče s právem přednostní jízdy, jenž dodržel všechny povinnosti podle §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a vjel do křižovatky na červený světelný signál, považovat situaci, kdy jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, kterého v daných souvislostech tento řidič nemohl vidět, nesplní povinnosti stanovené v §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Na takovém řidiči nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. Řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu (zvláštního zvukového výstražného znamení, které užívá vozidlo s právem přednostní jízdy) přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm např. opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje)“.
36. V přezkoumávané věci je nutné setrvat na tom, že obviněný J. J. musel rozhodovat o tom, jakým způsobem bude křižovatkou projíždět, ještě předtím, než na červený signál na semaforu do ní vjel, tedy v tomto okamžiku si utvářel úsudek o tom, jaké jsou v křižovatce momentální podmínky, a zda rychlostí, kterou jel, za sledovatelných okolností bude moci bezpečně křižovatkou projet. V tento moment vozidlo obviněného P. P. neviděl, a ani ho vidět nemohl, neboť tato jeho rozhodovací fáze předcházela tomu, co následovalo po minutí semaforu a projetí linie křižovatky. Je však třeba poznamenat, že jen samotná skutečnost, že řidič s právem přednosti v jízdě nevidí díky zástavbě do některé z bočních ulic křižovatky, nemůže být sama o sobě překážkou v tom, aby mohl své přednostní právo plynoucí mu z §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. realizovat, je-li přesvědčen se zřetelem na stávající stav, že křižovatkou bezpečně projede. V opačném případě by toto oprávnění zcela ztráceno svůj smysl, stejně tak i ustanovení §41 odst. 7 zák. č. 361/2000 Sb.
37. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud opakuje již vyřčený závěr, že obviněný J. J. nemohl předvídat, že obviněný P. P. poruší povinnost, kterou mu zákon stanoví, když slyší zvukové signály vozidla s právem přednostní jízdy. Nejvyšší soud připomíná rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 591/2018, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného P. P. Z jeho obsahu se podává, že byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017 (č. l. 949 spisu), přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jež spáchal tím, že dne 25. 7. 2012 v době kolem 10.13 hodin vyjel za domovní zástavbou s nákladním vozidlem zn. Ford Transit (dále „vozidlo Ford“), mohl slyšet zvukové výstražné znamení, jež měl obviněný J. J. zapnuté ve vzdálenosti nejméně 45 metrů od místa následného střetu, tedy v dostatečné vzdálenosti, aby umožnil bezpečný a plynulý průjezd vozidlu s právem přednostní jízdy, což neučinil, a následně došlo v prostoru této křižovatky ke střetu obou vozidel, neboť porušil ustanovení §4 písm. a), §16, §18 odst. 1 a §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu sp. zn. 9 To 413/2017 na straně 9 se podává, že obviněný P. P. vjel do křižovatky rychlostí 46 km/h, nerespektoval povinnost uloženou v §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Jak odvolací soud na straně 10 uvedl, neboť byl „povinen reagovat již v době, kdy slyší zvukové výstražné znamení vozidla s právem přednosti v jízdě, byť toto vozidlo zatím nevidí“. Rovněž poukázal na to, že ulice XY v XY je ulicí, kudy nejčastěji sanitní vozidla vyjíždějí z měst, a proto měl i obviněný P. P. „věnovat svou pozornost uvedené skutečnosti, a i když sanitní vozidlo neviděl, měl vjíždět od křižovatky, kde není do pravé strany vůbec vidět kvůli domovní zástavbě, mnohem opatrněji“ (viz č. l. 958 spisu).
38. Nejvyšší soud v nyní zkoumané věci obviněného J. J. zdůrazňuje, že z uvedených rozhodnutí je patrné, že obviněný P. P. porušil povinnost zákonem mu předepsanou v §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož řidiči ostatních vozidel musí vozidlům s právem přednostní jízdy a vozidlům jimi doprovázeným umožnit bezpečný a plynulý průjezd, a jestliže je to nutné, i zastavit vozidla na takovém místě, aby jim nepřekážela. Namísto toho, aby vozidlu dovolatele umožnil bezpečný průjezd křižovatkou, zcela bezohledně do křižovatky vjel. Rovněž nesprávně v rozporu s §16 zákona č. 361/2000 Sb. objížděl stojící vozidlo, které sanitce dávalo přednost, a jeho rychlost soudy posoudily jako nepřiměřenou podle §18 odst. 1 cit. zákona. Ve vztahu k zavinění obviněného J. J. jsou takto soudy učiněná zjištění podstatnými skutečnostmi, jež Nejvyšší soud v rámci svých dřívější úvah vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 63/2018, kdy předmětné rozhodnutí o vině obviněného P. P. neměl k dispozici, a proto je nezvažoval, dalšími významnými okolnostmi svědčícími pro závěr o nesprávnosti úvah odvolacího soudu ve vztahu k nedbalosti obviněného J. J. V této souvislosti je třeba vycházet z pravidla omezené důvěry v dopravě, jak na ni poukázal ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, které znamená, že jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81). V souladu s tímto pravidlem řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Výjimkou z této zásady jsou případy, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může jen v případě, pokud z konkrétních okolností nevychází obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i tito účastníci vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011). K tomu je vhodné dodat, že míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně, nedostatek této jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86).
39. Při posuzované dopravní nehodě je obviněnému J. J. jako řidiči jedoucího s vozidlem s předností v jízdě podle §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. třeba přiznat ve smyslu uvedeného názoru možnost důvodně spoléhat, že účastníci silničního provozu dodrží své povinnosti plynoucí jim z ustanovení §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. a jeho právo přednostní jízdy budou respektovat. Pokud však nastanou situace, jako tomu bylo v tomto případě, že některý z řidičů uvedenou povinnost poruší tak, jak je kladeno za vinu obviněnému P. P., pak pro řidiče obviněného J. J. jedoucího s právem přednostní jízdy (§41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.) jde o neočekávanou překážku, která je pro něj nezvládnutelná. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za vzniklý následek obviněný J. J. neodpovídá, protože míru potřebné opatrnosti, jíž je povinen dbát, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, zachoval, neboť, jak již Nejvyšší soud uvedl v usnesení sp. zn. 8 Tdo 63/2018 v bodě 32., „ reagoval přiměřeně na všechny okolnosti, které mu v době před nehodou dopravní situace přinesla .“ Tento závěr Nejvyšší soud opírá i o názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, podle něhož výklad, který provedly obecné soudy, dovozující porušení povinnosti stěžovatelem v konkrétním případě, znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v §21 pravidel silničního provozu, je třeba interpretovat tak, že nejde o „zvýšenou opatrnost“, ale o „potřebnou opatrnost“ (§41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.), která je kvalitativně nižší, a proto je možné z tohoto názoru tím spíše vycházet pro úvahy o tom, že obviněný J. J. nejednal ani v nevědomé nedbalosti, a tedy zaviněně.
40. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje za zjevně nepřiměřený a v praxi nerealizovatelný požadavek odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí naznačil, že řidič jedoucí s právem přednostní jízdy je povinen vždy, a to i tehdy, když pro to zjevně nic nesvědčí, předvídat, že mu z ulice, do které nemá dobrý rozhled, vjede řidič, který nerespektuje povinnost podle §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., a že takové presumpci vždy musí přizpůsobit rychlost. Právě takové porušení obviněnému J. J. kladl za vinu. Uvedená povinnost by totiž přesahovala požadavek §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., kde zákon požaduje „potřebnou opatrnost“, a nikoliv povinnost sledovat ulici, do níž nemá rozhled a jíž míjí, a tedy jet jen takovou rychlostí, aby, pokud by z ní vyjelo auto, stačil zastavit. Nejvyšší soud naopak shledal, že bude na každém řidiči s právem přednostní jízdy, aby v rámci provozu, jak se v konkrétní situaci jeví, rychlost jízdy korigoval, a to s ohledem na všechny výše rozvedené požadavky a podmínky, jež z §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. plynou. V tom spočívá „potřebná opatrnost“, kterou v této věci obviněný J. J. podle Nejvyššího soudu dodržel.
41. Na podkladě těchto úvah, jakož i těch, které jsou popsány v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 63/2018, Nejvyšší soud ve věci obviněného J. J. shledal, že pro jeho zavinění nejsou ve věci takové skutkové podklady, aby mohl být učiněn závěr, že jednal ve vědomé nebo nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], a tedy že naplnil znaky přečinů podle §143 odst. 1 a §147 odst. 1 tr. zákoníku. Po vyhodnocení všech zjištěných skutečností je zřejmé, že obviněný při předvídání způsobení poruchy a ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem zachoval potřebnou míru opatrnosti, a to jak z objektivního, tak i a subjektivního hlediska (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.), a to právě s ohledem na jeho vlastnosti, zkušenosti a znalosti. Zejména to bylo zavinění (shora popsané) obviněného P. P., které bylo podstatnou konkrétní a jedinou okolností, která vedla ke vzniklému následku, a která existovala nezávisle na dovolateli, který s ohledem na skutečnosti, jež v době, kdy vjížděl do křižovatky na červený signál, nenasvědčovaly tomu, že by mohlo dojít k předvídatelné kolizi s jiným vozidlem. K té by také nedošlo, pokud by obviněný P. P. v důsledku porušení povinnosti řidiče do křižovatky nevjel nedovoleně, byť na zelený světelný signál, když si byl vědom, že jede po hlavní silnici vozidlo s přednostní jízdou (§41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.). Pokud k takové kolizi došlo, nelze obviněnému J. J. přičítat zavinění z nedbalosti za škodlivý následek ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) či b) tr. zákoníku (obdobně srov. rozhodnutí č. 44/1988 Sb. rozh. tr.). V tomto konkrétním případě totiž skutečnost, že jel rychlostí 42 km/h v době střetu, tzn. jen o 3 km rychleji, než činila přiměřená rychlost, při které by k nehodě nedošlo, nesvědčí o tom, že by nedbal potřebné opatrnosti podle §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť jde se zřetelem na všechny ostatní okolnosti o malý rychlostní rozdíl za posuzovaných skutečností těžko postřehnutelný.
42. Naopak je třeba z hledisek vymezených v ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a smyslu tohoto ustanovení zejména u řidičů záchranné služby zdůraznit, že je třeba trvat na tom, aby ostatní účastníci silničního provozu a řidiči motorových vozidel disciplinovaně respektovaly povinnosti plynoucí z §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., zejména na křižovatkách, kde je právě i pro tyto řidiče pro zachování potřebné míry opatrnosti nezbytné se rychle a bezpečně orientovat. Proto to byl právě obviněný P. P., který signálů záchranného vozidla nedbal, ač viděl, že vozidlo s řidičem, které mohlo na zelený signál též jet, nevyjelo, ale čekalo, až sanita projede. P. P. však toto vozidlo zleva objel, aby mohl do křižovatky vjet, což učinil bez ohledu zejména na povinnosti podle §41 odst. 7, §16, §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a způsobil, že se střetl s vozidlem obviněného J. J., čímž zapříčinil uvedenou dopravní nehodu.
43. Vzhledem k těmto úvahám Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný činem, jenž mu byl přezkoumávanými rozhodnutími kladen za vinu, nenaplnil znaky přečinů podle §143 odst. 1 a §147 odst. 1 tr. zákoníku, a proto poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, ho podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, neboť posuzovaný skutek není trestným činem, a nepřipadalo v úvahu ani postoupit věc k projednání jinému orgánu s tím, že by tento skutek mohl být posouzen jako přestupek.
44. Poškození, kteří jsou ve výroku uvedení a kteří se se svými nároky k tomuto trestnímu řízení připojili, tak činili vůči oběma tehdy společně stíhaným obviněným, tedy i proti obviněnému J. J. Nejvyšší soud však z obsahu spisu zjistil (č. l. 486, 490, 481 a 478, že poškození (až na drobnou výjimku) nepožadovali na obviněném zaplatit náhradu škody (majetkové újmy), jak vadně posoudily a rozhodovaly soudy nižších stupňů, ale dožadovali se náhrady nemajetkové újmy v penězích, a s tímto požadavkem se se svými nároky včas a řádně ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. k trestnímu řízení připojili. Nárok na náhradu škody, avšak také vedle nároku na úhradu nemajetkové újmy uplatnila pouze K. M., a to v podobě náhrady za náklady pohřbu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud v rámci adhezního výroku uvedené nároky správně podle požadavků poškozených upravil. S ohledem na zprošťující výrok ohledně tohoto obviněného byl však povinen rozhodnout podle §229 odst. 3 tr. ř. a odkázat je na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu