ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.591.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 591/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání obviněného P. P. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 120/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, výrokem I. z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Chebu podaného v neprospěch obviněného proti shora uvedenému rozsudku, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. shora uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. P. uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jež spáchal skutkem popsaným ( zkráceně ) tak, že
dne 25. 7. 2012 v době kolem 10.13 hodin řídil již odsouzený J. J. osobní vozidlo zn. Volkswagen Transporter, Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje se sídlem Karlovy Vary, Závodní 390/98C (dále „vozidlo VW“), tedy vozidlo s právem přednostní jízdy, a to v Ch. po ulici E., ve směru jízdy od křižovatky s ulicí M. směrem ke křižovatce s ulicí V., kterou chtěl projet v přímém směru, a při projíždění touto křižovatkou na signál s červeným světlem „Stůj!“ rychlostí 44,1 km/h, kdy objížděl vlevo vozidla stojící v jeho jízdním pruhu a najel tak částečně do protisměrného pruhu, sice užil zvláštního výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového výstražného znamení, avšak nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a vjel do uvedené křižovatky, aniž by měl jistotu, že tak může bez nebezpečí učinit, a to v době, kdy z ulice V. za domovní zástavbou, ve směru jízdy do křižovatky s ulicí M. směrem k zimnímu stadionu, vjelo nákladní vozidlo zn. Ford Transit, majitele Stavební společnosti VARO, s. r. o., se sídlem Cheb, Hviezdoslavovo náměstí 534/5, které řídil obviněný P. P. ( dále „vozidlo Ford“), který mohl zvukové výstražné znamení slyšet ve vzdálenosti nejméně 45 metrů od místa následného střetu, tedy v dostatečné vzdálenosti, aby umožnil bezpečný a plynulý průjezd vozidlu s právem přednostní jízdy, což neučinil, a následně došlo v prostoru křižovatky ulic E. a V. ke střetu obou vozidel, kdy vozidlo VW narazilo přední částí do pravého boku vozidla Ford v prostoru korby a došlo k odražení a rotaci, nákladního vozidla Ford a následnému sražení cyklistky E. P., která jela po ulici V., ve směru jízdy od zimního stadionu směrem ke křižovatce s ulicí E., a která utrpěla závažná zranění v oblasti hlavy a další popsaná poranění, a přestože byla po dopravní nehodě letecky transportována do Fakultní nemocnice Plzeň, zejména z důsledku pohmoždění mozku při zlomenině spodiny lební zemřela dne 26. 7. 2012 v 3.10 hodin, a dále při dopravní nehodě došlo na pravém chodníku ulice E. u přechodu s ulicí V. ke sražení chodkyně M. K., která utrpěla zlomeninu přední stěny horní čelisti a další zranění, byla hospitalizována až do 9. 11. 2012, neboť obviněný P. P. porušil ustanovení §4 písm. a), §16, §18 odst. 1 a §41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v aktuálním znění (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“). Za tyto přečiny odvolací soud obviněného P. P. odsoudil podle §143 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozhodl též o náhradě škody. V bodě II. odvolání obviněného P. P. podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolací soud zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. P. prostřednictvím obhájkyně s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí o vině považoval za vadné pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřované v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
4. V dovolání obviněný poukázal na to, že vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí předcházela rozhodnutí soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 T 120/2013 ze dne 4. 2. 2016, a 24. 11. 2016, jimiž byl obžaloby zproštěn, a ze dne 31. 8. 2017 (nyní přezkoumávané), jímž byl uznán vinným, neboť odvolací soud zprošťující rozsudky k odvolání státního zástupce zrušil, a to usnesením ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 9 To 128/2016, jímž věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování za účelem náležitého objasnění skutkového stavu, což nalézací soud učinil, avšak odvolací soud usnesením ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, znovu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.
5. Zejména proti odůvodnění tohoto v pořadí druhého zrušujícího rozhodnutí ze dne 2. 5. 2017 obviněný své výhrady zaměřil tvrzením, že odvolací soud v něm „ vyslovil jednoznačný názor na to, jak má reagovat řidič, který slyší zvukové výstražné znamení vydávané vozidlem s právem přednosti v jízdě, byť takové vozidlo ještě nevidí… “, což však podle obviněného nebylo bez pochybností prokázáno, a nebylo najisto postaveno, že sanitka skutečně houkala a že ji mohl slyšet, protože soudy tuto skutečnost neprokázaly, a že i přesto odvolací soud uvedl, že „ z listinných důkazů i z výpovědí svědků se jeví, že práce, které byly v okolí křižovatky prováděny, patrně neměly vliv na otázku slyšitelnosti “. Odůvodnění tohoto usnesení obviněný vytkl i to, že odvolací soud konstatoval, že nespatřuje „ žádný důvod pro zpochybňování výpovědi svědka Č. či svědkyně S. “ a že „ vycházeje z výpovědi svědka Č., kterého i odvolací soud považuje za jednoznačně věrohodného a za svědka, který měl nejlepší přehled o celé situaci … “, čímž se podle obviněného odvolací soud zjevně snažil o změnu skutkových zjištění. Obviněný se neztotožnil ani se závěry odvolacího soudu vyjádřenými na straně 15 uvedeného usnesení, pokud konstatoval, že „ některé závěry soudu prvého stupně neodpovídají provedeným důkazům zvláště, pokud jde o závěry, kdy okresní soud hodnotí jednotlivé svědecké výpovědi, když citace částí těchto výpovědí je dílem nepřesná, dílem nereaguje na to, co svědci, kteří již byli vyslechnuti v přípravném řízení, tehdy uváděli ….“. Uvedené výpovědi nebyly s potřebnou precizností hodnoceny a odvolací soud v uložení uvedených pokynů překročil rámec své přezkumné povinnosti. Odvolacímu soudu obviněný vytkl rovněž závěr na straně 16 zmíněného odůvodnění, že obviněný P. P. mohl předmětné vozidlo, které odbočovalo vpravo, objíždět, a že porušil ustanovení §16 zák. č. 361/2000 Sb. S uvedeným odůvodněním se obviněný neztotožnil ani v tom, že krajský soud hodnotil výpověď svědka P. Č. tak, že odkázal na závěry svědkyně P. S. Podle obviněného byla v obou zrušovacích rozhodnutích odvolacího soudu patrná zjevná snaha o jeho odsouzení, a proto v rámci závazných pokynů nařizoval jejich respektování v dalších rozhodnutích, čímž zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces založený na porušení principu presumpce neviny.
6. V další části dovolání se obviněný zaměřil na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval po uvedeném druhém zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, v němž podle dovolatele předložil provedené důkazy a jejich hodnocení v podstatě totožně jako v předchozích dvou zprošťujících rozsudcích, jen z nich pod tlakem pokynů odvolacího soudu dovodil jiná skutková zjištění, a tudíž i jiné právní závěry. Konkrétně zmínil, že „ byl povinen se řídit právním názorem krajského soudu, který vycházel z výpovědi svědka Č., který měl podle odvolacího soudu nejlepší přehled o celé situaci, a krajský soud jej považoval za věrohodného … a svědkyně S. …, když zpochybňování jejich výpovědí nemá žádný reálný podklad a je nelogické . Soud se tedy řídil právními názory krajského soudu“ .
7. Obviněný v uvedené souvislosti ve vztahu k poslednímu rozsudku soudu prvního stupně znovu polemizoval se slyšitelností zvukového signálu vozidla rychlé záchranné služby, jak ji ve svých výpovědích podávali svědci I. L., J. J., P. Č. a P. S. a obviněný J. J., a popsal závěry soudu prvního stupně rozvedené v odůvodnění tak, že „… na rozdíl od krajského soudu nepovažuje zrovna svědka Č. … za zcela věrohodného, neboť svědek toho moc neviděl “, avšak „ vzhledem k jednoznačnému názoru krajského soudu, že vozidlo houkalo, okresní soud vázán tímto názorem … nemohl tedy dospět k jinému závěru, než že sanitní vozidlo použilo zvukový i světelný signál před vjezdem do kritické křižovatky … “. Obviněný na základě toho zdůraznil, že se soud prvního stupně musel vypořádat se skutečností, zda sanitní vozidlo vydávalo zvuk a jaký, vzhledem k jednoznačnému názoru odvolacího soudu, že houkalo, byl soud prvního stupně tímto názorem vázán. Poukázal však na to, že vyšetřovacím pokusem bylo prokázáno, že sanitní vozidlo, pokud houkalo, mohl slyšet, i když hlučnost při vyšetřovacím pokusu z důvodu odklonění dopravy na místě, byla jistě nižší než v době dopravní nehody. Soud prvního stupně tudíž své skutkové i právní závěry vyslovené v posledním odsuzujícím rozsudku učinil výlučně na základě nesprávných pokynů a zcela nepřípustného hodnocení důkazů odvolacím soudem i přesto, že z obsahu jeho odůvodnění je nepochybné, že on sám je stále přesvědčen o nevině obviněného P. P. Vůči nyní přezkoumávanému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně namítl, že byl nucen respektovat nepřípustné pokyny odvolacího soudu o způsobu hodnocení provedených důkazů a na tato nesprávná skutková zjištění aplikoval právní předpisy.
8. Ve vztahu k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, obviněný brojil rovněž proti jeho odůvodnění výhradou, že v něm jsou zásadně opakována hodnocení a závěry krajského soudu, která se objevovala v obou předchozích rozhodnutích s tím rozdílem, že napadený rozsudek okresního soudu je potvrzován z hlediska jeho správnosti, až na některé pasáže, jimiž reagoval na své dříve vyslovené názory. Obviněný konstatoval pasáže, které považoval za projev svědčící o tom, že odvolací soud nesplnil své zákonné povinnosti v rámci přezkumné činnosti a svá předchozí pochybení nemohl napravit ani dodatečným zopakováním některých důkazů, neboť zejména u čtení výpovědi svědka P. Č. se jedná o naprosté ignorování zásady bezprostřednosti a přímosti, když jedině soud prvního stupně měl možnost tohoto svědka vnímat a vidět při výpovědi, sledovat jeho reakce, nonverbální projevy, spontánnost výpovědi a na základě těchto vjemů následně hodnotit jeho věrohodnost.
9. K dotvrzení opodstatněnosti svých námitek obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), z něhož vyplývá, že odvolací soud může zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obviněného. Zasáhnout může pouze tehdy, kdy závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát. Při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho na to, čím je třeba znovu se zabývat a které skutečnosti vzít v potaz, avšak nesmí mu udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení důkazů a tím nezákonně předjímat výsledek řízení. Obdobný názor zmínil i na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91 (uveřejněného pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Protože v dané věci z uvedených důvodů existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který byl způsoben zejména tím, že krajský soud hodnotil důkazy prováděné soudem prvního stupně a nerespektoval zákonem dané rozložení úkolů mezi soud prvního a druhého stupně, porušil právo obviněného na spravedlivý proces a princip presumpce neviny, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil stejně jako vadné řízení, které mu předcházelo, a podle §265l tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval uplatněnou dovolací argumentaci za nepodřaditelnou pod dovolací důvody podle §265b tr. ř., neboť skutková zjištění, proti nimž obviněný brojil a nabízel vlastní pohled na obsah provedených důkazů, mají v provedených důkazech pevnou oporu a celý proces dokazování byl veden v souladu s procesními předpisy a ustanoveními trestního řádu. K námitkám proti procesnímu postupu odvolacího soudu státní zástupce zmínil, že ani ty nelze pod zvolený důvod dovolání podřadit, avšak nejsou důvodné ani v obecné rovině, neboť odvolací soud není vázán hodnocením důkazů ze strany nalézacího soudu absolutně, na což pamatuje §263 odst. 6, 7 tr. ř., který byl odvolacím soudem v posuzované věci respektován. Z jeho strany nešlo o nahrazení činnosti nalézacího soudu, nýbrž o doplnění dokazování a odstranění závad v postupu okresního soudu. Jelikož státní zástupce v řízení před odvolacím soudem obviněným vytýkané nedostatky zakládající extrémní nesoulad či jiná závažná pochybení neshledal, a obviněný tudíž podal dovolání z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného, jejíž případnou reakci Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž směřuje, a u soudu prvního stupně, jenž v této věci rozhodl, a tedy na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Při splnění těchto základních formálních podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž výlučně dovolání opřel, neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat, jen když je dovolání relevantně opřené o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].
17. Podle §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
18. Uvedená zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
19. Z rozvedených principů je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda došlo k průlomu do shora uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může nastat za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.].
20. Z hlediska těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval obviněným namítané skutečnosti, i když jím uvedené výhrady v dovolání nebyly uplatněny v souladu s tím, jak je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákonem i judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezen. Jím rozváděné nedostatky se týkají toliko vadnosti procesních postupů, a své výtky zaměřil převážně proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, k čemuž je třeba připomenout, že tím zcela nerespektoval, že ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. „jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné“. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoliv jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však i tyto námitky akceptoval, zejména proto, že obviněný je podřadil pod tvrzení o vadnosti skutkových zjištění v důsledku porušení principů spravedlivého procesu.
IV. K námitkám obviněného
21. Podle obsahu podaného dovolání obviněný nyní přezkoumávanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, vytýkal, že se dopustil obdobných vad, které obviněný zaznamenal v předchozích jím vydaných rozhodnutích obsahujících zrušující výroky ve vztahu k dříve soudem prvního stupně opakovaně vydaným zprošťujícím rozsudkům (usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 9 To 128/2016, na č. l. 713 až 721 a rozsudek ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017 na č. l. 857 až 875), v nichž odvolací soud soudu prvního stupně opakovaně uložil doplnění dokazování a případně též opakování výslechů některých svědků za účelem objasnění reálných možností obviněného slyšet zvukovou signalizaci vozidla rychlé záchranné služby řízeného spoluobviněným J. J. Zásadní vada, kterou obviněný v tomto posledním rozhodnutí spatřoval, spočívala zčásti v tom, že byl uznán vinným na základě dokazování, které si odvolací soud provedl sám, což nepovažoval za dostatečné, ale zejména, že ve svých předchozích rozhodnutích zavázal soud prvního stupně pokyny k tomu, jak má rozhodné důkazy, tj. zejména výpověď svědka P. Č. a I. L., případně J. J., hodnotit.
22. Protože by tyto výhrady obviněného mohly svědčit, pokud by byly naplněny, o porušení zásad spravedlivého procesu, neboť by se jednalo o porušení pravidel vyplývajících z ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., §263 odst. 7 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ve vztahu k pokynu a postupům odvolacího soudu považuje za vhodné uvést, že Krajský soud v Plzni v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 9 To 128/2016, jímž rozhodl o zrušení v pořadí prvního zprošťujícího rozsudku, na straně 5 až 8 jeho odůvodnění konstatoval nedostatky, kterých se soud prvního stupně dopustil, zejména pokud neprovedl úplné nutné dokazování zaměřené na výslech svědka M. M. V obecné rovině poukázal na vady v hodnocení důkazů a uvedl, která soudem prvního stupně zpochybněná skutková zjištění, vedoucí ke zproštění, nemají potřebnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, resp. které důkazy nehodnotil v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. Vysvětlil i důvody, pro které uvedená pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně shledal. Rovněž odvolací soud ve vztahu k obviněnému P. P. (toto usnesení se týkalo i obviněného J. J., který jím byl uznán vinným) zdůraznil pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil ve vztahu k úvahám o nenaplnění znaků týkajících se porušení důležité povinnosti. Soudu prvního stupně uložil, které důkazy bude nutné provádět, za jakým účelem a které skutečnosti z komplikované dopravní situace bude nutné v rámci znovu provedeného dokazování prokazovat (k tomu srov. strany 7 až 9 uvedeného usnesení ze dne 10. 5. 2016).
23. Z obsahu tohoto rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud porušil pravidla §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož mimo jiné rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro vady samotného napadeného rozsudku, nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění. V souladu s ním byl oprávněn, pokud není skutečný stav věci správně zjištěný a má-li za to, že je tomu tak proto, že okresní soud nehodnotil správně důkazy ve věci provedené, upozornit soud prvního stupně, v kterých směrech má být řízení doplněno, anebo čím je třeba znovu se zabývat. Ačkoli nesmí uvádět nic ke způsobu hodnocení důkazů, může vytknout vady ve smyslu uvedeného ustanovení tehdy, jestliže soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. nehodnotil je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nesmí se však jednat o situaci, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/1991 (uveřejněný pod č. 53/1992-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
24. Nejvyšší soud na podkladě obsahu tohoto v přezkoumávané věci prvního rozhodnutí odvolacího soudu shledal, že v postupech soudu prvního stupně byly zjištěny takové nedostatky a nedůslednosti při posuzovaní skutkových i právních otázek týkajících se obviněného P. P., jak na ně odvolací soud v uvedeném usnesení poukázal. Bylo proto nutné, aby proti zprošťujícímu rozsudku odvolací soud zákonně zasáhl, protože zcela důvodně shledal, že závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost, kterou podrobně rozvedl, obstát. Přitom odvolací soud dodržel rámec svých povinností stanovených v §258 tr. ř. a při vrácení věci soudu prvního stupně poukázal na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornil, čím se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Z obsahu tohoto rozhodnutí neplyne, že by uděloval závazné pokyny, ani nepředjímal výsledek řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)].
25. V souladu s těmito pravidly bylo na soudu prvního stupně, aby ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř. v rámci vázanosti právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, dostál své povinnosti provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, případně dodržet i další pokyny odvolacího soudu. Vázanost právním názorem znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva. Soud prvního stupně právním názorem odvolacího soudu není vázán, jestliže změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000 (uveřejněný pod č. TR NS 2/2001-T 34 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Pokud soud prvního stupně při nezměněném skutkovém základu nerespektoval právní názor odvolacího soudu a neprovedl úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, lze v tom spatřovat vadu, pro kterou může odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku podle §259 odst. 1 tr. ř. věc opětovně vrátit soudu prvního stupně (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 To 7/2004, uveřejněné v Trestněprávní revue roč. 2004, č. 9, s. 273).
26. O takovou situaci se jednalo v přezkoumávané věci, protože, jak vyplynulo z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017 (č. l. 857 až 875), ten na straně 11 konstatoval, které důkazy v souladu s jeho pokyny soud prvního stupně provedl, a v tom zásadní nedostatky neshledal. Obsahy takto doplněného dokazování odvolací soud zrekapituloval, a poté, co se v tomto rozhodnutí vypořádal s námitkami již odsouzeného J. J. (viz strany 10 až 14 cit. rozsudku), věnoval se odvolání státního zástupce ve vztahu ke zprošťujícímu výroku ohledně obviněného P. P., v němž považoval posuzovaný rozsudek za částečně nepřezkoumatelný, protože „ ve vztahu k tomuto obviněnému nebyly veškeré důkazy důsledně hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a některé závěry soudu prvního stupně neodpovídají provedeným důkazům, zvláště, pokud jde o závěry, kde okresní soud hodnotí jednotlivé svědecké výpovědi, když citace částí těchto výpovědí je dílem nepřesná, dílem nereaguje na to, co svědci, kteří již byli vyslechnuti v přípravném řízení, tehdy uváděli “. Odvolací soud v uvedené části citovaného rozhodnutí konkrétně poukázal na zásadní nedostatek, jejž shledal v reprodukci obsahu výpovědí učiněných soudem, která neodpovídala obsahu, jak byly tyto výpovědi konstatovány, a proto podtrhl, že není pravdivý závěr učiněný soudem, že „ by pracovníci firem, které měly vykonávat práci ve V. ulici, vylučovali houkání sanitky “. Takový závěr odvolací soud označil za „ naprosto nepřesný a neodpovídající konkrétnímu obsahu jednotlivých výpovědí “ (viz stranu 15 cit. rozsudku). Odvolací soud na základě tohoto nedostatku a nedůsledného postupu soudu prvního stupně, který považoval za nedodržení §2 odst. 6 tr. ř., podrobně rozvedl v dalších částech svého rozsudku, co považuje za potřebné, aby nalézací soud provedl, zejména mu uložil, aby ve vztahu k tomu, zda mohl dovolatel slyšet sirénu nebo ne, se „ mnohem podrobněji zabýval, a to nejen posouzením toho, zda jde o svědky, kteří mají nějaký vztah k obviněnému či nikoliv, ale důsledným posouzením toho, kde tito svědci byli, odkud mohli toto zvukové výstražné znamení zaslechnout, a také i z toho, hlediska, jaký význam toto znamení pro jednotlivé svědky mělo … “. Odvolací soud v této souvislosti dále uvedl, jaké skutečnosti z výpovědí dosud vyslechnutých svědků P. Č. a P. S. vyplynuly, na což navázal tím, že pro zpochybňování jejich výpovědí v dosud provedeném dokazování není žádný reálný podklad, a takové závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s logikou. Vadu v postupu okresního soudu shledal odvolací soud i v tom, že se „ důsledně nezabýval výpověďmi svědků“ J. M., M. K. a V. M., a vysvětlil, z jakých důvodů k takovému závěru dospěl. Ve vztahu k zmíněné nedůslednosti soudu prvního stupně odvolací soud zejména na straně 17 svého rozsudku pro úplnost konkrétně s odkazem na citace poukázal na výpovědi některých uvedených svědků, „ které nebyly soudem prvního stupně přesně a důsledně hodnoceny “. Obdobně zdůraznil i vady při nedůsledném hodnocení výpovědí dalších svědků. Na straně 16 svého rozsudku poukázal také na nesprávné úvahy soudu prvního stupně ve vztahu k závěru o tom, zda obviněný P. P. u křižovatky, do níž vjel, objížděl tam stojící vozidlo a zda při tom porušil právní předpisy, což jsou úvahy právní povahy, na něž odvolací soud upozornil (viz stranu 16 jeho rozsudku). Odvolací soud v citovaném rozsudku soudu prvního stupně uložil, aby se se všemi vytknutými rozpory a nedostatky ve způsobu hodnocení důkazů vypořádal.
27. Na základě tohoto odůvodnění odvolacího soudu v rozsudku ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, je zřejmé, že neporušil povinnosti plynoucí z ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř., neboť soudu prvního stupně neukládal, jak má důkazy hodnotit, jak tvrdil v dovolání obviněný, a nepřekročil svou přezkumnou pravomoc uloženou trestním řádem, ale dodržel je, když toliko v rozsahu nezbytném a nutném soudu prvního stupně vytýkal pochybení, jichž se při hodnocení důkazů dopustil, když v hlavním líčení důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně samostatně i v souhrnu nehodnotil (srov. srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31)]. Krajský soud tímto rozhodnutím v nutné míře vyjádřil, že soud prvního stupně nedodržel podmínky §2 odst. 6 tr. ř., protože hodnocení neprováděl tak, aby uvážil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy nezkoumal, zda výpověď svědka byla logická, zda se svědek případně i v okolnostech méně podstatných neodchyluje od své předchozí výpovědi, přičemž v případě odchylek musí soud dotazem zjišťovat, proč k nim ve výpovědi svědka došlo. Při hodnocení důkazů pak vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a z vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Aby mohl spolehlivě důkaz hodnotit, musí vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit eventuální rozpory mezi nimi, zkoumat, proč k nim došlo, a jedině tak může získat bezpečný základ pro skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 15/66 (uveřejněný pod č. 30/1966-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jestliže odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby při hodnocení výpovědí svědků zkoumal všechny okolnosti, nikoliv jen ty, které jsou ve vztahu k obviněnému a jeho výpovědi, postupoval rovněž zcela správně, neboť z hlediska §2 odst. 6 tr. ř. vytýkal nesprávnost jednostranného posuzování okolností, a nikoliv všech a v jejich souhrnu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1969, sp. zn. 7 Tz 60/69 (uveřejněný pod č. 6/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
28. Odvolací soud tím dostál svým povinnostem, neboť udělovat soudu nižšího stupně závazné pokyny je právem soudu vyššího stupně, jež vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 273)], když neporušil svou povinnost, že není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293), a přiměřeně i nález ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)], neboť instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153)], což ani v posuzované věci odvolací soud neučinil, když soud prvního stupně jako soud instančně mu podřízený pouze upozornil na nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř., které vykazovaly rysy absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.]. Odvolací soud je ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř. oprávněn přezkoumat i otázku, zda a v jakém rozsahu nalézací soud dodržel jeho pokyn provést konkrétní důkazy. Jestliže soud prvního stupně neprovedl dokazování v rozsahu, v jakém byl k tomu odvolacím soudem zavázán, jedná se o vadu řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013), kterou byl povinen napravit.
29. Jestliže Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného o tom, že porušení pravidel spravedlivého procesu nastala již v rozhodnutích, která předcházela vydání nyní dovoláním napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rušil předchozí zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, ale naopak je zřejmé, že dodržel procesní postupy, jež mu ukládá trestní řád, neshledal důvodnými ani obviněným namítané vady proti nyní přezkoumávanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, jímž o vině obviněného P. P. sám rozhodl v souladu s podmínkami §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř.
30. Tento závěr Nejvyšší soud učinil na základě odůvodnění uvedeného nyní přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu, jemuž obviněný vytýkal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která byla podle něj způsobena zejména tím, že krajský soud hodnotil důkazy prováděné u soudu prvního stupně a nerespektoval zákonem daná rozložení úkolů mezi soud prvního stupně a soud odvolací, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces a princip presumpce neviny. O takové vady se však v přezkoumávaném rozsudku nejedná. Nejvyšší soud považuje za nutné přiznat důvodnost postoji krajského soudu, jenž v dovoláním napadeném rozsudku byl nucen reagovat na způsob, jakým soud prvního stupně přistoupil ke splnění pokynů, jež mu byly v předchozích rozhodnutích uloženy, a je třeba zvolenému postupu odvolacího soudu přisvědčit, jestliže v souladu s pravidly §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodl v zásadě na základě skutkových zjištění, jež soud prvního stupně učinil, a jestliže si pro vlastní závěr v potřebném rozsahu sám dokazování doplnil. Pokud vyšel ze skutkových okolností, jak byly soudem prvního stupně v této věci zjištěny, a soud prvního stupně obviněného P. P. na jejich základě obžaloby zprostil, zatímco odvolací soud po vlastním, nikoliv rozsáhlém dokazování na témže základě obviněného uznal vinným, tato skutečnost v této trestní věci pochybnosti nebudí. Jedná se zde o dopravní nehodu, kde základní skutkové okolnosti o průběhu nehody a jejích následcích nepochybně z provedeného dokazování vyplynuly již před soudem prvního stupně, odvolací soud na nich nic neměnil, a mohl tedy o tato zjištění i on sám své rozhodnutí opřít. Zásadním pro posouzení viny obviněného P. P. bylo v této věci to, zda slyšel zvukový signál, neboť od toho se odvíjela jeho trestní odpovědnost. Pro toto skutkové zjištění byl ve věci dostatek podkladů a odvolací soud ve vztahu k němu provedl důkaz výpovědí svědka P. Č., jeho výpověď si tudíž sám zhodnotil a na podkladě takto provedeného dokazování vydal předmětný rozsudek.
31. K tomu je vhodné uvést, že pokud odvolací soud sám předmětnou svědeckou výpověď hodnotil, bylo tomu tak poté, co postupem podle §211 odst. 1 tr. ř. za souhlasu státní zástupkyně i obviněného přečetl protokol o výpovědi svědka P. Č., a to jednak z přípravného řízení z č. l. 77 až 81, a jednak výpověď z hlavního líčení na č. l. 505 až 507 spisu (viz strana 9 až 12 rozsudku, č. l. 944 spisu), a tedy tuto mohl v návaznosti na závěry a zjištění soudu prvního stupně postupem podle §263 odst. 7 tr. ř. hodnotit a vyvodit z ní odpovídající skutkové i právní závěry, což také učinil. Neopomenul přitom reagovat na žádnou z podstatných výhrad obviněného uplatněnou v jeho odvolání (viz strany 13, 14 rozsudku).
32. Nejvyšší soud v tomto postupu neshledal vady, protože nebyla porušena hlediska §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., podle něhož rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení. Uvedenému postupu nebránilo ani ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. podle kterého z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
33. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud z kontextu přezkoumávaného rozhodnutí dovodil, že odvolací soud nepochybil, protože považoval rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale protože se neztotožnil s hodnocením výpovědi svědka P. Č. a se závěrem učiněným z jejího obsahu, sám takového svědka vyslechl, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při tomto hodnocení důkazů (§263 odst. 7 tr. ř.) byl projevem zásady přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), jež jsou stěžejním znakem dokazování v trestním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 6 Tdo 366/2014, ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 336/2016, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 5/2018, aj.].
34. Ze všech uvedených důvodů nelze přisvědčit výhradám obviněného o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, protože v průběhu celého shora ve stručnosti naznačeného procesního postupu soudů je zřejmá snaha soudů věc dostatečně objasnit. Nesoulad, jenž nastal mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem, se týkal jen dílčí, byť významné otázky, kterou odvolací soud jako soud vyšší instance způsobem, který mu zákon umožňuje, vyřešil tím, že takovou skutkovou otázku na podkladě vlastního dokazování uzavřel. Přitom je třeba pro úplnost uvést, že v rámci své přezkumné činnosti neopomenul posuzovat i všechny další rozhodné skutečnosti, které byly pro rozhodnutí o vině obviněného P. P. rovněž stěžejní, a přitom dostatečně reagoval na všechny podstatné výhrady obviněného uplatněné v jeho odvolání (viz strany 13, 14 cit. rozsudku), čímž dostál všem povinnostem ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř.
35. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávané rozhodnutí není zatíženo vadou spočívající v extrémním nesouladu ani jiným nedostatkem představujícím porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článků 6 Úmluvy a článků 36 až 40 Listiny. Opodstatnění z hlediska zásad spravedlivého procesu nemají žádné výhrady obviněného, které soustředil proti způsobu vedení dokazování a jeho rozsahu, zejména proto, že soudy všem svým procesním povinnostem dostály. Případné rozpory ve výpovědích byly překlenuty v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci nejen dodržely, ale v nezbytné míře ve svých rozhodnutích i vysvětlily (viz §125 tr. ř.). V uvedeném postupu zejména odvolacího soudu Nejvyšší soud nezjistil obviněným vytýkané vady ani prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14, nebo ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
V. Závěr
36. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z přezkoumávaných rozhodnutí je dostatečně patrné, že dovoláním obviněného dotčená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Protože šlo o námitky stojící mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, který obviněný namítal, bylo dovolání odmítnuto v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu