ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1202.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1202/2020-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. Ö. , nar. XY v XY (Turecko), trvale bytem Spolková republika Německo, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 14 To 125/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 127/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 2 T 127/2019, byl obviněný A. Ö. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zákoníku za použití §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově a obviněný. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výrokům o vině i trestu, proti správnosti výroku o vině brojil i obviněný. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 14 To 125/2020, byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při dílčí modifikaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně uznán vinným jednak přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §171 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří let (výrok pod bodem I.). Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (výrok pod bodem II.).
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označených přečinů dopustil tím, že v XY dne 11. 7. 2018 mezi 22:00 a 22:30 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů, využil toho, že AAAAA (pseudonym), nar. XY, s ním uzavřela ústní dohodu o pracovní činnosti, a za účelem sexuálního ukojení a pod záminkou úklidu ji vlákal do bytové jednotky v prvním nadzemním patře domu čp. XY v ulici XY, vstupní dveře bez vědomí AAAAA uzamkl a klíč schoval, v obývacím pokoji pak AAAAA lichotil, když AAAAA odmítla soulož, kterou po ní požadoval, a chtěla odejít, ve vstupní chodbě bytové jednotky ji uchopil za zápěstí pravé ruky a snažil se ji odvést zpět do obývacího pokoje, současně jí sdělil, že ji nepustí, a za soulož s ním jí nabízel částky od 1 000 Kč do 6 000 Kč, pak jí přes její nesouhlas položil na stehno ruku, kterou mu poškozená opakovaně odstrčila, poškozenou zatahal za vlasy a pokoušel se ji přitáhnout k sobě, přitom na poškozenou špulil rty a chtěl ji líbat, při opakovaném neúspěšném pokusu poškozené odejít z bytové jednotky obviněný AAAAA poplácával po zadku, z bytové jednotky jí umožnil odejít až po příslibu mlčení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 14 To 125/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný zevrubně opakoval svoji obhajobu, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a akcentoval, že od samého počátku proti sobě stojí dvě odlišné výpovědi, a to na straně jedné jeho výpověď a na straně druhé výpověď poškozené AAAAA. Nesouhlasil s hodnocením věrohodnosti výpovědi poškozené, a pokud soud zmínil, že její výpověď potvrzují i svědkyně BBBBB (pseudonym), kamarádka poškozené, a matka poškozené, nemohou být tyto svědkyně považovány za osoby objektivní a nestranné. Sám předestřel svůj pohled na situaci a znovu zmínil, že chování poškozené bylo podle jeho přesvědčení důsledkem toho, že nebyl spokojen s její prací při úklidu a ona nebyla spokojena s odměnou za ni. Upozornil, že jeho výpověď je podporována i dalšími výpověďmi svědkyň, z nichž vyplývá, že s ním nikdy neměly žádné problémy, nečinil jim žádné návrhy.
6. Obviněný uzavřel, že v posuzovaném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování. Neměly-li soudy dostatek důkazů o tom, že se dopustil přečinu svádění pohlavnímu styku podle §202 tr. zákoníku, tím spíše neměly dostatek důkazů k tomu, aby mohly bez důvodných pochybností rozhodnout o vině přečinem omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, a v tomto směru je rozhodnutí nepřezkoumatelné.
7. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jednání obviněného je prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozené AAAAA s tím, že její věrohodnost byla potvrzena dalšími provedenými důkazy. O tom svědčí v prvé řadě to, že poškozená třikrát po sobě s časovým odstupem vypovídala ohledně rozhodných skutečností, tedy ohledně toho, co jí bylo obviněným nabízeno a za jakých okolností se tak stalo, v podstatě shodně. Dále pro její věrohodnost svědčí i to, že prakticky ihned po incidentu podala na obviněného trestní oznámení, když zároveň charakteristika poškozené, jak vyplývá ze zprávy Základní školy P., stejně jako psychické rozpoložení poškozené po incidentu, tak jak je popsala mimo jiné její matka, nesvědčí o tom, že by si celou věc vymyslela jen proto, že by byla nedostatečně finančně ohodnocena, popřípadě by měla s obviněným spory ohledně kvality úklidu. Věrohodnost poškozené je dále potvrzována výpovědí svědkyně BBBBB, kterou měl obviněný také osahávat, nabízet jí sex, a to i s jinými muži, která byť na obviněného hned nepodala trestní oznámení, se s touto skutečností obratem svěřila jednak CCCCC (pseudonym), jednak svému příteli. I tyto ostatní svědkyně (BBBBB, DDDDD [pseudonym]) se shodly na tom, že obviněný byl schopen, byť lámanou češtinou, v českém jazyce se dorozumět, přičemž učinit uvedenou nabídku pokročilejší znalosti českého jazyka nevyžadovalo. Připomněla také, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat.
9. Podle státní zástupkyně se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Měla za to, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
13. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 4., str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, body 9. až 12., str. 5, 6 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dovolací soud nepomíjí, že důkazní situace je charakterizována tím, že obviněný byl usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí poškozené AAAAA. Za takových okolností je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí, čehož si byl odvolací soud vědom, jak explicitně zmínil také v odůvodnění svého rozsudku (bod 11., str. 6). Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18).
20. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak již bylo řečeno, usvědčován především výpovědí poškozené AAAAA, o jejíž věrohodnosti neměly soudy nižších stupňů pochyb. Hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené se soudy, zvláště pak odvolací soud, pečlivě věnovaly a vysvětlily, proč poškozené – na rozdíl od obviněného – uvěřily. Obviněný s hodnocením výpovědi poškozené AAAAA, jemuž se odvolací soud podrobně věnoval, nesouhlasil, měl za to, že soudy patřičně neuvážily, že její výpověď potvrzují svědkyně, které nelze považovat za osoby objektivní a nestranné, zatímco jeho výpověď podporují svědkyně bez jakékoliv osobní vazby k němu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ale zřetelně vyplývá (bod 11., str. 6), že se tento soud přesvědčivě vypořádal s otázkou věrohodnosti poškozené a způsobu, jakým tak učinil, nelze ničeho vytknout. V prvé řadě upozornil na opakované, v podstatně neměnné výpovědi poškozené, v nichž celou událost popisovala. Odvolací soud upozornil, že ve prospěch její věrohodnosti svědčí i to, že prakticky ihned po incidentu podala na obviněného trestní oznámení. Odvolací soud zohlednil také hodnocení poškozené Základní školou P., z něhož se podává, že je tichá, uzavřená, neupozorňující na sebe, a v neposlední řadě i výpověď matky poškozené, která popisovala nepříznivé psychické rozpoložení poškozené po incidentu (byla bledá, velmi rozrušená), což nesvědčí o tom, že by si celou věc vymyslela jen proto, že byla nespokojena s ohodnocením své práce u obviněného, jak tento uvádí. Nepřímo je věrohodnost poškozené dokládána i výpovědí svědkyně BBBBB, kterou obviněný taktéž osahával a měl jí nabízet sex, a to i s jinými muži, jejíž věrohodnost odvolací soud nezpochybnil (i přes pochybnosti, které vyslovila svědkyně CCCCC). Dovolací soud nemá, čím by závěry odvolacího soudu relevantně doplnil; lze snad jen dodat, že nelze přeceňovat význam tvrzení obviněného, že pro něj pracovalo více žen, které s ním podle jeho vyjádření negativní zkušenost neučinily (v tomto smyslu se vyjádřila např. CCCCC), neboť to samo o sobě žádný vliv na pravdivé vylíčení konkrétní situace prožité poškozenou s obviněným a hodnocení pravdivosti údajů poskytnutých poškozenou nemá.
21. Všechny tyto skutečnosti bez důvodných a rozumných pochybností prokazují, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, a hodnotícím úvahám soudů nelze nic podstatného vytknout. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny rozumné a důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují vinu dovolatele (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
22. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (a to ohledně obou přečinů, jimiž byl uznán vinným) založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
23. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
24. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu