ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1383.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1383/2019-2769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovoláních obviněných Lu. Č. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, L. P. (roz. Č.), nar. XY, bytem XY, L. Č. , nar. XY a Z. Č. (roz. B.), nar. XY, oba bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 5 To 38/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Lu. Č. a L. P. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. Č. a Z. Č. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2018, sp. zn. 33 T 5/2017, byli obvinění Lu. Č., L. P., L. Č. a Z. Č. (dále též jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými, že
společným jednáním úmyslně činili vše potřebné pro to, aby prostřednictvím České pošty, a to konkrétně z poboček v Ostravě-Michálkovicích, na ulici XY, a v Ostravě-Přívoze na ulici XY, nejméně od 2. 7. 2014 do 26. 4. 2016 odesílali balíkové zásilky obsahující neoznačený a nezdaněný řezaný tabák ke kouření, který za tímto účelem pořizovali, skladovali a distribuovali, s úmyslem vyhnout se úhradě spotřební daně dle ustanovení §104 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, kdy takto odeslali nejméně adresátům:
B. K., na adresu XY, Žamberk, 564 01
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v 9-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 111,27 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 v 12-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 137,56 kg
J. Š., na adresu XY, Holešov, 796 01
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v 12-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 135,03 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 v 8-mi zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 90,49 kg
R. F., na adresu XY, Budišov nad Budišovkou, 747 87
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v 18-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 203,82 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 v 11-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 124,56 kg
A. B., na adresu XY, Kunovice, 686 04
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v 15-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 171,01 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 v 27-mi zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 319,7 kg
v období od 1. 1. 2016 do 9. 5. 2016 ve 3 zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 24,09 kg
S. M., na adresu XY, Vítkov, 749 01
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v 9-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 101,43 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 v 5-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 56,79 kg
M. M., na adresu XY, Polička, 572 01
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v 19-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 252,43 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 v 26-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 377,28 kg
v období od 1. 1. 2016 do 9. 5. 2016 v 6-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 81,20 kg
J. I., na adresu XY, Mohelnice, 789 85
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 ve 14-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 204,89 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 ve 14-ti zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 235,48 kg
v období od 1. 1. 2016 do 9. 5. 2016 ve 3 zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 33,90 kg
E. K., na adresu XY, Vracov, 696 42
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v 8-mi zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 90,32 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 v 4 zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 44,85 kg
J. L., na adresu XY, Mohelnice, 789 85
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 ve 2 zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 23,41 kg
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 ve 2 zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 25,47 kg
A. H., na adresu XY, Moravská Třebová, 571 01
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 ve 2 zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 15,81 kg
v období od 1. 1. 2016 do 9. 5. 2016 ve 3 zásilkách řezaný tabák v objemu nejméně 28,84 kg
E. M., na adresu XY, Uherské Hradiště, 686 01
dne 22. 3. 2016 řezaný tabák v objemu nejméně 9,58 kg
a takto společným jednáním prostřednictvím České pošty v celkem 233 zásilkách uvedeným odběratelům, případně osobám, jež někteří z odběratelů k doručení zásilek pouze využili, celkem doručili, resp. prodali:
v období od 2. 7. 2014 do 30. 11. 2014 řezaný tabák ke kouření ve spotřebitelských baleních v množství nejméně 1 293,90 kg, v důsledku čehož, při sazbě daně ve výši 1 800 Kč za 1 kg, způsobili na spotřební dani škodu ve výši 2 329 020 Kč ,
v období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2015 řezaný tabák ke kouření ve spotřebitelských baleních v množství nejméně 1 427,99 kg, v důsledku čehož, při sazbě daně ve výši 1 896 Kč za 1 kg, způsobili na spotřební dani škodu ve výši 2 707 469 Kč ,
v období od 1. 1. 2016 do 26. 4. 2016 řezaný tabák ke kouření ve spotřebitelských baleních v množství nejméně 177,61 kg, v důsledku čehož, při sazbě daně ve výši 2 142 Kč za 1 kg, způsobili na spotřební dani škodu ve výši 380 440 Kč ,
kdy dále ke dni 9. 5. 2016 ve sklepních prostorách rodinného domu manželů L. a Z. Č. na ulici XY v Ostravě-Michálkovicích, společně skladovali za účelem jeho další distribuce řezaný tabák o hmotnosti 208,72 Kg, v důsledku čehož při sazbě daně ve výši 2 142 Kč za 1 kg, způsobili škodu na spotřební dani ve výši 447 078 Kč ,
čímž z jejich strany v období od 2. 7. 2014 do 9. 5. 2016 došlo k porušení povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z tabákových výrobků dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v daném případě tabáku ke kouření dle ustanovení §101 odst. 3 písm. c) uvedeného zákona, čímž s ohledem na aktuální sazbu daně dle §104 uvedeného zákona, účinného pro příslušná období, zkrátili spotřební daň z tabákových výrobků a tabáku celkem o částku ve výši 5 864 007 Kč ke škodě České republiky ,
přičemž,
Lu. Č. zejména osobně i telefonicky komunikoval s adresáty (odběrateli) balíkových zásilek o jimi požadovaném množství a ceně takto dodávaného tabáku, přebíral finanční prostředky za uvedeným způsobem dodaný tabák, dodával potřebný obalový materiál nutný k zabalení zmíněných zásilek, tyto zásilky následně minimálně za pomocí balicích pásek, balicích fólií a provázků balil a podával k odeslání na uvedených pobočkách České pošty,
L. P. zejména osobně i telefonicky komunikovala s adresáty (odběrateli) balíkových zásilek o jimi požadovaném množství a ceně takto dodávaného tabáku, dodávala potřebný obalový materiál nutný k zabalení zmíněných zásilek, tyto zásilky následně minimálně za pomocí balicích pásek, balicích fólií a provázků balila a podávala k odeslání na uvedených pobočkách České pošty,
L. Č. a Z. Č. zejména odesílaný tabák skladovali ve svém trvalém bydlišti na ulici XY v Ostravě-Michálkovicích, ve sklepních prostorách, kdy takto skladovaný tabák za použití vah následně balili do igelitových sáčků, tzv. dealeráků, tyto skládali do kartonových krabic či jiných obalových materiálů, tyto krabice minimálně za pomocí balicích pásek, balicích fólií a provázků obalovali, a to za účelem jejich odeslání příslušným odběratelům prostřednictvím České pošty, na balících vypisovali údaje o adresátovi i o odesílateli a vypisovali podací lístky k balíkům, kdy Z. Č. navíc v období od počátku roku 2016 do doby svého zadržení dne 9. 5. 2016 prodávala nelegálně opatřovaný tabák v trafice na ulici XY, provozované L. P., kdy takto prodala tabák balený v sáčcích po 500 gramech neztotožněným osobám v celkovém objemu nejméně 10 kg a takto způsobila další škodu na spotřební dani ve výši nejméně 21 420 Kč (při sazbě daně ve výši 2 142 Kč za 1 kg).
2. Takto popsané jednání všech obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 (to je před nabytím účinnosti zákona č. 163/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to nalézací soud uložil obviněnému Lu. Č. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to dvou ve výroku přesně specifikovaných nemovitostí a finanční hotovosti ve výši 46 200 Kč, zajištěné při domovní prohlídce v jeho bydlišti, a trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně papírové krabice s 1 000 ks sáčků zn. GOLEM (opět blíže definované ve výroku). Rovněž obviněné L. P. soud uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku v rozsahu zahrnujícím ve výroku blíže určenou nemovitost v jejím vlastnictví, výnos z prodeje odňatého motorového vozidla PEUGEOT BOXER ve výši 304 297,52 Kč a finanční hotovost ve výši 112 794 Kč zajištěnou při domovní prohlídce v jejím bydlišti. Obviněnému L. Č. soud uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §66 odst. 1, odst. 2 věta druhá za středníkem, odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to přesně definovanou nemovitost ve společném jmění manželů L. a Z. Č. Nakonec soud uložil obviněné Z. Č. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §66 odst. 1, odst. 2 věta druhá za středníkem, odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to v rozsahu zahrnujícím již zmíněnou nemovitost ve společném jmění manželů a finanční hotovost ve výši 25 700 Kč, zajištěnou při domovní prohlídce v jejím bydlišti, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to ve vztahu k věcem zajištěným při domovní prohlídce v jejím bydlišti, kdy se jedná o celou řadu položek vyjmenovaných ve výroku o trestu, zahrnující balíčky s nelegálním tabákem o různé hmotnosti, i věci, které sloužily k jeho vážení a balení.
Proti tomuto rozsudku podali všichni čtyři obvinění odvolání. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 5 To 38/2018, tak, že výrokem ad I. z podnětu odvolání obviněných Lu. Č. a L. P. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o uložených trestech ve vztahu k těmto obviněným. Výrokem ad II. za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ve zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněnému Lu. Č. uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 celých denních sazeb, přičemž výši jedné denní sazby stanovil na částku 2 000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by v dané lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na 6 měsíců, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to již uvedené papírové krabice se sáčky. Obviněné L. P. odvolací soud uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 3 léta, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku podmíněně odložil a současně vyslovil nad obviněnou dohled, přičemž podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu na 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 725 celých denních sazeb, přičemž výši jedné denní sazby stanovil na částku 4 000 Kč, když podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by v dané lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců. Výrokem ad III. soud druhého stupně odvolání obviněných L. a Z. Č. podle §256 tr. ř. zamítl.
4. S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil ani jeden z obviněných, a proto jej napadli dovoláním. Obvinění Lu. Č. a L. P. tak učinili prostřednictvím společného obhájce Mgr. Daniela Keprty a uplatnili v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Sama obviněná L. P., zastoupena obhájcem JUDr. Jiřím Vaníčkem, ještě napadla výrok o uloženém peněžitém trestu, a to za využití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění L. a Z. Č. podali dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Duchoně a zvolili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Je však nutno doplnit, že dvě ze tří výše uvedených podání byla pouze blanketní, neobsahovala žádné odůvodnění a dokonce ani poznámku, že toto odůvodnění bude soudu prvního stupně zasláno následně. Jediné dovolání, které splňovalo náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. bylo to, které podala obviněná L. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Vaníčka. V tomto stavu byla věc poprvé předložena Nejvyššímu soudu dne 16. 7. 2019 k řízení, jemuž byla přidělena spisová značka 8 Tdo 903/2019.
6. Obviněná L. P. v samostatném podání brojila proti uloženému peněžitému trestu. Zdůraznila, že v doplnění svých odvolání ze dne 23. 10. a 6. 11. 2018 doložila své majetkové poměry, a to včetně smluv o úvěru, kterými financovala koupi rodinného domu, v němž žije se svými dvěma nezletilými dětmi. Rovněž informovala soud o své vyživovací povinnosti, předložila pečovatelský rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 0 P 1096/2009, jímž byly obě děti svěřeny do její výhradní péče. Důvodem byla skutečnost, že otec dětí A. P. má problémy s alkoholem a zcela rezignoval mimo jiné i na svou vyživovací povinnost. Dlužné výživné činilo ke konci roku 2018 částku cca 60 000 Kč a vedlo k trestnímu stíhání jeho osoby za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku. Od konce roku 2018 dovolatelka neprovozuje samostatnou výdělečnou činnost (ta byla ukončena se značnou ztrátou), jejím jediným příjmem je mzda v rámci pracovního poměru zaměstnance u obchodní společnosti Nicotiana, s. r. o., kde pracuje jako prodavačka. Příjmy za roky 2016, 2017 a 2018 doložila daňovými přiznáními k dani z příjmu fyzických osob.
7. Dovolatelka poukázala na to, že Vrchní soud v Olomouci, aniž by jakkoliv ověřoval výši jejích příjmů, a přestože byl obeznámen s její vyživovací povinností i s faktem, že otec dětí tu svou neplní, jí uložil peněžitý trest v celkové výši 2 900 000 Kč, když konstatoval pouze nutnost majetkového postihu její osoby, ovšem ve vztahu k výměře trestu rezignoval na jakékoliv odůvodnění. Odvolací soud dále uvedl, že její majetkové poměry „ jednoznačně nesvědčí o tom, že by takový trest byl nedobytný “, jelikož vlastní movitý i nemovitý majetek, který podstatně přesahuje celkovou výměru peněžitého trestu. S takovou argumentací dovolatelka nesouhlasila a poukázala jak na §68 odst. 6 tr. zákoníku, podle něhož platí, že peněžitý trest nemá být uložen, je-li zřejmé, že bude nedobytný, tak na odbornou literaturu, z níž vyplývá, že uložení takového trestu musí předcházet spolehlivé zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, včetně jeho závazků.
8. V této souvislosti obviněná namítla, že odvolací soud provedl ohledně jejích osobních a majetkových poměrů jen velmi povrchní šetření, jež se opíralo pouze o skutečnost, že vlastní nemovitost v podobě rodinného domu. Otázku jejích příjmů neřešil vůbec, vyšel pouze z obsahu katastru nemovitostí, aniž by např. zohlednil, že nemovitost je financována prostřednictvím hypotečního úvěru, který je splacen cca z jedné třetiny. Soud si nenechal předložit majetková přiznání k dani z příjmů fyzických osob, nedotázal se na její výdělečnou činnost, nedotázal se, z jaké části je splacen hypoteční úvěr, nedotázal se opatrovníka na majetkové potřeby jejích nezletilých dětí. Ve své podstatě tak neučinil ohledně jejích osobních a majetkových poměrů žádná šetření. Přitom je přesvědčena, že bylo nutné zohlednit otázku jmění i se zahrnutím pasiv, zejména závazku vůči hypoteční společnosti. Bude-li totiž v prodlení se splácením, dojde k realizaci zástavního práva a prodeji rodinného domu. V takovém případě by nesplacená výše hypotečního úvěru byla uspokojena z výtěžku tohoto prodeje, přičemž tento výtěžek by pak rozhodně nedosahoval hodnoty rodinného domu. Tak by nejen přišla o střechu nad hlavou pro sebe a své děti, nýbrž by ani nedisponovala majetkem přesahujícím výši uloženého peněžitého trestu. Jde-li o vlastnictví movitých věcí, je otázkou, jaké věci měl odvolací soud na mysli, jelikož jediná hodnotnější movitá věc v jejím vlastnictví (motorové vozidlo) byla prodána již v rámci přípravného řízení.
9. Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 2013/2017, zdůraznila povinnost soudu uvést ve svém rozhodnutí podrobné a především jasně přezkoumatelné odůvodnění toho, jakým způsobem dospěl ke konkrétní výši uloženého peněžitého trestu. Tato náležitost však v napadeném rozsudku zcela absentuje. Přitom soud je povinen zkoumat majetkové a osobní poměry pachatele nikoliv např. k době spáchání skutku, ale k okamžiku rozhodnutí o uložení tohoto trestu. V předmětné věci je hodnocení její majetkové situace ze strany Vrchního soudu v Olomouci jednak zcela nepřezkoumatelné, jednak věcně nesprávné. Je nutno zkoumat nejen otázku aktiv, ale též dluhů, přičemž nejdůležitějším kritériem posouzení dobytnosti peněžitého trestu je otázka vyživovacích povinností. Soud druhého stupně se tedy nedostatečně vypořádal s jejími osobními a majetkovými poměry (v podstatě je vůbec nezjistil, a tudíž ani nezohlednil), ani nijak blíže neodůvodnil, proč nepovažoval uložený peněžitý trest v takové výši za nedobytný, ač byl obeznámen s jejím dluhem vůči hypotečnímu ústavu. Dovolatelka v tomto duchu dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, a své úvahy uzavřela konstatováním, že uložený peněžitý trest je trestem jednoznačně a prima facie nedobytným, což jej ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zároveň činí trestem, který zákon nepřipouští (k tomu odkázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
10. Vzhledem ke skutečnosti, že uložený peněžitý trest lze označit nejen za nedobytný, nýbrž také za likvidační ve vztahu k její osobě i jejím zákonným vyživovacím povinnostem, obviněná požádala ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o odklad jeho výkonu. V závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok ad II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 5 To 38/2018, v rozsahu týkajícím se jí uloženého peněžitého trestu, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněných (prvně) vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Hned v úvodu podotkl, že jak ke společnému dovolání obviněných Lu. Č. a L. P., tak k podání manželů L. a Z. Č. nelze podat bližšího vyjádření, jelikož se jedná o dovolání blanketní, v nichž kromě označení dovolacích důvodů a výroků, které jsou dovolání napadány, nejsou definovány vytýkané vady a ani podáno jakékoli odůvodnění. V takovém případě je nutno postupovat podle §265h odst. 1 tr. ř. Pokud dovolatelé po výzvě předsedy senátu neodstranili vady dovolání ve lhůtě dvou týdnů, je nutno shora uvedená dovolání, s výjimkou dovolání obviněné L. P., odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
12. Dále se státní zástupce věnoval již pouze dovolání obviněné L. P. Konstatoval, že námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nedobytný bude peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. Dále státní zástupce poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet z důkazů a z hledisek výše uvedených. Soud také musí důsledně vycházet z přednosti zákonné vyživovací povinnosti a povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem spojeným s majetkovým postihem obviněného. Pokud jde o dobytnost peněžitého trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku, závěry soudu se musí nezbytně opírat nejen o výše zmíněné spolehlivé zjištění hodnoty majetkových aktiv pachatele, ale také o informace o jeho závazcích, včetně rozsahu jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsahu povinnosti k náhradě škody. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku.
13. Státní zástupce dále uvedl, že v posuzované trestní věci odvolací soud při rozhodování o druhu a výměře trestu ukládaného obviněné správně poukázal na to, že se dopustila závažné majetkové trestné činnosti na úkor státu. Na jiném místě konstatoval, že je nutno při úvahách o výši a druhu uložených trestů přihlédnout k rozdílnému zapojení jednotlivých obviněných, přičemž v rámci úvah o výši peněžitého trestu výslovně označil podíl Lu. Č. a L. P. na páchání trestné činnosti za totožný. Není tedy zřejmé, proč stanovil počet denních sazeb u obou obviněných odlišně. Podle §68 odst. 3 věty první tr. zákoníku soud určí počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tedy pokud je přijat závěr o totožné povaze a závažnosti trestného činu u dvou spoluobviněných, i počet denních sazeb peněžitého trestu by se měl rovnat. Tato skutečnost sama o sobě neindikuje naplnění uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu, odrazila se nicméně na konečné výši peněžitého trestu, který byl dovolatelce uložen a od něhož se odvíjí i dobytnost trestu, jehož deficit obviněná v dovolání namítla.
14. Podle státního zástupce odvolací soud nepostupoval důsledně podle §68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku i v dalších okolnostech. Nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že majetkové poměry obviněné tak, jak byly objektivizovány již v průběhu řízení před nalézacím soudem, jednoznačně nesvědčí o tom, že by trest byl nedobytný. Její majetek ani v hrubých rysech nevymezil. Zcela absentuje vyhodnocení jejích závazků, především vyživovací povinnosti na nezletilé děti (ta je zmíněna jen v souvislosti se zdůvodněním neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku) a hypotečního úvěru, jímž byla financována stavba nemovitosti, na které také podle údajů v katastru nemovitostí vázne zástavní smluvní právo. Podle §68 odst. 3 věty druhé tr. zákoníku výši jedné denní sazby peněžitého trestu, která byla v případě obviněné stanovena na částku 4 000 Kč, stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Bez úplného posouzení jejích osobních a majetkových poměrů, tedy včetně pasiv, nelze učinit ani závěr ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku o dobytnosti peněžitého trestu ve výši 2 900 000 Kč. Odvolací soud bezezbytku nerespektoval zákonná kritéria pro ukládání peněžitého trestu zejména z hlediska určení počtu a výše denních sazeb a z hlediska jeho dobytnosti.
15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné L. P. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 5 To 38/2018, a to ve výrocích o trestech ohledně této obviněné, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud v původním dovolacím řízení pod sp. zn. 8 Tdo 903/2019 zjistil z předloženého spisového materiálu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 5/2017, že soud prvního stupně, resp. předseda příslušného senátu nepostupoval podle ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. a nevyzval obviněné a jejich obhájce (tj. Mgr. Daniela Keprtu a JUDr. Jiřího Duchoně) k nápravě vad jimi podaných dovolání spočívajících v nesplnění náležitostí obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud vrátil spisový materiál zpět soudu prvního stupně s požadavkem, aby předseda senátu zmíněné pochybení napravil. Na základě jeho výzvy pak obvinění prostřednictvím svých obhájců svá původně blanketní dovolání doplnili, načež dne 7. 11. 2019 byl spisový materiál znovu předložen Nejvyššímu soudu k dovolacímu řízení (nově pod sp. zn. 8 Tdo 1383/2019).
17. Obvinění Lu. Č. a L. P. v úvodu jejich společného (doplněného) podání namítli nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o peněžitém trestu, neboť soud se zcela nedostatečně zabýval posouzením jejich rodinných a majetkových poměrů, vedle aktiv nezohlednil pasiva a zatížení nemovitých věcí právy třetích osob, vyživovací povinností apod. Skutečné a reálné příjmy obviněných vůbec nezkoumal. Přestože se oba měli podílet na trestné činnosti rovným dílem, vyměřil každému z nich jinou výši peněžitých trestů, což činí napadené rozhodnutí vnitřně rozporným a nepřezkoumatelným. Odvolací soud tedy nepostupoval v souladu s §38 odst. 3, 4 a 6 tr. ř., z čehož nelze nijak dovodit, že byl uložen peněžitý trest, který je dobytný. Navíc změnu z trestu propadnutí majetku učinil, aniž by ji jakkoliv nastínil a dovolatele s tím seznámil, čímž znemožnil jejich obhajobu. Neměli možnost na ni jakkoliv reagovat nebo se vyjádřit a nemají ani k dispozici žádný opravný prostředek, čímž bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces.
18. Následně dovolatelé uplatnili vadu opomenutého důkazu. Připomněli, že v řízení před odvolacím soudem předložili listinný důkaz – dodací list, z něhož je patrné, že dodávali svědkyni M. M. i standardní zboží, a nikoliv pouze nekolkovaný tabák. Tento důkaz je tudíž rozhodný pro posouzení věrohodnosti její výpovědi s tím, že případná změna v tomto ohledu by nutně musela vést i k přehodnocení celkového skutkového stavu. Odvolací soud se s tímto důkazem nijak nevypořádal, dokonce jej ani nezmínil, čímž porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nezákonné a protiústavní. Obdobně lze nahlížet také na neprovedení výslechu J. K. k zaúčtování tržeb z dotčených prodejů. Byť obvinění nejsou stíháni v souvislosti se správností a úplností vedení účetnictví, byla okolnost „černých prodejů“ hodnocena negativně a použita proti nim jako nepřímý důkaz.
19. V neposlední řadě argumentovali dovolatelé porušením práva na spravedlivý proces. Soudy se podle jejich názoru dopustily podstatných chyb při volném hodnocení důkazů, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním, porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Obvinění zpochybnili zejména posouzení věrohodnosti svědkyně M. M., která měla v přípravném řízení vypovídat jakoby naučeně, když jí byl předestřen seznam zásilek na monitoru počítače, vše automaticky potvrdila, aniž by se na monitor podívala. K soudu se nedostavovala, ačkoliv byla opakovaně předvolávána. Byl opomenut listinný důkaz v podobě již zmíněného dodacího listu, který prokazoval nepravdivost její výpovědi. Soud nepřihlédl k výpovědím dalších svědků, a to s odůvodněním jejich nevěrohodnosti pro jejich vlastní trestní odpovědnost. Ta samá skutečnost mu však nebránila v opačném hodnocení věrohodnosti svědkyně M. M. Ze seznamu zaslaných poštovních zásilek, jejich vah a okruhu adresátů nelze ztotožnit obsah těchto zásilek. Nadto ani nebylo objektivizováno, jak s nimi adresáti naložili. Z odposlechů telefonních hovorů plynou určité náznaky viny pouze ve vztahu k zásilkám, které byly zadrženy, ke všem ostatním nebyly žádné zájmové skutečnosti zjištěny. Nebyl proveden ani jeden důkaz, z něhož by plynulo, že prodej tabáku nebyl zahrnut do účetnictví. Odvolací soud je povinen k přezkumu skutkových zjištění, jsou-li nesprávná, na což ale v daném případě zcela rezignoval. Vytýkané vady přitom mají jednoznačný vliv na konečné právní posouzení skutku a s přihlédnutím k právu na spravedlivý proces naplňují uplatněné dovolací důvody.
20. Ze všech shora uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
21. K doplnění dovolání obviněných Lu. Č. a L. P. se rovněž vyjádřil státní zástupce, byť jen ve stručnosti. K části dovolání pod bodem (1) doplnění odkázal na své předchozí vyjádření k podání obviněné L. P. směřujícímu do výroku o uloženém peněžitém trestu a odvolávající se na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Co se týče obviněného Lu. Č., státní zástupce uvedl, že pokud je mu známo, tento obviněný dovolání z uvedeného důvodu nepodal, tedy v jeho případě argumentace použitá v bodě (1) doplnění generuje předpoklady pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V jeho prospěch by bylo možno rozhodnout toliko s odkazem na §261 odst. 2 tr. ř. a zde zakotvený princip beneficia cohaesionis. Dovolací argumentace obviněné L. P. je v tomto ohledu přece jen odlišná. K argumentaci obviněných, jež je uvedena pod body (2) a (3) doplnění, pak státní zástupce uvedl, že se vesměs jedná o procesní námitky, které zásadně nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Co se týče tzv. opomenutých důkazů, poznamenal, že za takové nelze označit důkazy, jež k návrhu procesní strany sice nebyly provedeny, soud ovšem vysvětlil, z jakých důvodů k provedení důkazu nepřistoupil. V tomto směru odkázal na bod 15. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, z něhož je patrné, že odvolací soud se důkazními návrhy obviněných uplatněnými v odvolacím řízení zabýval. Závěrem státní zástupce opakovaně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
22. Obvinění L. a Z. Č. ve svém stručném (a nutno dodat, že nepříliš srozumitelném) podání namítli právní vadu hmotněprávního a nakonec i procesního charakteru. Soud prvního stupně se podle jejich názoru spokojil s rozporným skutkovým zjištěním „ pominutím významu relace: tabák určený ke kouření - tabák, který lze kouřit (a lze-li vůbec jej kouřit ve smyslu obvyklých kuřáky užívaných způsobů jen proto, že jej lze zapálit). Proto, byl-li skutkový stav vzat za zjištěný v intencích odůvodnění rozsudku, pak uznání obžalovaných na vinu v rozsahu použité kvalifikované skutkové podstaty bez dalšího je nesprávným právním posouzením skutku. “ Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
23. K doplnění dovolání těchto obviněných státní zástupce sdělil, že se nebude nijak podrobně vyjadřovat. Připomněl pouze, že na základě uplatněných dovolacích důvodů se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Proto jim nemůže odpovídat námitka obviněných, v níž bez bližšího odůvodnění konstatovali rozpornost zjištěného skutkového stavu. Co se týče vlastního pojmu tabák ke kouření a soudy učiněných skutkových a následně i právních závěrů ve vztahu k tomuto pojmu, nebylo možno v rozsudcích krajského a vrchního soudu žádné rozporné skutkové zjištění dohledat. Státní zástupce tudíž plně odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě na bod 54. a bod 104. (skutkové zjištění), bod 122. (právní vymezení pojmu) a bod 130. (odpovídající právní závěr). Jak vyplynulo z provedených zkoušek při analýze zajištěných vzorků v celně technické laboratoři, vzorky zkoumané látky vykazovaly všechny parametry tabáku, aniž by byl zjištěn jiný rostlinný materiál či cizorodé látky. Rovněž bylo zjištěno, že pro to, aby předmětný tabák mohl být kouřen, nevyžadoval ani žádnou další průmyslovou úpravu. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Opakovaně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
24. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí všem obhájcům jednotlivých dovolatelů. Jejich případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná, a to podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. u Lu. Č. a L. P., zatímco v případě L. a Z. Č. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Po již zmiňovaném doplnění dvou dovolání splňují všechna podání obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
27. Všichni obvinění zvolili jako prvý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že se obvinění rozhodli pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Lze doplnit, že obvinění L. a Z. Č. (jejichž odvolání soud druhé instance podle §256 tr. ř. zamítl) měli možnost prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu napadnout všechny výroky rozhodnutí soudů nižších stupňů, zatímco obvinění Lu. Č. a L. P. (jimž odvolací soud zmírnil původně uložené tresty) mohli tímto způsobem brojit pouze proti výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, což oba, až na výjimky, respektovali.
28. Všichni dovolatelé následně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
29. Z obsahu podaných dovolání je ovšem zjevné, že převážná většina uplatněných námitek směřovala právě do procesních témat, zejména rozsahu provedeného dokazování a následného hodnocení důkazů. Shora však bylo výslovně uvedeno, že výhrady tohoto druhu nenaplňují ani jeden z obviněnými zvolených dovolacích důvodů s tím, že žádný další, zakotvený v §265b odst. 1 tr. ř., také ne. Je nutno opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení oprávněn přehodnocovat skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, jakkoliv je upravovat či měnit. Je naopak povinen z nich bezvýhradně vycházet a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnotit v jejich světle otázky hmotněprávního posouzení skutku. Jiné námitky obviněných, především skutkového či procesního charakteru, je dovolací soud ze zákona oprávněn bez jakéhokoliv věcného posouzení (v podstatě automaticky) odmítnout, a tedy se jimi vůbec nezabývat.
30. Přes všechno právě uvedené je ale potřeba doplnit, že zásah do ustálených skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě, dojde-li nesprávnou realizací důkazního řízení k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. V daném směru obvykle dochází k případu tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je zákonitě též porušení základních principů spravedlivého procesu. K tomu se vztahuje i bohatá judikatura Ústavního soudu, ze které lze vyzdvihnout stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. V něm je formulován tento právní názor: „ Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. “
31. Nejvyšší soud se proto zaměřil na otázku, zda některým z namítaných pochybení nižších soudů nedošlo k nezákonnému zásahu do práva obviněných na spravedlivý proces (čímž argumentovali obvinění Lu. Č. a L. P.). Shledal však, že nikoliv. Především rozhodnutí soudu prvního stupně je nutno označit po všech stránkách za precizní a prosté jakýchkoliv procesních či hmotněprávních vad. Lze připustit, že rozhodnutí soudu odvolacího takových kvalit sice nedosahuje, nicméně je potřeba zdůraznit, že ne každé procesní pochybení či nedůslednost nabývá intenzity zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod obviněných, a tudíž nepřináší automaticky povinnost soudu další instance takové rozhodnutí zrušit. Právě zmíněné pravidlo je velmi dobře aplikovatelné na posuzovaný případ, kdy určité pochybnosti, které odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bezpochyby vyvolává, nejsou ve skutečnosti znakem toho, že by se tento soud dopustil nějakého závažného pochybení, nezákonného postupu apod. Jisté nedostatky lze spatřovat výhradně v příliš stručném a občas ne příliš přesvědčivém odůvodnění, které však v žádném ohledu nedosahuje hranice nepřezkoumatelnosti, stejně tak nezakrývá eventuální porušení některého ze základních práv obviněných (např. práva na obhajobu). V té souvislosti lze poukázat na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné . Nejvyšší soud proto setrvává na svém závěru, že oba nižší soudy postupovaly v souladu se základními pravidly trestního procesu.
32. Pokud jde o přijatá skutková zjištění, nelze než odkázat na podrobné a správné úvahy soudu prvního stupně jako soudu nalézacího. Posuzovaná trestná činnost obviněných byla doložena celou řadou vzájemně se podporujících důkazů. Obvinění se ve svých podáních sice pokoušeli výpovědní hodnotu jednotlivých důkazů zpochybňovat, činili tak ovšem izolovaně bez návaznosti jednoho důkazního prostředku na všechny ostatní. Nejvíce brojili proti výpovědi svědkyně M. M. a namítali její nevěrohodnost. Nalézací soud však trefně poukázal na fakt, že tvrzení jmenované svědkyně plně odpovídala jak obsahu telefonické komunikace mezi ní a obviněnými, tak i následným balíkovým zásilkám, v nichž byl nezdaněný řezaný tabák také nalezen. Není ani nikterak překvapující, že ostatní odběratelé nelegálního tabáku tuto skutečnost popírali, neboť by se tím v podstatě doznali k vlastní trestné činnosti. Jejich výpovědi ovšem nejednou postrádaly logiku a byly v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Proto již nalézací soud důvodně uvěřil pouze výpovědi svědkyně M. M., která mimochodem také nehovořila ve svůj prospěch, neboť sama čelila trestnímu stíhání, avšak (jak již bylo zmíněno) její svědectví zapadalo do uceleného řetězce dalších provedených důkazů, prokazujících posuzovanou trestnou činnost jednotlivých obviněných. V podrobnostech je vhodné poukázat na str. 30 až 43 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kde jsou do detailů rozebírány a hodnoceny jednotlivé důkazy i jejich vzájemné souvislosti, přičemž Nejvyšší soud k tomu nemá absolutně co dodat (ostatně za daného stavu není k opětovnému hodnocení důkazů ani příslušný) a se skutkovými závěry nalézacího soudu plně a bezvýhradně ztotožňuje.
33. Vyčerpávající byl též rozsah provedeného dokazování. Soud prvního stupně se zákonným způsobem vypořádal s důkazními návrhy obviněných, které z důvodu jejich nadbytečnosti, příp. bezpředmětnosti zamítl. Pokud obvinění zopakovali některé své návrhy i v podaných dovoláních (např. k vedení účetnictví), je možno jen znovu odkázat na prvoinstanční rozhodnutí, tentokrát na jeho str. 45 až 46, kde soud vysvětlil, proč konkrétní navržené důkazy neprovedl. Zcela tak dostál svým povinnostem (formulovaným též Ústavním soudem), jimiž není provést každý obhajobou navržený důkaz, nýbrž (v případě zamítnutí vzneseného návrhu) odůvodnit, proč tomuto nevyhověl.
34. Také odvolací soud se vcelku důsledně zabýval návrhy obviněných na doplnění dokazování, a to na str. 13 a 14 svého rozsudku. Mezi ně patřily i ty, které měly prokazovat údajnou nevěrohodnost svědkyně M. M., ať již šlo o trestní spis vedený v řízení proti ní, nebo dodací listy, které měly dokládat nepravdivost jednoho jejího tvrzení. Je sice pravdou, že soud druhého stupně se výslovně zmínil pouze o prvním z těchto návrhů, nicméně z protokolu o veřejném zasedání (str. 11, na č. l. 2524 spisu) vyplývá, že soud důkaz dodacími listy provedl, strany nepožadovaly jeho čtení (§213 odst. 2 tr. ř.) ani se k němu nevyjádřily (srov. §214 tr. ř.). Nelze tedy hovořit o opomenutí důkazu, byť se jím odvolací soud v písemném vyhotovení svého rozhodnutí blíže nezabýval. Je však nutno podotknout, že cíl obou výše uvedených důkazů byl zcela shodný, tj. zpochybnit svědectví M. M., které bylo jedním z hlavních usvědčujících důkazů, a tím se i pokusit zvrátit skutková zjištění nalézacího soudu. Odvolací soud však zdůraznil, že se zcela ztotožnil s hodnocením věrohodnosti výpovědi této svědkyně, poukázal i na soulad s dalšími provedenými důkazy a uzavřel, že výsledek jejího trestního stíhání by na již učiněném závěru nemohl ničeho změnit. Dovolací soud doplňuje, že to samé lze aplikovat i na zmiňované dodací listy, jejichž význam je ještě o poznání marginálnější než trestní spis M. M., vystupující zde v pozici obviněné. Samo tvrzení, které mělo být tímto důkazem vyvráceno, tj. že mezi ní a dovolateli probíhaly pouze nelegální obchody, a mělo doložit, že mezi nimi docházelo také k obchodům legálním, by v žádném případě nemohlo zvrátit celkové vyznění její výpovědi a už vůbec ne obsah dalších provedených důkazů svědčících (nutno podotknout, že dosti jednoznačně) o trestné činnosti obviněných. Provedení a vyhodnocení uvedeného důkazu tak nemohlo vést k revizi jediného skutkového zjištění formulovaného ve skutkové větě výroku o vině. Jde hlavně o důkaz obdobného charakteru a téhož zaměření jako výše uvedený trestní spis, jehož irelevanci odvolací soud akcentoval, přičemž tento závěr lze analogicky (a ze stejného důvodu) vztáhnout i na příslušné dodací listy.
35. Je tedy možno shrnout, že veškerá skutková zjištění učinil soud prvního stupně s plným respektem k základním zásadám trestního procesu, zejména k §2 odst. 5, 6 tr. ř., své zcela správné závěry v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. také náležitě odůvodnil. Dodržel tak veškeré principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudu druhého stupně nelze vytýkat, pokud příslušná skutková zjištění přejal, čímž potvrdil jejich validitu i správnost procesního postupu nalézacího soudu. Dílčí pochybení, spočívající v pominutí jednoho zcela bezvýznamného důkazu v odůvodnění jeho rozhodnutí, ještě neznamená porušení práva obviněných na spravedlivý proces, neboť již přijaté skutkové závěry nemohly být tímto důkazem nikterak revidovány. To ve svém důsledku znamená, že Nejvyšší soud v daném případě nebyl oprávněn do již ustáleného průběhu skutkového děje žádným způsobem zasahovat. Závěrem není od věci odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 190/20, které je na posuzovaný případ více než přiléhavé a podle něhož je „ soud zejména povinen zkoumat, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu , způsobilá změnit výsledek trestního řízení proti obviněnému. “
36. Obvinění L. a Z. Č. ve svém stručném podání brojili výhradně proti skutkovému zjištění, zda se v případě jejich rodinou obchodované komodity jednalo o tabák určený ke kouření. Nejvyšší soud ovšem v předchozích odstavcích vysvětlil, že v daném případě mu nevyvstala povinnost věcně přezkoumávat skutkové námitky obviněných. Omezí se proto pouze na odkaz na analýzu Celně technické laboratoře a k tomu se vztahující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 43. Vzhledem ke skutečnosti, že tito dovolatelé neuplatnili žádné další hmotněprávní či jiné námitky, odmítl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného L. Č. a Z. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
37. Obvinění Lu. Č. a L. P, kromě skutkových zjištění, jimiž se Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených již nijak zabývat nebude, napadali ještě výroky o jim uložených peněžitých trestech podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Především obviněná L. P. ve svém samostatném podání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítala nedobytnost jí uloženého trestu s ohledem na své majetkové poměry. Přestože obviněný Lu. Č. ve společném podání obou těchto dovolatelů nevznesl tolik argumentů a explicitně neuplatnil příslušný dovolací důvod, Nejvyšší soud s určitou mírou tolerance zaměří v daném směru i na jeho osobu a jemu vyměřený peněžitý trest.
38. Nejprve je potřeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . V případě obou obviněných připadá v úvahu prvá alternativa citovaného dovolacího důvodu, neboť nedobytný peněžitý trest ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku je i judikaturou Nejvyššího soudu chápán jako druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
39. Lze tedy konstatovat, že uplatněné námitky obviněných Lu. Č. a L. P. jsou pod zvolený dovolací důvod podřaditelné. Konkrétní argumenty by se daly shrnout tak, že odvolací soud se vůbec nezabýval jejich majetkovými a rodinnými poměry a neprovedl v tomto ohledu ani žádné dokazování; přesto jim uložil peněžité tresty ve výměře 1 000 000 Kč (obviněnému Lu. Č.), resp. 2 900 000 Kč (obviněné L. P.), aniž by jakkoliv zkoumal, zda jsou tresty uložené v této výši dobytné. Soud druhého stupně tak měl porušit minimálně ustanovení §68 odst. 3, 6 tr. zákoníku, nadto své rozhodnutí v tomto směru ani řádně neodůvodnil, proto jej obvinění označili za nepřezkoumatelné.
40. Nejvyšší soud uznává, že odvolací soud své rozhodnutí o uložení tohoto druhu trestů a jejich výměru odůvodnil jen velmi stručně a ne právě přesvědčivě. V tomto směru platí to samé, co již bylo konstatováno v odstavci 31. tohoto usnesení. Přesto však tento soud poukázal na hlavní (a vlastně jediné) kritérium, na základě kterého neměl pochyb o dobytnosti uložených peněžitých trestů, a tím bylo vlastnictví nemovitého majetku oběma dovolateli. Již proto nelze hovořit vysloveně o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, neboť i Nejvyššímu soudu bylo v dovolacím řízení zjevné, kterým směrem se při věcném posouzení této otázky musí zaměřit. Skutečnosti, které ze spisového materiálu zjistil, jej vedly k závěru, že ani jeden z peněžitých trestů uložených oběma obviněným nedobytný rozhodně nebyl, a to především z důvodu, který ve svém rozsudku akcentoval již odvolací soud. Námitky obviněných proto i Nejvyšší soud hodnotil jako neopodstatněné.
41. Situace byla velmi jednoznačná především u obviněného Lu. Č. . Ze zprávy o výsledku finančního šetření (č. l. 1960 a násl. spisu) a rovněž z výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 2039 a násl. spisu) je evidentní, že dovolatel měl v době provedeného šetření ve svém výlučném vlastnictví jednu bytovou jednotku v domě na adrese XY, Slezská Ostrava. V témže bytovém domě ovšem se svou manželkou K. Č., v rámci společného jmění manželů, vlastnil dalších pět bytových jednotek. Dohromady se tedy jednalo o šest bytových jednotek , které byly předmětem i původně uloženého trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Všechny tyto byty byly zatíženy pouze věcným břemenem vztahujícím se k vodovodní přípojce, naopak ani na jednom z nich nevázlo zástavní právo některé z finančních institucí. Lze doplnit, že dalším zjištěným majetkem obviněného byly dva motocykly a penzijní připojištění ve výši 85 334 Kč (č. l. 1961). K hodnotě nemovitých věcí se oba obvinění vyjádřili prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Daniela Keprty v rámci veřejného zasedání v řízení před odvolacím soudem, a to tak, že „ byty pana Č. mají hodnotu 7,5 mil. Kč, rodinný dům paní P. má hodnotu 7 mil. Kč, rodinný dům manželů Č. minimálně 3 mil. Kč ... “ (srov. str. 6 protokolu o veřejném zasedání, č. l. 2521 spisu). Je možno podotknout, že částka 7,5 mil. Kč bezpochyby hodnotě šesti bytových jednotek (v roce 2018) odpovídala. Zejména však jde o údaj poskytnutý samotnými obviněnými, proto z něj Nejvyšší soud v rámci hodnotících úvah vycházel.
42. Takto zjištěné majetkové poměry dovolatele Lu. Č., především šest bytových jednotek (nezatížených hypotečním zástavním právem) v hodnotě 7,5 mil. Kč, rozhodně nenasvědčovaly nedobytnosti peněžitého trestu ve výši 1 000 000 Kč, případně ohrožení jeho vyživovací povinnosti ke dvěma nezletilým dětem. Tyto skutečnosti navíc ani neodůvodňovaly nutnost ještě podrobnějšího zkoumání jeho příjmů, závazků apod., neboť samy o sobě byly dostatečně vypovídající o jeho finanční situaci. To se nakonec také potvrdilo, neboť podle zprávy Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2020 (kterou si Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení vyžádal) obviněný dne 29. 10. 2019 zaplatil na úhradu peněžitého trestu částku 953 800 Kč. Učinil tak jednorázovou platbou krátce před datem 14. 11. 2019, do kterého měl být peněžitý trest nejpozději zaplacen (tj. do jednoho roku od právní moci rozsudku odvolacího soudu). Zbytek uloženého trestu, tj. částka ve výši 46 200 Kč, která byla obviněnému zabavena při domovní prohlídce v jeho bydlišti a následně byla zahrnuta do trestu propadnutí majetku, byla již na tento peněžitý trest započtena (srov. č. l. 2599 spisu). Jinými slovy dovolatel Lu. Č. uložený peněžitý trest v celém rozsahu vykonal. Hmatatelnější důkaz o jeho dobytnosti si zajisté představit nelze.
43. V případě obviněné L. P. byla situace poněkud složitější, přesto ani u ní nelze hovořit o nedobytném peněžitém trestu. Odvolací soud na str. 19 svého rozhodnutí k danému tématu poznamenal, že obviněná „ vlastní jak nemovitý, tak movitý majetek v hodnotě podstatně přesahující celkovou výměru peněžitého trestu “ a dále, že ani „ případným prodejem majetku nebude vystavena nebezpečí životní nouze své a svých dětí “. Podle názoru Nejvyššího soudu citovaná tvrzení soudu druhého stupně plně odpovídají obsahu spisového materiálu. Z již zmiňované zprávy o výsledku finančního šetření (č. l. 1960 a násl. spisu) náležel do vlastnictví dovolatelky rodinný dům se zahradou na adrese XY, Ostrava-Radvanice, penzijní připojištění ve výši 86 028 Kč, tři osobní automobily a jeden automobil nákladní.
44. Nejdůležitější položkou majetku obviněné je nepochybně shora uvedená nemovitost. V odstavci 41. tohoto usnesení Nejvyšší soud citoval vyjádření všech obviněných k hodnotě jejich majetku, která by v tomto případě měla činit 7 mil. Kč . Ani tento údaj nehodlá Nejvyšší soud jakkoliv zpochybňovat jednak proto, že byl předložen samotnými obviněnými jako argument v jejich prospěch v odvolacím řízení, a dále z toho důvodu, že taková cena je naprosto realistická. Z výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 2076 a násl. spisu), pořízené fotodokumentace (č. l. 168 a násl. spisu) a ocenění nemovitosti (č. l. 161 a násl. spisu) si nelze nepovšimnout, že jde o velmi pěkný nový dům (postavený v r. 2011), prostorný (114 m 2 ), s kuchyní s nadstandardním vybavením, koupelnou (s vanou s tryskami), čtyřmi velkými pokoji v přízemí i podkroví (to je nepochybně pro tříčlennou rodinu více než dostačující), technickou místností a zastřešenou terasou. Dům je obklopen rozlehlou, upravenou zahradou (o výměře 868 m 2 ) s jezírkem. Taková nemovitost by jistě snesla označení luxusní. Podle ocenění provedeného pro úvěrovou společnost Reiffeisen bank byla její přibližná cena ke dni 2. 9. 2011 odhadnuta na 5,5 mil. Kč. V tomto ohledu si je však nutno uvědomit, že ještě pár let po finanční krizi v roce 2008 se průměrná cena nemovitostí pohybovala poměrně nízko (jednalo se o vhodné období k pořízení vlastního bydlení), aby však v následujících letech začala růst, přičemž od roku 2017 šlo o nárůst velice prudký, který bez zpomalení pokračoval až do konce roku 2019 (tj. do 14. 11. 2019, kdy měl být peněžitý trest celý zaplacen). Proto Nejvyšší soud považuje právě cenu zmiňovanou samotnými obviněnými, tedy 7 mil. Kč., za přiléhavější pro období let 2018/2019.
45. Popisovaný nemovitý majetek obviněné byl a nadále je zatížen zástavním právem ze dvou hypotečních úvěrů ve prospěch spol. Reiffeisenbank, a. s., prvním ve výši 3 075 000 Kč s příslušenstvím (ze dne 15. 11. 2010) a druhým ve výši 688 000 Kč s příslušenstvím (ze dne 27. 6. 2011), které obviněná dodnes pravidelně splácí. U veřejného zasedání deklarovala, že nedoplatek u obou úvěrů činil ke dni jednání odvolacího soudu necelé 3 mil. Kč, následně však v žádosti o upuštění od výkonu peněžitého trestu ze dne 11. 4. 2019 (č. l. 2660 a násl. spisu), kterou Krajský soud v Ostravě usnesením dne 29. 4. 2019 zamítl, upřesnila, že „ na hypotečních úvěrech ke dni tohoto podání ještě zbývá splatit částku 2 561 662 Kč “. Z této informace je možno v dovolacím řízení vycházet, neboť v právě v tomto období (v průběhu roku 2019) měla obviněná povinnost hradit Krajským soudem v Ostravě stanovené měsíční splátky peněžitého trestu. Jen na okraj je potřeba zmínit, že v případě prodeje nemovitosti, která je zatížena hypotečním úvěrem, obvykle postupuje prodávající na kupujícího závazek v podobě daného úvěru, nový vlastník nemovitosti přejímá roli dlužníka vůči bankovnímu ústavu a je povinen hypotéku dále splácet. Prodávající tak již není zatížen tímto závazkem, na druhou stranu však z prodeje nemovitosti obdrží pouze částku přesahující nesplacenou výši hypotečního úvěru.
46. Taktéž nelze opomenout ani další hodnoty, které byly předmětem původně uloženého trestu propadnutí majetku, konkrétně výnos z prodeje odňatého motorového vozidla PEUGEOT BOXER ve výši 304 297,52 Kč a finanční hotovost v celkové výši 112 794 Kč, zajištěnou při domovní prohlídce v bydlišti obviněné. Poté, co odvolací soud změnil výrok o trestu a trest propadnutí majetku již znovu neuložil, bylo nutno veškerou tuto finanční hotovost dovolatelce vrátit. Tato částka však byla podle jejího výslovného sdělení (v žádosti o povolení splátek peněžitého trestu) započtena na peněžitý trest, ze kterého tak zbývalo zaplatit částku 2 482 908,48 Kč (srov. usnesení o povolení splátek peněžitého trestu ze dne 12. 3. 2019, č. l. 2601 spisu).
47. Již jen z údajů shora rozebraných by bylo možno utvořit si poměrně jasný postoj v otázce dobytnosti uloženého peněžitého trestu obviněné L. P. Jednoduchá matematická operace, při které se od hodnoty nemovitosti odečte jednak výše nesplacených hypotečních úvěrů, jednak výše peněžitého trestu (po započtení shora identifikovaných finančních částek), vyjeví následující závěr:
§v případě kalkulace s obviněnou deklarovanou cenou její nemovitosti, kteroužto verzi podporuje i Nejvyšší soud jako zdaleka nejpravděpodobnější, by platila tato rovnice:
7 000 000 - 2 561 662 - 2 482 908,48 = 1 955 429,52 Kč
§s využitím ceny nemovitosti zjištěné odhadcem v roce 2011, kterou však nelze považovat za reálnou pro rok 2018 (kdy rozhodoval odvolací soud) a rok 2019 (kdy měla dovolatelka peněžitý trest splácet) a tudíž tím lze demonstrovat jakýsi minimální odhad, vyznívající velmi výrazně v její prospěch:
5 500 000 - 2 561 662 - 2 482 908,48 = 455 429,52 Kč.
48. Je ovšem nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud nezapočítal všechna aktiva náležící k majetku obviněné, a to v prvé řadě tři osobní motorová vozidla: OPEL CALIBRA, ŠKODA SUPERB a HYUNDAI i 30 (č. l. 1961 spisu), která nebyla v trestním řízení zpeněžena. Zde si nelze odpustit poznámku, že tříčlenné rodině dovolatelky (se dvěma nezletilými dětmi) by mohlo k běžnému provozu postačovat vozidel méně. Též nelze odmyslet její výdělečnou činnost s pravidelnou měsíční mzdou ve výši 14 700 Kč v roce 2019 (č. l. 2661 spisu). V neposlední řadě lze poukázat na rodinné vazby mezi Č., které jistě přesahují společné páchání majetkové trestné činnosti, a to především na skutečnost, že obviněný Lu. Č., který měl obviněnou podle jejích slov finančně podporovat (č. l. 2661 spisu), je zároveň vlastníkem šesti bytových jednotek, z nichž jeho rodina využívá k vlastnímu bydlení jen jednu a další s nejvyšší pravděpodobností pronajímá. V případě nouze by tedy nepochybně byl schopen zajistit své sestře a jejím dětem ubytování, možná i za příznivou cenu nájemného.
49. Na základě všech výše uvedených skutečností nabyl Nejvyšší soud pevného přesvědčení, že obviněné uložený peněžitý trest ve výměře 2 900 000 Kč nebyl v žádném případě nedobytný. Neopomněl přitom fakt, že dovolatelka je zároveň matkou samoživitelkou, která jediná zajišťuje výživu dvou nezletilých dětí ve věku 11 a 17 let (jejich otec je alkoholik a výživné na děti neplatí). Přesto je zřejmé, měla dostatek prostředků k zaplacení peněžitého trestu v plné výši s tím, že by zájmy a potřeby jejích potomků nebyly ohroženy. Nehrozilo tedy, že by skončili jako bezdomovci, neměli na jídlo apod., což je patrné zejména z výpočtů v odstavci 47. tohoto usnesení. Kromě toho její syn AAAAA (pseudonym) (nar. XY) je již v posledních letech způsobilý obstarávat si část finančních prostředků sám, přinejmenším formou různých brigád. Je sice pravdou, že předpokladem pro výkon peněžitého trestu by s pravděpodobností hraničící s jistotou musel být prodej nemovitého majetku, což je ovšem přímo úměrné závažnosti trestné činnosti, kterou obviněná dlouhodobě páchala a z jejíchž výnosů musela být stavba předmětného rodinného domu alespoň zčásti financována (její příjmy z pracovní činnosti by na to rozhodně nestačily). Nelze navíc pominout, že zákon pro jednání tohoto druhu stanoví také nepodmíněný trest odnětí svobody v minimální výši pěti let, kterému se dovolatelka vyhnula díky vstřícnému postupu odvolacího soudu, jenž poněkud překvapivě (a v evidentním rozporu s názorem intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci) shledal podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku.
50. Jen pro úplnost a k výhradě státního zástupce, že odvolací soud sice při rozhodování o výměře peněžitého trestu na jedné straně výslovně označil podíl Lu. Č. a L. P. na páchání trestné činnosti za totožný, nicméně na straně druhé nevysvětlil, proč stanovil počet denních sazeb u obou obviněných odlišně, je třeba uvést, že na tresty ukládané jednotlivým obviněným je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy obviněnému Lu. Č. uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let, který je s ohledem na jeho délku ze zákona trestem nepodmíněným, zatímco obviněné L. P. uložil trest odnětí svobody na 3 léta, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu na 5 let, pak nemůže být překvapivé, že těmto obviněným uložil i výrazně odlišné peněžité tresty.
51. V tom, že dovolatelka do dne 14. 11. 2019 uložený trest nevykonala, spatřuje dovolací soud spíše lpění na stylovém bydlení, než hájení oprávněných zájmů nezletilých dětí. Nezmění-li v tomto směru názor, vystavuje se zcela reálnému nebezpečí, že Krajský soud v Ostravě nedlouho poté, co se mu spisový materiál od dovolacího soudu vrátí, rozhodne o přeměně peněžitého trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody.
52. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř . dovolání obviněných Lu. Č. a L. P. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Své rozhodnutí učinil na základě §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
53. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněná L. P. v závěru svého dovolání požádala ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu peněžitého trestu. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro takové rozhodnutí – už s ohledem na výsledek dovolacího řízení – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu