ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.339.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 339/2020-747
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2020 o dovoláních obviněných J. Z. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, a T. Č. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To 352/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 156/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. Č. a J. Z. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 4 T 156/2015, byli obvinění J. Z., a T. Č. (dále též jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými jednáním popsaným ve skutkové větě výrokové části rozsudku. Čin obviněného J. Z. byl nalézacím soudem právně kvalifikován jednak jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jednání obviněného T. Č. bylo právně posouzeno jednak jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Oběma byla rovněž stanovena povinnost nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové škody České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, částku ve výši 74 385 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění i poškozený J. K. Z jejich podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To 352/2019, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými, že
ačkoliv oba věděli, že údery pěstí a kopy do hlavy mohou způsobit vážné poranění spočívající v krvácení do nitrolebního prostoru i zhmoždění tkáně samotného mozku, kolem 02:30 hodin dne 19. 7. 2014, na místě veřejnosti přístupném, v restauraci kempu XY v Chomutově, ulice XY, fyzicky napadli poškozeného J. K., narozeného XY, když nejprve obžalovaný J. Z. se značnou intenzitou udeřil poškozeného dvakrát sevřenou pěstí do obličeje, přičemž zasáhl levé oko a nos poškozeného, v důsledku čehož poškozený upadl na zem do sedu, čímž mu způsobil zlomeninu dna levé očnice, s uskřípnutím měkkých tkání dna levé očnice a průnikem vzduchu do dutiny očnice, pohmoždění tkání kolem levé očnice s krevním výronem kolem očnice a pod spojivkou levé oční koule, zlomeninu nosních kůstek poranění paresu IV. a VI. hlavového nervu, poranění druhé větve V. hlavového nervu s necitlivostí tváře, dásně a zubů horní čelisti vlevo, dvojité vidění následkem poranění dna očnice, krevní výron levé čelistní dutiny a otřes mozku středního stupně, s následným postkomočním syndromem, s dobou léčení od 19. 7. 2014 do 6. 2. 2015, a poté oba obžalovaní kopali poškozeného do hlavy a do těla, čímž poškozenému mohli způsobit nitrolební krvácení a poškození mozku.
3. Takto popsané jednání obviněného J. Z. odvolací soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jednání obviněného T. Č. odvolací soud právně zhodnotil jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Následně soud druhého stupně uložil obviněnému J. Z. podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 74 385 Kč, a poškozenému J. K. na náhradě majetkové škody částku 113 850 Kč a na náhradě nemajetkové újmy 450 222 Kč.
4. S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil ani jeden z obviněných, a proto jej napadli společným dovoláním prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Seidla, Ph.D., přičemž využili dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci namítali nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
5. Oba dovolatelé se v úvodních pasážích svého podání zaměřili na výpovědi poškozeného J. K. a svědka M. K., na nichž soud prvního i druhého stupně založily své odsuzující rozsudky. Konstatovali, že po celou dobu řízení jejich věrohodnost zpochybňovali, aniž by však soudy vzaly tyto námitky v potaz. Dovolatelé následně v podrobnostech rozepsali všechny rozpory v jednotlivých výpovědích poškozeného z přípravného řízení i hlavního líčení a jejich nesoulad s výpovědí jmenovaného svědka, které se týkaly otázky, který z obviněných zaútočil, jak potyčka probíhala, kdo byl jak oblečen a zejména kdo byl jak obut. Poukázali rovněž na rozporuplné výsledky provedených rekognic i nesrovnalosti ve výpovědích dalších svědků S. Z. a H. Š. Neopomněli připomenout, že poškozený J. K. a svědek M. K. jsou přáteli. Závěr soudů o jejich souvislých a přesvědčivých výpovědích bez vnitřních rozporů proto neodpovídá obsahu jimi podaných svědectví. Soudy ovšem podle názoru dovolatelů hodnotily důkazy nelogicky a selektivně, vybíraly si pouze ty části, které odpovídaly podané obžalobě a odsuzujícímu rozsudku, zatímco opominuly hodnotit ty části, které tuto verzi zpochybňovaly. V daném směru vyzdvihli výpovědi svědků vypovídajících v jejich prospěch, zejména L. D., který byl přímým svědkem událostí a potvrzoval jejich verzi skutkového děje. V neposlední řadě odkázali na úřední záznamy policistů zasahujících na místě, které se rovněž lišily od výpovědí J. K. a M. K. Vyjádřili proto názor, že k napadení poškozeného mohlo dojít i jinak, přičemž oni sami se na tom nepodíleli, zvláště za situace, kdy se do konfliktu mělo zapojit více osob.
6. Obvinění shrnuli, že posuzované jednání nenaplnilo znaky zvláště závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, a to včetně zavinění ve formě úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví. Zdůraznili, že nebyla prokázána žádná jejich dohoda o společném jednání na páchání trestného činu, ani způsobení následku, tj. těžké újmy na zdraví, když nebyla objektivně zkoumána povaha zranění poškozeného a délka jeho léčení. Nelze odhlédnout od vyjádření znalců, kteří vycházeli jen ze subjektivního popisu potíží poškozeného J. K., aniž by byl jeho stav zjištěn nějakým dalším vyšetřením. Příkladem může být jím tvrzené dvojité vidění a bolesti hlavy, které lze podle znalců jen těžko objektivizovat, a proto je třeba věřit poškozenému, který by si své potíže určitě nevymýšlel. To však není argument pro stanovení trestní odpovědnosti obviněných. Rovněž nelze pominout, že poškozený požíval v době před útokem antidepresiva, která pravděpodobně kombinoval s alkoholem, takže je otázkou, do jaké míry se jeho předchozí zdravotní stav podílel na vzniku následné újmy na zdraví. Dokazování tudíž nebylo provedeno v takovém rozsahu, aby bylo možno učinit závěr o vzniku těžké újmy na zdraví, stejně jako závěr, že ji měl způsobit obviněný J. Z., zatímco obviněný T. Č. se měl o její způsobení pokusit.
7. Dovolatelé zdůraznili, že otázka těžké újmy na zdraví je otázkou odbornou. V řízení byl vypracován znalecký posudek MUDr. Josefem Karbanem, znalcem z oboru zdravotnictví, specializace stomatologie – ústní, čelistní a obličejová chirurgie, který sice mohl popsat některá zranění poškozeného, nikoliv však mechanismus, kterým došlo k jejich vzniku, neboť to nebylo v jeho znalecké specializaci. To samé platí pro znalecký posudek předložený poškozeným J. K., jelikož MUDr. Josef Effler je znalcem z oboru neurologie. Toho si byla vědoma i státní zástupkyně, která před odvolacím soudem navrhla zrušení rozsudku nalézacího soudu s tím, že mechanismus vzniku zranění poškozeného měl být stanoven a popsán znalcem s příslušnou odbornou kvalifikací. Není ani zřejmé, jak odvolací soud mohl (bez odpovídajícího znaleckého zkoumání) dospět k závěru, že opakovanými kopy do hlavy poškozeného mohlo dojít právě k nitrolebnímu krvácení a poškození mozku a nikoliv k nějakým jiným zraněním.
8. Odvolací soud se podle názoru obviněných dopustil též pochybení ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. K., neboť výše jeho nároků nebyla v řízení řádně prokázána. Nárok na náhradu škody na výdělku byl vyčíslen pouze fiktivně, neboť nebyl brán v úvahu předchozí kalendářní rok. Takový postup není obvyklý ani logický, jelikož poškozený byl podnikatelem, a proto nelze stanovit výši škody jako součin doby pracovní neschopnosti a denního výdělku zjištěného z poměrné části roku. Oprávněnost pro tento postup nemůže vyplývat jen ze skutečnosti, že poškozený v předcházejícím roce ukončil pracovní poměr a začal podnikat. Dále nevykázal skutečné náklady na podnikatelskou činnost, nýbrž jen paušální náklady ve výši 60% příjmu. Ty však mohly být ve skutečnosti nižší. Výpočet je odůvodňován daňovým přiznáním za rok 2014, aniž je řešena otázka, zda uvedená částka je skutečně příjmem jen za období od 1. 1. 2014 do 18. 7. 2014, anebo jde o příjem za celý rok 2014. Nelze totiž vyloučit, že poškozený dosahoval nějakého příjmu i po dobu své pracovní neschopnosti. Z tohoto důvodu měl být tvrzený daňový základ dělen nikoliv 225 dny, ale 365 dny. Poškozený uplatnil též nárok na náhradu nemajetkové újmy (bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění), které dokládal znaleckým posudkem MUDr. Josefa Efflera. Po uplynutí lhůty podle §43 odst. 3 tr. ř. ovšem uplatnil zcela jinou, vyšší částku s tím, že jmenovaný znalec se spletl a dříve předložil jen pracovní verzi posudku. Odvolací soud porušil uvedené ustanovení zákona, neboť přiznal poškozenému něco, co on neuplatnil ve zde stanovené lhůtě. Soud navíc znalce ani nevyslýchal, přesto konstatoval, že znalec podrobně a transparentně vysvětlil korekce své původní verze posudku.
9. Dovolatelé v závěru svých podání vyzdvihli porušení §2 odst. 5 tr. ř. a s tím související extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, stejně jako rozpor učiněných zjištění s obsahem provedených důkazů. Soudy podle jejich názoru hodnotily důkazy svévolně, čímž porušily právo obviněných na spravedlivý proces. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný J. Z. dal rovněž podnět k podání návrhu na odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř.
10. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval námitkami dovolatelů vztahujícími se k výroku o vině, dospěl však k přesvědčení, že tyto nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Podle jeho názoru nedošlo ani k vytýkanému extrémnímu rozporu. Podotkl, že čistě hypoteticky si lze představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy činné v této věci, přesto nepovažoval jejich skutkové závěry za extrémně vadné, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to především ve výpovědi poškozeného J. K. a svědka M. K., které v podstatných rysech korespondují s výpověďmi svědků S. Z. a H. Š., odpovídají i závěrům fotorekognic, lékařským zprávám a znaleckým posudkům. Pokud se v rámci usvědčujících důkazů objevují nesrovnalosti, pak se tyto nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění znaků trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu. Státní zástupce v tomto směru dále odkázal na přezkoumávaná soudní rozhodnutí a vyloučil, že by v rámci dokazování bylo zasaženo do práva obviněných na spravedlivý proces či byla porušena zásada in dubio pro reo.
11. Nad rámec přezkoumávaných rozhodnutí státní zástupce doplnil, že v řešené kauze nedošlo k žádnému zkreslení obsahu provedených důkazů či k jejich selektivnímu hodnocení v neprospěch obviněných. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí je naopak patrné, že soudy hodnotily provedené důkazy komplexně a neopomenuly žádný z podstatných momentů. Vysvětlily přitom v rámci odůvodnění přesvědčivě, na základě jakých důkazů považují skutek prokázaný, a to bez důvodných pochybností. Úvahy soudů jsou logické, plně přezkoumatelné. S ohledem na jimi učiněná skutková zjištění je naplněna jednoznačně subjektivní stránka trestné činnosti, neboť přímo z povahy věci je vyloučeno, aby se obvinění skutku pojatého do tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku dopustili z pouhé nedbalosti či dokonce nezaviněně. K tvrzené absenci znaku těžké újmy na zdraví státní zástupce uvedl, že obvinění jej zpochybňují na základě skutkových, a tedy z hlediska dovolacího řízení bezpředmětných výhrad. Navíc není pravda, že by znalecké posudky byly vybudovány jen na subjektivním dojmu poškozeného J. K., což je z nich samotných dobře patrné. Pokud jde o namítanou absenci znaleckého posudku, který by se týkal mechanismu vzniku poranění poškozeného, pak takový posudek by nemohl přinést do věci nic zásadního a byl by nadbytečný, neboť způsob, kterým byl poškozený poraněn, je dobře popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku bez důvodných pochybností již na základě nynějších důkazů. Další dokazování vedené v tomto směru by bylo nadbytečné.
12. K výhradám proti výroku o náhradě nemajetkové újmy státní zástupce konstatoval, že je nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, a to ze stejných příčin, jako u první skupiny námitek. Nepovažoval je ovšem za důvodné ani v obecné rovině. Připomněl, že způsob, jakým byla způsobena poškozenému těžká újma na zdraví, byl zjištěn bez důvodných pochybností. Výše uplatněných nároků pak má v provedených důkazech oporu, znalecký posudek nevykazuje vady, a není žádným pochybením, pokud výši nároku poškozený, resp. soud s ohledem na vývoj důkazní situace v průběhu řízení korigoval. Taková korekce není porušením zákona, jak nesprávně tvrdí dovolatelé. Naopak přímo z povahy věci vyplývá potřeba či dokonce nutnost v průběhu řízení na změnu důkazní situace reagovat. Na takovou změnu musí reagovat nejen soud, ale případně i strany trestního řízení. Na tom není nic závadného. Žádný takový zákaz nevyplývá ani z obviněným označeného §43 odst. 3 tr. ř. K jeho porušení nedošlo, nárok byl uplatněn včas.
13. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce uzavřel, že obvinění podali dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jejich podání proto navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněných. Bylo mu doručeno dne 23. 3. 2020. Případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou v dané věci podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Ze společného podání obou obviněných je však zcela evidentní, že napadali pouze skutkové závěry soudů nižších instancí, a to hned v několika směrech. V prvé řadě (a především) se neztotožnili se samotným zjištěním průběhu skutkového děje. Taktéž namítali, že nebylo prokázáno způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví u poškozeného J. K. V neposlední řadě tvrdili, že ani výše uplatněných nároků na náhradu škody nebyla v řízení řádně prokázána. Jejich výhrady tudíž směřovaly primárně do způsobu hodnocení důkazů, v daném směru se dožadovali jejich přehodnocení a současně s tím i revize učiněných skutkových zjištění. Teprve na tomto základě (tedy až sekundárně) naznačovali též jiné, pro ně příznivější právní hodnocení skutku. Takto pojatá argumentace ovšem, vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, obviněnými zvolený dovolací důvod nenaplňuje, navíc nezapadá ani do zákonného rámce žádného dalšího dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. V zásadě proto nezavazuje Nejvyšší soud, aby se konkrétními výhradami po věcné stránce vůbec zabýval. Naopak je v tomto případě oprávněn takové námitky bez dalšího odmítnout.
19. Je ovšem vhodné doplnit, že zásah do skutkových zjištění je možno i v dovolacím řízení mimořádně a zcela výjimečně připustit, a to v případě tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, jehož důsledkem je porušení základních principů spravedlivého procesu. Ani Nejvyšší soud totiž nemůže ignorovat stav, kdy nesprávnou realizací důkazního řízení dojde k zásahu ústavně garantovaných práv a svobod obviněného. K tomu srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.
20. Dovolatelé shora zmíněný extrémní nesoulad namítali ve vztahu k závěrům soudů o průběhu skutkového děje a spatřovali jej ve svévolném hodnocení provedených důkazů. Poukazovali přitom na celou řadu rozporů mezi jednotlivými výpověďmi poškozeného i svědků, ale též obsahem úředních záznamů Policie ČR a výsledky rekognic podle fotografií. Nejvyšší soud nepopírá, že obviněnými vytýkané rozpory se v tomto ohledu opravdu vyskytly. Po důkladném studiu spisového materiálu zjistil, že různých (větších či menších) nesouladů a změn není prosta žádná výpověď ani jedné ze zúčastněných osob. Přesto si nemohl nepovšimnout, že ta nejkonstantnější svědectví, která jsou nejvíce podpořena dalšími provedenými důkazy, pocházejí právě od poškozeného J. K. a svědka M. K. Důležitým faktem je, že výpovědi obou z nich jsou stále shodné ve všech podstatných rysech, zatímco rozpory se povětšinou týkají skutečností méně zásadních. Proto Nejvyšší soud nespatřuje projev svévolného a selektivního hodnocení důkazů (ani porušení práva na spravedlivý proces) v tom, že soudy nižších instancí právě tato svědectví považovaly za věrohodná a při svém rozhodování z nich vycházely.
21. V posuzované věci není možno odhlédnout ani od průtahů, které trestní řízení od samého počátku provázely. Tyto sice není možno klást k tíži obviněným, přesto je potřeba je zohlednit při hodnocení svědeckých výpovědí. Skutek se odehrál již dne 19. 7. 2014 a trestní stíhání obviněných bylo zahájeno dne 13. 1. 2015. První procesně použitelné výpovědi i další úkony však byly v přípravném řízení učiněny až necelý rok po události. Jako první byl do protokolu vyslechnut svědek M. K. dne 12. 5. 2015 týž den se zúčastnil také fotorekognice. Dne 9. 6. 2015 jej následovali poškozený J. K. a svědek M. Z. Sami dovolatelé pak odmítli v přípravném řízení vypovídat. Nikdo další již v tomto stadiu řízení vyslechnut nebyl. Obžaloba byla podána u Okresního soudu v Chomutově dne 11. 9. 2015. První hlavní líčení, při kterém byli slyšeni všichni shora jmenovaní, se ovšem konalo (z nejrůznějších důvodů) až za další dva roky – dne 20. 7. 2017. Při dalším hlavním líčení ze dne 4. 10. 2017 vypovídala svědkyně H. Š. Lze doplnit, že v dalších soudních jednáních konaných ve dnech 19. 12. 2017, 23. 2. 2018, 22. 6. 2018 a 10. 4. 2019 byli vyslýcháni znalci, svědci z řad kamarádů obviněných, zaměstnanců kempu a zasahujících policistů (kteří se k soudu opakovaně nedostavovali), načež dne 29. 4. 2019 byl vyhlášen odsuzující rozsudek.
22. Vzhledem k právě popsané časové ose jsou nepřesnosti ve výpovědích poškozeného i dalších svědků, jejichž věrohodnost byla v podaném dovolání zpochybňována, vcelku pochopitelné. Do toho lze ještě připočítat rychlý sled násilných událostí, z toho plynoucí chaotičnost a zmatek nastalé situace, a samozřejmě též podnapilost některých zúčastněných osob, tedy okolnosti, které jsou u takovýchto „hospodských šarvátek“ více než obvyklé. Touto optikou je proto možno nahlížet na celý dlouhý seznam rozporných tvrzení, který je v dovolání obviněných do detailů vyjmenovaný. Nadto uváděné nesrovnalosti se týkaly okolností spíše marginálních, jako bylo například oblečení obviněných, kdy snad po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby s ročním, resp. tříletým odstupem přesně popsal, co měla jiná osoba před tak dlouhou dobou na sobě. Nejvyšší soud nepovažuje z hlediska rozhodnutí o vině za významné ani to, zda měl obviněný T. Č. obuty okované boty, či nikoliv. Přímým účastníkům noční bitky lze také jen stěží vyčítat, že si některých dílčích událostí nevšimnou anebo neuvedou přesný počet kopů, které útočníci uštědří jiné osobě. Stejně tak nelze očekávat, že s takovým časovým odstupem si bude kdokoliv přesně pamatovat průběh večera, případně i celého dne, který útoku předcházel, tedy že např. zaregistruje přítomnost osob polské národnosti, případně že si bude jist jejich počtem atd.
23. V tomto duchu by Nejvyšší soud mohl reagovat na uplatněné dovolací námitky i nadále, namísto toho považuje za klíčové zdůraznit, že všichni zmiňovaní svědci se v zásadě shodli na veškerých důležitých okolnostech posuzovaného jednání, které jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině a staly se základem pro odsouzení obou dovolatelů. Zejména poškozený J. K. a svědek M. K., kteří byli přímými účastníky konfliktu v celé jeho šíři, o něm hovořili jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení v základních rysech shodně, přičemž výpovědi dalších svědků, prokazatelně přítomných v daném okamžiku na místě činu jejich výpovědi jen potvrdily. Rovněž podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví stomatologie – ústní, čelistní a obličejová chirurgie, byl charakter poranění poškozeného v souladu s jeho výpovědí o mechanismu jeho vzniku. Naopak verze obviněných o průběhu skutkového děje zůstala ve své podstatě osamocena a není dokládána žádným důkazem, který by bylo možno označit za věrohodný. Výpověď svědka L. D. lze v souladu s názorem soudu prvního stupně považovat za dosti nelogickou, což významně přispělo k (již dříve pojatému) podezření, že se na místě činu vůbec nenacházel. Tvrzení obviněných, že se jich během fyzického konfliktu zastal soused z vedlejší chatky – R. Š., vyvrátil sám tento svědek při svém výslechu u hlavního líčení.
24. Velice podstatnou je skutečnost, že poškozený J. K. i hlavní svědek M. K. s jistotou označili právě dovolatele jako pachatele posuzovaného trestného činu. Stalo se tak nejen u hlavního líčení, nýbrž v případě svědka ještě ve večerních hodinách toho samého dne po předmětném útoku, kdy oba obviněné spatřil u jedné z chatek v kempu, bezpečně je rozpoznal jako útočníky z předchozí noci a na místo přivolal policejní hlídku. To vše potvrdil nejen svědek V. D., ale též obsah úředního záznamu Policie ČR ze dne 19. 7. 2014. Dovolatelé poukazovali také na předcházející úřední záznamy z téhož dne, k nimž byli u hlavního líčení vyslechnuti i policisté zasahující na místě činu (lze jen pro jistotu doplnit, že v tomto případě se nejedná o úřední záznamy o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., které jsou procesně nepoužitelné). Je sice pravdou, že zde uvedený popis jednání příliš neodpovídá následně přijatým skutkovým závěrům nižších soudů, avšak úkolem policistů zasahujících na místě činu rozhodně není toto do detailů zjišťovat, spíše se soustředí na zajištění podezřelých osob, dalších stop, případně identifikaci potenciálních svědků. Proto jsou mnohem zajímavější jiné informace v příslušném úředním záznamu, a to že krátce po skutku, policisté objížděli kemp a narazili na dvě osoby, které odpovídaly popisu útočníků. Tyto legitimovali s tím, že se nejednalo o nikoho jiného než obviněné T. Č. a J. Z. Uvedenou skutečnost navíc připomněl R. H. při svém výslechu u hlavního líčení.
25. Taktéž provedené fotorekognice svědčí mnohem více pro závěr o vině dovolatelů, nežli pro nevěrohodnost výpovědí J. K. a M. K. Na úvod je nutno zdůraznit, že rekognice podle fotografií není nikdy natolik přesná jako obdobný úkon učiněný „in natura“, proto by měla být přikládána větší váha tomu, že oba jmenovaní identifikovali obviněné i v okamžiku, kdy byli fyzicky přítomni jednání u soudu prvního stupně (nadto za situace, kdy je svědek bez váhání označil již bezprostředně po činu). Přesto však i u rekognic, jež se konaly téměř s ročním odstupem od skutku a zúčastnil se jich i svědek S. Z., byly označovány nejvíce právě fotografie jednoho nebo druhého z obviněných. Poškozený J. K. poukázal na snímek obviněného T. Č., zatímco druzí dva svědci vybrali fotografii obviněného J. Z. Druhého z dvojice útočníků buď již nepoznali, anebo svědek M. K. nejistě označil snímek I. B. – ten je ovšem v obličeji podobný typ jako obviněný T. Č. Ani v tomto případě (a ve světle dalších provedených důkazů) tedy nelze shledat rozpory natolik zásadní, aby bylo možno zpochybnit skutkový závěr obou soudů nižších instancí, že předmětného násilného jednání se dopustili právě dovolatelé.
26. Lze tedy shrnout, že skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a tudíž v tomto směru není možno konstatovat porušení některého ze základních, ústavně garantovaných práv a svobod obviněných, zejména jejich práva na spravedlivý proces vyplývající z ustanovení §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyššímu soudu za takového stavu nepřísluší do ustálených skutkových zjištění, vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině, jakýmkoliv způsobem zasahovat.
27. Další v dovolání uplatněné námitky byly rovněž namířeny proti skutkovým závěrům obou nižších soudů, nicméně zde již nebyl vytýkán extrémní rozpor, nebyly tedy v žádném směru způsobilé být předmětem dovolacího přezkumu. Nadto výhrady týkající se neprokázání vzniku zranění poškozeného J. K. se nezakládají na pravdě. Kromě dříve zmiňovaného znaleckého posudku jsou ve spise založeny četné lékařské zprávy (č. l. 17 až 35 spisu), dokládající vznik jeho zranění i další neblahé následky. Lze pouze doplnit, že pokud by zranění opravdu nebyla objektivizována, jen stěží by poškozený musel podstoupit opakované operace a doba jeho léčení by jistě nepřesáhla půl roku. Pokud by jej skutečně netrápilo dvojité vidění a migrény, evidentně by dlouhodobě nebral léky proti bolesti a nemusel změnit zaměstnání. Lze rovněž s jistotou vyloučit, že by ke vzniku jeho zranění či následným zdravotním obtížím (hlavně v podobě dvojitého vidění) mohlo nějakým zásadním způsobem přispět předchozí užívání antidepresiv.
28. S dovolateli se nelze ztotožnit ani v jejich tvrzení, že nebyla prokázána výše nároků poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy. S vytýkanými změnami ve znaleckém posudku MUDr. Josefa Efflera se již uspokojivě vypořádal odvolací soud, přičemž lze vyzdvihnout fakt, že prvně předložený koncept nebyl znalcem podepsán ani opatřen razítkem (v podrobnostech postačuje odkázat na str. 13 odůvodnění napadeného usnesení). Co se týče lhůty na uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy podle §43 odst. 3 tr. ř., ta se vztahuje k podání návrhu jako takového, a to nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Zákon však nebrání překládat v dalším průběhu řízení nové, doplňující podklady (to je ostatně patrné z poslední věty citovaného ustanovení), ani nezakazuje výši původně vzneseného návrhu korigovat s ohledem na další vývoj situace na straně poškozeného. To je z logiky věci významné zejména v případech, jako je tento, jedná-li se o následky utrpěného zranění, které nikdy nelze s jistotou dopředu předvídat a které mohou přetrvávat i poté, co byl návrh na náhradu škody (řádně a včas) podán. Upřesnění určité částky s ohledem na konkrétní okolnosti zdravotního stavu poškozeného je proto přípustné i v průběhu hlavního líčení (zejména trvá-li skoro čtyři roky a zdravotní problémy způsobené projednávanou trestnou činností jsou i po tuto dobu stále znatelné). Klíčové je, aby byl uplatněn v intencích §43 odst. 3 tr. ř., což bylo v posuzované trestní věci dodrženo. Rovněž námitky vztahující se k náhradě škody na výdělku jsou charakteru čistě skutkového. I v tomto směru považuje Nejvyšší soud za správný postup odvolacího soudu, který přiléhavě reagoval na specifika daného případu.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než uvedených v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv obviněných, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
30. Obviněný J. Z. rovněž požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu návrh na odklad, příp. přerušení výkonu trestu. Ten ovšem žádný takový návrh neučinil, přičemž s ohledem na výsledek dovolacího řízení ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod pro obdobný postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu