ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.401.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 401/2020-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2020 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, adresa určená pro účely doručování: XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 7/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, a to v části, kterou nebylo vyhověno podanému odvolání obviněného J. B. proti výroku o náhradě škody poškozenému F. P. v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 T 7/2019, a v níž byl ponechán napadený rozsudek nedotčený, a
- rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 T 7/2019, ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. P. částku 50 000 Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozený F. P., nar. XY, adresa určená pro účely doručování: XY, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstávají rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 T 7/2019, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 T 7/2019, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 4 To 457/2018, ve věci Okresního soudu v Teplicích vedené pod sp. zn. 3 T 162/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným D. Š. částku 100 000 Kč, F. P. (nesprávně uvedeno P.) částku 50 000 Kč a P. M. částku 153 670 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že vydávaje se za představitele neexistující společnosti A., sídlem XY, IČ: XY, ve skutečnosti zmocněnec podnikající fyzické osoby K. H., IČ XY, v úmyslu získat neoprávněné finanční plnění z titulu tzv. vratných záloh, předstíral možnost zajištění dlouhodobého pronájmu níže uvedených vozidel za neobvykle nízké nájemné, a takto v Litvínově,
1) dne 21. 6. 2016 uzavřel s D. Š. smlouvu o nájmu vozidla zn. Škoda Superb, RZ XY, za nájemné ve výši 7 600 Kč měsíčně, oproti úhradě zálohy ve výši 100 000 Kč, přičemž mu zamlčel, že oprávněným držitelem vozidla není společnost A., IČ: XY, nýbrž on sám, coby fyzická osoba, a to z titulu nájemní smlouvy se společností REFIKO, s. r. o., jíž je povinen hradit nájemné vyšší než s poškozeným smluvené měsíční nájemné, a poté, co byl vlastníkem vozidla pro nehrazení nájemného vyzván k vrácení vozidla, tohoto se dne 29. 8. 2016, za pomoci náhradního klíče, svévolně zmocnil a odejmul jej z dispozice poškozeného, aniž by mu vrátil zálohu ve výši 100 000 Kč,
2) v červenci roku 2016, pod nepravdivou záminkou úhrady zálohy na obstarání pronájmu vozidla zn. Škoda Superb řady III za neobvykle nízké měsíční nájemné ve výši 8 000 Kč, od F. P. coby vratnou zálohu vylákal finanční hotovost ve výši 130 000 Kč, aniž by měl v úmyslu nájem obstarat za smluvených podmínek, nájem vozidla nezajistil a takto získanou finanční hotovost si ponechal a až po několika urgencích vrátil její část ve výši 80 000 Kč,
3) dne 31. 8. 2016, pod nepravdivou záminkou úhrady zálohy na obstarání pronájmu vozidla zn. Volkswagen Transporter 2,0 TDI 4x4, r. v. 2016, za neobvykle nízké měsíční nájemné ve výši 7 600 Kč, od P. M. coby vratnou zálohu vylákal finanční hotovost ve výši 153 670 Kč, aniž by měl v úmyslu nájem obstarat za smluvených podmínek, nájem vozidla nezajistil a takto získanou finanční hotovost si ponechal,
přičemž svým jednáním způsobil škodu v celkové výši 383 670 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, podal obviněný J. B. v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, že ve věci existují opomenuté důkazy a že došlo k „odmítnutí“ odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, přestože výrok o náhradě škody týkající se poškozeného F. P. je zjevně nesprávně hmotněprávně posouzen.
5. Konkrétně vytkl, že výpovědi poškozených jsou nevěrohodné a že na správnost skutkových zjištění mají přímý vliv zamítnuté důkazní návrhy, jež obviněný učinil ve vztahu k nároku na náhradu škody poškozeného F. P. Soud zamítl jeho důkazní návrhy, z nich mělo vyplynout, že poškozenému již uhradil ve dnech 1. 2. 2017 a 26. 3. 2018 celkem 125 000 Kč (doklady o uhrazení přiložil k dovolání).
6. Obviněný měl za to, že postupem soudu prvního stupně v hlavním líčení došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu. Žádal o přítomnost obhájkyně, ale soud odmítl odročit hlavní líčení s tím, že obviněný měl dostatek času k zajištění obhájce, aniž by přijal tvrzení obviněného, že si již obhájkyni zvolil. Neakceptoval tvrzení obviněného jen proto, že nepředložil písemnosti, které by je doložily.
7. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podle obviněného došlo i ve vztahu k samotnému vytýkanému jednání. Soud mu kladl za vinu to, že se vydával za představitele neexistující společnosti, ačkoliv výpisem z živnostenského rejstříku K. H. je doloženo, že sídlo a IČ je správné a činnost K. H. spočívala mj. v pronájmu a půjčování movitých věcí. Měl proto za to, že je nelogické tvrdit, že se vydával za představitele neexistující společnosti, když uvedl, že zastupuje A. s vyznačeným IČ a sídlem. Za exces z řádného dokazování označil i závěr, že není pravdou, že nabízel nižší cenu nájemného z důvodu reklamy a že hodlal jen vylákat částky záloh. Těmto závěrům podle jeho názoru odporuje také skutečnost, že poškozeným D. Š. a F. P. zapůjčil vozidla, a podnikání K. H., kterou zastupoval, skutečně spočívalo v provozu a., a úmyslem obviněného tak zjevně bylo poskytnout nájem automobilů. Ve skutku popsaném pod bodem 1) výroku o vině spatřoval nesprávné právní hodnocení, když soud prvního stupně ve skutkové větě uvedl, že podstatou přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je, že obviněný zamlčel podstatnou skutečnost, že oprávněným držitelem není společnost A., nýbrž on sám, avšak v právní větě uvedl, že obviněný uvedl v omyl poškozené, což odpovídá konstrukci skutků pod body 2), 3) výroku o vině. Zdůraznil, že trestní zákoník rozlišuje mezi uvedením v omyl, využitím omylu a zamlčením podstatné skutečnosti, což je nutno reflektovat v rozhodnutí o vině za přečin podvodu. Nalézací soud však tyto dílčí skutkové podstaty směšuje, a činí tak rozhodnutí nesprávným, nezákonným a nepřezkoumatelným.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, v plném rozsahu a podle §265 l tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že námitky dovolatele ve své podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají a připomněl, jaké námitky lze pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit. Ke skutkovým námitkám obviněného poznamenal, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi všech poškozených ve spojení s dalšími důkazy včetně smluv mezi zúčastněnými. Za zcela irelevantní označil námitku o možnosti obviněného prezentovat se jako zástupce např. cizozemské obchodní korporace. V praxi orgánů činných v trestním řízení je zcela běžné, že pachatelé trestných činů po neúspěšném výsledku ústícím v odsouzení s odstupem času přicházejí na to, že mohli trestnou činnost provádět jinak, sofistikovaněji a tak, aby zvýšili pravděpodobnost uniknutí postihu.
10. K výtce opomenutých důkazů uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný nenavrhoval provedení důkazu ve formě dokladů o zaplacení škody poškozenému F. P., pouze na dotaz soudu sdělil, že tyto doklady nemá u sebe, ale je schopen je doložit, ani později je však nedoložil, a to ani při svém odvolání, a proto soudy nižších stupňů o zamítnutí takového důkazního návrhu nerozhodovaly, jelikož nebyl učiněn. Státní zástupce zdůraznil, že není a nemůže být smyslem dovolacího řízení, aby teprve v něm obviněný předkládal listinné důkazy, jež bez obtíží mohl orgánům činným v trestním řízení předat již v dřívějších fázích trestního řízení. Z obou dokladů pak nelze potvrdit jejich pravost a není z nich patrné, k jakému plnění mezi zúčastněnými by se měly platby vztahovat. Součet plateb navíc činí 125 000 Kč, zatímco obviněný tvrdil, že vrátil poškozenému celých 130 000 Kč.
11. Ve vztahu k námitce týkající se zásahu do práva na obhajobu neodročením hlavního líčení mínil, že tato uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídá, mohla by však odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Označil ji však za naprosto nedůvodnou. Citovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že obviněným v řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. V době konání hlavního líčení dne 28. 3. 2019 však důvod pro nutnou obhajobu obviněného ve smyslu §36 tr. ř. neexistoval, a bylo proto zcela na obviněném, aby si obhájce sám zvolil, což řádným způsobem neučinil. Jeho ničím nedoložené tvrzení, že se domluvil na zastupování s Mgr. Annou Růžkovou, která je na dovolené a bude až v úterý podepisovat plnou moc, není důvodem pro odročení hlavního líčení. Postup soudu prvního stupně nebyl nijak formalistický, ale naopak zcela zákonný a jediný možný, když opačné rozhodnutí by mohlo vést k nepřípustným průtahům v řízení. V tomto smyslu připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 41/2009.
12. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce dovolatele o nesouladu skutkové věty s právní větou rozsudku, neboť jednání obviněného popsané ve skutkové větě ad 1) coby „zamlčení“ bylo součástí uvedení poškozeného D. Š. v omyl, když ke všem třem bodům rozsudku se vztahuje počátek skutkové věty, podle níž se obviněný vydával za představitele neexistující společnosti A. a v úmyslu získat neoprávněné finanční plnění předstíral možnost zajištění dlouhodobého pronájmu vozidel za neobvyklé nízké ceny. Uvedl, že i kdyby k určité diskrepanci v tomto směru došlo, nebyl by tím naplněn jakýkoliv dovolací důvod, resp. nebylo by to důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. K tomu analogicky odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 1149/2010 (k záměně znaků hrubá neslušnost a výtržnost u trestného činu výtržnictví), 5 Tdo 180/2011 (k záměně pojmů rozsah a škoda u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) nebo 3 Tdo 820/2011 (chybějící vyjádření formy zavinění u trestného činu poškozování lesa těžbou).
13. Poznamenal, že z dovolání obviněného plyne, že uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ačkoliv nevýslovně, a to v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Naplnění žádného jiného důvodu však státní zástupce neshledal, a proto uzavřel, že nemůže být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal pouze na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z uplatněné argumentace obviněného, uvedl-li, že k „odmítnutí“ (správně k zamítnutí) odvolání došlo přesto, že výrok o náhradě škody zcela zjevně neodpovídá realitě, v čemž spatřoval nesprávnost hmotněprávního posouzení, lze však i bez explicitního odkazu na konkrétní ustanovení trestního řádu dovodit, že mínil uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
17. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neodpovídá námitka obviněného, že došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu, když žádal přítomnost obhájkyně u hlavního líčení dne 28. 3. 2019, ale soud prvního stupně hlavní líčení neodročil. Námitka vztahující se k nepřítomnosti obhájce v hlavním líčení a zásahu do práva obviněného na obhajobu by však mohla být uplatněna v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Pod citované zákonné ustanovení v prvé řadě spadají případy porušení ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě, ovšem mohou pod něj být podřaditelná i jiná pochybení tohoto druhu, neboť čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zaručují každému obviněnému právo na obhajobu.
20. Z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu je třeba připustit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. může být naplněn i za situace, kdy sice u obviněného nebyly dány důvody nutné obhajoby, ale obviněný obhájce měl, přičemž orgány činné v trestním řízení neplnily své zákonné povinnosti umožňující obhájci plnění jeho práv a povinností. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná závěry plynoucí z jeho usnesení ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, podle nichž se uvedený důvod dovolání „může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat“.
21. Ačkoliv tedy obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. formálně neuplatnil, Nejvyšší soud se jeho námitkami přesto zabýval, ale neshledal je opodstatněnými. Především nutno uvést, že u obviněného nebyl v době konání hlavního líčení dne 28. 3. 2019 dán žádný z důvodů nutné obhajoby uvedených v §36 tr. ř., což ostatně ani dovolatel netvrdil. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 3. 2019 (č. l. 269 a verte) se podává, že obviněný soudu prvního stupně sdělil, že se domluvil na zastupování s Mgr. Annou Růžkovou, která je na dovolené a až v úterý (tj. 2. 4. 2019) budou podepisovat plnou moc. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že obviněný byl o konání hlavního líčení vyrozuměn již dne 9. 2. 2019 (viz doručenka na č. l. 257). Dne 22. 3. 2019 došlo soudu prvního stupně vyjádření advokáta JUDr. Tomáše Sokola, jímž oznámil ukončení právního zastoupení obviněného (č. l. 267). Obviněný v hlavním líčení potvrdil, že s ukončením právního zastoupení ze strany JUDr. Tomáše Sokola byl seznámen již minimálně od ledna daného roku a že již nějakou dobu ví, že bude konáno hlavní líčení, avšak s žádným obhájcem se dříve na převzetí jeho věcí nedomluvil. Z uvedeného proto vyplývá, že obviněný, chtěl-li by využít svého oprávnění zvolit si obhájce, měl dostatek času, aby tak učinil a soudu předložil plnou moc zvoleného obhájce, což se nestalo. V těchto souvislostech je třeba připomenout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 41/2009, uveřejněného pod č. 51/2010 Sb. rozh. tr., na které poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření, podle nichž „účinky úkonu obviněného, jímž si zvolil obhájce, nastávají vůči příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, u kterého se právě vede trestní řízení, okamžikem, kdy mu obviněný nebo jím zvolený obhájce předložil plnou moc udělenou k výkonu obhajoby v trestním řízení. Přitom nezáleží na okolnosti, kdy byla mezi obviněným a jeho obhájcem uzavřena smlouva o poskytování právních služeb, ani kdy orgán činný v trestním řízení založil písemné vyhotovení plné moci do trestního spisu“.
22. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené uzavírá, že neodročil-li soud prvního stupně k žádosti obviněného hlavní líčení dne 28. 3. 2019, nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný nalézacímu soudu nepředložil plnou moc udělenou k výkonu obhajoby jím zmiňované advokátce, naopak potvrdil, že jí plnou moc do dne konání hlavního líčení neudělil. Postup soudu prvního stupně rozhodně nelze mít za „přehnaně formalistický“, jak míní dovolatel, ale naopak jej nutno označit za jediný možný. Státní zástupce případně poukázal i na skutečnost, že opačné rozhodnutí by mohlo vést k nepřípustným průtahům v řízení. Řízení, jež rozsudku soudu prvního stupně předcházelo, nebylo tedy zatíženo vadou zakládající existenci důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
26. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 6 a 7 rozsudku nalézacího soudu, body 6.–9., str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, proto na ně lze v podrobnostech odkázat. Soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
27. Pro úplnost je vhodné uvést, že nelze souhlasit s námitkou obviněného vztahující se k nevěrohodnosti poškozených. Je třeba zdůraznit, že hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka je úlohou soudu, který tak činí v rámci hodnocení důkazů, přičemž i věrohodnost výpovědi je třeba hodnotit jak jednotlivě, tak i v souhrnu s ostatními provedenými důkazy, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Závěru soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědí poškozených nelze ničeho vytknout, je zcela logický a reflektuje všechny okolnosti případu. Soud prvního stupně nezjistil žádné okolnosti zpochybňující jejich výpovědi, výpovědi poškozených netrpí vnitřními rozpory a jsou v souladu i s provedenými listinnými důkazy. K námitce o nesprávnosti závěru, že se obviněný vydával za představitele neexistující společnosti A., když výpisem z živnostenského rejstříku K. H. se dokládá, že sídlo a IČ, jakož i předmět podnikání, se shodují se sídlem, IČ a předmětem podnikání obviněným uváděné A. je třeba uvést, že závěr ohledně vydávání se za představitele neexistující společnosti A. se s obviněným uváděnými skutečnostmi nevylučuje. Ze smluv o nájmu dopravního prostředku uzavřených s poškozeným D. Š. (č. l. 14 až 15 a 16 až 17) a společností M. M., zastoupenou poškozeným P. M. (č. l. 57), vyplývá, že obviněný při sjednání smluv o nájmu dopravního prostředku s poškozenými uvedl, že je zástupcem společnosti A., nikoliv zástupcem podnikající fyzické osoby K. H. Z obchodního rejstříku vyplývá, že společnost A. s uvedeným IČ a sídlem nikdy neexistovala, z výpisu z živnostenského rejstříku K. H. (č. l. 208) se podává, že uvedené IČ a sídlo odpovídá právě této osobě, jejímž jménem však smlouvy uzavřeny nebyly. Je pak zcela irelevantní, že předmětem podnikání K. H. byl mj. i pronájem a půjčování movitých věcí, když tato osoba v pronajímání vozidel obviněným nijak nefigurovala. Závěr o tom, že obviněný se vydával za představitele neexistující společnosti, proto odpovídá všem provedeným důkazům. Za přesvědčivý je třeba označit i závěr soudu prvního stupně, neuvěřil-li tvrzení obviněného, že nižší cenu nájemného vozidel poškozeným nabízel z důvodu reklamy, kterou mu měli poškození dělat. Nejenže žádný z poškozených toto tvrzení obviněného nepotvrdil a toto tvrzení není podpořeno ani smluvními ujednáními ve smlouvách o nájmu dopravního prostředku, ale rovněž ze smluv, které obviněný uzavíral se společností REFIKO, s. r. o. (č. l. 76 až 79) a společností ECONOMIC DATA, s. r. o. (č. l. 95, 96 až 103, 104 až 111, 112, 113 až 120, 121 a 122), od nichž si sám pronajímal vozidla, a smluv uzavřených s poškozenými, kterým pronajímal vozidla, je zjevné, že ztráta z každého pronajatého vozidla by měsíčně činila okolo 15 000 Kč. Soud prvního stupně tak tvrzení obviněného, že důvodem pro nízké nájemné vozidel byla reklama ze strany poškozených, správně považoval za nelogické, neboť částka 15 000 Kč na jedno vozidlo by byla za reklamu příliš vysoká, přičemž obviněný si takovou ztrátu nemohl dovolit. Rozdíl mezi částkou, kterou od poškozených inkasoval, případně by inkasoval, došlo-li by k předání vozidel poškozeným, a mezi částkou, kterou on měsíčně za vozidla hradil jiným společnostem, neměl z čeho hradit. Právě z uvedených skutečností vyplývá, že jediným logickým a možným důvodem, pro nějž obviněný nabízel tak nízké ceny nájemného, byl záměr vylákat vysoké částky jako zálohy na předstíraný nájem vozidel.
28 . Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně pod bodem 1) výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (jeho dílčího útoku). Obviněný totiž namítl, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) výroku o vině vyplývá, že soud spatřoval naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v tom, že obviněný zamlčel podstatnou skutečnost, avšak z právní věty rozsudku nalézacího soudu se podává, že se měl přečinu podvodu dopustit tím, že uvedl poškozené v omyl. Z nesouladu mezi skutkovou a právní větou rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině vyvozoval nesprávnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ani těmto výhradám obviněného nelze přisvědčit.
29. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku).
30. Objektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
31. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívající v tom, že obviněný se obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
32. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky uvedeného přečinu. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu spočívala podstata podvodného jednání obviněného u skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině v tom, že obviněný se vydával za představitele neexistující společnosti A., ačkoliv byl ve skutečnosti zmocněncem podnikající fyzické osoby K. H. v úmyslu získat neoprávněné finanční plnění z titulu tzv. vratných záloh, předstíral možnost zajištění dlouhodobého pronájmu níže uvedených vozidel za neobvykle nízké nájemné (část společná všem projednávaným skutkům), a takto dne 21. 6. 2016 uzavřel s D. Š. smlouvu o nájmu vozidla zn. Škoda Superb, RZ XY, za nájemné ve výši 7 600 Kč měsíčně, oproti úhradě zálohy ve výši 100 000 Kč, přičemž mu zamlčel, že oprávněným držitelem vozidla není společnost A., nýbrž on sám, coby fyzická osoba, a to z titulu nájemní smlouvy se společností REFIKO, s. r. o., jíž je povinen hradit nájemné vyšší než s poškozeným smluvené měsíční nájemné, a poté, co byl vlastníkem vozidla pro nehrazení nájemného vyzván k vrácení vozidla, tohoto se dne 29. 8. 2016, za pomoci náhradního klíče, svévolně zmocnil a odejmul jej z dispozice poškozeného, aniž by mu vrátil zálohu ve výši 100 000 Kč.
33. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně správně shledal, že obviněný „uvedl někoho v omyl“, když před poškozenými předstíral možnost zajištění dlouhodobého pronájmu označených vozidel za neobvykle nízké nájemné. Tato část skutkové věty je pak společná všem třem ve skutkové větě popsaným skutkům, proto bylo u všech tří dílčích skutků shledáno, že jednáním obviněného došlo právě k obohacení obviněného uvedením poškozených v omyl. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Tento požadavek byl v projednávané věci splněn, neboť ze zjištění, že obviněný předstíral určité skutečnosti či okolnosti, vyplývá, že někoho uvedl v omyl. Je pravdou, že obviněný jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině poškozeného nejen uvedl v omyl, ale také mu „zamlčel podstatné skutečnosti“, a byly tak naplněny znaky dalšího z alternativních znaků objektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže tento zákonný znak nebyl vyjádřen v tzv. právní větě výroku o vině, nic to nemění na správnosti právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nejenže by náprava tohoto nedostatku byla v neprospěch obviněného, ale současně nutno připomenout, že „zamlčení podstatných okolností“ v daných souvislostech představuje také jistou podobu „uvedení v omyl“. Bylo by proto přepjatým formalismem trvat na rozlišení těchto alternativních znaků podvodného jednání a vyvozovat nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jestliže k takovému rozlišení důsledně nedošlo. Není pochyb o tom, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyjadřují všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
34. Obviněný brojil i proti výroku o náhradě škody, kterým mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost poškozenému F. P. uhradit částku ve výši 50 000 Kč. Obviněný v dovolání tvrdil, že poškozenému uhradil škodu ve výši 125 000 Kč a jako přílohu dovolání předložil fotokopie dokladů o úhradě této částky ve dnech 26. 3. 2018 a 1. 2. 2017 (č. l. 363 až 366). Ačkoliv tyto doklady existovaly již v řízení před soudem, nemohl je soudu předložit, protože je neměl u sebe. Soud se jimi odmítl zabývat, a zamítl tak jeho důkazní návrhy významné z hlediska výroku o náhradě škody.
35. K námitce obviněného stran existence opomenutých důkazů, kterými mají být výdajové pokladní doklady o vrácení částky poškozenému F. P., je třeba z obsahu spisového materiálu uvést následující. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 3. 2019 (č. l. 269 až 274), jakož i ze zvukového záznamu o hlavním líčení se podává, že obviněný v hlavním líčení provedení důkazu doklady o zaplacení vylákané částky poškozenému F. P. nenavrhoval, jejich provedení nenavrhoval ani v odvolání a jeho doplnění (č. l. 295, 309) a neučinil tak ani jeho obhájce ve veřejném zasedání o odvolání dne 25. 9. 2019, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 345). Za takových okolností, neučinil-li obviněný žádný takový důkazní návrh, nelze hovořit o vadě spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Přesto však důsledkem absence předložení dokladů o údajném zaplacení částek udávaných obviněným poškozenému F. P. (jakož i spolehlivé ověření údajů poškozeného F. P. o zaplacení 80 000 Kč) je závěr, že dovolací soud nemá rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozenému F. P. za spolehlivě podložené a tudíž správné.
36. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle §2894 o. z. (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
37. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Takové rozhodnutí je však možné učinit, jsou-li všechny uvedené podmínky splněny a není-li třeba provádět další dokazování, které by přesáhlo rámec adhezního řízení. V takovém případě, nejsou-li objasněny některé rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí o nároku poškozeného, a bylo by třeba provádět další dokazování, postupuje soud podle §229 odst. 1 tr. ř., podle něhož, není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
38 . Je třeba podotknout, že soud prvního stupně při stanovení výše škody, kterou obviněný poškozenému F. P. způsobil, a výše částky, kterou mu má obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit, vycházel z výpovědi poškozeného F. P. Z výpovědi tohoto poškozeného vyplynulo, že obviněný podvodným jednáním na něm vylákal částku 130 000 Kč. Poškozený dále vypovídal, že obviněný mu tuto škodu po urgencích zčásti nahradil, a to celkově ve výši 80 000 Kč, dluží mu tedy 50 000 Kč, aniž by však soudu předložil jakýkoliv doklad osvědčující toto sdělení (č. l. 271). Obviněný v přípravném řízení ve výpovědi dne 26. 10. 2018 uvedl (č. l. 42), že doklady o náhradě škody poškozenému F. P. předloží do 15 dnů, což neučinil. V hlavním líčení dne 28. 3. 2019 potvrdil (č. l. 270), že poškozenému nahradil již celou škodu, avšak doklady o její úhradě v hlavním líčení nepředložil. Na dotaz soudu sdělil, že doklady nemá u sebe, stěhoval se a musí je dohledat. Sám ale návrh na provedení důkazu v podobě dokladů o zaplacení škody poškozenému F. P. neučinil. Provedení tohoto důkazu nenavrhoval ani v odvolání a ani ve veřejném zasedání o odvolání obhájce tyto doklady nepředložil. Obviněný tak učinil až v řízení o dovolání a k dovolání připojil fotokopie pokladních dokladů. Předloženými fotokopiemi pokladních dokladů má být doloženo, že poškozený F. P. přijal od obviněného dne 1. 2. 2017 částku 25 000 Kč a dne 26. 3. 2018 částku 100 000 Kč. Na fotokopii pokladního dokladu ze dne 1. 2. 2017 však není uvedeno, jaký byl účel platby, na pokladním dokladu ze dne 26. 3. 2018 je účel platby nejen obtížně čitelný (pravděpodobně „splátka“), ale postrádá i bližší konkretizaci. Pochybnosti o validitě dokladů vyvolává nejen kvalita fotokopií předložených podkladů, skutečnost, že nelze doložit jejich pravost, ale i jejich obsah (vedle již zmiňované absence řádného označení účelu platby kupř. přepsaný rok, kdy měl být pokladní doklad na částku 25 000 Kč vydán). Z předložených dokladů tedy spolehlivě nevyplývá, zda ze strany obviněného skutečně došlo k (byť částečné) náhradě škody způsobené projednávaným činem poškozenému F. P.
39. Rozsudek soudu prvního stupně je co odůvodnění výroku o náhradě škody poškozenému F. P. velmi stručný, kusý, což jej činí až nepřezkoumatelným (str. 8), totéž nutno konstatovat i ohledně usnesení odvolacího soudu, který „v podrobnostech“ odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 16, str. 4 usnesení). S ohledem na uvedené, pro absenci potřebných a spolehlivých podkladů jak na straně obviněného, tak na straně poškozeného F. P., není možné bez dalšího doplnění dokazování stanovit, zda vůbec a v jaké výši již obviněný poškozenému F. P. nahradil způsobenou škodu. Protože rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena toliko vadou ve výroku o náhradě škody poškozenému F. P., nemohl dovolací soud postupovat jinak, než že zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části, v níž nevyhověl odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody poškozenému F, P. a v níž byl ponechán napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčený, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. P. částku 50 000 Kč. Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. poškozeného F. P. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
40. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání shledáno zčásti důvodným ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
41. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, a to v části, kterou nebylo vyhověno podanému odvolání obviněného J. B. proti výroku o náhradě škody poškozenému F. P. v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 T 7/2019, a v níž byl ponechán napadený rozsudek nedotčený, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 T 7/2019, ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému F. P. částku 50 000 Kč. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. poškozeného F. P. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstávají rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 7 T 7/2019, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 6 To 299/2019, beze změny.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu