ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.423.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 423/2020-2544
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 dovolání obviněné K. Ž. , rozené S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2018, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, zrušuje ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a jímž bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto o trestu obviněné K. Ž. a způsobu jeho výkonu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jinak zůstává rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, byla obviněná K. Ž. (dále převážně „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což byla podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za použití §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněné uložena přiměřená povinnost podrobit se po dobu zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství. V dalším bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym).
2. Proti citovanému rozhodnutí podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání v neprospěch obviněné, které zaměřila proti výroku o trestu; odvolání směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy podala prostřednictvím zmocněnce i nezletilá poškozená AAAAA. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná K. Ž. byla podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst.1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené nezletilé AAAAA zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila označených trestných činů tím, že přesto, že nejméně ode dne 4. 10. 2016 věděla o pedofilní orientaci odsouzeného P. D., nar. XY, až do dne 9. 4. 2018, kdy byl odsouzený P. D. zadržen policií, zpočátku jednou týdně, postupem času i několikrát týdně, svěřovala svoji dceru poškozenou nezletilou AAAAA, nar. XY, odsouzenému P. D. s tím, že ji bude učit tanec, hře na piáno a využívat ji jako svoji asistentku při výuce tanců v mateřských školkách, odsouzenému P. D. umožnila poškozenou vyzvedávat ze školy, trávit s ní její volný čas, opakovaně umožnila, aby poškozená u P. D. byla i přes noc v jeho bytě na adrese XY, umožnila pokračovat odsouzenému v těchto kontaktech i poté, co zjistila, že odsouzený se s její dcerou i mazlí, koupe se s ní ve vaně, chodí po bytě nazí, obviněná se spokojila s ujištěním odsouzeného, že její dceru miluje, že je to jeho životní láska, bude s ní po celý život, a že s klasickou souloží vyčká až do nabytí 15 let věku nezletilé, obviněná akceptovala, že její dítě má od svých šesti let životního partnera, že je do něj zamilovaná a plánuje s ním společnou budoucnost, souhlasila s tím, že nebude bránit vztahu mezi odsouzeným a svou dcerou za podmínky, že bude moci rozhodovat o míře jejich fyzické interakce, obviněná nijak nebránila kontaktu odsouzeného P. D. s poškozenou a odsouzenému dceru nadále svěřovala i poté, co se přesně nezjištěného dne předcházejícího 4. 2. 2018 dozvěděla o tom, že odsouzený P. D. jejich dohodu nerespektoval a bez jejího předchozího souhlasu začal s nezletilou provozovat různé sexuální praktiky vyjma klasické soulože, obviněná si byla vědoma, že odsouzený využije času s její nezletilou dcerou k dalšímu provozování sexuální praktik, byla srozuměna s tím, že odsouzený pořizuje fotografie a videonahrávky, na kterých je nezletilá AAAAA zachycena nahá, jak chodí po bytě, koupe se ve vaně, ukazuje se v různých erotických pozicích i přímo při sexuálních aktivitách s odsouzeným, u poškozené v důsledku jednání odsouzeného, které obviněná svým přístupem umožnila, došlo ke vzniku poruchy přizpůsobení a syndromu týraného a zneužívaného dítěte s naučenou bezmocí a patologickou deviantní vazbou, tedy k narušení jejího morálního, sexuálního, sociálního a emočního vývoje, osobnost poškozené se vyvíjí disharmonicky, kdy tato traumatizace v budoucnu může nabýt podoby těžké posttraumatické stresové poruchy nebo disharmonického vývoje osobnosti, přičemž obviněná bez přiměřených důvodů spoléhala, že k takovému následku na duševním zdraví nezletilé nedojde.
4. Pro úplnost je vhodné dodat, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněné poprvé. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, byla obviněná K. Ž. výrokem o vině pod bodem 4. uznána vinnou zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za což byla podle §168 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za použití §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost podrobit se po dobu zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství. Rovněž bylo rozhodováno o povinnosti obviněné k náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. D., jakož i o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy vůči tomuto obviněnému. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný P. D., státní zástupkyně a zmocněnec poškozených. Obviněný P. D. odvolání zaměřil proti výroku o vině pod body 1. i) a 2. a) a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, státní zástupkyně podala jednak odvolání v neprospěch obviněného P. D. směřující proti výrokům o trestu a náhradě nemajetkové újmy týkající se nezletilé AAAAA, jednak také v neprospěch obviněné K. Ž. směřující proti výrokům o vině i trestu, a zmocněnec poškozených brojil proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 2 To 31/2019, podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to u obviněného P. D. ve výroku o vině pod bodem 2., v důsledku čehož zrušil celý výrok o trestu, o uložení ochranného opatření, jakož i výrok o náhradě nemajetkové újmy stran nezletilých poškozených AAAAA a BBBBB (pseudonym), dále jej zrušil u obviněné K. Ž. ve výroku o vině pod bodem 4. a v důsledku toho i v celém výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu obviněného P. D. a o povinnosti tohoto obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným AAAAA a BBBBB. Jinak zůstal napadený rozsudek stran obviněného P. D. nezměněn. Odvolání obviněného P. D. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. V dalším bylo rozhodnuto tak, že podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněné K. Ž. vrácena soudu prvního stupně, aby ve věci učinil nové rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, podala obviněná K. Ž. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že nesouhlasí s hmotněprávním posouzením skutku odvolacím i nalézacím soudem a že trest uložený odvolacím soudem považuje za nepřiměřeně přísný.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřovala v chybné právní kvalifikaci skutku i podle §168 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle jejího názoru nebyla prokázána příčinná souvislost mezi stíhaným jednáním a těžkou újmou na zdraví u nezletilé poškozené, když těžká újma se u nezletilé poškozené rozvinula jako důsledek jednání obviněného P. D. ještě předtím, než se obviněná o tomto jednání prokazatelně dozvěděla. Mimo jiné odkázala na závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a sexuologie, kteří ve veřejném zasedání odvolacího soudu vypověděli, že se porucha přizpůsobení u poškozené rozvinula záhy po kontaktech s obviněným P. D. a nejpozději v první třídě, tj. dne 1. 9. 2016. Vzhledem k rozvinutí poruchy přizpůsobení rozebrané znalci je zřejmé, že k těžké újmě na duševním zdraví nezletilé poškozené mohlo dojít ještě dříve, než se na podzim 2016 obviněná dozvěděla o pedofilní orientaci obviněného P. D., a teprve poté postupně získávala informace o nevhodných kontaktech obviněného s její dcerou. Obviněná poznamenala, že třebaže nesouhlasila s právní kvalifikací jejího skutku v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, odvolání sama nepodala, protože prioritní pro ni byla otázka trestu a trest, který jí byl uložen soudem prvního stupně, akceptovala. S ohledem na změnu výroku o trestu rozsudkem odvolacího soudu, však napadá i podle jejího přesvědčení nesprávné použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §168 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zločinu obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku.
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná spatřovala v nepřiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého odvolacím soudem, který nezohlednil nejlepší zájem nezletilé poškozené AAAAA ve smyslu čl. 3 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a porušil principy proporcionality a ultima ratio . Dovolatelka připomněla znění čl. 3 odst. 1 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, jakož i doporučení vydané Výborem pro práva dítěte v návaznosti na čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, a akcentovala, že při ukládání trestu rodičům by mělo být všude tam, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, přičemž alternativy k trestu odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí. Obviněná rekapitulovala závěry soudů nižších stupňů týkající se ukládaného trestu a za správné označila ty, jež učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně při rozhodování o trestu a použití §58 odst. 1 tr. zákoníku správně kladl důraz především na zájem nezletilé poškozené a upřednostnil zájem společnosti na vytvoření podmínek pro minimalizaci důsledků, které dlouhodobé zneužívání bude mít na oběť, tj. nezletilou poškozenou AAAAA, před zájmem společnosti na přísném potrestání pachatele. Podle obviněné odvolací soud uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců porušil její právo na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle §32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněná proto apelovala na Nejvyšší soud, aby ve smyslu judikatury Ústavního soudu posoudil nepřiměřenost uloženého trestu i s ohledem na pravidla spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a na závazky vyplývající pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
8. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, a současně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, in eventum Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněná od října 2016 věděla o pedofilní orientaci obviněného P. D., přesto akceptovala, že mezi její dcerou a obviněným dochází k tělesným kontaktům, později podle zaslaných fotek věděla, že její dcera chodí v bytě obviněného nahá, že fakticky před cizím dospělým mužem už nemá zábrany, necítí stud, akceptovala, že obviněný se vnímá jako partner její dcery, navzdory všem varovným signálům, jejich stupňování, umožnila dlouhodobý a pravidelný kontakt své dcery s obviněným, a musela být proto přinejmenším srozuměna s tím, že k následku na duševním zdraví a normálnímu harmonickému vývoji přiměřenému věku dítěte může dojít. Konstatovala, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Zdůraznila, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Stran uloženého trestu státní zástupkyně uvedla, že ten jí byl uložen v trestní sazbě za trestný čin, kterým byla uznána vinnou. Státní zástupkyně uzavřela, že obviněná v dovolání uplatnila námitky, jejichž povaha je primárně skutková, přičemž takto pojaté výhrady nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
10. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Primární otázkou, jíž bylo třeba se zabývat, byla otázka přípustnosti dovolání. Dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle §265a odst. 3, 4 tr. ř.).
12. V obecné rovině tedy dovolatel brojí proti rozhodnutí soudu druhého stupně a může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že soud druhého stupně svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolání je tudíž přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit.
13. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 16/2018 je zřejmé, že obviněná K. Ž. nepodala odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018. Proti tomuto rozsudku podala odvolání pouze státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněné proti výroku o trestu [§246 odst. 1 písm. a), §247 odst. 1, §249 odst. 2 tr. ř.], a dále prostřednictvím zmocněnce poškozená H. Ž. proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen tyto oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. i výrok o trestu nebo výrok o náhradě nemajetkové újmy.
14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu tak platí, že bylo-li odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
15. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci nebylo podáno odvolání proti výroku o vině.
16. Nic na těchto závěrech nemění ani relativně obsáhlé (a nutno konstatovat zbytečné) hodnotící úvahy odvolacího soudu ke správnosti použité právní kvalifikace soudem prvního stupně. Jak sám zdůraznil odvolací soud (body 5., 6., str. 4 rozsudku), s ohledem na omezený revizní princip se zřetelem na rozsah podaných odvolání napřel svoji pozornost především na výrokovou část týkající se trestu a výrokovou část týkající se přiznání nemajetkové újmy v penězích nezletilé poškozené AAAAA. Zabýval-li se otázkou, zda vytýkané vady rozsudku nemají svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, mohl hodnotit nejvýše to, zda byl trest ukládán podle odpovídajících ustanovení za skutek správně právně kvalifikovaný, aniž by ovšem mohl reagovat na konkrétní odvolací námitky státního zástupce, jelikož v jím podaném odvolání nebyly výroku o trestu vytýkány žádné vady mající původ ve výroku o vině. Odvolací soud se proto ani explicitně nezabýval otázkou v dovolání obviněnou zpochybňované příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem (účinkem) uvedeným v §168 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví.
17. V této souvislosti dovolací soud připomíná i nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 2337/16, podle něhož „výrok o vině není možno v řízení u odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat a změnit, nebyl-li napaden odvoláním přímo, popř. nepřímo, tj. vytknutím vad majících v tomto výroku svůj původ. Odvolání požadující pouze zpřísnění uloženého trestu, protože zjištěné přitěžující a polehčující okolnosti nebyly náležitě zváženy, nelze považovat za vytknutí vady mající původ ve výroku o vině. Zpřísnění výroku o vině na základě takového odvolání je postupem odporujícím čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
18. Protože odvoláním státní zástupkyně, které bylo v posuzované věci podáno v neprospěch obviněné jen proti výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř., byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, mohla obviněná uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Pokud tedy obviněná uplatnila v dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhrady proti rozhodnutí o vině a správnosti právního posouzení skutku a – jak sama potvrdila i v podaném dovolání – rozsudek soudu prvního stupně nenapadla odvoláním proti výroku o vině (a neučinila tak ani státní zástupkyně a nemohla učinit ani poškozená), shledal Nejvyšší soud její dovolání z důvodů shora uvedených v této části nepřípustným. Dovolání obviněné je však přípustné v části směřující proti výroku o trestu.
19. Po zjištění, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné ve vztahu k výroku o trestu, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., dovolací soud shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost tohoto výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání ve vztahu k výroku o trestu odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněná nepolemizovala se splněním podmínek pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, měla však za to, že odvolací soud pochybil, pakliže jí – na rozdíl od soudu prvního stupně – uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by přihlédl ke všem významným okolnostem, konkrétně rodinným poměrům dovolatelky a zájmu nezletilé poškozené. Ve skutečnosti tak obviněná brojila proti přiměřenosti uloženého trestu.
22. K výtkám obviněné je třeba uvést, že – posuzováno v obecné rovině –námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vady podřaditelné pod tento dovolací důvod ale obviněná fakticky nevytýkala. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 odst. 1, 2, 3, §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený nepodmíněný trest je trestem nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
23. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
24. Dovolací soud má za to, že odvolací soud nedostál na něj kladeným požadavkům, poněvadž odpovídající test proporcionality přesvědčivě neprovedl, uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody opřel o argumenty, které nelze mít za srozumitelné a přesvědčivé, nevypořádal se se všemi relevantními okolnostmi, na něž v tomto nikoliv běžném případě reagovat měl.
25. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při ukládání trestu aplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, podle něhož má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
26. Pro mimořádně snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je tedy nezbytné současné naplnění tří (kumulativních) podmínek: a) existence okolností případu nebo poměrů pachatele svědčících o tom, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele (s ohledem na její dolní hranici) nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě zároveň, vždy bude stačit alespoň jedna z nich.
27. Žádnou z výše uvedených podmínek zákon výslovně neupravuje a vždy bude záležet na posouzení v každé věci, zda jde o naplnění souhrnu těchto okolností tak, že odůvodňují aplikaci uvedeného ustanovení. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Je totiž zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 11. 1964, sp. zn. 4 Tz 49/64, uveřejněné pod č. 1 /1965 Sb. rozh. tr.).
28. Dosavadní rozhodovací praxe soudů vymezila některá kritéria určující, které okolnosti případu lze považovat za ty, jež uvedené hledisko, při splnění dalších dvou, naplňují, a je vhodné připomenout, že okolnosti případu, jako je dobrovolná náhrada způsobené škody, upřímná lítost nad spáchaným trestným činem, vedení řádného života před činem, jsou polehčujícími okolnostmi ve smyslu §41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlédne jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, zpravidla v rámci příslušné trestní sazby. Tyto okolnosti lze považovat ve většině případů jen za obvyklé, nikoliv výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66, uveřejněné pod č. 11/1967 Sb. rozh. tr.). Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v §41 tr. zákoníku, příp. jiné tam neuvedené okolnosti, byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku [např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti, uvedené v §41 písm. e) nebo g) tr. zákoníku apod.]. Lze je odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 622/2007). Nelze ani zásadně vyloučit, že by více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabylo v konkrétním případě takového významu, že by je bylo možné hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu §58 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 6. 1967, sp. zn. 8 Tz 45/67, uveřejněné pod č. 11/1968 Sb. rozh. tr.).
29. Za poměry pachatele podle §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je možno považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou, nebo je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na výdělku obžalovaného, apod.; nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, uveřejněné pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.). Lze za ně považovat i ty okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchanému trestnému činu, a které proto nebudou hodnoceny z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 3. 1963, sp. zn. 7 Tz 6/63, uveřejněný pod č. 36/1963 Sb. rozh. tr.).
30. Přitom musí být jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 7. 1967, sp. zn. 9 Tz 49/67, uveřejněné pod č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).
31. V posuzovaném případě nebylo sporu o tom, zda použít ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, kontroverzní mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem však bylo, jakými důvody bylo použití tohoto moderačního ustanovení neseno a jak jeho použití konkrétně ovlivnilo druh a výměru trestu. Soud prvního stupně si byl vědom toho, že závažnost trestného činu a osoba obviněné by bez dalšího uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby neznačily, a podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku spatřoval v posouzení rodinných poměrů obviněné zevrubně rekapitulovaných pod bodem 219. rozsudku. Soud prvního stupně ze dvou proti sobě stojících zájmů, tj. zájmu společnosti na potrestání pachatele na straně jedné a zájmu společnosti na vytvoření podmínek pro minimalizaci důsledků, které dlouhodobé zneužívání bude mít na oběť, upřednostnil zájem oběti nad zájmem společnosti na přísném potrestání (bod 223. rozsudku). Obviněné proto uložil při respektu k omezení uvedenému v §58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon podmíněně odložil na nejdelší zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou a za současného uložení přiměřené povinnosti podrobit se během zkušební doby vhodným programům psychologického poradenství.
32. Odvolací soud shledal použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku důvodným, měl za to, že ve prospěch tohoto závěru svědčí „výjimečné okolnosti případu, kterými je ojedinělost a neúplatnost vydání nezletilé obviněnou odsouzenému P. D.“, přičemž současně trest v trvání minimálně 8 let by byl trestem nepřiměřeně přísným právě s ohledem na okolnosti případu. Jde-li o poměry pachatele, zde žádnou možnost z hlediska použití moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku neshledal. Jakkoliv se podle odvolacího soudu trest ukládaný soudem prvního stupně může jevit jako pochopitelný z lidského hlediska či z pohledu doporučení psychologů majících v péči nezletilou AAAAA, je takový trest mimo mantinely ustanovení §39 tr. zákoníku, je zjevně nepřiměřený a jako takový nemůže obstát. Za trest adekvátní, odpovídající hlediskům §39 tr. zákoníku, jakož i §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud pokládal úhrnný trest ve výměře čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon obviněnou zařadil do věznice s ostrahou (body 10., 11. rozsudku).
33. Hlediska, jež odvolací soud vzal v úvahu při stanovení druhu trestu a jeho výměry, však nelze označit za úplná a závěry odvolacího soudu nelze mít za přesvědčivé. Především nelze pominout, že odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně ani okrajově nezabýval otázkou nejlepšího zájmu dítěte, jak je akcentován i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (uveřejněné pod č. 104/1991 Sb.). V tomto kontextu nutno odkázat na inspirativní a komplexní závěry k otázce zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při ukládání trestu odnětí svobody pachateli obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19. Ústavní soud zde mimo jiné na podkladě odkazu na text odpovídajících právních dokumentů, právní názory projevující se v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie, jakož i judikatuře Ústavního soudu konstatoval, že na přístupu k vlivu nejlepšího zájmu dítěte na ukládání trestu jeho rodiči v trestním řízení dosud není na mezinárodní ani vnitrostátní úrovni konsensus a samotná tato problematika je značně komplikovaná, neboť ke svému uspokojivému řešení vyžaduje odpověď na řadu principiálních otázek mezí trestní represe, vyrovnávání zájmu jednotlivce a celku i přípustnost ingerence zájmů třetích osob do procesu volby a ukládání trestních sankcí. Nutně tak předpokládá citlivé vyvažování značně heterogenních zájmů, jejichž poměřování tradičně v trestním právu hrálo pouze omezenou roli.
34. Z mezinárodních závazků, soft-law i z vlastní judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá požadavek na zohledňování nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, které se jej přímo či nepřímo dotýkají. Tento požadavek vyžaduje toliko zabývání se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování a přiložení mu značného významu, nikoliv však absolutní povinnost vždy rozhodnutí jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Musí přitom být činěna určitá distinkce mezi rozhodnutími, která se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a rozhodnutími, která mají sice na dítě dopad, tento je však nepřímý. Ani ve druhé zmíněné kategorii případů nelze nejlepší zájem v žádném případě přehlížet, čím menší a zprostředkovanější však dopad na dítě je, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří (bod 49. nálezu). Ústavní soud ale také připomíná, že ani povinnost zohledňovat nejlepší zájem dítěte nemůže být bezbřehá a že ani výkladu mezinárodních lidskoprávních dokumentů se nevyhýbá riziko přepjatého formalismu.
35. Ústavní soud, ač si neosobuje právo závazně vykládat Úmluvu o právech dítěte, při absenci dostatečně konkrétního autoritativního výkladu šíře jejího čl. 3 odst. 1 prozatímně poskytl jeho výklad pro podmínky českého ústavního pořádku, než ji v úplnosti vyloží orgán k tomu oprávněný způsobem, který by byl přímo závazný i pro Českou republiku.
36. Podle Ústavního soudu je tak třeba rozlišovat mezi různými kategoriemi právních řízení podle typu dopadu na dítě (bod 52. nálezu):
- první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním);
- druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.);
- do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu);
- konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na něj pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny).
37. Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě patří podle závěrů Ústavního soudu do třetí kategorie. Ačkoliv je tento trest ukládán jiné osobě než dítěti a dítě není ani procesním subjektem, uložení tohoto trestu má nezpochybnitelný přímý dopad i na život dítěte. To ostatně odráží i pozitivní podústavní právo v §39 odst. 1 tr. zákoníku, velícím trestním soudům přihlížet při ukládání trestů mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. Jak vyplývá ze shora uvedeného přehledu, neznamená to, že by nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení tohoto druhu trestu jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit (bod 54. nálezu).
38. Pozornost je třeba soustředit k bodům 55. a 56. nálezu, v nichž Ústavní soud předkládá hlediska, která nutno v daných souvislostech vzít na zřetel: „Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria:
- míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv);
- míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.);
- hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému;
- míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti;
- míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd.;
Skutečnost, že trestní soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.“
39. Odvolacímu soudu nutno primárně vytknout, že se s otázkou „nejlepšího zájmu dítěte“ v odůvodnění svého rozsudku explicitně nevypořádal a relevantně nereagoval ani na úvahy obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Nemohl proto přesvědčivě vysvětlit, proč v konkrétním, dozajista specifickém, nikoliv běžném případě, nad nejlepším zájmem dítěte převážil konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele. Bude proto na něm, aby tento nedostatek odstranil, aby se v odůvodnění rozhodnutí zabýval otázkou nejlepšího zájmu nezletilé poškozené AAAAA, a to v intencích výše zmíněných kritérií obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19. Spolehlivé řešení zmíněné otázky a její dopad na úvahy o druhu a výměře trestu se neobejde bez doplnění dokazování o zprávy, zda a s jakými výsledky se obviněná podrobuje individuální psychoterapii (viz dosud zprávy psychoterapeuta P. V.), zda nadále obviněná spolu s manželem dochází do párové psychoterapie (viz zpráva psychologa M. H.) a na terapeutickou péči cílenou na posílení vzájemných vztahů v rodině (viz zpráva Attachmentového centra ATTA, z. s.) a významným se jeví i ověření výsledků probíhající podpůrné psychologické péče o nezletilou AAAAA v Dětském krizovém centru. Vyvstane-li k řádnému prověření poměrů obviněné a nezletilé AAAAA významných pro úvahy o uložení trestu potřeba opatření i důkazů dalších, bude na odvolacím soudu, aby je rovněž provedl. Teprve poté bude moci odvolací soud důsledně také posoudit, zda nejsou v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.
40. Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, zrušil ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 49 T 16/2018, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a jímž bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto o trestu obviněné K. Ž. a způsobu jeho výkonu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak zůstává rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 2 To 114/2019, beze změny. Při novém rozhodování je odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo, byť částečně, zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu